Rubrika: Sport a cestování

Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.

Hned za hranicí se cyklista střetne s překvapivou architekturou – Neuschwansteinský hrad křížený s byzantskou bazilikou – ještě nedokončený. Užgorod nepostrádá žádné vymoženosti našich měst – obchody, banky, směnárny, hotely, restaurace, služby vcelku uspokojí, ceny vyšší než ve vesnicích. Silnice směrem na Užocký pereval 889m (Perčin, Berezný) dobře vyasfaltovaná má železniční přechody s ručně ovládanými rampami. Vhodně je zdobí dámy (děžurnyje) sporadicky obsluhující archaické kliky. Vesnice jsou podobné našim, převládají murované domy ze šedesátých let. Po cestě je možnost nakoupit, najít nocleh, najíst se, natankovat. Čerpadla PHM postrádají kompresor na dohuštění vzduchu. Zvlášť dobrá je káva, kterou vaří všude velmi silnou a voňavou.

Pevnost nad vesnicí Kamjanica připomíná uherský středověk. Užovky masově drceny kolama „gruzavikú” dali jméno malebné říčce Užok.Ve vesnici Lug začínají železniční viadukty „Podkarpatoruského Semmeringu” – smělého překonání 900m prúsmyku vybudovaného Uherskými Královskými Státními Drahami (Magyar Királyi Államvasutak – MÁV) v roce 1905. Při kodrcavém výstupu k vesničce Šerbín (Csorbadomb) jsem dal zabrat mým úzkým ráfkúm. Pro vedlejší cesty Karpat je naprosto vhodnější MTB s tlustými pneu. Nejvyšší viadukt (39m) byl střežen vojáky, ti mě pozorovali triedrem a nereagovali na mé přátelské mávání. Fotografovat jsem si troufl jen ze zákrytu vegetace.

Od Šerbínu jsem zhlédl první zasněženou poloninu Ostraja Gora 1405m. Poloniny (Boržava, Runa, Krásná, Stoj, Svidovec, Kobylecká…) jsou nezalesněné travnaté vrcholky osamocených horských masivú, na kterých se pasou ojedinělé koně nebo krávy. Na mnohých jsou instalovány antény komunikačních nebo radiolokačních zařízení. K těmto vedou cesty sjízdné UAZem nebo MTB. Přechod malebných větrných polonin na MTB je výzvou pro budoucí expedici. Kontrola vojákama na silnici za Volosjankou, prohlídka pasu a vyrážím do serpentin Užockého perevalu. Převýšení a sklon je možné porovnat s prúsmykem Čertovica přes Nízké Tatry na Slovensku. Na vrcholu se silnice zase sejde s železnicí a další vojenská kontrola pasu. Za vrcholem se krajina otevře – náhorní mírně zvlněná plošina Ľvivské oblasti má velmi odlišný charakter. Domy jsou vesměs dřevěné a velmi malé. Odbočil jsem s hlavní trasy a kvalita cesty prudce upadla. Kličkování mezi výmolama nepomáhalo, kola notně pozbyla na kruhovitosti a ohlásili se první píchnutí. S dobrým mužíkem Nikolou ve vesnici Vysockoje jsem se dohodl na „kvartýru”. Odňal mi hned kolo a pas, protože jsem u něj nevzbudil dostatečnou dúvěru. Po mém dotazu na mytí v řece mi v pitvoru poručil vstoupit do modré dětské plastikové vaňky a polévavše mě nahého teplou vodou, dotazoval se kde že leží ta Bratislava, ve které óblasti. Když pochopil, že jsem z jiné země, ptal se mě jestli je u nás charašo, jestli máme v Bratislavě krávy, koňe, hezké ženské. Odtušil jsem nečekaně že koní máme už málo. Na to se zamyslel a znovu se tázal jestli opravdu u nás je dobře. Bez koní si to ani nedokázal představit…

Návrat na hlavní trasu směřující k Latorskému perevalu 900m byl spásou pro mé zubožené kolo. Vzhledem k puchýřúm na sedací části, technickému stavu kola a sněhu na Poloninách jsem korigoval púvodní záměr po vedlejších cestách dosáhnout Lazeščinu a odtud pěšky na nejvyšší Hoverlu 2061m. Latorský pereval je novější variantou púvodního přechodu hřebene Vereckým perevalem 839m. Je to nejvýznamnější silniční komunikace mezi Moskvou a Střední Evropou. Řidiči kamionú jsou bezohlední, místo volantu vydatňe užívají klaksonu. Za okrajovou bílou čárou je asfalt méňe hladký – zase lepím duši – zato mnohem bezpečnější. Mířím přes prúsmyk Menčil na Volovec a nahoru přes Skotarskoje na prúsmyk Beskid. Mužík u kterého jsem si doplnil vodu, si posteskl za komunistami, práce prý že byla a už není, tak dojíždí za prací řidiče MHD až do Moskvy 1800km.

Železniční ráj podobně jak na Užockém, dráha však byla v osmdesátých létech zdvojkolejňena, čímž pozbyla na dramatičnosti. Poslední defekt zalepený, nezbytná kontrola pasu vojáky a ustupuji po dobré silnici přes Abranský prúsmyk k Mukačevu (Munkács). Město je velmi hezké, dominuje mu středověká pevnost na dokonale kuželovitém kopci. Postavena Árpádem byla residencí rodiny Koriatovič a tvořila nejvýznamnější fortifikaci v krajině, vybavena 164 kanony rúzných kalibrú a 60 sudy pušného prachu, obehnaná vysokou dřevěnou zdí – Palánkem, po kterém dostala i jméno. Byla centrem Rákóczyho povstání. 130 pevnostních staveb propojených dúmyslným systémem podzemních štol zaujme každého návštěvníka.

Dlouhý rad vozidel na Užgorodském hraničním přechodu a púldnové čekací doby osobních vozidel málem pokazili krásné dojmy z té milé, malebné a chudé země.

V posledních dvou letech se ve Východních Čechách objevila spousta nových vyznačených cyklostezek. Jedná se o první vlaštovky, které předcházejí zavedení sítě cyklostezek v celé republice. Zatím je však vyznačení těchto stezek velmi závislé na poloze. V určitých místech se s nimi roztrhl pytel, jinde byste je těžko hledali.

Jedním z míst, kde jsou tyto stezky již velmi dobře vyznačeny, je krásný kout Východních Čech – Broumovský výběžek. Dnes se chci zaměřit hlavně na samotné Broumovské stěny, kde vede dokonce 6 těchto cyklostezek. Cyklostezky jsou zde značeny pásovým značením, podobným značení pěších turistických značek. Od těch se však liší velikostí – jsou o něco větší, a zejména barvou krajních proužků, které jsou žluté (místo bílých u turistických značek). Už dnes jsou zde tyto cyklostezky opravdu velice dobře vyznačené a je těžké se na nich ztratit.

V rámci celorepublikového číslování cyklostezek mají tyto cyklostezky čísla 4000 až 4005, kde trasy 4000 a 4001 jsou středně obtížné okruhy. Cyklostezky č.4002 až 4005 jsou spíše spojky, které mohou zkrátit celkový okruh. Tyto spojky však vedou převážně po nezpevněných, či starých cestách, zpevňovaných velkými pískovcovými kvádry, po kterých se jezdí velmi obtížně. Pro silniční kola jsou tyto čtyři spojky skoro nesjízdné a pro jejich využití je zapotřebí velké zkušenosti, hlavně s ohledem na nebezpečí při cestě z kopce.

Abych však začal popořádku. Cyklostezka č.4000 je značená červeným pásovým značením. Zabíhá i na polskou stranu Stolových hor, kde je také mnoho krásných míst, které stojí za shlédnutí. Cyklostezka vede převážně po silnicích třetí kategorie a jen v malé části po zpevněných lesních cestách. Přesto je však tento okruh spíše středně obtížný, protože přece jenom vede dosti kopcovitou krajinou. Okruh je dlouhý zhruba 52,5 kilometrů. Pokud si ho však chcete projet celý, nezapomeňte si přibalit pas.

Trasa nezasahuje přímo až do nejvyšších partií Broumovských stěn. Poskytuje však nádherné výhledy nejen na samotné Broumovské stěny, ale i na stolové hory v okolí, jako je Ostaš a Bor na České straně a Hejšovina či Bledné skaly na straně polské.

Cyklostezka začíná v Polici nad Metují. V Polici se například nachází správa CHKO, dále je zde muzeum, bývalý benediktínský klášter a nádherné náměstí. Odtud se vydáme do Suchého dolu, přímo k Brou-movským stěnám. Zde odbočíme doleva, přes Hlavňov, kde odbočíme na zpevněnou lesní cestu, po které dojedeme až na silnici z Police do Broumova. V Hlavňově si můžeme po neznačené odbočce zajet na turistickou chatu Hvězda na hřebenu Broumovských stěn s kaplí P.Marie Sněžné, která má půdorys hvězdy. Až k chatě vede asfaltová cesta, je sem však pěkné stoupání. Po silnici se vydáme doprava až na vrchol – tzv.Pasa. Odtud sjedeme pod Honský Špičák, kde opět zahneme doprava po zpevněné cestě, kolem kaple sv.Huberta a křížové cesty až na letovisko Amerika nad Křinicemi s možností občerstvení. Odtud sjedeme již po silnici do Křinic, které projedeme až k Broumovu, kde se vydáme opět doprava. Z křižovatky za Křinicemi je to však už jenom skok do Broumova – metropole Broumovského výběžku. Asi největší zajímavostí je broumovský Benediktínský klášter ze 14.století s klášterním kostelem sv.Vojtěcha. Z řady dalších zajímavostí stojí asi za zmínku Muzeum Broumovska umístěné v klášteře. Z křižovatky za Křinicemi pak můžeme pokračovat dále přes Martínkovice do Božanova, kde můžeme vidět barokní kostel. sv.Máří Magdalény, či Mariánskou studánkou s poutní kaplí P.Marie. Z Božanova pak pokračujeme přes kopec na hraniční přechod, odkud naše pouť bude pokračovat Polskem. Od hraničního přechodu sjedeme do Radkowa. V tomto polském městečku můžeme vidět například renesanční radnici či několik kostelů. Z Karlowa budeme opět stoupat, pěkně dlouhým kopcem až do Karlowa – turistické osady ve Stolových horách na úpatí Hejšoviny. Zde je nejlepší místo pro výstup na Hejšovinu. Přes nutnost nechat kola pod Hejšovinou, určitě doporučuji si na Hejšovinu zajít. Nahoře se nachází nádherné skalní město, odkud jsou při dobrém počasí překrásné výhledy na okolí. Z Karlowa již sjedeme na turistický hraniční přechod v Machovské Lhotě a přes Machovskou Lhotu budeme pokračovat do Machova. V Machově můžeme vidět barokní kostel, několik roubených domů nebo památný strom "Šrůtkova Lípa". Z Machova už přejedeme přes kopec přes obec Bělý a pak už přes menší kopeček sjedeme do Police nad Metují, kde tento okruh končí.

Další možností je projet si okruh přímo pod Broumovskými stěnami. Částečně vede po výše popsané cyklostezce č.4000. Okruh začíná v Suchém Dole, odkud vede po výše zmíněné červené cyklostezce. Po té projedeme až do Křinic. U výletní restaurace Amerika odbočíme z červené cyklostezky a dáme se po modré cyklostezce č.4001. Ta vede kousek po lesní cestě, kde navazuje horší asfaltka, která sjíždí do Martínkovic. Odtud trasa pokračuje po lesní cestě náročnějším stoupáním přes rozcestí Pod Velkou Kupou a rozcestí Pod Špičákem až na Pánův Kříž. Tento úsek cesty je asi nejobtížnější z celého okruhu, protože trasa dost stoupá a vede po horší cestě. Cestou je několik míst s krásným výhledem na Broumovský výběžek i na přilehlé skály. Mimo to občas můžeme narazit na odpočívadlo se stolem a lavicemi. Na rozcestí u Pánova kříže si můžeme oddechnout. I zde je upraveno krásné odpočívadlo dokonce i s malým altánem, kde se můžeme schovat při nepřízni počasí. Odtud je také možno projít si přilehlé skály. U Pánova kříže se nacházíme na hřbetu Broumovských skal, kde můžeme vidět mnoho krásných skalních útvarů. Od Pánova kříže nám už zbývá pouze sjet přes Slavný do Suchého Dolu. Nad Slavným můžeme vidět překrásné výhledy, tentokráte na západ – Ostaš, Krkonoše a další pohoří. Celý okruh je dlouhý 27 kilometrů. Samotná modrá cyklostezka měří 15,9 kilometrů.

Kromě těchto dvou hlavních cyklostezek vedou přes Broumovské stěny též další tři propojky. První – modrá cyklostezka č.4002 vede z Machova, odkud stoupá přes Řeřišný důl a rozcestí U Zabitého na Machovský kříž. Stoupání je dost obtížné i vzhledem ke špatné cestě. Z Pánova kříže pak vede dál prudkým klesáním po velkých pískovcových kostkách až na rozcestí U Božanova, odkud pokračuje až dolů do Božanova. Tato propojka se hodí pro zkrácení prvního okruhu, pokud se nám nechce přes Polsko. Tato cyklostezka je dlouhá 8 kilometrů. Další propojka – zelená cyklostezka č.4003 vede z Křinic (osady Amerika) přímo přes hřeben Broumovských stěn Kovářovou roklí a napojuje se na červenou cyklostezku mezi Hlavňovem a Suchým dolem. Toto je jedna z nejobtížnějších tras. Vede převážně prudce do kopce, takže je nutná velká opatrnost, hlavně při sjezdu. Kromě cesty od kravína k rozcestí U sv. Václava, vede trasa po nezpevněné cestě nebo po cestě zpevněné velkými pískovcovými kostkami, po které se jede velmi obtížně. Tuto stezku bych doporučil pouze zkušeným cyklistům, kteří mají horská kola. Stezka však prochází přímo srdcem skal, takže poskytuje krásné pohledy na okolní skály. V údolí u Hlavňova cesta projíždí kolem nádherného srubu se spoustou krásných totemů. Určitě také stojí za shlédnutí. Tato cyklostezka je dlouhá 3,8 kilometrů.

Zelená cyklostezka č.4004 začíná na rozcestí U Božanova. Vede krásnou přírodou, nejdříve kus po nezpevněné lesní cestě. Pak najíždí na zpevněnou cestu a vede kolem chaty pod Korunou až na rozcestí s modrou cyklostezkou Pod Velkou kupou. Až sem cesta jen mírně stoupá. Odtud cyklostezka pokračuje do velkého kopce až na hřbet Broumovských stěn. Výstup je obtížný, stejně jako u předchozí cyklostezky, kdy je obtížné nejen stoupání, ale i povrch. Cyklostezka nakonec ústí na asfaltku pod Pánovým křížem na rozcestí Pelovka. Propojka je dlouhá 6 kilometrů.

Poslední propojka je zelená cyklostezka č.4005. Ta spojuje Machovský kříž s modrou cyklostezkou č.4001 a je díky tomu dlouhá jen půl kilometru. Vede však kus po dlažbě, ale ještě větší kus po písčité cestě, která je opravdu velmi obtížně sjízdná.

Díky všem těmto cyklostezkám jsou Broumovské hory opravdu pěkně prošpikovány různými cyklostezkami. Určitě stojí za to projet si alespoň část těchto cyklostezek. Kromě krásné přírody, kterou tu můžeme potkat na každém kroku, můžeme na cestě potkat spoustu krásných ukázek lidové architektury, od vesnických statků po krásné venkovské roubené chalupy. Mimoto je Broumovský výběžek plný krásných kapliček a božích muk, které můžeme potkat skoro na každém kroku.

Kromě těchto cyklostezek vede celými Stolovými horami 126 kilometrů dlouhá cyklostezka č.4020 značená silničním značením. O této cyklostezce však zase někdy příště.

Hodně krásných zážitků v Broumovských horách a hlavně žádné nehody.

PS.: Po dopsání tohoto příspěvku jsem zjistil, že se v roce 2002 plánuje vyznačení několika dalších spojek v oblasti Broumovska, kdy jedna kupříkladu vede pod Ruprechtický Špičák. O těch však snad někdy jindy.

http://home.cestovatel.cz/netopyr/

Hned, jak jsem napsal článeček o jaru, nachumelilo. A protože sníh pomalu mizí, je čas napsat něco o zimních radovánkách. Když jsem v sobotu viděl, kolik je sněhu, rozhodl jsem se provětrat své kolo. Sluníčko svítilo a ptáčci nezpívali. Plán cesty byl jasný a několik let už stejný. Okolo lesem, pozvolna na Palici (613 m n. m.) a pak opět lesem, v divokém sjezdu, dolů.

Cesta nahoru probíhala naprosto bez problémů. Sněhu bylo málo, kopec mírný, nálada veselá. A už jsem byl nahoře. Stačilo odbočit na tu správnou cestu a frrr dolů. Stačilo správně odbočit. Jedu z kopce, stále z kopce, postupně se však cesta ztrácí a sněhu přibývá. Když už i kolo odmítlo prodírat se tím hlubokým sněhem, slezl jsem, nechal ho stát po držák na láhev ve sněhu a šel jsem obhlédnout terén vpředu. Mezi tím se zatáhlo a začalo hustě chumelit. Přelezl jsem padlé stromy a divil se, jak se může taková velká cesta úplně ztratit.že bych někde špatně odbočil? Věděl jsem, že moje oblečení je čistě sportovní a že jakmile moje srdce přestane udržovat zvýšenou tepovou frekvenci, umrznu. Zkontroloval jsem zásoby potravin a zjistil, že jsem si tentokrát nevzal ani tatranku. Na moment mě přepadly chmurné a pesimistické myšlenky. Jak dlouho asi vydržím? Za jak dlouho mě najdou? Začal jsem uvažovat, do jaké pozice bych měl zmrznout, aby to vypadalo alespoň trochu důstojně.

Sněžilo tak hustě, že jsem se musel vrátit ke kolu, než se moje stopy ztratí pod vrstvou nového sněhu. Najednou jsem uslyšel šramot z roští. Ha myslivec, napadlo mě. Moje záchrana! A div jsem se do roští nevrhl střemhlav, abych ho objal a vroucně políbil. Najednou jsem uviděl původce zvuků. Myšlenka na vlčáka zachránce byla okamžitě vystřídána myšlenkou na vlka predátora. Všechny moje životní problémy se najednou zdály malicherné a vzdálené a důležité bylo jen to, v jaké fázi stravovacího režimu se vlk právě nachází. Pak ale zvítězilo racionální uvažování. U nás žádní vlci přece nejsou. Násilím jsem přinutil třesoucí se kolena ke klidu, předpažené ruce jsem si strčil opět do kapes, v poslední chvíli opět zatnul svěrač a pořádně jsem zaostřil. Najednou už vlk nebyl vlk, ale byl divoké prase. Oddechl jsem si. Stačilo tedy jen počkat až přejdou selátka (znám pravidla předností v lese), úsměvem mamince sdělit, že její dětičky jsou ta nejrozkošnější prasátka, která jsem kdy viděl (jen o to maminkám vždycky jde) a mohl jsem nerušeně pokračovat v cestě. Místo selátek však vylezlo druhé prase a já si tak uvědomil, že tato dvojíce je, co se potomků týče, teprve u plánování (nebo těsně po). Šťastně jsem dorazil ke kolu, chvíli ho hlubokým sněhem tlačil, než se cesta zase začala objevovat a já mohl nasednout. Netrvalo dlouho a našel jsem se. Oproti původnímu plánu jsem si to sice trochu prodloužil, ale za to jsem se krásně ošidil o sjezd. Ale co, slunce pak zase vykouklo zpoza mraků a já se dostal unavený a spokojený až domů.

V této spolkové zemi Německa jsem strávil celý rok a mnoho času tam projezdil na kole a tak mě napadlo něco málo o této krásné zemi napsat.

Hory i nížiny

Bavorsko je určeno všem cyklistům, jak těm co milují kopce, tak i takovým, co raději dávají přednost rovinám. Kdo má chuť trápit své tělo a dát zabrat i kolu, tak by si měl vyjet do Alp, někam do oblasti Garmisch Partenkirchenu či Füssenu, kde je velké množství cyklistických stezek jak pro silniční, tak i pro horská kola. I v oblasti Bavorského lesa se člověk zahřeje. Kdo upřednostňuje lehké vyjížďky, ten by se měl vypravit třeba někam do okolí Regensburgu, kde vede jistě všem již známá Dunajská cyklostezka. Jak jsem se již zmínil na začátku, Bavorsko je prostě pro všechny kolaře.

Cyklostezky

Ty najdete úplně všude, jak v horách, tak ve městech. Jejich síť je velice dobře vymyšlená a pořád se zvětšuje a vylepšuje. Značení je poměrně dobré, i když z vlastní zkušenosti vím, že jsou i místa, kde to není „pünktlich“. Cyklostezky jsou ve většině případech vedeny mimo hlavní tahy a tak člověk projíždí v klidu krásnou krajinou nikým a ničím neohrožován. V tomto případě se máme od Němců stále ještě co učit.

Bavoráci

Ti jsou velice milí a laskaví. Na mých cestách jsem se snad setkal jen s jedním člověkem, který nebyl ochoten pomoci! Často se ptají odkud člověk jede, jak se mu daří, zda něco nepotřebuje a popovídání stojí určitě zato.

Kulturní památky

Těch uvidíte všude plno. Mezi ty, co mě velice zaujaly, patří například nejkrásnější zámek Evropy Neuswanstein u Füssenu, dále Walhalla u Regensburgu, která je velice podobná Parthenonu na Akropoli, krásné je také náměstí v hlavní metropoli Bavorska, Mnichově, za navštívení stojí určitě také Befreiungshalle v Kelheimu či nejstarší klášterní pivovar světa Weltenburg, který se nachází v údolí Dunaje nedaleko Regensburgu. Kdo má rád kulturní památky a nebyl ještě v Bavorsku, měl by se tam určitě vypravit.

Po stopách Víti

I všem známý Víťa Dostál jel na své cestě kolem světa přes Bavorsko a to zrovna tou oblastí, kde jsem loni pobýval já a tak jsem na svých vyjížďkách projížděl místy, která byla na počátku velké cesty tohoto borce.

Obliba cyklistiky

Je myslím docela velká. Na kole zde jezdí děti, dospělí i důchodci. Jezdí se zde závodně i jen tak relaxačně. Já potkával obrovská množství cyklistů hlavně na Dunajské cyklostezce a v Alpách, tam jich byly „mraky“, ale mimo turisticky vyhledávané trasy jsem moc cyklistů nepotkával.

Byl jsem svědkem i několika cyklistických akcí, jak závodů horských kol v Olympijském centru v Mnichově, tak silničního etapového závodu týmů, který se jel přes celé Německo a dalších akcí.

Setkal jsem se i s jedním starým pánem, který již před více než šedesáti lety podnikl s několika přáteli velkou cestu po Německu na kolech! Jeho vyprávění bylo velice zajímavé.

Kolo se zde používá ale velmi zřídka jako dopravní prostředek, na rozdíl od nás, k tomu zde slouží auta. Bohužel či bohudík, to těžko posoudit, obojí má své pro a proti.

Všeobecně si myslím, že cyklistika v Bavorsku je velice oblíbená a stále více lidí se k ní obrací.

Co na závěr?

Bavorsko je krásná země a pro cyklisty jako stvořená, každý si zde přijde na své a nemusí mít strach, že bude smeten nějakým silničním pirátem. Ohleduplnost řidičů k cyklistům jakožto i německá síť cyklostezek by měla být pro nás inspirací. Snad se toho my cyklisté jednou i u nás dočkáme…

Po představení dvou okresních měst, na jejichž území se Orlické hory nacházejí, si nyní budeme všímat nejrůznějších oblastí vhodných pro turistiku či jen obyčejný krátkodobý výlet. A protože je dnes velmi vyhledávanou, a proto i nebývalým tempem se rozvíjející složkou turistiky i tzv. cykloturistika, začneme dnes nabídkou pro Orlické hory.

Přirozeným výchozím bodem lze zvolit Žamberk, ležící asi v polovině celé okružní trasy a prakticky (spolu s Jablonném nad Orlicí) v nejnižší nadmořské výšce – cca 400 m n.m. Nejvyšším bodem celé trasy je naopak vrch Šerlich (těsně nad 1000 m n.m.). Okruh je dlouhý necelých 190 km a není problém si jej rozdělit na několik etap, protože se zde nachází nejen množství hotelů a ubytovacích zařízení, ale i nemálo nejrůznějších cyklo servisů.

Faktický popis trasy ze Žamberka směrem na východ:

Klášterec nad Orlicí (pozdně gotický kostel z poloviny 15. století), Pastviny (přehradní nádrž – letovisko s možností vodních sportů, ubytování, stravování), Nekoř (barokní kostel z roku 1698 – maloval zde Al. Kalvoda), Studené, Těchonín, Jablonné nad Orlicí (kdysi název Gablona, na náměstí Ulbrichův roubený dům z roku 1750, původně gotický kostel ze 14. století – dnes v barokním stylu z roku 1725 s rokokovým zařízením, barokní fara z roku 1725, zajímavost – u nádraží ČD lze vidět křídové vrstvy fylitu, tzv. transgrese), Červenovodské sedlo (nedaleko Suchý vrch 995 m n.m. – nejvyšší vrchol východní části Orlických hor), Červená Voda, Hedeč, Červený potok, Dolní a Horní Morava (pod Jelením vrchem – 936 m n.m. – obrátka na jihozápad a později na severozápad podél hranic s Polskem), Králíky (město založeno již ve 12. století jako hornické centrum – stříbro a železo – renesanční kostel z roku 1600, barokní poutní kostel z let 1696 – 1706 – vlastivědné muzeum), Mladkov (na jihovýchod od obce je radioaktivní pramen), Adam (762 m n.m.), Zemská brána (zde Divoká Orlice, tvořící doposud hranici s Polskem, proniká divokými skalami na naše území – velmi zajímavá a podivuhodná přírodní scenérie), Bartošovice v Orlických horách, Neratov (zřícenina velkého barokního poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie – 1723 až 1733), Černá Voda, Orlické Záhoří (lidová architektura), Bedřichovka, Šerlich (z původní osady dnes zbylo jen několik chalup, turistická chata otevřena 14. 9. 1925 Klubem českých turistů), Šerlišský mlýn (výletní místo v údolí říčky Bělé – ve II. světové válce rekreační středisko německých prominentů), Polom (vrch Stenka 752 m n.m.), Olešnice v Orlických horách (asi 600 m n.m. – zpět východním směrem podhůřím Orlických hor), Sedloňov, Deštné v Orlických horách (největší rekreační středisko v Orlických horách, dřevorubecká osada s názvem Dešny se připomíná již v roce 1362, barokní kostel z let 1723 – 1726 – vzácné barokní varhany, pozdně rokokové sousoší z roku 1781), Luisino údolí, Zdobnice, Říčky v Orlických horách (velké zimní lyžařské středisko), Rokytnice v Orlických horách (na náměstí dřevěné domy s podloubím), Kunvald (zde byla v roce 1457 založena Jednota bratrská – pomník Jana Amose Komenského) a konec opět v Žamberku.

Příjemnou jízdu bez nehod a krásné zážitky v Orlických horách – v jednom z nejkrásnějších českých pohoří.

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Přes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují to s našimi silnicemi není zas tak špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré.

V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli: „Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte doleva“. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí autopilota.

Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek.

Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a `červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenší než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II.třídy, a červené že jsou naše okresky. Že jsme se spletli jsme pochopili až poté, co jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach.

Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka „Oprava silnice“ s tabulkou 12km“. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici, kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč.

Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů. Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme, že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet, jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a tak vše proběhlo bez problémů.

Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice byly krajkářky a silnice podle toho vypadají. Tož se těším…