Rubrika: Cykloturistika

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být, kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny. Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem, protože ten když jde, tak u toho leží.

Chtěla bych být řekou

Pramenem, jenž osvěžuje a dává lidem pít. Dovádivým potůčkem, uhánějícím průrvami skal, ženoucím se bezhlavě přes balvany i do propastí. Nespoutanou řekou valící se divokou krajinou. A nakonec i mohutným poklidným tokem, osedlaným přehradami s elektrárnami, cestou kudy plují lodě. V době zralosti se připojit k silnějšímu toku, třeba se o něj i trochu opřít. Doběhnout spolu s ním do stříbrné delty života a tam se rozplynout v nekonečném moři.

A přesně takový je Inn. Vydáte-li se na kole stezkou ze švýcarské Maloji do německorakouského Passova, můžete toto 530 km dlouhé vodní dobrodružství okusit na vlastní kůži, neřku-li nohy.

Od alpských velikánů k Dunaji

Bude to jistě nádherný zážitek. Začnete v úzkém průsmyku v klínu dvou až třítisícových alpských velikánů a postupně vyklesáte stále se rozšiřujícím údolím, plným kukuřičných polí, až k soutoku tří mohutných řek Innu, Ilzu a Dunaje. Innská cyklotrasa téměř v celé délce toku věrně kopíruje některý z břehů řeky. Jen tam, kde to opravdu není možné, se občas na chvíli odkloní, aby vám představila i vzdálenější okolí. Jízda po ní je příjemná. Často vede po asfaltových cyklostezkách nebo úzkých silničkách, kde projede jen pár aut za den. Na skutečnou silnici se dostanete jen výjimečně, třeba při průjezdu většími městy. A někdy zase uhání upravenou štěrkovou cestou po přímočaré, zdánlivě nekončící, hrázi. I po té se ale jede dobře. Jediným zádrhelem je, že na některých místech přechází do jednostopé, (resp. dvoustopé, ale automobilově), a pokud po ní šlapete natěžko s naloženým dvoukolovým vozíkem, jako jsme vyrazili my, pěkně si jej na trávě vydrncáte a trochu vám to zpomalí rychlost postupu.

Ptačí ráj

Tuto nepříjemnost vám ale hravě vynahradí pohled na nesčetná mokřadní společenstva plná vodního ptactva a orchideí, která tady již bezmála 30 let chrání podle Ramsarské dohody a zůstávají tak zachována v jejich divoké dokonalosti a kráse. Někde jsou zbudované i dřevěné pozorovatelny s dalekohledem nebo třeba mostky, kde máte mokřad přímo pod nohama a nádherné volavky jako na dlani. V některých úsecích si můžete dokonce vybrat, po kterém břehu řeky chcete jet. Ve svém dolním toku tvoří řeka hranici mezi Německem a Rakouskem, takže můžete třeba přejíždět střídavě mezi oběma zeměmi, jak vás napadne. Doporučuji ale nevynechat německý Wasserburg, město obkroužené řekou jako širokou pentlí, a také rakouský Schörding, barevné barokní sídlo na kopci nad vodou. Pro všestranně založené bude jistě zajímavá i venkovní lezecká stěna Kufstein Wand nedaleko Rosenheimu, ale už na rakouské straně, na které si užijí jak dospělí, tak i děti.

Komfort pro cyklisty

Protože v civilizované Evropě se na cyklisty opravdu myslí, na cestě vás doprovází spousta specializovaných infocenter, kde si můžete zdarma vyzvednout reklamní mapu s vyznačenou trasou pro kola, třeba i s variantami a nabídkou dalších výletů a povyražení. Samozřejmostí jsou také toalety a pitná voda, často i schránka s nářadím pro nejnutnější opravy a údržbu vašich kol. Aby nebylo vše až zas tak úplně jednoduché, cyklotrasa vás v pozornosti udržuje hned třemi typy značení. Startujete na Radroute n.6, tu později střídají zelené značky Inntal-Radweg a označení Naturerlebnisweg Unterer Inn se zeleným cyklistou na bílém podkladu, podle toho v které zemi se zrovna nacházíte. A protože tento výlet rozhodně není jednodenní záležitostí, kolem celé trasy naleznete nespočet různých penzionků a restaurací či občerstvení. Kempů už je méně, pokud jste ale dobrodružnější povahy, můžete klidně nocovat přímo podél stezky a stravování zajišťovat samostatným vařením ze zásob zakoupených v supermarketech na okrajích větších měst.

V létě, a hlavně o víkendech, je na stezce dost rušno, proto je možná vhodnějším obdobím pro poklidný výlet pozdější jaro nebo barevnější babí léto.

Chtěla bych být řekou

My jsme vyrazili v druhé polovině září a velikou řeku jsme si vychutnali v celé její kráse. S ranními mlhami, rudě zbarvenými západy slunce či vlahým podzimním deštěm. Tentokrát jsme to vzali proti proudu a jen do Innsbrucku, tam jsme se oddělili a vystoupali vzhůru do Brennerského průsmyku a odtud hurá na jih k moři. Směřujeme do Maroka za zimním sluncem. I ostatní řeky se k moři dostanou. Chtěla bych být řekou.

aneb na kole v Ukrajině od Užgorodu až po NP Siněvir

Již začátkem školního roku 2007 nám bylo jasné, že tentokráte se stane naším putováním na kolech Ukrajina, konkrétně oblast „Zakarpatské Rusi“. Této „expedice“ se chtělo zúčastnit cca 8 členů z toho dvě dívky. Bohužel nemoci nechodí po horách, ale po lidech, holky nám onemocněly, proto se na východ vydala skupina 6 lidí. A jak probíhaly jednotlivé dny posuďte sami..

Stále ještě na Slovensku…

Základní cyklistické údaje:

Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Alpina – Cesty za dobrodružstvím

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina, která pořádá mnoho cyklistických, turistických a zimních zájezdů na Ukrajinu

Hranice a první návštěva „východu“

Základní cyklistické údaje:

Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Začíná ta pravá „Ukrajina“…

Základní cyklistické údaje:

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, první noc na Ukrajině proběhla v poklidu. Po ranní hygieně, sbalení věcí a rychlé snídani jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Po pár kilometrech začala silnice pozvolna stoupat. Po asi tří kilometrovém stoupání jsme dojeli na místo, kde se dělí „Perečinský rajón“ se „Slajavským rajónem“. Tady jsme si dali malou pauzu, vyřešili drobné technické problémy a vydali se z kopce dolů směr obec „Poljana“. Cesta vedla pořád mírně z kopce, vše rychle ubíhalo a během krátké doby jsme byli v „Poljaně“. Zde jsme si našli pěknou zahrádku a dali si delší pauzu na občerstvení. Odpočinek trval asi hodinu.

Cca 5 km za „Poljanou“ začíná silnice opět mírně stoupat. Po cestě potkáváme další cyklisty, jsou to naši „bratři slovenští“. Ptáme se na jejich trasu, vyměňujeme si pár informací a pokračujeme dál. Vrchol tohoto stoupání je „ozdoben“ netradiční růžovou autobusovou zastávkou. Tady nás na chvíli zdržel déšť. Po této přeháňce se vydáváme dolů směr „Nižná Bogota“. Cesta vede hlubokými údolími, několikrát míjíme stádo krav, které pasáčci vedou po silnici jako by jim celá cesta patřila. Při dojezdu do „Bogoty“ nám silně prší, proto začínáme rychle hledat restauraci. Naštěstí v téhle obci je začátek dálnice směr hlavní město Ukrajiny – Kyjev, o občerstvení tedy není nouze. Zamykáme kola a jdeme se ohřát. Na oběd si dáváme boršč a pivo.

Ptáme se místních, jak daleko je to do města „Volovec“. Jeden nám tvrdí 12 km, druhý 16 km a podle mapy to je nakonec 15 km. Takže nám nezbývá než si to změřit sami. Déšť pomalu ustal a vydáváme se dál. Posledních 5 km do Volovce je přes kopec. Když vyjedeme na kopec vidíme celé město pod námi. Dlouho se nezdržujeme, protože se opět slušně rozpršelo. Ve Volovci hledáme nějakou restauraci, kde by jsme se mohli ohřát a najíst. Nakonec jsme se rozhodli pro hotel. Dáváme si zde oběd a po krátké poradě hlasujeme o tom, zda v hotelu přespíme či nikoliv. Vyhrává varianta zůstat, usušit věci a dobře se vyspat. Noc v hotelu stála 50 hřiven (v přepočtu cca 200 Kč ). Hotel je ovšem luxusní, sprcha, televize se satelitem. A co bylo velice důležité, měli jsme kde usušit věci. Večer hrajeme kostky a těšíme se na další den. Snad už slunečný….

V „srdci“ Zakarpatské Rusi

Základní cyklistické údaje:

Ráno svítí sluníčko. Včerejší průtrž mračen připomínaly jen kaluže na cestě. Posnídali jsme, sbalili věci, nastrojili kola a vyrazili směr „Mižgirja“. Z počátku byla cesta hodně pohodová, jeli jsme krásným údolím kolem místní železniční trati. Asi po 5 km začala silnice mírně stoupat, konec stoupáni byl v sedle „Mižgirja“. V sedle je velká tabule popisující okolí. Po delší zastávce, vynucené defektem Vichiho, jsme se vydali krásným sjezdem dolů ze sedla. Silnice byla pořád mírně z kopce, kilometry nám proto ubíhaly velmi rychle. Jednotlivé obce nacházejíce se na naší trase jsme projížděli za pohledu zvědavých domorodců. V jedné takové obci jsme narazili na „Hospůdku u Potoku“. Nedalo nám to, a tak jsme se na chvilku zastavili.

I tady jsme se opět přesvědčili, že na Ukrajině se dá hodně často narazit na někoho, kdo umí česky nebo slovensky. Poptali jsme se na cestu, zjistili nové podrobnosti o NP Siněvir a pokračovali dále. Těsně před městem „Mižgirja“ v obci „Soňmi“ jsme se setkali s dalším kontrastem. Luxusní hotel nad obci vůbec nezapadal do rázu okolní krajiny.

Do Mižgirje jsme dorazili akorát na oběd. Proto naše první starost byla kde se najíme. Za pomoci místních obyvatel jsme našli celkem slušnou restauraci, kde vařili. Výběr menu byl téměř žádný, takže jsme měli hned jasno co budeme jíst. Boršč, dušené maso s rýži a k tomu pivo. Cena byla opět příjemná, 15 UAH. Po jídle jsme vyrazili dál k našemu dnešnímu cíli – obci „Siněvir“. Podle mapy to nemělo být více než 15 km. Více to sice opravdu nebylo, avšak po cca 5 kilometrech začala silnice prudce stoupat do hor. Na dalším 5 km úseku jsme nabrali značně výšku, ovšem za přítomnosti krásných výhledů do okolí. V sedle nás opět čekala velká dřevěná tabule a přivítání v „Siněvirském národním parku“. Zde jsme udělali pár společných fotek a vydali se na cestu dolů. Musím říct, že ta dřina nahoru stála za to, lepší sjezd jsme už později nejeli.

Další zastávka byla v Kolibě, kde nám udělali místní specialitu – šašlik. Je to vepřové maso na špejli, opékané na přírodním ohni. Když jsme vše spořádali, začali jsme hledat místo k přespání. Za „slušnou“ útratu, kterou jsme v Kolibě udělali, nám bylo nabídnuto, že si můžeme kola uschovat do podsklepení Koliby a stany rozložit v přilehlé zahrádce. Nikdo neprotestoval a po postavení stanů jsme si šli ještě jednou sednout do koliby. Byla velice útulná, uprostřed hořel oheň, na něm se dělal šašlik. Prostě pohoda.

Nejhezčí etapa….

Základní cyklistické údaje:

Probudili jsme se do poněkud studeného rána, bylo poznat, že jsme v horách, navíc jsme se probouzeli v blízkosti místní říčky. Po sbalení stanů jsme vyrazili na sever k „Siněvirské Poljaně“. Čekalo nás podle informací místních asi 7 km do „Poljany“ a dalších 5 km k jezeru do kopce. Do Siněvirského NP se platí vstup 2 UAH na osobu. Dá se zaplatit buď pod Poljanou, nebo těsně pod jezerem, tam jsme platili i my. V dolní části vstupu do NP o nás nikdo nejevil zájem. Těsně za vjezdem do NP je kemp, byl z části zaplněn. Podél cesty jsou studánky a spousta pastvin. Ve vesnici jsme zastavili, abychom se nasnídali. Našli jsme si místo u řeky. Ráz místní krajiny kazil pohled na spoustu PET lahví a podobného odpadu, válející se u řeky a v blízkém okolí. Tohle nás však provázelo celým naším putováním. Po snídani jsme vyrazili dál, cca po půl hodině šlapání jsme dojeli k místu, které nám dalo tušit, že náš vytoužený cíl, „Siněvirské jezero“ už není daleko. Projeli jsme kolem pár kolib a penzionů a dojeli k bráně se závorou. Tam nás přišel přivítat chlap v uniformě a s cigaretou. Vybral od nás 2 hřivny na osobu a pustil nás dál. Posledních 700 metrů bylo dosti náročné stoupání. Nakonec jsme všichni dojeli na místo a ukázal se nám nádherný pohled na jednu z „perel Zakarpatí“ – „Siněvirské jezero“. Zde jsme pobyli asi hodinku, jezero jsme objeli a udělali nezbytné fotky u symbolu jezera – totemu, na kterém jsou vyobrazeny postavy „Sině“ a „Vira“. K těmto dvěma postavám se váže legenda o vzniku jezera.

Pak jsme se vydali na cestu dolů. V jedné z kolib jsme se posilnili a pokračovali zpátky směr obec „Kolčava“. Po cestě jsme se zdrželi opravou Jirkova defektu, ale jinak jsme jeli svižně až do Koločavy. 24 km nám trvalo necelou hodinku. Prvním naším plánovaným cílem byla hospůdka „Četnická stanice“. Je to objekt bývalé četnické stanice, ze které je teď restaurace a taky se tam dá přespat. Tohle místo je taky zajímavé tím, že se tam bez problému domluvíte česky a taky jsme tam spoustu Ćechů potkali. Dali jsme si zde místní specialitu „Tokáň po Kolčavsku“, ale není o co stát. Jde o kukuřičnou kaši se slaninou a brynzou. Po jídle jsme pokračovali dál do místní školy, kde má své muzeum spisovatel Ivan Olbracht, který zde určitou dobu pobýval. Měli jsme štěstí a natrefili jsme na český autobus, prohlídku jsme proto měli i s výkladem místní občanky. Řekla nám vše o působení pana Olbrachta v Koločavě. Jak to bylo s Nikolou Šuhajem a vysvětlila kudy se dostaneme k jeho hrobu. Že hrob poznáme tak, že u něj leží modrý kbelík. Moc práce nám to nedalo, ale dost jsme se pobavili, když jsme tam lezli přes ostnatý drát. Hrob jsme našli rychle. Vyfotili se a vydali se dál. Ještě bych se rád vrátil k městu Koločava jako takovému. Tato obec na mě působila dosti podivně… Je špinavá a taková nevzhledná. Přitom to je dosti navštěvovaná obec.

Další naše cesta pokračovala směrem na jih k vlaku. Sjížděli jsme z hor hlubokým údolím. Dosti nás překvapila kvalita silnice, je to hlavní tah a místy to byl jen hrubý kámen zalitý jen tak asfaltem, na naše poměry lepší polní cesta. Minuli jsme přehradu, pohled to byl zajímavý, ale smutný a hlavně opět ty PETky. Bylo to vlastně pořád z kopce, úseky, kde byla cesta dobrá, jsme jeli velmi rychle. K vlaku nám to trvalo zhruba 3 hodiny čisté jízdy. Spatřili jsme železnici. První naše starost byla, jestli se vůbec dostaneme do vlaku s koly. Nakonec nám jeden místní občan pomohl, dokonce jsme i věděli v kolik vlak jede apod. Jelikož jsme měli čas do zítře jšího rána, jeli jsme kousek dál podél trati. Našli si pěknou hospůdku, dali večeři a pivko. Pak už jen postavit stany a zalézt do spacáků…

Část trasy po železnici…

Základní cyklistické údaje:

Tohle ráno probíhalo klasicky, balení spacáků, stanů, oblečení a nastrojení kol. Raději jsme si dali pořádnou rezervu před odjezdem vlaku. U nádraží jsme byli za chvilinku, zastavili jsme se v „magazínu“. Nestihli jsme ani posnídat a přijížděl vlak! Naštěstí se na Ukrajině kola řeší jinak než u nás, no vlastně neřeší, jak se nastoupí, tak se jede. To znamená, že jsme nemuseli sundávat kapsy a kola dávat zvlášť. Kola jsme měli hezky u sebe. „Pojezd“ jak je správný název vlaku na Ukrajině je trošku větší než u nás, s polstrovanými sedačkami se tam nesetkáte, ty jsou dřevěné. Vlaky jsou v průměru 45 let staré. Za to cestování vlakem je velmi levné. I s koly jsme platili cca 5 UAH. A to jsme se cestovali přes železnici cca 150 km. Cesta železnicí byla rozdělena na tři etapy.

I.etapa – „Sokornice-Korolevo“ byla v poklidu, ve vlaku moc lidí nebylo. Další část z „Koroleva do Baťova“ už tak pohodová nebyla, vlak byl k prasknutí. Poslední část z „Baťova do Ratifu“ byla po elektrické dráze a ve vlaku jsme byli téměř sami. V „Ratifu“ jsme si ještě nakoupili a dali poslední „levné“ pivo a vyrazili na hranice se Slovenskem. Když jsme se blížili k hranici, potkali jsme další skupinu cyklistů z Čech, připadalo nám to, jako bychom se střídali. V příhraničních obchůdcích jsme směnili poslední hřivny na slovenské koruny a zařadili jsme se do fronty na přechodu. Se směněním nebyly žádné větší potíže. Na hranicích jsme strávili opět dvě hodiny, než jsme stanuli na slovenskou část. Nutno dodat, že přes hranice se může převést maximálně 1 litr tvrdého alkoholu, 2 litry vína a jeden karton cigaret. Jinak se musí platit daň. Pustili nás bez větších problémů a tak jsme se těšili na dobré jídlo v obci „kaplany“. Netrvalo nám to ani hodinu a už jsme si vybírali z jídelního lístku. Dávali jsme si samé klasiky, svíčkovou, guláš, vepřo – knedlo – zelo apod. Po dobré večeři jsme se vydali hledat místo na spaní. Našli jsme ho před obcí „Vojany“, kousek od cesty v polích. Noc byla teplá, proto poslední spaní na cestách bylo pod širým nebem.

Poslední etapa..

Základní cyklistické údaje:

Poslední probuzení na cestách proběhlo jako obvykle, nacvičenými úkony jsme se rychle sbalili a vyrazili směr Košice. Samozřejmě naše první starost byla sehnat něco do žaludku a zjistit nejlepší cestu. Tenhle den nám šlo vlastně jen o kilometry, potřebovali jsme se dostat co nejdříve na vlak, který míří směr ČR a bere i kola. Takže 80 km jsme jeli téměř bez zastávky. Teda až na jednu větší v „Drábovském průsmyku“. Kde je mimo jiné památník sovětské armádě. Odtud ještě přes dva kopečky a byli jsme v Košicích. Nádraží jsme našli celkem v pohodě. Koupili jízdenky, a jelikož jsme měli ještě chvilku času, vyrazili jsme hledat nějakou zahrádku. Nádraží je však kousek od centra, takže najít zahrádku nebyl problém. Pak už jsme jen nasedli na vlak a hurá domů.

Zhodnocení na závěr

Mít možnost nahlédnout do zákulisí již „pravého“ východu byl nezapomenutelný zážitek. Ukrajina nabízí již mnohé nepoznané pro „našince“. Je zde možnost nahlédnout pod pokličku života místních lidí, kteří i přes to, že nemají nic, Vám vždy pomůžou, jsou přátelští a milí. Zde můžete shlédnout domečky, které připomínají skanzeny…O horách ani nemluvě…Poloniny mají svoje kouzlo a je škoda, že jsme se nahoru díky kolům nemohli dostat. Ukrajina je prostě něco neobvyklého, a pokud hledáte netradiční zážitky v netradiční a „zajímavé“ zemi, můžu jen doporučit!

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:o)

Základní údaje:

O víkendu 8.-9.11. proběhl v rámci veletrhu Sportlife na brněnském výstavišti také cyklocestovatelský festival Cyklocestování. Tato akce byla nováčkem na již tradičním veletrhu a nezůstala programem nijak pozadu. Během soboty a neděle vystoupili se svými projekcemi známí čeští cyklocestovatelé a cyklodobrodruzi jako například svérázný cyklotramp Honza Vlasák, specialista na lehokola Honza Galla, cyklocestovatelská dvojice Martin Stiller a Renáta Lorišová, závodník na vysokém kole Josef Zimovčák či cyklohoralové Pepa Honz s Martinem Vejmělkou. Všichni se starali o výbornou atmosféru, ukázali kupu nádherných snímků a předali řadu cenných informací a zkušeností.

Z hlediska návštěvnosti jsme jako organizátoři byli spokojeni s ohledem na to, že se místo konání sál Morava velmi špatně hledal a mnohé zájemce to tak možná odradilo. Ale ani to neodradilo několik set diváků, kteří odcházeli z festivalu poté velmi příjemně naladěni a spokojeni.

Rád bych tímto poděkoval organizátorům veletrh Sportlife, že nás festival do Brna pozvali, všem divákům za jejich účast, promítajícím za jejich výborné besedy a organizačnímu teamu ve složení Petr, Lenka, Renča a Tomáš za pomoc při realizaci.

Tento víkend 15.-16.11.2008 se můžeme těšit na českou premiéru festivalu Cyklocestování, kdy tato ojedinělá akce vypukne poprvé v Hradci Králové. Těšit se můžeme zase na plno zvučných cyklocestovatel­ských jmen jako Honza Vlasák, Lucie a Michal, Martin Stiller a Renáta Lorišová, Josef Zimovčák, Josef Kozák a mnozí další. Přijeďte se tedy za námi do Hradce Králové podívat. Určitě nebudete litovat.

Specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Díky velkému ohlasu diváků a jejich pozitivnímu hodnocení byl festival rozšířen již do tří měst, tradiční jarní Frýdek-Místek a nově i Brno 8.-9.11.2008 a Hradec Králové 15.-16.11.2008. Čeká nás tedy více dobrodružství, sportovních výkonů a krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada, soutěže a tombola.

Těšit se můžete na mnoho známých cyklocestovatelů a velkých cyklistických osobností. Zmiňme třeba jedinečného Pepu Zimovčáka na vysokém kole, svérázného * cyklotrempa Honzu Vlasáka, cyklocestovatelskou dvojici Martin Stiller a Renáta Lorišová nebo Honzu Gallu s jeho ležatými speciály. Ti všichni a mnozí další se budou starat o výbornou atmosféru již ověřené tradiční akce. Neváhejte a přijeďte.

Detailní informace naleznete na Cyklocestovani.cz

SOBOTA 8.11.2008

BRNO – veletrh Sportlife, sál Morava v pavilonu A3

• 10:00 – 11:00 Honza Galla – Albánií na ležatém kole
• 11:30 – 12:30 Honza Vlasák – Svéráz svéráznou Indií
• 13:00 – 14:00 Josef Zimovčák – Tour, Giro a Vuelta na vysokém kole
• 14:30 – 16:00 Martin Stiller Renáta Lorišová – Napříč Austrálií na kole Vertec
• 16:30 – 17:30 Josef Honz Martin Vejmělka – Na kole přes Himálaj

NEDĚLE 9.11.2008

BRNO – veletrh Sportlife, sál Morava v pavilonu A3

• 12:00 – 13:30 Martin Stiller Renáta Lorišová – Napříč Austrálií na kole Vertec

SOBOTA 15.11.2008

HRADEC KRÁLOVÉ, Muzem Východních Čech

• 10:00 – 11:00 Libor Hnyk – „Cykloexpedice před čtvrtstoletím“
• 11:15 – 12:00 Honza Galla – „Hamé Nordkapp – Gibraltar non-stop ride“
• 12:15 – 13:30 Josef Kozák – „Cesta na východ“
• 14:30 – 15:45 Miloš a Katka Motani – „Tajemství pouště“
• 16:00 – 16:30 Štafeta Nakole.cz – jedinečná neorganizovaná cykloštafeta napříč republikou
• 16:45 – 17:45 Josef Zimovčák – „Slavná Trojka – Tour, Giro a Vuelta na vysokém kole“
• 18:15 – 19:45 Martin Stiller & Renáta Lorišová – „Napříč Austrálií na kole Vertec“
• 20:15 – 21:30 Jozef Trabalka – „Madagaskar“

NEDĚLE 16.11.2008

HRADEC KRÁLOVÉ, Muzem Východních Čech

• 09:00 – 10:15 Lucie & Michal – „Na hliníkovém oři divokým západem“
• 10:30 – 11:45 Jirka Bošek & Klárka Hejnová – „Na velocipedu od Kavkazu po Ararat“
• 12:00 – 13:15 manželé Sztulovi – „Jak jsem dojel na Nordkapp“
• 13:45 – 15:00 Josef Honz & Martin Vejmělka – „Na kole přes Himálaj“
• 15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Svéráz svéráznou Indií“

Korsika je francouzský ostrov, který láká mnoho turistů krásnými plážemi s horami na pozadí, kam se vydávají milovníci přírody a výšek. Málokoho by ale napadlo, že si na Korsice najde své i cyklista.

Já jsem pro svou cestu na Korsiku zvolila asi ten nejdrsnější termín – první polovinu srpna, kdy je na ostrově největší teplo a nejvíce turistů, kteří svými automobily zaplňují už tak úzké silnice.

Korsika, která ve svých extrémech měří 83 na 183 kilometrů, disponuje pohořím, jehož nejvyšší bod – Monte Cinto – měří 2 706 m. Pro turistu na kole to znamená, že kdykoliv pojede od moře do vnitrozemí, bude stoupat. Po každém stoupání následuje sjezd, při kterém lze předvídat další výšlap a tak to jde stále dokola.

Vlastně tady máte vždy dvě možnosti. Jet podél pobřeží nebo do vnitrozemí. Cesta podél pobřeží je méně náročná, ale znepříjemňuje ji ubíjející slunce, kterému je sportovec téměř nepřetržitě vystaven. Já jsem z tohoto důvodu volila výlety do vnitrozemí, kde na mě čekalo často velké převýšení, ale kryté stínem a zásobou vody z pramenů. Nejideálnějším řešením je tedy volit kempy u moře, brzy ráno vyjet, aby se člověk vyhnul nejhoršímu stoupání v tom největším horku, pak si užil opojného pocitu na vybraném vrcholu a nakonec sjel zase dolů zpět do kempu, kde si může dopřát regeneraci koupáním v moři.

Mezi nejnáročnější trasy na ostrově patří výšlap ze Solenzary na Col de Bavella (1 218 m). Tuto trasu, které se přezdívá „královská“, jsem zvolila již druhý den mého pobytu na ostrově, dokud jsem měla energii našetřenou ještě z domu. Udělala jsem dobře, protože 30 km stoupání s prudkým zakončením dá opravdu zabrat a zároveň poslouží k rozježdění se.

Při jízdě na kole jsem narazila na spoustu krav, koz, prasat a dalších zvířat, která již přítomnosti člověka přivykla, a tak nevyvíjí žádné úsilí, aby vám v cestě uhnula, a naopak, snaží se z vás vyloudit svačinu. Místní řidiči jsou k cyklistům shovívaví, a tu už jen proto, že je pro ně cyklista jakousi obdivuhodnou atrakcí, protože je pro ně nepředstavitelné v takovém horku jet na kole do takového kopce. Pokud kolemjedoucí řidiči vidí, že už opravdu nemůžete, jsou schopni zastavit, nabídnout vám vodu nebo dokonce odvoz nahoru na kopec. Já jsem hrdě takovéto nabídky odmítla, i když tu bylo pokušení nasednout a svézt se.

Každý zkušený cyklista ví, že dostatek vody je základ a na Korsice toto pravidlo platí dvojnásob. Pokud nepijete 15 l denně, stačí s sebou vzít 1,5 l vody, kterou můžete poměrně často dotočit u pramenů pitné vody u cesty, kterých je na Korsice spousta.

Další etapa, kterou řadím mezi nejhezčí na ostrově, začíná v Sagone, odkud zdolávám asi 15 km táhlé stoupání k vesničce Vico, které pokračuje velmi strmým stoupáním do Col de Sevi. I zdatný cyklista by tu uvítal aspoň malé občerstvení, ale kde nic, tu nic. Já tedy jedu dál, prudkým kopcem dolů, který si při vidině, že tyto lehce sjeté kilometry budu poté zase těžce šlapat nahoru, ani neužívám. V údolí mě vlídně vítá vesnička Cristinacce, ze které se jede do kopce až na samý vrchol etapy – Col de Vergio (1 477 m). Odměnou za propocený trikot jsou krásné výhledy, kterými se kochám jak nahoře, tak po celou dobu sjezdu do Porta k moři.

Korsika se dá na kole objet kolem dokola, a tak si člověk nejlépe uvědomí její charakteristiky. Možností, kam si vyjet, je nespočet, jen je nutné počítat s nerovným terénem. Tento čtvrtý největší ostrov Středozemního moře uspokojí rodiny s dětmi krásnými písečnými a oblázkovými plážemi, pěší turisty vysokými horami a zelenou přírodou, ale jedině cykloturista toho bude mít možnost zhlédnout nejvíce a zastavit si, kde se mu zachce. V sedle se tu člověk cítí jako volný pták.

Myslím na rady do života, které nám dával expert na Rusko a okolí Ivoš Dokoupil ve vlaku, než jsme vystoupili do Kazachstánské reality: „Policajti jsou nebezpeční. Svlíknou tě, odhalí všechny skrýše, vymyslí si ňáké porušení předpisů, a zabaví pár peněz. Takže v peněžence mít jen část a hlavní zásobu dobře schovanou. U útlocitnějších milicioněrů někdy pomůže, když řekneš, žes už dnes platil.“

Slunce žhne jako v pekle. Každý závan větru zvedá oblak prachu. Ve stínu velkého stromu sedí chlapi v uniformách. Tuším nepříjemnosti. Hergot, z Arisu jsem popojel teprve 25 km. Stopují mě s úsměvy přes celý obličej. Tohle je „ekologická policie“. „Odkudá?„ To se ví, že první otázka se nebude týkat peněz. „Kudá?“ Ten časopis s článkem o cestě přes Sibiř a s mými fotkami, kterej vozím s sebou a ukazuju domorodcům, abych získal jejich sympatie, je ohromná vymoženost. „Tady máš 25 tengi – na chleb.“ (Tengi = místní peníze. 1 USD – 115 tengi.) „Pánové, děkuju, jste mí sponzoři.“

Další milicioněri mě pohostili čímsi jako syrovátkou s centimetrovými skvrnitými kuličkami. Snad to byly kousky sýra nebo nějaké plody či semena. Kozí bobky určitě ne. Ty by chutnaly jinak.

Stanice GAI (= gosudarsvenaja avtomobilnaja inspekcia = státní dopravní policie) je u každé větší vesnice nebo, důležité křižovatky. Cesta je tam ještě zúžena masivními závorami. Šoféři zpomalí na třicítku a bedlivě sledují černobíle pruhovanou kuželku v milicionářově ruce. Když se s ní nenápadně plácne do stehna, je to příkaz k zastavení. Gájové mě stopli ještě mnohokrát. Ne že by mě všichni krmili a dávali peníze, ale nikdy jsem neplatil. Až na pár desetníků, které jsem rozdal jako suvenýry.

Zase se vyplatilo nepodceňovat otázku vzhledu. Ošumělý úbor, vyhublé tělo, oduševnělý obličej. Velocipéd natřený na špinavě šedo-hnědo, jako bagáž starý pytel od brambor.

Pak jsem měl možnost poznat problém i z pozice šoféra. Na hlavní cestě z Almaty na západ u postu gájů jsem stopnul gruzovik. Tady musí zastavit každý. Konečně jeden prázdný. Vezme mě do Čimkentu. Každá stovka kiláků dobrá. Chlapi jsou Čečenci. „Každej se nás ptá, jestli vezeme zbraně“, říkají se smíchem.

Step je jedna nekonečná plantáž rozkvetlé divizny. Na těch necelých sto kilometrech je šest postů gájů. Na každém nás zastavili a šofér musí zaplatit 200 tengi = skoro 2 dolary. Nikdo si nedovolí se vzepřít. Jednoho by z toho trefil šlak!

A zahraniční auta berou policajti hákem ještě hůř. Ba jo. Nechtěl bych být automobilistou ve Společenství Nezávislých Států. Takhle vypadá test na alkohol: šofér dýchne do stakanu, gáj k němu čuchne, a když neucítí pálenku, je to v pořádku. Detekční trubičky jsou drahé a je jich málo.

Na posledním postu jsem kámošům půjčil, protože fíra už nemá drobné. Doprčic, a já nemám zpátky na tisícovku a rozměnit není kde. Teda – mám, ale další tengi jsou mezi dolary v tajné kapse na bříšku trenýrek. Sakra, tak jo. Chlapi nevypadají na podrazáky. Vytahuju ten balík a Čečenci kulí očka. „Prodej mi jednodolarovku,“ říká ten mladší. Co by ne. „Budu potřebovat moře peněz na vlak domů„, povídám, aby řeč nestála. „Nikomu ty prachy neukazuj,“ kladou mi chlapi na srdce. „Bez obav. To je mně jasný.“

Přidám pár historek, co mně vyprávěl šofér rozchrastané LIAZky Dědek, když mě vezl 4000 km z Ufy do Brna-Bystrce. Byl to nejdelší stop mého života. „Do CCCP jsem začal jezdit už dávno. U gájů mě nemůže nic překvapit. Kontroloval mně papíry. V zrcátku vidím, jak mně děcka kradou jídlo ze skříněk nad koly. Hrnul jsem se je zahnat, ale gáj mně v tom bránil. „Teď jednáme spolu“, říkal. Ty moje konzervy jsem pak uviděl u něj v šuplíku a prej, máme demokracii a jsme demokrati. Jídlo můžeš koupit. Jedno lečo mně dal, aby předvedl, jakej je dobrák.“

„Když tě zastaví a ty dáš najevo, že spěcháš, že nemáš čas, má tě v hrsti. Tyhle záležitosti jsou děsně časově náročný. Jeden takovej mně tvrdil, že jsem jel moc rychle, a chtěl 40 mařen. Podle mýho kolečka jsem rychlost zdaleka nepřekročil. Naštval jsem se a chtěl, aby zavolal náčelníka. To se mu nehodilo, tak snížil taxu na 20. Stál jsem na svým, že neodjedu, dokud ho nezavolá. Jak mu měla končit směna, začal být nervózní, a že vyřešíme to napomenutím. To už říkal proto, aby neztratil tvář. Ale nepovolil jsem. Nakonec mně vnutil 20 marek a já vítězně odjel.“

„Chachá, máš bezva pestrej život, to je vono!“ Celé moje nitro se vzpírá tomu uvěřit, ale fajn se to poslouchá.

Jak to bylo dál, se dočtete v mé knížce „Ze života cyklotrempa“

Náš poslední výlet povede k samotným rakouským hranicím, do proslulého městečka Mikulov. I zde je hodně možností, jak uspokojit vaši touhu po historii: zámek, Kozí hrádek, vrch Svatý kopeček či Židovské muzeum a hřbitov. A opět se i pěkně projedete, dnešní trasa je konečně ta pravá, vinařská, i s informačními cedulemi. Čekají vás krásné výhledy, pořádný kopec nahoru a pořádný kopec dolů.

Je libo kopeček?

Nenechte se zastrašit, že vás tu v každém článku děsím kopci nahoru. Na konci dnešního výletu vás čeká tak bezvadný sjezd, že rázem zapomenete na to, že jste se nahoru museli nějak dostat a že to nebylo zrovna pohodové. Z mého oblíbeného startovního místa Vranovic (ale železnice vede i do Pouzdřan, trasu si tak zkrátíte o 3,2 km) vyrazte naší starou známou cestou až do Dolních Věstonic a podle šipky (cyklostezka číslo 5044) jihozápadním směrem. Až téměř do obce Perná vás nějaké extra vrcholy nečekají. Zprava budete mít krásný výhled na Nové Mlýny a také, pravda, na tah Brno-Vídeň. Před Pernou se k němu těsně přiblížíte. Lákalo by to, sjet dolů a za pár šlápnutí do pedálů být v Mikulově. Letecké mapy napovídají, že tu opravdu vede nějaká paralelní stezka, ale přiznejme si to upřímně: přineslo by nám to potěšení, takhle ostudně si zkrátit cestu? Vždyť je to nuda, pořád rovně, rovinka, litry smogu a za chvilku tam být. Správně, nepřineslo. Otočte se tedy doleva a zamiřte jako správný cyklista po cyklostezce nahoru.

Je libo kopec?

V Perné dojedete na křižovatku. A tady velký pozor: cyklostezka vede rovně, jenže podle vrstevnic na mapě je to opravdu hodně velký kopec kolem zříceniny Sirotčí hrádek. Tuto trasu jsem nevyzkoušela, poprvé i podruhé se naše banda obrátila doprava a sjela mírně se svažující ulicí ke křižovatce, kde okreska zatáčí doprava a na vás čeká zpevněná cestička rovno. Nyní už jedete pořád do kopce. Až do vesnice Bavory a pak ještě a ještě nahoru, přes jeden kratší, ale o to prudší svah, poté stále a pořád nahoru až na vrchol. Jakmile vlevo uvidíte skály, kterým lidé říkají Kočičí skála, budete vědět, že jste to zvládli a nyní vás čeká jenom hodně dlouuuuuuuhý sjezd dolů, až do Mikulova.

Vinice, kam se podíváš, a mikulovská lákadla

Prakticky od Perné až ke Kočičí skále vás budou provázet vinice. Jak jsem v úvodu naťukla, vede tu i naučná stezka s cedulemi. Ta tvoří okruh Dolní Věstonice – Perná – Mikulov – Klentnice (přes tuto ves byste se dostali, kdybyste se rozhodli zdolat ten velký kopec za Pernou) – Pavlov – Dolní Věstonice. Nejvíc cedulí je mezi Horními Věstonicemi a Pernou. Na vrcholu kousek od Kočičí skály vás nebo vaše spolujezdce může jedna taková cedule zaměstnat při vzájemném čekání. Poté už se opět napojíte na silnici a vzhůru dolů. Sjezd vede až na náměstí, kde je dobře vybavené informační centrum. V Mikulově můžete navštívit například zámek s několika expozicemi (včetně té s obřím vinným sudem), zříceninu Kozí hrádek, ze které už zbylo jen torzo věže (je tam ale pěkná vyhlídka) či židovské památky – synagogu a židovský hřbitov (i s průvodcem). Pokud toho ještě nemáte dost, můžete se po svých vyškrábat na vrch Svatý kopeček, kam vede křížová cesta a nahoře je kostelík.

A kudy zpátky?

Vyšlapejte si kopec a na křižovatce, kde jste se při cestě sem napojovali na silnici, a buď odbočte a vraťte se stejnou cestou anebo neodbočujte, ale pokračujte po silnici až do Klentnice a pak buď do Pavlova nebo do Perné a stejnou cestou do Dolních Věstonic. Zkušenější cyklisté můžou popojet z Mikulova ještě kousek na jih a po příhraniční cyklotrase č. 41 pojedou až do Nového Přerova a pak nahoru Do Brodu nad Dyjí a Pasohlávek. Je spousta možností, jak se vrátit, a jedna jistě krásnější než druhá… Přeji při vašich cestách nejen po jižní Moravě spoustu sluníčka a pohody.

*Vranovice – Mikulov – Vranovice (stejnou cestou tam i zpět, přes Bavory, ne přes prudký kopec): 44 km Vranovice – Mikulov – Klentnice – Pavlov (bokem od kopce): 45 km Okruh Vranovice – Mikulov – Nový Přerov – Pasohlávky – Vranovice: 57 km*

Po hrázi a přes výmoly

Pro rozšlapání pedálů a navození té správné cyklo nálady snad neexistuje vhodnější okruh než ten, který vás provede kolem větší části vodní nádrže Nové Mlýny. Výlet je vhodné začít třeba ve Vranovicích na nádraží. Odtud se vydáte po stezce číslo 5043 jihovýchodním směrem do Pouzdřan a poté buď přímo do obce Strachotín anebo kolem Pouzdřanského rybníka až ke břehům Střední nádrže Nových mlýnů. Toto vodní dílo, vybudované v letech 1975–1988, se skládá ze třech nádrží: nejzápadnější Horní nádrži se říká Mušovská, Střední nádrž se jmenuje Věstonická a Dolní dali lidé jméno Novomlýnská. Ve Věstonické nádrži uvidíte na ostrůvku kostelík, jediná památka z obce Mušov, která musela být kvůli Novým Mlýnům zatopena. Cyklostezka vás sama navede na okruh označený „Kolem ATC Merkur“. Čeká vás zhruba dvoukilometrový nezpevněný úsek, který si nejvíc vychutnáte na horském kole, ale moje crossové pěknou řádku let staré kolo tuto cestu zdolávalo skoro každý den a bez problémů. Po vyjetí z lesa ještě řádně rozhrkaní objedete závoru a pustíte se po hrázi okolo Strachotínského rybníka až na hlavní hráz, rozdělující Novomlýnskou od Věstonické nádrže. Na konci můžete buď přímo odbočit doprava anebo sjet pár set metrů do Dolních Věstonic.

Trocha té historie nikoho nezabije

Vyhlášená archeologická lokalita Dolní Věstonice v sobě skrývá hned tři lákadla pro znavené a po historii lačnící cyklisty. Můžete navštívit vyhlášené Archeologické muzeum s místními nálezy keramiky, modelem pravěkého sídliště atd. nebo si vyšlápnout na geologickou atrakci nazvanou Kalendář věků, kde dobře uvidíte jednotlivé usazené půdní horizonty od doby ledové. Tím třetím lákadlem je vynikající točená kofola. Až spláchnete žízeň obyčejnou i tu po historii, vraťte se zpátky na hráz a na rozcestí zabočte doleva, na západ. Nedejte se odradit nepříliš valnou kvalitou asfaltu, myslete na to, že vás tu nebudou děsit svištící auta jako na dokonale upravené hrázi. 3,6 kilometrů se můžete kochat výhledy na Střední nádrž a na ostrůvky rozeseté při pobřeží. Na tomto místě nesmím opomenout dodat, že tato druhá největší nádrž z Nových Mlýnů slouží jako ptačí rezervace, tudíž je zde zakázáno se koupat a plout na loďkách. Asfaltka končí u hlavního silničního tahu na Vídeň, který bohužel budete muset napříč překonat (pozor, je tu velký provoz). Pak už se napojíte na možná méně pohodlnou, zato romantičtější stezku.

Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.

Ze seriálu Vinicemi křížem krážem

Ani Český, ani Uherský, ani Vyšší… zkrátka Brod nad Dyjí

Šestikilometrovou stezku do obce Brod nad Dyjí si můžete prodloužit a zpestřit objížděním nádrže po cestičkách těsně podél břehu anebo se držet stále rovno. Značku tu skoro nepotkáte, ale není tu kde zabloudit. Brod nad Dyjí je příjemná vesnička s necelou pětistovkou obyvatel, kde vás zelená šipka s nápisem „Pasohlávky“ spolehlivě navede na nejzápadnější hráz celé nádrže. Při jízdě po asfaltové silnici, která, nezapomeňte, slouží jak vám, tak motoristům, se můžete podívat doleva a pokochat se pohledem na široké hrdlo Dyje, které vypadá skoro jako pokračování nádrže. Na konci hráze zabočte doprava, kde vás čeká opět asfalt v nepříliš pohodlném stavu. Stačí však párkrát šlápnout do pedálů a ocitnete se v naší poslední zastávce na břehu Nových Mlýnů – v Pasohlávkách. Zásoby zde můžete doplnit v dobře vybavené Jednotě a pak už nezbývá nic jiného, než se vydat na sever cyklotrasou č. 4 zpět přes Ivaň do Vranovic. Šťastnou cestu!

Celý tento okruh se startem a cílem ve Vranovicích měří zhruba 34 km.

Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč nespojit poznávání se sportem? Do Lednice se vine příjemná cyklostezka, větší část sice vede po okresní, ale málo frekventované silnici, několik posledních kilometrů vás však čeká krásná projížďka kolem Dyje a svěže zelenými lesy. Tak vzhůru do sedel.

Nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád dokola

Výlet můžete začít opět ve Vranovicích, odkud se stejnou cestou, jakou jsem vám popisovala v prvním díle seriálu, dostanete do Dolních Věstonic. Protože lednický výlet je malinko delší než okruh kolem Nových Mlýnů, doporučuji z Pouzdřan zabočit přímo do Strachotína a ne to objíždět přes „hard MTB“ stezku kolem břehu. Je to o nějaký ten kilometřík kratší. Tentokrát sjedeme z hráze až do Dolních Věstonic a zabočíme podle šipky (je to cyklotrasa č. 5043) doleva. Větší část cesty vás čekají samé kopečky. Jsou však mírné a každý zdolaný vrch vás odmění krásným sjezdem dolů. Až budete svištět dolů a vítr vám bude ovívat zpocený obličej, nesmíte myslet na to, že pakliže se vydáte stejnou cestou nazpět, přesně tímhle kopečkem budete supět nahoru.

Vrchařská prémie

Po necelých třech kilometrech se ocitnete na rozcestí pod vesnicí Pavlov. Cyklostezka odbočuje doprava, do pořádně velkého krpálu. Když jsem tudy jela poprvé, v dobré víře jsem se svými supícími a nadávajícími kolegyněmi odbočila a vydala se nahoru přesně tam, kam mi žlutá tabulka kázala. Poté, co jsme se vyškrábaly nahoru, čekal nás úžasný sjezd dolů. Celou cestu zpět jsme pak nemyslely skoro na nic jiného, než že nás čeká opět ten strmý kopec. Jenže nekoukaly jsme po značkách, jely pořád rovně a nakonec se ocitly na rozcestí, kde z druhého směru odbočovala cyklostezka. Koukla jsem do mapy a pochopila jsem, že pod Pavlovem vede paralelní, úplně rovinatá silnice. Takže je to je na vás: pokud milujete kopce či se nechcete před spolujezdci zahanbit a zbaběle kopec objet, vydejte se směle nahoru.

Konečně pryč od aut!

Stezka vás bude vést pořád rovně, přes Milovice do Bulhar. Zde se konečně oddělíte od silnice a vjedete na krásnou vyvýšenou cestičku podél Dyje. Potkáte tu hodně rybářů, projedete po mostě a pravděpodobně vjedete na dlouhodobou stavbu. Na rozcestí se pak dejte napravo a čeká vás asi šestikilometrová projížďka krásným lesem. Pokud jste někdy zavítali do Litovelského Pomoraví u Olomouce, tady to vypadá podobě. Krásná asfaltka vede až do samotného města Lednice. Cestou si ještě můžete udělat odbočku na představení sokolnické skupiny. Ve vsi stačí zdolat malý kopeček a už jste u brány zámeckého areálu. Tady platí zákaz jízdy na kole, alespoň je tu cedulka, ale je pravda, že jsme tu hodně lidí na kolech viděli. Své kolo můžete nechat ve stojanech u zámku, i když je jich dlouhá řada, za pěkných dní počítejte, že na vás možná ani nezbude místo. A pak už vzhůru tam, kam vás srdce táhne: do zámku, k Minaretu, na Janův hrad či do skleníku. Anebo jen tak po zahradách, kolem Zámeckého rybníku.

Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.

Ze seriálu Vinicemi křížem krážem

Skrz akvadukt

Než se vydáte zpátky, mám pro vás ještě jeden tip: při cestě k Minaretu po levém břehu rybníka (od zámku), dorazíte k akvaduktu, který překlenuje cestu ve výšce zhruba pěti metrů. Po svahu se dostanete k jeho okraji a když otevřete nezamčená dvířka, můžete se protáhnout škvírou a v podřepu prolézt celým prostorem akvaduktu. Na konci se dá vylézt ven a pokochat se výhledem. Nevím, zda je to zákonné, avšak nikde žádný zákaz není a dvířka nejsou nijak zajištěná, takže co. A jak zpátky? Buď stejnou cestou (a pokud vám zbudou síly, tak nezapomeňte na vrchařskou prémii v Pavlově) anebo se od Lednice vydejte na sever po cyklostezce označené erbem Lichtenštejnů a pak pokračujte po cyklotrase č. 5066 do Rakvic, Přítluk, Zaječí, Šakvic a pak buď do Hustopečí nebo zpátky do Vranovic.

Z Vranovic je to do Lednice asi 29 km. Pokud se rozhodnete nevracet se stejnou cestou, ale přes Rakvice atd., okruh až zpátky do Vranovic měří 62 km. Jestli svou cestu zakončíte už v Hustopečích, zkrátíte si okruh o cca 7,5 km.

Zatímco se v Praze uvažovalo o možnosti nakupování jízdenek MHD smskou, v Paříži zaváděli Velib-službu, která umožňuje pohyb po městě téměř zdarma a na kole. V Paříži tak vyrostla poměrně hustá síť stanic s jízdními koly, která jsou k dispozici každému. Stačí jen zaplatit směšně nízký poplatek, který činí 1 euro na den, pak si vybrat nepoškozené a funkční kolo a vyrazit.

V listopadu jsem si udělala malé prázdniny a na týden do Paříže vyrazila. Jela jsem tam už asi po páté, a tak jsem se rozhodla poznat toto úžasné velkoměsto z trochu jiného pohledu-ze sedátka silničního kola.

V informačním centru pařížské radnice jsem obdržela mapku s vyznačenými stanicemi systému Velib a rovnou se vydala do akce. V samotném centru Paříže se nachází spousta stanic, a tak jsem si jednu vybrala s tím, že se nejdříve jen tak bezcílně projedu. K mému překvapení stanice nikdo neobsluhoval, vše tedy záleželo na mých chápacích schopnostech a dobré vůli automatu. K tomu, abyste si mohli půjčit kolo, je potřeba vlastnit platební kartu, protože každý účastník systému musí dát k dispozici 150 euro pro případ, že by kolo nevrátil. Dalším omezením je doba, po kterou kolo můžete mít vypůjčené. Je to 30 minut, což mi nejdříve připadalo jako dostatečně dlouhá doba-přece jsem si do Paříže nepřijela vylepšit fyzičku a trávit celé dny „v sedle“.

Dobu 30 minut jsem ihned poté přehodnotila, protože jezdit po pařížských třídách na kole není jako jezdit u nás v Krkonoších. V Paříži je poněkud rušněji, ale překonala jsem strach z toho, že mě nějaké to auto smete, a vyjela. Do kaslíku nad předním kolem jsem si samozřejmě připravila mapu. Projela jsem Champs-Élysées, přejela nad Seinou a zakotvila u Eiffelovky. Když už se blížila půlhodina mého času ke konci, nemohla jsem najít žádnou stanici, kde bych kolo mohla nechat. Trochu jsem znervózněla a pak konečně jednu našla. Radost ale ze mě rychle vyprchala, protože jsem sice našla stanici Velib, ale nebylo tam ani jedno místo, kde bych kolo mohla nechat, všechna byla obsazená. Tenhle problém ještě není vyřešen-ráno se lidé z obydlených oblastí přemísťují do svých prací, takže všechna kola ze stanic v obytných částech Paříže zmizí a ve stanicích u kanceláří naopak nenajdete ani jedno místo volné. Jediné, co vás může zachránit, je automat, který vám dá k dobru 15 minut a zobrazí nejbližší stanice s volnými místy. Druhá možnost je zaplatit pokutu, která je také není nijak vysoká a užít si další půlhodinu.

Jízda na kole po Paříži mi pomohla se v tomto velkém městě pořádně zorientovat, dokonce si pamatuju, kde je jednosměrka a kde ne. Na kole jsem se otrkala, a tak mi jenom přišlo legrační tam jezdit na kole na těch velkých silnicích plných nemírumilovných aut a na semaforu je všechny předjet a pak v klídku pokračovat dál.

Velib se stal hodně oblíbeným nejenom místním obyvatelstvem, ale také turisty. Navíc tento systém šetří životní prostředí a prospívá tělu (a snad i duchu). Pokud tedy budete mít cestu do Paříže, tak neváhejte, ušetříte na jízdném a kolo vám pomůže poznat Paříž takovou, jaká doopravdy je, i když jízda metrem stojí taky za to.