Rubrika: Cykloturistika

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Letos opět v konferenčním sále Úřadu práce na Wonkově ulici a to v termínu 23.-24.1.2016. V programu je plno nových tváří a tak se můžeme těšit na další dobrodružství, sportovní výkony a spoustu krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada a různé doprovodné programy.

Hlavním tahákem bude projekce prvního dánského cyklocestovatele, který objel svět Nicolaie Bangsgaarda, který nám povypráví o svých 62 000 km a spoustě dobrodružství z cesty kolem světa.

V sobotu v podvečer se pak můžete těšit na premiéru filmu „Půl roku v sedle kola Amerikou“ z cyklocesty Renči a Martina Stillerových.

O zážitky nebude nouze ani v besedě Honzy Ždánského o zimním přejezdu Bajkalu, Jarda Král povypráví o nelehké cyklocestě téměř kolem světa, Michaela Heclová vás zavede do Kambodži, Peter Provaznik vám povypráví o rodinné cyklocestě po Kubě a chybět letos nebude ani oblíbený vypravěč Honza Vlasák. A to není vše … uvidíte také první besedu v historii festivalu prezentovanou malými dětmi – Vojtou a Šárkou Zigáčkovými. To si opravdu nenechte ujít.

SOBOTA 23.1.2016 – HRADEC KRALOVÉ, konferenční sál Úřadu práce, Wonkova ul. Blok A: 09:30 – 10:30 Tomáš Rusek – „Provence – slunečný ráj nejen pro cyklisty“ 10:45 – 12:00 Ivo Janeček – „Na kole do Finska a zpět“

Blok B: 12:30 – 12:50 Na kole do nebe, aneb vzpomínka na Michala Třetinu 13:00 – 14:15 Petr Bartoš – „Jízda Evropou aneb jak se z pěti stane deset“ 14:30 – 15:00 Martin Stiller – „Jaro-léto bez kola, aneb nová výzva…“

Blok C: 15:30 – 16:45 Jan Ždánský – „Na lehotříkolce v zimě přes Bajkal“ 17:00 – 18:00 R+M Stillerovi – „Půl roku v sedle kola Amerikou“ – premiéra filmu

Blok D: 18:30 – 20:30 SPECIÁL – Nicolai Bangsgaard – „Cesta kolem světa“ 20:45 – 21:45 „Indickým Himálajem na kole“ – FILM

NEDĚLE 24.1.2016 – HRADEC KRALOVÉ, konferenční sál Úřadu práce, Wonkova ul. Blok E: 09:00 – 10:15 Jarda Král – „Český Šnek na kole kolem světa“ – FILM 2.díl 10:20 – 11:00 Jarda Král – „Na živo o cestě na kole kolem světa“ 11:15 – 12:00 Postavte s námi české expediční kolo – WORKSHOP

Blok F: 12:30 – 13:45 Peter Provaznik – „Na kole s dětmi po Kubě“ 14:00 – 15:00 Michaela Heclová – „Dámská sólojízda Kambodžou, Laosem atd.“

Blok G: 15:30 – 16:15 Víťa&Šárka Zigáčkovi & rodiče – „Na kole z Těchonína do Benátek a zpět“ 16:30 – 17:30 Honza Vlasák – „Největší dobrodružství mého života“

Podrobnější informace naleznete na: www.cyklocesto­vani.cz nebo na facebooku: Cyklocestování

Tradiční a originální cestovatelský festival Cyklocestování ve Frýdku-Místku má významné jubileum. Už podesáté se uskuteční na plátně a v prostorách Nové scény Vlast. Prostřednictvím besed, promítání, filmů a workshopů se můžete vydat s cestovateli na kolech do různých koutů světa.

Hlavním programem bude projekce prvního dánského cyklocestovatele, který objel svět, Nicolaie Bangsgaarda, který nám povypráví o svých 62 000 km a spoustě dobrodružství z cesty kolem světa.

V sobotu v podvečer se pak můžete těšit na premiéru dokumentárního filmu „Půl roku v sedle kola Amerikou“ z cyklocesty Renči a Martina Stillerových.

O zážitky nebude nouze ani v besedě Michaely Heclové o dámské sólojízdě po Asii, frýdeckomístečtí cykloturisté Markéta a Standa Ubíkovi vás budou inspirovat na Tauerskou cyklostezku, výborně se zasmějete při povídání Petra Bartoše, Čechorakušan Peter Provaznik vám povypráví o rodinné cyklocestě po Kubě a chybět letos nebude ani oblíbený vypravěč Honza Vlasák. A to není vše … .

Festival pořádá Občanské sdružení Cyklocestovatelé za významné podpory příspěvkové organizace Národní dům Frýdek-Místek, která je spolupořadatelem akce. ** PÁTEK 15.1. 2016**, FRÝDEK-MÍSTEK – Kino Nová Scéna Vlast Blok A: 18:00 – 19:15 Jarda Král – „Český Šnek na kole kolem světa“ – FILM 2.díl 19:30 – 20:45 Jan Evják – „Norskem na kole“

SOBOTA 16.1. 2016, FRÝDEK-MÍSTEK – Kino Nová Scéna Vlast Blok B: 10:00 – 11:15 Michaela Heclová – „Dámská sólojízda Kambodžou, Laosem atd.“ 11:30 – 11:50 Na kole do nebe, aneb vzpomínka na Michala Třetinu

Blok C: 12:30 – 13:15 Postavte s námi české expediční kolo – WORKSHOP 13:25 – 14:20 M&S Ubíkovi – Tauerská cyklostezka s cyklovozíkem 14:30 – 15:00 Martin Stiller – „Jaro-léto bez kola, aneb nová výzva…“

Blok D: 15:30 – 16:45 Petr Bartoš – „Jízda Evropou aneb jak se z pěti stane deset“ 17:00 – 18:00 R&M Stillerovi – „Půl roku v sedle kola Amerikou“ – premiéra filmu

Blok E: 18:30 – 20:30 SPECIÁL – Nicolai Bangsgaard – „Cesta kolem světa“ 20:45 – 21:45 „Indickým Himálajem na kole“ – FILM

NEDĚLE 17. 1. 2016, FRÝDEK-MÍSTEK – Kino Nová Scéna Vlast Blok F: 10:00 – 11:00 Tomáš Rusek – „Provence – slunečný ráj nejen pro cyklisty“ 11:15 – 12:30 Michal Gordiak – „Bicyklom za 100 Eur z Bratislavy do Lisabonu“

Blok G: 13:00 – 14:15 Peter Provaznik – „Na kole s dětmi po Kubě“ 14:30 – 15:30 Broňa Nágel – „80 dní naležato kolem vod Rýna a Labe“

Blok H: 16:00 – 16:30 Žilinský cyklo(k)raj – prezentace regionu 16:45 – 17:45 Honza Vlasák – „Největší dobrodružství mého života“

Podrobnější informace naleznete na: www.cyklocesto­vani.cz nebo na facebooku: Cyklocestování

Zdá se vám Černá Hora turisticky profláklá? Pak jste asi navštívili ta nesprávná místa. V Durmitoru se mluví česky a pro všechny ty nadšené horaly skoro není kde lehnout do trávy. U moře se mluví Rusky a na místo na pláži se stojí fronty. Za pivko vypláznete dvě eura a hospodský před vás postaví umrněnou třetinku. Jak někde na západě. Jenže omyl. Tohleto není skutečná Černá Hora. Tentokrát pomineme notoricky známá místa a vyrazíme do míst neznámých, odměna bude sladká.

Pohádkový kaňon řeky Mrtvice

Do hor vyrážím ze silnice Kolašin – Podgorica proti proudu tyrkysové Mrtvice. Řeka se dle místní legendy každé jaro rozvodní a nemilosrdně sebou odnáší vše, co jí přijde do cesty, včetně pohřbených nebožtíků, proto název Mrtvice. Pod starým kamenným mostem slezu k tůni a zkouším teplotu vody. Hned mě napadá další důvod tohoto povzbudivého pojmenování. Stejně neodolám, rychlá koupačka v ledové vodě náramně osvěží. Hned za starým mostem se údolí zužuje a stezka se zařezává do kaňonu, který je místy až 1.100 m hluboký. Vlhké mikroklima svědčí bujné a husté vegetaci, žijí zde nejrůznější hadi, mloci a čolci. Člověk si připadá jak v pohádce z mechu a kapradí. Zlatým hřebem túry je Danilov put, úzká cestička dramaticky zaříznutá přímo ve svislé skalní stěně. Před půl stoletím ji zbudovali vojáci generála jugoslávské armády Danila Jaukoviće, který pocházel z tohoto kraje. Po překonání exponovaného úseku pokračuje cesta pohodově až nakonec vyústí v malé vesničce Velje Duboko pod horským systémem Moračská planina. Máte pocit, jako byste došli na konec světa, ale výlet do hor tady teprve začíná.

Přes koberce narcisů

Je konec května, po pár deštivých dnech se na obloze zase vylouplo sluníčko a rozzářilo rozkvetlé balkánské louky, které tvoří kouzelný kontrast s krasovými vápenci Moračské planiny. Je mi líto šlapat na všechny ty barevné kvítky, ale nadá se nic dělat. Květiny jsou prostě všude. Za chvíli už nekoukám pod nohy a kochám se neobvyklou krajinou. Bělostné skalní hřebeny a oblé travnaté vrcholy nabízejí nádhernou podívanou. Nejvyšším vrcholem je Kapa Moračka 2.226 m a to bychom nebyli na Balkáně, kdyby se z jejich svahů zrovna nehnalo stádo ovcí.

Kapetanovo jezero a bar Vagon

Cíl dnešní túry je ledovcové jezero ležící v nadmořské výšce 1.672 m. Stojí zde pár „vikendic“ – chatek Černohorců z nedalekého Nikšiče. Pro většinu majitelů je ještě brzy na letní radovánky, a tak většina budek zeje prázdnotou. Blížím se k boudě, která lehce připomíná vagón černohorského rychlíku, pan majitel bude zřejmě zaměstnán na dráze. K mé radosti vychází usměvavá žena a hned ze dveří volá, zda si dám kafe nabo rakiji. Uvítám oboje. Srkám oblíbenou balkánskou dvojkombinaci a povídám si s majiteli Draganem a Zoricou. Postesknou si, jak je na Kapetanově jezeře málo turistů, prý všichni jezdí jen do Durmitoru, Prokletije a Komovi a přitom je Moračská planina tak krásná. Slíbím, že sem pošlu své známé a že se sem určitě ještě podívám. Seznámení stvrdíme dalším panákem rakije a příslibem přátelství na facebooku. Balkánská klasika.

Údolím pod Žurimem

Ráno mě budí déšť bubnující na plachtu stanu, všude kolem jezera se válí hustá mlha. Moračská planina jakoby zmizela v bílé tmě. Dobývat vrcholy se mi v tomhle nečase nechce, a tak jdu údolní variantou dál. Vyrážím směr osada Gvozd širokým údolím plným pastvin. Odpoledne se mraky rozhání a já se mohu opět kochat. Procházím kolem Malého a Velkého Žurimu, skalnaté štíty jakoby nade mnou držely stráž. Potkávám další prázdné vikendice, ale i salaše, do nichž se teď na jaře stěhují pastýři se svými stády. Pozdravení se s domácími a prohození pár zdvořilostních frází se opět neobejde bez panáka rakije do jedné i do druhé nohy. Odpoledne už salaše obcházím obloukem, přece jen chci dnes doputovat do civilizace.

Do Nizozemí jsme se vydali s koly podruhé. Holandsko není úplně správný název, nazývají se tak to jen dvě provincie ze třinácti. Úplně všude se však jezdí na kole, cyklostezky jsou v perfektním stavu a pořád jsme si nemohli zvyknout, že cyklisté mají velmi často přednost i na přechodech (přejezdech) přes silnice a mají i vlastní semafory. Stojany na kola mají také všude a parkování u nich je zdarma. To se rozhodně říci nedá o autech, protože většina parkovišť ve městech je zpoplatněna. Prostě jasný vzkaz: „Jezděte na kolech!“ V helmách a na horských kolech jsme působili jako exoti, ale zase jsme uměli vyvinout vyšší rychlost. Přehazovačku totiž většina nizozemských kol nezná. A na dámském „střihu“ kol jezdí i většina pánů. Sesedání na křižovatkách je časté a pohodlnější. Zvláštní kapitolou jsou speciální odpadkové koše pro cyklisty, důležité je se trefit.

ZOO v Arnhemu

Do ZOO v Arnhemu, těsně u hranic s Německem, jsme se těšili, hlavně tedy na mořský svět a na to, že tam bude hodně atrakcí pro děti. U vchodu to však trochu drhlo, přestala fungovat čtečka čárových kódů na vstupenkách. Pánové se to chvíli snažili opravit, ale pak mávli rukou a začali vstupenky normálně natrhávat, jak se to dělalo dřív při vstupu do kina. Prostě žádný problém. Synek nás hned táhl do buše. Nechyběl zde obrovský skleník, palmy, ptáci a drobnější zvířata džungle. Jedna z cest končila u jezírka a pokračovala po lanovém mostě přes vodu. Kdybych neviděl, jak sedí u jezírka chlapec a suší si ponožky, asi bych na něj šel. Takto jsem počkal na jiného nebožáka, který se na lana s dřevěnými podložkami vydal. Lana se prověsila a kotníky byly ve vodě. Ale žádné rozčilování, voda prostě k Nizozemí patří.

Uprostřed buše je restaurace. Okolo létají ptáci, a pokud si host nedává pozor, přijde o kus sendviče, anebo mu na talíř přibude bílá tatarka i s dippem od papouška, co sedí přímo nad talířem na palmě.

Obrovská akvária v mořském světě na stranách chodeb jsou krásná, ale ti žraloci spíš budí respekt a nejen u dětí. V jedné části se pak nachází skleněný tunel, kde ryby plavou i nad lidmi. Prohnuté sklo zvětšuje a přibližuje. Nejvíce na nás zapůsobili rejnoci.

Vedlejším východem se dá dostat do umělé jeskyně, s umělými krápníky. Na malé ploše je jich tolik, že by Moravský kras zbledl závistí. Umělé pískovcové skály v části poušť už pak nepřekvapí ničím. I toho ptáčka, co seděl na vajíčkách na obrovském balvanu, jsem zprvu považoval za vrcholné dílo čínských plastikářů.

Jungle park je rájem pro děti. Se ZOO to má sice společné jen dřevěné opice a obrázky zvířat, ale děti prolézačky, lana a skluzavky milují.

Zpátky ve městě

V obchodech s potravinami jsme narazili na spoustu variant pendreků. Zde musím varovat. V Nizozemí je oblíbený pendrek s chloridem amonným – salmiak. Pro většinu Čechů je to šílená slaná pachuť a většina si druhý kousek rozhodně nedá. Po jedné zkušenosti jsem pak už důsledně koukal na složení. Pendreky totiž jinak miluji a v Nizozemí je výběr velký.

Pokud vyloženě nelije, jezdí se na kole i bez výbavy proti dešti. Pokud lije jako z konve, většina cyklistů si vezme deštník a jede trochu pomaleji, řidítka drží jednou rukou. O Holanďanech se říká, že jsou to Skoti, co přeplavali kanál. Projevuje se to v maličkostech. Třeba je nabídnuta káva. Kdo si dá, je mu k ní nabídnuta sušenka z krabice. Krabice ale nezůstane na stole, jak je u nás zvykem, zase se uklidí. A kdo nemá kávu, nemá ani sušenku.

Další zajímavostí bylo delfinárium v Harderwijku na západě od Amsterdamu. Pořádný zásah na peněženku . V několika zátokách probíhají stále nějaká vystoupení. Jednou se předvádí mroži tančící disko nebo hrají na trumpetu, pak delfíni vyskakující z vody nebo vozící po hladině drezéry.

Campování v Niozemí

Jsme zvyklí po Česku jezdit na kole se stanem a spát, kde nás napadne. Prostě vidět a být neviděn. Po stanu po nás zůstává pouze vyležený flek. Naivně jsem doufal, že se tak dá stanovat všude. V Nizozemí to nejde a to hlavně z důvodu, že prostě není kde. Všude prostě něco nebo někdo je nebo něco má. Zahradu, pastvinu, jezero, hospodářství. Spali jsme v parcích, u jezer na plážích a u kamaráda u Haagu. A také v campu u vesničky Assel. Tam mě zaujalo, že tekla neomezeně teplá voda (ohřívaná solárními kolektory), k dispozici wifi a nikde nikdo. Doslova. Pár stanů schovaných někde, auta spořádaně na jednom parkovišti. A správce také nikde. Jeho ordinační doba 10 až 10,30 se vylučovala s dobou našeho pobytu. Všichni totiž platí camp dopředu, a tak tam není třeba pořád být. Nechali jsme u vchodu pod kamenem email, ať napíše účet, že mu peníze pošleme. List byl doručen a peníze jsme poslali. Na osobu to vyšlo asi 6Eur. Zde jsme také viděli „lesní rezervaci“-De Hoge Veluwe. Prostě oplocený obyčejný les. Mají ho tam málo, že se může vstoupit jen vchodem do lesa, po cestičkách, nehlučet, nekouřit, nerozdělávat ohně, ne. . . . . . . nic. Jak jsem si vážil divoké Vysočiny, kde se může jít kamkoliv a může se i sednout na trávu. Doufám, že tento zvyk k nám nedorazí!

Námořní lodě v Hoek

Nikdy jsem neviděl tolik obrovských námořních lodí, jako v Hoek van Holland. Jedná se o malou vesničku západně od Rotterdamu. Zde začíná zátoka, kudy musí všechny lodě plout. Kolem břehu vede cyklostezka, jak jinak, a lze dojet až k majáku, který je vystrčen až na širé moře. Pekelně tam fouká. Však taky všude jsou tabulky upozorňující, že mohou být velké vlny. Břeh je lemován též přístavišti a občerstveními. Z jednoho to obzvláště vonělo smaženou rybinou. Ve fritéze dělali různé mořské potvory, ale cena-30Eur zaháněla chuť. Manželka se s vrozenou českou skromností zeptala, zda by se dalo jen ochutnat od každého druhu. Chlápek na nás mrknul, že chápe a udělal nám mix potvor s tatarkou a dábělkou omáčkou bez hranolků. Za 10Eur

Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní, mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí, když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.

Cyklo-lyžařský ráj Sella Ronda

Sella Ronda je okruh okolo užasného masivu Sella v Dolomitech, známý jak lyžařům (většinou v zimě), tak cyklistům (většinou v létě). A cyklistům silničním i horským. Okruh vede přes čtyři průsmyky (Gardena, Campolongo, Pordoi a Sella), do kterých se dá vyjet lanovkou a okruh tak zvládnou pohodlně za jeden den. Jednou ročně se tu pořádá tzv. Sella Ronda Bike Day kdy jsou silnice vyhrazené pouze pro cyklisty.

Ale to není to, proč se kvůli tomu ve třech mačkáme v autě my. Chceme projet Sella Ronda okruh na horských kolech, což je 65 km dlouhý okruh s celkovým převýšením skoro 4 tisíce metrů. Další den si to chceme dát opačně, po anitclockwise okruhu, který je dlouhý 55 km s převýšením přes tři tisíce.

Cestu máme pečlivě naplánovanou, i díky docela podrobné mapě cyklotras v oblasti Val di Fassa, kterou jsme nafassovali na turistických informací minule.

Základní tábor rozbalujeme v Canazei, v kempu. Vytahujeme kola, hadrová ochrana proti poničení úplně nezafungovala. Jarouš se směje, zažívá první zadostiučinění, že si nevzal svoje super karbonový a fakt hodně drahý kolo. My tomu nerozumíme, proč si ho kupoval, když si ho pak na nejlepší výlet sezóny nevezme proto, aby si ho náhodou nepoškrábal v autě, aby mu kolo někdo neukradl v kempu, případně aby svým naleštěným karbonovým rámem nespadl na ostrý dolomitský šutr. Jeho věc, říkáme si, my se o naše postarší celopéra tolik nebojíme, necháváme je uvázané u stromu a jdem někam na večeři.

Výjezd. Teda sjezd.

O samotném výletu není moc co psát. Úžasný zážitek, v úžasné krajině, poměrně těžké traily po kamenitých stezkách. Možnost vyjet si nahoru lanovkou je hrozně fajn, i když to vyjde na docela dost peněz. Sjezdy zvládáme ve zdraví, kolo jsme nikdo nerozbil, neztratil, ani nám je nikdo neukradl. A to je na horských boudách ani nezamykáme.

Okruh lze projet i se zaplaceným průvodcem, což by asi pomohlo v tom, že bychom tak často nemuseli čumět do mapy a nekufrovali. Zas tak dobře značený to nemají. Ale dá se, s dobrou přípravou a mapou. A s tím, že čas od času je potřeba nějaký ten kopeček vyšlápnout zpět.

Na Jaroušovi je po celou dobu vidět jeho rozpolcenost. Na svým starým kole se docela trápí, hrozně by chtěl mít svoje nové, ale zároveň je rád, že se tu o něj nemusí bát. My bychom to asi řešili nějakým pojištěním.

Výlet ještě nekončí, a už plánujeme, jak se sem vydáme znovu. V okolí je spousta dalších cyklo i pěších tras, takže bychom mohli vzít i naše holky, které naše adrenalinové střiky úplně nemusí.

Pár dat:

• Praha – Canazei: Pohodlným tempem skoro pořád po dálnici 8 hodin, poplatek za Rakouskou dálnici, Brennerský průsmyk, Italskou dálnici.
• Sella Ronda: Určitě to chce celoodpružené kolo a technickou zdatnost, není to pro začátečníky. Nástupní místa ideálně v Selva Gardena, Corvara, Arabba, Canazei nebo Campitello di Fassa.
• Počasí: V Dolomitech je vetšinu dní v roce fakt pěkně, ale jsou to samozřejmě nepředvídatelné hory, takže stojí zato mrknout na předpověď.

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. O našem putování píšu v předchozích dílech seriálu a teď se pokusím shrnout, co asijská cesta dala a vzala.

Ochutnávka asijské kuchyně – největší motivace

Proč jsem se do Asie vlastně vydala? Protože v zimě je v Čechách zima a tu já nemám ráda. Protože jsem v Asii (vyjma Turecko) dosud nebyla a stejně jako ve spoustě dalších destinací i tady platí: Čím dřív, tím líp. Protože mě roky láká vyjet na delší cyklovýlet a poznávat cizí kraje ze sedla bicyklu. A taky proto, že miluji asijskou kuchyni a po pravdě řečeno jedním z hlavních důvodů cestování, je pro mě ochutnávání místních dobrot a toho jsem si v Asii užila do sytosti. I když ne vždy to byly dobroty…

Plánování? To nám jde!

Mnoho informací o cyklistice v jihovýchodní Asii se mi sehnat nepodařilo a na detailní plánování nebylo mnoho času, a tak jsme prostě sedli do letadla s mapami a průvodci v ruce a začali ze dne na den vymýšlet, kam vlastně pojedeme. Začátek v Bangkoku byl jasný a dál se děla vůle naše i Buddhova. Nedocenitelným pomocníkem se stala GPS vybavená open street maps staženými z internetu. V Thajsku, Vietnamu a Kambodže fungovaly mapy výborně, našli jsme v nich každou malou silničku a vyhnuli se tak nepříjemným hlavním tahů. V Laosu to s open street maps bylo o poznání horší, tahle část světa asi ještě nestála za detailní zmapování. Jenže na druhou stranu zde nejezdila téměř žádná vozidla, a tak jsme bez problémů brázdili hlavní tahy země. Jednou za čas jsme prostě sedli na internet, otevřeli google earth a naplánovali postup na dalších pár dnů. Samozřejmě, že občas došlo na prekérní situace provázené nadávkami na „terénní zkratky“ a proklínáním techniky, která nám dodala odvahu opustit jistotu asfaltu, ale to k cestování zkrátka patří. Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzívní.

Jaká je asijská realita?

Co jsem od Asie očekávala? Úplně všechno. Rýži, usměvavé lidi, ušmudlané děti, bambusové chýše, džungli a hlavně bezčasí a pohodu, ve které nikdo nikam nespěchá. Popravdě řečeno, někdy toho bylo příliš. Rýží počínaje a pohodou a nespěcháním konče, zvlášť v Laosu byl často boj přesvědčit majitele bambusového stánku s rýží, aby vstal z hamaky a obsloužil hladového zákazníka. Ne nadarmo se zkratka Lao PDR (People’s Demoratic Republic ) překládá jako „please, don’t rush“. V každé zemi jsme podnikali mnohadenní jízdy mimo hlavní turistické oblasti. Patřily k nejkrásnějším etapám výletu. Rychlost pohybu na kole je ideální na kochání se krajinou, sledování života ve vesnicích a městech, užívání si divočiny v džungli, jenže občas přijde hlad a civilizace může být zatraceně daleko. Příjezd do Luang Prabang a první kuřecí bageta byl jeden z nejhezčích zážitků výletu. Omluvte mou povrchnost, ale hlad je prostě hlad.

Na domorodce jsme obecně působili jako šílenci. Když jsme rukama nohama a pár slovíčky popsali, co máme za sebou a co nás ještě čeká, chytali se za hlavu, váleli se smíchy a ukazovali na své motorky. Kde máme na těch našich kolech motor? Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. S jazykem jsme se za celou dobu v Asii příliš nesžili, ale i „dobrý den, děkuji, bylo to dobré a nashle,“ kvitovali místní s radostným úsměvem, i když jsme možná říkali něco úplně jiného. V zemích, kde „Kááá“ znamená „blízko“, „daleko“ a „kuře“ to našinec nemá jednoduché.

Co se nám v Jihovýchodní Asii líbilo?

Plán byl splněn na 167 % a možná ještě víc. Proti původnímu itineráři Thajsko – Laos -Kambodža jsme se trochu utrhli a zvládli k tomu ještě Vietnam a Malajsii. Radost nám nemůže zkazit ani to, že jsme do Malajsie dojeli z Bangkoku stopem a strávili tam pouhých 10 minut.

Thajsko: Coby klady jednoznačně vyzdvihujeme pohodové Thajce, jídlo, večerní tržnice a autostop (když bylo nejhůř, naložili nás i s bicykly). Coby zápory hodnotíme sklony silnic ve stylu: Když už do kopce, tak převis! Nepotěšil větší provoz na některých cestách a vyšší cena piva. Ale všeobecně je Thajsko nejpříjemnější země, co jsme v jihovýchodní Asii navštívili.

Laos: Potěšil nás minimální provoz na všech silnicích, plavba po Mekongu, několik překrásných horských oblastí, koloniální městečko Luang Prabang a laoské pivo. Jinak jsme tu zažívali spíš zklamání a pocit bezútěšnosti z chudé země plné zaprášených bambusových chýší u rozbitých cest, kde nikdo nic nemá a o nic se nestará. Pár turistických lokalit ukazuje Laos v úplně jiném světle než venkovská realita.

Vietnam: Jsem pivař, takže obrovské vietnamské plus je točené pivo z tanku za pár korun. Cyklistika získala zcela nový rozměr, k tomu nádherná hornatá krajina, nejlepší káva na světě, kouzelné městečko Hoi An i motorkářská metropole Saigon. Měsíc byl na Vietnam málo, ještě se sem někdy vrátím. Jen někteří Vietnamci a hlavně Vietnamky často lezli krkem, šidili nás, kde mohli a to jsme si vážně dávali bacha. Každodenní hádání o ceně litru vody či suché bagety unavovalo, ale celkový dojem ze země nezkazilo.

Kambodža: Cyklistický omyl. V druhé polovině března, kdy jsou obrovská horka, jsme tam na kolech vážně neměli co dělat. Zažili jsme si pár týdnů utrpení v prachu a potu a rozhodli se, že příště do Kambodži jedině na motorce. Vůči této zemi cítím dluh, přes to vedro jsem neměla sílu prožít si ji se vším všudy. Ale není všem dnům konec. Lidé jsou zde milí a o poznání příjemnější, než v sousedním Vietnamu a Angkor Wat si ráda projedu ještě jednou.

Cyklistická bilance a stav našich kol

Skóre defektů je: 4 (partner) + 11 (já, jeden nedobrý trnitý keř mi způsobil 8 najednou). K tomu jeden přetržený řetěz, jeden prasklý ráfek a jeden drobný karambol bez větších následků. Celkem ujeto cca 6 700 km. Fyzické zdraví jen lehce nalomeno infekcí z komářích bodnutí, na která rychle zabrala antibiotika. A těch pár střevních potíží k Asii patří. Duševní zdraví kupodivu vydrželo, ponorka se dostavila v únosné míře a na kolo jsme také nezanevřeli. Za pár let jedem zas, třeba do Jižní Ameriky .

Vietnam opouštíme jen neradi. Po měsíci v zemi strýčka Ho jsme si zvykli na točené pivo a bagety se smaženými vajíčky, vychytali provozuprosté silnice, vyzráli na šidící báby a už zase musíme balit brašny. Oslavili jsme 3 měsíce na cestě, 5000 kilometrů, 300 hodin v sedle a na tělech, na duších i na pláštích je znát kapka únavy. Takto naladěni vyjíždíme vstříc kambodžské rovině.

První dojmy z Kambodži

První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají, volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu. Skoro se zastydím. Jsme v jiné zemi jiných mravů. Kambodžský venkov zatím v bledých tvářích nespatřuje chodící bankomaty, příjemná to změna. Taky jsme zpátky ve světě buddhistických chrámů. Nic proti betonovým památníkům, budovatelským plakátům a válečným artefaktům Vietnamu, ale v buddhistickém chrámu se spí lépe než v tanku. Další body pro Kambodžu. V Laosu na nás nezletilí mniši s cigárem u koutku volali policajty, ve Vietnamu žádní mniši nebyli a v Kambodži nabízejí rohož v kuchyňském přístřešku. S díky přijímáme. Okun!

Rovina, prach, pot a slzy

Kambodža je placka a v březnu navíc pekelně rozpálená. Nadáváme si, že jsme se sem dostali až teď, kdy většina místních tráví dny v houpací síti se sklenicí ledové cukrové třtiny a turisté se zde pohybují výhradně v klimatizovaných autokarech. Cyklistika začíná být očistcem. Šlapeme od ledové kávy, přes studenou plechovku piva k cukrové třtině s ledem a takhle pořád do kola. Na kilometry nemá smysl koukat, neubývají. Zato asfalt, ten tady snad žerou, a tak víříme v prachu a k zastávkám u ledových pochutin přidáváme stále častější pauzy u hadic s vodou. Je fajn vidět aspoň pár metrů na cestu, pak se oči zalepí oranžovým prachem a zase nevím, kam jedeme. Doufám, že na Angkor.

Ani nevím jak, ale benzínky a hadice s vodou najednou mizí, města nakreslená na mapě ve skutečnosti neexistují nebo se před námi schovala. Večer se blíží, ale výheň neubývá. Máme dvě možnosti: spát v poli (snad ne minovém) pokryti několikacenti­metrovou vrstvou prachu nebo prostě jet dál. Dochází na lámání rekordů. Překonáváme 150 km/den (doufám, že poprvé a naposledy), poslední dvacku se akorát modlím a prosím nohy, ať ještě párkrát šlápnou. Zažívám jeden z nejextrémnějších zážitků asijského putování. Večerní spása v podobě sprchy a větráku a bezesná noc plná rotování na matraci a cukání ve spodních končetinách.

Kotvíme v Phnom Penhu

Dobýváme hlavní město Phnom Penh, ale namísto objíždění této „asijské perly“ (National Geographic) lezeme rovnou pod sprchu a větrák. Perlu lze vzhledem k teplotě ovzduší prohlížet pouze v brzkých ranních a pozdních večerních hodinách. Vyrážím za svítání. Ledová káva na artdecové tržnici, prolézání uliček, čím dál od turistického ghetta, tím asijštější (rozuměj větší smrad a bordel). Po pár blocích vyměknu a utíkám zpět do turistické čtvrti guesthousů. Krátce se zastavím před muzeem krutovlády Rudých Khmérů, ale na návštěvu neseberu odvahu. Den příjemně utíká v malé samoobsluze u točeného piva značky Anchor. Kotvíme zde i příští den a kotvili bychom snad dodnes, nebýt posledního velkého lákadla – chrámového komplexu Angkor.

Khmérský chrám Angkor Wat a město Siem Reap

Angkor, velkolepé dílo khmérských králů, jedna z nejvýznamnějších světových památek 9. – 15. století. Rozlehlé chrámové město Angkor Wat, chrám Bayon s více než dvěma sty tvářemi boha Avalokitéšvary, symbióza džungle a kamene v lesním chrámu Ta Prohm a další stovky staveb, které stojí za zastavení. Nevěřila jsem, že zvládnu tři dny jezdit od chrámu k chrámu, ale zvládla bych to i tři týdny. Angkor je slovy nepopsatelný, každý chrám dokáže svou atmosférou pohltit a vtáhnout tak, že člověk přestane vnímat čas, horko, žízeň, chlad a teprve když vás začne otravovat partner, zjistíte, že tuhle bránu a tamten strom fotíte už půl hodiny.

V těsné blízkosti Angkoru vyrostlo turistické městečko Siem Reap, kde se ubytovává drtivá většina návštěvníků chrámů. Místo je to značně neasijské, plné obchůdků, luxusních restaurací a pokřikujících taxikářů. Jak jsme ráda, že většinu času sedím na kole. „No taxi, no tuk tuk.“ Najít si levnou pouliční jídelnu dá pár kilometrů kroužení, ale ani tady nás nezklame šestý smysl a hned první den objevujeme ideální místo mezichrámového odpočinku s točeným pivem za 8 Kč.

Akvária s ďobacími rybičkami

Ještě jedna atrakce Siem Reapu stojí za zmínku. Akvária s „ďobacími rybičkami“. Za dolar ponoříme unavená kopyta do nádrže a pozorujeme a cítíme stovky rybiček nejrůznějších velikostí, jak oďobávají z chodidel vše, co tam nepatří. Oďobávaly neskutečně dlouho. A pak už jen celí oďobaní vyrážíme zpět do Bangkoku. Čeká nás dalších pár dnů roviny, kilogramy prachu, litry potu a sílící thajský provoz. Ale taky těšení do domoviny a trocha smutku z toho, že asijská cyklojízda končí.

Dobré ráno, Vietname!

Tak jsme se dočkali, laoská víza vypršela a my můžeme překročit hranici do jiného světa. Jsem nadšená, kolem silnice je na co koukat. Domy. Po měsíci jízdy kolem bambusových chýší je člověk nadšen i z obyčejných domů. A ty vietnamské jsou vážně hezké, částečně prorostlé dekorativními pokroucenými stromy a jinou zelení. A před domy zahrádka, věc dlouho neviděná.

Jenže pozor na přílišné kochání, neboť na silnici je překvapivý provoz, jehož účastníci nenechávají nic náhodě a intenzivně troubí. Pardon, uhýbám z prostředku vozovky a disciplinovaně kopíruji krajnici. Jenže Vietnamci troubí dál. Zanedlouho zjišťuji, že klakson je zkrátka nejdůležitější součástí vozidla. Není problém jet bez plynu, spojky, světla či sedla, ale bez klaksonu ani metr. Brzdy? Koloniální přežitek.

Po třech dnech mě při každém zatroubení začíná škubat levé ucho a tikat pravé oko a ubohý spolujezdec je na tom ještě o stupeň hůř. Začíná být agresivní a na každé druhé troubící vozidlo (tj průměrně 3× za minutu) ukazuje prostředníček. Coby odpůrce vulgárních gest a hlasitých verbálních projevů tento enthusiasmus nesdílím a tiše čekám, kdy mu banda místních řidičů rozbije ústa. Jenže oni stejně nevědí, co ten vztyčený prst znamená, takže vesele troubí dál. A ještě se u toho smějí. Bod pro Vietnam.

Nejlepší káva na světě a džbánek točeného pivka

Je jeden způsob, jak se dá na hrůzy silnic zapomenout. Usednout na kávu. Vietnamská překapávaná káva je tou nejchutnější a nejvoňavější kávou na světě. S kapkou kondenzovaného mléka a dvěma kostkami ledu vytváří neskutečně lahodnou kombinaci. Mám plán pro příští život – budu vietnamským kavárenským povalečem. Je ještě jeden způsob, jak si z klaksonů přestat dělat hlavu. Najít ve městě podnik s nápisem „Bia Hoi“, objednat si džbánek točeného tankového piva (2 litry za 20 Kč) a pak to párkrát otočit. Plán pro přespříští život – budu vietnamským hospodským povalečem.

Vietnam je po všech stránkách návrat k dobrotám, po měsíci v Laosu se skoro neodvažuji sníst nudlovou polévku. Jenže tady je vážně dobrá a neplavou v ní slepičí hřebínky. A k rýži se servíruje kus dobrého masa, tofu a zelenina. Jenže bacha, jsi-li bledá tvář, mají pro tebe dvojnásobek až trojnásobek běžné ceny. Smažené vajíčko za tři pětky? Žádný problém, jsi z Evropy, máš na to. Syčáci! A tak obrněni trpělivostí (mojí) a vyzbrojeni nadávkami (přítelovými) obcházíme jídelny, bagetárny, krámy tak dlouho, dokud nenarazíme na někoho, kdo nás nenatáhne anebo natáhne v únosné míře.

Blízká setkání se zelenými mužíky

Jako tradičně vyrážíme vstříc divočině a minimálnímu provozu. Tentokrát to bude rovinatá oblast poblíž hranice s Kambodžou. Fotím vypálená pepřoviště, když tu se u mého bicyklu zastavuje tříčlenné motorkářské komando a naznačuje, že dál pokračovat nesmíme. Pánové jsou v pantomimě zdatnější než drtivá většina obyvatel Vietnamu, o to krutější je tvářit se, že nerozumíme a pokračovat v započaté cestě. O pár kilometrů dál jsme zastaveni znovu, tentokrát u cedule „Frontier Area“ (20 km vzdušnou čarou od hranice), kromě onoho motorkářského gangu přibíhá pár zelených mužíků (Vietnamci v zelených policejních uniformách různého odstínu a střihu). Nejsou ozbrojeni, a tak mi ani nevadí, že se partner začíná hádat. Ukazujeme pasy a do nekonečna vysvětlujeme, že nehodláme ilegálně překročit vietnamsko-kambodžské hranice, že pouze volíme méně frekventovanou trasu, která jak na potvoru hranice kopíruje. Samozřejmě v uctivé vzdálenosti.

Telefonuje se na desítky míst, občas nám do ruky přistane mobil a na druhé straně se ozývá rádoby angličtina, a tak desetkrát opakujeme odpověď na otázku „Where are you from?“ k tomu padá tma a situace se zdá být čím dál víc bezútěšná. Do komedie je zatažen i právě projíždějící manažer gumovníkové fabriky, umí pár slov anglicky a dostává bojový úkol: Naložit nás na korbu (i ve Vietnamu se zřídka kdy stane, že auto nemá korbu), odvézt k sobě domů, nakrmit, uložit ke spánku, ráno vzbudit, nakrmit a poslat na hlavní vnitrozemní dálnici.

Ráno míříme do pohraničí jinou trasou. Tentokrát mineme ceduli „Frontier Area“ bez ztráty kytičky, času a rychlosti. Krajina je liduprázdná a nádherná, kávové a pepřové plantáže střídá vzrostlý listnatý les, předzvěst národního parku Yok Don. Už se skoro radujeme a těšíme na kafe v blízké vesnici, když tu je před námi další zelený mužík. A kdyby jeden, za chvíli jich tu máme deset. Takže znovu a lépe: ukazujeme pasy, telefonujeme, kreslíme trasu, telefonujeme, přísaháme, že do Kambodži nechceme, telefonujeme, dozvídáme se, že „bitch is broken“ rozuměj: „most je zbořený“, telefonujeme, vysvětlujeme že přes bridge ani přes bitch do Kambodži nejedeme, telefonujeme… Po hodině jeden ze zelených mužíků rezignuje a mávne zelenou končetinou konečně tím správným směrem. Nevěříme svým uším a očím, objímáme onoho oficíra, v úžase nasedáme na kola a pokračujeme. Dalších 30 km mě děsí každá zelená barva lakem na projíždějícím motocyklu počínaje a stromy na obzoru konče. Jedeme pohraniční plackou, provoz je minimální, osídlení žádné, kolem jen listnatý les a k tomu hřejivý pocit vítězství nad přesilou zelených mužíků.

Nový ráfek? Jedině ze Saigonu

Nic netrvá věčně, ani ráfek mého zadního kola. Proč jsem ho jen nevyměnila v teple domova? Jenže pozdě bycha i ráfek honiti. Schází 200 km do Saigonu, vypojuji zadní brzdu, odlehčuji, jak se dá, a modlím se, aby prasklina pár dnů vydržela. Oprava ve vesnicích a malých městech je nereálná a představa stopování se dvěma koly nás vůbec netěší. Bez dechu dojíždíme do města strýčka Ho, kde začíná několikadenní peripetie se sháněním správného typu. Mezi třemi miliony motorek křižujeme z jednoho cykloshopu do druhého, z jednoho krámu s hromadou těžko probratelného cyklomateriálu ke třetímu, čtvrtému, desátému a nic. Ho Chi Minhovi vnuci neznají ráfky s dvaatřiceti dírkami. Spásu přináší až cykloshop Le Hoang Pro Bike. Prasklý ráfek vyměněn, dráty přemotány, kolo vycentrováno, brzdy seštelovány a to vše za rekordních 50 minut. Zbývají dva dny na prohlídku krás Saigonu, odpočinek a posledních pár džbánků Bia Hoi. Vietnamská víza končí a Kambodža volá.

Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní bahenní lázně.

Obě situace mají svá pozitiva. Za pěkného počasí vám denní etapu zpestřují výhledy na okolní krajinu, takže se ani nenadějete a 60 kilometrů je za vámi. Za deště nejsou výhledy tak velkolepé, ale zato nehrozí, že špatně odbočíte. Blátivé stopy jasně ukazují směr, kterým se prohnalo stádo cyklistů před vámi. Jako bonus navíc můžete po návratu ze zájezdu přehánět v hospodě, že jste pokořili ukrajinské blátivé peklo.

Už i na Ukrajinu dorazily sprchy

Podobovec a Pilipec jsou nejvýznamnější horská střediska na úbočí poloniny Boržava. Míst, kde se můžete najíst nebo složit hlavu je tady díky tomu dostatek. Nám se nejvíc osvědčila hospoda U Leva a proslavená turbáza Podobovec 2000. Vyznavači extrému sice nejspíš ohrnou nos nad každodenní hygienou, ale pokoje bez teplé sprchy už prakticky nejsou k mání. Zato pivo tady vyjde zhruba na dvacet korun.

Z Podobovce můžete vyrazit nejen nahoru na Borźavu, ale i směrem na sever, kde je spousta nižších hřebenů a rozeklaných údolí. Čas se ve zdejších zapadlých vesničkách zastavil už hodně dávno. Jízdu po asfaltu si užijete jen na hlavní silnici, ostatní cesty jsou jen bláto a kamení.

Vůbec nejlepší pohled na poloniny si užijete z hraničního hřebenu mezi Zakarpatskou oblastí a bývalou Haličí. Dosahuje výšky okolo tisíce metrů a je hrbolatý jako hřbet velblouda. Nikdy nejedete déle než pět minut jedním směrem. Nahoře se před vámi otevře výhled na nekonečné jehličnaté lesy Karpatského podhůří. Oko středoevropana zvyklého na obydlenou českou krajinu marně hledá pevný bod, na němž by mohlo v klidu spočinout.

Medvědy prolezlý Siněvir

Na Ukrajině není jiné místo s takovou koncentrací chlupáčů jako v Siněvirském národním parku. Pobíhá jich tady údajně přes 600. Ukrajincům to ale nejspíš nestačí a rozhodli se zde vybudovat ozdravovnu pro vysloužilé medvědy z cirkusu. Učí je tomu, jak znovu začít žít v přírodě a děsit nebohé turisty. Člověk ale musí mít pořádné štěstí, aby alespoň jednoho potkal. Medvědi se nejprofláklejším turistickým místům vyhýbají.

Mezi taková místa patří i Siněvirské jezero. Cyklistu, který má v nohách dvě a půl hodiny jízdy, právě překonal desetikilometrové stoupání přes stejnojmenný průsmyk, dojel do stejnojmenné obce, možná překvapí fakt, že stejnojmenné jezero je ještě 15 kilometrů daleko. Nemá cenu se vztekat Lidí, kteří naletěli zdejším místopisným hříčkám už bylo hodně. Rozhodně to ani není důvod proč propadat zoufalství. Právě zde totiž vjíždíte do jedné z nejkrásnějších částí Karpat.

Cesta vede zalesněným údolím, kde nebudete vnímat nic než vůni smrkového dřeva a hukot peřejnaté řeky Terebly, Divoká krása zdejších hor ohromila i Jaroslava Foglara, který sem zavítal ještě v dobách první republiky. V údolí nedaleké říčky Ozerjanky se údajně měl zrodit námět pro knihu Hoši od Bobří řeky.

Samotné jezero je ledovcového původu a leží ve výšce okolo 900 metrů. To znamená, že od dolní brány je to ještě pořádný krpál nahoru. Po zaplacení 10 hřiven jste vpuštěni dovnitř a můžete si vybrat z asfaltové cesty a krkolomné boční stezky, kde je menší frmol. Koupání i rybolov jsou zde bohužel zakázány. Můžete si ale půjčit vor nebo si dát něco k obědu v blízké restauraci.

Začátek konce světa

„Dej mi vodku!“ „Celou flašku!“ haleká vesničan na obsluhu v zatuchlé nálevně… Jsme ve vesnici Sloboda a tento dialog asi nejlépe dokresluje životní styl zdejšího obyvatelstva. Právě tady pomyslně končí civilizace. Dál nasleduje asi 30 kilometrů hor a lesů a pak končí i turistická mapa. Jestli vám ukrajinské vesnice připadaly zaostalé, tak tady si budete připadat jako ve skanzenu. Těch 5 kilometrů navíc od jezera za to poznání stojí.

Loupeživá Koločava

Pokud v Siněviru neodbočíte k jezeru, ale pojedete dál po hlavní, tak dřív nebo později dorazíte do Koločavy. Ta je zářným příkladem toho, že negativní reklama je nejlepší způsob propagace. Kdyby tu Nikola Šuhaj nezastřelil několik českých četníků a Olbracht o tom nenapsal knihu, nikdo by této vesnici utopené v horách nevěnoval větší pozornost.

Dnes se ale v Koločavě střídá jeden český autobus za druhým. Hlavním centrem turistiky je hospoda Četnická stanice vlastněná místní učitelkou Natálkou, která má na starosti i Olbrachtovo muzeum v místní škole,

Koločava má také štěstí v tom, že jeden z místních rodáků dnes sedí v Kyjevském parlamentu a štědře dotuje rozvoj obce. Na jeho účet dokonce opravili silnici a provozují 10 muzeí. Z nich je nejzajímavější právě muzeum Ivana Olbrachta, dřevěný kostelík sv. Ducha a koločavský skanzen, ve kterém najdete všechno od roubených chalup až po lokomotivu a obrněný transportér.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Na hřbitov jedině přes plot

Brána od místního hřbitova je opatřena solidním zámkem, který se odemyká jen při zvláštních příležitostech. Ukrajinci to vyřešili tak, že přes plot postavili něco jako průměrně vratké štafle. Návštěva hrobu samotného Šuhaje tudíž vyžaduje jistou dávku fyzické zdatnosti.

Po této anabázi je nalezení loupežníka už hračka. Stačí dojít do spodní části hřbitova a hledat kříž s modrým kýblem. Zde leží Šuhaj. Pochován je sám, daleko od ostatních, neboť jako zločinec a hříšník nepatří mezi slušné lidi. Můžete se ještě pokusit najít hrob Eržiky, který je situován trochu výše, mezi ostatními náhrobky.

Nebo zkuste zapadnout do hospody a počkat na večer. Rody známé z Olbrachtových knih v Koločavě žijí i po 90 letech. Když budete mít štěstí, tak si můžete dát panáka s opravdovým Šuhajem.