Rubrika: Přírodní zajímavosti

Perla v Neapolském zálivu

Vůně alchimie, horká vřídla, termální vody, přírodní sauny, estetická centra, síra, fumarole – horké páry a léčivá bahna – fango, které ozdraví tělo i ducha. Tak tohle všechno a mnohem více na Vás čeká na největším ostrově Neapolského zálivu. Vítejte na termálním ostrově Ischia! Ostrov je vulkanického původu a nachází se v jižní Itálii, pouhých 33 km od Neapole a ostrova Capri a patří do regionu Kampanie.

Je největším ostrovem v Neapolském zálivu a osmým největším ostrovem Itálie, který má téměř kruhový tvar na výšku měří cca 7 km a na šířku 10 km. Má 60 000 stálých obyvatel a dělí se celkem do 6 – ti správních obcí (Ischia Porto, Ischia Ponte, Casamicciola Terme, Lacco Ameno, Forio, Serrara Fontana a Barano).

Ischia je jedno z největších termálních míst v Evropě, horké termální prameny se zde využívali již v antice pro léčení a ozdravení. Najdete zde, ale i sladké – pitné prameny např. Buceto, Nitrodi a Olmnitello. Na ostrově vyvěrá celkem 100 těchto léčivých termálních pramenů, které Vám pomůžou od zdravotních potíží a bolestí – především bolestí krční páteře a celého pohybového aparátu. Zmírní revma, vyléčí neplodnost a srdeční choroby a dokonce pomůže i při kožních onemocněních, např. akné nebo lupénce.

Poseidon zdraví

Při návštěvě ostrova Ischia určitě nezapomeňte navštívit, alespoň jeden z mnoha termálních parků. Jeden z největších se nachází v romantické zátoce Baia di Citara v oáze oleandrů, ibišků a agávií – jedná se o Poseidonovy zahrady. Na ploše 4500 m˛ je k dispozici celkem 22 termálních bazénů o různé teplotě od 15°C do 40°C, některé jsou dokonce vytesané přímo ve skále – jako staré římské lázně. V termálním parku najdete také přírodní sauny, kneipová jezírka, restaurace, bary, butiky a zdravotnické centrum, kde můžete využít různých léčebných kúr: např. inhalace, masáže a bahenní zábaly. Osobně jsem vyzkoušela hned několik parků na ostrově a nejlépe se mi relaxovalo v termálním parku NEGOMBO v obci Lacco Ameno. Negombo se rozkládá v nádherné, přírodní zátoce San Montano s exotickou zelení a s křišťálově čistým mořem. Z parku je také úžasný výhled na celou zátoku a jistě uvítáte, že jako v jediném termálním parku na ostrově zde není povinnost koupací čepice. Další lázně se rozprostírají hned na začátku nejdelší pláže Maronti – termální park Aphrodité & Apollon ocení především naturalisté, jako jediný park totiž nabízí i nudistickou terasu. Ale jestli hledáte něco opravdu výjimečného doporučuji navštívit staré římské lázně Cavascura. Starověké lázně jsou zabudovány přímo uprostřed skal a termální koupel si zde užijete v kamenné vaně.

Zelený ostrov

Ne nadarmo si ostrov Ischia vysloužil přezdívku „zelený“. Flóra je zde opravdu uchvacující, vegetace zde bují ze všech stran a vzduch je provoněný po orchidejích a oreganu. Při Vašich toulkách po ostrově budete vídat nepřeberné množství kaktusů, které zde dorůstají nadprůměrných rozměrů, od opuncie až po vzácné druhy celkem 350 druhů pro které byla na ostrově dokonce zřízena botanická zahrada – Giardini Ravino. Zde se zastavte v místním baru – lounge caffé, kde doporučuji ochutnat výborný, vychlazený drink z místních kaktusových plodů s přídavkem aloe vera. Ale i další květena na tomto ostrově stojí za Vaší pozornost, najdete zde např. citrusové plody (citróny, pomeranče a cedry zde mají sklizeň dokonce i několikrát do roka), kiwi, olivovníky a ovocné stromy. Ostrov se pyšní i velmi kvalitním vínem, které zde pěstují dvě vyhlášené rodiny Casa d´Ambra a Pietratorcia, které jsou veřejnosti otevřené od dubna do října. V typické dřevěné kantýně ochutnáte ty nejlepší ischijská vína, která Vám spolu s lehkým občerstvením bude servírováno na kamenné stoly z vulkanického tufu. Ale největší klenot ostrova je botanická zahrada La Mortella, která byla založena anglickým kompozitorem Viliamem Woltonem a je pod záštitou anglického prince Charlese. Jedná se o největší botanickou zahradu na ostrově a její prohlídka Vám zabere minimálně 4 hodiny. Uvnitř objevíte nejen 600 druhů exotické květeny z různých koutů světa, ale i ptačí voliéru, motýlí koutek a samozřejmě v zahradě nechybí ani restaurace a bary jak jinak než v anglickém stylu. Každou neděli se přímo v centru botanické zahrady konají velmi oblíbené koncerty vážné hudby.

Zajímavosti ostrova

Dominantou a symbolem ostrova je Aragonský hrad, který se nachází na poloostrově a je spojen 200 m. dlouhým, kamenným mostem s hlavním městem ostrova. Uvnitř pevnosti se nachází např. vězení, mučírna, pohřebiště řádu Klarisek (prvorozené dcery aristokratických rodin), kostel Immacollata a pozůstatky katedrály sv. Assunty z roku 1301.

V hlavním městě se rozprostírá největší a nejdůležitější přístav ostrova – Ischia Porto, který zajišťuje spojení mezi ostrovem a pevninou. Vybrat si můžete hned mezi několika lodními společnostmi Caremar (trajekt – státní a nejlevnější), Medmar (trajekt – soukromá a také dražší lodní společnost) a v případě, že cestujete bez auta tak můžete využít i rychlolodě a katamarány společnosti Caremar, Alilauro nebo SNAV. Přístav vznikl na příkaz Ferdinanda II., který původně zatopené vulkanické jezero nechal v roce 1854 propojit s mořem a tak vznikl velmi chráněný, bezpečný přístav. Ischia Porto je zároveň administrativní, obchodní a společenské centrum ostrova, místní promenáda nabízí řadu luxusních obchodů, barů, typických restaurací i diskoték.

Hned na začátku další oblasti Casamicciola Terme objevíte vyhlášenou keramičku Fratelli Mennella, kde již od roku 1505 vzniká keramika ze speciální hlíny terrecotta. Casamicciola je vyhlášená také díky svým silným – radioaktivním pramenům, které pomáhají léčit především neplodnost, gynekologické problémy a poruchy metabolismu. Je to také druhý největší přístav ostrova, v jehož blízkosti se rozprostírá luxusní, jachtařská marina. V roce 1883 zde zažili silné zemětřesení, při kterém byla celá obec kompletně zničena a znovu vybudována. Po pár kilometrech dorazíte do nejmenší obce na ostrově Lacco Ameno s výběžkem Monte Vico, kde byla založena první řecká osada. Dnes zde můžete navštívit archeologické muzeum Villa Abrusto, které popisuje kompletní historii ostrova a mimo jiné vystavuje i nejcennější exponát Nestorův pohár, na němž je napsáno: „Mívalo cenu pít z Nestorova poháru, ale kdo se napije z mého, okamžitě bude očarován bohyní Afrodité“. Symbolem této nejmenší obce se stal pozůstatek sopečné činnosti na ostrově Il Fungo – lávová vyvřelina ve tvaru houby. V další oblasti ostrova ve Foriu – pro změnu největší oblasti na ostrově, najdete kostel záchrany – zasvěcený všem námořníkům a rybářům Santa Maria del Soccorso. Tento kostelík je známí především z amerického filmu Nebožtíci přejí lásce neboli Avanti. Největší místní zajímavostí je přírodní úkaz “ZELENÝ PAPRSEK“, který každému, kdo jej zahlédne, přinese štěstí a lásku. Je vidět pouze ze tří míst na světě z ostrovů v Tichém oceánu, z Istanbulu (Turecko) a právě z ostrova Ischia.

V největší oblasti na ostrově ještě najdete slavnou letní vilu – muzeum La Colombaia, která připomíná život slavného italského režiséra Luchina Viscontiho. A jedinečným zážitkem pro Vás bude koupání v přírodní zátoce SORGETO, právě zde totiž vyvěrají přímo do moře 100°C horké termální prameny (možnost koupání celoročně). Doporučuji navštívit zátoku ve večerních hodinách a vyzkoušet tak horkou, relaxační koupel pod hvězdami – čeká Vás nezapomenutelný zážitek!!! Do zátoky vede 200 schodů:) proto baterku nebo nějaké světlo s sebou (stačí i mobil) a dávejte pozor při vstupu do vody na horké proudy a kameny.

Nejjižnější výběžek ostrova Sant Angelo je místo, kde se každoročně sjíždí V.I.P. osobnosti z celého světa a není se čemu divit. Tento kouzelný poloostrov je zasazen v přírodním ráji a panuje zde pohádková atmosféra. Sant Angelo bylo původně rybářskou osadou, nyní je luxusním místem a pěší zónou, kde jezdí pouze elektrická taxi. Určitě se zastavte v některém z barů nabízející vyhlášené místní sladkosti a koktejly (doporučuji: La Tavernetta del Pirata, kde se schází i slavné osobnosti) a vychutnejte si neopakovatelnou atmosféru.

Sever proti jihu

Jižní strana ostrova Vás naprosto uchvátí díky své jedinečné atmosféře, která zde panuje. Cesta se pomalu začíná zužovat a klikatit a jízda autobusem se stává opravdovým zážitkem. Místní řidiči v zatáčce míjí domy a zídky o milimetry a přitom si ještě stačí zapálit cigaretu, telefonovat a mohutně gestikulovat. Po cestě si vychutnejte pohled na nádhernou vulkanickou krajinu, domy a restaurace, které jsou vystaveny z typického vulkanického kamene „zeleného tufu“ a charakteristické zídky le parracine, které slouží k ohraničení pozemků či zpevnění vinic. Určitě se zastavte v nejvýše položené obci Serrara Fonatana s nejmenším počtem obyvatel a v typické vesničce Fontána ochutnejte místní kapučíno nebo se můžete osvěžit granitou (ledová tříšť z čerstvě vymačkaných citrónů. V této typické vesničce poznáte opravdovou tvář místních, srdečných a velmi pohostinných obyvatel, kteří se ve výšce cca 400 m.n.m. dožívají nejvyššího věku na ostrově. Z Fontány vede ještě cesta na nejvyšší horu ostrova Monte Epomeo 789 m.n.m. (cca 1 hod). Z vrcholu se Vám pak nabídne neuvěřitelný výhled na celý ostrov i okolní ostrovy Procida, Vivara a Neapolský záliv. Na jižním pobřeží se ještě nachází nejdelší a nejoblíbenější pláž na ostrově – Maronti (2,5 km) plná zábavy, vodních sportů a restaurací. Na začátku této pláže vyvěrají fumarole – horké páry přímo do písku.

Poslední zajímavostí na jihu ostrova je pramen Nitrodi, který se nachází v obci Barano. Tento 26°C pitný pramen byl slavný již za vlády římských císařů, napomáhá při různých potížích trávicího ústrojí, léčí kožní onemocnění a napomáhá růstu a kvalitě vlasů.

Gastronomie

Místní kuchyně je velmi blízká napolitánské. Například v jídelníčku najdete klasickou pizzu či vynikající čerstvé ryby a mořské plody, ale typickou specialitou je coniglio alla cacciata (králík na divoko). Stejně jako v celém regionu Kampánie i na Ischii můžete ochutnat typické likéry mezi nejznámější patří určitě Limoncello. Jedná se o tradiční kampánský likér vyráběný z citrónové kúry, naložené v alkoholu s cukrem (recept: 8 citronů (kúra), 750 ml čistého alkoholu, 4 hrníčky cukru a 5 hrníčků vody naložíte do skleněné nádoby a necháte luhovat na tmavém místě 80 dní), Cremoncello (krémový citrónový likér), čokoládový likér s oříšky Bacio d´Ischia nebo Rucolino – vyráběné z místních bylinek (list rucoly).

Podnebí

Ředitel observatoře v Casamicciole ve své knize uvedl, že ostrov Ischia je klenotem italského podnebí a není důvod tomu nevěřit. Na ostrově panuje středomořské podnebí s vysokou vlhkostí vzduchu (v průměru 75%) a s malým množstvím srážek. Mezi zimní měsíce patří leden a únor, kdy teplota klesá na 10°C. V červenci a v srpnu teploty přesahují 30° C a v ostatních měsících se teplota pohybuje mezi 15°- 25°C. Ostrov je vhodný navštívit celoročně, díky svým léčivým, horkým, termálním pramenům (mimo ledna a února). V případě, že plánujete ostrov Ischia navštívit, kontaktujte cestovní kanceláře, které se na ostrov specializují např. CK Consultour, CK Osvěta, CK Fede nebo CK Mile na místě mají zajištěný kompletní servis a česky mluvící zkušené delegáty od místního touroperátora P.T.S. – ITALY TRAVEL.

Na ostrově je možné také zakoupit knihu – průvodce v českém jazyce a využít bohatou nabídku výletů např. na Vesuv a Pompeje, ostrov Capri, Amalfitánské pobřeží či do Neapole. Tak neváhejte a navštivte ostrov plný zdraví. Ostrov Ischia se na vás těší!!!

Důležité informace

• Aragonský hrad; otevřeno každý den od 9:00 do západu slunce; vstupné: 10 euro, www.castelloa­ragonese.it
• Villa Abrusto – archeologické muzeum; otevřeno každý den mimo čtvrtka 9:30 – 13:00 a 15:00 – 19:00; vstupné: 5 euro (studenti 1 euro)
• Termální park Negombo; otevřeno každý den 9:00 – 19:00, www.pithecusae.it
• Botanická zahrada La Mortella; otevřeno od velikonoc do listopadu ve dnech: úterý, čtvrtek, sobota a neděle; vstupné: 10 euro (každou neděli včetně koncertu: 15 euro), www.lamortella­.org
• Kaktusový park Giardini Ravino; otevřeno od dubna do října každé pondělí, úterý, pátek, sobota a neděle; orientační vstupné: 7 euro, www.ravino.it
• Termální park Poseidonovy zahrady; otevřeno od dubna do října každý den, vstupné: 28 euro, www.giardinipo­seidon.it
• Centrum Nitrodi; otevřeno každý den 9:00 – 18:00; vstupné: 9 euro
• Termální park NEGOMBO – www.negombo.it
• Casa d´Ambra a Pietratorcia – www.pietrator­cia.com/…ita_web­.html
• Římské lázně Cavascura – www.cavascura.it
• Přístav Ischia Porto – www.traghetti­lines.it/…-ischia.aspx
• Keramička Fratelli Mennella – www.mennella.it
• Muzeum La Colombaia – www.luchinovis­conti.net
• Výběžek ostrova Sant Angelo – www.santangelo­.org
• CK Consultour – www.consultour.cz

Je zářijové odpoledne, rtuť teploměru rychle šplhá vzhůru a zatímco slunce pálí z bezmračné oblohy, mírný větřík čeří hladinu Rudého moře. Před hodinou jsme vypluli z egyptského přístavu Sharm El Maya, který je součástí známého egyptského letoviska Sharm El Sheikh. Jsme rádi, že jsme se konečně vymotali z neuvěřitelného mumraje, který v přístavu každodenně vládne. Množství kotvících výletních lodí je neskutečné a najít tu správnou loď se zdá být úkolem nadlidským. Našemu domorodému průvodci se to podařilo s podivuhodnou lehkostí a tak jsme jako jedni z prvních mohli opustit místo, které má za sebou rušnou minulost.

V přístavu Sharm El Maya

Strategická poloha Sharm El Maya na jižním výběžku Sinajského poloostrova vždy vzbuzovala pozornost států na březích Akabského zálivu, z nichž především Egypt a Izrael se vystřídali ve vlastnictví zdejšího přístavu. Po celá desetiletí byla neuralgickým bodem existence jediného „rudomořského“ izraelského přístavu Eilat, jehož blokáda stála mimo jiné v pozadí i známé „šestidenní“ války. Po jejím ukončení se přístav Sharm El Maya stal až do roku 1982 sídlem mírových jednotek OSN, které tento bod opustily v roce 1982.

Vyplouváme

Vyplouváme z přístavu, který už dávno není tím poloopuštěným a polozapomenutým přístavem kdesi v Akabském zálivu. Na každém kroku je vidět, jakým požehnáním pro celé pobřeží je turistický ruch. Kolik pracovních příležitostí a tedy i možností výdělku přináší každoročně turisté do těchto míst?! Jak by zde dnes žili desetitisíce zdejších obyvatel bez tohoto zdroje obživy? Odmyslíme-li teroristické útoky z před několika let, je vidět jak i turistika může příznivě ovlivnit mezinárodní politiku, pokud si politici uvědomují přínos turistického průmyslu pro jejich země.

Zátoku s přístavem necháváme za zádí a po levém boku nazpět ubíhá i základna egyptského vojenského námořnictva. Když se rozhlédneme kolem nás, nemůžeme přehlédnout spoustu výletních lodí, vyrážejících na volné moře za rozmanitými cíly. A každá loď znamená obživu pro celou posádku! Co jiného může být důležitější pro obyčejné Egypťany?

U břehů Sinajského poloostrova

Loď zdolává první kilometry plavby. Rozhlížíme se kolem dokola a marně zjišťujeme, zda blízkost Rudého moře má vliv na zbarvení vody kolem nás. Proč vlastně vůbec název Rudé moře? Mají snad jeho vody nějaké rudé zbarvení? Zakládá se snad na pravdě tvrzení, že za svůj název vděčí červeným mořským řasám, nebo máme raději věřit výkladu, podle kterého má toto označení původ v červeně zbarvených železitých příměsích obsažených v horninách na břehu Rudého moře? Věřte si, čemu chcete. My se spokojíme s vysvětlením starých Řeků, kteří zdejší moře označovali jako Eritrejské, což ve starořečtině znamená červený nebo rudý. Ať je to jak chce, moře kolem nás si zachovává stále sytě modrou barvu a my se pomalu blížíme k místu, kde nás čeká první výstup do moře. Jsem na nejjižnějším konci celého 80-ti kilometrů dlouhého korálového útvaru, který ve vzdálenosti několika desítek metrů od břehu kopíruje egyptské pobřeží. I bez vybavení pro hloubkové potápění se pouštíme s potápěčskými brýlemi a „šnorchlem“ pod mořskou hladinu. Ticho a šplouchání vody se nám teď stává společníkem. Jakoby s ostychem se blížíme k prvním korálovým útesům, které se pod vodou ukrývají po celá staletí, poskytují skrýš a obživu celým hejnům rybek a ostatních mořských živočichů. Život a smrt jako by měly k sobě nejblíže právě zde. Jakkoliv tyto čarokrásné útvary skýtají naději pro život, zároveň se stávají smrtelnou pastí pro lodě, které se k nim buď neopatrností či vlivem špatného počasí neopatrně přiblíží.

Pod hladinou

Opatrně proplouváme podél srázů strmě padajících do hlubiny a podmořský svět, jakoby nám chtěl uspořádat to nejnádhernější představení. Papouščí ryby, kanicové, útesníci indopacifičtí, pomci, pomčíci, bodloci, marcusové či chňapalové v celých hejnech tančí nádherný podmořský balet, jehož choreografii píše sama matka příroda. Můžeme jen litovat, že nemajíce potápěčské vybavení, nesmíme zamířit ještě dále do moře a setkat se tam se žraloky hedvábnými, kladivouny, delfíny, mantami, murénami nebo mořskými želvami. Na 1 000 druhů ryb a 250 druhů mořských korálů prý nalezneme v tomto malém ráji. Blížíme se ke konci korálového útesu a právě když se náš průvodce snaží přesvědčit „mořského klauna“, aby se představil, připlouvá naše loď. Vůbec se nám nechce ze světa ticha, z průzračně čisté a přitom 26 stupňů teplé vody, do toho světa „tam nahoře“. Lodní klakson nás nemilosrdně navrací do reality a přivolává zpět na palubu.

Směr severozápad

Nabíráme kurs severozápad a míříme do klidné zátoky, kde nás čeká další výlet ke korálovým útesům. Tentokrát se tomu však děje v bezprostřední blízkosti přírodní písečné pláže. Při pohledu z paluby se nechce věřit, že by se tu mohl ukrývat korálový útes. A přesto i tady, na mělčině se setkáváme se světem, který už trochu známe. Tady, ve sluncem prozářené vodě, snad ještě více vyniká barevnost a prostá krása podmořského světa. Jakoby barvy ve slunečních paprscích ještě více ožívaly a umocňovaly to, co jsme dosud vídávali jen na stránkách časopisů.

Siesta v rezervaci Ras Mohammed

Ke kotvišti se vracíme po souši, ale kráčíme po pruhu písku, který je omýván a ochlazován mořskou vodou, neboť kráčet na boso po suchém, sluncem rozpáleném písku se věru nedoporučuje. Pokoušíme se vylézt na nedalekou vyvýšeninu, abychom se mohli rozhlédnout po okolí, ale bez obuvi to nejde. Zářící kotouč nad hlavami rozpaluje zemský povrch natolik, že nás to po několika krocích nutí k návratu. Poledne je pryč a sálající slunce začíná měnit mořský břeh v nesnesitelnou výheň. I všechny kovové díly na palubě naší lodi hrozí při doteku spálením a tak se stinné koutky stávají v tento čas nejvyhledávanějším útočištěm. Dostatečné množství chlazených nápojů je teď rozhodně žádanější, než vydatný oběd, který nás na lodi čeká. Odpolední siesta je tedy popravdě řečeno jediným dalším možným bodem programu. Na dvě hodiny ustává pohyb nejen na naší, ale i na dalších, kolem nás kotvících lodí. Svěží větřík žene do zátoky malé vlnky, které téměř neznatelně pohybují kotvícími loděmi a tak nádherně uspávají.

Vzhůru za barakudami

Teprve kolem třetí hodiny odpolední znovu zarachotí lodní motory a příď lodi se stáčí severovýchodním směrem. Čeká nás poslední zátoka, poslední návštěva světa ticha. Tentokrát se pod hladinu noříme hned na začátku zátoky, pamětliví upozornění na silné proudy, které sem sice přinášejí životodárný plankton v ohromném množství, ale zároveň dokáží být velice zrádné. Využívajíce jejich síly se necháme unášet k protějšímu mysu, kde se setkáváme s několika exempláři barakudy. Nám mořské proudy pomohly, avšak v Akabském zálivu leží na dně, či sedí na mělčinách hned několik lodí, které buď válečný konflikt, zrádné útesy, silné proudy, nebo nepřízeň počasí odsoudily k zániku. A tak tu pod hladinou najdete lodě Thistlecorm, Dunraven, Carnatic a svou pouť tu v roce 1981 ukončila třeba i loď s poetickým názvem Yolanda.

Soumrak nad Arabským zálivem

Blížící se soumrak vybarvuje obrysy horských hřebenů na pevnině do tmavých odstínů a nám připomíná, že je třeba myslet na návrat. Mořská hladina obživla desítkami výletních lodí. Všechny, stejně tak jako my, míří do bezpečí přístavu Sharm El Maya. Tu kakofonii hřmotu lodních motorů, kvílení lodních sirén, hlubokých tónů lodních klaksonů a překřikujících se lidských hlasů si nedovedl představit nikdo z nás. Když připlouváme do přístavu, jen těžko věříme tomu, že se nám v tom nepředstavitelném mumraji podaří přistát. Posádky snad stovek lodí najednou chtějí vyložit pasažéry, doplnit pohonné hmoty a připravit lodě na další den. Klid našeho kapitána při manévrování je až provokativní. Nechápeme jeho počínání, když s lodí zamíří k plně obsazenému přístavnímu molu. Jeho záměr chápeme teprve v tu chvíli, kdy přídí lodi začíná rozhrnovat již kotvící lodě a jemně, zdůrazňuji velmi jemně, přistává na svém místě.

Zdálo se nám, že tento zmatek, lomoz, křik a shon nikdy neskončí. Přesto stačí pár desítek minut, aby provoz v přístavu začal zvolna utichat. Lodě vyložily pasažéry i veškerý náklad, doplnily pohonné hmoty na příští den a vlády nad přístavem se pomalu ujímá teplá noc. Jen rozsvícené reflektory u přístavního mola, hvězdy na jasné noční obloze a pomalé kroky policejních hlídek ruší klid a ticho v přístavu Sharm El Maya. A tam někde v dáli se ke spánku ukládá i přírodní klenot Ras Mohammed.

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní radovánky může přát. Turistická infrastruktura je dovedená do dokonalosti a na své si přijdou všichni, od zájemců o pětihvězdičkové hotely až po batůžkáře, kteří mají hluboko do kapsy. Ke spokojenosti turistů neslouží jen nákupy, hotely, restaurace, bary a diskotéky, ale také tři nejdůležitější památky mayské doby, na které je ostatně bohatý celý Yucatan.

Přímo v turistické části Cancúnu (samotné město je o pár kilometrů dál a moc důvodů k návštěvě mít nebudeme) to ale s plážemi není zase taková sláva. Většina pláží patří jednotlivým hotelům a na lidi bydlící jinde se dívají se značným despektem. Navíc narychlo vybudované hotely byly v řadě případů postaveny příliš blízko vody a řada z nich již díky postupující erozi pláže částečně nebo zcela ztratila, a vyhlídka na betonová zpevnění mizících pláží není zrovna povzbudivá. Polovina hotelů navíc nabízí pláže s otevřeným mořem, kde příboj dělá koupání poněkud dobrodružné. Pokud to takhle půjde dál, zájem movitějších turistů se brzy přesune do blízké oblasti nazývané Mayská riviéra, kde jsou hotely stavěny dále od moře a podle rozumnějších architektonických záměrů. Proto také se v této oblasti horečně staví a celá oblast vedoucí až k Tulum bude brzo zastavěná,.

Pro potápění se většinou musíme nechat odvézt lodí na blízký ostrov Cozumel, ke šnorchlování ale budeme mít podmínky více než solidní. Druhá strana Cancunu je na tom lépe, moře zde vytváří chráněnou zátoku, takže požitek z koupání a bohaté nabídky všech možných vodních sportů je skutečně nerušený.

Na kraji turistické oblasti, směrem k letišti, je potom jediná veřejná pláž, která se dokonce stává nečekanou turistickou atrakcí, byť díky převládajícím silným větrům zde nejsou podmínky ke koupání nijak slavné. Turisty ale magicky přitahuje možnost pozorovat mexické rodiny při pikniku na pláži.

Příjemné počasí umožňuje návštěvu Cancúnu po celý rok, jen snad v období dubna je lepší se mu vyhnout, neboť to sem tradičně přijíždějí tisíce amerických vysokoškoláků trávit týden prázdnin daleko od dohledu rodičů. Možnost zakoupit si za pouhých sto dolarů přístup k alkoholu ve většině zdejších barů a diskoték zdarma znamená také nepříjemnou zkušenost setkání se stovkami potácejících se mladých Američanů. Samotným Mexičanům to nijak zvlášť příjemné není, ale obchod je obchod. Na druhé straně se Američané úspěšně snaží nacpat pokud možno co nejvíce lidí do jednoho pokoje. Dubnová návštěva tak bude znamenat dopolední překračování alkoholem zmožených mladých Američanů, což může brzy pocit z návštěvy úspěšně otrávit.

Obchody se zde přitom hýbou neustále, již posledních pět let neklesá obsazení místních hotelů pod 89 procent, takže není divu, že z bývalé ospalé rybářské vesničky je dnes půlmiliónové město. A to se ceny hotelů stále zvyšují a Cancún se snaží lákat co možná nejmovitější klientelu. Stále přibývají hotely, které mají polovinu vyhrazenou buď jen pro dospělé nebo pro více platící hosty. Výsledkem je pak podivná skutečnost, kdy do některých restaurací či bazénů nemusíme mít přístup.

Samozřejmě není všechno jen Cancún. V blízkosti (což je samozřejmě relativní, pěšky tam rozhodně nedojdeme), jsou tři velmi důležitá centra mayské historie – Tulum, Coba nebo Chichen Itza. Stačí klobouk a můžeme si hrát na Indiana Jonese. Jedno místo je zajímavější než druhé, pokoušet se zkousnout všechny tři najednou doporučit nelze, jednak je tak od jedenácti opravdu vedro, jednak se před polednem začnou objevovat desítky turistických autobusů a je po klidu. Milovníkům dobrodružství pak doporučuji poobědvat v blízkosti Coba, která leží mimo oblast zájmu turistů. Malinká restaurace je těsně u břehu jezera, které je plné krokodýlů, majících zálusk na kousek kuřete.

Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce 1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama. Místo však začalo Evropany zajímat až o 330 let později, kdy zde postavili základnu pro obchod se slonovinou. Po opakovaných nájezdech domorodých Zulů město okupovali Boerové, ve čtyřicátých letech probíhaly tvrdé boje s Angličany. Rozvoj nastal až v šedesátých letech, ale peníze přišly až s objevem zlatých zásob. Jelikož sem koncem 19. století Britové přivezli jako levnou pracovní sílu pro práci na plantážích tisíce Indů, těžko překvapí, že indická populace dnes svým počtem dvojnásobně přesahuje bělochy a šance na indické jídlo je v restauraci mnohem větší nežli na skutečně africký pokrm.

Po volbách v roce 1994, kde měli všichni opravdu rovný hlas, se z města dříve ovládaného bílou menšinou stalo klasické africké město. Na místě zbourané věznice, kde si své odseděl i Nelson Mandela, je dnes kongresová hala s hotelem Hilton, šikovná poloha z města dělá největší přístav na africkém kontinentě.

Prakticky nekonečná pláž je nejzajímavější v oblasti Zlaté míle, kde najdeme většinu velkých hotelů a dobrých restaurací, pro klid turistů a početných surfařů zde najdeme hlídkujícího policajta doslova u každé palmy, navíc se pravidelně objevují hlídky na kolech, motorkách a autech. Nepříjemné, ale kvůli všudypřítomné kriminalitě nutné. Je to proto snad jediné místo v městě, kde se turisté nebojí projít a u početných pouličních prodavačů nakoupit africké suvenýry. Při pohledu z hotelového balkónu se pláž zdála být za rohem a opravdu se jedná jen o několik bloků, sličná recepční však při dotazu, jestli tam můžeme dojít, zbledla a automaticky začala volat taxík.

Pláž rozhodně stojí za to, i v době našeho léta, kdy je v Jižní Africe zima, je pro většinu Evropanů dostatečně teplo, i když místní se většinou obrní kulichem. Jen voda je vhodná spíše pro surfaře, kteří zde najdou pravý ráj.

V době zdejšího léta je však pláž plná turistů i místních obyvatel, městská rada dělá vše, aby se návštěvníci nenudili, takže o zábavu je neustále postaráno. Zdejší pláž sice není ideálem však toužících po relaxaci, klidu, a líném povalování po bělostné pláži jako vystřižené z těch nejkrásnějších turistických průvodců, její rozměry a blízkost celé řady hotelů ji však činí velice příjemným osvěžením v pro Evropana přece jenom pálícím africkém slunci. Na pláži má své stánky i řada cestovních kanceláří, takže pokud nás vodní hrátky omrzí, můžeme si na další den domluvit třeba cestu na safari.

Bezpečnost je hlavním problémem nejen Durbanu, ale každého jihoafrického města. Bílým turistům v hotelech jakékoliv procházky vymluví hned první den, všude je nutno dojet taxíkem, který je zvyklý před obchodem počkat. Pokud nečeká, pokladní jej ráda zavolá mobilem. Ceny taxíků naštěstí cestovatelovu kapsu nezruinují. Podobné je to i s populárním molem v přístavu předělaným na sérii zajímavých restaurací. Od dopoledních hodin je tam rušno a posezení u sklenky jihoafrického vína je potěšením, pokud nám ale nevadí, že jsme za dvoumetrovým plotem. Ani propustka u ozbrojené stráže na bílý obličej, ani několikametrový plot, zaručující, že pohodu bělochů nebude rušit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, mne ale nemohlo vyrušit z pokojného popíjení, koneckonců láhev kvalitního jihoafrického sektu za pět dolarů, no nepijte to. A tak jsem seděl, popíjel a za plotem zatím šel život Durbanu skoro stejně, jako v době, kdy zlaté doly byly králem a černoch směl jenom tam, kde mu to pán dovolil.

Projížďka městem stojí za to, pohled na krásné domy však poněkud kalí vysoké zdi s ostnatým drátem vojenského typu. S vysokou nezaměstnaností a ještě vyšším procentem populace nakažené virem HIV není divu, že je to s bezpečností všelijaké. Pokud si ale vybereme Durban spíše jako místo, ze kterého budeme vyrážet na safari, chybu určitě neuděláme a o zajímavé zážitky budeme mít postaráno.

Nabídek k safari je všude plno, jako obvykle se ale vyplatí vybírat. V okolí není žádná rezervace, která by nabízela populární velkou pětku, tj. slony, lvy, leopardy, nosorožce a bůvoly. Ty skutečně velké rezervace a národní parky, jako je třeba populární Kruger National Park, jsou příliš daleko, a pokud nemáme peníze na helikoptéru, budeme se muset spokojit s něčím menším. Řada z rezervací je navíc promořená malárií, o čemž ovšem kvalitnější cestovní kanceláře předem varují. K dispozici jsou tedy menší, soukromé parky, a nemůžeme proto očekávat několikadenní safari, ale jen půldenní nebo celodenní výlety.

Vybral jsem si safari na soukromém pozemku Tala a stálo to za to, i když na lvy mne museli odvézt o kus dál. Pozorovat třeba žirafy ve volném prostoru je skutečně zážitkem, s těmi lvy to bylo o poznání horší a jejich dvoumetrovým plotem ohraničený výběh nevypadal o moc větší, nežli v ZOO. Král zvířat se také oproti svobodným žirafám tvářil mnohem otráveněji. Většina cestovek k požitku z okukování zvířat přihodí i nějaký ten „kulturní“ zážitek ze života místních Zulu, a i když věřím, že značná část v podmínkách, které nám ukazují, ještě žije, přece jenom pachuť turistické atrakce zůstává.

I krátká návštěva Afriky zaručeně stojí za to.

Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství. Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská, britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.

Od každého trochu zbylo. Po Angličanech zůstalo řízení vlevo, i když poněkud zmatené, protože auta mají volant na levé straně, jak je zvyklý zbytek světa. Po Dánech zase zůstala architektura ve dvou hlavních městech ostrova. Především Christiansted, hlavní město ostrova, vypadá, jakoby tam Dánové žili ještě dnes. Prohlédnout si můžeme i přístavní pevnost Fort Christiansvaern, kterou Dánové postavili již v roce 1738. Druhé město, Fredericksted, je o něco méně malebné, a za mé návštěvy trpělo naprostou prázdnotou, takže vypadalo, jakoby jej nějaká choroba zcela vylidnila.

Od roku 1917 patří ostrov Spojeným státům, nutno však konstatovat, že je systém poněkud zvláštní – obyvatelé jsou sice američtí občané, ale nemají právo volit a do kontinentálních Spojených států musí lítat přes celnici.

Z čistě turistického pohledu je tento ostrov zajímavý, neboť vzhledem k tomu, že jej Američané zanedbávají, stále ještě připomíná Karibik z doby, kdy byla cukrová třtina králem. Letadla sem přilétají jen několikrát za týdnen, takže turistů je pomálu a život se tedy pohybuje karibským tempem, které rozhodně nikam nepospíchá.

Klidu si tedy užijeme víc než dost. Na druhé straně ale nebude potěšen ten, kdo hledá nějaké luxusní hotely, na rozvinutou turistickou infrastrukturu můžeme s klidem zapomenout. Hotelů je tak do pytlíku a zatřepat, mnohem častější je pronajímání celých vil i s bazénem. Místní ale nejsou nespokojeni, sami mluví o tom, ať si turisté jezdí na druhé sva ostrovy souostroví, na St. John a St. Thomas, a jejich ostrov nechají napokoji.

Batůžkáři to nebudou mít nejjednodušší, prakticky jediný kam je Mount Victory Camp, který si vychutnají především milovníci přírody a vody. Kemp je uprostřed deštného pralesa. Nevýhodou je to, že bez auta si ho příliš neužijeme, na pláž jsou to dobré tři kilometry, navíc zpátky se projdeme do pěkného kopce.

Americká vláda se projeví i v dalším aspektu – na domorodou kuchyň prakticky nenarazíme, po dlouhém bádání jsem našel všehovšudy tři restaurace. Všechno ostatní byly pouhé modifikace hamburgerů stokrát jinak. A co bylo ještě horší, na ostrově snad vyhlásili válku rybám, na kterých si ani v drahých restauracích, ani v chajdách na pláži, nepochutnáme. Jedinou možností je koupit si rybu u silnice přímo od rybářů a upéct si ji sami. Musíme ale počítat s tím, že ji budeme muset vykuchat.

To ale neznamená, že si návštěvu St. Croix neužijeme. Ostrov není největší, autem ho projedeme pohodlně za několik hodin. Po stovkách plantáží s cukrovou třtinou už dnes zůstaly jen stopy v podobě zbytků větrných mlýnů, ty jsou ale o to fotogeničtější. Prohlídnou si můžeme i jedinou místí rumovou destilovnu vyrábějící rumy Cruzan. Za prohlídku, která trvá jen pár minut, sice zaplatíme 4 dolary, po prohlídce ale můžeme prakticky neomezeně ochutnávat. A vedle šesti různých rumů mají i osm dalších ochucených rumů, takže cesta z destilovny bude zaručeně veselá.

Zvlášť si návštěvu užijí sportovní potápěči, především prudký pokles dna v oblasti Cane Bay. Potápět se u „zdi“ (celý název je nejčastěji Cane Bay Wall) sem jezdí nadšenci z celého světa. Doveze nás tam člun z každého obchodu pro sportovní potápěče, kterých je u pobřežní silnice víc než dost. Za cestu a pronájem jedné lahve zaplatíme asi 65 dolarů.

St. Croix rozhodně nepředstavuje žádnou láci. V každém případě ale potěší ty, kteří si chtějí prohlídnout karibský ostrov, který ještě nezasáhl démon masové turistiky.

Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.

Ráno na ostrově Vulcano

Jak už to tak bývá, sny se vyplňují nečekaně. Náš zářijový pobyt na ostrově Vulcano (jeden z ostrovů Liparského souostroví) probíhal v klidu a v pohodě. Vulkán Gran Cratere poklidně vyfukoval své sirnaté výpary, na úpatí vulkánu v bahenním jezírku stejně poklidně probublávaly výpary do bahenní lázně a i v moři bylo všechno tak jak má být. Vše běželo stejně jako po celých 118 let, které uplynuly od poslední erupce zdejší sopky.

Jednoho zářijového jitra však bylo všechno jinak. Po nočních bouřích jsme kráčeli svěžím jitrem do Přístavu Porto di Levante. Cesty byly lemovány po nočních lijácích velkými kalužemi, zatímco po obloze pluly cáry mraků a mezi nimi nesměle vykukovalo slunce. Náš dnešní cíl – kterým měl být ostrov Salina se svými dvěma vrcholky Monte dei Porri a Monte Fossa delle Felci vykukoval nad úzkou šíjí spojující ostrov Vulcano s poloostrovem Vulcanello. Prostě idylické ráno.

V přístavu

Naše loď na ostrov Salina měla odjíždět o sedmé hodině ranní, ale rozbouřená hladina Tyrhénského moře však dávala tušit problém. Jakkoliv to na pevnině vypadalo, že se počasí k ránu umoudřilo, zvlněná mořská hladina nás přesvědčovala o opaku. Ani aliscaf zajišťující rychlé spojení mezi jednotlivými lipanskými ostrovy, ani později jedoucí mohutný trajekt, nás na palubě nepřivítaly. Trajekt se sice několikrát pokusil o přistání, ale mohutné vlny u přístavního mola ho od toho vždy odradily. Své snažení nakonec ukončil trojnásobným dlouhým zahoukáním a vydal se na další plavbu do poněkud lépe chráněného přístavu na ostrově Lipari. Přístav na Vulcanu osiřel. Jen několik plachetnic stálo uvázaných u přístavního pontonu.

Čekání

Na přístavním molu zatím postávalo pár automobilů čekajících s vírou, že někdy něco přece pojede! Vzhledem k tomu, že jsme byli na italském území a italský temperament je všeobecně známý a my jsme byli jen pár kilometrů od Sicílie, naše očekávání bylo jednoznačné. Sílící proud nadávek a lamentací se nám jevil jako neodvratný, zvláště když v dosahu byla kancelář dopravce, zajišťujícího lodní spojení v této oblasti. Ale pravda byla jiná! Nikdo se nepouštěl do lamentování, nikdo nezvyšoval hlas, nikdo nehrozil pěstmi. Někteří cestující usedli na lavičky a otevřeli denní tisk. Kdosi odběhl do lodní kanceláře, obratem byl zpět, nasedl do svého auta a odjel pryč, neboť zřejmě obdržel informaci o vývoji počasí.

Setkání s ostrovany

Radost musel mít místní rybář, který rozložil svůj obchůdek na kolech hned u přístavního můstku a o klientelu měl teď postaráno. Ne snad, že by cestující přímo kupovali jeho zboží a někde u ohníčku si krátili čekání opékáním ryb. Jeho zřejmě uspokojovalo už jen to množství diváků (chtělo by říci čumilů) i ruch a shon vládnoucí kolem něho, na který nebyl za normálních okolností zvyklý. On byl teď středem pozornosti a náležitě si to vychutnával!

Další pracovní den začal i pro místního zelináře, jenž na stánku vystavoval broskve, hroznové víno, rajčata, papriky…, které se na nás smály z jeho stánku po celou dobu pobytu. Snad to okoukaly od prodavače, z jehož rtů úsměv nemizel snad ani ve spánku, když se po poledni uložil pod slunečníkem k pravidelné siestě. K nějakým zlostným projevům měli daleko i pánové v oblecích a s aktovkami v rukou, evidentně mířící za obchodními záležitostmi na pevninu. Ti zasedli do nedaleké hospůdky, poručili si svou oblíbenou kávu a nerušeně rokovali možná právě o tom, že se nám dnes po ránu to počasí trošku nevyvedlo. Opravdu klid, pohoda. Vždyť taky nač si stěžovat. Hospůdky byly otevřené, z pekárny už také voněly čerstvé dobroty, sluníčko vyhrávalo svůj souboj s mraky, a že byly na moři nějaké ty vlnky? „Jsme přeci u moře,“ odpovídali nám místní. Z přístavního baru se linula vůně čerstvé pizzy a arancinni (smažené rýžové koule plněné masovou směsí), zatímco k rybářskému stánku přihrkala motorová tříkolka jedné z místních restaurací, aby naložila čerstvého mečouna, patřícího ke zdejším oblíbeným pochoutkám.

Neporučíme ani větru, ani dešti

A tak jedinými lamentujícími byli nakonec turisté s kufry, kteří zřejmě míříce k odletu letadla, spílali neschopnosti lodní společnosti poručit větru a dešti. Oni totiž na rozdíl od zdejších domorodců, zřejmě nepochopili, že přírodní zákony platí pro všechny. A to na zdejších ostrovech platí dvojnásob.

Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině. Nad hlavami blankytně modré nebe bez jediného mráčku a slunce rozpalující okolní vzduch do letních teplot i teď na konci září, dotváří lehce ospalou atmosféru tohoto dopoledne. Je konec září , jsme na Liparských ostrovech a před necelými dvěmi hodinami naše loď Ghibli opustila přístav na ostrově Porto di Levante na ostrově Vulcano a vyrazila za svým cílem – ostrovem Stromboli. I když je tento ostrov viditelný z Vulcana pouhým okem, přesto plavba na něj trvá téměř tři hodiny a tak máme dost času trochu si tento pozoruhodný ostrov, vyčnívající nad hladinu Tyrhénského moře jen pár desítek kilometrů od italského pobřeží, představit.

Na vlnách Tyrhénského moře

Ostrov Stromboli musíme vnímat jako součást Liparských ostrovů, jakkoliv je nejvýchodnější výspou celého souostroví. I když toto místo nikdy nedoznalo významnějšího osídlení, přesto bylo jako přírodní maják dychtivě vyhlíženo námořníky všech tudy proplouvajících lodí. Zvláště za bouřlivého počasí sloužil ostrov jako důležitý orientační bod v navigačně složité oblasti ostrovů a blízkého italského pobřeží. I teď, když proplouváme v blízkosti ostrova Panarea, dobře vidíme na navigační mapě, jak těžkou úlohu tu měli a mají posádky lodí. Jakkoliv se na mapě objevují veskrze uklidňující údaje o hloubce pohybující se kolem 50 až 100 metrů, přesto se najdou zvláště v blízkosti ostrova Panarea místa, kterým je lepší se za bouřlivého počasí vyhnout. Nebezpečím hrozí nejen skalnaté ostrůvky Basiluzzo, Datillo, Lisca Nera, Lisca Bianco, Bottaro, Dattilo či Panarelli, ale především zrádné podmořské útesy. Jedná se o vrcholky podmořských hor, které však nedosáhly takové výšky, aby vystoupaly až nad mořskou hladinu a v některých případech končí jen pár metrů pod ní. Zvláště obávaný je podmořský útes „Černí mravenci“, který je za hezkého počasí dobře viditelný pod hladinou průzračně čistého Tyrhénského moře.

Ostrov věčného ohně

Za názvem ostrova Stromboli musíme hledat generaci starých Řeků, kteří při hledání názvu vcelku logicky vyšli z jeho tvaru pravidelného kužele, v řečtině označovaného jako strombos.

I když je historie osídlení ostrova v průběhu staletí přerušována obdobími bez osídlení, přesto jsou lidé spojeni s tímto neklidným ostrovem už po tisíce let. Dnes na rozloze 12,6 kilometrů čtverečních žije na 660 stálých obyvatel v na severovýchodním pobřeží situované osadě Stromboli a v osadě Ginostra na opačné straně ostrova. Původní zdroj obživy zdejších obyvatel – rybolov a pěstování vína (známá odrůda malvasie) byl dnes povětšinou nahrazen příjmy z turistického ruchu. V letním období sem každodenně přijíždí desítky výletních lodí s turisty, toužícími spatřit na vlastní oči největší pozoruhodnost ostrova – aktivní vulkán ve svahu pod nejvyšším bodem ostrova – vrcholem Vancori.

Dříve než zamíříte do výšin

Za stejným cílem sem míříme i my a když okolo třetí hodiny odpolední přistáváme u osady Stromboli, vítá nás ostrov přívětivě a jen obláček kouře nad jeho vrcholkem dává vědět, že nahoře nás čeká něco pozoruhodného. Úzkými uličkami, kterými neprojede žádné auto, míříme do srdce osady, abychom se zaregistrovali u místní průvodcovské agentury a kromě svých osobních dat podepsali i prohlášení, že jsme byli obeznámeni s veškerými riziky výstupu na sopku. Při kontrole vybavení, náš průvodce Mario opravu důkladně prověřuje obutí, přítomnost teplého oblečení v batozích a hlavně funkčnost našich „čelovek“. Že nejsou tyto kontroly zbytečné, se brzy přesvědčujeme na vlastní kůži. Zbývá už jen vyfasovat ochranné přilby a naše skupina spolu s ještě několika dalšími vyráží ke zdolání devítisetmetrového převýšení.

Vzhůru na sopku

Pokud se rozhodnete k výstupu na Pizzo o Sopra la Fossa, měli by jste opravdu zodpovědně zvážit svou fyzickou kondici. Náročnost výstupu je vysoká a protože trasa výstupu není totožná se sestupovou trasou, tak každý problém „tam nahoře“ znamená velké komplikace. Z osady Stromboli vyrážíme za slunného podvečera.

První stovky metrů vedou nenáročným terénem po zvolna stoupající asfaltované cestě, která však končí na hranicích zdejší rezervace. A tady začíná i poslední test naší připravenosti na výstup. Dalších 300 výškových metrů poslouží našemu průvodci Mariovi k tomu, aby si otestoval, zda jsme všichni schopni vystoupit bez problémů až k samotnému kráteru a uchovat si přitom dostatek sil i na sestup zpět na pobřeží. Po úspěšném zvládnutí tohoto testu se cesta ve zhruba čtyřech stech metrech nad mořem stáčí doleva a my si můžeme na chvíli vydechnout při zhruba 400 metrovém traverzu s výhledem na stále ještě sluncem ozářenou osadu Stromboli hluboko pod námi. Po něm přichází závěrečná etapa výstupu. Po prudkém kamenitém svahu stoupáme dalších téměř 500 výškových metrů a pak přichází poslední krátká zastávka pod vrcholovým hřebenem, který nás teď chrání před silným větrem, který nahoře vane. Výrazně se ochladilo a o pár desítek metrů dále se už do nás opírá ledový vítr vanoucí od italských břehů a my se rychle oblékáme do teplého oblečení. Ještě rychle ochranné přilby na hlavu a ve skupině pod bedlivým dohledem Maria zdoláváme posledních 50 výškových metrů na vrcholek Pizzo o Sopra la Fossa.

V říši ohně

Čpavý zápach síry, kouře a spáleniny se nám dere do nosů a jsme proto rádi, že je nám bůh větru Aiol nakloněn a vítr odnáší kouř stoupající z kráterů mimo náš vyhlídkový bod. Zhruba o 200 metrů níže a nějakých 700 metrů dále se před námi červenají dva žhnoucí jícny – vstupy do podzemního pekla. Sopka na kterou jsme právě vystoupili, patří mezi pár sopek na celém světě u kterých dochází k sopečným erupcím pravidelně každých deset až dvacet minut. Díky tomu, že se mohutný tlak pravidelně uvolňuje formou menšich erupcí, je možno vystupovat až k samotnému kráteru a pozorovat jedinečné přírodní divadlo z bezprostřední blízkosti. Ačkoliv se pozornost naše i našich fotoaparátu a videokamer soustředí na rudooranžově žhnoucí krátery, k první erupci dochází nakonec ve škvárou pokrytém svahu nad oběma krátery. Z černé masy začínají v rychlém sledu za rachotu připomínající nízko letící stíhačku vyletovat v gejzírech kusy roztavené horniny, aby pak rychle chladnoucí dopadaly na tzv. „Cestu ohně“(Sciara del Fuoco) a po ní se kutálely až do vln Středozemního moře. Další erupce následují v pravidelných intervalech tu s menší, tu s větší intenzitou.

Se zapadajícím sluncem a houstnoucí tmou se efekt ohňových gejzírů zvyšuje, ale stejně tak rychle klesá i okolní teplota a roste síla větru. Na vyhlídkový bod vystupuje v sezóně celá řada skupin a tak je doba pobytu každé z nich vyměřena na přibližně 40 – 45 minut, kterou bedlivě kontrolují akreditovaní průvodci. O přibližně čtyřista metrů níže je možno pozorovat erupce od hospůdky Punta Labronzo hezky v závětří, ale tady nahoře už začíná být pěkná zima. Ani se nechce věřit, že dole vládne letní počasí a že z nás ještě před necelými třemi hodinami tekl pot při výstupu na vrchol! Teď jsme však i přes teplé oblečení celí zmrzlí a proto ochotně a rádi sestupujeme do relativního závětří sedla le Croci. Spíše jen tušit můžeme v temnotě vpravo nad námi 924 m vysoký vrchol Vancori.

Návrat z říše divů

Ve svitu čelovek svlékáme teplé oblečení protože nás čeká prudké a dlouhé klesání traverzem přes Rina Grande do nadmořské výšky 400 m.n.m., kde nejenže začíná pásmo vegetace, ale i přes pokročilou večerní hodinu vládne teplo. Sypký a neustále ujíždějící popel pod našimi nohami totiž neumožňuje výměnu oblečení někde po cestě a zmiňované sedlo je nadlouho jediným místem, kde se něco takového dá zrealizovat. Pravidelné oddechování ostatních členů skupiny, sypký popel ujíždějící pod nohami ve svitu čelovek a poziční světla lodí hluboko pod námi – to je to jediné co člověk po následujících třicet minut může vnímat. Teprve po půlhodině strmý sráz končí a my máme na dohled nejen světla blížící se osady, ale konečně můžeme pohlédnout nad naše hlavy. Na jasném nočním nebi se rozsvítily celé girlandy světel, které svou nádherou donutí k zastávce a ke zhasnutí svítilen snad každého. V nastalé tmě vyznívá nádhera nočního nebe ještě mohutněji.

Na shledanou, Stromboli!

Ještě později, když už sedíme na palubě naší lodě, jejíž příď prořezávala klidnou mořskou hladinu, přichází čas rozloučení.. Světla přístavu Stromboli jakoby se s námi loučila za celý ostrov. Záře sopečných erupcí teď zůstaly skryty našim očím na odvrácené straně ostrova a tak s očima upjatýma k noční obloze vzpomínáme na chvíle setkání se skutečně živou přírodou, s její ničivou silou, ale i s uchvacující krásou její divokosti. Na setkání s divem přírody jménem Stromboli.

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar – pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale i dalších citrusů.

Peniscole, ležící téměř 200 km jižně od Barcelony, se přezdívá město nad mořem. Její historické centrum leží na skalnatém poloostrově, vysokém 54 metrů, který býval dříve ostrovem a během několika tisíciletí se spojil s pevninou. Dominantou je středověký hrad ze 13. století, postavený templáři. Tuto impozantní stavbu přeměnil do nynější podoby v 15. století papež Benedikt XIII. – ve Španělsku zvaný Papa Luna. Zdejší obyvatelé jej velmi obdivují a jsou na něj hrdí. V noci nádherně nasvícený hrad jakoby přímo vystupoval z černých vln. Pokud stojíte na hradbách, ukáže se vám celá krása zdejšího pobřeží, ať už na severu přibližně 6 km dlouhá písčitá pláž s přilehlou promenádou, nebo na jihu staré městečko a krátké oblázkové pláže lemované skalisky.

Pokud vás již ze samých procházek bolí nohy, můžete využít kyvadlovou dopravu, která pravidelně jezdí mezi Peniscolou a městečkem Benicarlo, které na severu tuto oblast uzavírá.

Aktivnější turisté mají stovky možností, jak zde strávit zajímavou dovolenou. Můžete vyzkoušet téměř všechny vodní i plážové sporty, motokáry, golf, nebo ochutnat zdejší gastronomii v některé ze sta restaurací. Kdo netrpí mořskou nemocí, jistě si zakoupí lístek na hodinovou jízdu na lodi podél celého pobřeží při Peniscole. Začátkem září se konají dvoutýdenní slavnosti, opěvující patronku města Ermitanu. Pořádají se koncerty, průvody, ohňostroje a vše je zakončeno slavnostním přátelským pochodem maurů a křesťanů.

Z Peniscoly můžete také vyrazit na spoustu výletů, například asi hodinu cesty odtud se nachází moderní městečko Benicassim (v překladu „synové Casimu), které je pověstné svými plážemi, měřícími šest kilometrů. Nejvýznamnějšími památkami jsou farní kostel z 18.století, nebo nedaleko stojící karmelitánský klášter.

Nás však nejvíce zajímal místní aquapark Aquarama. Zábavu zde najdou návštěvníci všech věkových kategorií. Možností, jak se vyřádit, je zde spousta. Můžete sjet otevřený i zavřený tobogán, skočit z lana za jízdy jako Tarzan, s parťákem projet Black Hole na nafukovacím kole, zaskotačit si v několika bazénech, včetně toho s umělými vlnami, nebo se nechat masírovat různými vodopády.

Kdo má odvahu, vyšlape pár schodů a sjede Kamikaze. Je nejprudšší a nejvyšší z místních skluzavek. Když jsme stáli nahoře, tak se nám do toho ani nechtělo. Ale jízda byla super! Několikrát jsme si to zopákli a vydali se na největší adrenalinovou atrakci – Space Shot. Je to 60 m vysoká věž, dole jsou po obvodu 4×3 sedačky. Připoutáte se a po odpočítání jste vystřeleni nahoru. Na vrcholu jsme byli za 3 vteřiny! Chvíli jsme pak viseli a rozhlíželi se. Nohy nám trnuly, napětím jsme sotva dýchali, ale ten rozhled byl nádherný. Následoval volný pád do poloviny věže, kde jsme se mohli opět pár vteřin kochat okolím a pak už jsme pomalu sjížděli dolů. Všem vřele doporučuji. Byli jsme tak uneseni, že jsme si znova vystáli frontu a absolvovali to znovu. Podruhé to bylo snad ještě horší!

Vstup do aquaparku stál přibližně 15 euro na celý den. Jednotlivé atrakce se už neplatí, i Space Shot je v ceně. Kdo umí španělsky, může si přečíst podrobnější informace zde: www.aquarama.net

Informace čerpány z www.benicasim­.org a turistického průvodce.