Rubrika: Potápění

Opiový Sinai

„Dej sem peníze!“

Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.

Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.

Snickers na Mojžíšově hoře

Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.

Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.

Hluboká modrá temnota

Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.

Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.

Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!

Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.

Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.

Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.

Opiový Sinai

„Dej sem peníze!“

Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.

Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.

Snickers na Mojžíšově hoře

Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.

Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.

Hluboká modrá temnota

Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.

Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.

Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!

Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.

Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.

Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.

Nový rok 2008 jsem strávil na potápěčské dovolené na mexickém ostrově Cozumel. Jde o docela známou a populární destinaci, a chtěl bych se podělit se čtenáři Cestovatele o některé zkušenosti.

1. Základní pozorování

Na ostrov nedosahují chapadla euroturismu, ať už s předponou eko, etno, nebo alko. A to proto, že ho ve svých nečistých pařátech pevně svírá obluda neméně strašlivá, obluda turismu provenience Kanada a USA. Efekt náhlého příletu pod tropické slunce je dobře známý. I jinak zamrzlá, obtloustlá, asexuální feministická bojovnice předdůchodového věku z Chicaga poroztaje a neznatelně se pootočí za polonahým atletickým mladíkem v rozpuku sil. A i lakomý newyorský žid se praští přes kapsu a zakoupí své domině nějaký ten nestydatě předražený apartmán s výhledem na moře. Otázkou zůstává, co zde má pohledávat střízlivý člověk, který potřebuje ke štěstí víc, než výhled na palmy, moře, a americké vysokoškolské studentky permanentně po opici. Odpověď je jasná a zní, potápění. Nic jiného rozumného na ostrově dělat nejde.

2. Jak se tam dostat.

Ostrov leží na jih od poloostrova Yucatán v Karibském moři. Najdete na něm malé mezinárodní letiště s omezeným počtem spojů do USA a Mexika. Realističtější je letět do Cancúnu a potom autobusem do Playa de Carmen a přívozem na ostrov, s nákladem asi $200 (znak $ v celém Mexiku označuje nové mexické peso). Cancúnské letiště má mnoho spojů, mj. přímé lety z Frankfurtu s aerolinií Condor. Použitelná vnitromexická přeprava se dělí na luxusní autobusy (ADO www.adogl.com.mx nabízí pravidelné spojení do Playa del Carmen) a mnoho aerolinek, z nichž lze doporučit Click www.clickmx.com .

Na ostrově samém jezdí mnoho taxíků, i když pořádná silnice je tam jenom jedna okružní kolem poloviny ostrova. Můžete najmout auto nebo skútr. Po jediném městečku San Miguel se můžete snadno pohybovat pěšky, ale pláže a hotely na jihu ostrova a předkolumbovské ruiny v džungli vyžadují mechanizovaný transport.

Čeští občané nepotřebují k návštěvám Mexika žádné předběžné vízové ani očkovací formality.

3. Můj dive shop

Jako obvykle v podobných místech, na ostrově existuje spousta potápěčských klubů. Některé loví klienty na místě, jiné na Internetu. Bez znalosti místních reálií je těžké rozeznat nespolehlivé a pirátské operátory od slušných. Vybral jsem si Blue Angel Dive Shop s ubytováním hned vedle v hotelu Caribe Blu, www.caribeblu.net .

V zásadě ty lidi musím doporučit. Není to drahé, okolo 1200 pesos na osobu a den za pokoj a dvoutankový výlet, s přirážkou 50 pesos za kus pronajaté výbavy nebo Nitrox. Všechno vybavení měli v pořádku a účtování probíhalo bez jakýchkoliv úskoků. Mají asi sedm malých lodí a na jihozápadní straně ostrova jezdí všude podle přání zákazníků. Mezi divemastery mají pár těch otravných karibských typů, co si myslí, že pouze jejich častý pobyt na slunném a teplém místě z nich dělá polobohy. No ale tomu se v zásadě asi nedá vyhnout, a většinou byli úplně v pohodě.

Důvod té láce spočívá v umístění hotelu. Je hned u moře, to jo. Má i sladkovodní bazén a starší, velké, stylově zařízené, klimatizované pokoje. Ovšem hned vzadu je hodně rušná silnice, a do města je to skoro půl hodiny pěšky. Hned vedle je suchý dok, což občas nabízí zajímavou podívanou, ale v zásadě je to nežádoucí. Písčité pláže v okolí nenajdete. Malá restaurace nabízí pouze skromný švédský stůl ke snídani, jinak není k ničemu. Stručně řečeno, jestli se váš doprovod nepotápí, bude tam trpět.

Potkal jsem tam dost lidí, co za nimi jezdí opakovaně, což je jistě to nejlepší doporučení. Tento operátor nenabízí lekce potápění pro začátečníky.

4. Pod vodou

Cozumel je známý svým různorodým podmořským terénem a velkými podvodními korálovými útesy s průlezy a jeskyněmi. Najdete tu velké ryby i zdravý různorodý korál. Nejzajímavější jsou ponory na jihozápadní straně ostrova. Nacházejí se v klidné vodě, takže i tak choulostivé povahy, jako je pisatel, nepotřebují medikamenty proti mořské nemoci. Na druhé straně musíte počítat se silným a nevypočitatelným proudem. Až na několik velmi hlubokých ponorů u jižního výběžku, se hloubka pohybuje od dvaceti do třiceti metrů. Voda je celoročně velmi teplá. Na konci prosince jsem ani jednou nezaregistroval termoklínu, a to až do 35m hloubky. Otužilejší typy nebudou potřebovat neoprén.

Mezi zvířaty můžete potkat manta rejnoky, mnoho želv, několik druhů žraloků a všechnu běžnou karibskou menší faunu. Korál mají překrásný. Za zmínku stojí místní zdravá populace žahavých hydroidů, černých keříčků zvíci asi decimetru, strategicky umístěných ledaskde a zejména u úzkých ústí lákavých průlezů a jeskyněk. Nedostatek respektu odměňují několika týdny svědění a ošklivých červených map po těle. Jedno řešení se nabízí a jmenuje se skin.

Santa Rosa Wall je typický cozumelský ponor. Nejde doopravdy o stěnu, ale o prudký svah mezi 20 a 35 metry hloubky, pokrytý velkými korálovými útvary s různými průlezy a jeskyňkami. Hloubku si tedy můžete vybrat podle vašeho vkusu a dispozice. Silný proud nad svahem se mezi korálovými útvary zklidnil a měl jsem pohodlný driftovací ponor. Byl Nový rok a velké ryby nejspíš vyspávaly po oslavách v nějakých škvírách. Zato potápěčů i ve svátek bylo dost.

Podobný zážitek nabízí i více frekventované ponory u Palancaru. Scéna na hladině byla tedy tristní, dobře dvacet potápěčských lodí různých velikostí. V zásadě se není co divit, pod vodou jsem si říkal, že na tomhle místě bych se nenudil ani po mnoha hodinách, tak různorodý terén, tolik fauny. Široká publicita těm ponorům ale zjevně škodí.

Tormentos používají místní operátoři jako vhodný druhý ponor v hloubce méně než 20m na cestě zpět z hlubších ponorů dále na jihu. Jde o pláň s malými škvírami a rýhami, ve kterých najdete pěkný korál, s množstvím ryb. V mém případě silný nepříznivý proud dodal tomuto místu nepříjemný element celkového posilovacího cvičení.

Nudit se rozhodně nebudete ani v méně známých lokalitách jako Francesca. Jako bonus si přičtěte větší soukromí a vyjde vám, že nemusíte svého operátora stále tlačit k návštěvě míst, o kterých jste se dočetli v magazínu. U Cozumelu je prostě pěkně.

5. Na souši

Ostrovní civilizace se skládá z městečka San Miguel, okružní silnice kolem pláží a hotelů a několika předkolumbovských ruin v nevábné džungli. V San Migueli najdete malé muzeum, dobře zásobený supermarket Chedraui nedaleko hotelu Caribe Blu, internetové kavárny, hyperbarickou komoru, početné pronajímatele aut a skútrů, poštu, banky a širokou škálu restaurací. Jiná místa nabízí pouze minimální služby.

K porozumění ostrovní kultuře je nezbytné vzít v úvahu dva druhy pohrom, které ostrov postihují. Ostrov stojí v cestě pravidelným ničivým hurikánům (naposledy hurikán Wilma na podzim 2006). To se projevuje zejména na vegetaci, která se drží nízko při zemi a rozhodně neoslní. Nemalé škody způsobené Wilmou na lidských obydlích jsou však minulostí. Pohroma jiného druhu nastala asi před deseti lety, kdy si ostrované nechali postavit dvě mola pro přistání velkých zámořských výletních lodí. Od té doby téměř každý den u ostrova zakotví čtyři ohromné lodi s velebnými názvy, jako Sen karnevalu nebo Pýcha moří, a do ulic se vyhrnou tisíce amerických pracujících na dovolené. Následkem toho na ostrově vyrostly parazitní obchody a restaurace, které jsou v každém přístavu těchto lodí zcela stejné. Nabízejí generický, bezduchý a předražený sortiment. I jiné atrakce odrážejí vkus zákazníků těchto lodí. Moje oblíbené show byl pohled na tzv. plavání s delfíny. Podobá se skupinovému sexu. Operátor živí asi čtyři delfíny v jednom bazénu, pak do něj nažene asi dvacet turistů, delfíni kolem nich krouží a očichávají je. Téhle kultuře se lze ale úspěšně vyhnout. Prostě zakormidlujte o tři bloky do vnitrozemí, a jste zpátky v normálním světě.

Na Cozumelu vás od pevninské mexické civilizace dělí rozhodně víc, než jen pár kilometrů průlivu. Většina populace mluví alespoň kostrbatou angličtinou. Španělština je jednoduchá a samozřejmě otvírá víc dveří. Platí se pesem i dolarem. Příjemně překvapí existence tlaku ve vodovodním řadu, zasteskne se vám po tlupách pouličních psů a žebrajících stařenek, které jinde v Mexiku tvoří důležitý prvek koloritu. Voda z kohoutku ale stále pitná není. Protože na ostrově nejsou vodní toky, nemilosrdně ji čerpají z nevelkých podzemních jezírek. To nemůže při tak velké turistické populaci dlouho vydržet. Šetřete tedy při návštěvě ostrova vodou. Předsudky o Mexičanu jako líném hlupákovi, který nedovede poručit ani vlastnímu oslu, nechte doma. Zjistíte, že je na nich leccos pravdy, ovšem ten fakt, že k těm lidem nebudete takhle přistupovat, vám otevře dveře u lidí, kteří tyhle negativní povahové rysy dokázali překonat. To je ovšem pravda, která platí všude na světě.

Po několika neúspěšných pokusech stravovat se civilizovaně v turistických restauracích poblíž nábřeží, jsem natrvalo ztroskotal v jídelně La Choza, která nabízí neširoký, ale velmi chutný repertoár tradiční mexické kuchyně. Bývá nabitá. Mezi 11 a 2 odpoledne sem chodí anglofonní zákazníci, mezi 3 a 5 odpoledne uslyšíte pouze španělštinu. Ceny se pohybují mezi 100 a 200 pesos. Za větší lácí choďte do blízkých malých restaurací pro místní. Není vůbec snadné najít místo, kde by dělali místní ryby.

Celá oblast je proslulá mnoha jinými turistickými atrakcemi, včetně potápění ve velikých vápencových jeskyních, množstvím mayských ruin a zajímavou džunglí. Tyto se však vesměs nachází na pevnině. Jezdit pravidelně z ostrova na pevninu vás brzy otráví a svědčí to o špatném plánování. Pro průzkum okolí se ubytujte na pevnině. Z nejbližších zajímavostí se nabízí přírodní park Xel Ha www.xel-ha.com .

Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění. Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.

1. Jak se tam dostat

Většina návštěvníků přilétá na jeden/dva dny jako fakultativní výlet z Isla Margarita. Já jsem si zakoupil týdenní pobyt pres internetového prostředníka, který zahrnoval let z Caracasu a zpět, ubytování, a dva ponory denně. Po shlédnutí místních cen jsem konstatoval, ze si prostředník přivlastnil asi $200. Nicméně bez znalosti telefonních čísel vhodné ubytovny (posada), potápěčského klubu a letecké společnosti to lze stěží jinak zařídit.

Let byl zajímavý. Můj výpis z počítače ukazoval, ze letím s aerolinkou Blue Star. O té děvčata v informačním kiosku caracaského letiště nic nevěděla, v telefonním seznamu, ani na internetu neexistuje. Po několika chvílích úzkosti (zase si gringo naběhnul, hahaha) mě odkázali na pomocný terminál, toho času rozestavěný. Tam se poflakovalo pár pomocných dělníků, prodavaček a bodyguardů, z okna byl vidět speciál pana Chavéze a hlavně tam byl skromný přenosný pultík s nápisem Blue Star. Kolem nikde žádný cestující, žádná letuška, nic. Posléze se ukázalo, že aerolinie Blue Star vlastní jednu pětisedadlovou Cessnu, která pendluje na Los Roques a zpět, typicky s dvěma pasažéry. GPS navigaci měl pilot izolačkou přilepenou na kniplu, zrovna jako v Čechách, po doletu byla otevřená dvířka od zavazadlového prostoru, což odbyl tím, že stejně vypadnout nic nemohlo z důvodu protivětru. Letiště v Los Roques bylo plné muzeálních letadel, mj. jedna Dakota DC-3. Jestli si chcete vzít svoje potápěčské vybavení se všemi možnými udělátky, do téhle Cessny by se vešla tak jedna souprava.

2. Místní civilizace

Los Roques je atol. Skládá se z jednoho hlavního ostrova a kruhu mnoha menších ostrůvků a mělčin, průměr kruhu je tak dvě hodiny cesty potápěčskou lodí. Kdysi tam obyvatelstvo těžilo fosfáty, pak přešli na rybolov, dnes je to národní park s omezeným rybolovem, turistickým ruchem, a armadní základnou. Diky malým rozměrům hlavního ostrova tam all-inclusive hotely nejsou a nikdy nebudou. V miste se nachází letiště, asi tři potápěčské kluby a množství rodinných hotýlku, pár restaurací a tančíren, kostel, dva doktoři (žádná hyperbaric chamber), škola, pár krámů s nevábnými potravinami, internetová kavárna s obstojným spojením. Místní mluví španělsky a pak nějakým místním jazykem promíšeným s holandštinou. Civilní auta jezdí na ostrově dvě, jedno rozváží vodu a druhé stavebniny. Ulice jsou nedlážděné, s písečným povrchem.

Místní budovy poslouží jako dobrý příklad karibské architektury, s otevřeným dvorem a verandami, nejvýše jedno patro, pastelové barvy, otevřené místnímu stálému větru z východu. Sklo v oknech nenajdete. Místní nepoužívají klimatizaci, jestli nejste na tropy zvyklí, buď si najdete posadu s klimatizací, ty dražší ji mají, nebo si přineste houpací síť a spěte venku na průvanu. Střechy budují zásadně z vlnitého plechu a večer se pokoj mění v pec. S vodou je problém, každý dům má na střeše nádrž, jednou za čas přiveze auto ze společné strategické nádrže další dávku, pít se to nedá, ze sprchy teče voda velmi zvolna. Každý dům stojí na vlastním septiku, po deštích tam přichází pravidelně sanitární katastrofa. Dodávka elektřiny blízkým armádním generátorem nevykazovala výkyvy.

Kolem na ostrůvcích žijí rybáři jako robinsoni, k jednomu jsem diky poruše motoru lodi zašel domů, měl tři boudy z vlnitého plechu a naplaveného dřeva, v jedné loď a klece na langusty, v druhé kuchyň s hořákem a nadrží vody, ve třetí obývák s houpací sítí, tři hnusné a zlé psy a pár kuřat, na písečném jazyku tátův hrob skládající se z pneumatiky zalité betonem, s křížem a kapličkou. Ten ostrůvek měl tak sto metrů napříč, písek, mangrovy a všude hromady velkých mušlí (conchitas), co by mu v Mexiku vynesly spoustu peněz, ale z parku se odvážet nesmí.

Podnebí je horké, s krátkou deštivou sezónou v létě. Atol leží těsně na jih od hurikánového pasu, což znamená velkou bouři tak jednou za deset let. Tihle rybáři za takové velké bouře údajně ztratí všechno, co mají.

3. Potápění

Na atolu najdete asi tři potápěčské kluby. Ti lidi se chovali mile, ale v zásadě to byla typická karibská pakáž, co nemá žádný smysl pro byznys a nejradši leží někde ve stínu. Během toho týdne se jim rozbily motory na dvou lodích, teda podle mého jenom potřebovali nové svíčky, na ostrově neexistuje mechanik, všechno si musí udělat sami. Potápěčské vybavení staleté, bubliny se rojily odevšad, ukazatele mrtvé nebo všelijak nestabilní, mávali nad tím rukou, já jsem si pro sebe vrtěl hlavou.

Potkala mě jedna velká klika v podobě neskutečně zazobané rodinné ruské potápěčské výpravy v počtu asi osmi lidí. Jen jejich vybavení muselo stát víc než můj roční plat, jejich desetiletý synek trousil v restauraci z kapsy stodolarovky, Rusové jak vystřižení. Totiž ukázalo se, ze konec května je z nějakého nejasného důvodu na Los Roques zcela mimo sezónu, následkem toho chybí zákazníci, a s jedním – dvěma nikdo nikam daleko jezdit nebude. Rusové ale zjevně platili dobře a navíc chtěli přivést další moskevské potápěče příští rok, tak se majitel klubu mohl strhnout a jezdili jsme, kam se dalo.

Místní mořská příroda se dá popsat jako spousta fantastického úplně zdravého korálu a hub, jak v Jiříkově vidění. Na druhé straně neuvidíte větší ryby než murény a občasnou barakudu, taky neočekávejte nějaký příliš rozeklaný terén. Viditelnost byla vesměs velmi dobrá, ale to jistě záleží na sezóně. Kolem hlavního ostrova naleznete asi dva ponory které stojí za to, zbytek se nachází na druhé straně atolu, všechno v hloubce do 20m, bez nějakých zrádných proudů. Pět dní potápění úplně postačí ke shlédnutí všeho důležitého.

U atolu kdysi kotvila luxusní potápěčská jachta Antares III, kterou i dnes ještě můžete vygooglovat, nicméně asi před rokem odplula do jiných končin.

4. Jiná moudra

Návštěvníci atolu se dělí do třech základních skupin. A) Evropané na dovolence, typicky pár, co přiletí na jeden den z Isla Margarita, ona ho donutí koupit výlet malou lodí na nějakou „neobjevenou“ pláž, tam se strašně spalí, pak s tou bolestivou červenou barvou dělají ostudu v restauraci a za všeobecného opovržení místního obyvatelstva odtáhnou zpět do svého all-inclusive hotelu na Margarite. B) Venezuelani na výletě, to hned místní pookřejí a štěbetají jak o závod, tohle se údajně hlavně děje kolem Vánoc a Velikonoc. C) Zatoulaní baťůžkáři, nemalá skupina, která ale brzy s nelibostí zjistí, že na atolu vládne drahota a jejich záchranné laciné hotely a restaurace neexistují. Za ten týden jsem tam potkal asi pět zcela šílených postav typu C. Klíčem k příjemnému pobytu je dobrá španělština a snaha místním ukázat, že vám na nich záleží. Během pouze dvoudenního pobytu se od místních dočkáte jen otrávených ksichtů.

Dana cast Karibu je mezi windsurfaři světoznámá svým stálým větrem. Tohle není můj koníček, ale nepamatuji se, že bych tam někde viděl půjčovnu prken.

Všechny posady nabízejí k pobytu i snídani a večeři, kterou vám udělají z toho co mají, což jsou většinou ryby. Restaurace jsou drahé a nepříliš zajímavé, jídlo v nich se opět omezuje na ryby.

Na atolu to nepoznáte, ale pevninská Venezuela se nám mění na stát husákovského typu s latinskoamerickými specifiky. Zejména ti starší z nás si mohou zopakovat takové věci, jako armády veksláků, nešťastníky, co chtějí za každou cenu emigrovat, taxikáře, co vydělávají více než soudci, billboardy „Co je proti Chavézovi, to je proti lidu“ atd.. Pokud by to ve vás vyvolávalo nutkaní bít hlavou do zdi, pamatujte, ze to ničemu nepomůže, a radši se na vaše venezuelské přátele příjemně usmívejte. Budou to potřebovat.

Konečně jsem měl také příležitost vyzkoušet potápěčské hodinky. Přestože jsem z toho měl trochu nepříjemný pocit, fungovaly jako na drátkách.