Rubrika: Lezení

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.

Jak už jsem psal výše, Kamil Bortel patří mezi přední české horolezce. Narodil se v roce 1964 a horolezectví se věnuje asi 20 let. Kromě škrábání se na střechy světa ho baví také sportovní lezení a sport jako takový. Většina asi neví, že dalším z jeho koníčků je mineralogie. Je to také nadšený fotograf, cestovatel a otec dvou dětí. Vyzvednout bych chtěl jeho aktivitu v práci s mládeží, protože pořádá přednášky pro školy.

A teď už samotný rozhovor

Jak jste se dostal k horolezectví?

S kamarády jsme začali lézt na Kružberku, potom následovaly Tatry, Alpy, cesta do Nepálu na moji první vysokou horu Island Peak (6189 m), tam mě to chytlo a už nepustilo. Nejdříve jsem na ty hory zíral a říkal si „To se nedá vylézt“ a o několik dní později se mi to povedlo s mým kamarádem Romanem.

Jak jste se dostal do kontaktu s panem Sulovským? (pozn.autora Leopold Sulovský-vedoucí expedice K2 2007)

S Poldou jsem se potkal poprvé v roce 2005, když jsem se úspěšně pokoušel o vrchol Broad Peaku, Rocky Summit (8035 m). Na Broad Peaku jsme měli špatné počasí a věděli jsme , že se Polda se svou expedicí pokouší o vrchol K2, která je od Broad Peaku vzdálena vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Udělali jsme si trek do BC* K2, kde byl Polda se svou expedicí. Jejich výstup na K2 neskončil dosažením vrcholu. Za pár měsíců po příjezdu domů se mi ozval s tím, že je v plánu expedice K2 2007 a že dává dohromady tým. Vytvořila se opravdu dobrá parta, která je jedním z důvodů, proč mě to na expedice pořád táhne.

Jaká byla vaše nejobtížnější expedice po fyzické a psychické stránce?

Po fyzické stránce to byla expedice K2 2007. Po psychické expedice Broad Peak 2005, kdy při záchranné akci, kde jsme z pod vrcholu stahovali Artura Hajzera, a mně se ten sestup stál málem osudným /proletěl jsem se stěnou/.

Dojem z expedice K2 2007?

Mám radost, protože expedice byla zásluhou Libora Uhera úspěšná. Přesto mám smíšené pocity.

Proč jsou smíšené?

V noci kolem 1 hod. jsme s Libanem** společně ve dvou odstartovali na rameno do neznáma, zřejmě cesta z předsazené 4 byl možná prvovýstup (cca 200 výškových metrů pod ramenem) s jedním lanem, které jsme stejně nepoužili, jelikož na to nebyl ani čas. Při krátkém odpočinku na rameni (8000m) nás dolezli Roman a Galoš***.. Mě trápily lehce omrzající nohy, dvojice se vyměnily, Liban, Galoš, Roman a já jsme šli dohromady. Vše bylo dopředu dohodnuto už v BC, že Rusové, kteří šli s kyslíkem, nám rozhrnou cestu, a my z ostatních expedicí se budeme střídat ve vedení. Libor a Galoš šel nad námi s Američany.

Cestou byl šílený vichr a já jsem viděl, jak skupinka nade mnou sestupuje zpět, myslel jsem si, že to jsou Rusové a že to prostě dál nejde, tak jsem řekl Romanovi, že musíme dolů. Ale ve čtvrtém táboře mi Polda sdělil, že Američané i s Liborem dosáhli vrcholu a že ve výšce 8300 m už byly dobré podmínky. Tenkrát mě to velice mrzelo, měl jsem výčitky i vůči Romanovi, že jsem tak špatně odhadl situaci. Ale později jsem pochopil, že to tak mělo být. Protože kdo ví /potom co bylo nahoře/ jestli bychom si tady ještě povídali.

Jak vypadala fyzická příprava na K2 2007?

Ze začátku se to nesmí přehánět s intenzitou, potřeba je hlavně objem. Je to jako stavět dům, nejdříve je potřeba vystavět dobré základy, ať máš na čem stavět. Intenzitu mi pomáhala určovat práce s tepem. Samozřejmě kolo, brusle, lezení.

Co byl váš nejstrašnější a naopak nejúžasnější zážitek?

Shodou okolností to bylo v jeden den. Při výstupu na vrchol Broad Peak jsme se já a můj kamarád Roman spojili s legendou polského horolezectví Piotrem Pustelnikem. Piotr je 23. člověk, který slezl všechny osmitisícovky a nejvyšší hory všech kontinentů a jeho parťákem Arturem. Úspěšně jsme stanuli na vrcholu Rocky Summit, ale bez Artura, mysleli jsme si, že to po cestě otočil dolů. Při sestupu jsme však viděli, že nad serákem**** svítí světlo, ale byli jsme si vědomi toho, že tam žádná cesta nevede. Šli jsme se tam tedy podívat. Byl to Artur, který vypadl ze stěny a měl zlomenou nohu. Tak jsme mu ji lanem trošičku zafixovali, ale čekala nás ještě pořádná práce, protože to bylo ve výšce kolem 7800 m. Romanovi navíc nebylo moc dobře a museli jsme rychle dolů. S Piotrem jsme Artura začali spouštět dolů. Slaňoval jsem jako poslední, chtěl jsem se slanit prostředkem seráku, ale byla tam trhlina a já jsem se propadl a zůstal jsem viset za batoh. V tu chvíli jsem si říkal, „Tak nahoře jsem byl a teď tady zůstanu v nějaké díře“, dostal jsem panickou hrůzu, protože trhliny a laviny nemusím. Nade mnou byl starý fix***** od nějaké předešlé expedice, tak jsem se na něj cvakl pomocí prusíku a karabiny a vší silou jsem se vyšvihl nahoru a doufal, že se zastavím na nějakém zamrzlém štandu, který bude pode mnou. Ale lano se přetrhlo a já jsem letěl kotrmelci dál. Vždycky si vzpomenu jak dole, když už bylo po všem a my seděli s Arturem v BC, se mě ptal, jestli se mi odehrál v tu danou chvíli ten film a proběhl mi celý život. Ne, nic takového nebylo…pouze strach a chtít to zastavit, protože pak je konec, nemyslel jsem na nic jiného. Ale teď jsem musel bez lana do toho šíleného svahu zpět k Piotrovi, protože jsem kolem nich po cestě prolítl. Cestou jsem zjistil, že mám v batohu zapíchlý cepín od nějaké předešlé expedice. Nakonec se nám povedlo Arthura bezpečně dopravit dolů a to byl ten nejúžasnější zážitek.

Jak se dá skloubit zaměstnání s tréninkem a expedicemi?

Závisí to na toleranci zaměstnavatele.

Zajímalo by mě, jak sháníte sponzory?

No to je tajemství know how. Ne, teď doopravdy. Chce to se obrnit spoustou trpělivosti. A není to vůbec jednoduché. Musíte vědět, co můžete nabídnout.

Jaká další expedice je v plánu?

No to je otázka. Po poslední expedici jsem uvažoval, že bych si zase rád udělal něco sám, tak 2 až 3 lidi. Možná, že se znovu pokusím o K2, kde se chci vrátit a dolézt ji. Ale tahle parta mi moc sedí a myslím, že jsme už sehraný tým pod vedením Poldy. Tak proč to rozbít, vyrazíme na Lhotse, alespoň se to tak jeví. Také mi tam zůstal batoh.

Pokusíte se o to už letos?

Bude to napřesrok.

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.

Jak už jsem psal výše, Kamil Bortel patří mezi přední české horolezce. Narodil se v roce 1964 a horolezectví se věnuje asi 20 let. Kromě škrábání se na střechy světa ho baví také sportovní lezení a sport jako takový. Většina asi neví, že dalším z jeho koníčků je mineralogie. Je to také nadšený fotograf, cestovatel a otec dvou dětí. Vyzvednout bych chtěl jeho aktivitu v práci s mládeží, protože pořádá přednášky pro školy.

A teď už samotný rozhovor

Jak jste se dostal k horolezectví?

S kamarády jsme začali lézt na Kružberku, potom následovaly Tatry, Alpy, cesta do Nepálu na moji první vysokou horu Island Peak (6189 m), tam mě to chytlo a už nepustilo. Nejdříve jsem na ty hory zíral a říkal si „To se nedá vylézt“ a o několik dní později se mi to povedlo s mým kamarádem Romanem.

Jak jste se dostal do kontaktu s panem Sulovským? (pozn.autora Leopold Sulovský-vedoucí expedice K2 2007)

S Poldou jsem se potkal poprvé v roce 2005, když jsem se úspěšně pokoušel o vrchol Broad Peaku, Rocky Summit (8035 m). Na Broad Peaku jsme měli špatné počasí a věděli jsme , že se Polda se svou expedicí pokouší o vrchol K2, která je od Broad Peaku vzdálena vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Udělali jsme si trek do BC* K2, kde byl Polda se svou expedicí. Jejich výstup na K2 neskončil dosažením vrcholu. Za pár měsíců po příjezdu domů se mi ozval s tím, že je v plánu expedice K2 2007 a že dává dohromady tým. Vytvořila se opravdu dobrá parta, která je jedním z důvodů, proč mě to na expedice pořád táhne.

Jaká byla vaše nejobtížnější expedice po fyzické a psychické stránce?

Po fyzické stránce to byla expedice K2 2007. Po psychické expedice Broad Peak 2005, kdy při záchranné akci, kde jsme z pod vrcholu stahovali Artura Hajzera, a mně se ten sestup stál málem osudným /proletěl jsem se stěnou/.

Dojem z expedice K2 2007?

Mám radost, protože expedice byla zásluhou Libora Uhera úspěšná. Přesto mám smíšené pocity.

Proč jsou smíšené?

V noci kolem 1 hod. jsme s Libanem** společně ve dvou odstartovali na rameno do neznáma, zřejmě cesta z předsazené 4 byl možná prvovýstup (cca 200 výškových metrů pod ramenem) s jedním lanem, které jsme stejně nepoužili, jelikož na to nebyl ani čas. Při krátkém odpočinku na rameni (8000m) nás dolezli Roman a Galoš***.. Mě trápily lehce omrzající nohy, dvojice se vyměnily, Liban, Galoš, Roman a já jsme šli dohromady. Vše bylo dopředu dohodnuto už v BC, že Rusové, kteří šli s kyslíkem, nám rozhrnou cestu, a my z ostatních expedicí se budeme střídat ve vedení. Libor a Galoš šel nad námi s Američany.

Cestou byl šílený vichr a já jsem viděl, jak skupinka nade mnou sestupuje zpět, myslel jsem si, že to jsou Rusové a že to prostě dál nejde, tak jsem řekl Romanovi, že musíme dolů. Ale ve čtvrtém táboře mi Polda sdělil, že Američané i s Liborem dosáhli vrcholu a že ve výšce 8300 m už byly dobré podmínky. Tenkrát mě to velice mrzelo, měl jsem výčitky i vůči Romanovi, že jsem tak špatně odhadl situaci. Ale později jsem pochopil, že to tak mělo být. Protože kdo ví /potom co bylo nahoře/ jestli bychom si tady ještě povídali.

Jak vypadala fyzická příprava na K2 2007?

Ze začátku se to nesmí přehánět s intenzitou, potřeba je hlavně objem. Je to jako stavět dům, nejdříve je potřeba vystavět dobré základy, ať máš na čem stavět. Intenzitu mi pomáhala určovat práce s tepem. Samozřejmě kolo, brusle, lezení.

Co byl váš nejstrašnější a naopak nejúžasnější zážitek?

Shodou okolností to bylo v jeden den. Při výstupu na vrchol Broad Peak jsme se já a můj kamarád Roman spojili s legendou polského horolezectví Piotrem Pustelnikem. Piotr je 23. člověk, který slezl všechny osmitisícovky a nejvyšší hory všech kontinentů a jeho parťákem Arturem. Úspěšně jsme stanuli na vrcholu Rocky Summit, ale bez Artura, mysleli jsme si, že to po cestě otočil dolů. Při sestupu jsme však viděli, že nad serákem**** svítí světlo, ale byli jsme si vědomi toho, že tam žádná cesta nevede. Šli jsme se tam tedy podívat. Byl to Artur, který vypadl ze stěny a měl zlomenou nohu. Tak jsme mu ji lanem trošičku zafixovali, ale čekala nás ještě pořádná práce, protože to bylo ve výšce kolem 7800 m. Romanovi navíc nebylo moc dobře a museli jsme rychle dolů. S Piotrem jsme Artura začali spouštět dolů. Slaňoval jsem jako poslední, chtěl jsem se slanit prostředkem seráku, ale byla tam trhlina a já jsem se propadl a zůstal jsem viset za batoh. V tu chvíli jsem si říkal, „Tak nahoře jsem byl a teď tady zůstanu v nějaké díře“, dostal jsem panickou hrůzu, protože trhliny a laviny nemusím. Nade mnou byl starý fix***** od nějaké předešlé expedice, tak jsem se na něj cvakl pomocí prusíku a karabiny a vší silou jsem se vyšvihl nahoru a doufal, že se zastavím na nějakém zamrzlém štandu, který bude pode mnou. Ale lano se přetrhlo a já jsem letěl kotrmelci dál. Vždycky si vzpomenu jak dole, když už bylo po všem a my seděli s Arturem v BC, se mě ptal, jestli se mi odehrál v tu danou chvíli ten film a proběhl mi celý život. Ne, nic takového nebylo…pouze strach a chtít to zastavit, protože pak je konec, nemyslel jsem na nic jiného. Ale teď jsem musel bez lana do toho šíleného svahu zpět k Piotrovi, protože jsem kolem nich po cestě prolítl. Cestou jsem zjistil, že mám v batohu zapíchlý cepín od nějaké předešlé expedice. Nakonec se nám povedlo Arthura bezpečně dopravit dolů a to byl ten nejúžasnější zážitek.

Jak se dá skloubit zaměstnání s tréninkem a expedicemi?

Závisí to na toleranci zaměstnavatele.

Zajímalo by mě, jak sháníte sponzory?

No to je tajemství know how. Ne, teď doopravdy. Chce to se obrnit spoustou trpělivosti. A není to vůbec jednoduché. Musíte vědět, co můžete nabídnout.

Jaká další expedice je v plánu?

No to je otázka. Po poslední expedici jsem uvažoval, že bych si zase rád udělal něco sám, tak 2 až 3 lidi. Možná, že se znovu pokusím o K2, kde se chci vrátit a dolézt ji. Ale tahle parta mi moc sedí a myslím, že jsme už sehraný tým pod vedením Poldy. Tak proč to rozbít, vyrazíme na Lhotse, alespoň se to tak jeví. Také mi tam zůstal batoh.

Pokusíte se o to už letos?

Bude to napřesrok.

Ferraty v Totes Gebirge Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Neboť jsme na toto pohoří od známých a na internetu slyšeli jen samou chválu, rozhodli jsme se, že i my zavítáme do tohoto nádherného koutu Evropy a pokusíme se po ferratě zdolat dva nejvyšší vrcholy – Grosser Priel a Spitzmauer.

{{reklama()}}

Vyrazili jsme 26. června v počtu 6 kusů v 13 hodin z Pardubic po trase Havlíčkův Brod, České Budějovice, Dolní Dvořiště, Linz, Hinterstoder. Cesta po dobrých silnicích a dálnicích rychle ubíhala a tak jsme po 420 km jízdy v 19:00 dorazili do Hinterstoderu (590 m.n.m.), kde jsme na parkovišti u řeky Steyr, u mostu který odbočuje do údolí potoka Krumme Steyr, nechali naše auto na neplaceném parkovišti. Na záda jsme si nahodili naše batohy s věcmi na ferraty a jídlem na tři dny a po cestě číslo 201 jsme vyrazili přes most.

Míjíme usedlost Johannishof a pokračujeme malebným údolím k usedlosti Polster, kde nás vítá několik poníků, kteří mají dlouhou hřívu a tak vypadají jako pankáči. Zde se údolí poněkud otevírá a tak se můžeme plnými doušky pokochat pohledem na majestátné vrcholy před námi. Neboť světlo kvapem ubývá, jdeme rychle dál. Procházíme lesem a poté přicházíme na paseku, kde je mnoho popadaných stromů nejspíše v důsledku pádu laviny. Díky tomu se nám ale otevřel pěkný pohled na široký vodopád Klinser Wasserfall a prudce se zvedající cestu před námi. Chvíli odpočíváme, doplňujme vodu a zahajujme výstup skalním prahem vzhůru. Než se dostaneme na úroveň vrcholu vodopádu, je téměř tma a k chatě Priel Schutzhaus (1420 m.n.m.) dorážíme za tmy. A to ve 22:15. Snad proto, že jsme studenti a ještě k tomu z Čech, pohrdáme pohodlím chaty a stavíme stany u vodárny kus nad chatou.

Ráno jsme se probudili po páté hodině pod azurovou oblohou, sbalili stan a podle informací z internetu jsme se vydali hledat krásný plac na bivak (čechokemp), který by měl být asi o 100 metrů výše. Plac jsme bez problému našli, postavili stany, lehce pojedli a připravili si věci na ferratu. Protože bylo opravdu nádherné počasí, rozhodli jsme se, že zdoláme rovnou nejvyšší vrchol Grosse Priel. Nejlépe uděláte, když se vrátíte zpět na značený chodník a po něm budete pokračovat až na rozcestí. My si cestu chtěli zkrátit a zbytečně jsme zakufrovali. Na rozcestí se dáte doprava po cestě číslo 260 po níž dojdete na další rozcestí, kde pokud chcete jít ferratou, odbočíte znovu doprava. Po této cestě dojdeme sutí až k úpatí žebra na Grosse Priel, kde začíná i ferrata jménem Bert – Rinesch. Ferrata. Je obtížnosti D z pěti místné stupnice obtížnosti (viz http://www.klet­tersteig.com/…001sca­le.htm). Celá ferrata má převýšení asi 700 metrů a je perfektně zajištěna ocelovým lanem o délce dvou kilometrů. V cestě, která vede opravdu náročným terénem, je použito mnoho žebříků a kramlí, které nám „ulehčí“ cestu. Ferrata nejprve traverzuje po hladkých plotnách a pak začne prudce po žebřících stoupat, které jsou dost často v převisu, po východní straně žebra. Pod námi se v hloubce několika set metrů rozprostírá kotel Goldkar, kde touto dobou leželo ještě mnoho starého sněhu. Honící se lehké bílé mraky a chlad z kotle dával našemu výstupu zajímavý rozměr dobrodružství a my stále stoupali po nekonečných žebřících výš a výš až nakonec klettersteigu, odkud cesta ještě asi 150 metrů pokračuje až na vrchol, kde je na konci (začátku) cedule „Klettersteig is sehr schwierig“. Další doplňující informace a přesný plánek celé ferraty najdete na internetových stránkách rakouského horského spolku (www.bergstei­gen.at/de/tou­ren.aspx?…).

Na vrcholu jsme něco po 14 hodině, což je ten správný čas něco zakousnout a pokochat se nádhernými rozhledy na okolní hory a nebetyčné štíty. Když se dost vynadíváme na tu krásu kolem, vyrazíme dolů. Samozřejmě dolů nejdeme ferratou, ale po normální turistické cestě. Ta zprvu vede po úzkém hřebeni směrem na západ a později se stáčí na jihozápad a dál pod vrcholem Schlund na jih. Z hřebene se nám opět naskýtá plno nádherných pohledů na toto lidmi opomíjené pohoří. Po hřebenu pomalu dojdeme až do sedla Brotfallscharte, pod stejnojmeným vrcholem. Odtud dole pod námi zahlédneme rodinu kamzíků jak vesele skotačí ve sněhu a užívají si sluníčka. Ze sedla po skále slezeme do rozlehlého zasněženého kotle Kühkar, kde i přesto, že je konec června, leží ještě minimálně metr sněhu. Protože je to z kopce, snažíme si cestu všemožně ulehčit jízdou na helmě nebo na igelitce, což se nám docela daří a tak cesta dolů nejen rychle ubíhá, ale ještě se u ní nasmějeme. Když se dokloužeme na konec obřího sněhového plata, sluníčko se už chýlí ke konci své dnešní pouti a tak i my míříme do našeho base campu. Stan máme na malé rovné vyvýšenině mezi drobnou klečí a všude okolo, kam až oko dohlédne, samé hory a nic než hory. Po večeři pozorujeme západ Slunce a usínající krajinu pod námi a přesto, že máme postavené stany, neodoláme a uleháme venku do milion hvězdičkového hotelu.

Ráno vstáváme ve tři čtvrtě na pět, abychom se mohli pokochat východem Slunce a poté se ještě chvíli dospat a nabrat síly na zdolání dalšího vrcholu – Spitzmauer, který je se svou výškou 2446 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem Totes Gebirge.

Dříve než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vyrážíme opět po cestě 201 až na rozcestí, kde se dnes dáváme doleva, dál po cestě 201, která vede skrz celé pohoří. Nejprve mírně stoupáme mezi řídkou klečí, přecházíme jeden pramen u kterého jako poslové jara rozkvétají alpské protěže a stoupáme dál sutí, až přijdeme k ústí rokle Klinserschlucht. Poměrně úzkou roklí, kde je opět ještě plno sněhu, stoupáme stále výše a jsme přímo očarováni její panenskou krásou a božským klidem, který v ní vládne. Procházíme okolo klid a pokoru navozujícího dřevěného kříže a pak se rokle opět o něco rozestoupí, zmizí sníh a kleč a my se octneme u dalšího rozcestníku uprostřed suťového pole.

Dáme se doprava po cestě číslo 264, která vede poměrně příkře vzhůru sutí. Těsně u skály je ještě mnoho sněhu a tak je nutné po příkrém sněhu postupovat s největší opatrností. Když se konečně dostaneme na skálu a „cvakneme se na drát“, strach nás opouští a opět si můžeme plně vychutnávat okolní přírodu a lezení. Tato ferrata jménem Stodertalersteig s převýšením 250 metrů a o obtížnosti B, je o něco lehčí a kratší než včerejší, ale i tak se zde najdou pěkná vzdušná místa a výhledy jsou též kouzelné. Asi po hodině lezení jsme v sedle pod Spitzmauerem, kde je vrcholová kniha. Pročítáme zápisy, pozorujeme kamzíky s hustou srstí, a vyrážíme dál na vrchol. Odtud ze sedla již nevede ferrata, ale pouze značený vysokohorský chodník. Nejprve sutí a ve vrcholové partii po mohutných kamenných plotnách, které by za deště mohly klouzat! Když nabereme asi 300 výškových metrů stojíme na vrcholu Spitzmaueru a celé Totes Gebirge máme opět jako na dlani. Na vrcholu je místo tradičního kříže obří kovová alpská protěž jako symbol DAV a vrcholová kniha.

Protože se však začínají sbíhat mraky, dlouho se nezdržujeme a chvátáme dolů, neboť představa chůze po mokrých plotnách nám nedělá dobře. V sedle se dáváme doleva a traversem obcházíme vrchol Weitgrubenkopf, na jehož jižních a jihozápadních svazích leží opět mnoho sněhu. Travers příkrými sněhovými platy nedělá některým z nás dobře a tak jsme rádi, když jsme v dalším sedle pod Meisenbergem, kde nás zastihuje krátký lehký déšť. Dál pokračujeme kotlem Weitgrube, sice také po sněhu, ale již ne v tak strmém svahu. Obcházíme několik obřích vývěrů, nyní plných sněhu, a pak se opět napojujeme na cestu 201, po níž se vrátíme do rokle Klinserschlucht k rozcestí, kde jsme odbočovali na ferratu. Cestu si opět zpříjemňujeme a zrychlujeme sjížděním sněhových svahů, což se Pikimu stane osudným, když spadne a celý se odře o ostré krystalky ledu. Nakonec se všichni v pořádku vrátíme až do base campu, vaříme večeři, mažeme si od slunce spálená těla a protože počasí se umoudřilo, opět usínáme pod oblohou plnou hvězd, obklopeni majestátnými horami.

Ráno vstáváme opět chvíli po východu slunce, balíme věci a dřív než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vydáváme se na cestu dolů k autu. Jdeme zpět k chatě a od ní dál přes Märchen weise, která je opravdu jak vystřižená z pohádky bratří Grimů, až k vodopádu Klinser. Kousek pod ním neodoláme zurčící vodě, slézáme z cesty a za chvíli se všichni, tak jak nás Pán Bůh stvořil cachtáme ve vodě, která je nezvykle teplá a smýváme ze sebe prach a pot z výstupu.

Po této očistné koupeli pokračujeme dál dolů a protože nikam nechvátáme od usedlosti Polstel, nejdeme po značené cestě, ale jdeme po cestě těsně vedle potoka a přicházíme k jezeru Schiederweiher. Od dřevěné hráze se stavidlem, se nabízí neobyčejně fotogenický pohled na dominantu Totes Gebirge, trojici vrcholů Spitzmauer, Brotfall a Gross Priel. Tento pohled je tak okouzlující tečkou na konci naší cesty, že jsme si lepší nemohli ani přát. Několik dlouhých chvil sedíme u hráze na lavičkách a každý sám přemítáme o nedávno prožitých zážitcích a snažíme se do paměti vrýt tento pohled.

21. července

Auto jsme nechali v údolí Saisera a vyrazili na Rifugio Grego (1389 m). Stále jsem se necítila dobře. Celý předešlý den jsem ležela. Dále jsme stoupali k bivaku Stuparich (1578 m), kde se mi už udělalo lépe, a vyrazila jsem vpřed nadšená tím, že už jsem zase v horách. Můj návrh na výstup 800 m dlouhou nezajištěnou trojkou Direttogy byl zamítnut. Lehounce rozmrzelá jsem tedy vystartovala „Amálkou“ Via Amalia k vrcholu. Výhledy byly úžasné a tak se moje rozladění velmi rychle rozplynulo v pocitu svobody a radosti z pohybu a hor.

Asi 200 m pod vrcholem Jôf di Montasio jsem se dostala za hranu úbočí a otevřel se mi nádherný výhled, pode mnou spadala příkrá stěna ústící do úzkého hlubokého údolíčka a díky bezmračné obloze bylo vidět v dálce se rýsujících několik hřebenů Alp. To jsem ovšem ještě nevěděla, co přijde… A přišlo! Traverzovala jsem travnatým úbočím až jsem se dostala na stezku jakoby vykousnutou ve skále. Střežili ji kozorožci.

Stezka zatáčela za roh a tam byl zářez trošku větší a v něm seděl bivak Suringar (2430 m). Krásnější místo na přenocování jsme si vybrat nemohli.

Usadila jsem se na skalním výběžku nad propastí a kolem mě nebyla žádná skála, jen úžasný prostor okolo mě a pode mnou a asi čtyři či pět dalších hřebenů v dáli, jen tmavě modré siluety proti večernímu nebi, kde se v záplavě zlatavých a nachových mraků koupalo rudé zapadající slunce. Pode mnou zakroužil orel královský a poté zmizel v modravé dálce. Připadala jsem si, jako bych také letěla nad krajinou jako on. Na travnatých úbočích dováděly kozorožčí samice s mláďaty.

Večer jsme si vyprávěli strašidelné příběhy a mně se pak zdály strašidelné sny.

22. července

Jako ranní rozcvičku jsme podnikli výstup na Jôf di Montasio ohrožováni kameny shazovanými krvelačnými kozorožčicemi.

Pak jsme slézali dolů šedesátimetrovým lanovým žebříkem. Houpal se.

Dále jsme šli cestou Sentiero attrezz. Ceria Merlone a potom hřebenovkou s malou odbočkou na mapou nejmenovaný vrchol (když se řekne že tam má být oběd, tak mě nezajímá, že to není po cestě). Zplesnivěl nám chléb, tak jsme poobědvali piškoty se sýrem. Na mapě byla černými tečkami naznačena cesta přímo po hřebeni. Nikdo z ostatních nesdílel mé nadšení pro průzkum této varianty, tak jsem se tam vydala sama. Zpočátku to bylo velmi příjemné a dokonce to vypadalo, že je tam pěšinka. Později jsem zjistila, že ne všechny stezky kudy chodí kozorožci jsou vhodné a bezpečné i pro mě.

Ukázalo se, že postup po hřebeni by byl velmi pomalý a velmi nejistý a pěšinka se již definitivně ztratila, tak jsem se rozhodla sestoupit zpět na cestu.

Šli jsme dále značenou hřebenovkou směrem k Jôf Fuart. Na jednom místě vedla cesta z hřebínku kousek dolů a tam se proti mně najednou vynořil jako duch starý kozorožec, samec s obrovskými rohy, jeho silueta proti obloze vypadala opravdu hrozivě. Podívala jsem se na nebe a tam plul krásný mrak s okraji rozzářenými sluncem a paprsky kolem něj pronikaly dolů, scéna jako z barokních obrazů s anděly a čerty, podívala jsem se zpět na kozorožce…

Mraků na obloze přibývalo a některé začínaly vypadat podezřele. Postupovali jsme dále po hřebeni, zatáhlo se úplně a začaly nás znepokojovat vzdálené zvuky bouře. Ochladilo se a zvedl se vítr. Na obou stranách od hřebene se během chvilky vytvořila hrozivá hradba černých bouřkových mraků. Zrychlili jsme, ale do sedla bylo ještě daleko. Bouře se k nám blížila z obou stran, spadlo pár kapek a ve vzduchu bylo cítit napětí. Všechno ztichlo, setmělo se a jako by se zastavil čas, bylo zvláštní světlo a nic se nehýbalo. Pak přišla bouře. Oblohu na obou stranách od hřebene křižovaly blesky a dunění hromu rezonovalo všude kolem. Konečně jsme dorazili na jedno ze dvou míst hřebene, odkud se dalo sejít dolů. Sestupovala jsem co nejrychleji, litovala jsem, že jsem si sundala úvazek, ale už jsem se nemohla zdržovat jeho oblékáním. Bouřka nebouřka, musela jsem se držet ocelového lana, protože skála byla kluzká jako zrcadlo. V jednom místě se mi noha smekla na kameni, kousek jsem sjela po mokré skále, ale naštěstí se mi podařilo opět se chytit lana. Zastavila jsem se na chvilku, uklidnila se a dál postupovala opatrněji. Ale ani dole jsem neměla ještě vyhráno, čekal mě přechod suťoviště k sedlu Forc. Livinal dell’Orso a z toho jsem neměla vůbec dobrý pocit, jeden malý človíček vyčnívající ze suti… jak jsme křehcí a zranitelní tváří v tvář zuřivosti živlů. Uvědomila jsem si, že mi z batohu trčí hroty teleskopických holí a to mi klidu nepřidalo. Utíkala jsem po cestičce stále dolů, suť vystřídala příjemná tráva. Na hraně údolíčka jsem se zastavila, úplně dole byla nějaká stavení, vypadala lákavě, ale značka k chatě Rifugio Corsi ukazovala směrem k úbočí hory, za kterým se rýsovala temná mračna a křižovaly blesky. Dohodli jsme se, že se sejdeme tam, tak jsem se rozběhla nahoru po úbočí. Po cestě jsem viděla černého mloka. I Janča ho viděla, nejspíš toho stejného. Na chatě bylo samozřejmě narváno, v jediné místnosti nás spalo asi šedesát a ne všichni oplývali ohleduplností. Uvařili jsme si v kuchařově domku – dřevěné kůlničce za chatou.

Měli jsme štěstí, tři další lidé ve Francii ten den takové štěstí neměli…

23. července

Ráno jsme vyrazili do sedla Forc. Mose. Čekal nás sestup cca 1500 výškových metrů. Moje včerejším sprintem zmožená kolena vypovídala službu. Došli jsme zpět na sedlo Livinal dell’Orso a teprve teď jsem si všimla, že ve skalním výklenku je soška Ježíše. Možná nad námi včera držel ochrannou ruku. Sestoupili jsme adrenalinovým suťoviskem (zejména pro ty níže sestupující) a poté krásným údolím, kde se mísila středomořská a horská flóra, kolem nádherných vodopádů a jezírek (i koupání bylo) dolů a k autu.

Náš výlet skončil.

Část první – Podzimní Tatry

Náš podzimní výlet do Hor provázela neobvyklá tíseň. Možná tak působí hnědavá barva suché trávy, kterou jsou zbarveny kopce, protkaná sytou zelení kosodřeviny a šedozelenými pásy suti, mezi kterými se vine úzká Stezka. Možná to bude i tím, že slunce již postrádá svoji letní ostrost a jeho paprsky jsou slabé. Možná i tím, jak i za krásného dne, nyní na konci října, jsme si vědomi nebezpečí, které tu na nás může číhat. Dny jsou krátké, tma přichází brzy, počasí je nestálé a tak lehce a prudce se může změnit. Možná je to i tím, že Mišo Volf už není mezi námi a byly to Tatry, kdo ho vzal světu. Všechny tyto okolnosti na mě měly zvláštní vliv, cítila jsem podivný smutek, ale zároveň to byl krásný a vznešený pocit něčeho neobyčejného a hlubokého.

Večer byl nádherný západ slunce. Na Jihozápadě zářily zlatavé okraje temně fialových oblak na siluety Nízkých Tater, na Severu byly již modrošedé Chodské vrchy zahaleny v temnotě a na Severovýchodě Roháče a Kriváň, vrcholky světle nachové, úpatí v modravém stínu.

Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytě žlutými modříny a tmavě zelenými smrky.

Já jsem nedisciplinovaný chodec, lákají mě cestičky a stezičky, úzké, beze značek, přitahují mě větrem bičované vrcholky, bezejmenné, tajemné, neobjevené…

Zkouším, co vydržím, stoupám vzhůru ze Smutného sedla a zvedá se vítr, ale já stále jen v tenkém tričku a krátkých kalhotách, ještě chvilku, chvilinku překonávám nápor mrazivého chladu, ještě kousíček, na vrcholek, ať vidím, co je za ním… A jsem nahoře a otřásá mnou ledový vichr. Ale výhled je nádherný, okamžik ještě odolávám zběsilé vichřici. Přidávám dvě vrstvy oblečení a mířím na Plačlivé, hřebínek se mi líbí, připomíná to lezení. Nahoře se zabalím do bundy a čekám. Nepůjdu se schovat, líbí se mi sedět schoulená na hraně srázu v prudkém větru. Eli se Zdeňkem přišli a už je dost pozdě, na Roháč už to nestihneme. Dohodli jsme se, že se sejdeme na Baranci a já jdu, nechce se mi jíst.

Když už stoupám k hlavnímu vrcholu, zdá se mi, že slunce klesá příliš rychle a že to bude obtížné stihnout do setmění. Otočím se, abych se podívala, kde jsou moji Zamilovánci. Zdeněk na mě píská a Eli ukazuje pažemi směrem k dolině. „To znamená ústup“ povídám si a jelikož jsem od sedla hodně daleko, vydávám se z hřebene přímo dolů.

Travnatým úbočím se jde příjemně. Potom se ale sklon svahu stal příkřejší, a tak jsem zvolila nový způsob sestupu, sjížděla jsem trávou po zádech. Úbočí přecházelo v travnatý kuloárek a jak jsem jela dolů, přemítala jsem, co asi bude za tím zlomem dole… Ano, přesně to, čeho jsem se obávala – rozbitá, mokrá, kluzká suť. Opatrně jsem scházela kamenitým kotlem a několikrát už jsem skoro letěla do Doliny, když se mi pod botou uvolnila lavina kamení nebo když jsem se neměla zrovna čeho chytit a balancovala jsem na kluzké skále. Trvalo to celou věčnost. Slunce již osvětlovalo jen vrcholky okolních kopců a po mých kamarádech ani památky. Ale i já byla pořád hodně vysoko. Sestupovala jsem dál pokračováním komínku, z jehož nástrah jsem právě unikla. Chvíli to šlo celkem hladce. Pak stezka ústila do potoka, na jehož druhé straně jsem tušila Cestu. Ale skrze hustý porost kleče nebylo možno se prodrat a tak jsem šla dolů potokem. Slunce zapadlo a na krajinu se snášel soumrak. Zrychlila jsem, skákala jsem v potoce z kamene na kámen přidržujíc se okolních větví a kde to jen šlo, zkoušela jsem běžet po břehu. Plazila jsem se klečí, překonávala vodopádky, utíkala a bojovala s neproniknutelným porostem ze všech sil, necítila jsem únavu, ani bolest, ani vodu v pohorkách a chlad, pokrytá potem hnána jedinou myšlenkou – co nejrychleji Dolů. Když jsem zahlédla nějaké vyvýšené místo, vyběhla jsem naň, podívat se, zda neuvidím své přátele. Ale ti už jistě museli být někde dole, určitě se jim podařilo dostat se na cestu rychleji. Najednou se přede mnou objevila stezička a byla stále širší a širší a na druhé straně potoka za malou roklinkou prosvítala mezi stromy střecha. Hurá! Cesta! Zaradovala jsem se, uklouzla a zřítila se do rokle. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mimo naražené levé nohy jsem úplně v pořádku, a vyrazila jsem k Cestě. Střecha patřila bivaku, bohužel jsem se nemohla zdržovat jeho průzkumem. Našla jsem Cestu a běžela po ní dolů k Chatě. Ale tam na mě nikdo nečekal. Už byla tma, tak jsem šla po silnici.

Pak jsem uviděla vozidlo Horské. Ajajaj… povídám si. Zastavila jsem je. Ukázalo se, že je zavolala Eli. Vzali mě na stanici. Později přijeli Eli se Zdeňkem a vše se vysvětlilo. Když jsem se dlouho neobjevovala a na hřebeni mě nenašli, zavolali Horskou. Pak scházeli dolinou a na Chatě se sice dozvěděli, že jsem tam byla („Áno bežela tu taká športovkýňa, dlhé nohy“) ale vybila se jim baterie v telefonu, takže záchranáře už odvolat nemohli.

Nakonec všechno dobře dopadlo. U Masárů jsme dostali pořádný guláš, tři panáky na zahřátí a narozeninový dort a v Zanzibaru jsme oslavili šťastný návrat. Miro z Horské nám tam povídal, že to vlastně není tak zlé, protože může pařit až do rána a ženě říct, že měli výjezd.

Část druhá – Tatranská bleskovka

Domluvily jsme se s Evičkou, že v sobotu vylezeme Kuttovy platne na Batizovský štít a v neděli, na mé narozeniny, Gerlach.

V pátek večer jsme se vydaly z Vyšných Hágov hore kopcom k Batizovskému plesu. Jelikož nás vícero zdrojů děsilo historkami o krvelačných medvědech, vzali jsme si do ruky karabinky a celou cestu vytrvale štěrchaly. Cesta byla příjemná, lesem, bylo to zvláštní jít do hor nocí, kolem zela černočerná tma a všechno bylo tiché a strnulé. Hodně jsme spěchaly. Pak jsme se dostaly ven z lesa, neviděla jsem sice dál než na pár metrů, ale najednou jsem kolem sebe cítila prostor a taky vítr, kterému nic nestojí v cestě. Vedle stezky jsem tušila sráz, podívala jsem se tam, ale světlo se ztrácelo v bezedné propasti.

Podařilo se nám bez problémů dojít k plesu a začala obtížnější část – hledání bivaku. Nakonec jsme cosi objevily a s tím, že se potřebujeme co nejdéle prospat, jsme vzaly za vděk dostatečně velkým avšak značně hrbolatým přístřeškem. Z lan a batohů jsme si zrobily lůžka (i Robinson by byl na takový výkon hrdý), naaranžovaly se do nich, zalezly do spacáků, snědly něco malého a sladkého, chvilku si povídaly a s pohledem na nebe plné hvězd se pokoušely usnout.

Bivak byl průchozí na obě strany a foukal jím vítr, který rozhýbal moji karimmatku a ta škrábala a skřípala o skálu a mně se zdálo, že si pro mě přišel medvěd a vytáhl mě zezadu ven…

Probudily nás divné zvuky. No to snad ne!! Ono prší?? Ne nepršelo… Padaly kroupy!! Ráno už bylo jasné, že z lezení nic nebude, mlha tak hustá, že by se dala krájet a mrholilo. A na Horské mi řekli, že má být pěkně! Sbalily jsme své vlhké batohy a aniž bychom naši Stěnu vůbec zahlédly, scházely jsme dolů do Tatranské Polianky. Ale veselá nálada nás neopustila – hory neutečou. Cesta byla kluzká a několikrát jsme se každá rozplácly (kvůli těžkým batohům bychom se samy asi nezvedly, no jo, konzervy a friendy se zase jednou povozily po Tatrách). Ve chvíli, kdy jsme nasedly do autobusu, se oblaka rozestoupila a nad masívem Tater se objevilo čistě modré nebe bez jediného mráčku. Rozhodly jsme se tedy, že v neděli půjdeme alespoň na Kriváň, ale samozřejmě lilo jako z konve.

Každá zkušenost má pro člověka jistý význam, tento výlet sice zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představovala, ale ukázal mi, že si musím umět i ledasco odříci, že telefon ležící doma u postele mi v horách nepomůže a že skutečnost, že mám narozeniny, mi nezaručuje pěkné počasí… Ale skrze takové zkušenosti, se člověk nejvíc naučí. Nechť jsou mé chyby poučením pro ostatní.

Část třetí – Pojistná událost aneb Boj s větrnými mlýny

„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není. Volá mi bráška: „Ty, ségra, táta už je trochu nervózní z toho dopisu vod Horský co ti tu už tejden leží“. Donutím ho dopis otevřít. „Píšou tu, žes byla podchlazená a vyčerpaná a bude tě to stát 80 Euro“. Volala jsem na centrálu AF v Praze (777 600 997 či 257 328 388) a paní povídala, že mi všechno proplatí. Na tento typ záchrany se ani nevztahuje žádný poplatek za spoluúčast (ten se platí v případě odborného ošetření a činí 70 Euro). Ale všechny dokumenty je nutné zaslat v originále a v angličtině či němčině plus vyplnit formulář na stránkách AF. Horská služba sice požaduje platbu v Eurech (ručně přeškrtnuté Sk a propiskou dopsané EUR), ale fakturu dodala ve Slovenštině (další telefonát na Slovensko, paní tvrdí, že fakturu v angličtině po ní ještě nikdy nikdo nechtěl, ale prý udělá, co bude v jejích silách). Aby mi pojišťovna vrátila také poplatky za bankovní transakci (a to se ještě uvidí), můžu zkusit poslat výpis z účtu nebo potvrzení, které mě bude stát dalších 75 Kč a ty už ničím nedoložím (leda dalším potvrzením v hodnotě 75 Kč atd.). Ano, pojištění je super, ale čas ztracený vyřizováním a psaním formulářů mi už nikdo nevrátí… už NIKDY ale telefon zřejmě doma nenechám.

4. července

Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási Igorova varianta na jižní stěně Jastrabie veže (V). Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“… někde zřejmě nastala chyba. Vracet jsme se nechtěly a Rilkeho cesta (III) vypadala celkem jednoznačně. Čtyři délky samotného zářezu byly bezproblémové, potom jsme ale zjistily, že cesta dál nepokračuje a je tam pěšinka tvářící se jako sestup. Ale my jsme přeci nebyly ještě nahoře! Inu rozhodly jsme se, že na vrchol vystoupit musíme, jinak si přeci nemůžeme sníst vrcholové keksíky a zpátky je neponeseme. Rozhlížely jsme se, kudy to půjde. Mně se líbil SV vybíhající hřebínek, který vypadal členitě, ale Klára se zakoukala do asi 7 m vysoké stěnky na JV straně věže. Rozhodla jsem se, že Kláře udělám radost, a vydala jsem se do stěnky. Říkala jsem si, že ačkoliv to ze spodu vypadá kolmé, omešené, bez chytů a bez možnosti jištění, zřejmě to nebude tak zlé. Bylo. Stěnka byla kolmější, než jsme myslely, a flóra pokrývající skálu byla značně kluzká. Založit se nic nedalo – nebylo kam. Levitace na špičkách prstů. Bála jsem se. Rozhodla jsem se, že se nebudu zdržovat přemýšlením o pádu až na zem nebo o nerealizovatelném jištění, a raději jsem to rychle přelezla. Povedlo se. V další délce jsem si dopřála malou satisfakci a protáhla jsem Kláru dost nechutným koutem, nalézalo se do něj mírně převislou stěnkou a samotný kout tvořila jedna položená stěna úplně hladká a jedna převislá. Mezi nimi nebyla žádná spára ani na držení ani na zajištění, pouze dva travnaté drny. Navzdory svým etickým přesvědčením jsem se jednoho přidržela. Skoba v horní části koutku zmařila mé naděje na originální variantu. Ale stejně to byl poctivě dobytý vrchol a zasloužené keksíky.

Nahoře jsme si vychutnávaly pocit triumfu (a taky ty keksíky) a přemítaly jsme nad tím, proč vlastně lezeme. Mimo radost a pohybu a z fyzického kontaktu s přírodou jsme vymyslely ještě dva důvody. Jako horolezci se dostaneme na kouzelná, opuštěná místa, kam bychom se jako obyčejní turisté neměli nikdy šanci podívat. Druhý důvod je, že při lezení nám jde v podstatě neustále o život a tak nemáme prostor přemýšlet o našich starostech a ve srovnání s bojem o holý život se nám všechny naše problémy musí jevit jako malicherné, a tak lezení přináší jakýsi životní nadhled.

5. července

Klárce bylo zle, tak jsme se rozhodly pro odpočinkový den. Šly jsme se podívat do Doliny Bielych plies, ještě tam nikdo nebyl, tak jsme v klidu posvačily. Rozhlížela jsem se po zelených pláních lemovaných šedými štíty protkanými stříbrem sněhů, modrá obloha, jezera… Tak přesně tady bych si postavila svůj dům. Vydaly jsme se do Kopského sedla, tam jsme si zalezly za kleč a udělaly si siestu na vyhřáté voňavé tatranské louce. Klárka se vydala zpět stejnou cestou a já jsem šla po hřebínku na Jahňací štít. Oficiálně tam stezka nevede, takže jsem nikoho nepotkala a užívala jsem si krásné výhledy na Belianské Tatry.

Na úbočí Jahňacieho štítu jsem se na chvíli zastavila a nechala jsem volně přicházet myšlenky vyvolané překrásnými výhledy. Rukama jsem se dotýkala tatranské žuly a vychutnávala si pocit souznění s přírodou a horou. Nemám žádné právo soudit druhé, důležitá jsem já – jaká jsem a jaká budu – já jsem jediná osoba, o které mohu rozhodovat. Nemá cenu stěžovat si na druhé, jak mi ublížili, smysl má pouze pracovat na sobě a snažit se být lepším člověkem. To je mé poznání z Jahňacieho štítu.

Na Chatě nás přestěhovali „na Velkou“. Zabrala jsem si spodní postel u okna, abych hned po probuzení viděla Kežmarák. Večer dorazil horolezecký klub Bezuchov, sympatičtí chlapíci (a slečna). Našimi dalšími spolunocležníky byla maďarská dvojice, která zajistila večerní koncert „Noktourno“ v synchronním chrápání. Igor byl tak vzteklý, že jsme se báli, že dojde na Tatranský masakr horolezeckým cepínem.

6. července

Výprava na Kozí štít, cesta Fehér-Lehocký (V). Igor nám dal podmínku, že to musíme vylézt do 3,5 h jako on, jinak nás nepustí na Čierny štít. V první délce jsem se musela trošku vracet a vycvakávat friend, aby se nezaseklo lano (zrobila jsem si miništand a hlavou dolů se natahovala pod převísek k friendovi). To nás trošičku zdrželo, ale potom už jsme byly rychlé jak mamby. A čas? 2,5 h. Čierný štíte, těš se na nás!