Náctiletí si zaslouží jízdní kolo určené přímo pro ně

Je poměrně známé, že jízdní kola dětí, žen a mužů jsou rozdílně konstruované. U dětí je to jasné, u žen a mužů je rozdíl proto, že máme rozdílné stavby těla, máme jinde těžiště, tělo máme jinak uzpůsobeno, a tomu odpovídá konstrukce kol dle pohlaví uživatele. Věděli jste ale, že byste neměli pořizovat dospívajícímu dítku kolo pro dospělé? Přece jen, rozdíl bývá patrný jak ve výšce, tak především ve váze pubertálních dětí.

Poznejte juniorská kola

Dětská kola se vyrábí až do velikosti 26 palců. Jsou určena pro děti od 10 let s výškou dosahující alespoň 155 cm. Tím, jak populace roste a je stále vyšší, máte doma také desetiletého syna právě s touhle výškou. Za dva roky však může být o dost vyšší, přesto hubený, váhově poměrně lehký. A proto starším dětem můžete vybírat jak největší velikost dětských kol, tak juniorská kola.

I u juniorských kol můžete vybírat mezi dívčí a klučičí variantou. Pro vysoké ratolesti jsou k dispozici modely o velikosti kol 29 palců. Přestože jsou pro děti, výška uživatele by měla být od 168 do 179 cm. Dvanáctileté a starší děti tuhle výšku často dosahují a rodiče mají díky pojmenování kol výborný rozlišovací prvek. Co se týče rámu, pro nejvyšší juniory je to velikost 17“.

Kde bude dítko nejčastěji jezdit?

Mezi juniorskými koly najdete typy určené do města, klasická horská kola i rychlá kola. Vybere si tak milovník silnic, pohodového „courání“ městem i jízdy nezpevněnými cestičkami.

Vzhled je také důležitý

Dětem ale nejde jen o funkčnost. Náctiletí řeší velmi často vzhled, chtějí vypadat cool a trendy. Samozřejmostí je moderní design juniorských kol a pestré barvy včetně zajímavých barevných detailů.

Podívejte se na nabídku juniorských kol a vyberte některé společně s vaší dcerou nebo synem. Díky společné volbě si budete jisti, že kolo sklidí úspěch „na všech frontách“.

7 nejužitečnějších funkcí funkčního trika na cestách

Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez
nohaviček. Pružné triko může posloužit jako záložní kraťasy. Jen vám
nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce první: Došla vám voda a ve studánce se hemží něco, co vypadá jako maličký vetřelci? Před napitím stačí přetáhnout triko přes hlavu tak, aby obličej zůstal zakrytý. A dát si z plnýho hrdla. K filtrování menších nečistot, špíny a prachu tričko přehněte před pusou nadvakrát, u vysloveně kontaminované vody natřikrát.

Funkce druhá: Je vám v hromadném dopravním prostředku těsno? Stačí vytáhnout umělé funkční triko, ve kterém jste trávili posledních čtrnáct dní v horách. Bohužel, zabírá jen v Evropě. Západní.


Funkce třetí: Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez nohaviček. Pružné triko může dobře posloužit – otočit hlavou dolů, nohy strčit do rukávků a záložní kraťasy jsou na světě. Jen vám nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce čtvrtá: Vracíte se z Argentiny a chcete si vzít stejk jako svačinu? Nechte udělat na grilu z jedný, z druhý strany a pěkně za horka zabalit do trička. Funguje lépe než smršťovací fólie na chlebu s řízkem. Jen jde hůř rozbalit.

Funkce pátá: Klacík, trocha cviku a z funkčního trika je parádní moskytiéra. Nebo hamaka. Pro vaši cestovní čivavu.

Funkce šestá: Když se někde dostanete na místní pohřeb, můžete zkusit trochu uvolnit atmosféru středoevropským vtipem, který nezklame snad nikdy. Přehodíte přes nebožtíka funkční tričko, usmějete se a řeknete: „Dejchá“.

Funkce sedmá: Znáte to, sedíte v autobusu na druhou stranu Himalájí, veškerý prostor vyplněný lidskými těly, slepičími tělíčky a horkým vzduchem. Motor právě naskočil a všechno se zahalilo do černého kouře. Na střeše bečí menší stádo koz. Najednou to ve vás zabublá, zavrčí, a vy víte, že včerejší mléčný koktejl právě dokončil transformaci, a že váš svěrač možná bude potřebovat týlové zabezpečení. Hodně savé.

A jak používáte funkční triko vy?

3 tipy na špičkové cestovní kufry

Vybrat to správné cestovní zavazadlo není mnohdy právě
nejjednodušším procesem. Proto v tomto článku naleznete tři tipy,
které by Vám mohly s jeho výběrem pomoci.

Vybrat to správné cestovní zavazadlo není mnohdy právě nejjednodušším procesem. Proto v tomto článku naleznete tři tipy, které by Vám mohly s jeho výběrem pomoci.


Jestliže se často vydáváte na cesty, ať už pracovní či soukromé, nepochybně potřebujete kvalitní cestovní zavazadla. Těch nicméně v současné době existuje nepřeberné množství. Cestovní kufry, tašky a batohy, brašny na notebook anebo příruční zavazadla – to vše a mnohem více se nabízí jako prostředek k převozu vašich věcí. Pojďme se tedy pro lepší orientaci zaměřit na některé takové produkty blíže.

1. Skořepinové kufry – vysoká odolnost i překrásný vzhled

Zejména mezi cestovními kufry dnes naleznete skutečně pestrý sortiment výrobků. Zajímavou variantu přitom rozhodně představují skořepinové kufry. Již zde ovšem zmiňme alespoň jejich zajímavý vzhled, vysokou odolnost a v mnoha případech i speciální povrchovou ochranu proti poškrábání. Zkrátka a dobře máte u skořepinových kufrů záruku, že Vaše věci přečkají cestu naprosto bez újmy.

2. Tašky a kufry na kolečkách pro pohodlné přesuny


Velmi pohodlnou variantu představují kufry a cestovní tašky na kolečkách. Ať už si totiž zabalíte jakkoli těžkou „výbavu“, nebude se jednat o žádný problém. Lze přitom vybírat mezi dvěma a čtyřmi kolečky a zároveň z mnoha velikostí, barev a tvarů. Velkým pozitivem moderních kufrů a cestovních tašek na kolečkách je navíc pohodlné madlo, které činí samotnou manipulaci ještě o něco jednodušší.

3. Kufry s puncem spolehlivosti = Samsonite

Pokud bychom chtěli uvést alespoň jednu značku výrobce kvalitních cestovních kufrů, pak je to kupříkladu Samsonite. Tato firma totiž v nedávné době oslavila již 100 let své existence, což je samo o sobě zárukou toho, že jsou její produkty velmi oblíbené. Kufry Samsonite Vás ohromí svým moderním vzhledem, originálním provedením, ale rovněž vysokou funkčností a odolností. Chystáte-li se tedy v nejbližší době na cesty, představují zajímavé řešení.

Nejlepší boty pro cestovatele

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem
kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku,
seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně
ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů,
vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní
svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry
prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy
přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Nákup v Affekt.cz

Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě.

Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě. Konečná cena i s poštovným zůstala na 5065 korunách, což je přibližně o 500 až 900 korun méně než konkurence. Přiobjednání doplňků ke stanu i jeho dodání proběhlo bez problémů, dle ujednaného časového plánu. Cenu i služby hodnotíme 5 z 5.

Občanské radiostanice na cestách

Předminulý týden napsal Milan článek o používání mobilního telefonu na
cestách. V té době jsem slíbil, že napíšu něco o používání CB radiostanic a tento neuvážený počin tímto plním…

Předminulý týden napsal Milan článek o používání mobilního
telefonu na cestách. V té době jsem slíbil, že napíšu něco o
používání CB radiostanic a tento neuvážený počin tímto plním. Pokud
se nějakému uživateli CB bude při čtení tohoto textu ježit porost
na hlavě, nechť mne omluví. Text je psaný pro čitatele, kteří ani
neví, že něco jako CB existuje.

Občanské radiostanice (z anglického překladu Citizen Band) si
může pořídit a provozovat téměř každý (=bez jakéhokoliv povolení),
a to jak u nás, tak i v civilizovaném světě. Uživatelé CB
radiostanic mají v ČR k dispozici 40 očíslovaných kanálů v krátkovlnné části spektra (27MHz). Na trhu je k dispozici mnoho
typů stanic, pro použití na cestách mají asi smysl stanice mobilní
a ruční.

Mobilní stanice jsou stavěny na namontování do auta, jsou
velikosti většího či menšího autorádia a napájí se obvykle z 12V
akumulátoru. Připojují se k anténě, jejíž délka se pohybuje od 60cm
do 2m, jak je komu libo a jak má kdo hluboko do kapsy. Pokud se
jede autem či na kole, tak mobilky mají smysl pro svoji cenu.
Opravdoví nadšenci (třeba já) dokážou zabalit mobilní stanici s anténou a akumulátorem do batohu tak, že je použitelná. (Pro
informaci: moje výbavička má něco přes 4kg.) Na druhou stranu: v okamžiku, kdy pobíhám po kraji, je mi stanice v batohu platná jako
ponorce stěrače.

Ruční stanice (ručky) mají velikost většího či ještě většího
mobilního telefonu a akumulátory (většinou tužkové) mívají jako
samostatný blok v pouzdře stanice. Jako anténa je obvykle použit
krátký pendrek (od 10cm do půl metru) či vysunovací anténa jako
bývá na rádiu. Vzhledem k jejich rozměrům je ručku možné nosit na
opasku a v batohu je také o něco příjemnější.

Vysílačky stejně jako mobilní telefony nemají rády nešetrné
zacházení, navíc mají i svoje specifika.

Výhody proti mobilnímu telefonu:

  • po zakoupení stanic je další provoz (až na elektřinu)
    zdarma
  • vysílačky fungují i na území cizího státu a tam, kde není
    pokrytí signálem pro GSM telefon
  • vysílačka může (máte-li akumulátor) běžet nonstop

Nevýhody:

  • ruční stanice jsou omezeny na asi 1km mimo město, mobilní v batohu na (ať nežeru) 5km, v autě není problém dát 10km, rekord na
    mobilku máme 80km (z Děčínského Sněžníku).
  • všechny stanice se ve vysílání musí střídat. V telefonu můžete
    skočit druhému do řeči, u vysílačky musíte počkat, až protistanice
    domluví.
  • není zaručena odolnost proti rušení a zlým lidem
  • to, co si povídáte, může slyšet kdokoliv
  • v některých státech Vás policisté nemusí mít rádi a můžete se
    dostat do problémů
  • ne vždycky se dovoláte na nouzové volání
  • fungují na elektřinu, musíte dobíjet akumulátory, nebo vést
    dostatečně velké nabité akumulátory (ty zase bývají těžké a/nebo
    drahé). Další možnost je zakoupit solární panely a nabíjet z nich.
  • vysílačkou nemůžete zavolat domů, že jste v pořádku. Na to se
    bohužel musí použít telefon.
  • chcete-li si povídat s kamarády, musí mít taky vysílačku

Zkušenosti z provozu na cestách:

  • Měli jsme s sebou vysílačky v Maďarsku na cykloakci a nemělo to
    chybu do té doby, než Damon ulomil špičku antény. Stačila jedna
    stanice u prvního a jedna u posledního člověka v konvoji. Když
    někdo píchnul, poslední z výpravy to (vysílačkou) nahlásil dopředu
    a všichni jsme počkali, než se sejdeme. Bylo možné poskytovat
    informace o odbočkách a my vepředu jsme zase věděli, jak moc daleko
    za námi se nachází ocas výpravy.
  • Když se jede na akci více auty, je možné do každého auta dát
    staničku a domlouvat se za jízdy mezi vozidly. I to je docela
    šikovné, obvlášť, když člověk zároveň poslouchá, jak si kamióny
    hlásí, kde je jaký radar.
  • Namontujete-li do vysílačky selektivní volbu (takový malý
    obvod), stanice může chovat podobně jako telefon. Čeká, dokud ve
    vzduchu nezachytí svůj kód a potom začne vyřvávat jak na lesy.
    Škoda, že poměr cena/výkon tohoto řešení je nedobrý
  • Znám oddíl, který používá vysílačky na táboře, kromě stožáru na
    vlajku mají postavený druhý stožár na anténu a používají je při
    hrách.

Myslím si, že CB radiostanice se i přes jejich nevýhody dají
dobře využít při výpravách, kde na sebe členové (skupiny) nedokřičí
a potřebují být spolu v kontaktu. Kromě již zmiňované cykloakce mne
napadá využití horolezci. V případech, kdy je třeba spojení s civilizací má navrch klasický mobilní telefon.

73!
Věroš Řečkovice – Brno

Batoh Gemma Turist 75

Vlastní zkušenost s tímto typem batohu

Tento batoh jsem koupil na podzim roku 1998. Mám ho tedy něco přes rok. Tehdy stál 2600 Kč. S čím jsem dost spokojený, jsou tři kompresní popruhy po stranách, které dovolují batoh při menší plnosti zmenšit a zabrání zborcení tvaru, které tak hrozně nesnáším. I dost prázdný batoh tak vypadá k světu. Můj batoh má plnění zepředu. To má výhodu jak při balení, tak při hledání nějakých zrovna potřebných věcí. Nevýhoda je, že se batoh musí položit na zádovou část a to i na mokrém sněhu nebo v blátě. Dá se to však vyřešit kusem igelitu. Oceňuji dvě komory a nastavitelnou výšku popruhů. Bederní pás mě však trochu dře na kyčlích a popruhy po roce začínají měknout a kroutit se.

Nudíte se? Pořiďte si Kraba

Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli
jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II
jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává
povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že
čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme
projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme
přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín…

Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín.

Po návratu jsme začali zkoumat dostupné informace o benzinových vařičích. Z Honzy potom vypadlo, že doma jeden benzinový vařič mají. Je sice postarší, ale Jiřina (jeho maminka) s dotyčným vařičem byla na Kavkaze a byl OK. Když tu nádheru (vařič) donesl ukázat, zjistili jsme, že jde o ruský „Primus turistyčnyj“, pro přátele jenom Krab. Po důkladné prohlídce vařiče jsme rozhodli, že si ho na nějakou akci vezmeme a podrobíme testu.

Už samotné stavění vařiče je obřad. Člověk si připadá jako chytrá horákyně, vařič se nesmí zatěžovat ani moc, ani málo, nesmí se tam dát ani moc ani málo bezínu, nesmí se otevírat ani moc, ani málo. Není to jen tak, nezvládne to každý.

Poprvé jsme vařič zkoušeli v chalupě a startovali jsme ho pevným lihem. Všechno bylo v pořádku, vodu jsme si ohřáli ještě rychleji než na plotýnce. Povzbuzeni tímto úspěchem, začali jsme se poklepávat po ramenou, radovat se, slavit a těšit se na další použití.


K tomu došlo už na Mohelnickém dostavníku. Ráno jsme (někteří čilejší) vstali a začali chystat čaj. Honza se neprozřetelně zmínil o tom, že se Krab dá startovat i benzínem, je tam na to prý taková malinkatá mistička. Nalil jsem tedy do mističky trochu benzínu, ale ouha. Kdybych byl Jiřík, propadl bych hrdlem, protože jsem přelil, naštěstí se už od narození jmenuji jinak a to mne pravděpodobně zachránilo. Alespoň na chvíli. Když už bylo přelito, přemýšleli jsme co dál. Nakonec padlo rozhodnutí, že benzín je hořlavý, zapálíme ho, on rychle vyhoří a vařič nastartujeme pevným lihem. Houby.

Kdyby Vám někdo tvrdil, že benzín je hořlavý, má pravdu, ale kdyby tvrdil, že hoří rychle, kecá. Měli jsme uprostřed parku krásný benzinový plamen (30cm na výšku, kdo to nezná, nepochopí) který tam plápolal asi minutu. Na druhé straně, vařič se tím nastartoval a všechno bylo OK. Tím skončilo ranní dobrodružství, ale při vaření oběda se to mělo opakovat a ve větším.

Při obědě jsme nejprve nastartovali vařič (stejně nešikovně jako já ráno) a začali vařit. Po nějaké době začal vařič vydávat zvuky jako ruská stíhačka, která se chystá startovat. Damon vařiči utáhl kohoutek a zvuky přestaly, protože vařič chcípl. Zapálili jsme ho znova a podruhé nás vařič už nevaroval a plameny vyšlehly bez varování opět do výšky 30cm, Honza si depiloval ruku a vařič vypl a tím dobrodružství končí.

Oběd jsme už dovařili na plynu a vyslechli jsme si úvahu na téma: „Někteří lidé jsou hromosvod pro průšvihy“. Leč to už je téma na další článek.