Rubrika: Výlety po Praze

Veslařský ostrov najdete na jih od Vyšehradu, mezi Podolím a Císařskou loukou, v Praze 4. Nedaleko dnešních Žlutých lázní, které jsou v sezoně nabity k prasknutí, vznikal postupně naplavováním písku a dalších naplavenin. Jeho vznik a ukotvení je značně kuriózní. Byla tady totiž potopena nákladní loď, aby se na ní říční nánosy rychle ukládaly. Ostrov patřil rodu Schwarzenberků a nesl jejich jméno. Ještě v 19. století zde byla pila a sklad dříví a celých kmenů, které připlouvaly z jihu Čech.

Když byla roku 1885 vybudována v Podolí vodárna, brala vodu ze tří filtračních studní právě ze Schwarzenberského ostrova. Měla ale jepičí život. Roku 1922 byla zbourána a místo ní vznikla na stejném místě zbrusu nová filtrační stanice. Už původní vodárna vzala život mnoha kašnám na náměstích i v ulicích. Věřte nebo ne, roku 1872 měla Praha 51 veřejných kašen kamenných a 24 dřevěných. Zkuste se rozhlédnout kolik nám z té nádhery zbylo dodnes. A jestli by nebylo milé v parném létě potkávat v centru Prahy fontány se zurčící vodou?

První zmínky o kousku tohoto ostrova ale pocházejí už od roku 1420. Dnešní jméno Veslařský nese od roku 1952 díky zde položeným loděnicím. Ale i za dob mezi světovými válkami, kdy byl lidově nazýván Švarcák, měl již své koupaliště, tělocvičné vyžití i dětský koutek. Po druhé světové válce byl ostrov vyhrazen pro závodní veslařské kluby. Na ostrově jsou dvě velké loděnice. Obě budovy byly dost poničené povodní roku 2002, protože voda zde stoupla o neuvěřitelných pět metrů. Do letošního roku obnova loděnice VK Blesk značně pokročila a je jednou z nejmodernějších na Vltavě. I loděnice ČVK se skví novotou po rekonstrukci, která ještě není úplně dokončena. Srpnové záplavy 2002 poznamenaly všechny veslařské oddíly v povodí Vltavy tím, že zničily velkou část lodního parku. Vodáci zvládli i toto a jeli a jezdí dodnes. Devadesátý ročník nejslavnějšího českého veslařského závodu Primátorské osmiveslice se jel dokonce rok po povodních, v červnu 2003 na tradiční dvoukilometrové trati ze severního cípu Veslařského ostrova.

Letos (2008) už po páté proběhnul na ostrovech festival United Islands of Prague. Festival letos potvrdil, že patří k hlavním kulturním aktivitám, které oživují veřejná prostranství české metropole, zejména devět pražských ostrovů. V Praze vystoupilo na 100 účinkujících souborů z 12 zemí světa. Oproti loňskému roku se rozšířil program ze dvou na tři hlavní festivalové koncertní dny. Akci rozšířila i desetidenní výstava českých koncertních plakátů v Meet Factory. Oproti předcházejícímu ročníku se téměř zdvojnásobila návštěvnost a tak se akce zúčastnilo více než 25.000 diváků. Na Veslařském ostrově zněla pro Pražany i dechovka.

V polovině 20. století byl vystavěn z podolského břehu na Veslařský ostrov krásný nový most metodou letmé betonáže. Jeho celková délka je přes 70 metrů. Břehy ostrova si dodnes zachovaly přírodní charakter. Podél břehů Pražané odpočívají, za hezkého počasí se i sluní. Jen nejsevernější část ostrova je uzavřena veřejnosti. Jednoduše proto, že se tady nachází jímací objekt pro Podolskou vodárnu a ochranné pásmo.

Ještě bych se jen okrajově zmínila o Podolské vodárně, která leží na pevnině v Podolí nedaleko ostrova a na kterou je od ostrova dobrý výhled. Patří mezi nejzajímavější díla architekta a později také rektora ČVUT Antonína Engela, známého především svým projektem Vítězného náměstí v Dejvicích nebo úpravou bývalé sněmovny v Rudolfinu na koncertní sál.

Praha byla v devatenáctém století zásobována ze čtyř vodáren: Staroměstské, Štítkovské, Novomlýnské a Malostranské. V padesátých letech přibyla ještě vodárna Žofínská. První etapa výstavby nové vodárny spadá do rozmezí let 1922–28. Postavena ale byla pouze jedna ze dvou filtračních stanic a to severní a dvě menší budovy areálu, administrativní a strojovna. Když byla nová filtrační stanice v roce 1929 uvedena do provozu, zařadila se mezi naše největší železobetonové stavby. Engel použil jednoduché a jasné uspořádání budov, což umožnilo její celkem bezproblémovou dostavbu o třicet let později. Časem se posunul vývoj technologií, který musela architektura respektovat. V druhé části vodárny postavené v letech 1953 až 56 vznikl právě z tohoto důvodu věžovitý kubus s valbovou střechou, který umožňoval nutný větší výškový spád. Kvůli neustávajícím požadavkům na větší výkonnost a kvalitu byl komplex neustále přestavován a oficiálně hotov jak po stránce technologické tak architektonické byl až roku 1965, tj. sedm let po smrti Antonína Engela. Podoba stavby byla trochu pozměněna, místo původních oken byly použity sklobetonové tvárnice. V průčelí je jedenáct soch znázorňujících Vltavu a její přítoky. Celá stavba je nepřehlédnutelná dominanta podolského břehu a pokud navštívíte Veslařský ostrov bude to první stavba, na které vaše oko v této lokalitě ulpí.

Schody na ostrově dříve sloužily jako tribuna. Dnes jsou zarostlé trávou a náletovými dřevinami a občas na nich posedávají rybáři a čekají na kružnice na hladině. Také se píše v tisku, že na ostrově byl kdysi zahlédnut zpívající samec pěnice mistrovské. Kdo ví jak se tam dostal, jeho domovina je daleká. Já si odtud v září vlezla do řeky a krásně si zaplavala. na rozdíl od břehů Vltavy u Žlutých lázní je tady boží klid, jen lodě způsobují vlnky na řece. Pokud nejsou nějaké závody (pořádá se tu i běh na 2 nebo 5 km) nebo jiná sportovní akce nebo parné léto Veslařský ostrov je oázou klidu a zeleně a mnoho Pražanů tady nebývá. Procházka mezi řekou je tady příjemná a romantická.

Císařská louka je ostrov ležící na levém břehu Vltavy, dlouhý asi 1,7 km, přístupný z pevniny v jižní části ostrova, se kterou je spojen ocelovým poloparabolickým příhradovým mostem ze Smíchova (Praha 5, stanice Lihovar).

Místo kdysi nazývané Královská louka bylo odděleno od obce Smíchov v letech 1899 až 1903. Stalo se to díky vybudování přístavu, který tady byl potřeba pro vory a parníky. Tehdy, když ještě v zimě Vltava zamrzala a bývaly mnohem větší zimy než dnes uchylovaly se sem parníky na celé zimní období. Přístav tehdy nesl jméno Přístav císaře Františka Josefa I.. Jednoduše proto, že byl postaven právě s jeho souhlasem a dá se říci k jeho poctě. I sám císař přístav osobně navštívil v průvodu hodnostářů 19. dubna 1907. Vše prý bylo slavnostně nazdobeno a za vedení přednosty vodního oddělení si ho císař důkladně prohlédnul a díky neustálým otázkám ohledně jeho provozu všichni usoudili, že je pro něj důležitá doprava lodí i vorů po Vltavě a je s prací spokojen.Až při stavbě vyšlo najevo, že přístavní koryto má tak velkou rozlohu, že ji bude třeba hlídat a umístit sem nějaký dozor. Tak tu vyrostl domek pro přístavního pomocníka.

Dnes když se jdete podívat na ostrov na jaře a v létě, vidíte hlavně spoustu téměř neprostupné zeleně. Ostrov je dobře vidět z Vyšehradu, ale také lépe v zimě, kdy výhledu nebrání listí stromů a topoly. I dnes spousta lodí a lodiček kotví v okolí ostrova, ale hlavně v laguně mezi Císařskou loukou a smíchovským břehem.

Kdysi tady také tábořila vojska, později na toto území putovali Pražané za zábavou a nedělními výlety a procházkami, konaly se tady různé sportovní akce koňské a dostihy, pro které tu byla dokonce vystavěna tribuna. Místo odjakživa využívaly tělocvičné jednoty a veslařské kluby. Dokonce se tady hrával i fotbal. Roku 1896 se tady hrálo dokonce derby slavných a úspěšných klubů Sparty a Slavie.

Roku 1921 tu byl vyhlášen zákaz koupání, praní prádla i chytání ryb. Možná už tehdy tušili, že místo se stane slavnostním. O dva roky později, tady zpívala s nevídaným úspěchem hymnus Nastolení Libušino česká a slavná operní hvězda Ema Destinnová. Jako stromy za ní stálo dalších šedesát pěvců a jejich zpěv splýval s šuměním vod Vltavy.

Ve 30. letech se z místa staly rekreační prostory pro Pražany a byly tady zřízeny dokonce pískové lázně na východním břehu ostrova, který býval plný koupajících se lidí, kteří pozorovali lodičky na Vltavě. Tehdy nebývala voda ledová jako dnes, protože nebyla na Vltavě tzv. vltavská kaskáda. Chodím se ráda koupat do Vltavy do žlutých lázní a není dostatečně prohřátá ani v letních měsících. Je to velmi příjemné si v proudu a ve studené vodě zaplavat, když je venku teplo, ale jak se říká, jak pro koho. Už tenkrát stejně jako dnes já, plavající ve Vltavě využívali proplouvání velkých lodí kolem, protože ty vody rozbouří a běhají krásné vlny jako na moři. Už tehdy projížděl Vltavou kolesový parník vltavské flotily a nutil plavce naskákat do vody a pohoupat se na jeho vlnách.

Dnes, roku 2008 se na Císařské louce pořádal Festival proti rasismu. Byl Lajtmotivem letošního 1. máje v Praze. Ani září se nedalo zahanbit. Zábava a mnoho sportů k vyzkoušení, závody plné adrenalinu a dobrá hudba – to je G2 JoyRide. Jedinečný festival, kdy v jeden den 7. září 2008 na Císařské louce v Praze bylo k vidění přes 300 nejlepších českých sportovců, kteří předvedli to nejlepší ze svého umění. K vidění bylo i přes 25 sportovních disciplín a v rámci hudebního programu vystoupilo šest kapel. Co na ostrově určitě nepřehlédnete je uprostřed ostrova na východním břehu stadion s vysokou věží se žlutými pruhy mezi prosklenými okny. Věž slouží rozhodčím.

Císařská louka patří především vodákům. Dodnes se tu konají závody kanoistů i veslařů. Sídlí zde jachtklub TJ Císařská louka a na závodech Regata Laguna 2008 teď v září se jim dokonce sešel rekordní počet 53 startujících lodí. Jinak tady najdete přístav malých plavidel, obyčejné čluny, plachetnice i hausboty, ale i luxusní a krásné lodě, kemp pro malé karavany, hlavně pro cizince, sportovní plochy, hlavně fotbalové hřiště. Můžete si tady zapůjčit lodě, rafty, kanoe i kajaky, dračí lodě nebo zaplatit pronájem lodě i s kapitánem nebo vyhlídkovou plavbu lodí po Vltavě.

Známá je stylová restaurace Cinda se zahrádkou a venkovním grilem, která je dnes součástí sportovně relaxačního centra ve středu ostrova, na úrovni podolské vodárny s názvem FUN ISLAND. Najdete tu lanové centrum, lukostřelbu, bugginy, paintball – moderní adrenalinové sporty. K restauraci patří ještě „stodola“ se samostatným výčepem a malý „bárek“ také se samostatným výčepem.

Od nedávna je tady ještě dvoupatrový stan, odkud je milý výhled na řeku Vltavu a kam se vejde 150 lidí. Nedaleko je i táborové ohniště pro nebojácné dobrodruhy, kteří si chtějí takřka v srdci Prahy sami opéct vlastní buřtíky. Z původních dob ostrova se tady zachoval horní domek přístavního dozoru.

Od 1. srpna 2008 je tady v teplých měsících, od poloviny dubna do konce října, zřízen přívoz Císařská louka – Jiráskovo náměstí. Jezdí tady loď Blanice s kapacitou 50 cestujících.

Pro tuhle zahradu jsem si nechala trochu víc prostoru. Na celý jeden článek. Vyčlenila jsem ji nejen proto, že touto zahradou se příliš milenců netoulá, i když je rozprostřena na jižním a jihovýchodním svahu Petřína. Zahrada je tak trochu výjimečná. Jednak je dost velká, má výměru 21,72 ha a leží ve větším rozsahu nadmořských výšek, od 197 metrů až do 318 metrů. Hlavní vchod do zahrady je z náměstí Kinských, ale můžete se do ní dostat i z Šermířské ulice nebo z ulice na Hřebenkách.

Komu se nechce moc šlapat pěšky (a ještě k tomu do kopce), může vyjet lanovkou na stanici Nebozízek a odtud sem projít ze zahrady Nebozízek několika možnými průchody skrz Hladovou zeď. Navíc je o historii této zahrady známo poměrně hodně informací.

Do 12.století zde byly lesy, později prokazatelně vinice. Za éry krále Karla IV. se tato místa nazývala Ráj. Menší část dnešní plochy zahrady Kinských se tenkrát nazývala V Kartouzích (patřila klášteru kartuziánů) a táhla se až do Košíř. Vinice zde rodily víno až do třicetileté války. Na přelomu 18. a 19. století ale již byly tyto stráně pusté, sem tam byly zelinářské zahrady, ve výše položených částech se v obydlích vyrábělo kuchyňské nádobí. Tam byly pískovce holé a vyskytovala se tu občasně vřesoviště.

V roce 1828 pozemky koupila od Václava Novotného Růžena Kinská, matka zakladatele zahrady. Její syn, kníže Rudolf Kinský, v tomtéž roce započal s budováním velkolepé zahrady s letohrádkem. Nejdříve došlo k velmi obtížné a nákladné terénní úpravě, na které údajně pracovalo několik set dělníků. Byla prostorově vyrovnávána pata petřínského svahu. Letohrádek na ní byl dokončen roku 1831, ale modelace terénu pokračovaly dál až do roku 1836. V té době byly také založeny dva rybníky s vodopádem mezi nimi. Vše je zde dodnes.

Kníže Kinský ale svého blahobytného letohrádku příliš neužil. V roce 1836 zahynul po pádu s koně při závodech. Ovdovělá Vilemína Kinská ale našla dostatek síly, i když po delší době, a dílo svého manžela dokázala završit. Pomáhal jí Bedřich Wünscher, původně zahradnický pomocník, na sklonku své kariéry hospodářský ředitel, který sloužil rodině Kinských celých neuvěřitelných 62 let. Dokonce v letech 1848 a 1849 byla zahrada zvětšena o usedlosti Husinku a Štikovku, kterou Vilemína přikoupila.

Zajímavé ještě je, že poslední vlastník, Ferdinand Kinský, chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními a vilovými domy.Smíchovská obec tuto žádost zamítla a společně s pražskou obcí od Ferdinanda Kinského odkoupila a dne 12.5. 1901 otevřela pro veřejnost.

Od té doby jsou v letohrádku sbírky národopisného oddělení zemského muzea. Hned za letohrádkem je umístěna dřevěná zvonička ze slováckých Dolních Bojanovic. Vedle letohrádku přibyla v roce 1914 socha herečky Hany Kvapilové od Jana Štursy. V roce 1929, při příležitosti 10. výročí připojení Podkarpatské Rusi k tehdy první československé republice, byl do zahrady přemístěn dřevěný kostel sv. Michala z Medvědovců u Mukačeva. Ve stejné době byla do spodního jezírka převezena socha Herkula z Kampy.

Při procházce zahradou zjistíte, že ji lze rozdělit do dvou částí. V menší rovinaté části byl při zakládání terén pracně upraven. Nyní trávníkový parter zakončený ve středové části umělým kruhovým jezírkem s vodotryskem obtáčí z jedné strany cesta. Větší část zahrady je svažitá. Dost úseků cest ve svažité části vede po vrstevnicích nebo šikmo na ně. Tím se celkem lehce překonávají výškové rozdíly.

Když se vydáte nad letohrádek Kinských dojdete mírně vpravo k dolnímu jezírku se sochou Herkula. Při dalším stoupání vzhůru opět mírně vpravo objevíte dřevěný kostel sv. Michala a uvidíte úplně rozpadlou a zdevastovanou budovu, bývalé stavení zaměstnanců. V dnešní době je obývána bezdomovci. Když se od kostelíku vydáte vlevo vzhůru, dojdete ke zbytkům původního empírového skleníku. Vpravo nad ním je dodnes horní jezírko se sochou lachtana. V západní části horního jezírka uvidíte Boží muka se slunečními hodinami. Od něj se dá projít buď rovně vzhůru, kde leží park Růžový sad nebo nahoru vlevo do ovocného sadu, za kterým je východ ze zahrady přímo do Šermířské ulice. Můžete, tak jako já, zvolit ještě třetí variantu a jít po vrstevnici stále vpravo. Nejdříve se pod Vámi ukáží pozůstatky zahradního stavení, restaurace a pak dojdete až na vyhlídku. Nedaleko za ní mírně vpravo narazíte na Hladovou zeď s bastionem. Tudy projdete do zahrady Nebozízek.

Zahrada vily Kinských je dost zarostlá, přírodní, romantická a svěží, plná vysokých vzrostlých dřevin. Nejvíce se zde setkáte s dubem letním, s lípami (malolisté, velkolisté i řapíkaté), není ojedinělý ani buk lesní nebo habr obecný. Všechny stromy jsou příliš vysoké a tím pádem brání výhledu na Prahu. První díky stromům stejně dost omezené výhledy jsou až z vyhlídky nebo bastionu.

Málem bych zapomněla na nejvýraznější strom z celé zahrady. Stojí právě u vchodu ve vstupním prostoru ze Smíchova z náměstí Kinských. Je to opravdu monumentální solitér, platan javorolistý. Dokonce se říkalo, že právě on je majordomem této rozlehlé a tajuplné zahrady.

Některá historická fakta čerpána z: Birnbaumová Alžběta: Petřín ve středověku, Vilímková Milada: Zahrada Kinských

Když vystoupíte z pražského metra na stanici Malostranská, dostanete se před východní průčelí Valdštejnské zahrady do uzavřeného prostoru ohraničeného průchozí ohradní zdí z Valdštejnské ulice, Klárova a vchodu do metra. Říká se mu Zahradní nádvoří. Rozkládá se na malé ploše, 0,27 ha v nadmořské výšce 190 metrů. Slouží ke krátkodobému pobytu a relaxaci, k posezení za stolečky i na lavicích. Je do všech stran průchozí. Na noc se uzavírá, stejně jako vedle ležící Valdštejnská zahrada.

Zahradní nádvoří jízdárny bylo upraveno v roce 1978, kdy došlo jeho přebudování a zahradní úpravě kvůli nově postavené stanici metra. V roce 1994 došlo ještě ke změně stromoví, jeřáby byly nahrazeny červenolistými okrasnými jabloněmi. Generální opravy se ale toto nádvoří dočkalo až v letech 1999 až 2000, tedy přesně koncem tisíciletí.

Dnes tvoří hlavní prostor nádvoří snížený parter s vodní nádrží a fontánami. Prostřední fontána má 12 střiků. Fontána umístěná před vstupem do galerie Valdštejnské jízdárny je zajímavá přepadem vody do spodního parteru. Podél Jízdárny je pás, který je využíván jako terasa a jsou na něm umístěny lavičky pro odpočinek. Průčelí jízdárny je lemováno pásem ze stříhaného upravovaného habru a přímo do habrového pásu je vsazeno 8 soch. Sochy jsou tzv. výdusky udělané podle originálu barokních soch Antonína Brauna ze západočeského zámku Valeč. Habrová stěna pokračuje podél ohradních zdí. Zahrada vytváří dojem zeleného kabinetu, najdete v ní i řadu květníků s vřesem a jiné zahradní trvalky. V průchodech do Valdštejnské ulice i na Klárov jsou brány s překrásnými mřížemi, jejichž autorem je Zbyněk Runczik.

V této zahradě se u kašen drží spousta holubů a jiných městských ptáků, kteří sem chodí pít. Lavičky nebývají příliš obsazené, pokud ano, jsou zde hlavně cizinci, kteří si byli prohlédnout Valdštejnskou jízdárnu. Pražané tuto zahradu využívají spíše jako průchozí, jako zkratku do metra Malostranská. Občas tam uvidíte posedávat také mladé páry nebo staršího pražského důchodce, tak jak jsem je zachytila na lavičkách včera. Často a více tady však lavičky zejí prázdnotou. Z Klárova sem doléhá i přes vysokou zeď hluk projíždějících tramvají a skrz zahradu spěchají lidé na metro. Ke klidnému romantickému odpočinku je lépe využít vedlejší Valdštejnskou zahradu.

Jednou z nejkrásnějších pražských zahrad uprostřed města je Valdštejnská zahrada. Nejlépe se k ní dostanete metrem na stanici Malostranská a hned za vysokou zdí se rozkládá přísně geometricky řešená zahrada. Vstup do ní je nejen z ohradní zdi z Letenské ulice, ale i přímo z Valdštejnského paláce. Vstup do zahrady je možný zdarma ( vyjma kulturních akcí) od dubna do října a to od 10,00 do 18,00 hodin. Zahrada má rozlohu 1,7 ha a nachází se v nadmořské výšce 190 m.

Valdštejnský palác

Valdštejnský palác, k němuž zahrada patří, je první palácovou stavbou v Praze a dnes je v něm sídlo Senátu. Rekonstrukční práce na přelomu tisíciletí trvaly 6 let. Završila je rekonstrukce nejcennější části komplexu historických budov, Rytířského, Koženého, Zrcadlového a Audienčního sálu, která skončila také počátkem roku 2001.

Tato zahrada vznikala souběžně se stavbou Valdštejnského paláce v letech 1623–1629 s charakterem raně barokní zahrady ve stylu italského manýristického parku. S palácem je přímo propojena ze severu a východu sala terrenou, která je největší v Praze. Ta je tvořena třemi mohutnými oblouky a zdvojenými sloupy. Interiér byl tvořen jak štukováním tak freskami od Canevalleho, Galliho a pravděpodobně B.Baccio di Bianco s výjevy z Trojské války. Ty byly přemalovány v roce 1853.

Palác a přilehlou zahradu projektovali a stavěli Giovanni Pieroni a architekt Nicolo Sebregondi, také Andrea Spezza z Aronga pro Albrechta z Valdštejna. Uměleckou výzdobou Valdštejnské zahrady byl pověřen někdejší císařský sochař Rudolfa II. Adrian de Vries. Byl to on, kdo vytvořil unikátní soubor soch, sousoší a kašen. Na hlavní cestě najdete sochy: Adonis a Venuše, Appolon, Bakchus, Kráčející kůň a Kůň s hadem, Neptun, Laokoon a jeho synové, Zápasníci a reliéfní vázy.

Originály soch byly v roce 1648 ukradeny a odvezeny jako kořist švédskými vojsky a dodnes jsou v zahradě královského zámku Drootningholmu. Dnešní bronzové sochy jsou odlitky originálů z let 1912–1915. Přímo před salou terrenou je fontána z roku 1630 a na ní je rovněž kopie Venuše od Benedikta Wurzelbauera z roku 1599. I ta byla odvezena Švédy a až kolem roku 1885 zakoupena zpět pro Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Nyní je v Národní galerii a na původním místě je pouze odlitek.

Krápníková stěna ve Valdštejnské zahrady

Celá zahrada se skládá ze dvou celků. Větší část je tvořena salou terrenou, voliérou, umělou krápníkovou stěnou. Dominantou je právě mramorová kašna se sochou Venuše. Oba celky spojuje pískovcová kašna. Menší část tvoří velké jezírko s umělým ostrůvkem, skleník a jízdárna, postavená kolem roku 1630 stavitelem Nicolou Sebregondim a upravená roku 1955. Na jezírku je kopie původní de Vriesovy plastiky Herkula s kyjem v ruce, který se právě chystá udeřit draka u svých nohou. Právě na tomto jezírku konal roku 1816 svůj pokus s parní loďkou Josef Božek.

V historii zahrady došlo k několika větším úpravám. V l8. století byla zahrada dotvořena ve stylu anglických parků, zušlechtěna byla v letech 1954–55. Znovu opravovaná byla v 80.letech 20 stol. Poslední a velmi rozsáhlá rekonstrukce probíhala v letech 2000 až 2001 a respektovala historický vývoj zahrady. Veškeré rostliny na rekonstrukci zahrady dodala firma STARKL. Při dnešních procházkách zahradou můžete volně potkat páva se třemi pávicemi, z nichž jedna je albínka.

Pokud navštívíte Prahu a budete chtít někde na chvíli volně vydechnout a načerpat energii, posaďte se na některou z lavic Valdštejnské zahrady a nechte se ukolébat padající vodou alespoň jedné ze tří kašen.

Když jsem bývala malá holka ze základky, podnikala jsem s jedním spolužákem jménem Vítek krásné objevné a průzkumné výpravy po pražských dvorech. Jsem rodilá Pražačka a Dejvičanka a takových krásných ukrytých dvorů mezi domy z 20.a 30. let tam je opravdu spousta. Vítek mě brával na výpravy nejen po krásně upravených parcích schovaných hluboko mezi bloky domů a nepřístupných veřejnosti, ale také na výpravy po opuštěných půdách a sklepích, proudění světla starými různě tvarovanými okénky a vikýři to mělo taky něco do sebe. Protože každý dům býval uzamčen, mnohdy jsme čekali i hodiny než někdo zapomněl zamknout a my tiše mohli proklouznout za novým poznáním. Maminka vždycky hubovala a nechápala, jak se mohu domů vracet omotaná pavučinami a obalená blátem a prachem z těch míst. Zahrady obvykle čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, členěné do různých celků, plné kvetoucích i popínavých rostlin, pískem sypaných cest, a taky starodávných železných klepadel na koberce a různých romantických zákoutí mě ale naplňovaly touhou objevovat zase nové a další a hlavně jiné, ty dosud neznámé. Mockrát se stalo, že jsme se dostali dovnitř a pak už nemohli ven. Někdo zapomněl zamknout a jiný vzápětí nezapomněl… Obcházeli jsme každý dům, sahali na zdobené kovové kliky a přitom si prohlíželi architekturu domů i zahrad…

Pak jsem začala chodit na gympl a místo ukrytých zahradních bloků jsem objevila kouzlo velkých pražských zahrad. Nebylo to v té době jednoduché. Spousta z nich byla uzavřená, zanedbaná, polorozpadlá, ale vždycky bylo někde nějaké místo, kudy se dalo dostat dovnitř, na místo, kde bylo cítit nejen historii, ale i hnilobnou omítku polorozpadlých oprýskaných zdí. Ty ale dávaly na revanš svou krásu v podobě šípkových nebo zimostrázových stěn. Byly porostlé listy od země až do nebes i zimolezem nebo psím vínem… Na schodech se povalovaly listy za spoustu podzimů, na cestách kdysi vysypaných pískem rostly sedmikrásky, na místě kdysi anglických trávníků bylo metrové býlí a nebylo místo kam šlápnout. Přesto ty zahrady dýchaly, svobodně žily a zároveň pustly, choulily se do ranních mlh i večerních západů slunce opuštěné a syrové jako život sám. Přece jen měly své obyvatele, ráno se v nich probouzely sochy od proslulých sochařů do nového dne a čerpaly energii ze slunce, aby večer tam mohly vychladnout a uložit se ke spánku. Vlhké a vybledlé fresky na stěnách dávaly tušit pompéznost a krásu někdejší výzdoby. Šla tady ruku v ruce malebnost prostranství s krásou divoké přírody korunovaná polozapomenutým dílem lidské ruky. Mnoho nepřístupného dávalo cítit syntézu uměleckého bohatství Prahy s dávnou historií míst. Právě zahrady byly živým organismem měnící se historie. Byly v nich stopy po třpytu jejich zašlé slávy ale i příslib do budoucna, protože jejich vnitřní krása, umění předešlých generací tiše čekalo na doby příští a zářící, kdy zahrady opět dostanou nový háv a svůj bývalý lesk a budou se pyšnit jako pávi svým rozprostřeným peřím.

Několik známých velkých zahrad a parků v Praze bylo přístupných vždy. Nebyl tam žádný turistický ruch jako dnes. Toulali se tam jen milenci a důchodci na pomalých dlouhých procházkách. Důchodci při nich určitě vzpomínali na svá mladá léta a tehdejší podoby míst. Dnes po mnoha letech nastala doba obnovy. Velké množství pražských zahrad je nedlouho po rozsáhlých a velmi nákladných rekonstrukcích. Sice už v nich není svoboda a touha bujarých přírodních zákoutí a chaosu volně rostoucích pnoucích rostlin a míst plných romantiky, za to mají pevný řád, moderní nebo původní zahradní architekturu, dokonale zrestaurované fresky a sochy a jsou vskutku perlami uprostřed městské zástavby.

Všem, kteří mají smysl pro přírodní ale i uměleckou krásu a ušlechtilost místa, bych ráda zprostředkovala pohled alespoň na fotografiích a malých toulkách minulostí i současností na nejznámější pražské zahrady a parky. Myslím, že nebudu přehánět, když napíšu, že dnes jsou to blyštivé drahokamy ve zlaté Praze.

Snažila jsem se na fotografiích zachytit ne ta nejznámější místa a pohledy na zahrady, které najdete v každé publikaci o Praze. Jsou to spíše zatím nezachycené nebo aspoň neokoukané úhly pohledů. Tak snad si budete připadat jako na procházce. Na malých toulkách rozkvetlou Prahou.