Rubrika: Sport a cestování

Turistické mapy do Alp – Dolomit

Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity
mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich
krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti.
Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a
tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud
nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství
pokrývají.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti. Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství pokrývají. Tato drobná recenze Vám, doufám, pomůže se alespoň trochu zorientovat při pořizování těchto map. Pro větší přehlednost budu postupovat podle jednotlivých alpských zemí.

Rakousko

Tato asi nejoblíbenější alpská země je zmapována skutečně dokonale. Turistické mapy rakouských nakladatelství Freytag & Berndt (F & B) a Kompass pokrývají téměř celé území v měřítku 1:50 000. Nejzajímavější oblasti (např. Vysoké Taury, Dachstein) jsou pak k dispozici v měřítku 1:35 000 (F & B) nebo 1:25 000/1:35 000 (Kompass). Množství zobrazovaných informací (turistické trasy, cyklotrasy, vrstevnice, zajímavá místa, letiště atd.) je u obou nakladatelství téměř totožné a tak hlavní rozdíl představuje zejména pokrytí.

{{reklama()}}

V porovnání s F & B mají mapy Kompass o trochu horší pokrytí středního Rakouska (oblast Seetaler Alpen a Gleinalpe), ale na druhou stranu mají mnohem komplexnější pokrytí ostatních oblastí, větší nabídku velmi detailních map v měřítku 1:25 000 a často lepší návaznost přeshraničních map. Obě vydavatelství distribuují mapy v plastovém pouzdře a některé mají navíc malého knižního průvodce (v němčině), kde jsou adresy na turistické chaty dané oblasti a tipy na nejlepší trasy, včetně jejich délek a časové náročnosti. Nakladatelství Kompass vydalo pro některé destinace (např. Solná komora, Vysoké Taury) speciální sety obsahující 2–3 mapy dané oblasti za velmi výhodnou cenu ve zvláštním nepromokavém pouzdře. Cenově jsou mapy Kompass o trochu dražší, ale celkově vzato se dá říci, že jsou si obě nakladatelství v podstatě rovna, záleží hlavně na zvyku a na tom, do jaké oblasti se chystáte/jaké měřítko preferujete. Výše dvě uvedená nakladatelství pak doplňují turistické mapy rakouského horského svazu Alpenverein (OEAV) v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Tyto mapy jsou velmi detailně provedeny a svým zpracováním reliéfu jsou pravděpodobně nejlepším produktem na trhu, čemuž ovšem odpovídá i poněkud vyšší cena. Pro milovníky skialpinismu navíc vydal OEAV pro některé oblasti speciální zimní mapy.

Itálie


Italské Alpy a Dolomity jsou zmapovány také dokonale, ale stupeň pokrytí se u jednotlivých vydavatelů značně liší. Oproti třem výše zmíněným vydavatelům (F & B, Kompass, Alpenverein), jsou k dostání ještě mapy Tabacco a IGC (Istituto Geografico Centrale). Zatímco turistické mapy od F & B pokrývají pouze velmi malou oblast v okolí Bolzana, Trenta, Cortiny d’Ampezzo a Ortleru většinou v měřítku 1:50 000, mapy od Kompassu pokrývají, až na malé výjimky, kompletně celou oblast Alp a Dolomit v měřítku 1:50 000. Navíc, jako jediná ze všech společností, zahrnuje příhraniční oblasti se Švýcarskem a Francií a velmi oblíbenou oblast Lago di Garda. Celá oblast Dolomit je navíc zpracována ve velmi detailním měřítku 1:25 000.

Vynikající italské mapy Tabacco pokrývají část Dolomit (Cortina d’Ampezzo, Brixen, Brenta, Latemar, Civetta) v měřítku 1:50 000 a navíc oblast od Bormia po slovinské hranice v měřítku 1:25 000. Jejich značnou výhodou je široký záběr území jednotlivých map. Jako jediné zahrnují oblast východních italských alp (např. Tarvisio). Mapy IGC jsou unikátní záběrem západních italských alp (zejména oblast Torina, Vale d’Aosta) v měřítku 1:50 000 a příhraničních alpských oblasti s Francií v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Rakouský horský svaz Alpenverein nabízí pouze 2 mapy v měřítku 1:25 000 (oblast Langkofel a Brenta).

Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. Taky velice rád s čímkoliv poradí, chystáte-li se na nějakou cestu.

Švýcarsko

Sortiment švýcarských turistických map není, co se týká nakladatelství, tak široký, nicméně rozsáhlá nabídka různých měřítek a typů map, nemá konkurenci. Federální švýcarský kartografický ústav Swisstopo vydává topografické mapy různých druhů zahrnující celé území Švýcarska v měřítku 1:100 000, 1:50 000 a 1:25 000, trekové mapy v měřítku 1:50 000 (včetně několika speciálních edicí, např. pro oblast Matterhornu) a zimní mapy určené zejména pro skialpinismus v měřítku 1:50 000. Způsobem zpracování jsou tyto mapy podobné mapám Alpenverein, jejich snad jedinou nevýhodou je vysoká cena. Alternativu k mapám Swisstopo v podstatě představují turistické mapy Kompass v měřítku 1:50 000, které ovšem pokrývají pouze jižní a východní část Švýcarska a jsou zpracovány stejným způsobem jako ostatní mapy od tohoto vydavatelství.

Německo

Německé Alpy jsou kompletně pokryty turistickými mapami Kompass v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 a při hranicích s Rakouskem rovněž mapami F & B v měřítku 1:50 000. Oba typy map mají klasické zpracování jako v případě jejich rakouských a italských typů.

Francie

Turistické mapy francouzských alp (a potažmo celé Francie a jejích zámořských území) jsou doménou francouzského geografického ústavu IGN (Institut Geographique National). Tato společnost vydává mapy převážně ve dvou měřítkách: (a) 1:100 000, které jsou určeny hlavně pro cykloturistiku (nicméně nová vydání z roku 2009 již obsahují rovněž turistické trasy:) a (b) velmi detailní mapy v měřítku 1:25 000 určené zejména pro turistiku. Mapy mají trochu rozdílný formát (11×22 cm) oproti ostatním mapám uvedeným výše (cca. 13×22 cm) a nejsou dodávány v plastovém pouzdře.

Slovinsko

Oblast Julských alp je velmi detailně pokryta v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 jak mapami od F & B tak mapami Kompass. Pohoří Karawanken a Steiner Alpen jsou zatím pokryty spíše z rakouské strany mapami v měřítku 1:50 000 (F & B, Kompass), ale v pololetí roku 2009 by měly konečně vyjít nové mapy od nakladatelství Kompass, které budou zaměřeny zejména na slovinské části těchto pohoří.


Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti. Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství pokrývají. Tato drobná recenze Vám, doufám, pomůže se alespoň trochu zorientovat při pořizování těchto map. Pro větší přehlednost budu postupovat podle jednotlivých alpských zemí.

Rakousko

Tato asi nejoblíbenější alpská země je zmapována skutečně dokonale. Turistické mapy rakouských nakladatelství Freytag & Berndt (F & B) a Kompass pokrývají téměř celé území v měřítku 1:50 000. Nejzajímavější oblasti (např. Vysoké Taury, Dachstein) jsou pak k dispozici v měřítku 1:35 000 (F & B) nebo 1:25 000/1:35 000 (Kompass). Množství zobrazovaných informací (turistické trasy, cyklotrasy, vrstevnice, zajímavá místa, letiště atd.) je u obou nakladatelství téměř totožné a tak hlavní rozdíl představuje zejména pokrytí.

{{reklama()}}

V porovnání s F & B mají mapy Kompass o trochu horší pokrytí středního Rakouska (oblast Seetaler Alpen a Gleinalpe), ale na druhou stranu mají mnohem komplexnější pokrytí ostatních oblastí, větší nabídku velmi detailních map v měřítku 1:25 000 a často lepší návaznost přeshraničních map. Obě vydavatelství distribuují mapy v plastovém pouzdře a některé mají navíc malého knižního průvodce (v němčině), kde jsou adresy na turistické chaty dané oblasti a tipy na nejlepší trasy, včetně jejich délek a časové náročnosti. Nakladatelství Kompass vydalo pro některé destinace (např. Solná komora, Vysoké Taury) speciální sety obsahující 2–3 mapy dané oblasti za velmi výhodnou cenu ve zvláštním nepromokavém pouzdře. Cenově jsou mapy Kompass o trochu dražší, ale celkově vzato se dá říci, že jsou si obě nakladatelství v podstatě rovna, záleží hlavně na zvyku a na tom, do jaké oblasti se chystáte/jaké měřítko preferujete. Výše dvě uvedená nakladatelství pak doplňují turistické mapy rakouského horského svazu Alpenverein (OEAV) v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Tyto mapy jsou velmi detailně provedeny a svým zpracováním reliéfu jsou pravděpodobně nejlepším produktem na trhu, čemuž ovšem odpovídá i poněkud vyšší cena. Pro milovníky skialpinismu navíc vydal OEAV pro některé oblasti speciální zimní mapy.

Itálie


Italské Alpy a Dolomity jsou zmapovány také dokonale, ale stupeň pokrytí se u jednotlivých vydavatelů značně liší. Oproti třem výše zmíněným vydavatelům (F & B, Kompass, Alpenverein), jsou k dostání ještě mapy Tabacco a IGC (Istituto Geografico Centrale). Zatímco turistické mapy od F & B pokrývají pouze velmi malou oblast v okolí Bolzana, Trenta, Cortiny d’Ampezzo a Ortleru většinou v měřítku 1:50 000, mapy od Kompassu pokrývají, až na malé výjimky, kompletně celou oblast Alp a Dolomit v měřítku 1:50 000. Navíc, jako jediná ze všech společností, zahrnuje příhraniční oblasti se Švýcarskem a Francií a velmi oblíbenou oblast Lago di Garda. Celá oblast Dolomit je navíc zpracována ve velmi detailním měřítku 1:25 000.

Vynikající italské mapy Tabacco pokrývají část Dolomit (Cortina d’Ampezzo, Brixen, Brenta, Latemar, Civetta) v měřítku 1:50 000 a navíc oblast od Bormia po slovinské hranice v měřítku 1:25 000. Jejich značnou výhodou je široký záběr území jednotlivých map. Jako jediné zahrnují oblast východních italských alp (např. Tarvisio). Mapy IGC jsou unikátní záběrem západních italských alp (zejména oblast Torina, Vale d’Aosta) v měřítku 1:50 000 a příhraničních alpských oblasti s Francií v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Rakouský horský svaz Alpenverein nabízí pouze 2 mapy v měřítku 1:25 000 (oblast Langkofel a Brenta).

Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. Taky velice rád s čímkoliv poradí, chystáte-li se na nějakou cestu.

Švýcarsko

Sortiment švýcarských turistických map není, co se týká nakladatelství, tak široký, nicméně rozsáhlá nabídka různých měřítek a typů map, nemá konkurenci. Federální švýcarský kartografický ústav Swisstopo vydává topografické mapy různých druhů zahrnující celé území Švýcarska v měřítku 1:100 000, 1:50 000 a 1:25 000, trekové mapy v měřítku 1:50 000 (včetně několika speciálních edicí, např. pro oblast Matterhornu) a zimní mapy určené zejména pro skialpinismus v měřítku 1:50 000. Způsobem zpracování jsou tyto mapy podobné mapám Alpenverein, jejich snad jedinou nevýhodou je vysoká cena. Alternativu k mapám Swisstopo v podstatě představují turistické mapy Kompass v měřítku 1:50 000, které ovšem pokrývají pouze jižní a východní část Švýcarska a jsou zpracovány stejným způsobem jako ostatní mapy od tohoto vydavatelství.

Německo

Německé Alpy jsou kompletně pokryty turistickými mapami Kompass v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 a při hranicích s Rakouskem rovněž mapami F & B v měřítku 1:50 000. Oba typy map mají klasické zpracování jako v případě jejich rakouských a italských typů.

Francie

Turistické mapy francouzských alp (a potažmo celé Francie a jejích zámořských území) jsou doménou francouzského geografického ústavu IGN (Institut Geographique National). Tato společnost vydává mapy převážně ve dvou měřítkách: (a) 1:100 000, které jsou určeny hlavně pro cykloturistiku (nicméně nová vydání z roku 2009 již obsahují rovněž turistické trasy:) a (b) velmi detailní mapy v měřítku 1:25 000 určené zejména pro turistiku. Mapy mají trochu rozdílný formát (11×22 cm) oproti ostatním mapám uvedeným výše (cca. 13×22 cm) a nejsou dodávány v plastovém pouzdře.

Slovinsko

Oblast Julských alp je velmi detailně pokryta v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 jak mapami od F & B tak mapami Kompass. Pohoří Karawanken a Steiner Alpen jsou zatím pokryty spíše z rakouské strany mapami v měřítku 1:50 000 (F & B, Kompass), ale v pololetí roku 2009 by měly konečně vyjít nové mapy od nakladatelství Kompass, které budou zaměřeny zejména na slovinské části těchto pohoří.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Šumavský trojboj

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak
pro vás máme skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní
nevázanou zábavou. Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se
s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na
Šumavu.

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.


Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.

  • První disciplína: kombinovaná cyklistika
  • Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
  • Třetí disciplína: stíhací závod lodí

{{reklama()}}

Cyklistika

Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.

Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.


Pěší turistika

Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.


Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.

Třetí etapa trojboje

Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.

V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.


Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.


Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.

  • První disciplína: kombinovaná cyklistika
  • Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
  • Třetí disciplína: stíhací závod lodí

{{reklama()}}

Cyklistika

Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.

Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.


Pěší turistika

Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.


Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.

Třetí etapa trojboje

Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.

V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.


Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

Nejlepší boty pro cestovatele

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem
kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku,
seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně
ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů,
vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní
svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry
prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy
přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Co je to Canyoning?

Canyoning se u nás dostal do povědomí veřejnosti až
v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských
Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena
přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který
podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce
prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má
řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho
provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Cestování a pitná voda

Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům,
neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy
podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních
zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace
(WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu
cestovatelů.


Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.


Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem


Ať už cestujeme kvůli povolání, dovolené nebo příjemným zážitkům, neměli bychom zapomínat na své zdraví. Při cestování totiž vždy podstupujeme vyšší riziko onemocnění. Nejčastější příčinou akutních zdravotních komplikací na cestách je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) tzv. cestovatelský průjem, který postihuje přibližně polovinu cestovatelů. Tímto pojmem je označována řada infekčních onemocnění, které mají nejčastěji příčinu v závadné pitné vodě nebo potravinách.

Většina přechodných obtíží i těžkých nemocí (bacilární úplavice, salmonela) z vody má bakteriologický původ (enterotoxické bakterie). Jen málo původců průjmů je virových. V povrchové vodě, rekreační vodě (a v kontaminovaných zdrojích pitné vody) se nicméně vedle bakterií poměrně často vyskytují i odolné cysty a oocysty prvoků jako Cryptosporidium nebo améba Entamoeba histolytica, které vždy představují velké nebezpečí pro lidské zdraví.

{{reklama()}}

Neupravená voda v přírodě nebo i z čerstvě kontaminovaných zdrojů pitné vody může mít za následky břišní tyfus, choleru, úplavici, střevní otravu a mnoho jiných, někdy dokonce smrtelných nemocí. Gastrointestinální infekce z vody se vyskytují po celém světě a mají za následek přibližně 2,2 mil. úmrtí ročně, především v rozvojovém světě. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, Oceánii a jihovýchodní a jižní Asii.

Také v České republice a dalších vyspělých zemích je podle informací Státního zdravotního ústavu každý rok zaznamenána řada epidemií z pitné vody. Závadným zdrojem bývají ve většině případů domovní, veřejné a neveřejné studny, ale též veřejný vodovod nebo podnikový vodovod. Nejjednodušší a nejpohodlnější, jak se při cestování těmto zdravotním rizikům vyhnout, je pochopitelně koupit si vodu balenou. Kupovaná voda však může být poměrně drahá. V odlehlých oblastech, kam většinou směřují kroky dobrodružných cestovatelů, se balená voda často nedá vůbec sehnat. V některých případech může být i balená voda při výrobě nebo skladování kontaminována.

Podle OSN existuje u balené vody zejména v rozvojových státech riziko chemické kontaminace – např. olovo, arzen, benzen, přítomnosti patogenních činitelů – nejčastěji bakterie Vibrio Cholerae, viry Hepatitis A, protozoa Cryptosporidium a mechanického znečištění – nejčastěji úlomky skla a kovů. Je tedy třeba najít ještě jiný způsob získávání pitné vody.


Osvědčené převaření vody bývá dobrým řešením pro zahubení mikroorganizmů, kterými se to v neupravené vodě jenom hemží. Dostatečně dlouhým převařením většinu mikroorganizmů zahubíme, nicméně jejich mrtvé schránky ve vodě i nadále zůstanou. Vodu nevyčistíme a nezbavíme ji ani zákalu ve formě mechanických nečistot. Měli bychom mít také na paměti, že chladnoucí voda je náchylná k sekundární kontaminaci a rozhodně není doporučeníhodné urychlovat chlazení ledem neznámého původu.

Při cestování je ale především vhodné uvážit akceschopnost při získání bezpečné pitné vody a náročnost na energii. Vzhledem ke skutečnosti, že se převařování vody nedá uplatňovat vždy a všude, doporučují Světová zdravotnická organizace i státní instituce z oblasti veřejného zdraví ještě alternativní způsoby přípravy pitné vody prostřednictvím kvalitních a dobře udržovaných cestovních filtrů a otestovaných dezinfekčních prostředků. Běžné dezinfekční přípravky dokáží po aplikaci do čiré (nezakalené) vody zneškodnit bakterie i viry, ale nejsou většinou účinné proti prvokům (např. Cryptosporidium, Lamblie, Améba).

Nejvyšší dezinfekční účinek mají přípravky na bázi chloru s koagulačním účinkem (např. Micropur), které spolehlivě likvidují viry, bakterie a také protozoa. Prvoky a bakterie lze ale spolehlivě odstranit také kvalitními přenosnými filtry. Pro odstranění Cryptosporidium jsou doporučovány filtry s keramickou membránou a velikostí pórů nejméně 1mm.

Pokud není voda převařována, měl by cestovatel v nejistých podmínkách připravovat pitnou vodu (ale i vodu k omytí tváře a k čištění zubů) vždy filtrací s následnou chemickou dezinfekcí (běžné filtry neodstraní viry). Možné je také použití vysoce účinných filtrů s jodidovým zásobníkem. Některé cestovní filtry navíc využívají aktivní uhlík (známý například z iontoměničových filtrů BRITA), který zlepšuje chuť a snižuje množství dezinfekčních látek přítomných po dezinfekci ve vodě.

Kvalitní cestovní filtr by měl disponovat přesnou filtrační membránou (obvykle menší než 0,3 μm = 0,0003 mm), která brání průniku bakterií (o velikosti 0,3 – 5 μm) a prvoků (o velikosti 1–15 μm) do přefiltrované vody. Dalšími kritérii jsou nízká hmotnost, malý počet dílů, pohon čerpadla mechanickou silou nezávislou na elektrické či jiné energii, rychlost filtrace a dlouhá životnost (filtry s omyvatelnou keramickou membránou mohou přefiltrovat až 50 000 litrů vody).

Při výběru dezinfekčního přípravku na cesty bychom měli uvážit především typ dezinfekční látky a praktičnost, tedy způsob balení a dávkování přípravku. Z pohledu snadnosti dávkování, životnosti i ochrany před mechanickým poškozením vedou tablety. V účinnosti vedou přípravky založené na jodu a chloru s koagulačním efektem (viz. doporučení Světové zdravotnické organizace). Chemická dezinfekce vody nicméně není ani při použití sebekvalitnějšího přípravku všemocná. I mírný zákal může způsobit, že voda nebude dostatečně vydezinfikována. Malé nerozpuštěné částice, jejichž přítomnost se projevuje zákalem vody, mohou být uvnitř kontaminovány patogeny, ke kterým se dezinfekční prostředek nemusí dostat. Popřípadě se dezinfektant deaktivuje s částicí zákalu a není ho dostatek k eliminaci patogenu. Z tohoto důvodu by do výbavy zodpovědného cestovatele měl vedle cestovní lékárničky patřit i malý přenosný filtr. Při cestování bychom měli mít na paměti především to, že nejdražší na celém zájezdu nebo cestování je naše zdraví a nikdy bychom s ním neměli hazardovat. Prevence je vždy levnější než léčba.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Onemocnění z pitné vody a prevence

Kontaminovaná pitná voda je nejčastějším zdrojem infekcí našeho organizmu na cestách. Příčinou problému je skutečnost, že pitná voda s níž přicházíme při cestování do styku, pochází z neznámých zdrojů, které mohou být kontaminovány malými nebezpečnými mikroorganizmy jako jsou bakterie, viry a prvoci.

Kontaminovaná pitná voda je nejčastějším zdrojem infekcí našeho organizmu na cestách. Příčinou problému je skutečnost, že pitná voda s níž přicházíme při cestování do styku, pochází z neznámých zdrojů, které mohou být kontaminovány malými nebezpečnými mikroorganizmy jako jsou bakterie, viry a prvoci. Žádná povrchová voda (ani voda proudící ve vysokých nadmořských výškách) není vhodná k pití a vaření bez předchozího vyčištění.


To platí jak při cestování v našich zeměpisných šířkách, tak při cestách do exotických destinacích, kde je riziko podstatně vyšší v důsledku neexistence nebo nedostatečné údržby veřejné vodovodní sítě. Nejčastější příčinou kontaminace vody bývají zvířecí nebo lidské exkrementy, jejichž stopy proniknou do zdrojů pitné vody. Kromě mikrobů může voda z povrchových zdrojů obsahovat také nebezpečné mechanické nečistoty, úlomky hornin, apod.

Problémy se získáním nezávadné pitné vody při cestování je možné předvídat. Je proto otázkou vyspělosti a zodpovědnosti cestovatele, jak je na takovou nouzovou situaci připraven. Stále větší počet cestovatelů si uvědomuje tato zdravotní rizika a tak k základnímu cestovnímu vybavení dnes patří cestovní vodní filtry a chemické dezinfekční prostředky, které umožňují rychlé a bezpečné ošetření pitné vody. Kvalitní cestovní filtry dokáží z pitné vody odstranit jak houževnaté patogenní prvoky (Entamoeba histolytica, Giardia intestinalis, Cryptosporidumparvum) tak i rychle se množící bakterie (Escherichia coli, Salmonella typhimurium, Shigella, Legionella, Pseudomonas aeruginosae, Campylobacter, Vibrio cholerae). Právě tyto nebezpečné mikroorganizmy mohou být původci těžkých onemocnění jako je břišní tyfus, úplavice, legionela, cholera, kryptosporidióza nebo giardióza.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy? Napište nám v diskuzi své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Náš tip: Nikdy nezapomínejte na kvalitní cestovní pojištění.

Termální koupaliště Podhájská

Tomu, kdo se nechce vzdát koupání ani v zimě, doporučuji
návštěvu termálního koupaliště Podhájská na Slovensku.

Tomu, kdo se nechce vzdát koupání ani v zimě, doporučuji návštěvu termálního koupaliště Podhájská na Slovensku. Nachází se v okrese Nové Zámky v Nitranském kraji.

Pro svou slanou vodu s léčivými účinky bývá Podhájská srovnávána s Mrtvým mořem. Ostatně, nemá k němu příliš daleko. Při vrtu se zde našly zuby třetihorních ryb a zrnka pylu ze stejného období. Voda se ohřívá díky podloží pocházejícímu z tektonické oblasti, která byla aktivní ještě v minulém století.


Bazény

Po celý rok zde můžete využívat osm různých bazénů s rozdílnou teplotou vody. Čtyři z nich jsou napuštěny geotermálním pramenem 28–38°C (jeden z nich je pro děti-32°C), ostatní slouží k zábavě: aquabazén s tobogánem (27°C), plavecký (26°C) a neplavecký bazén (28°C), dětský bazén se skluzavkami (30°C). Do všech bazénů však z hygienických důvodů nesmí děti do tří let.

Léčebné účinky vody

Slaná voda zabraňuje množení bakterií i plísní, takže se nikdo nemusí obávat přenosu infekce. Pramen působí příznivě na onemocnění kloubů, cév, dýchacích cest. Štítnou žlázu stimulují jodidy. Ekzematikům a psoriatikům jistě prospějí sírany spolu s kyselinou křemičitou a boritou, lidem trpícím dnou zase lithium. Voda má též příznivé účinky na oči.

Kde se převléknout?

Zázemí pro návštěvníky koupaliště poskytuje rekondičně-relaxační komplex, kde najdete šatny, sociální zařízení, občerstvení a doplňkové služby – masáže, vodoléčbu, solárium, kadeřnictví atd. Vstupné do areálu se platí na celý den, přičemž nemůžete návštěvu přerušit např. odchodem na oběd. Můžete však využít řadu stánků s občerstvením, posezením, suvenýry apod. V chladnějším počasí je nezbytný teplý dlouhý župan a několik osušek. Počítejte s tím, že je po každé návštěvě budete muset prát, protože od soli ztvrdnou a budou škrábat. I tyto věci však můžete zakoupit přímo v areálu.


Historie koupaliště

První vrt v obci Podhájská se uskutečnil v roce 1973 pracovníky Geologického ústavu L. Štúra v Bratislavě. Vrt byl součástí výzkumu, jehož cílem bylo vyhledávání termálních vod, což se také podařilo. Když vrt dosáhl hloubky 1900 metrů, vytryskla z něj přibližně 80°C horká voda, hnědě zbarvená jodidy. Místní obyvatelé nelenili a v několika příštích měsících vybudovali první dva bazény. Rekreační zařízení převzala Okresní správa rekreačních služeb a cestovního ruchu v Nových Zámcích. V příštím roce zde byly zřízeny převlékárny, sociální zařízení a sprchy. Postupně vznikaly další bazény, restaurace a bufety. Na konci devadesátých let započala rekonstrukce areálu opravou bazénů, dále byl zřízen autokemp a vybudován rekondičně-relaxační komplex. Práce byly dokončeny v roce 2003, kdy se uskutečnila generální oprava vrtu včetně celkové přestavby jeho nadzemní části.

Okolní krajina a lesy přímo vybízí k romantickým procházkám, cykloturistice. Turistické stezky vás dovedou k historickým památkám např. ke zřícenině Paulínského kláštera na Mariánskej Čeladi.

Cyklocestovatelský festival CYKLOCESTOVÁNÍ 2009

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání
o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena
nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po
světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné
cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Letos opět ve třech městech a to 21.-22.2. 2009 v Hradci Králové, o týden později 28.2.-1.3. 2009 ve Frýdku-Místku a na podzim zase v Brně. V programu je plno nových tváří a tak se můžeme těšit na další dobrodružství, sportovní výkony a spoustu krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada a jako vždy bohatá tombola.

Hlavním partnerem festivalu se pro rok 2009 stala německá firma Ortlieb, známá svými nekompromisními voděodolnými cyklistickými brašnami.

Letos mezi nás zavítají např.: svérázný cyklotremp Honza Vlasák, extrémní biker Robert Šamonil, cyklocestovatel Martin Stiller, šéfredaktorka časopisu Cykloturistika Slávka Chrpová či dobrodruh Dalibor Kupka. Ti všichni a mnozí další se budou starat o výbornou atmosféru již ověřené tradiční akce. Neváhejte a přijeďte.

Detailní informace naleznete na www.cyklocesto­vani.cz

SOBOTA 21.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ – Muzeum východních Čech

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 22.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ, Muzeum východních Čech

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“

SOBOTA 28.2. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 1.3. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“

Mistrovství světa v klasickém lyžování Liberec 2009

Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to
je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování
v Liberci. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na
běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská
špička.

Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská špička.

Mistrovství světa v klasickém lyžování se koná každé dva roky, v Česku přitom bude úplně poprvé (www.liberec2009­.com). Pro soutěže ve skocích na lyžích byly upraveny dosavadní skokanské můstky na úpatí vrcholu Ještěd, pro běžecké lyžování byl vybudován zbrusu nový areál ve Vesci u Liberce.

Mistrovství představí také atraktivní premiéru: poprvé se totiž na skokanských můstcích utkají také ženy, pro které byla tato soutěž dosud uzavřena. Na to, jak se jim bude ve vzduchu dařit, se diváci mohou přijít podívat 20. února. Oproti tomu disciplína skoků pro muže už je dobře zavedená. Hlavní boje na velkém můstku se svedou 27. 2., soutěž týmů pak 28. 2. Do Liberce dorazí loňský vítěz světového poháru Rakušan Thomas Morgenstern, legendární Adam Malysz z Polska či vítězka kontinentálního poháru žen Ulrika Grässler hájící barvy německého týmu.

Nový běžecký areál ve Vesci přivítá závodníky na dvou okruzích dlouhých 3,75 km, jejichž kombinací vzniknou tratě o délce 5 a 7,5 km. Závodit se tu bude hned od začátku šampionátu, finálové závody ve sprintu, štafetě a maratonu mužů a žen se odehrají od 24. 2. do 1. 3. České publikum vkládá své naděje v loňského vítěze světového poháru Lukáše Bauera, který si dobré umístění v Liberci stanovil jako prioritu letošní sezony. Česká běžkyně Kateřina Neumannová byla na posledním mistrovství v Sapporu zlatá, na tom nynějším bude jako jeho prezidentka fandit rovněž svým bývalým soupeřkám Norce Kirstin Steiraové nebo Italce Follisové.

Vstupenky je možné koupit v předprodeji v síti TICKETPRO (www.ticketpro­.cz). Na zahajovací ceremonii stojí od 300 do 750 Kč, na finále od 250 až do 1500 Kč. Nabídku hotelů, penzionů a ubytování v soukromí najdete na portálu www.liberecho­tels.com.

Město Liberec (www.infolbc.cz) divákům a sportovcům nabídne také jiné než sportovní vyžití. K jeho atrakcím patří symbol kraje, televizní vysílač a hotel Ještěd, botanická zahrada či zábavní a relaxační komplex Centrum Babylon.

Infolinka FIS MS v Liberci: +420 840 111 308

Být tak řekou aneb podél Innu na kole

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být,
kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny.
Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem,
protože ten když jde, tak u toho leží.

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být, kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny. Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem, protože ten když jde, tak u toho leží.

Chtěla bych být řekou

Pramenem, jenž osvěžuje a dává lidem pít. Dovádivým potůčkem, uhánějícím průrvami skal, ženoucím se bezhlavě přes balvany i do propastí. Nespoutanou řekou valící se divokou krajinou. A nakonec i mohutným poklidným tokem, osedlaným přehradami s elektrárnami, cestou kudy plují lodě. V době zralosti se připojit k silnějšímu toku, třeba se o něj i trochu opřít. Doběhnout spolu s ním do stříbrné delty života a tam se rozplynout v nekonečném moři.


A přesně takový je Inn. Vydáte-li se na kole stezkou ze švýcarské Maloji do německorakouského Passova, můžete toto 530 km dlouhé vodní dobrodružství okusit na vlastní kůži, neřku-li nohy.

Od alpských velikánů k Dunaji

Bude to jistě nádherný zážitek. Začnete v úzkém průsmyku v klínu dvou až třítisícových alpských velikánů a postupně vyklesáte stále se rozšiřujícím údolím, plným kukuřičných polí, až k soutoku tří mohutných řek Innu, Ilzu a Dunaje. Innská cyklotrasa téměř v celé délce toku věrně kopíruje některý z břehů řeky. Jen tam, kde to opravdu není možné, se občas na chvíli odkloní, aby vám představila i vzdálenější okolí. Jízda po ní je příjemná. Často vede po asfaltových cyklostezkách nebo úzkých silničkách, kde projede jen pár aut za den. Na skutečnou silnici se dostanete jen výjimečně, třeba při průjezdu většími městy. A někdy zase uhání upravenou štěrkovou cestou po přímočaré, zdánlivě nekončící, hrázi. I po té se ale jede dobře. Jediným zádrhelem je, že na některých místech přechází do jednostopé, (resp. dvoustopé, ale automobilově), a pokud po ní šlapete natěžko s naloženým dvoukolovým vozíkem, jako jsme vyrazili my, pěkně si jej na trávě vydrncáte a trochu vám to zpomalí rychlost postupu.

Ptačí ráj

Tuto nepříjemnost vám ale hravě vynahradí pohled na nesčetná mokřadní společenstva plná vodního ptactva a orchideí, která tady již bezmála 30 let chrání podle Ramsarské dohody a zůstávají tak zachována v jejich divoké dokonalosti a kráse. Někde jsou zbudované i dřevěné pozorovatelny s dalekohledem nebo třeba mostky, kde máte mokřad přímo pod nohama a nádherné volavky jako na dlani. V některých úsecích si můžete dokonce vybrat, po kterém břehu řeky chcete jet. Ve svém dolním toku tvoří řeka hranici mezi Německem a Rakouskem, takže můžete třeba přejíždět střídavě mezi oběma zeměmi, jak vás napadne. Doporučuji ale nevynechat německý Wasserburg, město obkroužené řekou jako širokou pentlí, a také rakouský Schörding, barevné barokní sídlo na kopci nad vodou. Pro všestranně založené bude jistě zajímavá i venkovní lezecká stěna Kufstein Wand nedaleko Rosenheimu, ale už na rakouské straně, na které si užijí jak dospělí, tak i děti.


Komfort pro cyklisty

Protože v civilizované Evropě se na cyklisty opravdu myslí, na cestě vás doprovází spousta specializovaných infocenter, kde si můžete zdarma vyzvednout reklamní mapu s vyznačenou trasou pro kola, třeba i s variantami a nabídkou dalších výletů a povyražení. Samozřejmostí jsou také toalety a pitná voda, často i schránka s nářadím pro nejnutnější opravy a údržbu vašich kol. Aby nebylo vše až zas tak úplně jednoduché, cyklotrasa vás v pozornosti udržuje hned třemi typy značení. Startujete na Radroute n.6, tu později střídají zelené značky Inntal-Radweg a označení Naturerlebnisweg Unterer Inn se zeleným cyklistou na bílém podkladu, podle toho v které zemi se zrovna nacházíte. A protože tento výlet rozhodně není jednodenní záležitostí, kolem celé trasy naleznete nespočet různých penzionků a restaurací či občerstvení. Kempů už je méně, pokud jste ale dobrodružnější povahy, můžete klidně nocovat přímo podél stezky a stravování zajišťovat samostatným vařením ze zásob zakoupených v supermarketech na okrajích větších měst.

V létě, a hlavně o víkendech, je na stezce dost rušno, proto je možná vhodnějším obdobím pro poklidný výlet pozdější jaro nebo barevnější babí léto.

Chtěla bych být řekou

My jsme vyrazili v druhé polovině září a velikou řeku jsme si vychutnali v celé její kráse. S ranními mlhami, rudě zbarvenými západy slunce či vlahým podzimním deštěm. Tentokrát jsme to vzali proti proudu a jen do Innsbrucku, tam jsme se oddělili a vystoupali vzhůru do Brennerského průsmyku a odtud hurá na jih k moři. Směřujeme do Maroka za zimním sluncem. I ostatní řeky se k moři dostanou. Chtěla bych být řekou.