Jeden den teplota klesá až hluboko pod 10 stupňů (v noci koketuje s nulou), o dva dny později se šplhá nad dvacítku a tak to jde během května a června letošního roku s absolutní pravidelností. Prostě jako na houpačce. Není divu, že nás v tomto poněkud podivném počasí trápí otázka, kam na dovolenou. V plánu bylo původně Švédsko a Norsko, ale internet podává nepříznivé informace. Nízké teploty, déšť, sníh ze zimy nestihl i v nižších polohách ještě roztát. Takže na jih, do Itálie?
V 2. polovině června se však zde vydávají teploty rychle vzhůru a tak asi tyto kraje by nebyly vhodné pro naši „couravou“ dovolenou. Kam se vydat? Z předložených návrhů je nakonec vybrána Francie. Itinerář praví: „Vnitrozemím od Štrassburku na západ, zdržet se u několika zámků na Loiře, dorazit do Brestu, do kraje zvaného Finistere, prozkoumat pobřeží Atlantiku od Brestu po Bordeaux, odskočit si ještě k tzv. Pilátově duně (o tomto názvu bude ještě řeč) a vnitrozemím zase zpět.“ Zvolenou trasu odhadujeme na 5 – 6 tisíc ujetých kilometrů, časově to vydá na 15 – 16 dní, když se nic nepříjemného nepřihodí. Rychle se naučíme pár potřebných francouzských slov (počítání do deseti, jak se řekne stan, noc, hodina, dospělý,……) a výslovnost názvů míst, do kterých zamíříme (výslovnost je také v tomto deníku uváděna v závorce), a podle našeho přesvědčení nám v cestě již nic nebrání. Během dvou dnů proběhne obvyklý rituál příprav (zdá se vám čas balení krátký? – jsme přece v této činnosti „profíci“ a ti zvládají své záležitosti v co nejkratší době) a v pátek 23. července začínáme psát deník naší cesty. ### Pátek 23. července 2004 Odjezd neprojde bez toho, abychom něco nezapomněli (na zapomínání už máme věk). Kanystry na vodu jsme sice přibalili, ale tu vodu jsme jaksi nechali doma. Městský úřad v Litomyšli nám dodá vodu silně chlorovanou, ale i tou bereme za vděk. Následuje obvyklá cesta k hranici (ještě jednou se vracíme pro jízdenky FIP), přejezd do SRN v Rozvadově je bez problémů. Za Waidhausem prokličkujeme vesnicemi a městečky i objížďkami kvůli pokračující stavbě dálnice, neustále se střídá osmdesátka s padesátkou, to vše občas proloženo sedmdesátkou, třicítkou a zákazem předjíždění. Tedy za poslední dva roky stavba moc nepokročila, téměř stejně rozhrabané to zde bylo v roce 2002, kdy jsme tudy jeli též do Francie, jen snad těch objížděk bylo méně. Silně nám poklesne čelist z ceny benzínu, ta se tady v pohraničí vyšplhala na 1, 23 euro (kde jsou časy, kdy cena benzínu byla stejná, ale v markách). Budeme muset sáhnout hlouběji do kapsy. Před Ambergem najedeme na dálnici směr Norimberk, Heilbronn, Karlsruhe a německo-francouzská hranice u Štrassburku. Až k Norimberku probíhá jízda pohodově, v některých úsecích jedeme stosedmdesátkou, jinde musíme kvůli silnému provozu rychlost zmírnit. Za Norimberkem si ale s námi pohraje počasí. Průtrž se silným bočním větrem, kroupy, hrom a blesky zpomalí rázem rychlost na čtyřicet. Viditelnost možná 10 metrů, stěrače neberou, nevíme, kam jedeme. Naštěstí jak rychle průtrž přišla, tak rychle se uklidňuje. Na cestě k francouzským hranicím ještě několikrát musí stěrače pracovat, ale už to je jen obyčejný déšť. Večer najdeme vhodné místo na „divoké“ přespání v autě u Söllingenu, na chvíli zajedeme k Rýnu, pozorujeme mohutné lodě na něm i rybáře kolem něj, hlavou se nám honí různé myšlenky. Jaká naše cesta bude, nepotká nás nic nemilého, přivezeme si množství dojmů a nových poznatků? Pomalu se stmívá a my se ukládáme ke spánku. Ať je naše první noc mimo domov klidná.
Valovi 
