Cijevna – nejmenší kaňon Černé Hory

Rázem jsme se stali s našimi nafukovacími loděmi atrakcí pro částečně albánsky mluvící kluky z domků nedaleko řeky. Ti se poněkud podivili našemu nápadu projet si kus kaňonu, ale pak došli k závěru, že Češi jsou prostě divní a dál se věnovali skákání do vody v nedaleké tůni.

Málokterá země na světě má na svém území takovou koncentraci pozoruhodností, jako Černá Hora. O tom se přesvědčuje stále více Čechů, kteří před povalováním na pláži v režii turistického průmyslu dávají přednost putování a poznávání. I ti ale většinou navštěvují stále jedna a tatáž místa. Stalo se skoro cestovatelskou povinností vystoupat na vrcholy pohoří Durmitor, nakouknout do známé ledové jeskyně, shlédnout z vyhlídky do kaňonu řeky Tary, případně zaplatit nehorázně vysoký poplatek a splout tuto divukrásnou řeku na raftu. Pohodáři přejdou pohoří Bjelasica, obejdou si Biogradsko jezero, případně zabloudí na Komovi, naopak drsnější povahy se pokusí nezabloudit v hromadách rozlámaného vápence pohoří Prokletije. Zájemci o kulturní bohatství si nenechají ujít monastyr Morača, starobylý přístav Kotor chráněný nejjižnějším evropským fjordem, někteří z nich si zajedou ještě do bývalého hlavního města Cetinje, případně vystoupají na Jezerski vrch v posvátném pohoří Lovčen, aby navštívili mauzoleum sjednotitele Černé Hory, knížete Njegoše. Když přidám krásný kaňon řeky Mrtvice, který svojí hloubkou soutěží s kaňonem Tary, tak výčet navštěvovaných míst prakticky končí. Je to škoda. Černá Hora nabízí mnohem víc.


Jedním ze zajímavých míst, o kterých se moc neví, je kaňon říčky Cijevne. Troufám si říct, že tvrzení, že se jedná o nejmenší kaňon Černé Hory, není příliš nadnesené. Nějakou dobu se zde již připravuje vzhlášení přírodní rezervace. To ale nejspíš ještě chvíli potrvá. Cijevna pramení v Albánii na jižním předhůří pohoří Prokletije a po asi padesáti kilometrech se mezi osamělými kopečky vystupujícími z nížiny na severu Skadarského jezera vlévá do řeky Morači. V nížině mezi hlavním městem Podgoricou a městečkem Tuzi, v místech, kde ji přemosťuje silnice směřující k albánské hranici, je úsek toku, který dal Cijevne jméno. Dá se říct, že řeka tu teče jaksi na patra. V dobách jarního tání teče celým svým několik desítek metrů širokým korytem. Jak vody postupně opadávají, skrývá se její proud v malém kaňonu, který si řeka vyhloubila ve zdejším slepencovém podloží. Tento minikaňon se klikatí v délce několika málo kilometrů, je okolo deseti metrů hluboký, často se zužuje až na šířku okolo jednoho metru a místy se dokonce uzavírá stropem z obrovských balvanů. Vytváří tedy jakousi trubici, což se srbsky řekne cijev. V době, kdy je minikaňon zaplněný vodou, je říčka životu nebezpečná. Co do ní spadne, je proudem nemilosrdně rozdrceno o stěny. Jak s přicházejícím létem stoupá teplota a ubývá srážek, ztrácí se i voda z Cijevne, až se z ní stane neškodný potok mírumilovně protékající nepřístupným kaňonkem a lehce se čeřící v peřejkách zakončených malým vodopádkem, pod kterým je tůňka s placeným koupalištěm. Sluneční žár, při kterém zde teploty běžně přesahují hranici čtyřiceti stupňů ve stínu, celý kraj postupně vysuší a pak už říčka teče jen v několik metrů silných vrstvách oblázků pokrývajících dno a jen v kaňonu je možné najít několik metrů hluboké tůně průzračné osvěžující vody.

Když jsem byl u Cijevne poprvé, bylo to na konci prázdnin a řeka se skrývala v tůních kdesi v kaňonu. Počasí bylo celkem milosrdné a při polojasné obloze se teploty držely někde okolo přijatelné třicítky. Bylo zajímavé proplouvat na nafukovacím člunu zákruty kaňonu, ve kterém bylo slyšet jen šplouchání vody, a pozorovat drobné rybky, které v hejnech proplouvaly kolem nás. O dva roky později jsem ke Cijevne dovedl skupinu přátel, tentokrát na začátku července, kdy voda tekla i v peřejkách pod kaňonem. Rázem jsme se stali s našimi nafukovacími loděmi atrakcí pro částečně albánsky mluvící kluky z domků nedaleko řeky. Ti se poněkud podivili našemu nápadu projet si kus kaňonu, ale pak došli k závěru, že Češi jsou prostě divní a dál se věnovali skákání do vody v širší části koryta. Jak jsme zjistili, nejvražednější částí našeho plánu bylo vytipování splavného úseku a nalezení vhodného místa pro spuštění lodí na vodu. Kaňon je místy natolik úzký a zákruty natolik ostré, že Pálava prostě neprojede. Pohybovali jsme se ve sluncem rozpáleném vyschlém korytě se spotřebou asi tak litr vody na kilometr a hledali. Nakonec jsme našli nejen dvě vybělené želví kostřičky, ale i hledaná místa. Odvézt lodě autem kousek po cestě vedoucí podél řeky a spustit je na vodu pak už bylo jen otázkou rutiny a svezení kaňonem zakončené zhoupnutím na peřejkách pak bylo příjemnou odměnou.

Když se budete chtít na nejmenší černohorský kaňon podívat, vydejte se po silnici E742 vedoucí z Podgorice do Skadaru. Po té, co vyjedete z celkem odpudivých panelákových předměstí černohorského hlavního města a minete pár řídkých borových hájků, dojedete asi pět kilometrů za městem k mostu. Před ním odbočte doprava ke skupině domků. Zaparkovat se dá přímo před nimi (za mostem je vpravo jen odbočka k jakémusi značně rozlehlému oplocenému zemědělskému hospodářství s budkou hlídače). Silnička pak pokračuje dál a asi po kilometru vás přivede k placenému koupališti. K řece se dá dostat po skalkách přímo naproti domkům, za nízkého stavu vody se pak tudy dá dojít až k tůňkám ve spodní části kaňonu. Na hranu kaňonu se dá dostat přímo od mostu a pak je možno podél něj procházet prázdným velkým korytem. Místy se dá i sestoupit dolů k vodě.

Má srdeční záležitost – řeka Vydra

Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama.


Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama. Řeka se mi zdávala divoká, kameny mohutné a z okolních trampských osad býval slyšet zpěv a smích. Prostě vzpomínky krásné a romantické a tak jsem se tam vypravila po letech znovu jako dospělá s manželem a dětmi. Zjistila jsem, že řeka je stále divoká, vyčnívající kameny stejně monumentální, jen jako dítěti se mi zdávaly ještě větší a ty trampské osady zmizely.

Vydra je jedna ze šumavských řek. Není dlouhá. Její vody protečou 23 kilometrů a sto metrů, než se potkají s Křemelnou vznikne Otava. I tak plocha jejího povodí zabírá 146,2 km2 a průměrný roční průtok hned nad soutokem činí 4,13m3/s. Pramen Vydry najdeme u státní hranice s Německem na severozápadním svahu Luzného, 1215 m nad mořem (v Luzenském údolí jsou po obou stranách potoka velká rašeliniště). Na svém horním toku je nazývána Luzenský potok, po soutoku s Březnickým potokem Modravský potok a po soutoku s Roklanským potokem v osadě Modrava se teprve jmenuje Vydra.

Určitě stojí za pozornost také přítoky Vydry. Z přítoků horního toku (nad Modravou) je známý pravostranný 5,0 km dlouhý Ptačí potok, stékající ze severních svahů Malé Mokrůvky (1330 m) a Mrtvého vrchu (1254 m) a 4,1 km dlouhý Černohorský potok, pramenící v Černohorském močálu mezi Čertovým vrchem (1244 m) a Černou horou (1315 m). U Modravy ústí 4,5 km dlouhý Filipohuťský potok, který odvádí vody z Tetřevské slati. V Modravě ve výšce 978 m n. m. přijímá Vydra z levé strany svůj největší přítok – Roklanský (starší název Mlýnský) potok, dlouhý 13,9 km. Asi 2 km pod Modravou z Vydry odbočuje Vchynicko-tetovský plavební kanál. Pod Antýglem přitéká zprava 9,1 km dlouhý Hamerský potok. Tady jsem se tak na hodinku utábořila, poponášela stativ z místa na místo a cvakala záběr za záběrem, je to jedno z nejkouzelnějších míst na focení vody v Čechách vůbec. Hamerský potok pramení v Mezilesní slati, jeho cesta je krátká, ale vede překrásnými horskými rašelinnými loukami přes Kvildu. Ve středověku se na něm rýžovalo zlato.

U Turnéřské chaty ústí pravostranné přítoky Popelný potok (Povodňový, 3,1 km) a Zhůřský potok (3,6 km) – oba pramení na svazích Břemena (1156 m). Dalším pravostranným přítokem je krátký Luční potok (1,9 km). Posledním větším přítokem Vydry je zleva přitékající Hrádecký potok (7,2 km), který pramení na severovýchodních svazích Oblíku (1225 m) a propustí protéká přes Vchynicko-tetovský plavební kanál – stejně jako jeho největší přítok, levostranný Studený potok (3,9 km). Je známé, že pravostranné přítoky jsou prudké a krátké, levostranné přítoky mají menší sklon.


My jsme se pro začátek vydali naučnou stezkou Povydří, která se právem nazývá nejkrásnější a je proto nejnavštěvovanějším místem Šumavy. Šli jsme po červené turistické značce, která je pouze pro pěší a to od Antýglu do Čeňkovy pily. Cestu je ale možno jít i v opačném směru (parkoviště pro auta i stanice autobusů jsou na obou stranách) a trasu zvládnou bez problému i malé děti nebo starší lidé. Na trase je pro ně také několik míst pro odpočinek a po celé trase jsou zastavení s informačními tabulemi. Cesta od Antýglu k Čeňkově pile klesá a line se nádherným kaňonem řeky, která je známá svým velmi kamenitým korytem.

Antýgl, vzdálený asi 30 km od Sušice, má název původně od německého ein Tiegel – pánev, původně byla na tomto místě sklárna, kde se vyrábělo duté sklo a pateříky, skleněné korálky do růženců našich prababiček. Později byl původní královácký dvorec upraven na zájezdní hostinec a ještě později na autokemping. Jako autokemp a tábořiště slouží dodnes. V králováckém dvorci nepřehlédnete zvoničku a kapličku., bývalý dvorec je skupinou roubených i zděných stavení.

Zhruba 2 km za Antýglem jsme došli k rozcestí se žlutou značkou. Poznáte ho i podle můstku přes Vydru. Za ním jsou z druhé strany řeky ještě vidět zbytky nedávno zbořené Hálkovy chaty. Kdysi, před rokem 1938 to bývala jediná turistická chata v Povydří. Toto místo je zajímavé tím, že je zde možné vidět v řečišti Vydry právě ty největší balvany z celého jejího toku. Západně je viklan Panna. Kdo by chtěl jít po žluté, dojde přes Hrádky do Srní. My se ale vydali dál stále po červené a po zhruba dalším kilometru došli k Turnerově chatě, je asi tak v polovině naučné stezky a dá se tam nejen občerstvit, ale i ubytovat. Když tudy půjdete, tak pár desítek metrů před chatou nepřehlédněte upozornění na kamenné útvary, tzv. obří hrnce.

Cestou Povydřím uvidíte jak viklany, tak obří hrnce a kamenné moře, tak spousty fotografů se stativy, protože místo je jedním z nejkrásnějších pro focení zasněných a pohádkových obrázků vody pořízených na dlouhý čas. Taky určitě potkáte plno dětí radostně poskakujících po kamenech, protože hravost mládí zůstává neměnná víc jak majestátné kamenné moře. Kamenné moře je rozsáhlé suťoviště, které vzniklo postupným mrazovým zvětráváním skal a sesouváním zvětralých bloků do údolí a můžete ho vidět na okolních svazích. Obří hrnce zase vznikaly činností písku a štěrku v žule a rule. Různé skalní útvary zde mají svá jména, např. Panna, Baba,Mnich…

Další autorčiny fotky a nejen z povodí řeky Vydry, si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Divoká hravost Vydry, jejíž vody, které jsou napájené z horských slatí a uhánějí tu a kličkují mezi obřími vyhlazenými kameny Vás chytne u srdíčka. Málokdo odolá nesmočit si nohy v její ledové osvěžující vodě, sednout si na břeh a vnímat její odvěkou sílu a spěch. Já si prohlédla hodně zblízka spoustu detailů řeky a jejích romantických zákoutí, vybavila se jak stativem tak filtrem Hoya ND4 a nezměrnou dávkou trpělivosti a cestou tady pořídila stovky fotografických záběrů. Pro Vás jsem vybrala ta místa, která mi utkvěla v srdíčku na zbytek života.


Konec naučné stezky je u elektrárny v Čeňkově pile. Kdysi ji na soutoku řeky Křemelné a Vydry postavil pražský obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček ( jako dítěti mi nikdy nešlo do hlavy, proč se tedy nejmenuje Bubeníčkova ale Čeňkova, pak jsem si to vysvětlila tím, že ho tu asi lidi měli rádi a familiérně ho nazývali křestním jménem). Zpracovávalo se tady dřevo hlavně z lesních kalamit. V létě roku 1867 navštívil pana Bubeníčka dokonce Bedřich Smetana spolu s tehdejším dirigentem Národního divadla. Prý tu spolu zasadili sazenice smrčků a prý je tu Smetanův strom k vidění dodnes, jen nevím, který to je, nehledala jsem ho. Pila prošla v roce 1908 modernizací, ale stejně v roce 1912 byla přebudována na hydroelektrárnu využívající vodu z Vychnicko-tetovského kanálu a napájela energií město Kašperské Hory. Dnes je objekt národní technickou památkou a elektrárna je součástí výstavy, která je umístěná v areálu. Čeňkova Pila – obec slouží jako rekreační osada stejně jako obec Srní, odkud jsou krásné výhledy do kraje.

Naučná stezka Povydří je dlouhá 7 km. Podle starých záznamů vede po bývalé svážní cestě, vybudované po lesní kalamitě roku 1870.

Na fotkách v galerii si můžete prohlédnout záběry z Hamerského potoka, ale hlavně se můžete pokochat zákoutími řeky Vydry. Jsou zde jak detaily jednotlivých kamenů a jejich rozličných tvarů, tak pohled na strhující peripetie vodního živlu v cestě za svobodou. Mnohé z nich mě nechaly stát v němém úžasu než jsem nastavila foťák, umístila stativ na optimální místo a našla tu správnou kompozici pro zastavení času na fotografii i ve svém srdci.

Rafting na Trnávce 24.-25.6.

Přehlídku nejlepších českých i evropských raftařů a raftařek, adrenalin na nejtěžší umělé slalomové dráze ve střední Evropě, bouřlivou párty do časných ranních hodin, šťastné pivní hodinky a další překvapení – to vše nabídnou závody Českého poháru na Trnávce o posledním červnovém víkendu 24.-25.

Přehlídku nejlepších českých i evropských raftařů a raftařek, adrenalin na nejtěžší umělé slalomové dráze ve střední Evropě, bouřlivou párty do časných ranních hodin, šťastné pivní hodinky a další překvapení – to vše nabídnou závody Českého poháru na Trnávce o posledním červnovém víkendu 24.-25.

Slalomový kanál dlouhý 700 m, se spádem 11 m a obtížností WW IV-V, který patří mezi nejtěžší tratě na světě, naleznete u vesnice Želiv nedaleko Humpolce (asi 10 km). Přibližná pozice na Mapy.cz.

Na vodě se představí úřadující mistři a mistryně světa ze šampionátu v Ekvádoru 2005, medailisté z mistrovství Evropy 2006, ze zahraničí přijedou úřadující vítězky ME ze Slovenska a cenu pořadatelů pro nejexotičtější posádku nejspíš stejně jako loni vyhrají Japonci.

Nedělní sprint tradičně zpestří vložený závod VIP posádek sponzorů, osobností a médií O Pohár starosty města Humpolce. Náročná trať na Trnávce je tradičně velkou výzvou jak pro absolutní raftovou špičku, tak i pro vodáky z opačného konce výsledkové listiny. Rychlá a těžká voda potrestá sebemenší zaváhání a namísto projíždění brankových kombinací se jízda z ničeho nic podobá spíše kulečníku a nezřídka končí nedobrovolnou koupelí posádky. Ostatně plavání na Trnávce není výsadou pouze výkonnostně slabších posádek, „cvaknutí“ zde mají na kontě například i mistři světa…

Přestože jsou závody na Trnávce otevřeny pro všechny raftaře, ti méně zkušení by nejprve měli přijet obhlédnout terén a základní vodácké dovednosti si vyzkoušet třeba jenom při sprintu, případně potrénovat na lehčím terénu a do peřejí Trnávky vyrazit až za rok.

Nejenom pro diváky, ale i pro závodníky a jejich doprovod se v okolí USD nachází celá řada možností, jak strávit volný čas. Vedle výletu na horském kole či pěší turistiky se přímo nabízí možnost využít zvýšeného průtoku řeky Želivky na její splutí. Rodinný výlet na příjemně tekoucí a bezpečné vodě v nádherné krajině Vysočiny potěší zejména ty vodáky, kteří se zrovna nemusejí potkávat každých pět minut s partičkami hlučných a přiopilých turistů a rádi si užijí klidnou atmosféru přírody.

Během víkendu bude možné shlédnou DVD z minulých závodů na Trnávce, ale hlavně z ME v Rusku, MS v Ekvádoru a dalších raftových akcí.

Bližší informace naleznete na stránkách www.rkstan.cz.

Jedeme na vodu aneb stavy českých řek

Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na Internet, jak na tom ta voda je.

Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na následující stránky, jak na tom ta voda je.

Začněte na raft.cz. Dalším zdrojem, který ukazuje grafy stavů řek, je stránka ceske-reky.cz. Grafy využijete hlavně pokud řeku už znáte ale potřebujete vědět, kolik je v ní přesně vody, když ji plánujete třeba při jarním tání. No a pak taky můžete pomocí vyhledávače zkusit stránky půjčoven lodí nebo místních vodáků.

Přeji vám pěkné vodácké zážitky!

Bóbr – vodákuprostá polská řeka

Popisy na

www.raft.cz hovořily o nenáročné řece s pěknou přírodou. Co je na
Bóbru oproti českým řekám výhodou, je naprostá vodákuprázdnost.
Za celou dobu jsme spatřili jedinou cizí loď. Se spaním také nejsou
problémy, dá se zastanovat kdekoli v přídodě, stačí najít vhodnou
louku. +fotogalerie


Popisy na www.raft.cz hovořily o nenáročné řece s pěknou přírodou. Podrobné mapy oblasti se u nás sehnat nedaly, vytiskli jsme tedy aspoň dvě internetové kilometráže, jednu českou a jednu polskou.

Z Brna jsme se s kamarády z Hnutí Brontosaurus vypravili ve čtyřech autech, protože cesta vlakem by byla dražší a delší. Ve vesnici Pilchowice jsme nafoukli pálavy a vypluli na řeku. Bóbr je opravdu nenáročná řeka, jinak a vodácky řečeno "volej," navíc mnoho jezů bylo nesjízdných. Užili jsme si ale pěkné přírody, vyskytují se zde například vzácní ptáci morčáci. Nejhezčí úseky jsou kolem města Boleslawiec, stojí zato také projet písečné lomy, které se táhnou dále směrem ke Szprotawě. Naše cesta končila u vesnice Malomice.


Co je na Bóbru oproti českým řekám výhodou, je naprostá vodákuprázdnost. Za celou dobu jsme spatřili jedinou cizí loď. Se spaním také nejsou problémy, dá se zastanovat kdekoli v přídodě, stačí najít vhodnou louku. Poláci jsou nám hodně podobní, ale pozor, když hledáte obchod, ptejte se na „sklep“. Zaujalo nás také, že všude kolem se volně pasou koně a krávy.

Podle české kilometráže jsme za pět dní ujeli asi 80 kilometrů, její polská varianta nám jich ale přisoudila 110. Pořádnou mapu jsme sehnali až v Boleslawci. Tento krátký článek sice moc nezaplní české informační vakuum o Bóbru, ale třeba aspoň navnadí další vodáky, aby tuto pěknou řeku zkusili. Jde to v pohodě i bez mapy.

Polsko – Bóbr – vodácký průvodce na serveru RAFT.CZ

Cesta na Suwalki

Suwalská jezera leží v nejsevernější a zárověň
i nejvýchodnější části Polska. Naše cesta vedla nejprve s ČD
do Waršavy…

Suwalská jezera leží v nejsevernější a zárověň i nejvýchodnější části Polska. Naše cesta vedla nejprve s ČD do Waršavy (cena zpáteční jízdenky, která platí dva měsíce je 1010,– Kč) a pak s PKP do města Suwalki (cena 33 Zlotých). Vybavení naší expedice je skoro standartní, pro šest lidí tři nafukovací lodě značky Pálava a ostatní vybavení na desetidenní pobyt v přírodě. Navíc fotoaparáty a dalekohledy. Město Suwalki leží asi 14 km od městečka Starý Forwark, které je přímo na břehu jezera Wigry, začátku naší cesty. Vlak tam nejezdí a tak použijeme autobus (cena jízdenky 2,60 Zl za člověka a 1 Zl za batoh). vzhedem k tomu, že je konec května nefunguje zdejší kemp neboli Stanice vodních sportů. Spíme přímo na břehu jezera a vychutnáváme krásu opraveného a vkusně osvětleného kláštera Wigry, který je na protějším břehu jezera.

Ráno nafukujeme lodě a vyrážíme za slunného dne na jezero. Po prohlídce kláštera, který navštívil v loňském roce papež, se opět vydáváme na vodu a hledáme v rákosí průjezd do řeky Černá Hanča. Protože se podařilo obstarat i rybářský lístek (jeden týden 22 Zl), brzy zastavujeme a je zde první pokus o obstarání večeře. Černá Hanča protéká rovinatou krajinou, má převážně písčné dno. Její hloubka se pohybuje mezi půl metrem a jedním metrem. Občas se najdou i tůně, které jsou hlubší a přímo ideální na koupání. Snažíme se vyhýbat oněm velkým kempům – střediskům vodních sportů a vyhledáváme místa biwakova. Jedno takové místo je přímo v Národním parku Wigry. Je zde upozornění, že je zde možno pobývat pouze dva dny a maximálně 30 osob. Místo je vybaveno jednoduše – ohniště, dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi. Pitná voda chybí a ani zde není upozornění, že by někde poblíž byla. Na podobných tábořištích pak spíme po celou cestu plavby po Černé Hanče. Jednou nás ráno navštívil i výběrčí a platíme (2,50 Zl za osobu), ale dověděli jsme se i plno zajímavých věcí, například, že Polsko v této době sužuje sucho, dva měsíce již nepršelo a následkem toho hrozí a jsou časté lesní požáry. mnoho se nám tím vysvětluje, tabulky se zákazem vstupu do lesa a zorané pásy podél lesů. Pro pitnou vodu chodíme do vesnic, většinou to spojíme i z nákupem potravin, ty jsou v cenových relacích podobných jako u nás a někteří z nás ráději okusí něco nového než vozit jídlo z Čech. Pitná voda, kterou dostáváme se nám moc nelíbí, je zakalená, žlutá. Vznikají dohady zda převářet, či nikoliv, vždyť oni jí také pijí. Volíme individuální přístup.

Po třech dnech plutí po krásných meandrech řeky se dostáváme kousek od hranic s Běloruskem a vplouváme na Augustovský kanál. Je to umělý kanál vybudovaný v letech 1823 – 1836, dlouhý 135 km. Nám se nejvíce líbí zdymadla, které zde nazývají šluzy a jsou plně funkční. Za 2,60 Zl vás provezou o několik metrů nahoru nebo dolů, podle toho jak je to momentálně potřeba. V sobotu a neděli chtějí dvojnásobek. Celá záležitost trvá asi 25 minut a je velice příjemná. Skoro u každého zdymadla je i možnost táboření, čehož využíváme. Celý kanál je lemován dřevěnými kůly, které jsou přerušeny pouze na jezerech. Po krásných meandrech řeky jedeme po naprosto rovných úsecích, kde voda stojí. Uměle vytvořené břehy jsou sice porostlé, ale nedovolují rozhled po krajině. Táboříme na soukromém tábořišti a opět se setkáváme s ochotou místních obyvatel. Augustovský kanál je sice dílo velkolepé a zachovalé, ale pro vodáka ani ornitologa nic moc zajímavé. Jsme rádi když vyjedeme opět na jezero. Počasí nám až do této doby přálo, slunečné, bezvětrné na nebi ani mráček.

Poslední den fouká ostrý vítr, který dělá na jezeře vlny s hřebínky. Do toho začíná i poprchávat a protože podle mapy nejsme daleko od cíle naší cesty Augustowa, přirážíme ke břehu a zjišťujeme jak je to daleko na železniční zastávku. Prší, je zima stavíme stany, balíme lodě. Ráno na vlak do Augustova šlapeme asi 2 km. Nakoupit poslední zásoby na cestu a jedeme do Waršavy a odtud domů. Celkem jsme v Polsku byli 8 příjemných dnů.

Voda v lednu

Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad.
Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému
přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem,
nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna…

Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad. Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem, nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna.

Na toto dobrodružství jsem ještě pozval partu zvanou Fangorien, která dodala ze svého středu další tři drsňáky. Chvíli nám zabralo, než jsme objeli okolí a našli vhodnou řeku s takovým množstvím vody, které by nás uspokojovalo. V našem případě to byla Divoká Orlice v Doudlebech.

Když jsme spouštěli na vodu dva gumové čluny (jeden typu „Pálava“ a druhý typu „invazní člun ruské armády“) netušili jsme, jak je to do Týniště, našeho cíle, po řece daleko. Dokud nám byla jenom zima a vlhko bylo ještě dobře. Dobrodružství začalo, když se setmělo. Řeka pádila celkem rychle a jediná pomalejší reakce mohla znamenat propíchnutí člunu naplaveným větvemi nebo přinejmenším průjezd příbřežním křovím. Ani horké chvilky, o které nebyla nouze, nás, již důkladně promrzlé, nedokázaly zahřát. Když jsme konečně vylezli na břeh, nemohli jsme ani chodit, ani ohýbat ruce, aniž by promrzlé nepraskly a nic by nás nepřesvědčilo pokračovat dál.

V teple domova mohu tento nevšední zážitek doporučit Vám všem, dobrodružství chtivým, kterým nevadí, že se „normální“ lidi vezoucí vlakem lyže a snouprkna budou smát Vašim pádlům a lodím. My jsme si s kamarádem už zvykli a možná nám to dělá i dobře. Vždyť na lyže jezdí v zimě každý.