Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se
blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal
opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací
několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů
z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.

Islandská cesta se neúprosně blíží ke konci, takže honem vychutnat
maximum. Vík by bez hotelů za zastávku nestál, ale co můžu dělat.
Pobřeží je ale dramatické, severní Atlantik doráží s maximální
silou a chvílemi je obtížné udržet foťák. Dlouhá černá pláž si
o fotografie přímo prosí, na konci jsou Reynisdrangur, prsty čnící
z moře. K moři není radno se přibližovat, kdo zaváhá, je po
kolena mokrý.

Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem
minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce
být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat.
A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce
hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.

Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si
dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy
výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní,
i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu,
protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív
přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou.
Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem
sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka
donutila k zaváhání a zastavení.

Island láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele,
ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Do druhé
skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou.
A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří
doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku
nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí
nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel
autem.