Brašny na kolo

Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

připravujeme update


Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

Cyklobrašny na nosič mohou být buď vcelku (obě dvě sešité pásem či popruhy přes nosič), nebo mohou být od sebe obě poloviny oddělitelné. Jsou-li vcelku, dají se nosit přes rameno, což je například při nastupování do vlaku výhoda k nezaplacení – člověk má obě ruce volné. Na druhé straně zase brašny, které se dají rozdělit na dvě poloviny (levou a pravou) jsou lehčí a lépe se s nimi manipuluje. Pokud jezdíte na kole třeba do školy či do práce, nemusíte si brát s sebou obě dvě, ale stačí jen jedna. Záleží na každém, jaký typ si vybere.

Nejzranitelnějším místem na brašnách jsou nejspíše zipy. Když člověk brašny správně napěchuje, visí na nich velká část zátěže a zipy odchází do věčných lovišť. Existují i brašny bez zipů, balí se podobně jako batoh, problém je v tom, že jsou citelně dražší – kdo ale jezdí více, investice se mu vyplatí.

Dnes už se pravděpodobně člověk nesetká s brašnou, která by neměla alespoň papundeklové vyztužení vnitřní strany, ale co kdyby – doporučuji zkontrolovat. Užitečnou věcí jsou i kapsy zboku na brašnách, vejde se tam nářadí, které člověk používá často, instantní nápoje, vařič, krém na opalování, slovník, toaletní papír. Výhodou je, že člověk nemusí lézt dovnitř a přehrabovat se v brašnách. Dobrý pocit přidávají i odrazné fólie našité zezadu, cyklista se hned cítí lépe. K některým brašnám se dodává i třetí díl, který se přidělává seshora na nosič, znamená zvýšení použitelného místa asi o třetinu.

Jako první jsem si zakoupil nejlevnější třídílné brašny Author. Ani ne za dva měsíce (cca po prvních pětistech kilometrech) povolil spoj v místě, kde je přišitá výztuha ke stěně brašny. Brašny jsem reklamoval a poté jsem si zakoupil jiné. Authorácké třídílné brašny jsou levné (600Kč), mají kapsičku i na třetím dílu, ale sypou se. Ptal jsem se později kamarádů, u kterých jsem viděl tytéž brašny a sypaly se všem. Možná, že už to Authoři opravili, raději doporučuji najezdit s nimi co nejvíc a pokud to nesnesou, tak reklamovat. Jsou z příjemného materiálu, na omak jemnější než brašny od Junka, promokají stejně.


Moje druhé brašny byly brašny od Junka, takové ty tvarované s dírou na nohu a dvěma bočními kapsami na každé straně (cca 550Kč). Třetí díl se prodává zvlášť – buď malý batůžek (150Kč), nebo velký čtverec (220Kč). Jediná jejich nectnost je, že nesnáší přetěžování. Po dvouapůl letech provozu (5000km s brašnami) se rozsypaly všechny zipy. Promokají, ale pokud se člověk naučí balit všechno do igelitu, tak je v pohodě. S třetím dílem jsou správně veliké pro dvoutýdenní akci mimo civilizaci. Rozumný poměr mezi výkonem a cenou. (A abych nezapoměl, tak mají tendenci se ztrácet – už je doma týden hledám a nemůžu si vzpomenout, kam jsem je dal.)

Kamarád (Adam) si pořídil baťohoidní brašny od Junka a nemůže si je vynachválit (cca 1000Kč). Nemají totiž žádné zipy, které by se mohly sypat. Problém je, že nemají ani kapsy, které by byly zvenku přístupné, pouze uvnitř je každá členěna na dvě části. Jsou už dostatečně veliké i bez třetího dílu (cca 250Kč). Nejsou tvarované, kolo má potom dost široký průjezdný profil.

Pěknou vymyšleností je brašna na řidítka – je-li dobře postavená, je přístupná i za jízdy, většinou se dá už i hodit přes rameno a vypadá jako taška. S brašničkou na řidítka jsem projel Pobaltí a Maďarsko (něco přes 2000km) a nemůžu si ji vynachválit. Mám sice jednu z nejmenších (malou od Junka), ale vejde se mi tam dost věcí – rekord mám, když jsem tam dal věci do školy – sešit A5, psací potřeby a převlečení na horolezeckou stěnu. Ceny se pohybují od 400Kč až k 900Kč, opět podle velikosti a způsobu upevnění.

Mohu-li posoudit známé značky, tak moje malá brašna Junk (formát A5, hloubka asi 20 cm) je za její cenu docela dobrá. Co by se jí dalo vytknout je nešikovně umístěný hlavní zip – je-li taštička plná, tak se strašně špatně otevírá. Další nectností je poněkud nebezpečné uchycení, pokud člověk jede bez brašny, tak zepředu z kola čouhají dva pevné dráty délky asi 20cm, což není estetické, a nepřipadá mi to ani bezpečné. Dodává se s ní pouzdro na mapy, do kterého se vejde osm Tatranek, nebo jedna mapa. Vepředu má kapsu, do které se dá dát blikačka, lepení a spousta dalších věcí. Za cenu něco málo přes 400Kč brašnu nepovažuji za špatnou koupi. Zatím mi nepromokla.

Druhou brašnou, kterou používá kamarád je větší bratr od Junka, podle údajů z obchodu se dovnitř vejde osm lahví piva. Také má pouzdro na mapy a kapsičku. Zapíná se podobně batohům, na šňůrku a přezky, uchycení má udělané bezpečněji než předchozí typ. Bohužel, její cena je okolo 900Kč.


Brašničky do rámu asi taky nejsou špatné – moc toho o nich napsat ale nemohu, protože jsem s brašničkou najel jenom 200 km a to na závodech. Tam se mi hodilo, že je malinkatá a přitom se mi dovnitř vešla tatranka a mobilní telefon. Za jízdy jsou poněkud hůře přístupné, ale jsou malé a lehké. Nejlevnější jsem viděl okolo 100Kč, cena rostla až ke 300Kč (podle velikosti). Nemám s nimi zkušenosti, nemohu posoudit. Přesto si myslím, že mnohem lepší investicí (z hlediska cena/výkon) je brašna na řidítka.

Na závěr bych chtěl upozornit, že všechny zkoumané modely brašen (i ceny) pocházejí z léta 1999, kdy jsme brašny pořádně zajížděli (cca 2000km). Výrobci od té doby mohli lecos změnit. Existuje i spousta modelů brašen, které jsme nezkoumali, protože je prostě nemáme (a nemáme na ně peníze).

Batoh Gemma Turist 75

Vlastní zkušenost s tímto typem batohu

Tento batoh jsem koupil na podzim roku 1998. Mám ho tedy něco přes rok. Tehdy stál 2600 Kč. S čím jsem dost spokojený, jsou tři kompresní popruhy po stranách, které dovolují batoh při menší plnosti zmenšit a zabrání zborcení tvaru, které tak hrozně nesnáším. I dost prázdný batoh tak vypadá k světu. Můj batoh má plnění zepředu. To má výhodu jak při balení, tak při hledání nějakých zrovna potřebných věcí. Nevýhoda je, že se batoh musí položit na zádovou část a to i na mokrém sněhu nebo v blátě. Dá se to však vyřešit kusem igelitu. Oceňuji dvě komory a nastavitelnou výšku popruhů. Bederní pás mě však trochu dře na kyčlích a popruhy po roce začínají měknout a kroutit se.

Voda v lednu

Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad.
Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému
přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem,
nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna…

Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad. Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem, nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna.

Na toto dobrodružství jsem ještě pozval partu zvanou Fangorien, která dodala ze svého středu další tři drsňáky. Chvíli nám zabralo, než jsme objeli okolí a našli vhodnou řeku s takovým množstvím vody, které by nás uspokojovalo. V našem případě to byla Divoká Orlice v Doudlebech.

Když jsme spouštěli na vodu dva gumové čluny (jeden typu „Pálava“ a druhý typu „invazní člun ruské armády“) netušili jsme, jak je to do Týniště, našeho cíle, po řece daleko. Dokud nám byla jenom zima a vlhko bylo ještě dobře. Dobrodružství začalo, když se setmělo. Řeka pádila celkem rychle a jediná pomalejší reakce mohla znamenat propíchnutí člunu naplaveným větvemi nebo přinejmenším průjezd příbřežním křovím. Ani horké chvilky, o které nebyla nouze, nás, již důkladně promrzlé, nedokázaly zahřát. Když jsme konečně vylezli na břeh, nemohli jsme ani chodit, ani ohýbat ruce, aniž by promrzlé nepraskly a nic by nás nepřesvědčilo pokračovat dál.

V teple domova mohu tento nevšední zážitek doporučit Vám všem, dobrodružství chtivým, kterým nevadí, že se „normální“ lidi vezoucí vlakem lyže a snouprkna budou smát Vašim pádlům a lodím. My jsme si s kamarádem už zvykli a možná nám to dělá i dobře. Vždyť na lyže jezdí v zimě každý.

Třebovské stěny na kole

Jestli seš z blízkýho okolí měst Ústí nad Orlicí nebo České Třebové a máš rád hoský kolo tak neváhej a
ještě dneska na něj sedni…

Start v České Třebové na Starém náměstí.

Jeď dolů na most a 150m za řekou odboč po modré turistické značce doleva (jako bys jel k rotundě). Modrá vede asi 1km po silnici a zatáčí doprava k lesu. Od chaty „U Floriana“ vede cesta (typ DC3) asi 4km do mírného kopce, až do vesnice Skuhrov. Je to pohoda, jenom si dej ve Skuhrově bacha, ať se ti ta modrá neztratí. Přijedeš na hlavní silnici, po který pojedeš asi 100m k vesnici. Tam někde je odbočka doleva (typ DC2). Po týhle cestě jeď až k rozcestníku.

Teď tě čeká nejhezčí úsek cesty. Stará dobrá modrá cesta až k Horákově kapli. Jenom si dej pozor na ten rozcestník. Ukazuje totiž na jinou cestu. Je sice dobrá a z kopce, ale nikam se po ní nedostaneš. Takže jeď až tou cestou o 3 metry dál, s modrejma flekama na stromech. Je to dost dobrá cesta (DC4) skoro pořád z kopce a hlavně vede fakt hezkou přírodou mezi skálama. Myslím, že každý, kdo rád prohání horský kolo po lesích, tuhle cestu ocení. Když dorazíš na silnici tak se ničeho nelekej a dej se po ní doleva, modrá po ní asi půl kiláku vede (než zahne zase doprava). Od silnice to už je asi 2km k Horákově kapli. Tady se můžeš napít vody z pramene a rozhodnout kam dál.

Po červené do Ústí nad Orlicí:
Ze začátku (2km) je to dost nepříjemný kopec a terén (DC5), ale pak se cesta napojí na takovou jakoby silnici (DC2), po který s nejtěžším převodem frčíš až na letiště do Ústí
Po červený do Letohradu:
Je to na druhou stranu než do Ústí, skoro pořád lesem. Já to tam sice neznám, ale určitě to jde.
Pokračovat po modrý na hrad Lanšperk:
Modrá cesta typu DC3 tě dovede až na hrad. Je to pořád do kopce a na tom hradě kromě jedný díry v zemi vůbec nic není. Tím tě nechci ani trochu odrazovat, zas tak hrozný, když už tam jsi, to není. Z hradu můžeš jet po silnici do Ústí nebo do Letohradu.

Z Ústí můžeš jet zpět do Český Třebový buď po silnici nebo třeba přes Andrlův chlum, ale to už je jiná pohádka.

Startovat můžeš taky jinde než v Č. T. Třeba při jízdě z Lanškrouna se napojíš na Třebovských stěnách (ze silnice na Ústí). Nebo tu trasu můžeš jet opačně. To však není (aspoň podle mě) takovej zážitek.

Jestli seš z blízkýho okolí a máš rád hoský kolo tak neváhej a ještě dneska na něj sedni.

Vysvětlivky

Druh cesty (DC)
DC1   silnice
DC2 špatná silnice
DC3 lesní, polní cesta
DC4 špatná lesní, polní cesta
DC5 cesta necesta

Nudíte se? Pořiďte si Kraba

Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli
jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II
jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává
povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že
čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme
projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme
přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín…

Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín.

Po návratu jsme začali zkoumat dostupné informace o benzinových vařičích. Z Honzy potom vypadlo, že doma jeden benzinový vařič mají. Je sice postarší, ale Jiřina (jeho maminka) s dotyčným vařičem byla na Kavkaze a byl OK. Když tu nádheru (vařič) donesl ukázat, zjistili jsme, že jde o ruský „Primus turistyčnyj“, pro přátele jenom Krab. Po důkladné prohlídce vařiče jsme rozhodli, že si ho na nějakou akci vezmeme a podrobíme testu.

Už samotné stavění vařiče je obřad. Člověk si připadá jako chytrá horákyně, vařič se nesmí zatěžovat ani moc, ani málo, nesmí se tam dát ani moc ani málo bezínu, nesmí se otevírat ani moc, ani málo. Není to jen tak, nezvládne to každý.

Poprvé jsme vařič zkoušeli v chalupě a startovali jsme ho pevným lihem. Všechno bylo v pořádku, vodu jsme si ohřáli ještě rychleji než na plotýnce. Povzbuzeni tímto úspěchem, začali jsme se poklepávat po ramenou, radovat se, slavit a těšit se na další použití.


K tomu došlo už na Mohelnickém dostavníku. Ráno jsme (někteří čilejší) vstali a začali chystat čaj. Honza se neprozřetelně zmínil o tom, že se Krab dá startovat i benzínem, je tam na to prý taková malinkatá mistička. Nalil jsem tedy do mističky trochu benzínu, ale ouha. Kdybych byl Jiřík, propadl bych hrdlem, protože jsem přelil, naštěstí se už od narození jmenuji jinak a to mne pravděpodobně zachránilo. Alespoň na chvíli. Když už bylo přelito, přemýšleli jsme co dál. Nakonec padlo rozhodnutí, že benzín je hořlavý, zapálíme ho, on rychle vyhoří a vařič nastartujeme pevným lihem. Houby.

Kdyby Vám někdo tvrdil, že benzín je hořlavý, má pravdu, ale kdyby tvrdil, že hoří rychle, kecá. Měli jsme uprostřed parku krásný benzinový plamen (30cm na výšku, kdo to nezná, nepochopí) který tam plápolal asi minutu. Na druhé straně, vařič se tím nastartoval a všechno bylo OK. Tím skončilo ranní dobrodružství, ale při vaření oběda se to mělo opakovat a ve větším.

Při obědě jsme nejprve nastartovali vařič (stejně nešikovně jako já ráno) a začali vařit. Po nějaké době začal vařič vydávat zvuky jako ruská stíhačka, která se chystá startovat. Damon vařiči utáhl kohoutek a zvuky přestaly, protože vařič chcípl. Zapálili jsme ho znova a podruhé nás vařič už nevaroval a plameny vyšlehly bez varování opět do výšky 30cm, Honza si depiloval ruku a vařič vypl a tím dobrodružství končí.

Oběd jsme už dovařili na plynu a vyslechli jsme si úvahu na téma: „Někteří lidé jsou hromosvod pro průšvihy“. Leč to už je téma na další článek.