Rubrika: Výlety po Praze

Pokud si někde chcete opravdu odpočinout, vychutnat ticho a krásný ničím nerušený výhled na hlavní město, doporučuji procházku a spočinutí právě na vrchu Petříně, který dosahuje výšky 327 metrů. Sice tady občas zakopnete o milence, kteří jsou vidět prakticky všude ale chovají se velmi tiše. A proč by tu nebyli právě milenci, když je tu sousoší Polibek od J. Mařatky z roku 1910. Proč by tu nehledali útočiště, když jsou tu pod ochranou sochy Panny Marie od neznámého autora. A tak jen zlehka pár kratičkých zpráv o tomto místě.

Historické poklady Petřína

Právě z vrchu Petřína kdysi zazněla slova kněžny Libuše o městu, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Právě na vrchu Petříně byli zavražděni Slavníkovci (ti, které Přemyslovci nestačili vyvraždit už na Libici). Nedaleko kostela sv. Vavřince bylo popraviště až do dob stavby Hladové zdi…. Ta zde byla postavena za Karla IV. V letech 1360 – 62, snad aby stavba poskytla obživu pro chudé…. Délka zdi je dnes 1178 metrů, šířka je v průměru 170 cm a výška místy i 8 m.

Na mýtince mezi stromy najdete dřevěný pravoslavný kostel sv. Michala, který je též nazýván „Karpatský“. Byl postavený v 17. století a sem na Petřín převezen v roce 1929 z Medvědovců u Mukačeva. Je celodřevěný včetně 3 věží a jeho střecha je pokrytá šindeli….Stal se součástí sbírek Národopisného muzea.

Na Petříně najdete sloupové sluneční hodiny ze 17. století. Na stranách hodin jsou reliéfy ukřižovaného Krista, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Pokud budete mít čas na na občerstvení, navštivte restauraci Nebozízek, která byla postavena jako výletní restaurace už v roce 1763! Po té naštivte Letohrádek Kinských z roku 1827 až 1831, empírovou stavbu architekta Jindřicha Kocha. Velkou zajímavostí Petřína je, že po dlouhá léta lámala opuka, tedy kámen, z něhož je postavena velká část města Prahy.

Na Petřín jezdí pozemní lanovka, dlouhá 511 metrů, lanovka, která vznikla roku 1891. Lanovka má 3 stanice: Újezd – Nebozízek – Petřín. Petřínská rozhledna, stojící na vrcholku kopce pochází také z roku 1891. To proto, že byla stejně jako lanovka postavena pro Zemskou jubilejní výstavu a otevřena 20. 8. 1891 díky zakladatelům Klubu českých turistů V. Kurzovi a V. Pasovskému, kteří dali podnět k její výstavbě, byla navržena podle Eiffelovy věže v Paříži a 5 krát zmenšena.

Atrakcí nejen pro děti je již od roku 1893 Bludiště s křivými hravými zrcadly či od roku 1928 planetárium Štefánikova hvězdárna kousek od Hladové zdi. Mimochodem je v něm i knihovna přístupná veřejnosti s více než 10 000 knihami.

Na Petříně také najdete kouzelnou studánku, kterou napájí pramen s léčivými a prý afrodisiakálními účinky. A proč by tedy ti milenci nechodili právě sem… Možná k tomu mají i jiný důvod. Právě sem chodíval český básník Karel Hynek Mácha narozený pod Petřínem a od roku 1912 dodnes tu má svoji sochu, jejímž autorem je sám Myslbek.

Svoji sochu zde má další český básník Jan Neruda, spisovatel a novinář, který se narodil také na úpatí Petřína. Jeho socha je zde od roku 1970 a jejím autorem je Jan Simota. Socha sedící postavy s dvěma génii u nohou představuje dalšího českého básníka, Jaroslava Vrchlického. Je z pískovce a pochází z rukou Josefa a Antonína Wagnera a Jana Sokola z roku 1960. Jsou tu ale ještě další sochy, socha hudebního skladatele Vítězslava Nováka, astronoma a politika Milana Rastislava Stefánika, houslového virtuosa Ferdinanda Lauba a české herečky, členky Národního divadla Hany Kvapilové. Socha sedící postavy s kyticí v klíně je umístěna vedle Letohrádku Kinských a pod pomníkem je uložena urna s hereččiným popelem. Socha je z bílého mramoru od Jana Štursy z roku 1913. Herečka zemřela roku 1907.

Nesmím opomenout nejnovější sochy na Petříně, jsou symbolem utrpení politických vězňů rané totality, pomník mučedníků 50. let z dílny sochaře Olbrama Zoubka, umístěný na úpatí Petřína na pražském Újezdě. Pomník obětem komunismu byl odhalen v roce 2002. Zoubek na něm spolupracoval s architekty Zdeňkem Hölzelem a Janem Kerelem.

Možná ale důvod, proč pražští milenci chodí právě na tato místa, je mnohem prozaičtější. Třeba tím správným důvodem jsou kouzelné, tiché a romantické zahrady Petřína. Spousta zeleně, stromů a vysoké trávy, spousta cestiček a zákoutí, spousta ticha, které se tu prolíná se zpěvem ptáků a cinkotem tramvají projíždějících dole Újezdem k Andělu nebo na Malou Stranu. Ale o zahradách zase příště……

Vltava na území hlavního města Prahy zabírá délku skoro čtyřicet kilometrů. V délce jejího toku městem byly odjakživa ostrovy. Mnohé z nich časem zanikly samy, jiné se staly pevninou rukou člověka a jiné naopak lidské ruce dovedly k zániku. Jen některé z nich doposud zbyly i naší generaci, nejen k obdivu, ale hlavně k zábavě a sportům.

Tak, jak je proud Vltavy stále živý a po celé věky jemně mění své koryto během své cesty k soutoku s Labem, tak živé bývají přes léto ostrovy, které na Vltavě září dodnes a nabízí možnosti vyžití pro nás Pražany i návštěvníky Prahy. Na třech z nich, na Žofíně, Střeleckém ostrově a Císařské louce probíhají už tradičně hudební festivaly, kde je prezentována hudba velmi různých žánrů. Rok od roku se festival šíří na další ostrovy i pevninu a hudba se šíří jako lavina do dalších míst Prahy. Hudbou spojené pražské ostrovy rozezní koncerty pod širým nebem i pod stany. A nejen hudba zní Prahou a splývá s šumem Vltavy. Na Štvanici si můžete přijít třeba zabruslit, na Kampě bývají skvělé čarodějnice nebo vánoční trhy, na Císařské louce se můžete věnovat mnoha vodním sportům, Na Slovanský ostrov se chodí tančit, na Střelecký za tenisem, lukostřelbou a volejbalem či jen posedět do kavárny s výhledem na Národní divadlo. Různé celoroční akce vás nenechají na pochybách, že Pražané se snaží ostrůvků užít jak mohou. A proč by ne? Z jejich restaurací a kavárniček je romantický výhled na třpytící se vodu, kterou brázdí lodě a loďky všeho druhu, často podmalovaný hudbou a s rozbouřenými chuťovými buňkami podpořenými něčím dobrým k pití i k snědku. Některé restaurace tady jsou jen pro náročné, hodně z nich si ale může dovolit každý.

Dříve, když přes Vltavu nebývalo tolik mostů, jednotlivé ostrůvky spojovaly s pevninou hlavně přívozy. A divte se, na počátku 20. století jich bylo kolem padesáti. Dnes už tuhle romantiku na mnoha místech nezažijete, ale věřte že přece jen někde ano. Ráda se chodím koupat do ledové Vltavy a ta možnost je v Praze ve Žlutých lázních. Koncem srpna jsem se tady nechala převézt na protější stranu na Zlíchov právě přívozem.Jezdil velmi často a bylo to hodně příjemné, protože mi ušetřil spoustu času cestování přes most. A hlavně ten zážitek, i když krátký, stál za to. Dva břehy Vltavy v Praze letošní léto propojily celkem čtyři přívozy.

Co je ale stále možné a bývalo odedávna, to jsou lodičky po Vltavě. Můžete si je pronajmout na jak dlouho chcete (nebo na jak dlouho peněženka dovolí) a toulat se tokem Vltavy třeba sami a třeba ve dvou. Nic romantičtějšího v Praze nenajdete, než večerní projížďku osvětlenou řekou a výhledem na zeleň ostrovů a na průčelí překrásných smíchovských nebo staroměstských domů. Lodičky na Vltavě to je její pražský kolorit.

Vltava, která se vyvíjela po tisíciletí a jejíž meandry se měnily s časem, je známa ostrovy zapomenutými, zmizelými a bezejmennými. Vltava a Praha, voda a město se vzájemně prolínají, žijí v symbióze po staletí, ovlivňují se a sžívají se, jak jen lidské mozky dovolují. Už kdysi dávno byly břehy i ostrovy Vltavy plné náplavek, pil, mlýnů, brusíren a barvíren a hlavně zařízení vodárenských, které byly životem pro mnoho pražských kašen, ale i paláců a domů, kam proudila voda z Vltavy. Voda s sebou přinášela povodně, při nichž vznikaly nové ostrovy. Některé, které voda stvořila, zůstaly, jiné si zase matka voda vzala zpět. Vystopovat dnes počty pražských ostrůvků je zhola nemožné, protože mnohé zůstaly bezejmenné, jiné měly naopak v každé epoše svého trvání jméno jiné. Velmi často se totiž jejich jména přepisovala a to podle jednoduchého klíče. Jmenovaly se totiž nejvíce po svých majitelích, a ti se často střídali tak rychle, jak voda plyne. Některé ostrovy se mlýnem mívaly dokonce jména podle nájemců těch kterých mlýnů a tak si jistě dovedete představit co záznamů některé kroniky, později katastry mají a jaký je v tom galimatyáš.

O pár ostrovech se zachovaly celkem věrohodné záznamy. Víme, že u dnešního Jiráskova mostu zbyla část ostrovu jménem Petržilkovský se stejnojmennou vodárenskou věží, nebo že další tři z ostrovů, Korunní, Jerusalémský a Primátorský, zanikly po roce 1908 zasypáním průtoku Vltavy v místech dnešního ministerstva zemědělství na Těšnově. Nejvíce ztracených ostrůvků se nacházelo kdysi poblíž dnešní Štvanice. Podle nákresů je vidět, že vznikaly z naplavenin, některé ze zachycených písků už po povodni roku 1432. Podle záznamů z kroniky pražské to vypadá, že tato povodeň mohla být stejně ničivá jako ta, kterou pamatuje naše generace v roce 2002. Po povodni roku 1432 tu zakotvilo pět ostrovů, Vrbový, Kamenský, Papírnický, Rohanský a jeden bezejmenný. Ostrovy zanikly po roce 1900 vybudováním koryta o 100 až 130 metrů užšího díky kamennému zpevnění nábřeží. Tak se ostrůvky staly pevninou. I Primátorský ostrov byl připojen k pevnině Nového Města. Na přelomu 19. a 20. století zanikl rozlehlý Holešovický ostrov, který byl spojen s trojským břehem.Definitivně zanikl stavbou trojského zdymadla.

Na oproti tomu dnes ještě existuje ostrov, který je bezejmenný a pokud byste pluli po toku řeky, narazíte na něj jako na první ze všech. Je přímo uprostřed vod mezi železničním mostem v Bráníku a Barrandovským mostem. Je sice úzký a dlouhý a velmi kamenitý, ale je tam a mezi kamením se tyčí šest nižších topolů a řada keřů a trav. Bývá útočištěm ptáků, proto mu já sama pro sebe říkám Ptačí ostrov. Je na něm klid a topoly vzpínají své větve jako ruce k nebi, aby na nich občas nějaký ten létající krasavec mohl spočinout. Z vody na něj vylézají kačeny a potápky a nikdo je tu neruší. Mají tu svoji oázu bezpečí na 50st1´53´´ severní šířky a 14st24´5´´ východní délky. Mezi Karlovým mostem a Novotného lávkou je další zatím nepojmenovaný maličký ostrůvek. Není veřejnosti přístupný, za to je dobře obehnán vysokou zdí.

Ostrovy na Vltavě můžete nejlépe spatřit z parníků. Ty patří ke koloritu Vltavy už od 40. let 19. století. Jestli si vzpomenete, tradice paroplavby v Čechách se započala už prvním pokusem Josefa Božka ve Stromovce. Úplně první parník na Vltavě byl ale ukázán Pražanům v květnu 1841. Nesl hrdé jméno BOHEMIA. Parník ale postavil Angličan John Joseph Ruston a majitelem této lodi byl John Andrews. Navíc parník Bohemia ale žil svůj život na Labi a jezdil po trase do Drážďan.

Na Vltavě v Praze je nejstarším parníkem parník se jménem Praha z roku 1865 a parník Vltava z roku 1866. Oba parníky byly majetkem Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě založené 1865 Františkem Dittrichem, pozdějším primátorem Prahy. Jistě znáte i známé parníky jako restaurační salonní parník Vyšehrad, osobní lodě Lužnice a Hamburk nebo vyhlídkové lodě Visla a Odra. Na Vltavě jsou provozovány i linkové plavby z Prahy do Mělníka nebo na Slapy a nejvíce využívané okružní plavby Prahou, kterou jsem nedávno po mnoha letech absolvovala i já. Samozřejmě na lodích si můžete udělat i soukromý večírek nebo oslavit narozeniny či prožít svatební hostinu. Všechno je v Praze na vodě možné, jen na to mít.

Praha byla založena na řece. Právě ta řeka jí dodává punc a krásu ale zrovna tak řeka může být tím ničivým elementem, který přemění krásu na zkázu uprostřed bláta. Historie Vltavy je také historií povodní. Nejen ta zkázonosná roku 1432, výše zmíněná, ale i mnoho dílčích vod, charakterizované jako padesátiletá voda, nebo povodeň z roku 1890, která byla dokonce způsobena „pouze zvýšenými dešťovými srážkami“ odpovídajícími stoleté povodni. Ještě ničivější povodní byla ta ze 14. srpna 2002. Kulminační průtok 5160 m3/s byl opakován po 500 letech. Vyčíslené škody byly sečteny na 35 miliard Kč, nevyčíslené škody se odhadnout nedají a ty citové přetrvají po zbytek života. Po této povodni se stalo prioritou zajištění protipovodňové ochrany vnitřního města. Zatím byly vydány přibližně dvě miliardy a pokračuje se dále na Zbraslavi, v Radotíně a Troji. Celkové částky vyčleněné na stavby protipovodňových opatření jsou odhadovány na 3,24 miliardy Kč.

Sama jsem povodeň roku 2002 zažila, procházela městem se slzami v očích a nafotila přes 100 fotografií na film, které zachycovaly břehy Vltavy, ostrovy, Zbraslav, Libeň a další smutná místa. Snad nejemociálnější mojí fotografií je Invalidovna kolem hotelu Olympik, kde plula ulicemi mezi domy loď a z oken sbírala staré lidi a město v Karlíně a Libni vypadalo jako proslavené Benátky. Svíralo se mi srdce, když jsem fotila Kampu a Malou Stranu. K fotografiím jsem se už nikdy nevracela.

Nejvíce tehdy vzaly za své hlavně pražské ostrovy. Po povodních břehy Vltavy i ostrovy hodně mění svoji tvář a vlastně v současné době tu na nějaké období tvář současnou právě získávají. Ale o tom více až v jednotlivých dílech seriálu.

Krásný k procházkám ruku v ruce jak stvořený je tady Sad na Nebozízku, místo, které se rozprostírá mezi Hladovou zdí a lanovou dráhou až k vrcholu pod Štefánkovu hvězdárnu. Stejně kouzelná je i Seminářská zahrada. Je to ovocná zahrada založená v 17. století na východním svahu Petřína. Sousedí přímo s Nebozízkem na straně jedné a s Schönbornskou a Lobkovickou zahradou na straně druhé. Právě v ní je studánka Petřínka, kam milenci chodí pít za horkých letních dnů, a nedaleko je i restaurace Petřínské terasy, kam se dá schovat za náhlých dešťů. Zahrada je dodnes plná ovocných stromů.

Schönbornská zahrada je terasovitá barokní zahrada, která se rozprostírá nad Vrtbovskou zahradou. Kousek z ní odtud možná zahlédnete. Jinak je veřejnosti nepřístupná. Patří od roku 1924 Spojeným státům americkým spolu s palácem, který je využíván jako velvyslanectví. Z různých částí Petřína je ale z dálky vidět bílý vyhlídkový pavilon s vlajkou USA v horní části zahrady. Palác i zahrada byly založeny kolem roku 1650.

Lobkovická zahrada (někdy zvaná Přehořovská zahrada) rovněž patřící k paláci. Vznikla v roce 1696, kdy F. Karel Přehořovský začal s budováním palácového komplexu na místě domu U Tří mušketýrů s pivovarem a pěti vinicemi. Roku 1723 přešel palác do rukou Antonie Černínové, od roku 1753 byl majitelem Augustin Josef Lobkovic. Za jeho éry došlo v paláci a zahradě k rozsáhlým úpravám, při kterých vznikla barokní zahrada italského typu osově provázaná na palác. Další úpravy byly až po roce 1790 v anglickém krajinářském slohu. V paláci se dnes nachází velvyslanectví Spolkové republiky Německo a část zahrady k ní patří a je nepřístupná veřejnosti. Zbývající část zahrady je na severním svahu Petřína bujně zarostlá vegetací.

Strahovské zahrady a zahrady kláštera jsou v klášterním komplexu řádu premonstrátů. Leží jižně od ulic Pohořelec a Úvoz. Byly založeny spolu s kostelem roku 1140 knížetem Vladislavem II. jako užitkové. To znamená, že zde byly především vinice, zelinářské zahrady a zahrady potřebné k pěstění léčivých rostlin a koření. Jedná se o zahrady Konventní, Opatskou, Velkou strahovskou zahradu a Vyhlídku s vinicí.

Konventní zahrada přiléhá k jižní fasádě konventu, je maličká 0,27 ha, rozkládá se v nadmořské výšce 290 – 295 metrů na Strahovském nádvoří č.1. Je to jedna z mála dobře opečovávaných zahrad a není běžně přístupná veřejnosti.

Opatská zahrada je dnes využívána komerčně, a to pro účel letní restaurace s překrásnou vyhlídkou na Prahu. Zahrada leží na Strahovském nádvoří č.1 a přiléhá přímo ke zdi konventu. Rozkládá se na velmi malé ploše a to 0,2 ha v nadmořské výšce 285 m.V zahradě je umístěna v kruhovém půdorysu kašna s vodotryskem. Pamatuji se na 80. léta, kdy byla zahrada pro svůj neutěšený stav nepřístupná veřejnosti. Až roku 1991 započala její obnova dle plánů architekta Kuči. Její plná obnova není dokončena dodnes, proto je v ní provizorně letní restaurace a dětské hřiště s velkými plastovými hračkami. Výhled na Prahu je tady ale opravdu skvostný a zahrada bývá plná cizinců, kteří si sem jdou posedět přímo po procházce po hradních nádvořích.

Přímo pod touto zahradou, označovanou také jako Strahovské nádvoří č.1, se nachází vyhlídka s vinicí, která má výměru 306 metrů čtverečních a nadmořskou výšku 276–284 m. Pečlivě obdělávaná vinice je oddělená plotem. Vinná réva se zde pěstuje na čtyřech sestupných terasách. Jsou tu lavice, stolky a židle a překrásný výhled na Prahu. Zahrada je velmi mladá, vznikla až v letech 1991–1995 podle návrhu architekta Kuči na místě tehdejší části Velké strahovské zahrady.

Velká strahovská zahrada se nachází jižně až východně od klášterních budov. Má rozlohu 11 ha a rozprostírá se v nadmořské výšce 225–320 metrů. Je to tedy velmi rozlehlé a krásné území z velké části přístupné veřejnosti, místy polodivoké s velkou plochou ovocných stromů podél Hladové zdi a s nezanedbatelnou plochou lesnatých porostů (duby a habry obecné) nad vyhlídkovou cestou. Podle návrhu Milana Bubenky a Luboše Gaudníka byla v letech 1996–1998 značná část ploch rehabilitována.

Na úplném vrcholu, náhorní plošině Petřína, okolo Petřínské rozhledny se nachází Park u rozhledny. Jeho výměra je 2,5 ha, nadmořská výška 300–326 m. Park je celý přístupný pro veřejnost. Jeho dominantou je právě Petřínská rozhledna a kostel sv. Vavřince. Známá je nejen již zmíněná Hladová zeď, Bludiště ale i kaple Křížové cesty.

Na náhorní plošině Petřína, jihozápadně od Hladové zdi , na výměře 5,6 ha, v nadmořské výšce 320–328 m leží park Petřína a to Růžový sad. Ten je nejkrásnější v létě, od června do srpna. Dá se sem vyjet lanovkou a tak je jedním z nejvíce navštěvovaných míst Petřína. Skutečné rozárium zde vzniklo až po roce 1932 až 1943. Květnice, která navazuje na Růžový sad z jihu vznikla v letech 1935 až 1937. Prostory parku vymezují zdi barokního opevnění a Hladové zdi s vyhlídkovou věží. Zahradní cesty mají kompozici rozevřeného vějíře a kruhu. V Květnici je kompozice čtvercová a obdélníková.

Pamatuji, že v letech 1992 – 1997 probíhala rozsáhlá obnova sadu a porostů a vegetace. Kromě nových odrůd růží a vybudování jiných rozvodů vody, byly také nahrazeny ošklivé asfaltové cesty cestami z dekorativně barveného betonu a byly instalovány nové konstrukce pro pnutí růží.

Jo, Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest. A to bez nadsázky, pro každou generaci.

Trojský ostrov kdysi bývalo území v dnešní části ZOO Praha. Ta v pozůstatcích ramene kanálu vybudovala tůně pro vodní ptactvo a krásně jej využila. Území bývalo odděleno odpadním ramenem Trojského mlýna, který byl roku 1845 přestavěn na sýpku a dnes je v soukromých rukách.

Císařský ostrov (někdy nazývaný také Trojský) je nejsevernějším a tedy posledním pražským ostrovem a se svou rozlohou 29 hektarů také ostrovem největším. Najdeme ho mezi Bubenčí a Trójou. V minulosti se nazýval též Císařský a Purkrabský.

Mnoho lidí si plete ostrov Císařská louka (na jihu Prahy) a ostrov Císařský (na severu Prahy). Proto je stále častěji místo Císařský nazýván Trojský. Přesto na mapy.cz se Trojský ostrov nenajde. Jen ostrov Císařský, což je jeho oficiální pojmenování.

Pro nás Bubeňáky a Dejvičáky byl ostrov odjakživa jednoduše Troja a často býval výletním místem a také Stromovka – Královská obora , která se rozkládá hned za ním. Obzvlášť romantická místa byla zezadu od vody jak od Vltavy, tak od Malé říčky, slepého ramena. Ještě tady dodnes zbyly pozůstatky luk a palouků, kde bývalo za doby Rudolfa II. místo pro jeho rozlehlou bažantnici. Dodnes tam u Malé říčky stojí staré vrby a osiky, plave spousta kačen a dalších ptáků.

Kdysi tu byly rozsáhlé louky a palouky a v 17. století byl velký zájem o pronájem těchto pozemků. V té době byl ostrov rozparcelován, protože právě na něm se stýkaly majetky tří vrchností a měly zde své malé pozemky i další držitelé. V 18. století naproti ostrovu Troja voda naplavila další tři ostrovy s názvem Císařské Bubenečské ostrovy, které časem byly spojeny v jeden ostrov. Právě tento ostrov leží na nejkrásnějším místě Prahy. Sám je obestřen krajinou s kouzelnou přírodní scenérií. A jak by ne, když jižně leží rozsáhlá Královská obora a severně od ostrova Drahaň – Troja, chráněné území přírodního parku, na který za Klecany navazuje přírodní park Střední Povltaví. Přírodní park Drahaň-Troja leží na pravém břehu Vltavy od Pelc-Tyrolky v Troji až po Drahaňské údolí, na východě a severovýchodě jej bezprostředně ohraničují městské části Dolní Chabry, Čimice a Bohnice. Místo je cenné jak ekologicky, tak biologicky, geomorfologicky a z velké části také historicky. Z přírodních hodnot je to řada zvláště chráněných území: Zámky, Čimické údolí, Bohnické údolí, Podhoří, Salabka, Havránka, Velká skála, Trojská a Jabloňka chránící unikátní biotopy vzácných rostlin a živočichů.

Najdete nedaleko odtud Pražskou zoologickou zahradu, Botanickou zahradu v Troji a překrásný barokní zámek Troja s dokonalou zahradou a kapli sv. Kláry s rozlehlou vinicí. Místa, o kterých jsem tady na cestovateli v minulosti již psala. Dokážete si tedy už dobře představit jakým koloritem a čistou krásou je tato oblast Prahy opuncována. Korunu jí dává jižní špička ostrova, kde je umístěn Trojský jez, za nímž ostrov Vltava obtéká zprava. Na regulovaném toku u břehu je známá umělá vodní slalomová dráha jak pro tréninky slalomářů, tak pro závody. Zleva Vltava teče plavebním kanálem Podbaba, který pochází z let 1899 až 1902 a je zakončen zdymadlem.

V roce 1927 byl na ostrově vybudován parkurový stadion. Koně dodnes na ostrově jsou, i když povodeň roku 2002 přinesla mnoho problémů a proud odnesl mnoho postrojů, sedel… Koně naštěstí byly včas v bezpečí. Stáje pak musely projít velkou rekonstrukcí. Dnes mají ustájeno 18 koní, které se připravují na policejní akce. Nedaleko od policejních koní je další jezdecký areál TJ Žižka Praha, který byl po povodních také obnoven. Povodně vydržela také jezdecká hala IN-EXPO GROUP, kde bývají závody v parkuru i drezuře.

Počátkem 20. století na ostrově vznikla také rozsáhlá zahrádkářská kolonie. Ta dopadla při povodních 2002 nejhůře. Na tři sta chatiček vzala voda a pouhých deset, které vydržely nápor živlu muselo být stejně strženo pro narušenou statiku. Stejně tak do nenávratna zmizelo cvičiště pro psy a již nebylo obnoveno. Severní část ostrova je známa Ústřední čistírnou odpadních vod, která je od roku 1991 nemovitou kulturní památkou, ve které je umístěno Ekotechnické muzeum.

V současnosti je ostrov využíván pro sportovní a rekreační účely a všechna místa na ostrově i v širokém okruhu kolem něj doporučuji od srdce navštívit. A nečekejte, že byste všechno dokázali stihnout za jediný den.

Nenechte se zmást sychravými fotografiemi místa, které je zachyceno za ranních mlh a končícího podzimu, kdy je všechno studené a syrové a nevzhledné a beze světla. Jaro a léto je tady naprosto kouzelné. Zkuste také někdy vyjít na skalní srázy nad údolím Vltavy. Z výšky okolo 200 metrů nad hladinou řeky jsou odtud okouzlující výhledy přímo na Trojský ostrov a na téměř celou Prahu.

Libeňský ostrov býval po mnohá století dokonce největším z deseti ostrovů mezi Libní a Holešovicemi. Při regulaci Vltavy ve 20. letech 20. století byl ale na jihu spojen s územím Libně a Karlína, na východě pak s Rohanským ostrovem. Na severu byl vytvořen poloostrov se slepým ramenem. Úzká kosa dříve označovaná jako Maniny je plná především skladišť.

Koncem 16. století zde stávaly dva mlýny a ostrov žil svým klasickým životem, jako jiné ostrovy. Bývaly i tady pily a barvírny. Přes ostrov se čas od času přelévaly povodně, po nichž se zdejší život vždy postupně obnovoval. Až roku 1890 zaplavila voda nejen celý Libeňský ostrov ale velkou část celé Libně. Zůstalo na 800 lidí bez domova, kterým obec dvakrát denně vařila a poskytla přístřeší. Velké ztráty utrpěly dva libeňské pivovary a ostatní továrny. Proto bylo rozhodnuto koryto Vltavy zasypat, aby už žádná další ničivá povodeň nezpůsobila škody tak obrovského rozsahu. Obec kvůli tomu vykoupila i ostrov Kubešův a během tří měsíců bylo vše hotovo. Libeň i Vysočany se po povodni nečekaně rozrůstaly a tak se započaly budovat Libeňský přístav (dokončen 1896) a Holešovický přístav. S přístavy byla vybudována nábřežní zeď, ochranná hráz a překladiště.

Od roku 1927 byl ostrov Pražany hojně užíván k rekreaci. I tady byly vodácké oddíly, tenisový a volejbalový oddíl, Dům dětí a mládeže a hned dvě organizace zahrádkářů. Spousty zahradních domků a malých pozemků jsou tady dodnes a vzpamatovaly se i z povodně v roce 2002. Dům dětí a mládeže tady provozuje lanové centrum, existuje tady Junák a Skaut. Nad ostrovem se klene dnes opět Libeňský most, dobudovaný a předaný k užívání 29. října 1928. Původně se jmenoval Libeňský, pak Baxův, opět Libeňský, později zase Baxův, pak dokonce Stalingradský a naše generace ho už zase zná pod svým původním názvem. Doufejme, že mu zůstane už na dobu co bude stát.

Dnes je existence Libeňského přístavu už historií. Od roku 1924 areál vlastnila Vltavsko labská společnost a měla tu opravnu plavidel a výrobu nových lodí. Dnes je většina budov pronajata různým společnostem jako skladiště. Najdeme tady velké množství autobazarů, autoopraven a prodejní haly se starým nábytkem. Ostrov je dost zubožený, nevyužitý, jen laguna je plná krásných malých lodí a zahrádkáři tady mají idylku.

Kolonie zahrádek je tady už od roku 1927. Tehdy byly uzavřeny nájemní smlouvy na velké množství parcel. V prvorepublikové době se stalo, že na Libeňském vznikla osada, v podstatě vesnice čítající dnes cca 500 přechodných obyvatel, kteří tu mají nejen své chaty a zahrádky, ale taky hospodu a hřiště pro děti. Stačí projít zeleně natřenou bránou a jste ve vesnici uprostřed velkoměsta, na místě, které si žije vlastním životem s typickým koloritem posezení u řeky, kde se prolínají všechny generace. Roční nájem za pozemek a chatičku tady činil 3000 Kč. Po povodni 2002 si své místečko nájemci obnovili úplně sami bez pomoci, ale stejně jim smlouvy nebyly obnoveny. Hlavně proto, že jsou v záplavové oblasti a že se městu toto využití místa prostě nevyplatí. Přesto je to tady jediné příjemné místo na celém ostrově. Dnešní doba je ale zcela jiná a uzavřená komunita chatiček na poloostrově uprostřed velkoměsta je bohužel již přežitkem. Staré dobré časy prostě odcházejí a místní tak typický kolorit bárek na řece a posezení u táboráků na zapomenutém ostrově bude brzy nahrazen exklusivním nábřežím 21. století.

Mimo zahrádkářskou osadu bych ale procházku po Libeňském ostrově dnes nikomu nedoporučila. Ostrov je plný kontrastů. V jedné jeho části najdete všude plno špíny, míjíte náklaďáky, které převážejí hlavně odpad a pořádně se tady nedá ani nadechnout. Na ostrově jsou stovky bazarových aut. Mezi hromadou odpadu vás jinde vytrhne ze zamyšlení třeba ten obří medvěd, kterého jsem zachytila na fotografii a kterého někdo z odpadků vylovil a posadil na židli, nebo stará zapomenutá figurína s brýlemi oblečená do moderního vyhozeného hávu. Projdete se kolem sběrny dřevěných palet, hromady igelitových pytlů s odpadem a také kolem hromad dřev a dřevotřísek. Celkem je to tam dnes jedna velká katastrofa. I tady zapracovaly na dnešním stavu povodně roku 2002, ale celkově byl ostrov kromě části zahrádkářů a dobře vedených a upravených autobazarů a tenisových kurtů vždy velmi zanedbaný a zneužívaný ke skládkám odpadů a podobně.

Dnes je již v provozu řídící systém protipovodňové technologie v Libeňském přístavu a tak se další povodně prý už není třeba obávat. Proto také může v bývalém přístavu v Libni vznikat nová zástavba – Libeňské doky, výstavba nových kancelářských budov. Prostory jsou pracovně rozděleny na JIH A, ulice Octářova a okolí, JIH B a lokalitu STŘED na poloostrově mezi loděničními bazény. Měl by tu vzniknout centrální park a domy k bydlení se střešními zahradami, v jejichž přízemí by byla nákupní zóna, stejně jako administrativní objekty. Nábřeží by měla lemovat nově vysazená zeleň a venkovní drobná architektura. Lokalita by měla být určena pro komfortní a rezidenční bydlení ve vila domech, průměrné velikosti bytů kolem 100 metrů čtverečních. Tak se nechejme překvapit příštím desetiletím a úplně novým Libeňským ostrovem. Jeho současný stav po takovéto změně doslova volá a všechno, co jsem tady viděla na vlastní oči dnes a co můžete vidět na fotografiích pod článkem bude velmi brzy historií.

Rohanský ostrov kdysi sahal od Těšnova až po dnešní Šaldovu ulici. Dnes je s rozlohou necelých 8 hektarů vymezen břehem Vltavy na severu, bytovým projektem River Diamond na západě, ulicí Šaldovou na východě a na jihu komunikací s názvem Rohanské nábřeží. Není ostrovem od období 1920 až 1930, kdy byl spojen s Libeňským ostrovem a oba pak z jedné strany napojeny na karlínské pobřeží a z druhé strany na Maniny. Nad rozhraním ostrovů Rohanský a Libeňský vede Libeňský most.

Ostrov vzniknul v polovině 16. století říčními nánosy. Jeho prvním majitelem byl mlynář Martin Šašek a jeho první jméno bylo po mlynáři, a to Šaškovský. Po jeho smrti byl obecní a to po celé 17 . století a část století 18. Jméno nesl po svém správci Primátorský staroměstský podle staroměstských primátorů, kteří se o něj starali.

Od 24. dubna 1774, kdy Staroměstská obec ostrov prodala za 4000 zlatých, byl v majetku Aloise Tochtermanna. Od roku 1777 jej vlastnila Gabriela Rottenhanová. Ostrov opět změnil jméno, tentokrát na Rottenhanský a nebylo to naposledy. Od roku 1830 byl ostrov pražského měšťana Jiřího Köppla a zákonitě se mu říkalo Köpplův. Přibližně kolem roku 1900 byl spojený s Jeruzalémským ostrovem.

Prvního května 1841 byl nedaleko strojírny Rustonka spuštěn na vodu první český parník s názvem Bohemia. Uvezl 140 cestujících a plul „závratnou rychlostí“ 12 km/h. Sice plul pomalu, ale bylo to rychleji než dostavník a uvnitř měl dva honosné salony s na tehdejší dobu naprosto luxusním vybavením. Jeho spouštění na vodu tenkrát s údivem sledovalo množství Pražanů jak z pevniny tak z ostrova. Jen škoda, že loď pak přepravovala cestující mezi Obřístvím a Drážďanami a plula pod rakouskou vlajkou.

Rovněž 19. století přineslo vybudování říčního přístavu a do domu čp. 242 dokonce celnici. Existovalo zde spojení až do Hamburku a díky tomu i místní zájezdní hostinec dostal jméno U Města Hamburku. Je to krásná empírová stavba a existuje dodnes. A i když byl přístav v letech 1891 až 1893 rekonstruován, rozšířen a opatřen nábřežní zdí po regulaci Manin stejně zaniknul a byl nahrazen . Za své vzaly i zájezdní hostince a skladové prostory, jen restaurace Hamburk vydržela. Karlínský přístav byl postupně zasypáván a vznikla tady dvě škvárová fotbalová hřiště.

Současný název místa je odvozen od jména pražského radního a tesařského mistra Josefa Rohana, který si toto území koupil v polovině 19. století . V podstatě jde o pravý břeh Vltavy od Hlávkova mostu, kde ale už stojí, respektive buduje se Prague River City společnosti Europolis se známými budovami Danube House a Nile House, až k Palmovce a Libeňskému mostu. Jde o pozemky v blízkosti dynamicky se vyvíjející městské čtvrti Karlín. Tato čtvrť, dříve zaměřena spíše na průmysl, se v nedávné době stala cílem silných investic. To je zřejmé zejména při pohledu na proměnu mnoha starých továrenských budov ve stylové bytové a kancelářské výstavby. Město poučeno z povodní 2002, věnovalo značnou pozornost instalaci protipovodňových zábran.

Dvacáté století ostrovu přineslo černou skládku. Později sem byly při výstavbě pražského metra deponovány výkopy i odpadní materiály. Až konec 20. století zajistil počínající revitalizaci a odklízení nahromaděného nepořádku. Roku 2007 pak bylo zahájeno výběrové řízení na developerskou firmu, která přinese projekt na využití ostrova. Současně byly vykoupeny pozemky. Jednání byla nelehká, plány na využití z mnoha stran kritizovány a tak byl zadán další úkol a to do března 2008, zpracovat vše v trojrozměrných modelech pro lepší představivost. Jedná se i o obnově říčního ramene a vybudování protipovodňové hráze. Pouze vybagrování ramene Vltavy, zasypaného v 19. století, zaplatí stát. Rohan tak bude opět skutečným ostrovem a rameno navíc podle odborníků zlepší chování řeky při eventuální povodni.

O využití ostrova se původně ucházelo s projektem sedmnáct společností, které měly zájem o přestavbu povodněmi poničeného Rohanského ostrova z místa, kde byly zbytky zahrádkářské kolonie a přespávali tam lidé bez domova, ve smysluplný projekt s byty, kancelářemi, ale také sportovišti a zelenými plochami. Proti zástavbě Rohanského ostrova bojovali po celý rok 2008 hlavně Zelení, kteří si představovali, že by bylo místo nejlépe využít jako centrální městský park se sportovním zázemím, který naváže na Thomayerovy sady.

Jedná se o nejlukrativnější pozemek celé republiky o rozloze 200 tisíc metrů čtverečních. Cena pozemku na Rohanském ostrově je 8 567 Kč/m2. Ve výběrovém řízení díky nabídce 1,69 miliard Kč zvítězila firma Sekyra Group. Podle plánů vítězné společnosti Sekyra group vzniknou na Rohanském ostrově nové kanceláře a byty, hotely i oblasti zeleně, v plánu je dokonce i výstavba umělých vodopádů. Díky navrhovaným změnám se navíc Rohanský ostrov stane opět skutečným ostrovem, což je již odsouhlaseno. Postranní vltavské koryto, které oblast původně oddělovalo od pevniny a které bylo zasypáno v 19. století, by se totiž mělo brzy dočkat obnovy a navrátit tak oblasti status ostrova. Měl by vzniknout Rohanský a Maninský ostrov. S přispěním evropských fondů se za 182 milionů korun upravují pozemky a likvidují se některé staré zástavby. Projekt je jak v rámci Prahy, tak celé České republiky výjimečný. „Rohanský ostrov patří v Praze k pěti největším rozvojovým územím, která během následujících deseti až patnácti let změní svoji tvář. Počítá se, že investice se vyšplhají na 15 miliard korun.

Tiskem prošly zprávy, že v oblasti ostrova vzniknou z 55 procent byty, zbytek území pak zaberou kanceláře a zeleň. „Rohanský ostrov vytvoří nové centrum Prahy 8. Bydlet by tu mělo 1200 až 1300 rodin. Pohybovat se tu ale bude až 10 nebo 15 tisíc lidí denně,“ odhadl výkonný ředitel pro development Leoš Anderle. Na internetu byly zveřejněny fotografie, jak by měl ostrov vypadat za 10 let

Dnes se můžete projít pod Libeňským mostem nebo si jít zahrát golf ve východní části Rohanského ostrova nebo si tady zajezdit na kole na cyklistické stezce podél Vltavy. Hráči Hanspaulské ligy tady mají k využití celkem sedm hřišť pro malou kopanou. Všechno ostatní ukáže budoucnost.

„Ostrov pod mostem“ – Kampa dostal svoji rozhodující podobu po obrovském požáru roku 1541, kdy právě sem byly naváženy zbytky stavební suti z dřívějších krásných malostranských domů. Břehy byly pevně zformovány po roce 1600. Sám ostrov kdysi vznikl vytvořením umělého vodního náhonu, ramene Vltavy pro mlýny. Čertovka je tedy umělá strouha, vodní rameno Vltavy, původně roku 1585 pojmenovaná jako „Rožmberská strouha“ podle majitele zdejších pozemků Viléma z Rožmberka. Dnešní pojmenování Čertovka je odvozeno od domu U sedmi čertů. Strouha odděluje Kampu od Malé Strany a také park Kampa od Nosticovy zahrady . Před Michlovským palácem vlevo na Čertovce se točí obnovené velké dřevěné kolo, které připomíná zdejší původní mlýn Huť.

V minulosti se mnohokrát uvažovalo o zasypání Čertovky, ale nikdy k němu nedošlo. Při povodni roku 1940 rozbouřená Čertovka zatopila i malostranské ulice. Jindy se pro změnu ocitla téměř na suchu a 70 přivolaných dělníků ji očistilo nejen od hlubokých nánosů bahna, ale i od vyházeného starého železa a nevybuchlých granátů.

Pan Hrubeš píše v knize Pražské ostrovy dokonce o tom, kolik různých bot a škrpálů bylo z Čertovky vyloveno a také o tom, že při čištění jejích vod a koryta pod prvním domem Lužické ulice bylo pod obloukem Karlova mostu objeveno velké a silné zdivo, z něhož se nakonec vyklubal zbytek mostního pilíře prvního pražského románského kamenného Juditina mostu. Tuto poměrně novou knížku (2007) z nakladatelství Milpo vřele doporučuji každému, kdo se chce o pražských ostrovech dočíst něco zajímavého. Informace o Kampě najdete i v článku na Cestovateli v seriálu Kouzlo pražských zahrad .

Ostrov Kampa byla v minulosti zeleň sama a dodnes tu zbyla spousta zeleně po zahradách rozsáhlých malostranských šlechtických paláců. V zeleni najdeme několik soch . Bělostně svítící a něžná je plastika Réva od akademické sochařky K. Vobišové Žákové. Zajímavá je socha Hrnčířka od akademika V. Vokálka, ale i Žena s nádobou od profesora Korejse. Známý sedící akt v parku na travnaté ploše poblíž Muzea Kampa je plastika Jana Hány z roku 1965. Dílo s názvem Titáni najdeme také na Kampě, před Sovovými mlýny. Jde o tři monumentální sochy z hrubě opracovaných kmenů stromů. Jejich autorkou je Emilie Benes Brzezinská, která je darovala Museu Kampa. Sochy zde budou umístěny nastálo. Původně jich bylo pět, ale při provizorním umístění před galeriií dvě z nich poničila bouře.

Nejstarší zmínka o Kampě je z r. 1169 v zákládací listině kostela Maltézského řádu za krále Vladislava II. Velmi zajímavé jsou na ostrově objekty Sovových mlýnů. Kdysi dávno právě na jejich místě byl zbudován úplně první pražský mlýn. Nejstarší zmínka o mlýnech na Kampě pochází až z roku 1393. Není pochyb, že vznikly daleko dříve. Stopy bádání vedou do 10.stol. Založil je klášter benediktinek u sv. Jiří. Svoji mouku později dodávaly až na Pražský hrad. Jméno nesou po měšťanovi Václavu Sovovi z Liboslavě a jejich minulostí putoval jing a jang, požáry a povodně. Od poloviny předminulého století byla majitelem sídla a mlýna rodina Odkolků. František převedl část mlýnů na parní pohon. Mlýny se v té době nazývaly Odkolkovy a opět jimi zatřásl roku 1896 silný požár, který pohltil nevzhledný komín a z objektu učinil jen torzo, které odkoupilo město Praha. O novější historii se už dočtete na odkazu ve článku.

V předchozím článku jsem se už také zmínila o domku Josefa Dobrovského, čp. 501, který pro mnoho Pražanů je více známý pod jménem Werichova vila. Úplně původně byl dům koželužnou v 17. století. V následujícím století 18. v něm bydlel kněz a učenec Josef Dobrovský, který pedagogicky rozvíjel schopnosti čtyř synů hraběte Nostice. V letech 1948 až 1968 v domě číslo 501 bydlela další známá osobnost, básník a překladatel Vladimír Holan. Od roku 1945 do své smrti zde se svojí rodinou žil především herec, ale i dramatik a spisovatel Jan Werich. Jeden ze zakladatelů Osvobozeného divadla v Praze.

Dnes je Kampa spíš městským parkem než ostrovem. Já sama bych ji dnes mezi ostrovy určitě neřadila. I tak ale patří mezi nejromantičtější a nejkrásnější zákoutí Prahy. Procházky tamním koloritem důstojně opěvoval už T.G. Masaryk. I když je Kampa téměř v centru města, je dosud tichým a klidným místem k odpočinku i procházkám. Je to místo jakoby z jiného světa. Severní část ostrova, která je u toku říčky, či vlastně náhonu, Čertovky, je nazývána Pražské Benátky.

Petržilkovský ostrov je dnes nejmenším pražským ostrovem. Jeho rozměry jsou pouhých 60 metrů délky a 10 metrů šířky. Leží na levém Vltavském břehu stejně jako ostrov Dětský. Není přístupný veřejnosti, ale jeho krásně zrekonstruovaná věž bývalé Malostranské vodárny přitáhne vaše oko už z dálky ať jdete odkudkoliv.

Ostrov byl pojmenovaný podle pekaře a mlynáře Jana Petržílka, který tady roku 1483 přestavěl a vlastnil mlýn. Vybudoval ho na spáleništi, kde kdysi býval kartouzský mlýn, který lehl popelem v husitských bitkách. Městská obec pak roku 1502 vybudovala u mlýna dřevěnou vodárenskou věž. Ta byla později nahrazena stavbou z cihel a kamení. To ale ostrov zabavil v 16. století král Ferdinand Habsburský. Zpět do rukou obce se dostala až roku 1859. V letech 1911 až 1922 ostrov z velké části zanikl při stavbě plavební propusti, Plavební komory Smíchov. Byl natolik zmenšen, že z některých map úplně zmizel, ale přesto je tam, i když z něj zůstalo už pouze torzo s vodárenskou věží.

Dětský ostrov o rozloze 1,48 ha v nadmořské výšce 188 metrů je přístupný z Janáčkova nábřeží na Smíchově. Své dnešní jméno získal v 60. letech 20. století, kdy zde byl vybudován komplex dětských hřišť. První zmínky o něm jsou již z roku 1355. Jeho majitelem byl maltézský klášter s kostelem. Nesl tedy jméno Maltézský. Záplavy si na něm ale několikrát smlsly a tak tam někdy byl a jindy ne. Záleželo, který živel vyhrál a kolik nánosů voda dokázala odnést a kolik jich jindy naopak přinesla.

Století 18. a 19. mu přineslo několik jmen podle jeho majitelů, a tak byl Funkovský, pak Hykyšův a nakonec Židovský. Jeho majitelem byl továrník Leopold Jerusalem, Žid. Ten byl majitelem kartounky, která stála nedaleko na pevnině a na ostrově se bělily její látky. Na ostrov bývala jen dřevěná lávka.

Začátek 20. století přinesl ostrovu velkou změnu. Celý jeho západní břeh zabrala stavba dvoudílné plavební komory podle plánů architekta Františka Sandera, která vznikala s mnoha těžkostmi. Má dvě zdymadla a překračuje dva jezy. Roku 1917 byla dokončena. Na jihu byl k ostrovu připojen kus Petržilkovského ostrova a na severu byla vybudována dlouhá dělící zeď z kyklopského zdiva. Roku 1917 proběhla i kolaudace. První dvě lodě tudy ale slavnostně propluly až květnu 1921. V současnosti tudy proplouvá až několik tisíc lodí ročně.

Ostrov je ukončen kamennou kruhovou pergolou a pod ní je schodiště vedoucí přímo do řeky. Kdysi tam bývala fontána. Když přestala být funkční, byla zasypána hlínou a osázena různou zelení. Na kamenném podstavci je pylon s bronzovou sochou Vltavy, která má u nohou miniaturu plachetnice od sochaře Pekárka. Pod ní jsou plastiky dívek, které znázorňují přítoky Vltavy, Berounka, Sázava, Lužnice a Otava.

Po první světové válce byl ostrov skladištěm sportovních lodí. Lidé sem ale stejně chodili za sportem, procházkami a také na filipojakubskou pouť, která tady měla tradici už od roku 1815. Mezi roky 1933 až 1941 byl na ostrov postaven podle architekta Vlastislava Hofmana most. Jedná se o železobetonový oblouk se spolupůsobící mostovkou. Dnes spravuje městská část Praha 5 na ostrově 3 dětská hřiště, fotbalové hřiště a skatepark. Hojně využíváno je hřiště na malou kopanou s umělým travnatým povrchem. Stejně tak se tady dá po cestách jezdit na kolečkových bruslích.

Na jižní straně ostrova je příjemné posezení v restauraci Rezavá kotva, kde si můžete dát vynikající steak připravený na venkovním grilu. Restaurace je zařízena v námořnickém stylu a ze své terasy nabízí nádherný výhled k Národnímu divadlu a Tančícímu domu. Milovníci lodí mohou pozorovat lodní dopravu na Vltavě a skrze plavební komoru i její provoz.

U sochy Vltavy se každý rok konají dvě tradiční události. Ta příjemná je, že se tady u sochy Vltavy každoročně otevírá vodácká sezona. Ta smutná, že se tady před svátkem Dušiček pokládají za pietní akce věnce obětem řeky. Dříve to dělával Spolek mistrů plavčích, kdy na památku ve vodě zesnulých vyjížděl smutečně vyzdobený parník ze Štěchovic. Dnes v tradici pokračuje spolek Vltavan. Pražané často přihlížejí akci z mostu Legií.

Po povodni z roku 2002 byl ostrov zrekonstruovaný již v březnu 2003. Od té doby tu jsou krásná dětská hřiště s komfortním vybavením. Prostory jsou opatrované hlídačem. Rok 2008 přinesl ostrovu již desátý ročník akce zvané Bambiriáda, největší prezentační přehlídky občanských sdružení dětí a mládeže a středisek volného času.

Střelecký ostrov leží mezi trojúhelníkem Malé Strany, Starého Města a Nového Města . Má výměru cca 2,5 ha a najdeme ho mezi Slovanským a Dětským ostrovem. Je přístupný z mostu Legií. Ostrov měnil v průběhu doby svou velikost i podobu a s tím se měnily i jeho názvy. Říkalo se mu Malé Benátky, Hořejší či Malý ostrov, Ostrov pod mostem, Trávník, Vodní dvůr a také „šicinzl“ pocházející německého Schützeninsel. Po vítězství češtiny Střelecký ostrov, pro Pražany odjakživa „Střelečák“.

Kdysi, jako ostrůvky V trávníce a později, ve 14. století byl v majetku johanitského konventu. V 15. století byl majetkem Starého a Nového Města. V 16. století se pak pro změnu vedly spory o jeho vlastnictví.

Střelecká tradiceje v tomto místě po několik století až neuvěřitelná. Kdysi se tu střílelo z kuší na terč, později z pušek. V jižním traktu byla střelnice, kam si chodili zastřílet nejen šlechtici, ale i měšťané nebo bohatí živnostníci a později členové pražské ostrostřelecké společnosti s krásnými uniformami, které byly ozdobou na různých akcích v Praze. Střelnice byla tak frekventovaná, že nestačil přívoz.

Roku 1812 Josef Zobel postavil podsklepenou jednotraktovou empírovou budovu, kde byla i restaurace. Ta roku 1842 prošla klasicistními úpravami, v letech 1934 až 36 k ní byla přistavěna restaurační terasa, která je zde v provozu dodnes. Roky 1967 až 69 přinesly adaptaci budovy na TJ Start Praha .

V letech 1839 až 1841 vznikl právě tady první pražský řetězový most dlouhý 412,7 metrů a široký 9 metrů. Jeho otevření 4. listopadu 1841 bylo velkou slávou pro všechny Pražany a také velkou podívanou. Most byl odzkoušen tím, že na něj bylo nahnáno 150 kusů jatečního dobytka. Roku 1898 ale dosloužil tak vedle něj byl zbudován most provizorní, dřevěný. Když byl zprovozněn započala stavba kamenného mostu. Zahájena byla slavnostně 3. srpna 1898 a dána do provozu 14. června 1901. V té době byla také provedena stavba širokého schodiště přímo z mostu na Střelecký ostrov. Dnes most nese jméno most Legií.

Střelecký ostrov byl místem kulturního i sportovního dění, lákal k procházkám nejen Pražany. Roku 1872 zde byla pořádána velká průmyslová výstava, kde prezentovalo svá díla na 302 vystavovatelů. Rok 1882 sem přivedl první sokolský slet, 76 sokolských jednot z celých Čech i Moravy, což bylo kolem 1600 Sokolů. Na podzim roku 1885 Střelecký ostrov také ožil, a to Svatováclavským posvícením, rok 1890 přinesl první dělnickou oslavu 1. máje. Svatojánské oslavy pokračovaly s léty a ostrovu přinesly slavnostní střelbu a ohňostroje, vypravované z finančních sbírek Pražanů.

S výstavbou mostu se tady společenský a kulturní ruch ještě posílil. Konaly se tady běžně koncerty, taneční zábavy, plesy. Zejména přes léto se tančilo vždy v neděli pod širým nebem a za živé hudby a to až do 60. let minulého století. Stejně tak zde po několik staletí pokračovaly různé sportovní aktivity. Těmi hlavními tady jsou lukostřelba, tenis, ping pong a volejbal. Ale můžete tady potkat i kurióznější sporty, třeba cvrnkatele kuliček. Roku 2007 tady dokonce bylo jejich Mistrovství Prahy a hned následně Mistrovství světa.

Jinak Pražané chodí na „Střelák“ či „Střelečák“ hlavně do letního kina, na koncerty a za sportem. Chodí sem ale také do Café baru a restaurace, která je jedinečná svou polohou v centru Prahy, na ostrově uprostřed řeky Vltavy, s panoramatickým výhledem na most Legií, Národní divadlo a Žofín.

Letní kino na Střeleckém ostrově spolu s kinematografem bratří Čadíků je v provozu od roku 1997 a zprostředkovává celé léto svým návštěvníkům zážitky nejenom filmové, ale také koncertní. Loni, v červenci 2007 Střelečák roztančili Indové při jejich 60. výročí nezávislosti . Letos v červenci tady na hudebním festivalu Pražané fandili své oblíbené skupině Vypsaná fixa.

Roku 2002 byl ostrov pod vodou. Škody na něm se podařilo napravit do května 2003, kdy byl znovu otevřen pro veřejnost. V té době dostal ostrov i nové lavičky. Komplexní revitalizace ho ale ještě čeká, plánuje se a mluví se o ní od jara 2008 a jaké změny nám Pražanům přinese uvidíme časem. Přesné změny zatím nejsou dané, finančně se mluví o zhruba 20 milionech korun investovaných do oprav. Nájemci ostrova se ale obávají, že po jeho chystané revitalizaci již nezbude místo na letní kino.Petici za jeho podepsalo podle zástupkyně provozovatele Simony Čadíkové již kolem 1400 lidí. Jen letos (2008) letní kino navštívilo kolem 10 000 lidí. Podle mluvčího Prahy 1 Alexandra Korába ještě o budoucnosti kinematografu na ostrově rozhodnuto není.

Dnes, v půli října, je kolem ostrova spousta labutí a kačen, které brázdí Vltavou stejně jako spousta lodiček a šlapadel. Na lavičkách posedávají hlavně zamilovaní, na procházky sem chodí i maminky s kočárky a malými dětmi, i když přístup přes mohutné schodiště je pro ně dost náročný. Základem zdejšího dětského hřiště je loď. On sám ostrov také působí jako taková loď uprostřed Vltavy. Kulisa lodi pro děti s několika palubami je v různých úrovních, které slouží jako prolézačky. Jednotlivé paluby jsou propojeny schůdky, provazovými žebříky a skluzavkami, které končí na zemi v pískovištích na přídi a na zádi lodi. Nad částí lodi je vypnutá plachta , membránová konstrukce kryjící loď jako střecha…

Slovanský ostrov má rozlohu 2,24 ha a leží v nadmořské výšce 189 až 190 metrů. Je tři sta padesát metrů dlouhý a v nejširším místě měří 95 metrů.

My Pražáci mu neřekneme jinak než Žofín a je to taková naše matka pražských ostrovů. Je nejznámější, nejnavštěvovanější, nejkulturnější a paradoxně možná nejmladší. Jedním z předchůdců Slovanského ostrova byl malý ostrůvek, kde roku 1495 stál mlýn a vodárna. Ostrov sám pak nejspíš vznikal až mezi 17. a 18. stoletím náplavami, které přinášela v průběhu času řeka. Nejdříve vznikaly malé ploché ostrůvky a ty se pak s časem přirozeně a přírodně spojovaly v celek. Lidská ruka do jeho tvorby zasáhla až po povodni roku 1784. Tehdy byl obehnán zdí a jeho zemina byla osázena stromy. Aby byl chráněn před vnějšími vlivy po celém jeho obvodu byly plánovitě vysazeny topoly, nejvyšší stromy.

Nově vzniklý ohrazený ostrov patřil Novému Městu pražskému. Roku 1760 byl městem prodán barvíři Josefu Ignáci Saengerovi ke stavbě barvířského bělidla. Vznikla zde celá osada barvířů, měli tady svůj život a své chatrče a řemeslo zde začalo vzkvétat. Odtud také plyne název ostrova v té době, a to Barvířský. Pražané mu často říkali zkráceně Barvířka. František Antonín Engel tady ale vybudoval známou kartounku a také hospůdku. Hospůdka byla sice jen dřevěná, ale měla častou návštěvnost, nejen od lidí, pracujících v kartounce. Ostrovu se začalo říkat počeštěně Andělský ostrov, nebo-li Andělák. Po roce 1801 dostal oficiální název Engelův ostrov.

Zlomem pro vývoj na ostrově byl rok 1830, kdy ostrov zakoupil mlynář Václav Antonín Novotný a postavil tady rodinný dům a místo starého dřevěného hostince patrovou budovu restaurace a ještě lázně. Ty měly dvě části, vanovou a parní. Byly to čtyři budovy s klasicistní fasádou a zanikly již na přelomu 20. a 30. let 20. století.

Restaurace už tenkrát měla taneční sály, plesový a koncertní. Prvním otevíracím dnem tanečního sálu byl 30. květen 1837, kdy se v něm pořádal první bál. Nejen budova na ostrově skvěla novotou a byla atrakcí pro Pražany. Novotný nechal v téže době předělat a upravit celý ostrov od vyhlídky v severním cípu až po vysázení dalších stromů. Nechyběly trávníky s květinovými záhony a keři a kruhová vodní nádrž s plastikou. Dokonce město se uvolilo a aby ostrov mohl být zpřístupněn Pražanům a nechalo postavit dřevěný most. Sám arcivévoda František Karel roku 1840 po mostě přišel a ostrov navštívil. Po té byl oficiálně požádán, zda by ostrov mohl být pojmenován k poctě jeho manželky Žofie, Žofínským ostrovem. Toto pojmenování arcivévoda osobně schválil svým podpisem dne 19.ledna 1841.

Žofín se proslavil už v květnu 1841 další atrakcí. Na kruhové dráze v délce 158 metrů tady jel malý parní vlak s názvem Český lev. Byla to zdrobnělina vlakové soupravy parního vlaku. Pro Prahu událost nevídaná. Vláček prý dokázal jet rychlostí 11 km v hodině. Po celé 19. století se v budově konaly prestižní bály, plesy a tancovačky mající hlavně vlastenecký charakter. Stýkaly se tady společensky známé osobnosti té doby. Dámy se předháněly v plesových toaletách a Pražané na ně a na jejich kočáry zvědavě pokukovali před můstkem. Jezdívala sem i Božena Němcová, která tehdejší společnost okouzlila svým šarmem, mládím a krásou. Dodnes má na ostrově plastiku uprostřed trávníku a keřů od sochaře Karla Pokorného z r. 1955, architektem byl Jaroslav Fragner.

Ostrov má dlouhou tradici hudební. Byla zde založena Žofínská akademie, koncertoval tady známý český pěvecký spolek Hlahol, také svůj první samostatný koncert zde měl Antonín Dvořák, dále tu koncertoval Bedřich Smetana, kterému poprvé zde zazněla jeho Má vlast v pozadí s šumem Vltavy. Nejen Češi tady předvedli svůj um. Prostory hostily takové umělce, jako byl Franc Liszt, Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij. Dirigoval tady např. Richard Wagner.

Dnešní jméno Slovanský ostrov nese místo podle roku 1848, kdy zde byl 2. června zahájen Slovanský sjezd, na němž vznikl dokument Manifest k evropským národům. Mnozí z dějepisu víme, že sjezd musel být předčasně ukončen již po deseti dnech kvůli povstání pražského lidu, které bylo krvavě potlačeno a vzalo si za oběť 43 mrtvých a 63 zraněných Pražanů. Na budově se nalézají pamětní desky vážící se k historii místa. Ostrov byl přejmenován roku 1925. Jeho název se příliš nezažil, dodnes Pražané místo označují jednoduše Žofín.

Nejvýznamnějším rokem pro Žofín byl rok 1884. Toho roku byl v dražbě a městu se ho podařilo koupit za 285 099 zlatých včetně všech nemovitostí. Od té doby byla zásadním způsobem přestavěna jednopatrová klasicistní budova restaurace na dvoupatrovou novorenesanční budovu s čp. 226 podle architekta Jindřicha Fialky z roku 1885. Budova byla nová a z jihu k ní přiléhal jednopatrový dům se sály. K němu byla pak přistavěna veranda. Bylo to úžasné propojení původní stavby se zcela novou. K původním sálům přibyl reprezentační sál v prvním patře. O malířskou výzdobu budovy se postarali František Duchoslav a Viktor Oliva. Novou parkovou úpravu ostrova navrhnul zahradní architekt Thomayer ( psala jsem o něm již několikrát, např. v souvislosti s úpravou Karlova náměstí). Díky němu místo předčilo mnohá ostatní a bylo až dojemné souhrou květinové výzdoby, známými květinovými ornamentálními vzory, stále zeleným podrostem. Byly zde dokonce skupiny palem nebo vázy z vysázených květin.

Protože provoz na dřevěném mostě sílil, jezdily přes něj hlavně těžké kočáry s koňmi, vzniknul roku 1875 na jeho místě železný most s délkou téměř padesát metrů. Byl usazen na litinových pilířích. Ty však nevydržely nápor vody při povodni roku 1940 a most se zřítil do rozbouřených vod Vltavy. Jeho následník, který vydržel až do dnešních časů tu stojí od roku 1950 a je železobetonový.

Rok 1886 přinesl místu novou veřejnou plovárnu, jejíž provozovatelem byl pražský továrník Karel Zellinger. Už tenkrát si tady návštěvníci mohli zapůjčovat lodičky. Je tomu tak i dnes a to hned na několika místech za velmi přijatelnou cenu. I rok 1891 byl pro Žofín významným. Konal se zde sjezd českých sociálních demokratů.

Roku 1904 hostil ostrov poprvé výstavu motocyklů a automobilů. Tenkrát to bylo se značkami ještě jednoduché, byly vystaveny stroje osmi výrobců z toho tří českých (Laurin a Klement, Josef Walter, Vilém Michl). Výstavy se opakovaly každoročně po deset let. Po demolici lázeňských budov byla tato část upravena podle architekta Františka Šrámka jednoduše a geometricky.

Rok 1933 přinesl změnu prostoru východně od paláce, kde bylo zbudováno rozárium a květnice. Také na jižní straně ostrova přibyla velká květnatá plocha. Jihozápadní strana byla obohacena o kamennou terasu, která je součástí plavební komory. Jižní cíp má po mnoho století vodárenskou věž. Původně Šítkovská vodárenská věž bývala obklopena několika mlýny. Poslední z nich byl zbořen roku 1928 a věž byla staticky stabilizovaná. Roku 1930 byla dokončena novostavba Mánesa, spolková a výstavní budova.

Ostrov byl poničen povodněmi roku 1890 a 2002. Po rekonstrukci budov, obnově zeleně a hřišť pro děti se stal ostrov opět místem různého společenského dění a kulturních akcí. Nejvíce se tady konají koncerty a plesy nebo politická setkání. Opět tady fungují půjčovny lodiček a vodních šlapadel a restaurace u řeky a nad řekou. Krásné vyžití tady mají děti na moderním hřišti, které je plné barev a má široké vybavení: pískoviště, počítadlo, točidlo, „vývrtky“, „otočný kyblík“, pružinová houpadla, závěsné houpačky, skluzavky, závěsná šplhací lana, šplhací síť. Hlavní dominantou hřiště jsou barevné bloky, do kterých jsou jednotlivé herní prvky osazeny Toto hřiště bylo opravováno během měsíce srpna 2008 a vše je tady krásně nově natřené a funkční. Pro děti opravdový ráj.

Na ostrově najdeme jedno ze známých děl sochaře Ladislava Šalouna, sochu Souzvuk. Pochází z roku 1946 a znázorňuje dudáka. Žofín byl a je pro většinu z nás oázou zeleně a klidu v centru velkoměsta a pro mnohé Pražany vzpomínkou na taneční a plesy. Návštěvníci Žofína navíc nyní okouzlí i nová krytá zahradní restaurace Žofín Garden s neopakovatelným výhledem na Vltavu a historické jádro města. Je umístěna mezi neorenesančním palácem a zahradním altánem a je plná příjemných překvapení, a to nejen díky svému interiéru koncipovanému jako oranžerie s živými citrusy a palmami, ale i díky kosmopolitní atmosféře a dobrému jídlu.