Rubrika: Vodopády

Výlet z Manily

Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale naopak prý uvidíme téměř ráj.

Na řece už čeká na každou dvojici turistů dlouhá dřevěná kánoe. Usedáme do nich navlečeni v nezbytných záchranných vestách a helmách – jen aby se „turistům z Evropy“ nic nestalo! Filipínci asi netuší, že na rozdíl od většiny asijského přímořského obyvatelstva umíme plavat, ale pravidla jsou pravidla… Pádla však do rukou nedostaneme, na záď a příď s nimi přisedají šlachovití filipínští chlapci. Vyplouváme a konvoj lodí se postupně řadí do „vláčku“ za jednu kánoi s motorem, která nás přiblíží po klidné hladině proti proudu řeky až k první peřeji. Odtud už musí nastoupit lidská síla.

Vodáctví po filipínsku

Dokud to jde, hoši vzadu i vpředu zabírají svými pádly, a když je třeba se odrazit od okolních kamenů, vypomáhají si téměř akrobaticky nohama. A pak je před námi peřej, skoro kamenná hradba. Můj vodácký duch velí „Vystupovat!“ a už sebou cukám. Ale chlapci mě usazují zpět – přece nebude bílá, za dobrodružství draze zaplativší turistka něco dělat! Vyskakují do vody a přetahují loď přes kameny i s námi, co máme dohromady minimálně 150 kg – ještě že částečně pomáhá Archimédův zákon. I tak se ale cítíme trochu trapně.

Ale už jsme zase na klidnější vodě, my se vezeme, hoši pádlují. Vjíždíme do nádherného hlubokého kaňonu porostlého tropickou zelení odshora až dolů. Tu a tam z bujné vegetace crčí malé či větší vodopádky. Je to ráj! Závidíme kamarádům vybaveným „podvodním“ fotoaparátem, že si tu krásu mohou zvěčnit. My jsme se náš obyčejný přístroj do této akce vzít neodvážili a dobře jsme udělali.

Na kanoi k vodopádu

A už jsou tu zase peřeje… a další… a na jednom místě dokonce vybudovaný „most“ pro lodě – přes kameny jsou příčně ukotveny bambusové tyče a po nich nás naši lodníci přestrkávají. Jak trefně napsal kamarád na svém blogu z tohoto výletu: „Byli jsme jeti do kopce.“ V jednom místě to ale chlapci vzdávají – vysazují nás a my musíme kousek po břehu po svých, zatímco oni kánoi přetahují prázdnou. Asi po hodině jsme konečně u cíle. Vystupujeme z lodí a jdeme kousek po skalnaté pěšině. Nejdříve slyšíme jenom hukot a pak je to tady! Vodopád Magdapio se ukazuje v celé své kráse a mohutnosti! Jeho vody se valí ze skalní rozsedliny a padají na hladinu jezírka. Vše halí mlha vodní tříště, mračna kapiček se rozletují na všechny strany. Ale nebudeme se na něj pouze z dálky dívat – dobrodružství pokračuje.

Místo kanoe bambusový vor

U břehu kotví malý bambusový vor, na který průvodci usadí asi dvacet pasažérů jednoho za druhým tak natěsno, že se plavidlo začíná i s našimi zadnicemi nořit pod hladinu. Tušíme, že suší už dnes nezůstaneme. Na příď i záď voru si stoupají ohromní svalovci – tak urostlé Filipínce jsme ještě neviděli – a chápou se lana napnutého od břehu až k vodopádu! Posunujeme se blíž a blíž, vodopád mohutní, hukot vody sílí, až není slyšet vlastního slova, ve vzduchu přibývá vody a ubývá kyslíku… Nádech! A jsme tam. Pod hradbou vodního sloupce, který zalévá úplně všechno – oči, nos, ústa – a skoro se topíme! Naštěstí vše trvá jen okamžik a zaplouváme do jeskyně za vodopád. Všichni vřískají, ven přes vodní clonu nevidět. A už nás táhnou zase ven – jak jinak než opět skrz padající masu vody – ještě jsme prý málo mokří!

Jak jsme po řece přijeli, tak odjíždíme. Usedáme do kánoí, naši průvodci berou pádla a odrážíme. Zpátky to mají téměř bez práce, jedeme „z kopce“, občas to chce jen trochu vodácké šikovnosti ve větších peřejích, aby nás nevyklopili, jak se to stalo jedné tchajwanské dvojici – asi se moc vrtěli. Ale naši hoši jsou zkušení, bezpečně s námi plují vstříc zaslouženému obědu. Užíváme si ničím nerušené plavby a kocháme se pohledy na strmé stěny nádherného kaňonu, který, už chápeme proč, se stal slavnou filmovou kulisou.

Antalya je součástí Turecké riviéry a je jednou z nejvyhledáva­nějších oblastí pro nádherné písečné i skalnaté pláže a dlouhodobě teplé moře nejen během slunečného léta. Můžete se sem vydat za teplem i na jaře nebo na podzim.

Na pláž, do přístavu nebo toulání po krámcích?

Do Antalye se jezdí nejen za odpočinkem na rozlehlých plážích, ale také za přírodními krásami či za poznáním architektury. K této oblasti se také váže jedna prastará pověst, která říká, že král Attolos II. pověřil své muže, aby našli nejkrásnější oblast na světě. Něco jako „ráj na zemi“. Trmáceli se širým světem dlouho, předlouho až našli tuto oblast v dnešním Turecku, kde král založil město Attaleia, později přejmenována na Adalie a dnešní Antalya. Po smrti krále se zde rozšířilo křesťanství a země připadla Římanům, 5. a 6. století bylo byzantskou érou, kdy byly zbudovány například městské hradby. Město sílilo a stávalo se díky přístavu větším a významnějším.

Dnes zde leží malebný přístav, do kterého se dostanete po dlouhých schodech nebo po příkré točící se silnici, která se zdá, že nemá konce. Silnice je lemována krámky, pobřeží kavárničkami. Nad přístavem, který je večer plný lodí, zapadá slunce a vytváří překrásné pohledy na zlatavé večerní moře. Kolem něj se rozkládá město, kterým kráčela historie. Antalya je město, kde se podepsaly různé architektonické vlivy a je velmi multikulturní. Dnes je plné kontrastů, najdete v něm unikátní historické památky, starobylé a malebné úzké uličky s dřevěnými domky, staré části zástavby, které pamatují doby římského impéria, spousty malých drobných krámků a obchůdků stejně tak kostely i mešity a minarety. Město se dělí na Staré město – Turci ho nazývají Kaleici a nové město, což není oficiální název, spíše se tak říká ostatní výstavbě kromě starobylého centra a přístavu. Většina starých domů na starém městě je přestavěna na penziony a v jejich spodní části jsou obchůdky nebo kavárny či restaurace. Město dlouhodobě prochází rekonstrukcí, což je vidět jak na opravených domech, tak na nové dlažbě, která je zde od roku 2008.

V nové části města je dominantní bulvár Şarampol na severu od starého města. V domech se nacházejí velké bazary, kam chodí starousedlíci. Nejlépe je tam jít v pátek. Procházeli jsme jimi asi hodinku, ale člověk nakonec zjistí, že zboží je stejně všude totožné a stačí projít jen část. Také jsme si dali pár místních zmrzlin, ale jelikož jsme zhýčkaní zmrzlinou italskou nebo chorvatskou, byli jsme zklamaní. Zdály se nám příliš drahé, příliš sladké a lepivé. Místním evidentně chutnají, jsou skoro na každém rohu, jde jistě o zvyk.

Jak v bazarech, tak ve výlohách drahých obchodů s oděvy mě zaujaly oděvy pro zvláštní příležitosti, na křtiny nebo pro miminka, hlavně pro chlapce, na obřízku. Oděvy vypadaly jako pro prince s korunkami a pláštěm nebo pelerýnkou s peřím, žezlem a motýlkem pod krkem, bohatě vyšívané. Všude mnoho různých modelů.

Domy jsou zde většinou šestipatrové v téměř čtvercové síti. Občas překvapí prosklená stavba. Dámy ale určitě upoutávají rozlehlé prosklené výlohy, za nimiž jsou desítky modelů dlouhých plesových, společenských či svatebních šatů, luxusní boty a kabelky. Je to kontrast ke klasickým tureckým trhům na starém městě s obchůdky plných koberců, výrobků z kůží, zlata a jiných šperků z polodrahokamů a orientálního koření. Nás na trzích nejvíce zaujaly ručně malované hrnky, talířky, mísy s tisícerým druhem zdobení hýřící plejádou barev. Přivezla jsem si hrníček tmavě modrý zdobený květinami a listy jen z teček a dotyků kulatého štětce vyrobený z velice tenkého porcelánu. Více se zde ale vyskytují především výrobky místní keramiky.

Bájná Hadriánova brána

V novém městě jsou skvostné paláce, moderní architektonická zástavba, drahé exklusívní obchody, pěší zóny a rozlehlé ulice s moderní architekturou. Do centra Antalye jsme jezdili dolmuší (šestnáctimístný kříženec taxíku a minibusu). V Antalyi je jich plno a cesta většinou stála přes jednu liru (15 až 20 korun). V Antalyi je stále co objevovat. Ať jsme šli od zastávky dolmuše na jakoukoliv stranu, všude jsme narazili na množství starých architektonických památek i zajímavých současných staveb. Zastavila bych se jen u těch nejznámějších, kam řadíme Hadriánovu bránu, která byla vystavěna v roce 130 na počest císaře Hadriána, který v té době Antalyi navštívil. Jde vlastně o tři oblouky ve formě vítězného oblouku. Tyto tři obloukové průjezdy mají z přední strany čtyři korintské sloupy, které jsou z výrazně světlejšího kamene a září do dálky. Vršek brány je vyzdoben hlavami zvířete. Možná jde o běžnou kočkovitou šelmu, ale pověst říká, že jde o zvíře bájné s nadpřirozenými schopnostmi a obrovskou silou a svou přítomností chrání město. Zajímavé na její historii je to, že byla odhalena až v 50. letech 20. století a ta neuvěřitelně dlouhá léta před tím byla skryta v seldžuckých hradbách, zastavěna mezi hromadami kamení, které chránily město.

Město dávno přesáhlo své historické hranice, a tak se Hadriánova brána, podle níž se na obě strany táhnou hradby původního starého města, ocitla přímo v městě moderním. Jen je jí na škodu, že je obklopena v přílišné blízkosti spoustou obchůdků a prodejců. Zboží je ale levné a ještě se dá smlouvat. Další významnou památkou Antalye je Hodinová věž jednoduchého vzhledu, postavená roku 1244, která původně označovala horní hranici starého města. Na počátku byla věž součástí obranného systému.

Další historické poklady v Antalye

Další dominanta okolí má název Hidirlik Kule. Jde o vysokou věž, která má výšku 17 metrů a slouží jako maják. Je postavena na jihovýchodní straně zálivu a pochází z 2. století před Kristem. Další štíhlou útlou stavbou, která je postavena vedle byzantského chrámu, jež byl roku 1207 přestavěn na mešitu a která Vás upoutá je flétnový minaret Yivli Minare ve tvaru píšťal, tzv. Žlábkovaný minaret, který v roce 1219 nechal postavit seldžucký sultán Alaeddin Keykobad I.. Právě tato mešita spolu se zříceninou školy koránu jsou součástí flétnového minaretu. Ve městě nepřehlédnete starý byzantský kostel Kesik minare, zvaný Useknutý minaret. Významnými mešitami, které potkáte ve městě, jsou i Murat Pascha a Tekeli Mehmet Pascha. Pocházejí z 16. a 18. století.

Za návštěvu také stojí Městské archeologické muzeum – Suna a Inan Kirac Kaleici Museum, jedna z nejvýznamnějších sbírek antického umění v celém Turecku, které leží kousek od útesu nad pláží Konvaalti ve východní části města. Spodní patro plné exponátů od doby kamenné až po současnost, v prvním patře místnosti, které ukazují každodenní život Turků.

Kam na výlet z Antalaye? Rozhodně do Pamukkale!

První místo, které jsme obdivovali, bylo Pamukkale, místo tektonického zlomu, kterému se říká „bavlněný hrad“. Jde o nejstarší přírodní turecké lázně. Již z dálky září ve slunci bílý kopec, který se rozléhá v jihozápadní části země nedaleko města Denizli.

Právě tímto místem je Turecko proslavené a má proč. Po tisíciletí vzniká toto neuvěřitelné místo tím, že mineralizovaná voda stéká po skále a tak vznikají usazeniny, které tvoří působivé terasy, kaskády, kapsy a jezírka různých velikostí. Velmi horké prameny s rozpuštěným uhličitanem vápenatým stékají po svahu a jak chladnou, vznikají tam známá jezírka z travertinu. Nad travertinovým svahem jsou zříceniny starého římského města Hierapolis s velkým amfiteátrem a nekropolí s mnoha typy hrobů.

Rozloha Pamukkale je 2 700 metrů na šířku a 160 metrů na výšku. Kvůli maximální snaze o zachování původního rázu krajiny je od roku 1997 koupání v jezírkách zakázané. Proto byla vytvořena umělá jezírka, na nejvyšším místě můžete brouzdat většími vodními ploškami naboso a užívat si výhled do celé krajiny. V přírodních travertinových jezírkách se koupat nesmí, přílivy turistů jsou obrovské a místo dnes potřebuje ochranu. Pro zajímavost i v Čechách máme travertin. Hodně velmi starého travertinu je v okolí Berouna. Kdybyste u nás chtěli vidět usazování travertinu, zajeďte na Kodu u Srbska nebo k Cikánskému dolíku na Slánsku.

Z Pamukkale do antických lázní Hierapolis

Antické lázeňské městečko Hierapolis, které se nachází přímo nad „Bavlněným hradem“ jsme prošli asi za dvě hodiny. Vyšplhali jsme k amfiteátru římského typu, viděli impozantní Byzantskou bránu, Plutonium, Apollónův chrám a monumentální fontánu. Je zde turisty oblíbený funkční mramorový bazén, ale tam jsme již nešli. Jedná se o koupání mezi antickými sloupy a známí, kteří ho navštívili, pěli chválu. Sloupy ve vodě prý pocházejí z přilehlé Hierapole, voda je z Pamukkale. Terasy v Pamukkale jsou památkou Unesco (ještě spolu s vykopávkami Hierapole). My jsme se pohybovali v horní části podél parku, odkud je vidět většina přirozených teras. Horní park je uměle vysázený podél horní hrany teras. Po okraji parku nad okrajem teras vede dřevěný chodník s kouzelnými výhledy na všechny světové strany. Druhý přístup je po vysekané monumentální cestě do svahu podél něj. Odtud je vidět spíše umělá jezírka a regulaci vody. Chodí se po něm na boso.

Vodopodáy v Antalyi

Nenechte si ujít při cestě do Antalye oblast vodopádů nedaleko turistických letovisek u Středozemního moře. Patří sem vodopád Manavgat, který je zajímavý svou až zářivě tyrkysovou barvou, vodopád Kursunlu u města Antalya a nejznámější vodopády Turecké riviéry Yukari Düden (Horní Düden) a Asagi Düden (Dolní Düden), který padá z třicetimetrové výšky rovnou do moře kousek od pláže Lara na okraji Antalye, kam jsme si udělali druhý výlet. Sem vyjíždí pravidelně vyhlídková loď i z řady ostatních míst Turecka.

Phaselis – starobylá obchodní křižovatka

Dalším naším výletním místem byla plavba lodí z města Kemer do starobylého antického města Phaselis, které kdysi leželo ve starobylé Lýkii (Lýdii) a bylo založeno roku 700 př.n.l. Rhodskými osadníky. Město v době své slávy bývalo hodně přepadáno piráty, vystřídala se zde spousta panovníků…

Bylo parno, ale na lodi nám vál příjemný vánek, posilnili jsme se čerstvě grilovanými rybami. Posilnění bylo potřeba, dlouho jsme procházeli různými ruinami starobylého města, kde byly k vidění zbytky domů celé jedné ulice, klenbový akvadukt, ruiny římských lázní, agora a divadlo. Byly zde nalezeny sarkofágy a hrobky. Památky pochází z 2. až 8. století před naším letopočtem. Nejslavnější budovou je chrám zasvěcený řecké bohyni Athéně, kde býval vystavený oštěp Achilla, slavného vojevůdce a nejznámější je Hadriánův akvadukt. V dobách svého největšího věhlasu bývalo Phaselis čilou obchodní křižovatkou mezi Tureckem, Řeckem, Asií, Fénicií a Egyptem. Rozvaliny jsou skryty pod vysokými mohutnými stromy, a tak jsme se nepohybovali na pražícím slunci. Město Phaselis je od Antalye asi 56 km v oblasti nedaleko Národního parku Olympos. Lze sem kromě lodí dojet i po silnici. V místě jsou tři přístavy a několik zátok a pláží ke koupání. Pláže tvoří hrubší písek či oblázky.

Kaňony na ostrově Réunion

Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa

Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.

Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů

První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.

Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.

Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace

Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Kaňony na ostrově Réunion

Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa

Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.

Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů

První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.

Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.

Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace

Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho

V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.

Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!

{{reklama()}}

Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.

Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.

Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.

Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.

Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.

O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.

Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.

Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.

Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.

Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.

Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.

Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.

První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.

Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.

Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.

Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.

A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:

Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.

Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.

Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho

V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.

Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!

{{reklama()}}

Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.

Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.

Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.

Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.

Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.

O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.

Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.

Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.

Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.

Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.

Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.

Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.

První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.

Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.

Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.

Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.

A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:

Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.

Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.

Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.

Kemp je sice malinko z centra Puerto Iguazu, ale autobus na vodopády staví skoro před branou. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme vlezli do autobusu s nějakou divnou sazbou za jízdenku, se nejprve ptáme lidí na zastávce a pak raděj i řidiče. Ten kývá v souhlasu a my nastupujeme.

Cesta trvá asi hodinku a vystupujeme před branou areálu. Vstupné se může zdát trochu vysoké, ale později se přesvědčujeme, že o park je skvěle pečováno a loďky i vláček jsou v ceně. Spolu s ostatními turisty jdeme po chodníčku, který nás provede po horní části vodopádů.

Čekám, že zůstanu ohromen velikostí vodopádů, ale takový dojem se nedostavuje a i když jinak jsou vodopády opravdu parádní, zůstává trocha zklamání z jejich velikosti.

Spodní část areálu nám vyráží dech spektakulárními výhledy. Neustále se zastavujeme a fotíme. Scházíme úplně dolů a tam na nás čeká taková loďka, která nás převeze na jakýsi ostrov. Je vedro, skoro by se chtělo koupat. Lidi se na ostrově opalují a vládne tu dovolenková atmosféra. Chybí jen stánky s párky a pivem. Vlastně nechybí. Po ostrově se dá udělat kratší okruh, s jednou skvělou, ale trochu vlhkou vyhlídkou. Přeplavíme se zpět a jdeme na vlakovou zastávku.

Vláček přijede a štrůdl návštěvníků se napasuje na lavice. I my se necháváme s ostatními dovézt na vzdálenější část vodopádů. Vystupujeme a ve stejném štrůdlu pokračujeme po chodníku nad řekou k vyhlídce. Jestli jsem byl trochu zklamaný velikostí vodopádů, tak tady to ze mne všechno padá. Přímo před námi se otvírá obrovská díra, ve které mizí neuvěřitelné množství vody. Člověk si připadá fakt hodně malinký a já děkuji za to zábradlí. Není vidět, co je dole, ale určitě to není nic, s čím bych se chtěl setkávat nějak moc zblízka.

Vodopády Iguazú stojí za návštěvu. Víc nemůžu říct, kdo neuvidí, neuvěří.