Rubrika: Studium a stáž v zahraničí

Kolem jedenácté večer přijíždíme konečně do Damašku. Mohamed nás dovezl na místo, které jsme po telefonu domluvili s naším hostitelem pro další dny, Abú Ivanem.

Abú Ivan je blízký kamarád mých známých žijících v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu kvůli horku, je složité. Navíc se Syřané vrací na prázdniny domů. Samozřejmě s touto situací úzce souvisí i ceny za pronájem. Informace, že bychom si mohly pronajmout jen pokoj, který by měl být do 150 USD, byla pro léto zcela mylná.

A jelikož Abú Ivan nemohl za nás vybrat jen tak nějaké bydlení, odvezl si nás všech pět k sobě domů, kde jsme strávily následující dvě noci, než jsme konečně „bydlely ve svém“.

Jeho byt se nachází na severu Damašku, daleko od centra, mezi pískovcovými kopci. Jak překvapující byla jeho zahrádka s kulatým posezením, která byla jako oáza v poušti, zelená, plná rozkvetlých květin.

Daly jsme si rychlou sprchu a už jsme utíkaly na zahrádku, kam nás přišli přivítat sousedé a rodina od Abú Ivana. Popíjeli jsme čaj, kouřili vodní dýmku a užívaly si první chvilky v Damašku. Také jsme se dozvěděly, že jeho kamarád pronajímá kousek od centra dvoupokojový byt. Tedy se na něj pojedeme druhý den podívat.

Rozdělily jsme se do dvou pokojíčků, syn i dcera od Abú Ivana šli spát k rodině a po 4 dnech strávených na cestě jsme konečně usnuly v posteli.

Ráno jsme samozřejmě zaspaly. Abů chtěl vyjet už kolem deváté ráno, ale nechal nás spát. Takže už nebylo kam pospíchat, kamarád, na jehož byt jsme se měly jít podívat odjel z města a bude zpátky až večer.

Snídaně už byla nachystaná, a tak jsme se šly nacpat.

Po snídani jsme vyjeli na prohlídku centra. Prošli jsme si Azem palác (Azem palace, قصر العظم), trh Al-Hamidija (Al-Hamidiyah Souq, سوق الحميدية), kde si určitě dejte výbornou zmrzlinu z mléka, plnou oříšků a pistácií. Ani vody v kašnách na ulicích se nemusíte bát. Ráno a večer lok slivovice a nemusíte mít strach. Také jízda autem, kde je více lidí než sedadel není žádný problém. Jen řidič musí být na sedadle sám a být připásán.

Po tomto krátkém výletě chtěl jet Abů zase k němu domů, kde prý budeme čekat na jeho kamaráda. My jsme už začaly být nedočkavé, neboť představa, že budeme zabírat místo opět Abuovým dětem, pro nás nebyla úplně příjemná. A taky jsme už prostě chtěly být ve svém. Jenže znáte poklidné Araby. Všechno v klidu, na všechno je času dost a hlavně, žádný stres a shon.

Takže když už bylo osm večer a kamarád Abú Ivana stále nebral telefon, bylo nám jasné, že i druhou noc strávíme u Abú Ivana. Zřejmě nám to vadilo víc než jemu a jeho rodině. Přeci jen proslulá arabská pohostinnost funguje a v Sýrii stoprocentně.

Vrátily jsme se tedy zpět k Abú Ivanovi a šly odpočívat. Za světla jsme uviděly obrovskou díru, která začínala asi metr od plotu. Abú nám vysvětlil, že se tam bude stavět obrovský supermarket, a že málem přišel i o svou zahradu. Ovšem portrét syrského prezidenta Bašára al-Asada na altánku stavební dělníky zastavil. Přeci by si nedovolili zbourat altán s jeho obrazem. A tak díky tomu Abú nepřišel o svou oázu.

Večer nás přijel navštívit „můj známý“. Jelikož jsme odjely na 6 týdnů a v práci pochopitelně nemám tak dlouhou dovolenou, slíbila jsem, že se pokusím v Sýrii pro firmu najít nějaké zajímavé kontakty. Předem jsem si domluvila pár schůzek. Anas, majitel jedné společnosti, zavolal, jestli jsme již v pořádku v Damašku a zda nás může pozvat na večeři. Jelikož jsme chtěli poskytnout chvilku klidu našim hostitelům, pozvání jsme přijaly.

Vzal nás do nedaleké restaurace, kterou vlastní jeho kamarádi. Způsobil vcelku rozruch, s kým, že to přišel. Zanedlouho přijel ještě Anasův kamarád Bassem. Oba dva byli moc milí a stali se našimi blízkými přáteli, se kterými jsme trávily většinu volného času. Probírali jsme s nimi také problematiku hledání bytu. Sami se nabídli, že nám druhý den pomůžou něco najít.

Jedna z možností, které Bassem vyslovil, nás velice pobavila. Prý má kamaráda kněze a mohl by nám domluvit ubytování v místním klášteře, které bude „za babku“. Hned jsme se rozesmály, že v tom případě by klášter asi do druhého dne spadl. Ale především přísný řád, že dveře kláštera se zamykají v jedenáct hodin večer, byl jeden z důvodů, proč jsme tuto nabídku odmítly.

Druhého dne ráno jsme již netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice strašně milí a přátelští, ale samo jejich rychlost pro nás Evropany je občas a v jistých situací pomalá.

Druhého dne ráno jsme netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice velmi milí a přátelští, ale jejich rychlost pro nás Evropany je v jistých situací nedostatečná.

Naštěstí Abú nezklamal a opravdu měl již domluvené nějaké prohlídky. Spával jen pár hodin denně, a tak od časného rána zjišťoval možnosti.

Náš požadavek byl jednoznačný, chceme bydlet ve staré části Damašku. Nevadilo nám, že budeme dojíždět daleko do školy. Chtěly jsme především být v centru dění. A nejlépe najít byt přímo v části Báb Tumá (křesťanská čtvrť) (Bab Tuma, باب توما) nebo u Báb Šarqí (Bab Sharqi, باب شرقي), kde bude pro nás život jednodušší a budeme si moci dát i nějaké to pivko.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

Nakonec jsme navštívíly realitku. Tedy spíš než kancelář to byli prostě dva mladí kluci, kteří shánějí pro cizince byty k pronajmutí. Karím nás vedl křivými, nádhernými uličkami staré části, až jsme najednou zcela bez orientace stanuli před velkými vraty. Uvítal nás příjemný majitel domu Nabíl a ukázal nám celé druhé patro jejich rodinného domku, s velkou terasou a tím nejúžasnějším výhledem, který jsem kdy viděla. Celé staré město jak na dlani a také výhled na pohoří Qásíjůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون).

Oba pokoje byly sice zaskládány krámy, ale ta terasa… a vše nově vymalované, čisťounké. Byly jsme téměř rozhodnuté. Jen jsme ještě Anasovi a Bassemovi slíbili, že s nimi ještě odpoledne projdeme další nabídky, které pro nás našli. Majiteli jsme poděkovaly s tím, že mu do večera dáme vědět. Cena se dohodla na 600 USD + 100 USD realitce.

S Anasem a Bassemem jsme jeli do již zmíněného kláštera. Ovšem být v Damašku, kde se žije převážně v noci a muset se vracet do určité hodiny za zamčená vrata, bylo nemyslitelné. Další byt byl obrovský, dokonce s internetem. Ale daleko od centra, a také bez možnosti sezení venku.

Takže bylo jasno. Vrátily jsme se do bytu k Abů Ivanovi, rychle naházely vše do baťohů a kufrů a s pomocí Anase a Abů Ivana ujížděli co nejrychleji do realitky, vyzvednout si klíče a zaplatit. Nemohly jsme se už dočkat na vlastní bydlení, na terasu, pohodu, kterou si tam vytvoříme, na atmosféru, která na nás promlouvala z každé uličky, starého domu, z každé polorozpadlé střechy se satelitem…

Daly jsme si kufry a batohy ke Gurenovi domů, rychlou sprchu a rovnou do oblíbené čtvrti Taksim plné klubů, restaurací, obchodů, hotelů, a tedy rušného nočního života. Mrkli jsme do pár klubů, najedli se, vypili pár piv, a protože některé z nás byly unavené z cesty, šlo se domů.

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu. Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. U vchodu je možné vypůjčit si modrý šátek, pokud není ženy vhodně oblečena. Dokonce focení uvnitř bylo možné. Návštěvu této mešity mohu opravdu doporučit. Je obrovská, nádherná. Snad jen všudypřítomní turisté narušují atmosféru, kterou můžete na takových místech vnímat (snad nikdy nezapomenu na atmosféru v mešitě Sultána Hasana v Káhiře).

O to hůř bylo před Hagií Sofií. Když jsme venku viděly tu frontu na lístky, udělaly jsme jen pár snímků zvenčí a šli pryč.

Kousek od mešit – na nábřeží – je pár stánků z pečenými rybami. Holky neodolaly a při zpáteční cestě se na tuto lahůdku opět utíkalo. Na nábřeží je pěkně. Příjemný vzduch i větřík, můžete si odpočinout na některé z restauračních zahrádek přímo u vody, dát si pečenou rybu, koukat přímo na rybáře a jejich práci, k tomu lahodné studené pivko,…a hlavně, žádné davy turistů, jste mezi místními, mezi jejich běžným životem.

Bylo na čase vrátit se pro zavazadla domů. Jako většina velkých měst, také Istanbul má problémy s dopravou. Autobusové nádraží je navíc docela daleko od Gurenova bytu. Využily jsme tedy městské dopravní lodi. Cesta z jedné části Istanbulu do druhé, přes moře, trvá sice max. 15 minut, ale je to zážitek.

Na autobusovém nádraží nastaly opět zmatky. Miliarda lidí a prodejců lístků, kteří mají za úkol venku odchytávat zákazníky. Takže vás pořád někdo otravuje, nabízí, snaží se táhnout do té své kanceláře, která je přeci nejlevnější, má nejlepší servis,… a v neposlední řadě prodavači nápojů.

Náš autobus dlouho nepřijížděl. Kvůli zácpě v centru měl skoro hodinové zpoždění. Dalším problémem byla zavazadla cestujících. Každý jich měl tolik, jakoby se stěhoval. Než řidič s pomocníkem naskládali do nákladového prostoru všechna zavazadla, utekla další hodina. Já měla smůlu, můj kufr zůstal venku pro nedostatek místa

Byl umístěn do uličky. Během pauzy lidé vystupovali z autobusu, tak jej stěhovali ven a při odjezdu zase dovnitř. Musím říct, že jsem z této situace byla celkem nervózní. Při představě, že se někde ztratí, a já strávím měsíc v Sýrii s tím, co mám na sobě, jsem zrovna nejásala. Také všechny učebnice, slovníky, sešity… Bylo v něm vše, co jsem potřebovala. A tak jsem jen ostražitě hlídala svůj kufr.

Ale to nebylo zdaleka vše. Dva z našich lístků byly prodány dvakrát. Takže na další zastávce přistoupil mladý manželský pár a obsadil naše sedadla. Nás pět posadily na různá místa – na sedadlo s dalšími dvěmi dětmi, ostatní mezi ostatní spolucestující. Jediné, co se hlídá, aby cizí žena neseděla vedle muže.

Vřelá atmosféra v autobuse nebyla. Lidé se k nám chovali nepřátelsky, až na jednu syrskou rodinu, se kterou jsme se daly po cestě do řeči. Nevím, zda to bylo jejich neznalostí řečí, či opravdu neochota k cizincům, ale pokud něco chtěli řešit, např. špatný zvuk ve sluchátkách, když se chtějí dívat na film během cesty, zavolali si pomocníka řidiče, který nám 3 anglickými slovy přikazoval, že mobily musí být během cesty vypnuty. A bylo samozřejmé, že za to neseme vinu my, a taktéž zákaz mobilních telefonů směřoval pouze nám.

No a aby nebyla nuda, muselo být něco do třetice. Když jsme dorazily do Antákie, kde jsme měly pouze přesednout na jiný autobus a pokračovat v cestě, po výstupu z autobusu k nám přišel jeden chlápek, a kam že to chceme jet? Říkám, jedeme do Damašku a ukázala jsem mu lístek. Chlápek se jen usmál a říká: „Šám? Mafi bus.“ Jen jsem na něj koukala a opakovala: „Mafi bus?“ (V Turecku se častěji používá pro Damašek název aš-Šám, „mafi bus“ znamená v arabštině – žádný autobus).

Takže nastalo asi dvouhodinové hádání se zaměstnanci firmy JET, že nám přeci prodali lístek z Istanbulu do Damašku, a že nám najednou teď nemohou říct, že autobus nejede. A že možná, ale opravdu jen možná, pojede zítra. Během tohoto dohadování k nám přišli ještě policisté a upozornili nás, ať si bedlivě hlídáme zavazadla, že se zde hodně krade. Další důvod, proč zde nezůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nakonec se nám podařilo vyhádat alespoň část peněz zpět a jediným řešení bylo jet do Damašku taxíkem. Stačilo sice dojet do Aleppa (arabs. Halab)na severu Sýrie a odtud jet autobusem do Damašku. Autobusy mezi Aleppem a Damaškem jezdí každou hodinu za opravdu „směšnou“ částku 150 SYP. Toto jsme ovšem nevěděly, a jelikož jsme byly na cestě již čtvrtý den, zvolily jsme nejrychlejší a nejsnazší možnost, i když ne nejlevnější.

Přijel taxikář, jak jinak než Mohamed. První co nám řekl bylo, že bude taxík vybaven klimatizací. Ne, že bychom ji zrovna požadovaly. Ukázalo se, že klimatizace znamená okna bez skel se záclonkou. Řidič si jel vyřídit povolení k cestě, pak nás zavezl k rodině, kde umyl auto a my si mezitím poprvé pochutnávaly na pravé arabské kávě s kardamonem a k ní křoupaly bezr (slunečnicová a dýňová semínka).

Konečně bylo vše nachystané a mohli jsme vyjet. Cesta na hranice byla krátká a docela pěkná. Kopcovitá krajina, zelená díky olivovníkům. Na hranicích byla neskutečná fronta kamiónů, kterou jsme naštěstí mohli předjet. Přijeli jsme před hraniční budovu. Mohamed řekl, že bude lepší, když zůstaneme v autě a on vše zařídí. Asi věděl, proč to říká. Jenže i když jsme měli záclonky v oknech, vzbudily jsme pozornost ostatních čekatelů, a jakmile odešel, naše auto obstoupila skupinka asi tak 20 řidičů – Indové, Pakistánci, Turci… Stáli kolem auta, pořád něco jeden přes druhého volali, usmívali se a smáli. Já z toho měla nejdříve srandu, avšak když už se jeden odvážil a chtěl auto nastartovat, tak jsem jej z auta pěkně hnala. Čekaly jsme nekonečně dlouho, než se Mohamed vrátil. Skoro se přes skupinku nemohl k autu prodrat.

Přejeli jsme hranici, vjeli do Sýrie, kde najednou byla cítit pohoda, mohly jsme vylézt z auta, vyřídit si vízum, vidět usměvavé celníky, slyšet tolik častou odpověď na všechno: „Mafí muškíla a ahlan wa sahlan “ (žádný problém, ahoj a vítej) a neskutečný klid po uřvaných a zmatených Turcích.

Jsme tu, naše syrské dobrodružství začíná a proč jej nezačít v restauraci, konečně zase jíst chlebem, výborný hommos, faláfely, fetuš, tabule, fúly…

Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu „rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím o arabštině, o řeči u nás málo známé.

Mnoho lidí se mě za ty roky ptalo: „K čemu ti to bude? Proč se raději neučíš anglicky, německy,…?“

A i kdyby mě znalost arabštiny nepřinášela výhody, ať již osobní, či profesní, stejně bych nemohla studia zanechat. Stala se pro mě životním koníčkem. A nejenom pro mě, jak je patrné z našich sobot a nedělí strávených výukou v pronajaté třídě.

Já, Pavla a Markétka jsme se poznaly vloni v lednu. Spojila nás náhoda. Navštívila jsem v Praze dr. Bahbouha, dříve mě učil arabštinu na dálkovém studiu v Praze. Dal mi kontakt na Markétku, že dohromady připravují již zmíněné víkendové vyučování v Brně. Markétce jsem zavolala, vyměnily jsme si pár mailů a přátelství bylo na světě.

A když se pan Bahbouh zmínil o možnosti studia letního kurzu arabštiny v Damašku v místním jazykovém institutu, neváhaly jsme ani chvilku.

Zařizování bylo snadné. Stačilo pár telefonátů a mailů do jazykového institutu. Stačilo jen naplánovat cestu do Damašku. Jelikož Pavla i Markétka jsou studentky, rozhodování bylo rychlé. „Pojedeme autobusem!“ – zněla jasná odpověď od holek. A protože se přesedá v Istanbulu, který jsem chtěla již dlouho navštívit, nijak jsem se tomuto nápadu nebránila.

Na výběr byly dvě společnosti, které nabízejí pravidelné denní linky Brno – Istanbul, ceny i podmínky jsou podobné. Jedna z těchto společností nemá nejlepší ohlasy týkající se spolehlivosti, zašly jsme do kanceláře druhé a lístky koupily tam.

S vízem problém není. Pro žádost jen vyplníte formulář (možné stáhnout na internetových stránkách Syrské ambasády ), k němu přidáte své fotografie, doklad o studiu či zaměstnání. Vízum obdržíte do tří pracovních dnů.

V té době se k nám přidaly další dvě kamarádky – Veronika a Natálka – které se rozhodly s arabštinou začít. Tak a bylo nás pět.

Je pondělí, 25. června, půl hodiny před polednem. Pomalu se scházíme na Zvonařce. Odjezd neproběhl beze zmatků. Na dotaz, ze kterého nástupiště jede náš autobus, nám paní na informacích sděluje, že jediný autobus do Sofie odjel již před hodinou. Lehce jsme znervózněly. Zavolala jsem proto do kanceláře autobusové společnosti, a tam mě paní ujistila, že autobus vyjel ráno z Prahy a určitě je na cestě a míří rovnou do Brna. A opravdu, asi za půl hodiny přijel.

Takže se vydáváme na cestu, vybaveny nějakým tím vínkem, pivkem a samozřejmě nezbytně nutnou slivovicí. Když začala večer po autobuse kolovat, bulharští spolucestovatelé s obdivem koukali a pokyvovali hlavami, jaké silné a dobré pití jsme schopné pít. Ráno se pak smáli, když jsme spaly, … nechápali, že jsme si povídaly do brzkého rána, zatímco oni dřímali již od večera. Slivovice s tím neměla pranic společného.

Vzbudily jsme se v Srbsku. Musím říci, že po Maďarsku už bylo na co koukat. Tamější hory a příroda vůbec opravdu stojí za vidění. Přestávka v Sofii a vyzvednutí jízdenek do Istanbulu proběhla hladce, dokonce jsme stihly i kafe v místní restauraci.

Spolucestující se vystřídali, z Bulharů se stali Turci. Různorodost lidí a kultur po cestě v autobuse byla příjemná. Jak se měnila krajina a příroda, tím víc si člověk uvědomoval blížící se zážitky.

Na hranici s Tureckem začaly peripetie. Prohledávání autobusu a zavazadel zabralo více než dvě hodiny nesmyslného čekání. Tři mladíci z UK dokonce se stejným pasem EU jako byly ty naše, si museli koupit vízum do Turecka. Proč nikdo neví, ale možná je zbytečné se ptát a řešit to.

Konečně v osm hodin večer druhého dne jsme dorazily do Istanbulu. Chtěly jsme si rovnou koupit lístky do Damašku, zjistit vůbec možnosti a časy odjezdů a naplánovat návštěvu Istanbulu.

Na nádraží nás čekali „naši kamarádi“ – Guren a Barish. Tedy kamarádi… S Gurenem jsem v kontaktu díky své práci poměrně často. Pozvání k němu domů bylo tedy přijato bez problémů.

Kluci se nabídli, že nám pomohou najít nějakou kancelář, kde si budeme moci koupit zmíněné lístky do Damašku. V tuto večerní hodinu jsme však našli otevřenou pouze jednu – společnosti JET. Nastalo asi půl hodinové dohadování v turečtině, kterému jsme samozřejmě nerozuměly.

Nakonec vypadla nějaká částka a nabídka, že autobusy jedou dva, jeden v sedm večer, druhý v devět večer, a že by nám radili, abychom jely tím dřívějším a měly větší jistotu, že stihneme navazující autobus v Antakyi do Damašku.

Tak fajn, lístky máme, tak hurá do víru dění, vždyť je celý večer před námi. A můj první večer v Istanbulu.

Vždy to bolo tak, že slováci opúšťali Slovensko. Prv to bolo najčastejšie za vidinou lepšieho živobytia, neskôr za slobodou ducha a názorov. V dnešných časoch dôvodov na odchod do cudziny obsahuje štipku z jedného i druhého. Pridáva sa túžba po spoznaní neznámeho a možnosti štúdia v cudzine. Slovákov možno nájsť vo všetkých krajinách Európy. Aj v dánsku. Ja som sa vybrala navštíviť naše študentky v Arhuse. Slovákov a Čechov možno, prirodzene, nájsť i tu na severe Európy. V druhom najväčšom meste dánska študujú naši mladí krajania v rámci európskych vzdelávacích programov najmä na arhuskej univerzite a na ekonomickej univerzite. Naše študentky získavali vedomosti a skúsenosti na dánskej škole žurnalistiky. Boli jedinými slovákmi na tejto škole, dokonca ani bratia česi doteraz neobjavili tento stánok vzdelania pre budúcich novinárov.

Škola žurnalistiky v Arhuse je v Dánsku najväčšia a najstaršia vzdelávacia inštitúcia pre novinárov. Budúcim adeptom tohto povolania poskytuje bakalársky stupeň vzdelania. Podľa tvrdenia mojich dánskych kolegýň bakalársky stupeň vzdelania sa tu považuje pre novinárov za postačujúci a väčšina dánskych novinárov má len tento stupeň vzdelania. K získaniu bakalárskej hodnosti je potrebné absolvovať šesť semestrov na škole a povinne dva semestre na partnerskej škole v zahraničí. V tejto krajine, ktorá je veľkosťou a počtom obyvateľov takmer totožná s našou, si už dávnejšie jasne uvedomujú význam získavania skúseností v zahraničí a povinne vysielajú študentov na zkušenou. Mimochodom, školu navštevuje asi tisíc študentov. Našich novopečenýchstudených liberálov by mohlo azda zaujímať, že školstvo a takmer všetky zdravotnícke výkony sú v Dánsku pre všetkých občanov bez rozdielu bezplatné! Podľa nedávnej štúdie univerzity v anglickom Leicestri vysoká úroveň zdravotníctva, fungujúci školský systém a vysoké tempo rastu sú dôvodom toho, že Dáni sa cítia v porovnaní s ostatnými obyvateľmi planéty najšťastnejší a najviac spokojní so životom.

Môj krátky pobyt v Dánsku ma neoprávňuje k potvrdeniu či vyvráteniu tohto zistenia. Môžem však potvrdiť, že Dáni na mňa pôsobili vyrovnane, pokojne ba až spokojne a vždy mi boliochotní pomôcť či hoci len poradiť.

Dánsky štát financuje i Dánsku školu žurnalistiky v Arhuse. Treba dodať, že škola získava prostriedky aj z európskych fondov. Už šestnásť rokov tu pracujú s medzinárodnými vzdelávacími programami. Skúsenosti s výučbou sú bohaté, k študentom sa pristupuje rovnako bez ohľadu na krajinu pôvodu alebo farbu pleti. Dôležitý je výkon, snaha pracovať a integrovať sa. O štúdium na Dánskej škole žurnalistiky v Arhuse je veľký záujem medzi mladými Dánmi, ako mi naznačili niekoľkí náhodne oslovení neúspešní záujemcovia.

Naše študentky si vysoko cenili najmä symbiózu novinárskej teórie a novinárskej praxe. Na škole uplatňujú heslo: Naučiť sa cez praktickú činnosť. Škola má niekoľko perfektne vybavených počítačových miestností pre študentov, moderné rozhlasové a televízne štúdiá, bezdrôtový internet je samozrejmoťou. Ťažiskom úspešnej školy sú študenti v zaujímavom priateľskom a profesionálnom vzťahu. Študenti spomínanej školy majú samostatné vysielanie v miestnom rozhlase i televízii, vydávajú vlastný dvojtýždenník. Naozaj praktická prax.

Študentky si vybrali z ponuky školy medzinárodný semestrálny program zameraný na zostavovanie a podávanie medzinárodných správ, tvorbu a podávanie správ v rizikovom prostredí a žurnalistické stereotypy. Škola ponúka ešte fotožurnalistický kurz, kurz televízneho žurnalizmu a kurz s názvom Európa vo svete. Študentky si pochvaľovali ubytovanie na internátoch, ktoré sú doslova na míle (či kilometre) vzdialené našim panelákovým internátom. Internáty v Dánsku bývajú obyčajne umiestnené v záplave zelene, často v blízkosti mora. Mimochodom, Dánsko doslova oplýva parkami. Zeleň je tu akosi prirodzene upravená, pozostáva najmä z trávnatej plochy, krovín a stromov.

O parky sa stará mesto. Neviem, kedy pracovníci príslušných služieb pracujú, ale ja som za týždeň pobytu v tejto krajine nevidela nikoho upravovať plochy parkov. V porovnaní s našimi mestami je v dánskych mestách nepomerne viac verejnej zelene. Možno aj to spôsobuje, že človek sa v dánskych mestách necíti taký obmedzený budovami a celým mestským prostredím. V tunajších parkoch môžete bez obmedzenia robiť veľa vecí, napríklad aj voľne chodiť po tráve. Mladí ľudia sa tu často slnia len v spodnej bielizni, hrajú karty či iné spoločenské hry, brnkajú na gitare a pospevujú, ale tiež pokojne popíjajú pivo, i tvrdý alkohol a nechajú za sebou odpadky na tráve alebo vo fontáne.

Náš tip: Pri ceste do zahraničia nezabúdajte na cestovní pojištění.

Vrátia sa?

Ale späť k internátom v Arhuse. Tvorí ich systém prízemných domcov so samostatnou izbou pre každého študenta. O kuchyňu, obývaciu izbu a kúpelňu sa delia viacerí. Campus je bežne vybavený zariadeniami, po ktorých priam piští mladá duša: sú tu obchody, sauna, solárium, študentský bar…

Nostalgiu po domove pomáha isto potlačiť aj medzinárodné študentské centrum ako samostatná inštitúcia, ktorú si prevádzkujú samotní študenti. V študentskom centre si všetci študenti môžu posedieť pri pive či káve alebo zapožičať (alebo hoci i kúpiť) bicykel, veľmi užitočný to dopravný prostriedok v tejto severskej krajine. Centrum i samotná škola organizujú pre študentov rôzne spoločenské udalosti.

Naše študentky boli uchvátené spôsobom vyučovania na Dánskej škole žurnalistiky, a najmä medzinárodnou dimenziou prostredia. Necítili potrebu udržiavať styk s krajanmi v mieste svojho semestrálneho pobytu.

Možno to tak bolo len tento raz. Možné je však i to, že tieto dievčatá sú vzorkou dnešných mladých ľudí, ktorí už nepociťujú silné väzby k Slovensku a túžobne čakajú na chvíľu, kedy ho opustia a začnú niekde žiť ako Európanky.

Nie je to aj dôsledok výchovy v školách a celým spoločenským prostredím, ktoré panuje u nás na Slovensku? Veď človek, ktorý v tejto krajine vyhlási, že je Slovák, dostáva akosi prirýchlo nálepku nacionalistu. Preto je azda pohodlnejšie byť nejakým bezprizorným a anonymným Európanom. Lenže, ako hovoria (dokonca aj!) Američania, človek, ktorý nepatrí nikam a je bez koreňov, je podozrivý.

Ďalšia vec je, či sa títo naši Európania ešte niekedy vrátia do rodného mesta. A tým nemám na mysli len fyzický návrat.