Rubrika: Přírodní zajímavosti

Květinový mys Flores

Na východ od rovníkového ostrova Bali až k Nové Guineji leží dlouhý řetězec malých ostrovů zvaných Nusa Tenggara. K těm nejznámějším se řadí i ostrov Flores a stejně jako každý indonéský ostrov i on má mimo svého názvu ještě jeden. Na počátku šestnáctého století na ostrov připluli portugalští mořeplavci, kteří mu dali jméno Květinový mys.

Jezera na sopce Kelimutu

K nejzajímavějšímu místu tohoto mysu patří tři různobarevná kráterová jezera na vrcholu sopky Kelimutu ve výšce 1620 metrů. Vyfotit všechna tři dohromady je možné pouze z ptačí perspektivy, ale dvě, která dělí úzká šíje, lze vyfotit na jeden obrázek i ze země.

Místní lidé říkají, že do těchto jezer odchází duše zemřelých. Do mléčně tyrkysového odcházejí duše mladých, které jsou nevinné a nezkažené. Do rudého zase duše starších lidí a do černého všech, kteří byli po čas svého života zlí. Ať tak, či tak až dvanáctkrát za rok jezera změní svoji barvu, která je zelená, mléčně bílá, žlutá, černá, modrá a rudá jako krev. Měnící se barvy způsobují minerály, které se ve vodě rozpouštějí a hodně záleží na jejich množství. Pouze jezero černé svoji barvu nemění. Podívaná to byla kouzelná, zato cesta zpět už ne.

Po pozdní snídani se vydávám k městu Bajawa. K nejvýraznějším obyvatelům náhorní plošiny kolem tohoto města patří lidé z kmene Ngada. Většina obydlí v horách jsou velmi prostá. Moc pohodlí tady jejich obyvatelé určitě nemají. Zato o pár kilometrů dál u města Ende se nachází světová vzácnost v podobě modré kamenité pláže. Pastelově modré kameny jsou vyplavovány na černý písek. Podél cesty leží modrého kamení haldy. Než je místní vyexpedují na Lombok, Jávu nebo Bali, tak ho náležitě třídí. Tímto přírodním zázrakem se dláždí chodníky, obkládají bazény nebo podlahy a zdi luxusních hotelů. Lepší kousky se brousí a vkládají do náhrdelníků a dalších ozdob.

Indonéský destilát bajawajský arak

Z indonéských specialit si můžete dopřát víno moke s chutí připomínající denaturovaný líh. Dále bajawský arak, který je pálený z rýže.

Arak tady pálí doslova každá rodina. Destiluje se ze tří druhů palem. Připravený tekutý základ se nejméně třikrát destiluje ve velmi primitivních destilačních zařízeních. Chladící část – katalyzátor – tvoří dutá bambusová roura dlouhá šest metrů. Z jejího konce vytéká onen zázračný a chutný destilát. Jeho kvalita se kontroluje zapálením, a pokud hoří barvou, kterou mají výrobci „v oku“, je kořalka kvalitní a hlavně pitná. Slovo metylalkohol je všem cizí, stejně jako nějaká státní kontrola nebo zákony o zákazu pálení. Třikrát přepálený destilát jsme okusili a ihned ho koupili litrovou lahev.

Místo kuřecího tradiční psí maso?

Přestože konzumace psího masa není běžnou součástí našeho jídelníčku, v zemích Asie má svoji tradici, specialitou je například psí maso v kokosovém mléce. Tato pochoutka se připravuje ve psí krvi. Proč bych to neochutnal?

Psí pochoutky tady připravují zásadně ze svého vlastního chovu a ne z nějaké pouliční „směsky“. V jídelníčku nabízejí nejen dušené a grilované maso, ale také klobásky. Malí a středně velcí psi se tu pletou pod nohama nejen ve warungu (pouliční jídelna) ale také v kuchyni, kterou mi dovolili navštívit. Bylo mi to odporné. Mým spolucestovatelům Karlovi a Petrovi ne. Pochutnali si na dušeném chlupáči s rýží. Maso podle nich bylo hodně kořeněné a převládal v něm nejen česnek a čili papričky, ale i bobkový list a oříšky kešu. Je pravda, že na cestách člověk někdy něco slupne, aniž by věděl co.

Za varany na ostrov Rinca a Komodo

Z Floresu odjíždíme lodí z přístavu Labuanbajo na ostrov Rinca, Komodo, Mojo a Lombok. První ostrov Rinco je místem, kde žijí největší varani na světě. Na lodi je nás mimo členy posádky třicet. Složení je mezinárodní: Australané, Irové, Dánové, Kanaďané, Angličané a jeden manželský pár ze Slovenska. Po dvou hodinách plavby otevíráme šampus a připíjíme si na Nový rok 2014. Doma je právě půlnoc, ale tady, díky časovému posunu, je z našeho nového roku „ukrojeno“ už sedm hodin.

Po výborné ovocné snídani na lodi vystupujeme na pevninu a míříme za potomky dinosaurů. Díky vlhkému období, které zde nyní panuje, není ostrov porostlý jen suchou hnědou trávou, ale je krásně zelený. Každá skupinka patnácti lidí má dva průvodce. Oba jsou vyzbrojeni větví (kayu cabamg) ve tvaru písmene Y, kterou průvodce použije pro „uzemnění“ varana v případě útoku. Varan má v sobě až šedesát látek nebezpečných životu. Pokud bodne například buvola, tak ten umírá teprve až po třech dnech. Pro varana je pak zdechlina zvířete potravou. Dnes už existují protilátky pro případ, kdyby varan napadl člověka.

Varani jsou líní tvorové. Žerou pouze jednou za měsíc. Většinou celou dobu leží a číhají na kořist. Na ostrově jich žije téměř tři a půl tisíce. Převážně to jsou samci. Páření se koná jednou ročně a trvá celé tři hodiny! Samci se nejdříve perou o samici. Vítěz pak má nárok ji oplodnit. Samice klade vajíčka do děr, které si před tím vyhrabe.

Vylíhnuté mládě – puntun, nejdříve žije tři roky na stromě, kde se živí hmyzem. Pokud nevyužívá bezpečí stromů, stává se rychle potravou pro starší varany. Váha dospělých kusů je okolo devadesáti kilo a délka do tří metrů. Délka ocasu tvoří polovinu délky těla. Největší ulovený varaní samec měřil více jak tři metry a vážil téměř sto sedmdesát kilo!

Chorvatsko zná spousta z nás pouze z hotelů a přilehlých pláží. Drtivá většina pravidelně se navracejících turistů si pod pojmem „Dalmácie“ vybaví čarokrásnou přírodu, azurově modré moře, bohatý podmořský život, tematické chorvatské taverny s příjemným personálem a hlavně cenově dostupnou dovolenou. Já jsem však chtěl tuto klasickou „myšlenkovou mapu“ obohatit o nové pojmy. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl navštívit legendou opředené Brijunské souostroví.

Legenda o vzniku brijunského souostroví

Stará legenda, jež se k souostroví Brijuni váže, vypráví o záměru Boha, který chtěl přetvořit kus země k obrazu ráje. A tak vznikl jeden velký – nadpozemsky krásný ostrov. Takový ostrov, na kterém bylo všeho dosti, ostrov oplývající bohatou faunou a florou, ostrov, na kterém jednoduše vládl klid a mír. To však bohužel netrvalo dlouho. Když ďábel spatřil Boží dílo, vzedmula se v něm vlna závisti a žárlivosti. Proto na panensky krásný ostrov rozsypal hory a skaliska a rozdělil jej tak na několik malých ostrůvků. A to byl počátek brijunského souostroví – alespoň tak to vypráví dávná legenda, jež se předává z generace na generaci.

Vyrážíme si prohlédnout brijunské ostrovy na vlastní oči

Brijunské souostroví je tvořeno dvěma většími ostrůvky (Veli a Mali Brijuni) a početnou skupinkou menších ostrovů podél západního pobřeží Istrie. Od pevniny tajemné ostrovy odděluje Fažanský průliv. Nejbližší větší město je Pula, kde se dá pěkně zapotápět. V roce 1983 bylo souostroví Brijuni vyhlášeno národním parkem a to zejména díky bohatému zastoupení středomořské fauny. Právě tato skutečnost a zejména zvědavost pramenící z tajemné legendy mě přesvědčila k návštěvě národního parku Brijuni.

Zvolil jsem výletní okruh Veliki Brijun, který zahrnuje plavbu lodí z Fažany na ostrov shodující se s názvem tohoto okruhu a pak také 4 hodinovou projížďku elektrickým vláčkem včetně návštěvy několika archeologických zajímavostí. Jelikož jsem vyrážel během hlavní turistické sezóny, vyšla mě tato návštěva na 210 kun. Nutno podotknout, že turisté, kteří se ubytují v některém z hotelových komplexů nacházejících se na brijunských ostrovech, mohou využít 15% slevu z ceny vstupného.

První „brijunské“ setkání

Již během plavby se vás zmocní tajemný pocit plný očekávání. Po prvotních rozporuplných reakcích, se před vámi otevře kus země-nezemě. Divoká krajina porostlá macchií je sice místy narušena upravenými trávníčky a golfovými hřišti, která jsou součástí luxusních hotelových komplexů, ale i přesto zde naleznete celou spoustu rarit. Bohaté koruny stromů šplhající se k oblakům chrání mnohá tajemství, která jsou pro ostrovy Brijuni příznačná. Během čtyřhodinové projížďky občas nevíte, na co se dříve podívat – jestli na neznámé středomořské rostlinstvo, kamenité svahy pokryté květinovým kobercem, nebo archeologické zvláštnosti, kterých není na ostrově zrovna málo.

Projížďku ostrovních krás „narušuje“ prohlídka zdejšího safari i muzea, ve kterém na vás čekají fotografie a vzpomínkové předměty tehdejšího jugoslávského prezidenta Tita. Dojem z projížďky mi však trošku pokazily miniaturní vagónky a povykující turisté, kteří to s ohledem na ostatní zrovna dvakrát nepřeháněli.

Nebudete se chtít vrátit

Po prohlídce ostrovu Veliki Brijun jsem mohl dát dávné legendě plně za pravdu. Ostrov skutečně působí dojmem, že je tak trošku z jiného světa. Ne nadarmo se proto říká, že kdo jednou objevil krásu brijunských ostrovů, nebude ji chtít opustit. Brijunské ostrůvky se staly víkendovým sídlem řady světových celebrit, sportovců i vysokých státních hodnostářů. Nedivte se proto, pokud během prohlídky zahlédnete opalující se Cameron Diaz nebo golf hrajícího Brada Pitta. Já to štěstí bohužel neměl – tak snad příště…

Pouze málo míst v Chorvatsku se může pochlubit takovou spoustou architektonických, přírodních a turistických zajímavostí jako ostrov Pag. Severo dalmatský, někdy označován též jako kvarnerský ostrov má své jedinečné kouzlo, které jsme si letos chtěli užít jinak a tak trošku netradičněji. Na Pag každoročně míří tisíce turistů s jediným cílem – strávit celé dny na lehátku před čtyř hvězdičkovým hotelem a domů si odvézt nejen spálenou kůži, ale také nějaké to kilo navíc. Proto jsme letos vsadili na cykloturistiku. Pro milovníky této sportovní aktivity je Pag doslova jako stvořený.

Kdy je Pag pro cyklisty nejvhodnější?

Klasickým turistům i cykloturistům má ostrov opravdu co nabídnout. Ať už jde o celou řadu historických památek, stop dávných osídlení, místní folklór nebo přírodní zajímavosti. Připravte se však na to, že řada cyklostezek je určena zejména zkušenějším cyklistům, kteří před prvním kopcem (a že jich na Pagu rozhodně není málo) neodhodí kolo do nejbližšího příkopu. Dovolenou jsme si naplánovali na polovinu měsíce května, kdy jsou místní teploty příjemné, avšak ne nesnesitelné, jako tomu je v hlavní letní sezoně. Nic určitě nepokazíte, pokud se na cyklovýlet Pagem vydáte v průběhu června nebo v polovině září. Během července a srpna se tato sportovní aktivita vzhledem k vysokým teplotám a hustému provozu na hlavních i vedlejších komunikacích příliš nedoporučuje.

Předtím, než vyrazíte

Ještě před samotným odjezdem jsme si potřebovali opatřit nějakou cyklomapu ostrova, na které by byly vyznačeny trasy dle jejich délky a obtížnosti. Jelikož se nám s sebou nechtělo vozit knižní průvodce, zamířili jsme do chorvatské centrály, která se nachází na Krakovské ulici v Praze, kde nám velmi ochotně poradili s výběrem konkrétní trasy a kromě toho nás vybavili také dostatečnou zásobou cyklo mapek. Po prostudování obdržených dokumentů jsme se rozhodli pro trasu střední částí ostrova.

Nasedáme!

Naše cesta začínala v letovisku Madre, které je v hlavní letní sezóně obleženo turisty. My jsme však měli štěstí, v květnu se zde koupalo pouze pár odvážlivců. Madre se nachází přibližně 20 kilometrů od hlavního města Pagu mezi vesničkami Šimuni a Gajac. Naše trasa začínala v místě, jehož nadmořská výška se shodovala s hladinou moře, hned v úvodu jsme si dali pořádně do těla. Stoupání bylo v některých místech opravdu neúnosné a tak jsme pořádali pravidelné zastávky.

V nadmořské výšce 70 metrů se nachází vesnička Lisičnjak s ne příliš lichotivým vysílačem. A kopcům bohužel nebyl ani zdaleka konec. Táhlejší stoupání vystřídal prudší sjezd do údolí, kde nás upoutala první netradiční rarita ostrova – římské studny. Římské studny v období 1. století našeho letopočtu zásobovaly vodou 10 kilometrů vzdálený obchodní přístav ve známém městečku Novalja. Zde si můžete prohlédnout zbytek římského viaduktu i pozůstatky kamenných koryt.

Za tajemstvím vyhlášeného pažského sýru

Naše trasa pokračovala údolíčkem směrem na osadu Caska. Zde se nachází válcová věž, která kdysi dříve sloužila k pozorování hejn tuňáků, které sem nalákali rybáři. Ve vhodnou chvíli jim zahradili únikovou cestu zpět na volné moře a mohli začít s výlovem. V osadě je několik pizzerií a typických chorvatských taveren. Malé občerstvení vám v tuto chvíli určitě přijde vhod. Pokud budete pokračovat podél stejnojmenné pláže, dostanete se k rozsáhlému zábavnímu centru – největšímu na ostrově – Zrče. My jsme však pokračovali ještě dál až k výrobně typického pažského sýra.

Sýrárna Gligora se nachází ve vesničce Kolan. Místní sýr, vyráběný pouze z mléka zde chovaných ovcí, rozhodně stojí za vyzkoušení. Pažský sýr je držitelem několika prestižních ocenění a vyváží se takřka do celého světa. Překonejte proto počáteční ostych nebo obavy a specialitu ostrova určitě vyzkoušejte.

Sláva, nazdar výletu

Sýrárnou náš dnešní cyklo-výlet končil. Přeci jen jsme nechtěli přepálit start a také jsme nevěděli, co s námi úvodní prudké stoupání během noci udělá. Proto jsme využili nabídky místních a přijali jejich pozvání na lahodnou večeři včetně ubytování. Pag se v současné době může pochlubit 16 cyklostezkami. Většina z nich je však určena zkušeným cyklistům nebo těm, kteří zvládnou kopečky a prudší stoupání bez větších potíží. Pokud k nim patříte, na nic nečekejte a vydejte se po stopách dávných kultur i vynikajícího pažského sýru.

Kniha o milovníkovi dobrodružství, který se proti své vůli stane trosečníkem na opuštěném ostrově, provázela bezstarostným dětstvím celou řadu z nás. Že jste při pročítání jednotlivých stránek knihy zatoužili po tom, stát se alespoň na malou chvíli nebojácným Robinsonem, který je odkázán pouze na své schopnosti a dovednosti? I já tento sen měl. A díky maličkému ostrůvku Sušac v Lastovském souostroví jsem si jej mohl, alespoň na pár dní, splnit. Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný…

Ve společnosti delfínů

Ostrůvek o rozloze 6 kilometrů čtverečních leží západně od ostrova Lastovo a přibližně 23 námořních mil od známého Hvaru. Ačkoli jsme sedmidenní zájezd zakoupili takřka „za hubičku“, za samotný transfer na ostrov jsme zaplatili téměř 400 Eur! Motorový člun na nás čekal v přístavu Vela Luka, ze kterého trvala cesta na Sušac necelé dvě hodiny.

Během této chvíle jsme měli možnost pohovořit s „kapitánem“, který nás seznámil s celou řadou zajímavostí, jež tajemný ostrůvek nabízí. Jazykové bariéry nás nijak neomezovaly. Přeci jen chorvatština vzešla z rodiny slovanských jazyků a velká spousta slov je podobná nebo logicky odvoditelná.

Cestu nám kromě vyprávění kapitána zpestřila také skupinka delfínů, která dováděla ve vlnách a předváděla nám kousky, nad kterými občas zůstával rozum stát. A bílé skalnaté štíty se začaly pomalu, ale jistě přibližovat…

Ostrov s pěti stálými obyvateli

Na ostrově nás čekal postarší, přesto velmi příjemný, strážce majáku – jeden z pěti stálých obyvatel tohoto okouzlujícího místa. Ano, čtete správně – na ostrově žijí pouze čtyři strážci majáku, který je prakticky jedinou ubytovací kapacitou, a jeden pastýř starající se o třísethlavé stádo ovcí a padesátihlavé stádo koz. Jednou z prvních věcí, která vás na ostrově naprosto uchvátí, je honosný maják postavený v roce 1878. Dnes plní funkci tříhvězdičkového apartmánu nabízejícího dva čtyřlůžkové pokoje. Výhled z majáku na nekonečné mořské pláně je jednoduše nepopsatelný a do kolen dostane i ty největší tvrďáky, což jsme mohli na vlastní kůži otestovat.

Robinson by záviděl

Náš sedmidenní pobyt na ostrově byl protkán celou řadou zážitků. Velmi mile nás překvapili strážci majáku, kteří nám po celou dobu byli – troufám si bez ostychu říci – náhradní rodinou. Stali se našimi průvodci, hostiteli a zejména také přáteli. Hned druhý den jsme se společně vydali na lov langust, které nám byly následně naservírovány během bohaté večeře plné místních specialit a delikates. Znalost zdejších vod obyvatelé ostrova nezapřou.

Kromě skvělých míst pro rybaření nám ukázali také okouzlující podmořské jeskyně a skryté laguny, které by nám i samotný Robinson záviděl. Pravidelně jsme pořádali dlouhé vycházky po ostrově a zkusit jsme si mohli také to, jak nelehké je uhlídat stádo ovcí a koz. Jelikož jsme v této nelehké disciplíně uspěli, na naši počest byly uspořádány pravé jehněčí hody. Tento gurmánský zážitek byl naprosto výjimečný. Chuť masa byla opravdu netradiční a velmi příjemná, což – jak jsme se později dozvěděli – je dáno skutečností, že zvířata se zde pasou na loukách plných bylin, které jsou pokryty krystalky soli vypařující se z mořské hladiny.

Odjezd nebyl vůbec jednoduchý

Týden utekl jako voda a náš netradiční pobyt se pomalu, ale jistě chýlil ke svému konci. Loučit ani odjíždět se nám v žádném případě nechtělo. Ostrov Sušac byl jednoduše přesně takový jako naše představa opravdového „ráje na zemi“. K romantické atmosféře místa připočtěte okouzlující přírodu, rodinnou pohodu, netradiční zážitky a gurmánské speciality a stejně jako my dospějete k názoru, že tuto dovolenou á la Robinson jen tak nějaké jiné místo nepřekoná.

Sadké bílé víno příjemně chladí na jazyku a já pozoruji, jak se na protější stůl zahradní restaurace vyšplhala mladá dívka. Ostatní z dobře se bavící partičky tleskají do rytmu a dívka začíná tančit.

V letních šatech, které toho moc neschovávají, bosky, strhává na sebe pozornost celé zahrádky. Dívám se, co na to personál, ale ti se jen usmívají. Hosté se baví a to je hlavní. Jsem v Chorvatsku, na pár dní. Poprvé a hned úplně na jihu, v Dubrovníku.

Hurá na moře

Jako každý našinec, i já mám rád moře, a jako každý našinec jsem smutný, že ho nemáme přímo u nás. Nemůžu se dočkat, až vezmu šnorchl a ploutve a zanořím se pod hladinu. Samozřejmě, korálové útesy a rybička Nemo na mne nečeká, ale křišťálově čistá voda s neskutečnou viditelností ano.

Přítelkyně dodělává nějaký projekt na hotelu, tak se musím zabavit sám.

„Kam jdeš s tím šnorchlem“, ptá se mne mladý kluk, když jdu směrem k moři. No, kam asi, potápět se, myslím si, a moc se mi s ním nechce dávat do řeči. „Ukážu ti, kde jsou na potápění skvělá místa“, pokračuje. Dávám se s ním do řeči. Nakonec místo na pláži skončím v malém kanclíku potapěčů, po chvilkovém smlouvání o ceně na sebe navlékám neopren a jdu si udělat potapěčský kurz. Jako opravdový, s kyslíkem a tak. Kluci, co to vedou jsem fajn, všechno mi vysvětlují, potápěním vysloveně žijí a evidentně s tím mají hodně zkušeností.

Večer přicházím zpátky do hotelu s hromadou zážitků a rozhodnutý, že se ještě párkrát budu chtít potopit.

Nečekaná romantika

Dubrovník je definitivně jedno z nejromantič­tějších měst na světě. Bezstarostnou atmosféru, namíchanou působením historického místa, mořského vzduchu, dlouhých teplých večerů, bílého mramoru a bavících se mladíých lidí, si musí vychutnat snad úplně každý. Kde jinde zapomenout na ranní vstávání do práce, protivného šéfa, hypotéky, složenky nebo fronty u pokladen.

Ne tak já. V kavárně sedím sám a pozoruji okolí. Přítelkyně je na hotelu, už druhý den a dodělává něco do práce. Prý by jinak nejela vůbec. Úplně mě to sice neuspokojuje, ale co se dá dělat.

Teprve třetí den práci dokončuje a my si můžeme vyrazit spolu. V Chorvatsku je po několikáte, ale v Dubrovníku poprvé. Večer má pomalý rozjezd, ještě mi povídá o projektu v práci, ale postupně, s dobrou večeří (krevety) a několika koktejly, se uvolňuje. Procházíme Dubrovníkem, celé centrum města je jedna velká pěší zóna, prohlížíme obrovské hradby a přidáváme další koktejly.

Dubrovník, to je romantika v čisté podobě. Jsem překvapen, jak moc to na přítelkyni působí. Okolo třetí hodiny ráno mne napůl žertem, napůl vážně, žádá o ruku. Stojí u toho na kašně a její hlas se odráží v tichu malého náměstíčka.

Přijímám. Sice taky napůl v žertu, ale po nějakým prstýnku se zítra určitě poohlédnu.

Konečně dovolená

Zbytek dovolené už trávíme spolu. Historické centrum, rybí trh, přístav, pláže v blízkém okolí Dubrovníku. Hodně piva, vína a ryb. Je začátek září, hlavní sezóna skončila, moře je pořád ještě vyhřáté z horkých letních měsíců a v restauracích už není takový mumraj.

Ačkoli nejsem zastáncem komerčních destinací, které během letní sezony okupují hordy turistů, krása chorvatských ostrovů mi jednoduše nedá spát. Letošní volba padla na ostrov Vir nacházející se v severní části zadarského souostroví nedaleko Pagu a Zadaru. Při rozhodování, který z chorvatských skvostů letos navštívíme, sehrála velkou roli malá lidnatost ostrova a lákadlo v podobě ne příliš známé destinace. Po návratu zpět do rodné domoviny jsme se společně shodli na tom, že naše volba byla správná.

Počáteční nedůvěra k ostrovu

„Jedeme na ostrov po souši a bez toho aniž bychom museli využít služeb trajektu?“ Nedůvěřivé myšlenky se mi honily hlavou. Mému klepání na čelo osádka automobilu nevěnovala sebemenší pozornost. Možná to byla únava z poměrně dlouhé a náročné cesty, možná jsem trpěl horkostí a okolní krajina byla pouhou fata morgánou. Připadalo mi však, že projíždíme českými vesničkami, na které jako by jejich obyvatelé již dávno zanevřeli a zanechali je svému osudu. Nikde ani moře, ani živáčka. Palmy a další středomořské rostlinstvo, pro chorvatské pobřeží typické, zřejmě migrovalo do krajin věrohodnějších. Pasoucí se dobytek kolem silnic nevyrušil zvuk motoru ani mé nářky a stěžování si.

Adrenalin i české pivo v (ne)typické chorvatské destinaci

Konečně se objevil třpytivý srpek moře a světe – div se, ostrov spojený s pevninou mostem. Most měl pouhých 300 metrů, kolem něj se však nerušeně proháněli milovníci adrenalinu na skútrech, které jsem měl později tu čest taktéž vyzkoušet. Řeknu vám, že taková jízda rozbouřeným mořem po několika kouscích chutného českého piva (ano čtete správně – české pivo se na Viru skutečně čepuje, jen musíte vědět, kam zajít) byla vskutku nezapomenutelným zážitkem.

Ráj potápěčů i milovníků horských výšlapů

Vir nepatří mezi tradiční destinace, na které v Chorvatsku narazíte. Panuje zde klid a pohoda. Na své si přijdou milovníci dlouhých procházek, odpočinku na malých soukromých plážičkách, jachtingu i potápění. Podmořský život je v určitých cípech ostrova opravdu bohatý a na jeden ponor můžete objevit skutečné rarity, což se mimo jiné podařilo i naší skupině amatérských potápěčů vybavených pestrobarevnými šnorchly a neustále zatékajícími brýlemi. Není se proto čemu divit, že se sem sjíždějí potápěči z celé Evropy. Patříte-li mezi milovníky turistiky, i vám má ostrov Vir co nabídnout. Z nejvyššího vrcholu ostrova (Bandira – 112 m) se vám naskytne okouzlující pohled do údolí.

České resorty bez jazykových bariér

Nemalou raritou je také skutečnost, že zde natrefíte na zcela české resorty (např. Paradise Resort Vanessa v ulici Stary Put), ve kterých vás překvapí příjemná obsluha roznášející pivo vyhlášené české značky (které zde mimochodem dovážejí za nekřesťanské prachy) a svůj sen o pohodové dovolené bez bariér si tak mohou splnit i ti méně jazykově zdatní.

Komu ostrov Vir učaruje?

Ostrov Vir nadchne všechny, kteří spíše než polehávání na pláži, ocení aktivní trávení volného času. Možností k jeho využití, je zde opravdu nepřeberné množství. Věnovat se můžete jachtingu (na ostrově se nachází několik kvalitně vybavených marin), hlubokomořskému potápění, vysokohorské turistice nebo vodním sportům. Vydat se můžete také na výlet lodí do národního parku Paklenica nebo na souostroví Kornati, které je mnohými považováno za skutečný ráj na zemi. Na ostrově se nachází také několik historických památek (zbytky předrománského kostelíku a bývalé benátské pevnosti ze 17. století, románský hřbitovní kostel sv. Jana). Velmi mile vás překvapí také pohostinnost místních obyvatel, kteří se s vámi podělí nejen o spoustu zážitků, ale také o doušek domácí pálenky. Vir ve vás zkrátka zanechá nesmazatelnou stopu vonící mořskou solí, vinnou révou a nekonečnými borovicovými háji.

Do vězení nechci!!

Od Masajů se procouráváme přes Nairobi, hlavní město Keni až na pobřeží. Zastavujeme se na skok v Nairobi, vyřídit víza do následujících zemí směr jih. To nám je ale čert dlužný. Kličkujeme ulicemi metropole od ambasády k úřadům a všude necháváme pasy nebo peníze. V jedné uličce ústící na hlavní, chybí jasná cedule „průjezd zakázán“, prostě nic nevidíme a to se hodí zkorumpovanému policistovi. Zkorumpovaný v Keni je snad každý policista a úředník, bylo by s podivem, kdyby tento nebyl. Vždyť prodávají i samolepky: „Miluji Keňu, nesnáším korupci,“ tu máme samozřejmě na předním okně. Jé, ale té keňské švestce se to asi vůbec nelíbí. Hned otravuje, hraje si na drsňáka a Renému píše blok. Jenže to není jen pokuta, ale výše kauce, kterou musíme zaplatit, aby si Reného nevzali do vězení. 6000 šilinků. Probíhá velmi živá diskuze a my končíme na policejní stanici. Než stačím přinést peníze na vyhádanou kauci, Reného už zouvají z bot, zabavují mu osobní věci včetně pásku a strkají ho do úzké chodby ošumtělých cel, k těm všem lumpům. Z jedněch mříží koukají jen velké černé špinavé bosé nohy. No Renému se honí hlavou podivné věci.

Na jednu stranu to ze strany vlády není špatný tah, i za přestupek lumpa šoupnout rovnou do vězení a pustit ho jen na kauci. Alespoň se nikdo spravedlnosti nevyhne. I když otázka je, jak dalece je vše v Africe spravedlivé. A jak pro koho. Za pár dní probíhá soud. René je atrakcí celé soudní síně. Bílá ovce mezi černými, všichni ho sledují jako exota v ZOO. Já zatím běhám od ambasády k ambasádě a vyřizuji víza pro pokračování naší cesty. Najednou pípá sms z neznámého čísla „Prosím, rychle přines 10000,– šilinků nebo jdu do vězení – soud je až za 14 dnů!“ Zkorumpovaný policista si vymyslel hnedle dva přestupky a pro výši pokuty s tím Renda nesouhlasí, čeká se na další soud. Ten dopadá dobře, ale vrácení té obrovské kauce většinou trvá několik dní.

Vydáváme se čekat na bělostné pláže lemující Indický oceán. Před horkým sluncem nás skrývají kokosové palmy, které zdobí celé pobřeží.

Medová cesta do ráje

Byla by chyba ale nevzpomenout na příjemnou a „úrodnou“ plně asfaltovou silnici, která spojuje Nairobi s pobřežím. Jestli si někdo myslí, že Afrika, tedy alespoň ta východní je nějaká buš a divočina, je na omylu. Infrastruktura je na vysoké úrovni, i když v některých zemích co dnes je krásná dálnice, zítra je tankodrom. Čína se svými velmi kvalitními výrobky proniká i sem a věřte mi, silnice jsou jedny z nich.

To bychom ale odbočili. Co na Keni milujeme, nebo alespoň já, jsou prodejci všeho a všude. Velké i malé trhy, stolky na krajnicích silnic, cest a cestiček. A právě tato hlavní silnice směr Mombasa je ráj pro shopoholiky. Na každém kilometru je něco nebo někdo, co Vás okouzlí a ten kousek té Afriky si budete chtít vzít domu. Samozřejmě máte na výběr, naleštěné sošky a suvenýry v Curio shopech za astronomickou cenu, nebo autentická figurka či maska od umouněného kluka, který pod slaměnou stříškou hbitě kmitá svýmm opotřebovaným náčiním a pod rukama mu roste nádherná žirafa či rituální maska. My jsme již od prvních kroků po černém kontinentu najeli na tzv. Fairtrade.

Cesta do Mombasy obvykle trvá cca 5–6 hodin, jenže když Vám tady nabízí voňavý výborný med divokých včel, támhle nějakou pěknou masku, tu zase ananas anebo o kousek dál zeleninu či voňavé grilované kozí maso nebo samosu, tak určitě i silná osobnost neodolá a je z toho celodenní výlet. Do Mombasy přijíždíme již dost pozdě. Slunce padá dolu, a když ne nikde jinde, tak alespoň tady v Keni se snažíme držet pravidla „nejezdit za tmy“. Vydáváme se tedy bez zastávky rovnou na trajekt na pláž Tiwi.

Krátká dovolená neuškodí

Twiga lodge je proslulé místo setkávání cestovatelů a overlanďáků. Mezi kokosovými palmami, spolu s chmatavými pracičkami místních kočkodanů s modrými kulkami si užíváme pár dní nerušené dovolené. Za těch pár dní co se tu válíme, diskutujeme a pěkně se připékáme, si nacházíme i svého osobního lovce chobotnic. Každý den nás zásobuje čerstvými mořskými dary a každý den k tomu původnímu množství přidává jeden bonus, až máme za pár dolarů celou mísu chobotnic (i pěkně připravených – namlácených). Měníme místo a relaxujeme i v bazénu. René si v Matatu odskočí pro peníze z kauce a na Velikonoce se ještě vracíme do Twiga lodge. Je plno. Jsou svátky a ani černoši nepracují, alespoň né tady v okolí Twiga lodge. A drzá modrokulková opice nám krade poslední kousek chleba. Není jiného zbytí než se živit co moře a okolní příroda dá. Ohh, ještě že máme našeho lovce chobotnic. Přežíváme. Nakonec krásně odpočatí a nabití energií se vydáváme okolo Kilimandžára do Tanzánie.

V klíně Kilimadžára

Poslední ráno se s námi Keňa loučí s úchvatným pohledem na majestátní střechu Afriky – Kilimandžáro. Ukazuje se nám v celé své kráse jako doprovodný program snídaně u parku Amboseli. Hranice s Tanzánií přejíždíme v malém městečku Oloitokitok. Jak jinak, vždycky musíme mít něco extra.

Z tanzánské strany je Kili i Meru snad nadobro ukryto pod velkou duchnou černých mraků. Zase začíná pršet. Jedeme po krásné asfaltce, kterou lemují vesničky a plantáže banánovníků, avokádovníků a ananasovníků, do Moshi. Blíží se moje narozeniny a výročí startu naší cesty, šest měsíců. Chceme si udělat takovou malou hostinu. Zastavujeme se na místním trhu a minimálně hodinu vybíráme tu největší a nejtlustší slepici jakou tam mladíci nabízejí.

Hlavní město Tanzánie není Dar es Salam, ale Dodoma. Tam se chceme zajet podívat, cesta je asfaltovaná, nic nebrání drobné zajížďce do srdce země. Po několika desítkách kilometrů asfalt mizí a z hladké vozovky se stává rozbitá vojenská cesta. Alespoň nacházíme příjemné místo na kempování a malou oslavičku. Ha ha oslavičku… z pěkně baculaté slepice, dokrmované ještě v kabině auta, se po oškubání vyklubala vyzáblá slípka. Pro Vaši představu, vypadala jak ta gumová hračka pro naše domácí mazlíčky. Takže nebyl žádný drůběží steak a bramborový salát plus nějaké rizoto, ale pěkně slepička na paprice na jeden oběd, vařená asi 2,5 hodiny.

Transit za všechny prachy

Tanzánii bereme jako tranzit a i přesto, že máme jen tranzitní víza, zkracujeme si dobu na čekání na víza do Malawi výletem na Zanzibar. Platíme 80 USD za převoz a ejhle, končíme jen v přístavu a čekáme na další převoz zpět. Zapomněli nám totiž říct, že v přístavu má Zanzibar svou celnici a kontroluje pasy. No a my máme jen ty tranzitní víza, které nás opravňují zemi pouze projet ne se po ní courat. Přesto to zkoušíme. „Třeba to vyjde, v Africe jeden nikdy neví!“ zlehčuje Renda situaci. Pokoušíme se ještě o diskuzi a oháníme se textem ze zákona, který nám ten neústupný nepřítel cizinců ukáže, ale nic nepomáhá. Co je černé na bílém tady prostě neplatí. Tady na černém kontinentu platí co je černé na černém, a „to“ samozřejmě není vidět, takže si „to“ každý vysvětlí dle nálady a obličeje. A tenhle „boss“, jak se někteří černoši oslovují, evidentně dobrou náladu nemá. Náš výlet na ostrov koření skončil v přístavu. „Sbohem Zanzibare.“ Nočním katamaranem se vracíme na pevninu. Kapitán, který ten katamaran řídil, ho nejspíš ukradl a VIP kabina, kam cpou každého bělocha, je na této lodi za trest. Celou dobu plavby místo Reného objímám velký odpadkový koš a modlím se, abychom narazili na molo a já mohla vypadnout ze spárů krvelačného kormidelníka.

V Dar es Salamu si ustýláme v jedné boční ulici a druhý den si jdeme zvednout náladu na jeden z nejznámějších rybích trhů. Pomalu se blížíme k velkému tržišti. Není ani potřeba GPSka, s přesností nás naviguje nos. Nevoní to sice vábně, ale to jim člověk odpustí, když má na výběr z takového množství lahůdek. Makrely, tuňáci, mečouni, tresky a spusty dalších najdete na obrovských stolech. Ke konci dne se na neprodané kusy vyhlašuje aukce. To je také sranda… Zadní roh trhu patří občerstvení. Ženské tam ve velkých hrncích připravují ryby, kuřecí ale i hovězí nebo kozí maso. Najde se i zelenina a samozřejmě kukuřičná kaše. Kdyby si někdo představoval africké občerstvení tak jako evropské, tak na to opravdu zapoměňte. Z pohledu Evropana je návštěva takového stravovacího zařízení jen pro otrlé. Nedýchat, nekoukat okolo a jen se sousředit na vůni nad jednotlivými hrnci, vstřícnost a úsměv prodejců a ostatních hostů. Co nás nezabije, to nás posílí! Heslo, kterým se řídíme celou cestu napříč Afrikou. Lokální jídla nám chutnají, a když navíc přičtete radost a údiv místních, že s nimi jíte, u nich nakupujete, tak je to gurmánský zážitek. Nakoupíme si nějaké specialitky do lednice a pryč z tohoto města.

A ještě než jej opustíme, stihnou nás i okrást. Dva dny se pokoušíme zloděje lapit, ale ani radikální sestřih vlasů a změna image nepomáhá, jsme odhaleni a zloději se na nějakou dobu ukrývají ve své vesnici. Vzdáváme to a bez dlouhého přemýšlení se shodujeme na tom, že Tanzánie pro nás tentokrát není zemí vyvolenou. Jedeme raději do Zambie.