Rubrika: Přírodní zajímavosti

Když bylo Maroko roku 1912 rozděleno mezi Španělsko a Francii, připadla Španělsku mimo jiné oblast Rífu. Tato severní hornatá část země, táhnoucí se od mysu Spartel až k alžírské hranici, byla srdcem a duší oblasti bilád as-sibá, nezkrocené země, kam slovo sultána sotva doléhalo.

Novým evropským správcům, toužícím vytěžit z onoho danajského daru co nejvíce, trvalo patnáct let, než mohli cokoliv začít spravovat. Stálo je to obrovské prostředky a několik drtivých vojenských porážek. V rífských horách se zocelili diktátoři jako Primo de Rivera či Franco, rífští vojáci se stali pod vlajkou generalissima postrachem španělských republikánů. Životy na protějších březích Gibraltarského průlivu, plynoucí od dobytí Granady každý svým vlastním tokem, se na půl století znovu úzce provázaly. V dobrém i ve zlém.

„Se svými nabílenými fasádami a strmými uličkami, Xauen vyhlíží v klidném odpoledni jako jedna z oněch andaluských horských vesnic, kde světlo utichá, aby usnulo na domovním prahu,“ píše současný španělský literát Lorenzo Silva. Podobný pocit důvěrnosti měli i španělští vojáci, kterým byl Chefchaouen (často nazývaný zkráceně Chaouen, španělsky Xauen) nucen otevřít své brány roku 1920. Do té doby byl marockou Lhasou, „zakázaným městem“, kam křesťan pod trestem smrti nesměl vkročit.

Výrazný andaluský ráz, který tolik udivoval španělské příchozí, vtiskli Chefchaouenu andaluští moriskové (muslimové, kteří z donucení přijali křest, ale posléze byli ze Španělska rovněž vyhnáni) a sefardští Židé. Usazovali se v těchto končinách od konce 15. stol., poté co xenofobní a krátkozraká politika španělských katolických králů rozhodla několika dekrety o jejich vyhoštění.

Chefchaouen, obklopen divokými horskými masivy a opevněn svým vlastním životním rytmem, patří k nejpůvabnějším lokalitám nejen Rífu, ale celé země. Tradiční zelenou na okenicích a domovních dveřích nahradily od 30. let minulého století odstíny podmanivé modré, která v létě konkuruje azurově modrému nebi, zatímco v zimě kontrastuje s pochmurně šedou oblohou a zasněženými vrcholky okolních hor. Úzké a malebné uličky medíny, po setmění tajemné svou nachovou modří, stoupají a klesají po strmém svahu, na němž se Chefchaouen rozkládá, aby se jak říční toky slily a vyústily v srdci starého města, na náměstí Uta el-Hammam. Tomu dominuje otevřený, rozvolněný prostor, příjemné kavárny, velká mešita a okrová barva městských zdí spolu s nově opravenou Alcazabou.

Chefchaouen leží na hranici národního parku Talassemtane. Během jednoho dne je možné vystoupat na nedaleký vrchol El Kelaá (1616 m), navštívit několik kaskád podél stejnojmenné říčky nebo zamířit k Al Qantara de Rabí, Božímu mostu, působivému přírodnímu monumentu, který ve výšce 35 m spojuje prudké svahy zvedající se nad řekou Farda. Ne nadarmo znamená Talassemtane v místním berberském dialektu tarifit „studený pramen“. Právě průzračné vody parku, zejména 100 m vysoký Velký vodopád na řece El Kelaá, patří k jeho nejvyhledávanějším cílům. O letním víkendu se tak návštěva této nádherné přírodní lokality stává spíše zážitkem kulturním. Po pětikilometrové stezce vedoucí od vesničky Akchour k vodopádu putuje téměř nepřetržitý zástup výletníků. K těm nejhalasnějším patří pověstně veselí obyvatelé Casablanky, k jejichž lehkosti bytí patří rádia, bubínky, štěrchadla a zpěv. Příslušníci všech věkových kategorií, včetně zasloužilých matek a pramatek v sešlapaných sandálcích, se navíc pohybují v překvapivě svižném tempu, takže se vyplatí být v dobré kondici, aby člověk nezdržoval. Běžecký rytmus naštěstí cestou rozvolňuje několik menších kaskád, řada říčních přechodů i série dřevěných a bambusových stánečků, které nabízejí občerstvení a čerstvě grilované jehněčí.

Naprostá většina skoro 600 km2 velkého parku Talassemtane je ale oázou klidu, v níž se střídají hluboká údolí, kaňony, strže a průzračné říční toky. Ke zdejšímu jedinečnému ekosystému, kterému dominují endemické cedry a borovice, stejně jako poslední zbytky jedlových lesů v Maroku, patří na 240 rostlinných druhů, 40 druhů savců a téměř 120 druhů ptáků, v mnoha případech také endemických.

V regionu úspěšně funguje několik družstev, která je možno navštívit, a dozvědět se tak více o tradiční výrobě kozího sýru, medu, olivového oleje či koberců. Výrobky z těchto dílen putují jak do místních prodejen, tak i do zahraničí, zejména do Francie.

Zbožím číslo jedna je ale v Rífu konopí, místně pokuřované coby kif, pašované do ciziny coby marihuana či hašiš a nabízené na potkání, byť je to samozřejmě ilegální. Konopí se v oblasti Rífu pěstuje snad už od dob Féničanů. Ani španělští protektoři, kteří zde po šesti letech bojů nakonec roku 1927 prosadili své správcovství, když s pomocí francouzské vojenské techniky pokořili odboj spojených rífských kmenů a rozmetali pokrokovou a demokratickou Rífskou republikou, která žádala o mír a spolupráci, nijak nezasáhli do tohoto sektoru místní ekonomiky. Marocká vláda se dlouhodobě snaží pěstování konopí omezovat a postupně dosáhnout jeho úplné likvidace. Zároveň podporuje jiné formy obživy, ať už v cestovním ruchu nebo v chovu skotu a koz. Jen za posledních deset let byla rozloha plochy, na které se konopí pěstuje, zredukována o více než polovinu. To však nemění nic na skutečnosti, že kif zůstává neoddělitelnou součástí místní kultury a že zaručuje obživu podle některých odhadů až 800 000 obyvatel Rífu.

Ještě jsme se v Chefchaouenu ani nestačili rozhlédnout, a už nám kif nabídnul Abdul – Berber s bezmezně vytříbeným smyslem pro osobní svobodu, zcela nečitelným rodinným životem a se stálou zásobou kuřiva v kapse. Abdul je zároveň vlastníkem skromného stánku s občerstvením, který zcela jistě nebude hlavním zdrojem jeho příjmů. Zatímco jeho mladý zaměstnanec připravuje ovocné džusy, Abdul pokuřuje, rokuje s majiteli sousedních stánků a podle potřeby mizí na pár hodin, dnů nebo i týdnů. Když se ho zeptám, zda by se on sám dokázal kifu vzdát, podívá se na mě zcela nechápavě. Ta otázka nejenže není hodna odpovědi, ale evidentně pro něj ani nedává smysl.

Projíždět jako turisté Rífem znamená stát se zájemcem o „zbožíčko“. Prodejci předhánějí náš vůz, přibrzďují těsně před ním a vystavují na odiv igelitové sáčky se zcela zřejmým obsahem. S jedním na nás mává asi pětileté dítě, vystrčené do půl těla svými spolujezdci z okénka. Vzorce běžného myšlení v tomto regionu neplatí. Uprostřed rozsáhlého cedrového lesa sedí u silnice mladík a vedle něj se leskne motorový člun. Mladík neodpočívá, ani není na cestě k moři. Je to jen další prodejní místo, „taková reklama, oni to tak dělají,“ krčí rameny majitelka penzionu v městečku Taounate na jižním okraji Rífu, když jí zážitek vyprávíme.

Ríf, který by mohl být jedním z nejbohatších krajů Maroka, čeká na zásadní změny, které zatím přicházejí jen pomalu. Některá gesta, pár vylepšených komunikací i několik návštěv, které do oblasti podnikl současný král, snad znamenají, že drsnému, zapomenutému Rífu se blýská na lepší časy.

Nedávno tomu byl přesně rok, co jsem se vrátil z desetidenní okružní cesty po Arménii a Gruzii, kam jsem se vydal prozkoumat starodávné trasy kupců putujících z Asie do Evropy. Rozhodl jsem se proto na nevšední výlet zavzpomínat a sepsat reportáž, která všem cestovatelsky naladěným čtenářům představí tuto svéráznou, na historii bohatou a úchvatnými přírodními krásami oplývající část světa. Vážným zájemcům může zároveň posloužit jako užitečný zdroj informací před cestou.

Při plánování zahraničních výletů jsem si většinou automaticky vybíral země, kde se dalo očekávat, že se s místními domluvím anglicky anebo německy, přinejhorším se slovníkem v ruce španělsky.

Nikdy jsem neměl rád pocit úplného cizince, co domorodcům nerozumí ani slovo a ani ve snu by mě nenapadlo vydat se sám do dvou kulturně velmi vzdálených zemí, kde se mluví zcela jiným jazykem a kde angličtinu ovládá sotva pár promile obyvatel. Nemluvě o dvou odlišných písmech, které nemají s latinkou nic společného a pro naprostou většinu zbytku světa představují nečitelný hlavolam.

S návrhem na zakavkazský výlet za mnou přišla kamarádka Bára s tím, že by se ráda jela podívat za bývalou spolužačkou, která v rámci praxe učí tři měsíce v Arménii malé děti angličtinu, ale nechce se jí jet samotné. Projel jsem si proto ze zvědavosti internet a zjistil, že obě země mají úchvatnou přírodu a bohatou historii a že by nebylo od věci poznat je zblízka. Zaujala mne zejména informace, že území, na kterém dnes Arménie a Gruzie leží, bylo kdysi součástí jedné z vedlejších tras slavné Hedvábné stezky, která vedla zhruba 8 000 kilometrů z Číny až ke Středozemnímu moři. Z hlavní trasy odbočovala v Íránu méně frekventovaná cesta na sever právě po arménských pahorkatinách až do Malého Kavkazu na jihu dnešní Gruzie, odkud se podél břehu Černého moře linula skrze majestátní hory Velkého Kavkazu na území dnešního Ruska a dále do Evropy.

Napadlo mě tedy, že by nebylo špatné projet touto starodávnou stezkou a okusit atmosféru obou kavkazských zemí, kterými kdysi putovaly karavany s hedvábím a dalším luxusním zbožím.

Dobrá znamení na úvod

Náš odlet z polských Katovic 18. května 2013 je (aniž bychom to tušili) historicky prvním na této lince, a tak nás už na letišti čeká improvizovaný raut s gruzínskými dobrotami. Beru to jako dobré znamení před cestou do neznáma a příjemný východ slunce při přistání v historickém, druhém největším gruzínském městě Kutaisi se zdá být potvrzením toho, že bohové nám budou v příštích deseti dnech naklonění.

S úsměvem na tváři vyrážíme před sedmou ranní na stop do centra. S kamarádkou se máme setkat až druhý den odpoledne v hlavním gruzínském městě Tbilisi, takže nás čeká den a půl komunikace rukama nohama, protože místní jazyk samozřejmě neumíme a naše ruština se omezuje jen na pár základních výrazů. I tak se ale od první chvíle ukazuje, že Gruzínci jsou i přes jazykovou bariéru nesmírně přátelští a milí lidé – konkrétně první dva kluci na stopu z letiště nás vezmou k bankomatu, a když jim po několikaminutovém úsilí sdělíme, kam chceme z Kutaisi pokračovat, odvezou nás na místní autobusák. Tam s přítomnými řidiči bleskově vyřeší, do jakého minibusu si máme sednout, a na závěr se s námi srdceryvně rozloučí, jako bychom se znali roky.

Lepší silnice a lidi než u nás

Cesta maršrutkou, tedy v postsovětských zemích nejčastěji využívaným veřejným dopravním prostředkem (v podstatě minibusy nebo často také dodávky předělané na minibusy), trvá něco pod tři hodiny, což není nejhorší. Silnice tady zatím vypadají lépe než některé u nás a centrum lázeňského letoviska Borjomi taky působí přítulně. Rozhodneme se proto strávit naší první noc ve stanu v nedalekém lesoparku, kousek od betonového koupaliště s teplou vodou, do kterého vyvěrá jeden z mnoha místních léčivých pramenů.

Večer při výletu místní lanovkou narazíme na další dva neuvěřitelně přátelské gruzínské třicátníky, kteří nám nabízejí své zásoby piva, zvou nás k sobě domů na grilovačku, a když s díky odmítáme, div se nerozbrečí.

Druhý den cesty brzy vstáváme a pokračujeme stopem do hlavního gruzínského města, kde se máme setkat s naší průvodkyní a společně vyrazit po nejfrekventova­nějším dopravním tahu na jih směr Arménie a hlavní město Jerevan. Tím se zároveň napojíme na jednu ze dvou hlavních historických kupeckých tras.

Tbilisi je pulzující metropole se svébytnou atmosférou, kde se snoubí historie, náboženské tradice a moderní obraz gruzínské společnosti – jakési přibližování Evropě v důsledku dlouhé vlády prozápadně orientovaného prezidenta Saakašviliho. Nemohli jsme si nevšimnout dopravního značení na větších silnicích nejen gruzínským písmem, ale i latinkou, anglických nápisů u veřejných institucí, supermarketů a bankomatů v centrech měst a také vlajek Evropské unie.

Hurá na Jerevan

Po přivítání s Bářinou kamarádkou Mirkou na jednom z tbiliských nádraží jsme se rozhodli ještě ten den podstoupit zhruba šestihodinovou cestu další maršrutkou přes hranice až do Jerevanu. Přestože obyčejní lidé tu působí velmi přátelsky, na hranicích nás čeká přísná kontrola, kterou naštěstí projdeme bez újmy. Když si ale za pasovou kontrolou vytáhnu novou zrcadlovku, abych si vyfotil okolní kopečky, přiskočí ke mně po zuby ozbrojený voják a rve mi drahý foťák z rukou.

Naštěstí umí trochu anglicky, a tak se mi podaří mu vysvětlit, že jsem nechtěl fotit celnici ani jeho kolegy – všechny fotky z místa jsem ale měl rozkaz smazat (což jsem samozřejmě neudělal). Arménie je na první pohled velmi zaostalá, chudá a těžce zkoušená země, a to i ve srovnání s Gruzií. Silnice od hranic až do Jerevanu je naprosto šílená – všude obrovské díry a výmoly, kvůli kterým náš řidič musí neustále kličkovat a troubit na ostatní kličkující řidiče a často mu dokonce nezbývá nic jiného než jet dlouhé úseky na protější straně. Cestou se v podhorské krajině objevují a zase mizí polorozpadlé betonové továrny a další megalomanské stavby ze sovětských dob, ve městech zase vidíme oprýskané domky, špinavé obchůdky a auta, kterým musela skončit technická tak před dvaceti lety. Dopravní kontrola tady ale zřejmě funguje, protože jsme byli dvakrát zastaveni policií.

Do Jerevanu, který má podobně obyvatel jako Praha, dorazíme vyčerpaní za tmy a taxíkem se na noc přesouváme k Mirčiným známým. Ráno si projdeme kousek centra, navštívíme výrobnu místní slavné brandy Ararat (podle posvátné arménské hory se zde jmenuje všechno, co mají Arméni rádi – od brandy přes cigarety až po pivo) a vyrazíme rozhrkaným autobusem k národnímu parku, kterým je v podstatě celé pobřeží největšího arménského jezera Sevan. Zde začínáme stopovat a postupně se přesouváme od jednoho starobylého kostelíka k druhému – neklamné znamení toho, že putujeme po jedné z pradávných obchodních stezek.

Místní, co nám zastavují, se většinou diví, že potkávají dvě holky a kluka, ale podle Mirky je to stále lepší, než kdyby stopovaly samotné dvě slečny – arménské i gruzínské tradice jsou údajně stále dost patriarchální a žena je zde vnímána jako nesamostatná osoba podřízená víceméně svému muži. Podobně jako v sousedním muslimském Íránu, napadlo mě, a to i přesto, že Arménci i Gruzínci jsou velmi, velmi silně křesťansky založení. I přes zmiňovanou pohostinnost a přátelské jednání se proto ženám moc nedoporučuje cestovat po těchto oblastech bez mužského doprovodu.

Nečekané rozloučení

K večeru se nad klášterem Sevanank pocházejícím z roku 874 začínají stahovat mračna, a to nejen na obloze nad námi.

Děvčata se zničehonic rozhodla, že se chtějí vrátit do Jerevanu za českými známými a další den vyšlápnout na nejvyšší horu země – čtyřtisícový Aragac. To by ale znamenalo ztratit dva dny a nemít šanci projet i druhou hlavní kupeckou trasou, která nás měla dovést až do více než 500 kilometrů vzdáleného hlavního přístavního města Batumi na břehu Černého moře. Jelikož tato stezka vede mimo hlavní silnici spojující Jerevan a Tbilisi, těšil jsem se, že nebude tak vytížená a atmosférou bude více připomínat zašlé historické časy. I proto jsem původně plánoval pokračovat ze Sevanu stopem asi tři hodiny po stezce takřka neobydleným horským průsmykem na jih až do města Jeghegnadzor, kde se setkává cesta od jezera s hlavním silničním tahem, po kterém do Arménie přijíždí (a pokračuje do Gruzie) naprostá většina dopravy z Íránu.

Nakonec jsme se dohodli, že Bára s Mirkou stráví raději zbytek pobytu v okolí Jerevanu, a tak jsem se sám vydal stopem vstříc průsmyku Selim. Téměř bez peněz, bez mapy a především zcela bez znalosti arménštiny a gruzínštiny – vybavený jen hrstkou základních obratů v ruštině a odhodláním prostopovat se jednou z vedlejších tras Hedvábné stezky.

Po pár minutách se vezu s upraveným chlápkem v saku, který mi vypráví něco v ruštině (zdá se mi, že rozebírá politiku), a z mé strany mu stačí souhlasné kývání hlavou a obligátní „charašo“. V posledním městečku u jižního břehu jezera Sevan mě vyhodí a ukáže na zvedající se kopce. Nejezdí tady skoro žádná auta, a tak se na okraji města nebráním taxikáři v žigulíku, který mi nabídne za tisíc dramů (necelých 50 korun) odvoz na druhou stranu průsmyku Selim. Cestou vystoupáme až do 2410 metrů nad mořem, kde se na chvíli zastavíme u památné a stále zachovalé karavanseraje ze 14. století, v níž odpočívali kupci putující zdejší částí Hedvábné stezky z Asie do Evropy.

Do města Jeghegnadzor přijíždím kolem osmé večer, kdy akorát začíná zapadat slunce. Město působí na první pohled dost odpudivě, všude prach a špína, omlácené paneláky a torza továren – až tady na mě naplno dýchne ten pravý duch zašlých sovětských časů. Místní na mě navíc dost divně zírají, je vidět, že blonďaté turisty s plnovousem a krosnou na zádech v těchto končinách moc často nepotkávají. Nechci se tu takhle večer moc zdržovat a hledám křižovatku, kde se zítra napojím na hlavní tah, po němž bych měl doputovat až ke gruzínským přístavům v Černém moři.

Kolem Araratu na sever

Noc trávím kus za městem ve stanu pár set metrů od silnice a v devět ráno vyrážím na stopa. Jak jsem předpokládal, kolem projíždí jeden kamion s íránskými poznávacími značkami za druhým. Zase čekám jen pár minut, než zastavuje další starý žigulík, který má místo zadních sedadel hromadu zrezlého železa, ale nevadí, stejně se rád svezu. Až po chvíli mi ale dojde, že důvodem, proč vysmátému řidiči a jeho spolujezdci vepředu nerozumím ani slovo, není tentokrát jazyková bariéra, ale to, že oba jsou totálně na mol. A to ještě není ani deset ráno. Čím chudší lidé a odlehlejší oblasti, tím víc vodky, říkám si, když raději po pár kilometrech vystoupím.

Další stop je mnohem vydařenější – asi třicetiletý Armén jménem Armen (v Arménii celkem oblíbené jméno) umí pár slov anglicky a veze mě po pašerácké stezce celých 150 kilometrů až na hlavní odbočku z Jerevanu na severozápad směrem k druhému hraničnímu přechodu do Gruzie. Většinu cesty máme po levé – východní – straně hranice s Tureckem, za nimiž se nachází velkolepý Ararat, který je údajně za dobrého počasí vidět z každého koutu Arménie, ale kvůli přetrvávající vzájemné nenávisti zůstávají hranice uzavřené a Arménci se tak na svou posvátnou horu mohou jen dívat.

Zbytek dne jsem strávil víceméně monotónní cestou na sever z okraje Jerevanu kolem nejvyšší hory Aragac až do druhého největšího arménského města Gjumri v provincii Širak, které je zároveň poslední větší aglomerací před cestou do Bavry – druhého hraničního přechodu s Gruzií. Gjumri bylo kdysi významné a na místní poměry bohaté město, dodnes se ale nedokázalo vypořádat s následky katastrofálního zemětřesení z roku 1988. Centrum je nyní opravené, ale stačí se o pár ulic vzdálit a člověk se najednou ocitne v jiném světě – místo silnic rozbořené ulice a lidé stále ještě přežívají v typických „domiksech“, což jsou v podstatě jen trochu upravené nákladní kontejnery. Po chvíli bloudění konečně nacházím místní nádraží s maršrutkami, ale nedaří se mi najít žádnou, která by jela do Bavry. Tady si opravdu připadám jako analfabet – stejně jako jinde nedokážu číst značky a nápisy na maršrutách, ale zde se mi nezadaří ani ve chvíli, kdy se snažím přímo zeptat na místo, kam chci jet – všichni řidiči jen zamračeně kroutí hlavou. Nakonec se znovu domluvím s jedním taxíkářem, který pochopí, že chci k hranicím.

Hraniční přechod číslo dvě

Cestou z Gjumri pomalu, ale jistě stoupáme do kopců – neklamné znamení toho, že se blížíme k Malému Kavkazu, který se táhne podél celé gruzínsko-turecké a západní části gruzínsko-arménské hranice. Mladého taxikáře je mi docela líto, protože si na rozbité silnici plné děr (jak jinak) ničí na místní poměry zánovní mercedes, ale on je viditelně rád, že má něco na práci. Po hodině a půl mě vyhazuje uprostřed divočiny, kde není nic jiného než kopce, louky a jezera – a jedna budova uprostřed prašné cesty.

Gruzínští celníci jsou oproti arménským kolegům z druhého hraničního přechodu na hlavní cestě mezi Jerevanem a Tbilisi dost ležérní a působí ospale. Malý batoh ani neprohlíží a velký nechají projet rentgenem, jehož obsluha je místo kontroly zabraná do konverzace s kolegy. Trochu rozruchu vzbudí až můj dotaz, zda se tady někde poblíž hranic dá stanovat, protože už se blížil večer a dopadala na mě únava. V tu chvíli celníci zvážněli a já si pomyslel, že určitě existuje nějaký zákon zakazující zdržovat se přes noc poblíž hranic. Ve skutečnosti mě ale začali varovat před vlky, kterých tu má být všude kolem spousty a bez pistole a kavkazských ovčáků speciálně vycvičených k boji s vlky bych tu rozhodně nikde volně nocovat neměl.

Ani pistoli, ani agresivní psy jsem s sebou neměl, a tak jsem se rozhodl ještě zkusit štěstí a hned za hranicí začal stopovat, i když už byl večer a doprava byla téměř mrtvá. Možná proto se nade mnou slitovalo hned druhé projíždějící auto, ve kterém jsem se nakonec svezl dalších 60 kilometrů do vnitrozemí, kde jsem přenocoval v útulné rodinné ubytovně (nebo něco jako hostelu) v městečku Achalkalaki.

S vlky Malým Kavkazem

Achalkalaki opouštím za slunečného rána a podél průzračné řeky Paravani se vydávám stopem na severozápad, kudy vede 165kilometrová cesta do největšího přímořského města Batumi. Naprostá většina automobilové dopravy do Batumi ale směřuje dvakrát delší zajížďkou přímo na sever přes staré známé Borjomi, protože ona kratší cesta vede přes hory Malého Kavkazu a může se docela protáhnout.

To já v daný moment ale netuším a kolem poledne opouštím vesele poslední město před prudkým stoupáním do kopců. Po chvíli se nořím do hustých lesů a z upravené cesty se postupně stává kamenitá stezka ohraničená příkrými svahy, určená jen pro odvážné řidiče. Taky jsem během dvou hodin nepotkal žádné auto kromě pár narvaných maršrutek, které zřejmě rozvážejí místní do vesniček v horách. Když už se po třech hodinách chůze začínám smiřovat s tím, že dnes budu buď stanovat s vlky, anebo se budu muset pěsky vrátit 15–20 kilometrů zpátky do poslední civilizace, potkávám svou spásu – dva Izraelce s džípem, kteří ve zdejších horách nocovali a právě se chystali vyrazit na odpolední cestu až do Batumi. Vysvětlil jsem jim svou situaci a po chvíli jsme všichni tři stoupali do dalších kopců.

Cesta džípem do Batumi nakonec trvala skoro pět hodin, protože kvůli stavu „vozovky“, nekonečným serpentinám a všudypřítomným kravám jsme většinou nemohli jet víc než 30 kilometrů za hodinu. Znovu se ovšem jednalo o zcela ojedinělý zážitek z jiného časoprostoru: většina těchto oblastí je kromě pár letních měsíců zasněžená a odříznutá od okolního světa, takže to vypadá, že se zde na několik století zastavil čas. Lidé tady žijí a přežívají v dřevěných chatrčích na svazích hor, všichni pracují na svých políčkách, u každého příbytku je alespoň jedna kráva a ti „movitější“ mají i další dobytek. Traktory nebo jinou motorizovanou techniku jsem zahlédl jen výjimečně. Jen těžko jsem si zkoušel představit, jak náročný zde musí být život, když napadne sníh. Jak je vidět, člověk je tvor odolný a dokáže přežít takřka všude.

Z Batumi až na vrchol

Do pulzujícího přímořského letoviska dorazíme už za tmy a po vyčerpávajícím zážitku zajdeme ještě společně na pivo k pobřeží, než se rozloučíme. U této pláže také symbolicky končí mé putování po Hedvábné stezce – stejně tak jako končili kupci ve zdejším přístavu svou zakavkazskou část poutě z Asie do Evropy.

Na závěrečné tři dny pobytu byla proto v plánu už jen turistika. Nejprve jsem projel podél pobřeží Černého moře přes koupací zastávku v příjemném letovisku Kobuleti až do historického přístavního města Poti, které bohužel hodně poznamenala sovětská budovatelská architektura. Odtud jsem pokračoval 60 kilometrů dále na severovýchod do města Zugdidi, které je vstupní branou do hor Velkého Kavkazu.

Předposlední den se mi splnil dětský sen, kdy jsem jako malý kluk hltal dědečkova vyprávění o jeho cestách na Kavkaz – dojel jsem až do Mestie, což je horská osada v centru historického regionu Svaneti, kterou obklopuje několik pětitisícových vrcholů. Díky ideálnímu počasí se během odpoledne mi podařilo vystoupat do 3 000 metrů pod jednu z ikon Velkého Kavkazu – monumentální Ušbu se dvěma špičatými vrcholy, které se tyčí až do výšky 4 700 metrů.

Večer jsem strávil v rodinném penzionku, kde jsem měl možnost ochutnat výběr toho nejlepšího z gruzínské kuchyně, a především ještě jednou zažít na vlastní kůži neuvěřitelnou pohostinnost a ochotu všech místních obyvatel, které jsem na desetidenní výpravě měl tu čest potkat. Podařilo se mi tak objevit mnohem víc, než jsem před cestou na Zakavkazsko očekával, a všem cestovatelsky naladěným čtenářům magazínu Žlutý mohu návštěvu tohoto regionu jenom doporučit.

Další prázdniny se opět nachýlily a s přáteli jsem znovu řešil každoroční dilema. Kam letos na dovolenou? Padlo několik návrhů, několik protikladných nápadů, až jsem se nakonec rozhodl pro Chorvatsko. Oproti ostatním evropským destinacím je zde opravdu nádherná příroda, průzračná voda a lidé milí a ochotní. Nechtěl jsem však všechen čas strávit jen na pláži nebo v hotelu, rozhodl jsem se tedy pro něco netradičního, nového, co jsem ještě na dovolené v Chorvatsku nezažil – vysokohorský trek. Ano, v Chorvatsku sice nejsou zase až tak vysoká pohoří, ale pro naši partu je to naprosto dostačující. Teď už jen, jaké pohoří si vybrat? Jakmile jsem se podíval na pár fotek na internetu, bylo to jasné. Pojedeme na ostrov Lošinj, což je jeden z Kvarnerských ostrovů, na kterém se v jeho severní části rozprostírá horský hřeben Osoršćica.

Poctivá příprava

Ještě před samotným výletem jsem se na něj musel důsledně připravit. Doma, v České republice, jsem proto navštívil hned několik obchodů se sportovním oblečením, kde jsem si vybíral hlavně kvalitní sportovní obuv. Jelikož je horský masív Osoršćica vápencového původu, bylo mi jasné, že zde bude hlavně kamenitý, nerovný a drsný terén, do kterého budu potřebovat pevnou obuv. A dalším úkolem bylo vymyslet trasu, kterou půjdeme. Ubytování jsem našel v přímořské vesnici Nerezine, takže začátek bude tady a cílem cesty bude nejvyšší vrchol pohoří Osoršćica, Televrina se svými 588 metry nad mořem.

Ideální den na výšlap

Po dlouhých přípravách, hodinách plánování a debatování jsem konečně byl v Chorvatsku a těšil se na netradiční vysokohorský výlet. Den byl pěkně teplý, od moře foukal příjemný větřík a na nebi ani jeden mráček. Ideální den na výšlap. Přímo u hotelu jsem objevil ceduli ukazující na trasu vedoucí na Televrinu. Vydal jsem se tedy po ní. Chvíli jsme procházeli mezi domky místních starousedlíků, pár hotely a restauracemi, ale hned vzápětí jsme se dostali na prašnou cestu. Asi po dvou a půl kilometrech se cesta začala trochu stáčet a já se najednou ocitl v úžasně voňavém dubovém lese. Každým krokem začínala cesta více a více stoupat a já tak měl mezi stromy možnost zahlédnout malebný výhled na vesnici pod námi, na přijíždějící lodě i na turisty, kteří se lenivě opalovali na pláži. Vegetace se s každým metrem snižovala, až téměř úplně vymizela. Jen tu a tam nějaký keřík, květina nebo tráva. Tady jsem už nádherně viděl na skoro celé východní pobřeží.

Televrina je naše

Vesničku Nerezine, Osor i Osorský záliv jsem měl jako na dlani. Jelikož byla výborná viditelnost, dohlédl jsem až na vedlejší ostrov Cres. Celou cestu lemovaly ostré vápencové skály, které mě přesvědčily, že výběr vhodné trekové obuvi opravdu nebylo radno podcenit. Stále jsme stoupali a stoupali a cesta se již stala poměrně hodně náročnou. „Nevrátíme se zpátky?“ ozvalo se nejednou z úst našeho kolegy, který vysokohorské turistice příliš neholduje. Po krátké pauze a delším přesvědčování jsme však dosáhli vytouženého vrcholu Televrina. Odtud byl tak nádherný a nepopsatelný pohled, že jsem zde vydržel takřka celou hodinu a půl a jen jsem němě pohlížel na tu krásu pod námi. Nakonec mě a celou naši skupinu ale pomalu zapadající slunce donutilo vrátit se zase zpátky dolů.

Ohlednutí

Celý výlet si naše výprava nakonec velmi pochvalovala. I když to bylo místy opravdu hodně náročné, někteří z nás to chtěli vzdát a ne vždy nám síly stačily, to byl velmi pěkný výlet a netradiční zážitek. Určitě nelituji peněz, které jsem vložil do trekové obuvi, do kalhot a triček z funkčního materiálu a do přípravy na celý tento výlet. Vše se mi totiž mnohonásobně vrátilo. A shrnutí? Pokud bych patřil mezi zkušené vysokohorské turisty, nejspíš by mi výlet zabral jen jedno odpoledne. Jelikož jsme si ale dělali časté pauzy a na vrcholku jsme se celkem dlouho zdrželi, strávili jsme na Televrině takřka celý den, na který však budu ještě dlouho s nostalgií vzpomínat. Patříte-li i vy mezi milovníky vysokohorských procházet, mohu vám Televrinu vřele doporučit!

Pod tímto názvem si nejeden z čtenářů vzpomene na populární cyklus asi 150 velice oblíbených pořadů, které v letech 1979 až 1994 uváděl Milan Neděla (nebo Miloš Kopecký). Scénáře připravoval historik českého a němého filmu, propagátor archivních materiálů Karel Čáslavský. Zkušený průvodce „světem komika“ dobře a vtipně sestavil jednotlivé scény z oblíbených filmů i českých a světových grotesek a předložil je divákovi. Pořad byl velice oblíbený mezi malými i velkými diváky.

„Komik a jeho svět“ – tato parafráze mě napadla, když jsem stanul uprostřed buddhistického kláštera s názvem Komik nedaleko tibetských hranic. Svět sám o sobě, ve výšce 4 500 m. n. m., vzdálený běžnému lidskému hemžení. Svět nejvýše položeného kláštera v Asii, který je dosažitelný autem. V 70. letech minulého století byl zničen zemětřesením a nový klášter byl postavený opodál na bezpečnějším místě. Osmisetletá tradice však přetrvává. Místo, kde se – tak blízko oblakům – ve zklidnění medituje. Avšak i tento Komik vás může rozesmát – třeba při volejbale.

Ale popořádku. Ocitnul jsem se na tomto klidném místě jako dobrovolník organizace MOST. Jezdíme do Indie pomáhat tibetským utečencům, ale také malým studujícím mnichům. Díky českým dárcům se může vzdělávat či důstojně v Indii žít více než 350 dětí a starých lidí. Program pomoci tzv. adopce na dálku jsme pojmenovali „Kmotrovství“.

Tady v klášterní škole Komiku se učí zhruba 30 dětí, které navštěvují 1. až 5. třídu. Malí žáci pochází z nejchudších rodin z blízkého i vzdálenějšího okolí. Dětem chybí dostatek teplého oblečení, škole vybavení – nábytek, psací potřeby, dostatek matrací v ubytovně. Starších žáků (u nás obdoba 6. – 9. třídy) je méně. Šest učitelů předává poznatky z matematiky, buddhistické filozofie, vyučuje se hindština, angličtina, tibetština, obřady a buddhistické rituály.

Dospělí mniši vstávají ráno v pět hodin. Probíhají soukromé modlitby a popíjí vroucí vodu a čaj. Pak je společná pudža (recitace posvátných textů) v chrámu. Poté následuje běžný pracovní den. Někdo jde na pole, jiný zase do kuchyně, na někoho připadne služba průvodcovství případných turistů. Na oběd se podává rýže a čočka, výjimečně něco jiného. A zpátky do práce. Navečer si mniši povídají nebo si na prašném plácku zahrají volejbal. A přizvou i cizince – což je zážitek pro obě strany.

Měl jsem čest se této zábavy (nedovolím si napsat utkání) zúčastnit. Prvních pár minut probíhalo jako u nás doma někde u vody na písku. Soupeři (mniši) nastoupili jednotně v červeném, my Evropané zase s jasným cílem vyhrát. S přibývajícím časem nám však míč začal připomínat medicimbal, každé podání ránu dlaní do zdi. Pobíhání po plácku se změnilo v boj o nádech. Ruce na kolenou a pokorný předklon ukázaly i nám bezvěrcům, že pokora zde je na místě. A do toho se začal Pema, náš věrný průvodce z Kazy, nakažlivě smát na plné kolo. Zarudlí hrou, smíchem, nedostatkem kyslíku jsme se přesunuli k šálku dobrého čaje.

Na závěr snad ještě pár slov o zmíněné Kaze. Je to název blízkého města, které je zároveň správním centrem údolí Spiti. Je zde také klášter (cca 3600 m n.m.), který poskytuje útočiště komickým mnichům (rozuměj z Komiku) přes nejstudenější zimní měsíce. Mniši z Kazy včetně aktivního Pemy založili společnost Sapan Buddhist Foundation a už léta budují ženský klášter buddhistické linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Pravidelně se do údolí blízko tibetských hranic vracíme, v létě 2013 jsme se zúčastnili slavnostního otevření první části kláštera. Do školy nastoupilo prvních deset mladých mnišek, zbytek dokončuje tříleté studium v Dehradúnu. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu jsme od roku 2006 přispěli s českými dárci částkou téměř 800 000 Kč.

Vystupuji z terénního auta, které nás po klikaté cestě dovezlo nejvýše pod horu Cotopaxi, co to šlo. Zítra, brzo ráno, máme naplánovaný výstup na vrchol. Dnes nás čeká cesta na chatu, kde strávíme zbytek dne.

Nepatřím k typickým českým hazardérům, kteří začínají po světě být docela známí tím, že bez vybavení, či dostatku zkušeností, často ignorují místní zákazy a bezpečnostní doporučení, na výstupy se vydávají na vlastní pěst, aby se vyhnuli organizovaným skupinám, a ještě se tím chlubí. Ale i mě štvou nehorázné ceny, které si “guidi” za své služby účtují, přestože zbytek obyvatel žije za pár dolarů denně, štve mě přehnaná bezpečnost (typicky v USA), kvůli které by turistu nejraději ani nepustili z auta.

A tak jsem vylezl na evropské třítisícovky v sandálích, na šestitisícovce jsem byl v riflích, Grand Canyon jsem, podobně jako další Češi, přes varování a strašidelné příběhy zahynuvších špičkových sportovců, zdolal dolů a zpět v jednom dni.

I když i tady jsou samozřejmě borci lezoucí na vlastní pěst, já znám svoje limity a Cotopaxi se pokusím zdolat s asistencí průvodce. Jak jsem řekl, nejsem úplný hazardér. Dokonce jsem nelenil a na tento výstup se přímo z Ekvádoru přes Internet připojistil na vysokohorskou turistiku a nebezpečné sporty.

Tato hora patří, z pohledu horolezce, mezi choďáky, přesto se vychází v noci, po sněhu, mezi puklinami a já jsem rád, že si mě na provázku vede místní chlapík. Ze začátku, dokud mi stačí dech, konverzujeme a já zjišťuji, jak moc má hory rád a jak moc má rád i svoji práci. Čím výš jsme, tím méně rozumím tomu, že někdo dobrovolně leze na podobnou horu víc než jednou za život. Kousek pod vrcholem přestávám rozumnět i tomu, že tam někdo chce vylézt i jednou.

Nakonec horu zdoláváme, rozednívá se a z Cotopaxi, 5.897 metrů vysoké sopky, se otvírá úžasný výhled do okolí.