Rubrika: Uncategorized

Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.

Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).

Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.

Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.

Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.

-tp-

P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.

---

Proč tento film?

„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“

Ivo Andrle, Aerofilms

Z natáčení

„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“

{{reklama()}}

Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.

Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).

Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.

Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.

Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.

-tp-

P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.

---

Proč tento film?

„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“

Ivo Andrle, Aerofilms

Z natáčení

„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“

{{reklama()}}

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.

Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.

Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.

Ačkoliv se jejich příspěvky na stránkách Cestovatele již neobjevují tak často jako dřív, z webového prostoru nezmizeli. Postřehy a prožitky, kterým svými slovy vdechují život, můžete nalézt na stránkách Českého rozhlasu.

Ivana Filipová se i nadále věnuje oblíbeným zahradám a parkům, nyní však na území celé České republiky. Martin Lejsal píše články o maloplošných chráněných územích, přírodních rezervacích a dalších útvarech, které jsou významné z hlediska ochrany přírody.

Věříme, že si jejich vyprávění rádi přečtete ať už jsou uveřejněna kdekoliv a budete tak moci navázat na série, které se staly již téměř tradicí. A pokud jste letošní zimou už opravdu unavení a toužíte po kousku osvěžující přírody, zkuste začít právě jejich články. Neztratily nic z toho, co vás na nich tolik lákalo. Mají totiž stále v informacích kus poezie.

Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.

Ačkoliv se jejich příspěvky na stránkách Cestovatele již neobjevují tak často jako dřív, z webového prostoru nezmizeli. Postřehy a prožitky, kterým svými slovy vdechují život, můžete nalézt na stránkách Českého rozhlasu.

Ivana Filipová se i nadále věnuje oblíbeným zahradám a parkům, nyní však na území celé České republiky. Martin Lejsal píše články o maloplošných chráněných územích, přírodních rezervacích a dalších útvarech, které jsou významné z hlediska ochrany přírody.

Věříme, že si jejich vyprávění rádi přečtete ať už jsou uveřejněna kdekoliv a budete tak moci navázat na série, které se staly již téměř tradicí. A pokud jste letošní zimou už opravdu unavení a toužíte po kousku osvěžující přírody, zkuste začít právě jejich články. Neztratily nic z toho, co vás na nich tolik lákalo. Mají totiž stále v informacích kus poezie.

Kulturní večery v rámci sbírky na podporu centra pro mentálně postižené v Gruzii

Praha – „Čveni sachme“ – tak se jmenují dva benefiční večery s gruzínskou tématikou, které proběhnou v rámci sbírky na podporu centra pro mentálně postižené v gruzínském Qedeli. Večery organizují dvě Češky, které na místě pracovaly jako dobrovolnice, záštitu nad sbírkou převzala Nadace Divoké Husy.

„Čveni sachme znamená gruzínsky „naše věc“. Název jsme zvolili proto, že Qedeli je jediným zařízením pro mentálně postižené v Gruzii, které se snaží své klienty skutečně zapojit do běžného života,“ vysvětluje Šárka Zahradníková, hlavní organizátorka sbírky, která v Gruzii působila více než měsíc jako dobrovolnice.

Kulturní večery, jejichž návštěvníci se dozvědí mnoho zajímavého nejen o Qedeli, ale i o gruzínské kultuře proběhnou 7. dubna v Kavárně Vesmírna a 22. dubna v Cestovatelském klubu Karavanseráj. „Zpíváním, vyprávěním a dobrým jídlem a pitím, tedy tím, čím je Gruzie vyhlášená, chceme podpořit tento dobrý úmysl,“ dodává Zahradníková. Podle ní totiž zaměstnancům Qedeli nechybí nadšení, ale horší už je to s financemi. Prostředky ze sbírky tak půjdou na nutné stavební úpravy a volnočasové aktivity pro klienty, například náklady na výlety nebo výstavbu hřiště.

Systém sociálních služeb v Gruzii má zatím velké mezery. Instituce pro dospělé s mentálním postižením v zemi prakticky nejsou, a proto musí tito lidé zůstávat v dětských ústavech. Ty ale jejich potřebám naprosto nevyhovují. „Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde by lidé se zvláštními potřebami dostali nejen střechu nad hlavou a jídlo, ale kde by se také každý z nich mohl rozvíjet a naplňovat svoje schopnosti,“ říká Lali Chandolišvili, zakladatelka Qedeli. Mezi každodenní činnosti tak patří práce na farmě i v domě nebo výroba drobných předmětů. V současnosti centrum plánuje rozšíření své činnosti o tkalcovské a řezbářské dílny a také projekt chráněného bydlení pro lidi s lehčím postižením, kteří mohou žít prakticky samostatně.

Sbírka NÁZEV, číslo účtu, (www)

Čveni sachme, číslo transparentního účtu 2600030771/2010, pohyby na účtu možno sledovat na http://www.fi­o.cz/…ni_ucty­.itml

Další informace poskytne:

Šárka Zahradníková, tel. 605 864 493, e-mail: zahradnice (at) web­foto.cz

Kristina Maršálková, tel. 777 814 072, e-mail: marsalkovak (at) gma­il.com

---

Jeden den v Qedeli

(vypráví Kristina Maršálková, v Gruzii působila jako dobrovolnice na podzim 2008)

Qedeli původně fungovalo jako denní centrum, postupně začalo nabírat klienty na stálý pobyt a od roku 2006 v komunitě žije a pracuje 10 klientů. Každodenním zaměstnáním je nošení vody na asi kilometr vzdálenou farmu. Úkoly jsou rozdělené, dávno naučené. Míša pomalu a důkladně naplní nádoby na vodu a vyrovná je na zápraží. Ti, co se rychleji obouvají, popadnou kanystry, které se lépe nesou v ruce, a vyrazí napřed. Sopiko běhá od sklepa po půdu a hledá své boty. Nebo klobouk. Nebo hřeben. Nebo hračky. Na ni a na ostatní pomalejší zbudou PET pětilitrovky, jejichž držadla se zařezávají do dlaní, a proto nejsou příliš oblíbené. Stoupáme přes dva vršky, na každém odpočíváme. Dato se opožďuje. Jeho volání zní ze stále větší dálky. Jen poprvé mi to nedá a vracím se pro něj. PETky stojí na cestě, mohutná postava v trní, Dato se oběma rukama láduje ostružinami a svoje zoufalé „Počkej!“ vykřikuje, když má zrovna chvilku pusu prázdnou. Ale i on dvakrát denně na farmu vodu donese, jen mu cesta trvá déle a déle, protože ostružiny jsou zralejší a zralejší.

Z 66 projektů vybral Expediční fond, ve spolupráci s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností, 19 výborných vědeckých, humanitárních a sportovních expedic.

Do probíhajícího 5. kola soutěže Expedičního fondu se přihlásilo rekordních 66 projektů. Ti nejlepší z nich dostanou 345 000 Kč finanční a materiální podpory. Hlavními sponzory Expedičního fondu jsou: GUMOTEX, HUMI Outdoor, Evropská cestovní pojišťovna, ESO Travel a Koktejl. Zřizovatelem Expedičního fondu je cestovatelský portál HedvabnaStezka­.cz.

Úroveň zaslaných projektů byla velmi vysoká a na řadu velmi kvalitních a zajímavých expedic prostě už nebyly peníze. Při hodnocení sportovních projektů Expediční fond spolupracoval s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností. Slovy jednoho z členů komise „Vybírání projektů, které už nemůžeme podpořit, bylo bolestivé. Je to jako topit krásná koťata jen proto, že je jich moc…“

Expediční fond, jménem všech svých partnerů, děkuje všem účastníkům 5. kola. Každý, kdo má odvahu uskutečnit expedici vedoucí (dle svých možností) za hranici všedních dnů, si zaslouží uznání.

Podporu Expedičního fondu v 5. kole získávají:

Následující členění expedic je jen orientační. Všechny níže uvedené expedice získávají také zdarma pojištění od Evropské cestovní pojišťovny.

SPORTOVNÍ EXPEDICE

První český pokus o výstup na šestitisícové vrcholy v dolině Sary-Šitchar (Zdeněk Bouda a kol.). Expedice organizováná do Čechy dosud nenavštívené oblasti Pamíru v Tádžikistánu zkusí zdolat některé místní šestitisícovky jako například Pik Ozbrojených sil (6138m.n.m.), Pik Bajkonur (6038m.n.m.), či Pik Maršála Grečka (6105m.n.m.). Materiální podpora v hodnotě 40.000,–Kč.

Projekt SKI 8167 (Jaroslav Uvízl). Pokus o výstup a světový prvosjezd na lyžích jedné z osmitisícovek – Dhaulagiri. Finanční podpora: 30.000.-Kč Jamal – Karské moře – Polární Ural (Dalibor Beneš). Zimní pochod 320 km na lyžích tundrou, přes hory i zamrzlé moře, v oblasti vysoko nad polárním kruhem. Materiální podpora: 30 000 Kč.

Expedice Sardinie 2009 (Dan Hutňan a kol.). Skupina speleologů se pokusí propojit jeskyně Blue Marino a Su Palu- Su Spiria do jednoho, 70 km dlouhého celku a tím vytvořit NEJDELŠÍ JESKYNNÍ SYSTÉM CELÉ ITÁLIE. Materiální podpora: 5.000,–Kč.

Expedice Kačna jama 2009 – Reka exploration (Tomáš Roth a kol.) Cílem expedice bude druhá nejdelší jeskyně Slovinska – Kačna jama (13,75km). Průzkum bude probíhat 300 metrů pod povrchem ve vzdálenosti 5km od vstupní propasti, na konci těžce přístupné povodňové chodby. Je zde velká šance k objevení dalšího pokračování jeskyně. Materiální podpora: 5.000,–Kč.

Canyoning Reunion (Peter Lobodáš a kol.). Expedice deseti kaňonářů z České a Slovenské republiky na tropický ostrov Reunion za nejkrásnějšími a nejtěžšími kaňony světa. Materiální podpora: 5000,–Kč.

CESTOVATELSKÉ EXPEDICE

Expedice do srdce střední Afriky (Tomáš Kubeš a Martin Cícha). Hlavním cílem expedice do Konga a Středoafrické republiky je studium života domorodých Pygmejů, kteří udržují jen malý nebo žádný kontakt s okolím, dále mapování stavu pralesa a pytláctví v oblasti. Materiální podpora v hodnotě 45 000 Kč (loď Pulsar 340 společnosti GUMOTEX).

Expedice Amazonia „Z“ (Ivan Mackerle a kol.). Tým známého českého záhadologa se vydává do Amazonie po stopách plukovníka Fawcetta pátrat po ztraceném městě Z, které má podle legend místních Indiánů ukrývat mnoho zázračných artefaktů. Materiální podpora v hodnotě 30 000 Kč (loď Colorado společnosti GUMOTEX).

Kajakem za nahohřbetem (Vojtěch Sláma). Cílem této expedice na řeku Curuduri do oblasti Amazónie je pátrání po novém druhu ryb z rodu Gymnorhamphichthys. Podle zpráv indiánů z oblasti může mít expedice velkou naději na úspěch. Materiální podpora v hodnotě 23 000 Kč (loď Baraka společnosti GUMOTEX).

Za ztraceným čajem Gruzie (Petr Sič a Markéta Petříková). Expedice se pokusí prozkoumat jak využívané, tak zejména zaniklé čajové plantáže v Gruzii, která v 80. letech bývala významným producentem čaje. Materiální podpora: 10.000,–Kč.

CHARITATIVNÍ PROJEKTY

Monitorovací cesta rozvojového projektu „Světlo pro Ugandu“ (František Kramota a kol.). Členové sdružení ACET ČR se vydají na monitorovací cestu do Ugandy, která je velmi postižena pandemií AIDS s cílem zdokumentovat stav probíhajícího humanitárního projektu Světlo pro Ugandu a naplánovat jeho další rozvoj. Finanční podpora: 30.000,–Kč

Škola dětem (Jana Vozábová a kol.) Střecha nad hlavou, lavice, podlahy, tabule, učebnice, psací potřeby…běžná součást každé z evropských škol. Pro děti z rozvojových zemí, to ale nemusí být tak samozřejmé. Tento projekt se bude snažit splnit toto přání i dětem ve škole v zapadlé vesnici Ngolang v Indonésii. Finanční podpora: 20.000,–Kč.

VĚDECKÉ EXPEDICE A PROJEKTY

Při výběru vědeckých projektů posuzuje Expediční fond zejména, jaké jsou odborné znalosti předkladatele, zda jde o jeho dlouhodobý zájem, zda bude na výzkum někdo další navazovat (nebo skončí v šuplíku), zda existuje spolupráce s českými nebo zahraničními univerzitami apod.

Expedice Altaj 2009 (Kateřina Tvardíková a kol.) Expedice míří do oblasti Altajské reubliky na území Ukok Quiet Zone, přírodní rezevace vyhlášené UNESCO. Jejím cílem je zdokumentování biotopu levharta sněžného a vytvoření plánu udržitelného rozvoje zdejší krajiny. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 10.000,–Kč.

Výprava za bengálskými bauly (Jindra Štolcová). Baulové jsou potulní zpěváci mystických písní z oblasti Západního Bengálska v Indii. Cílem projektu je strávit co nejdelší dobu v jejich vesnických komunitách a prozkoumat jejich tradici, která dnes závratnou rychlostí vymírá. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.

Kamerun – výzkum rozmanitosti žab ve světovém centru biodiverzity (Václav Gvoždík a kol.) Přírodovědecká expedice do kamerunských hor má za cíl popsat a podrobněji prozkoumat biodiverzitu žab v místních ohrožených mlžných lesích. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.

Expedice Macuya (Libotovský Marek a Patrick Marek). Entomologická expedice z ČZU míří do hlubin tropického pralesa oblasti Macuya v peruánské Amazonii, aby odhalila tajemství života exotických mravenců. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.

Za užankou do Maroka (Karel Sutorý a kol.) Cílem expedice botaniků z Moravského zemského muzea je prozkoumat lokality, na kterých se vyskytují dva druhy užanek – Cynoglossum dioscoridis a Cynoglossum atlanticum. Druhý druh přitom nebyl od svého prvního popsání nalezen. Materiální podpora: 4.500,–Kč.

Mongolia 2009 – „nejen cesta může být cíl“ (Jindřich Kynický) – multioborová studentská vědecká expedice do Mongolska. Materiální podpora: 6.000,–Kč.

Výprava do močálu Pantanal (Hanka Cikánová a Veronika Cikánová) Cílem této expedice je prozkoumat ekosystém brazilského močálu Pantanal, zejména zdejší herpetofaunu. Materiální podpora: 3.000,–Kč.

ČESTNÉ UZNÁNÍ

Bohužel jsme nemohli penězi nebo materiálem podpořit všechny, které bychom chtěli. Zvláštní uznání si zaslouží několik dalších expedic. Těm pomůžeme alespoň cestovním pojištěním zdarma od Evropské cestovní pojišťovny, průvodci Lonely Planet a mediální a reklamní pomocí.

Ač sedíme, neposedíme… (Roman Flovarský). Dva cestovatelé upoutáni na invalidní vozík se spolu s doprovodem vydají na cestu k Viktoriiným vodopádům. Cílem expedice jsou nejen vlastní zážitky, ale sběr dat pro vytvoření průvodce pro hendikepované.

Projekt ‚ho avy‘: školka pěstění budoucnosti v ráji baobabů (Martina Petrů a kol.). Projekt má za cíl umožnit malgašským vesničanům aktivně se zapojit do budoucí obnovy přírodních zdrojů, na kterých jsou zcela závislí, a které patří k nejunikátnějším, druhově nejrozmanitějším a zároveň nejohroženějším na světě.

Ajal – na pomezí východu a západu (Barbora Gregorová a Lucie Poláková) Projekt je zaměřen na zdokumentování postavení žen ve společnosti v Kyrgyzstánu. To je zde ovlivněno mnoha faktory jako náboženství (islám versus pravoslaví), sílícím tlakem západní kultury i starými tradicemi.

Gruzií a Arménií s pádlem v ruce (Jan Holub a kol.) – zmapování vodáckých terénů v Arménii a Gruzii a současné vytvoření kilometráží pomocí GPS a popisu terénů.

Expedice Honoria -„Stezkou šamanů“ (Jitka Krausová a kol.) – projekt na ochranu přírody v oblasti Honoria a Pucallpa, ve spolupráci s entomologickým muzeem v Limě, Národní univerzitou v Ucayali a Institutem tropů a subtropů bude sledována biologická diverzita a na základě druhové pestrosti a přítomnosti ohrožených druhů bude každé lokalitě přidělena hodnota míry ohrožení. Data budou dále využita místními organizacemi.

_____________­________________________­___

Zcela mimořádný projekt GREEN LIFE – Prales dětem, zaslaný Milanem Jeglíkem, spočívá ve vytvoření soukromé přírodní rezervace na Sumatře (projekt se již uskutečňuje). Tento záměr natolik zaujal zřizovatele Expedičního fondu, že začal jednat o přímé, výraznější podpoře projektu. V případě nedohody bude projekt zařazen do 6. kola soutěže Expedičního fondu.

Sice trochu se spožděním, ale o to radostněji oznamujeme výherce finálového kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů. Vítězný fotograf získává dvě letenky do Dubaje, kde si může třeba zalyžovat a všech šest fotografů získává Zoner Photo Studio.

Vítězové finále:

Vítězným snímkem se stává:

Dalšími vybranými snímky jsou:

Miroslav Olšák

Jana Vicariová

Václav Novotný

Jan Kondziolka

Ivana Filipová

Vítězům blahopřejeme!

…a nesmíme zapomenout na naše partnery, kteří do soutěže věnovali ceny…

---

www.Zoner.cz

Do finálového věnuje brněnský Zoner něco ze své dílny.

Zoner sdílí stejné zaujetí pro přidávání GPS souřadnic k fotografiím jako my, proto jsme rádi, že je partnerem naší fotosoutěže již druhým rokem.

---

Institut digitální fotografie – IDIF.cz

Do každého kola, stejně jako loňský rok, věnuje IDIF ze své nabídky kvalitní publikace o digitální fotografii.

---

Humi Outdoor

Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.

S HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.

---

LevnéPrůvodce.cz

Lukáš z LevnéPrůvod­ce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.

---

www.DigitalniS­tudio.cz

Digitální studio věnuje výhercům v každém kole tisky:

• 430×650 mm zdarma + sleva 30% na jednu další obj.
• 290×430 mm zdarma + sleva 30% jednu na další obj.
• A4 zdarma + sleva 30% na jednu další obj.

a ve finále pak:

• 1. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 9 měsíců
• 2. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 6 měsíců
• 3. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 3 měsíců

---

Nakladatelství Libri.cz

Nakladatelství Libri věnuje do druhého kola fotosoutěže 3 ks publikace Víta Ryšánka Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska.

---

Ať se daří na cestách i doma přeje redakce a spolupracovníci časopisu www.Cestovatel.cz

PRAHA – Internetový portál Zkouknito.cz vyhlašuje novou soutěž „Vyhrej moře za 30.000,–“, kde vítěz vyhrává zájezd k moři . Soutěž bude probíhat od 30.09.2008 – do 10.10.2008. Po letošním velmi krátkém létě, Vám internetový portál Zkouknito.cz přináší možnost odletět za sluncem k moři formou zábavné soutěže „Vyhrej moře za 30.000,–.

„Možnost strávit v zimních měsících pár příjemných chvil sluněním, potápěním u moře a odpočinkem uvítá asi každý člověk. Chtěli jsme uživatelům přinést trošku letní pohody i do zimních pracovních dnů, proto jsme připravili soutěž, kde hlavní výhrou je právě dovolená u moře“, říkají provozovatelé portálu Zkouknito.cz.

Internetový portál Zkouknito.cz přináší denně zábavu tisícům uživatelům formou nových videí a fotografií, členěných do mnoha kategorií a jednou z nich je i cestování a dovolená.

Princip soutěže:

Uživatelé serveru Zkouknito.cz, kteří se budou účastnit soutěže „Moře za 30.000,–“ budou mít za úkol, umístit na tento server video nebo fotografii s tématikou zajímavý prázdninový zážitek. Podstatné je, aby tato fotka či video byli zajímavé i pro ostatní uživatele, aby tak jejich majitel získal nejvíce unikátních návštěv za dané období. Tento faktor je velmi dobře a přesně měřitelný.

Hlavní výhra:

Vítězná fotografie nebo video získává hlavní výhru – dovolenou pro dvě osoby v hodnotě 30.000,– kč, v atraktivní destinaci s celoročním sluncem a možností koupání, která je k odběru v zimních měsících 2008/2009.

Přejeme Vám hodně zábavy a štěstí v soutěži. Pro bližší informace o soutěži navštivte webové stránky portálu Zkouknito.cz

Začalo 4. kolo soutěže Expedičního fondu, tentokrát o 202 tisíc korun

Venku svítí sluníčko a většina z vás má před sebou teprve své letní cesty. Ale pokud plánujete dobrodružnou výpravu na podzim či zimu, již nyní zbystřete pozornost: právě bylo otevřeno 4. kolo soutěže o podporu Expedičního fondu!

Cestovatelské projekty budou tentokrát soutěžit celkem o 202 tisíc korun. Šanci získat příspěvek mají projekty různého zaměření od expedic po výzkum a humanitární akce. Zúčastnit se mohou nezávislí cestovatelé, horolezci, vodáci, speleologové, prostě každý, kdo se vydává na výpravu s prvkem dobrodružství a/nebo objevování. Zdůrazňujeme, že o příspěvek Expedičního fondu mohou usilovat pouze projekty, které zatím nebyly realizovány a uskuteční se až po vyhlášení výsledků soutěže. Předtím, než začnete sepisovat vaši přihlášku, si proto pečlivě přečtěte pravidla soutěže.

Ve 4. kole Expedičního fondu účastníci soutěží o finanční a také o materiální podporu věnovanou sponzory. Vítězné projekty navíc získají mimořádnou publicitu v partnerských médiích.

Sponzory 4. kola Expedičního fondu jsou:

• Evropská cestovní pojišťovna, která navíc zdarma pojistí všechny vítězné projekty,
• český výrobce špičkového sportovního oblečení HUMI Outdoor
• geografický magazín Koktejl
• Klub cestovatelů Karavanseráj
• outdoorový obchod Sambarsport

Jak se přihlásit?

Soutěžit se svým cestovatelským projektem může každý. Poslat projekt je velmi jednoduché – stačí dvě strany A4. Jak na to? Přečtěte si pravidla soutěže a sepište podle nich váš projekt. Pošlete ho na adresu projekty (at) ex­pedicnifond.cz, a to nejpozději do pondělí 30. června 2008, 24:00. Projekty ale posílejte raději dříve – zvýšíte tím své šance, neboť členové komise vás budou mít čas požádat o případné doplňující informace. Slavnostní vyhlášení vítězů proběhne do 31. srpna 2008. Vítěze oznámíme také na stránkách Hedvábné stezky a mailem zúčastněným žadatelům.

Vítězné projekty vybírá Komise Expedičního fondu sestavená z partnerů a spolupracovníků Expedičního fondu. Jsou to lidé, které spojuje zájem o cestování a poznávání různých zemí a kultur.

Pro inspiraci se můžete podívat, kdo vyhrál v předchozím kole.

---

Všem partnerům Expedičního fondu děkujeme. Jsou to firmy, které chtějí podporovat dobré věci ve svém okolí.

Těšíme se na vaše projekty!

Kontakty pro vaše dotazy: David Gladiš, zakladatel Expedičního fondu, david.gladis(za­vináč)hedvabnas­tezka.cz Další informace na www.Expedicni­Fond.cz.

Expediční fond rozdělil čtvrt miliónu 13 cestovatelským projektům

Padesát čtyři cestovatelů, horolezců, vodáků, polárníků a dalších dobrodruhů se v lednu ucházelo o finanční podporu Expedičního fondu. O částku 224 tisíc korun se nakonec podělí třináct projektů z oblasti sportovních expedic, výzkumu i dobrovolnické pomoci. Vítězové byli slavnostně oznámeni na veletrhu cestovního ruchu Holiday World v Praze.

Také tentokrát získali důvěru Expedičního fondu jak zkušení cestovatelští matadoři, tak začátečníci. Komise podpořila celkem třináct projektů.

Nejvyšší příspěvek, částku 30 tisíc korun, získaly projekty:

Roman Pekař, Mára Holeček, Karla Štěpánková a další – Expedice Uparisína Pořízení dokumentárního filmu při prvovýstupu na afghánskou Uparisínu (6300 m) – „Horu, kterou pták nepřeletí“.

Patricie Čížová a o.s. Vysokoškolští humanisté – Humanistické zdravotní středisko v Kankanu Guinea Vybudování zdravotního střediska pro poskytování bezplatné lékařské péče.

Jarmila Ptáčková a o.s. Potala – Vzdělávací projekt pro tibetské nomády, oblast Amdo, Čína Vzdělávací projekt s cílem vyučit nomády praktickému řemeslu, které jim nahradí modernizací znemožněnou pasteveckou činnost.

Příspěvkem 20 tisíc korun komise podpořila projekty:

Tomáš Beránek a Namasté Nepál – Úsměv z Nepálu Výzkum sociálního postavení rodin, jejichž děti jsou v programu adopce chudých nepálských dětí na dálku sdružení Namasté Nepál.

Veronika Horáčková a společnost Fairově – První férová expedice aneb za Fair Trade až na konec světa Dokumentace fungování fair trade v zemích zemí střední a jižní Ameriky a vytvoření informačních materiálů pro české občany.

Tomáš Lindner, Markéta Kutilová – Cesta za Litungou Návštěva krále zambijského kmene Loziů, pobyt na jeho dvoře a dokumentace života jeho kmene.

Částku 10 tisíc korun získaly projekty:

Vlasta Machatová a Domov na zámku Bystré – YRTATÉKOSYV aneb Tatry nás nezlomí Výprava klientů Domova na zámku Bystré na Pardubicku s mentálním a kombinovaným postižením do Vysokých Tater.

Martin Minařík – Dhaulagiri 2008 Pokus o sólo výstup na himalájský vrchol Dhaulagri 8167 m.

Jaromír Modlitba, Pavel a Petr Kutlíkovi – Mongolsko 2008 Sjezd řeky Šišigt gol (M.Jenisej) na dvojmístných nafukovacích lodích Baraka a Rio.

Petra Pospěchová – Zpod klobouků ladackých žen Rozhovory s ladackými ženami o historii regionu s pozdější možností vypracovat učebnici dějepisu pro ladacké děti.

Milan Daněk, Alena Žákovská – Dokumentace působení Pavla Šebesty v Malajsii Výprava po stopách českého antropologa Pavla Šebesty, tentokrát do Malajsie za potomky etnika Semangů.

Karel Vrána – Expedice Krvesaj Výzkum příčin alkoholismu v Namíbii, jeho dostupnosti různým skupinám obyvatel, způsobů jeho výroby a společenských a zdravotních dopadů jeho užívání.

Podpora v hodnotě 14 tisíc korun míří k českým speleologům:

Tom Roth a ZO 6–19 Plánivy České speleologické společnosti – Expedice Kačna jama 2008 Speleologický průzkum druhé nejdelší jeskyně Slovinska Kačny jamy.

Připravte vlastní expedici!

Expediční fond, jehož zřizovatelem je cestovatelský portál HedvábnáStezka.cz, rozdal ve svém třetím kole více peněz než v celém minulém roce dohromady. Podařilo se mu totiž získat podporu významných partnerů, jimiž se vedle magazínu Koktejl stala cestovní kancelář Adventura, výrobce sportovního oblečení Humi a Evropská cestovní pojišťovna, která navíc zdarma pojistí všechny vítězné projekty.

Zimní kolo Expedičního fondu skončilo, ale již nyní můžete začít sepisovat váš vlastní cestovatelský projekt pro letní kolo, které bude otevřeno v červnu. Veškeré informace o Expedičním fondu a jeho soutěži najdete na www.expedicni­fond.cz.

Stále je co objevovat

Pokud máte pocit, že doba objevitelských expedic je dávno pryč, a kladete si otázku po smyslu Expedičního fondu, odpoví vám jeho zakladatel David Gladiš: „Vezměte si Hedvábnou stezku. Touto sítí obchodních cest spojujících Blízký východ s Indií a Čínou lidé putují už přes 2500 let. Přesto zde i dnes každý prožije své vlastní dobrodružství a pro sebe objeví nová místa nebo třeba sám sebe.“ Hedvábná stezka je symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila.

Cestování (pokud tím nemyslíme jen válení na pláži) rozšiřuje obzor, odbourává předsudky a umožňuje vytvořit si vlastní názor na řadu současných problémů. I proto chce Expediční fond nezávislé cestování a cestovatele popularizovat. Český vědec bojující za záchranu opic na Borneu nebo sportovec vystupující v zimě na štíty Pamíru má nejspíš větší nárok na obdiv než „hrdinové“ z vily VyVolených.