Robert Bezděk
V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90. letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná nížina.
Do bulharských přímořských letovisek se dnes obvykle turisté dopravují letecky. Při cestě autem či autobusem se dříve Češi dostávali do Bulharska přes Rumunsko, nyní se většinou jezdí poněkud kratší cestou přes Srbsko. Problém ovšem je, že Srbsko není a zřejmě ještě dlouho nebude členem EU, takže pokud si vyberete tuto trasu, čeká vás (většinou) několikahodinové čekání nejprve na maďarsko-srbské a později na srbsko-bulharské hranici.
Nedaleko srbských hranic se pod nečekaně vysokými horami (blízká Vitoša má přes 2200 m) rozkládá hlavní město Sofie. Jeho okraje jsou jako ve všech východních postkomunistických zemích „ozdobeny“ hradbami chátrajících paneláků. Také střed města není příliš udržovaný. Je vidět, že davy turistů sem nejezdí a ani je tu zřejmě nečekají, což ovšem může být i celkem příjemné. Pokud však někdo jako turista na první pohled vypadá (to znamená, že drží v ruce mapu nebo má na sobě fotoaparát či objemnější batoh), brzy k němu v určitých lokalitách začnou přicházet přátelsky naladěné osoby s nabídkou na zaručeně výhodnou výměnu peněz. Tyto transakce se zásadně nedoporučují, protože bývají poněkud jednostranně výhodné a je asi předem jasné pro koho.
Centrum Sofie vyplňují široké bulváry, lemované megalomanskými komplexy vládních a úředních budov z komunistické éry, které jsou na rozdíl od mnoha jiných domů opravené a do širokého okolí září svými bělostnými fasádami. Tyto stavby jsou nespornou dominantou bulharské metropole, ale zároveň působí odlidštěným a chladným dojmem. S podobným typem architektury se setkáme např. v rumunské Bukurešti. Skutečně nádhernou dominantou města je však pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Kromě mnoha dalších (větších i menších) pravoslavných kostelů se v Sofii také nachází největší synagoga v Bulharsku a nedaleko od ní je i pěkná mešita s minaretem.
Docela zajímavým a tak trochu dekadentním zážitkem je návštěva sofijského tržiště s jeho koloritem chaoticky rozmístěných stánků a budek, všudypřítomným nepořádkem a volně se toulajícími psy a kočkami (často bohužel vyzáblými a nemocnými). Ty ostatně ve zvýšené míře můžete potkat po celé Sofii i v jiných bulharských městech. Kdyby tuto tržnici navštívili třeba bruselští úředníci, kontrolující dodržování hygienických norem Evropské unie, tak by určitě padli do mdlob a museli by je urychleně převézt k zotavení do nejbližšího pěti-hvězdičkového hotelu.
Cesta od Sofie k černomořskému pobřeží probíhá příjemnou krajinou Hornotrácké nížiny, která je z jedné strany ohraničena horským pásmem Stara planina a z druhé pak pohořími Rila a Rodopi. Cestou je možné se zastavit v druhém největším bulharském městě Plovdiv, jehož tři pahorky, na kterých bylo původně vystavěno, jsou vidět už zdaleka. S přibližujícím se pobřežím však horská pásma ustupují poněkud do stran a nížina se směrem k východu stále více rozevírá. Přestože Bulharsko nemá zatím příliš rozsáhlou dálniční síť, lze celkem příjemně jezdit i po silnících vyšších tříd, což se o některých jiných východoevropských státech (především tedy o Ukrajině) říci nedá.
Bulharské černomořské pobřeží má fakticky vzato dvě velká centra. V severní části je to Varna, poblíž které leží známá lokalita Zlaté Písky, kam do uzavřených hotelových komplexů v současnosti jezdí spíše bohatší turisté z Německa (svědčí o tom i četné německé nápisy na zdejších silnicích). V pořadí třetí největší město Bulharska Varna má velké letiště, kde přistávají stroje s moře-chtivými rekreanty. Příjemnou atmosféru města vytváří především rozlehlý přímořský park s akváriem a řadou dalších lákadel pro turisty včetně mnoha restaurací a bister. Ve Varně je však také k vidění krásná katedrála či ruiny starověkých římských lázní. V blízkém okolí města je zvláštní přírodní památka s názvem Kamenný les. Jde o skupiny až pět metrů vysokých kamenných sloupů, které vznikly před mnoha miliony let přirozenou cestou a tedy nikoli činností člověka jako v případě megalitických objektů z francouzské Bretaně či Anglie, které jinak na pohled velmi připomínají. Procházka mezi těmito kamennými kolosy je skutečně zvláštní a přenese vás jakoby do jiného času i prostoru.
Nedaleko Varny se též nalézá městečko Balčik, kam jezdí turisté obdivovat letní sídlo rumunské královny (tato oblast patřila jistou dobu Rumunsku) s přilehlou botanickou zahradou a parkem. Zatímco zahrada zaujme asi především milovníky kaktusů, přilehlý park je úžasně fotogenickým místem s řadou neobyčejných pohledů na moře a pobřeží a s velmi osobitou úpravou. Kombinace tekoucí i stojaté vody, tvarovaných keřů, záhonů květin, obřích hliněných nádob a různých skulptur a objektů vytváří silně působivé místo, které v tomto ohledu připomíná meditační atmosféru japonských zahrad. Zdejší neotřelé scenérie v minulosti dokonce nalákaly československé filmaře, kteří zde např. natáčeli záběry do filmů Labakan nebo Morgiana.
Střediskem jižní části bulharského pobřeží je Burgas. Je to průmyslové město, které samo o sobě příliš zajímavostí nenabízí. Leží ve stejnojmenném zálivu a je též obklopeno několika jezery, takže se při pohybu v terénu může snadno stát, že nevíte, zda se zrovna nacházíte u sladké nebo slané vody (pokud ji tedy nechcete ochutnat). Nedaleko Burgasu se však vyskytují dvě malebná menší města, která jsou si velmi podobná nejen co do velikosti, ale také svým půdorysem, architekturou a původně snad i celkovou atmosférou. Jedná se o Sozopol a Nesebr. Obě města leží na poloostrovech a jsou tak z většiny stran obklopena mořem. Úzké, křivolaké a malebné uličky se táhnou do kopce i z kopce a nabízejí nepřeberné množství nejrůznějších pohledů a průhledů na moře a pobřeží. Specifický kolorit obou míst dotváří typická architektura obytných domů z kamene a dřeva.
Nesebr je však na rozdíl od Sozopolu zapsán na seznamu organizace UNESCO. V jeho ulicích totiž stojí množství typických středověkých kostelů v byzantském stylu. Jejich typické zdivo tvoří kámen, cihly a zdobená keramika. Řada z nich je více či méně zříceninami, což ovšem ještě zvyšuje jejich atraktivitu a zvláštní atmosféru. Díky svému věhlasu je však Nesebr magnetem pro turisty, což má také svou stinnou stránku. Kromě toho, že se musíte prodírat davy lidí v malých uličkách, také neustále narážíte na prodejce čehokoli a bohužel také kdekoli. Reklamní štíty a pulty se zbožím jsou i u historických budov, což naprosto ničí jejich původní kouzlo. S těmito projevy turistického průmyslu se sice setkáte i v Sozopolu, ovšem v mnohem menší a přijatelnější míře, takže procházka po jeho ulicích je nakonec mnohem příjemnější.
Rozmach turistického ruchu je ale vlastně možné vidět všude na pobřeží v širokém okolí Burgasu. Staví se zde obrovské hotelové komplexy, jejichž těžkopádný styl a snaha o zdobnost a luxus za každou cenu působí nepřirozeně. Především v kontrastu s tradiční místní architekturou jsou tyto stavby přímo nevkusné. Protikladem k této oblasti, poznamenané turistickým byznysem, je téměř panenská atmosféra jižního černomořského pobřeží u tureckých hranic. Sem zřejmě žádní rekreanti nejezdí, takže zde můžete objevit liduprázdné pláže, ale také krásnou horskou krajinu, ve které se volně pasou stáda ovcí a koz. Taky na silnicích tu spíše než auta potkáte osly či koňská spřežení.
