Rubrika: Přírodní zajímavosti

Mauna Loa

S přezdívkou „dlouhá hora“ je nejmasivnější sopkou světa. Vrchol sopky je na západní straně kráteru 4 169m. Bereme-li velikost sopky ode dna oceánu, dosahuje 18 480m a byla by po Mauna Kea druhou nejvyšší horou světa. Objem hmoty tvoří 19 000 mil3.

Na vrchol vedou tři stezky. Nejméně známá a používaná je Ainapo Tril. Já jsem se vydal po nejvíce doporučované Mauna Loa Trail jenž začíná u Mauna Loa Lookout ve výšce 2 031m. Problémem může být fakt, že tento „začátek“ je vzdálen od frekventované silnice 21,7 kilometrů. Ráno můžete mít štěstí jako já když jsem si stopnul místní starší manžele. Ti si jeli na vycházku. Jinak se může stát, že celou vzdálenost budete muset ujít pěšky. Tím hrozí další problém – pitná voda. Na začátku stezky žádná voda není.

Stezka neustále mírně stoupá. Během první etapy dlouhé 12,1 kilometrů se dostávám do 3 059m kde je Red Hill Cabin neboli Pu’u ‚Ula’ula. Je to první místo, kde se do sudu odchytává dešťová voda. Nevypotřeboval-li někdo vodu od posledního deště předemnou, mám šanci že se po úpravě vody budu moci napít. Během cesty totiž není žádný zdroj vody. Žádný pramínek. Ani kapka. Po prvním kilometru se keříky rychle vytrácejí a obklopuje mě již jen láva. Ten pocit je fascinující – láva mění barvu, tvar, vytváří různé útvary. Doposud jsem nenašel další obdobné místo, které by v člověku vyvolávalo obdobné pocity. V této kabince (vyžaduje se permit vydávaný zdarma ve visitor centre) přespím první noc. Ráno vstávám s úsvitem a vychutnávám si tu nádheru.

Od Red Hill Cabin je také poprvé možno spatřit Mauna Kea – nejvyšší horu státu Hawaii. Druhá etapa je nejdelší. Na vrchol hory to je 19,5 kilometrů neustálého stoupání.

Krajina je opět velice zajímavá. Za celý den nepotkávám ani živáčka. Zde již nejsou ani ptáci. Oblaka po celý den obepínají horu dole pod vámi, takže krom rozsáhlých lávových polí, modrého nebe a slunce nad vámi nic jiného nevidíte. Provází mě naprosté ticho přerušované pouze zvuky vznikající třením mých bot o lávu. Podle složení plynů a hlavně podle teploty vznikají různé formy lávy. Jeli láva žhavá, pak teče rychleji, její povrch je hladší a jmenuje se Pahoehoe. Naproti tomu „‚a’a“ láva je velice hrubá, drsná jako brusivo. A to se stává osudné mým trekovým botám. Postupně se podrážka více a více opotřebovává. K okraji North Pit, tedy prvních 15,3 kilometrů, mi to trvá 5:20. Po půl hodince odpočinku se vydávám skrz část kráteru a pak podél východního okraje k Mauna Loa Cabin (4 039m) Poslední dvě údajné míle mi připadají jako věčnost. Přestávky na tomto krátkém úseku dělám dvě. Láva je po většinu stezky náročná na chůzi. Celkem mi cesta k této kabince trvala 7 hodin. Připadám si tu jak na vrcholu světa: na západ kráter a za kráterem nebe, v ostatní směry jen mírně se snižující lávové pole a oblaka. Za oblaky širý oceán a zaoblení Země…..naprosté ticho jen tu a tam přerušené vánkem….

U chatky je opět sud s vodou. Teče pěkně žlutá – rezavá. Ale jinou bohužel nemám. Škoda že mám jen tablety a ne filtr….Noční obloha je fascinující….škoda jen že mrzne :)… Na horu jsem se škrábal s veškerou výbavou abych mohl sestoupit jinou stezkou. Dolů jsem šel po Observatory Trail dlouhé od Mauna Loa Cabin 10 kilometrů. Je o něco prudší ale pohodové to je. Od observatoře (3 399m)vede až zpět do civilizace zpevněná cesta. Problém ale je, že zde není žádný provoz. Musel jsem ujít celou třetinu z tohoto 30 kilometrového úseku, nežli mi zastavilo druhé auto co tu jelo. Ani zde není po cestě jediný zdroj vody.

Diamond Head

Díky klidným vodám a pěkným plážím nese přezdívku „Shromažďovací Ostrov“. Tři milióny let starý ostrov tvoří ekonomické, kulturní i vzdělávací centrum celého státu. Žije zde na 75% všech obyvatel Havaje. Nejvíce turistů navštěvuje tento ostrov ale na ostatních ostrovech turisté tráví více času. Důvodem k tomu je jejich větší přírodní rozmanitost. Dalším důvodem může výt fakt, že velká část ostrova slouží vojenským účelům. Armáda je také jeden z největších zaměstnavatelů obyvatel ostrova. Mezi nejrozšířenější pěstované zemědělské plodiny patří ananas.

Hlavním městem je Honolulu s oblíbenou pláží Waikiki lemovanou hotely. Se západem slunce se nejen podél pláže rozhoří louče jenž navozují nádhernou romantickou atmosféru.Na pláž navazuje sopečný kráter Diamond Head s nádherným výhledem na město.

Na jihovýchodní pobřeží ostrova je vyhlášené místo pro snorklování Hanauma Bay. Bohužel dnes již s ne příliš živými korály.

Jen několik kilometrů od Honolulu lze nalézt klid a pohodu panenské přírody. Nedaleko od University of Hawaii začínájí stezky vedoucí bambusovým lesem, pralesem k vodopádům. Vodopády jsou kaskádovité. K těm hořením vede strmá stezka ale oficiálně tam je vstup zakázán. Při šplhání se člověk drží kořenů plazících se po skálách. Dalším nebezpečím může být déšť. To pak může hladina vody prudce stoupnout. Pokud vás rovnou nespláchne, tak vám může znemožnit cestu zpět. Vodopády vytvářejí u svých úpatí tůňky, kde se dá koupat.

Na severním pobřeží ostrova se vyskytují největší vlny a proto je Northern shore oblíbeným místem surfařů.

Mezi další atrakce tohoto ostrova patří Polynesian Cultural Center jenž má být pěkně udělané ale drahé. V Pearl Harbor se nalézá památník USS Arizona Memorial kde započala 7. 12. 1941 válka mezi US a Japonskem. Prohlídka je zdarma. Pouze sto metrů odsuď se nalézá Mighty Mo – loď, na které se 2.9. 1945 podpisem válka ukončila. Platí se za prohlídku válečné lodi Missouri a za museum v ponorce USS Bowfin.

Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.

Ještě temné a mlhavé náchodské ráno mne vytahuje z vyhřáté postele a láká do své zatím ne příliš přívětivé náruče. Včerejší radost z na dnes naplánovaného výletu je při pohledu z okna téměř na bodu nula, ale srdce se zatím nevzdává. Doufá a věří, že slunce, které svítí vždycky, byť někdy pouze nad mraky, přeci jen vyjde a hradbou zdánlivě neprostupné, těžké mlhy přinese teplo, světlo a radost..

Dobrá snídaně, šálek voňavé kávy, narychlo sbalená svačina a mé kroky již nedočkavě směřují k autu na parkovišti jednoho malého sídliště v Náchodě. Hraniční přechod do Polska je co by kamenem dohodil. Snaživě vytahuji svůj pas, ale celníci na obou stranách pouze apaticky mávnou rukou a já se tak ocitám na příjemné silnici, směřující do malebného městečka Kudowa Zdroj. Mým dnešním cílem je město Radków, vzdálené asi 20 km od hranic a ležící vysoko nad hraničním přechodem ukryté ve voňavých lesich mezi impozantními skalami. Alespoň takovou představu jsem si vytvořil na základě několika málo informací na internetu.

Daleko za sebou nechávám hustý, mlžný opar a s každým metrem, kterým stoupám nad Kudowu Zdroj, přibývá slunečních paprsků, až je celá obloha pokryta blankytnou modří. Věřit svému srdci a nevzdat se naděje. To mi blesklo hlavou, když jsem se blížil k Radkówu. Radost, že výlet do „Park narodowy gór Stolowych“ bude snad nakonec úspěšný, byla veliká. Ale jak už to tak bývá, s radostí chodí alespoň občas i zklamání. Radków je sice jistě nádherné město a okolní Stolové hory jsou určitě nádherné, nicméně pokud nevidíte ani na dva metry, panoramat si příliš neužijete.

Co teď? Rezignovat na úžasné výhledy a přijmout s povděkem alespoň pobyt na čerstvém vzduchu? Tak to ne, nejsem tu tak často, abych si mohl dovolit mrhat časem. Zkusím se dostat zpět blíž k hranici, kde jsem projížděl sluncem prozářenou krajinou a skalní města byla dobře viditelná již z dálky.

Po zdolání několika set schodů a zaplacení vstupného v hodnotě padesáti korun českých /není třeba mít s sebou polskou měnu/ se nedočkavě nořím do labyrintu skal, těch nejbizarnějších tvarů. Velbloud, muflon, nebo opice, jsou pouhou částí z výčtu mnoha útvarů, které zde můžete nalézt. Pouze míra Vaší představivost je limitem, kolik jich objevíte.

Zastavuji v malé vesničce Karlów, které je v dálce obklopeno skalními útvary, zvídavě vykukující svými vrcholky nad špičky stromů. V místním Smíšeném zboží kupuji mapu a snažím se zorientovat. Nakonec se rozhoduji navštívit dvě skalní města. První se jmenuje Szczeliniec Wielki a druhé Bledne Skaly. Z malého karlówského náměstíčka se vydávám po žluté turistické značce a po chvilce stojím před červenou cedulí, oznamující „Park narodowy gór Stolowych“, jež je vstupem do prvního skalního města. Svižně vystupuji po schodech směřujících vysoko do skal a jako příjemné vnímám zrychlující se tep i dech. Slunce svými paprsky pronikajícími přes koruny stromů do nitra lesa vytváří kulisu, která nedává příležitost vnímat jakoukoliv počáteční únavu. Oči se sytí barvami, čich přemírou pestrých vůní a srdce jásá nad divem a nádherou, která se jmenuje tak obyčejně – příroda.

Pohled z nejvyšších míst labyrintu do krajiny bere dech. Hledím směrem do Čech i do Polska. To je však ukryto pod přikrývkou bělostných mraků a já se tak nemohu ubránit dojmu, že letím v letadle a pod mraky, v hloubce několika kilometrů pouze tuším pevnou zem. Zpočátku svým fotoaparátem fotím téměř vše co vidím, taková krása se mi v každém kamenném zákoutí, či za každou skalou naskýtá. Chvíli pobíhám po kamenech a skalách, chvíli sedím a zasněně vnímám krajinu pode mnou. Osvěžující vítr hladí moji tvář a slunce vytahuje z přírody kolem, ty nejkrásnější barvy. Sem tam potkávám dalšího, okolím nadšeného človíčka, ale jinak jsem v zajetí kamenné samoty. Pro někoho nepřijatelný způsob pobytu v přírodě, pro mne vítaná cesta k vnitřní očistě a přiblížení se hlouběji sobě samému.

Procházím Piekielkem (Peklíčko) a Ďáblovou kuchyní, které jsou hlubokými skalními stržemi s vlhkými a chladnými stěnami. Poněkud se rozplývají mé představy o žhavých a rozpálených místech pekelných. Pokud je v okolní krajině kolem 30 stupňů Celsia, jsou tato místa dozajista shromaždištěm návštěvníků, kteří odtud jen tak nepospíchají.

Nakonec přicházím ke konci okružní cesty po Szczeliniec Wielki a zanedlouho již stojím u auta a přemýšlím o další části cesty.

Já jsem se rozhodl pro variantu číslo tři. Nejet, ani nejít po silnici, ale zvolil jsem cestu lesem po modré turistické značce. Listnatý les mne přivítal záplavou podzimních barev.Zvuk aut se k mé radosti vzdaloval poměrně rychle, až nakonec bylo slyšet pouze šumění stromů a sem tam rozeseté bublající potůčky. Zpěv ptáků se nesl lesním chrámem všem příchozím na pozdrav. Lidi mám rád, ale hodinová cesta vzhůru nádherným lesem bez zástupu štěbetajících turistů, byla skutečně nesmírně osvěžující. Přicházím k malému obchůdku a pokladně u vstupu do skalního města. Před zakoupením lístku za standardní cenu, si ještě dávám dobrou kávu a seznamuji se skupinou českých učitelek z Nového Boru. Využily pár dní volna a vydaly se na společný výlet. Když jsem jim prozradil, že mám za sebou půlroční učitelskou zkušenost a od té doby si vážím každého kantora, byl jsem jejich. Protože prohlídku měly už za sebou, nakonec se loučíme a zatímco ony nastupují do autobusu, já se ztrácím v kamenném království.

Opouštím Karlów a vydávám se směrem Kudowa Zdroj. Prudkým stoupáním po silnici kroutící se lesem jako had, se asi po 5 km dostávám k velkému travnatému parkovišti , které slouží jako výchozí bod cesty na Bledne skaly. Většina turistů dává přednost dosáhnout vrcholu vlastními vozy, které jsou pracovníky národního parku pouštěny pouze jednou za hodinu. Tím se provoz po komunikaci směrem ke skalnímu městu stává minimálním a pokud se některý turista rozhodne jít pěšky, není příliš obtěžován výfukovými splodinami, či hlukem, který do tak krásného prostředí opravdu nepatří.

Ne nadarmo se toto místo nazývá Bludné skály. Je skutečným labyrintem. Spletí uzounkých uliček mezi skalními masivy pomalu postupuji vpřed. Cesta vede po dřevěném chodníku a občas přemosťuje i malé jezírko, které zde ani v největších vedrech nevysychá. Nejednou jsem musel projít skalním tunelem, jehož tvar mne přinutil se sklonit téměř do podřepu. Obyčejná turistika zde pomalu ustupuje před gymnastickými výkony.

Nakonec, žel i zde přicházím k východu z labyrintu skalního ráje a čeká mne již pouze sestup k parkovišti . Cestu lesem volím naprosto automaticky a ani na chvíli nezvažuji možnost zkusit se vrátit po silnici. Byť malý kousek asfaltu připomínající civilizaci, mé srdce získat nedokáže.

Sedím v autě. Otevřenými dveřmi ke mně proniká lesní vzduch, pozdě odpoledne již docela chladný, ale neztrácející nic ze své vůně. Nechce se mi startovat, protože to znamená opustit tato krásná místa a vrátit se zpět do spleti domů, továren a obchodů. Ale rozum nakonec vítězí nad city a posílen vidinou dalších výletů na zatím neznámá místa, se pomalu spouštím sluncem zaplavenou silnicí směrem k hranicím.

Náchod. Auta, domy, ulice. Oči sice vnímají to lidské hemžení, ale srdce zatím stále vidí les, skály, cítí vůni vlhkého listí a slyší zvuky, kterých je mezi lidmi tak málo. Smutek doprovází každý návrat. Jen co duši dopřejeme vjemy po kterých touží, než se jich stačí byť poskrovnu nasytit, už se jí vzdalují. Tak snad brzy opět nashledanou, přírodo kdekoliv.

Bolívie – Salar de Uyuni

Po chvilce hledání konečně stojím na výpadovce z Uyuni směrem na Colchani a solná jezera. Nikde nikdo. Vytahuju avokádo a jen tak na sucho ho do sebe láduju. Dojídám první půlku a přicházi ženská, přibobkne do stínu a čeká. Dojídám druhou půlku a přijíždí pickup. Máváme, naskakujem na korbu. Tam už jsou dva lidi. Jeden chlapík se se mnou dává do řeči. Taky jede na Salar, naplnit PET láhev slanou vodou. Prý je léčivá.

Já si myslím, že může pomoct jen v případě zácpy, ale nic mu neříkám a už vůbec mu to nehodlám dokazovat. I když zácpu mám. Ale protože na cestách mám buď zácpu nebo průjem, nemám zrovna chuť se té mé zácpy zbavovat.

V Colchani platíme 5 pesos řidiči pickupu a obratem, již jako kamarádi naskakujem na náklaďák, jehož řidič, na dotaz, jestli jede na salar, váhavé přikyvuje. Náklaďák je celý od soli, na korbě nějaké to nářadí. Jedem. Nechávám se unášet příjemným pocitem toho, jak krásně mi to všechno vychází. Rozhlížím se po krajince a sleduji, jak se mění z pouštní barvy na barvu bílou. Najednou náklaďák lehce hodí a my sjedem do vody. Brodíme se asi dvaceticentimetrovou vrstvou vody a „pevnina se vzdaluje“. Obrázky to jsou parádní, modré nebe, modré jezero, bílé kužely natěžené soli.

Najednou auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do ruk berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. V tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi to ty nohy umeje. Jdu asi deset minut, když tu zastaví turistická Toyota a z jezera mně vysvobodí zpět na okraj poblíž Colchani. Nabídku komerční cesty na jezera odmítám. Přece musí být cesta! Vracím se zpátky do Colchani. Nikde nikdo. Spása ve formě německých turistů s vlastním offroadem jedoucí na jezera se nekoná.

Přicházím k městečku, ta cesta se v té absolutní rovině neuvěřitelně vlekla, a vidím autobus. Věřte nebo ne, ten autobus jede na druhou stranu jezer!

Naskakuji, platím dvacku a už se vezu na Isla de Pescado (který se tak nejmenuje, ale o tom později). Mám jistotu, že druhý den můžu jet zpátky do Colchani, nebo pokračovat na druhou stranu jezera. Skvělé. Autobus míjí místo, kde těží sůl málomluvní chlapíci a pokračuje vodou dál a dál. Řikám si, že není možné, že v té soli autobus vydrží tak dlouho. VŽdyť nejedu nějakým retrotvarovaným novým strojem, ale poctivým třicet, čtyřicet let starým autobusem. Neuvěřitelné. Po chvíli se krajina změní. Končí mokrá část jezera a my vjíždíme na vyschlou, zářivě bílou, nekonečnou pláň. Pochvaluji si, jaká je výhoda cestovat mezi suchým a mokrým obdobím. V suchým totiž, je jezero vysušené a bíle, s modrou oblohou zatímco mokré období má sice zataženou oblohu, ale je pokryto několikacentimetrovou hladinou vody a vypadá jako nekonečně velké zrcadlo. Frčíme si to ještě nějaký ten kilometr, když se v dálce objěví ostrov. Vystupuji a kochám se. Tohle se nedá popsat slovy a dokonce i fotografie mají problémy s výrazovými prostředky.

Ostrov je celý porostlý kaktusy, které rostou centimetr za rok. Dávám se do řeči se správcovou a dozvídám se spoustu zajímavých věcí o ostrově. Mimo jiné i to, že ostrov se jmenuje Inka wasi a název Isla de pescado nebo pescadero je nesprávný, ale zažitý. Dovoluje mi na ostrově přespat. Je to výsada pro ty, kteří tam přijedou autobusem, nebo na kole. Účastníci zájezdu na ostrově spát nesmí. Západ a východ slunce patří k nepopsatelným věcem a tak je popisovat nebudu. Zajeďte se na to podívat sami.

Paní správcová, taková mladá paní, udělala pro ostrov tolik, že by měla dostat nějakou medaili. Vymezila jen jedno místo na parkování pro turistické ofroady, dříve prý parkovali a dělali piknik kde je napadlo, zřídila chodníčky kvůli ochraně kaktusů a odpadkové koše, zavedla solární panely atd. V Bolívií se s ochranou příroy moc cavyků nedělá a tak doufám, že tohle je první kapka moderní ochrany přírody této nádherné země. Velice rád jsem zaplatil vstupenku na ostrov, protože vím, že ty peníze jsou použity na správnou věc.

Přemýšlím co dál. Projet Salar MHDčkem asi nepůjde. Můžu se zítra vrátit zpět, anebo zkusit odchytnout nějakou cestovku, která by měla volné místo v Toyotě a zkusit získat dobrou cenu. Druhá varianta vyhrává.

Ráno mně vzbudila správcová, abych nezaspal východ slunce, který byl skutečně parádní, pak jsem si šel ještě lehnout a na chvíli usnul, no a teď oplenduju na místě, kam přijíždějí turistické Toyoty. Za den přijede tak padesát aut. Turisti se vyhrnou, proběhnou ostrov, průvodce jim zatím udělá něco k snědku, najedí se, naskládají se do auta a jedou dál. Z jednoho z aut vylezly holky z Holandska, se kterýma jsem se potkal v Potosí. To bylo radostné shledání!

Jeden chlapík, dokonce sám majitel cestovky, mi nabízí místo v druhém autě za 50 USD. Říká, že mám brát nebo nechat, že smlouvat nebude. Tak to beru a rozhodně nelituju. Ta cesta stojí za to. Dokonce bych řekl i za víc. A jsou to končiny, kam se prostě jinak nedostanete.

Řidič druhého auta přivazuje batoh na střechu k ostatním zavazadlům, já se nasoukám dozadu, seznámím se s párečkem z Argentiny, dvěma bezva Italkama ve středních letech a jednou starší Němkou s českými kořeny, která si neustále na něco stěžuje a můžem jet.

Na Pali Coast

Na Pali – Útesy – nádherné útesové pobřeží severozápadní části ostrova Kauai je z velké části nepřístupné. Útesy se rozprostírají po délce 24 kilometrů podél pobřeží. Dosahují výšky až 1300 metrů a to na pouhých třech kilometrech od pobřeží. Vyskytují se zde často ojedinělé rostliny i živočichové.

Do parku vede podél pobřeží jediná stezka dlouhá 17 kilometrů – Kalalau Trail. Stezka byla vybudována na stezce původních obyvatel koelm 1800, částečně upravena v roce 1930. Havajci osídlili údolí a založili farmy již kolem r.1200. Toto na první pohled nehostinné území poskytuje vše základní k životu – pitnou vodu, úrodnou půdu v údolích a bohatství ryb. Poslední obyvatelé odešli v roce 1919. Dnes jsou v této oblasti četná archeologická naleziště. Na stezce existují dva kempy. Pro nocování je vyžadováno povolení. K vodopádům v Hanakoa Valley, Hanakapi’ali Valley a Kalalau Valley vedou odbočky. Stezka je náročnější a není horizontální ale kopcovitá. Nejvyšší místo na stezce je v 244 m. Ojediněle stezka klesá k hladině oceánu.

Na pobřeží je několik pláží. Kvůli nebezpečným proudům se ale koupání příliš nedoporučuje. Několik společností ale půjčuje kajaky či přímo organizuje projížďky. Na jachtách se pořádají párty při zapadajícím slunci.

Jde o nejmagičtější útesové pobřeží jaké jsem zatím spatřil. Bohužel pro nedostatek času zatím pouze z vyhlídek z Koke’e State Park. Člověka akorát moc netěší nad hlavou stále kroužící vyhlídkové helikoptéry. To se týká všech oblastí ostrova.

Waimea Canyon

Mark Twain nazval na kilometr hluboký kaňon „Grand Canyon of the Pacific“. Stěna dávného vulkánu se během geologického pohybu sesula a umožnila řece Waimea River během pěti miliónů let vytvořit dnešní na 16 kilometrů dlouhý a jeden kilometr široký kaňon. Voda na dně kaňonu je zbarvena do červena díky velkému obsahu železa a hlíny a lávy způsobené erozí.

Na dno vedou pouze dvě stezky. První začíná ve městečku Waimea. Prvních několik kilometrů má podobu polní cesty, později se přidá prudké stoupání a klesání. Asi po 12 kilometrech, u malé vodní elektrárny, se cesta proměňuje v úzkou pěšinku. Až k tomuto místu se musí celkem osmkrát přebrodit řeku protékající kaňonem. Není to ale velký problém, protože v řece není nikdy moc vody. Druhá stezka – Kukui je dlouhá pouze asi 4 kilometry ale představuje pokles 660m. Začíná na 12. kilometru silnice vedoucí po západním okraji kaňonu – Waimea Canyon Road.

V kaňonu je několik primitivních kempů. Vyžaduje se povolení. Voda je pouze v potocích a řekách a nedoporučuje se příliš pít ani po úpravě. Podél 5,6 kilometrů dlouhé stezky Koai’e lze spatřit několik starodávných kamenných zdí. Stezka není moc užívaná a několikrát jsem si připadal jak „stopař“ objevující a ztrácející starodávné stezky. Převážnou dobu jste ve stínu husté vegetace. Nejlepší místo na kempování je až na konci stezky. Zde je v řece několik míst vhodných pro osvěžení. Za dva dny jsem na dně kaňonu potkal tři lidi. O víkendech a zvláštních sezónách je zde povoleno lovit.

Koke’e

Koke’e State Park se rozprostírá na ploše 4345 akrů v nadmořské výšce mezi 1056-1386m. Tento chladnější region byl stvořen před šesti milióny lety ohnivým splanutím Bohyně ohně Pele, která poté, co zde nenašla vhodné místo k usazení, opustila tento ostrov. Legenda tvrdí, že zanechala své stopy na Pu’u Ka Pele podél kaňunu Waimea Canyon. A ostěhovala se na sousední sotrov O’ahu.

Tento park nabízí při procházkách na některých z mnoha stezek prohlídku několika druhů stromů. Od redwoods a japosnkých sugi cedr zasazených C.C.C již v třicátých letech minulého století, tak původních maile a mokihana. Časné ranní procházky umožňují spatření některých z nepočetných původních ptáků. Kvalita a náročnost stezek se mění od snadných až po středně náročné. Některé vedou do olbastí s povoloným rybařením a lovením. V západní části vedou stezky k nádherným výhledům na pobřeží ostrova. Toto pobřeží je jinak težko dostupné. Severozápadní část tvoří vyhlášené Na Pali Coast.

Velmi ochotná paní v Koke’e Museu mi nejen sama nabídla pohlídání mého baťohu ale i doporučila nejzajímavější stezky a místa. A to i co se týče kempování v sousedním Waimea Canyon.

Tři stezky dlouhé celkem cca 16 kilometrů Nu’alolo Trail, Nu’alolo Cliff Trail a Awa’awapuhi Trail tvoří s částí silnice okruh s dvěma nádhernýma vyhlídkami na pobřeží. Po cestě nikde není možnost získat vodu. Směrem k pobřeží stezky klesají, k silnici stoupají. Rozdíl je asi 300m. Stezka začíná nedaleko již zmiňovaného musea.

Nejvíce stezek protíná tropický prales, některé s výhledem do severní části Waimea Canyon. Na stezky navazuje několik málo cest do oblasti Alaka’i Swamp – bažinaté oblasti ležící na lávovém základě. Nadmořská výška 1 300m zde zabraňuje moskytům šířit nemoci. Proto je oblast bohatá na ptactvo. Podivné klimatické podmínky umožnily jen několika málo druhům rostlin se tu usadit a přizpůsobit. Snaha o zpřístupnění oblasti vybudováním silnice ztroskotala. Východní okraj tvoří nejmokřejší místo na Zemi a zároveň nejvyšší hora na ostrově – Mt. Wai’ale’ale (1 730m).

Havajské ostrovy byly a vlastně jsou, protože tento proces neskončil, vytvořeny sopečnou činností. Podle jedné teorie ostrovy sedí na „Pacifické desce“ jenž se pomalu pohybuje severozápadním směrem. Pod touto deskou se nachází „horký bod“ z něhož se sopečnou činností vylévá z nitra země magma v podobě lávy. Díky tomuto procesu jsou ostrovy jihovýchodním směrem mladší a mladší. Hlavní obydlené havajské ostrovy byly vytvořeny během posledních pěti miliónů let. Naopak ostrovy u Midway dosahují stáří 30 až 35 miliónů let. Celý ostrovní komplex představuje vlastně vrcholky pohoří dlouhého na 3 tisíce kilometrů vytvořeného na dně oceánu. Nejmladší sopka, dnes asi 5 600m pod hladinou moře, Loihi Seamount se nachází cca 30 kilometrů jihovýchodně od nejmladšího ostrova Big Island. Pokud sopečná hora bude růst dosavadním tempem, bude ji trvat na 60 000 let nežli dosáhne hladiny oceánu.

Obdobně jako vědecká teorie vzniku havajských ostrovů popisuje jejich vznik i dávná mytologie Havajců. Podle ní Pele – bohyně ohně žila se svojí rodinou na ostrově Far Kahiki. Jednoho dne se pohádala se sestrou Namaka – bohyní moří. Ta pomocí obřích vln vyhnala sestru i s rodinou. Pele se pokoušela usadit na každém z ostrovů které spatřila. Ale opětovně byla přemáhána a vyháněna. Tak postupně pokoušela své štěstí na ostrovech Kauai, Oahu, i v kráteru Haleakala na Maui. Nakonec se Pele podařilo usadit v kráteru sopky Kilauea na Big Island kde nepřestávající výpary stále dokazují její přítomnost.

Havajské souostroví je považováno za nejizolovanější ostrovní seskupení. K nejbližšímu kontinentu je vzdálenost větší jak 3 600 kilometrů. Odhaduje se že pouze každých 30 až 35 tisíc let se podařilo úspěšně ostrovy osídlit jedinému živočišnému či rostlinnému druhu. Flora a fauna jenž se zde nacházela před příchodem lidí je považována za původní. Na 90% jejich zástupců se nevyskytuje nikde jinde na světě. V dnešní době se ale ročně na ostrovy zanese na dvacet nových druhů. Ty zde často nemají přirozené nepřátelé a proto se rychle šíří a potlačují původní floru a faunu. Dnes již na 90% rostlin a živočichů na ostrovech se vyskytujících není původních.

Polynésané objevili ostrovy kolem roku 500 n.l.. Přišli v několika vlnách a navštívili mnoho ostrovů. Žili podél pobřeží a živili se zemědělstvím. Vedli poklidný život až do příchodu Tahiťanů kteří zavedli přísné sociální zřízení. Pro „západní svět“ objevil r. 1778 ostrovy Captain James Cook jenž nejdříve přistál na ostrovech Kauai, Oahu a Maui. O rok později zastavil na ostrově Big Island v zátoce Kealakekua Bay. Zde velký objevitel nalezl svoji smrt.

V 1820 letech se Lanai na ostrově Maui stalo střediskem velrybářského průmyslu. Příštích 50 let přinášelo toto odvětví ostrovům nejvíce bohatství. V polovině 19. století se hlavní úlohu začal získávat cukrářský průmysl. Rozvinul se obchod s US a r. 1893 se Havaj dostala pod vliv Spojených států. Vzniklá Republika se po anexi Spojenými státy v r. 1900 přeměnila na zvláštní teritorium. Havajské zvláštní teritorium dostalo statut 50. státu USA v roce 1959. Hlavní město je Honolulu ležící na ostrově Oahu.

Havaj má tropické klima jenž je ale mírněno otevřeným oceánem. Ostrovy jsou děleny pohořím na severovýchodní, návětrné deštivé oblasti s tropickými pralesy a slunečné suché jihozápadní oblasti s nižšími srážkami. Teplota v letním a zimní období se liší jen nepatrně a je kolem příjemných 27°C. V zimním období je oceán o trochu neklidnější, vlny jsou větší.

Co nejvíce potěší je fakt, že zde nežijí člověku nebezpečná zvířata. Ani např. pijavice takže se dá bez obav koupat v jakémkoliv vodopádu. Pozor ale na náhlé zvednutí vody – může být životu nebezpečné. Také voda se nikde bez úpravy nedá pít a někde ani filtrování či tablety nepomohou – např. v oblasti Oheo Gulch….