Moře a mořská pobřeží – 4. stránka

Plavba jachtou po ostrovech Whitsundays

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do
Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se
nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays. Tyto ostrůvky jsou
oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte
se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.

Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.

Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.

Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.

Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.

Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.

Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Alicudi a Filicudi – ostrovy klidu a pohody u italských břehů

V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou
Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy
Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou
neprávem tak trochu stranou zájmu.

Liparské ostrovy, místo pro každého

Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.

Západním směrem

Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.

Na obzoru Filicudi

Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.

Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi

Ostrov Alicudi

Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.

Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.

Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.

Filicudi od severu

Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.

Zpět na ostrov Vulcano

S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.

Liparské ostrovy, místo pro každého

Západním směrem

Na obzoru Filicudi

Ostrov Alicudi

Filicudi od severu

Zpět na ostrov Vulcano

Tonga – dobrodružství na moři

Během pobytu na ostrově Tongatapu v Tonžském království (Kingdom of Tonga), který leží asi 4 hodiny letu severně od Nového Zélandu, jsme se seznámili s jedním místním rybářem. Nejednalo se o žádného velkého rybáře, ale spíše jen o jednoho místního obyvatele, který vlastnil malou loď a čas od času vyjel zkusit štěstí na moře. Na naše naléhání, které bylo samozřejmě podpořeno i finančním obnosem, jsme se domluvili, že jakmile bude vhodné počasí, tak společně vyrazíme na moře a pokusíme rybářské štěstí. Příznivé podmínky byly hned druhý den, takže nám nic nebránilo v našem plánu, vyzvedli jsme rybáře, jeho pomocníka a potřebné vybavení a jeli k lodi. Nutno zmínit, že pod pojmem „rybářské vybavení“ byly myšleny především prázdné skleněné lahve, na které byl navázán a následně navinut silon na konci zakončen samozřejmě zátěží a háčkem. Vzhledem k „rybářskému vybavení“ spočívalo rybaření v roztočení zátěže a háčku s návnadou s odhozením co nejdále od lodi, poté následovalo pozvolné namotávání silonu na lahev. Druhý a jednodušší způsob spočíval pouze v ponoření návnady ke dnu a čekání. Pak stačilo jen čekat, co se na připravenou návnadu chytne. Jako návnada se nejčastěji používají kousky malých sépií, které se dají sehnat prakticky v každém místním obchůdku.

První úlovky

K našemu překvapení jsme však nemuseli čekat nijak dlouho a už jsme z nehlubokého moře tahali rybu. V prvním případě se jednalo o velmi malého Snappera (ryba s velmi chutným masem, se kterou jsme se setkávali i při rybaření na Novém Zélandu), kterého jsme pustili nazpět. Druhá ryba již byla o dost větší, neměla však více jak 3 kg. Bohužel se však jednalo o neznámou a podle rybáře i jedovatou rybu. A protože nikdo z nás nechtěl riskovat a zkoušet zda je ryba jedlá či opravdu jedovatá, tak jsme ji pustili také zpět do oceánu.

Nutno říci, že v okamžiku kdy jsme rybu vytáhli z vody, tak to rybáře dosti znepokojilo a ihned začal zvýšeným hlasem upozorňovat na to, že tato ryba je jedovatá a ať mu ji v žádném případě nedáváme do jeho lodi. Náš výlet tedy začal hned dvěma „nezdary“, které nám však pouze ukázali, že v blízké laguně můžeme chytnout téměř cokoliv a s každým zaškubnutím o háček jsme byli v očekávání, co to bude tentokrát. Postupem času se změnilo proudění a po delší dobu jsme nic nechytli. To byl impuls pro změnu místa. Nastartovali jsme motor a popojeli asi o kilometr více směrem k otevřenému moři, kde jsme zakotvili poblíž většího korálového útesu. Zde nám však štěstí také moc nepřálo a krom pár menších „Snapperů“ jsme nechytli nic.

Úspěch jiných

O poznání více štěstí měl rybářův pomocník, který měl hned 3 slušné úlovky. První rybu, co vytáhl z vody, byla dle rybářových slov „rockfish“, která se zdržuje poblíž korálů. Jedná se spíše o menší rybu, která bývá pestře zbarvená (pravděpodobně aby splynula s barevným prostředím korálových útesů) a která má vzhledem ke svému tělu neúměrně velkou tlamu, která je opatřena silnými zuby.

Dalším úlovkem rybářova pomocníka byla tzv. „Leatherfish“. Tuto rybu se nám podařilo chytnout také ve vodách Marlborough sounds na Novém Zélandu. Je to ryba co nedorůstá větší velikosti, ale všeobecně je považována za pěknou rybu s kvalitním a dobrým masem.

Hned při dalším nahození se na rybářova pomocníka opět usmálo štěstí. Závaží s háčkem a návnadou ještě ani nekleslo ke dnu a už měl úlovek. Spodní proud odnesl návnadu asi na 20 metrů od lodi a při přitahování úlovku bylo již v dálce vidět, jak ryba čas od času vyskočí nad hladinu. Tentokrát to byl opravdu pěkný kousek. Nedověděli jsme se přesný název ryby, ale podle rybáře se jednalo o tzv. „frostfish“, což byla ryba s dlouhým válcovitým tělem a špičatou tlamou, která byla vyplněna opravdu ostrými a dlouhými zuby, nebezpečí skýtaly i její tvrdé a ostré ploutve. Vzdáleně se mohla podobat barakudě. Název „frostfish“ byl patrně odvozen od ledově namodralé a lesklé barvy kůže. Ryba byla asi jeden metr dlouhá a byla rozhodně nejlepším úlovkem dne. Bohužel však ne naším.

Setkání se žraloky

Asi po půl hodině, co se opět změnilo proudění a nikdo již nic nechytil, jsme se rozhodli zajet na otevřené moře, kde by šance na úlovek měla být vyšší. Na otevřeném moři jsme kromě dvou menším „Snapperů“ nechytli nic. Zato jsme však zažili další neobyčejný zážitek. V dálce asi 30 metrů od lodi jsme zahlédli pověstnou žraločí hřbetní ploutev, která vyčuhovala nad hladinu. Naše a rybářovi reakce byly naprosto odlišné. Já s kamarádem jsme se spíše zalekli a v obavách onu žraločí ploutev sledovali. Rybář reagoval úplně jinak, okamžitě navázal návnadu a nahazoval ji směrem před žraloka v naději, že jej chytne. Zajistil by si tak dostatek masa a peněz z prodeje na trhu. Ani jeden pokus však nevyšel a žraloka jsme nechytli. Po chvíli se objevila i druhá žraločí ploutev, která směřovala směrem k naší lodi. I na tento podnět reagoval rybář snahou o chycení žraloka, avšak opět neúspěšně. Pro nás to byl opravdu nezvyklý a velký zážitek, i když se nejednalo o lidožravé žraloky. I přes to, že jsme kromě jedovaté ryby a pár Snapperů nechytli nic, tak jsme výletu s domorodým rybářem ani v nejmenším nelitovali a velmi rádi bychom si jej ještě zopakovali.

Liparské tlapky

Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a
s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při
toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a
zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a
vulkanická činnost.

Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a vulkanická činnost.

Na Liparských ostrovech

Na svazích ať už vyhaslých nebo činných sopek musí člověk vzít zavděk jakýmkoliv projevem života a spokojit se třeba jen s trávou, lišejníky, mechy, v lepším případě keřovitými porosty. A stejně tak je tomu i mezi zástupci fauny. Vděčni jsme byli při naší návštěvě Liparských ostrovů za každé setkání s ovečkou, kozou či oslíkem, ale zcela samostatnou kapitolu představovali zdejší „voříšci“, kteří se jednou coby „miláčkové“, jindy zase jako „parchanti zmlsaní“ zjevovali a brzy opět mizeli na místech veřejných i tam, kde by je člověk jen stěží očekával.

Psí průvodci na kráteru

Nemohu se ubránit dojmu, že náš první aklimatizační výstup na vulkán Gran Cratere byl uspořádán jen proto, abychom si uvědomili, že jakýkoliv výstup v této oblasti bez asistence chlupatého stvoření a bez „bakšiše“ je nemyslitelný. Pro ně věc jasná a samozřejmá, pro nás nemyslitelná, musela nutně vyústit ve střet dvou světonázorů. Velmi záhy jsme měli pochopit, z čeho pramení sebedůvěra v jejich očích a lehce ironický úsměv na jejich tlamičkách. Existence ježibaby v jakési podivné chatrči při výstupové cestě ke kráteru byla věcí zákeřnou a požadavek na poplatek ve výši 3 EUR na osobu věcí nehoráznou. Myslíte-li si, že se nám po tomto extempore dočkali ze strany „voříšků“ nějakého politování, zařadíte se tím do řady nenapravitelných snílků a optimistů. „Cha, cha, cha.“ Opak byl pravdou. Psíci, kteří si během našeho dohadování s „kasírtaškou“ v ženských sukních řádně odpočinuli, teď jako šipky zamířili k okraji kráteru s vizí plných piknikových košíků v našich batozích. Když se ukázala drobná odchylka v jejich kalkulacích, rychle se to promítlo do našich vzájemných vztahů. Je pravda, že ty naše ochladly už na úpatí kopce, zatímco psí vychladly až nahoře u kráteru, o to však rychleji. Mizející vidina svačiny je zdrtila natolik, že mnozí z nás raději nasadili teplé bundy a rychlým tempem zamířili na vrchol. Ani slunko pálící z modré oblohy nedokázalo rozehnat napjatou atmosféru. Zbaběle jsme opustili kráter druhou cestou. Ještě teď vidím výraz opovržení a znechucení v psích očích. Jako kdyby říkaly: „Tak tahle várka turistů se teda fakt nepovedla!“

Vzhůru na Stromboli

Musím říci, že se nám v následujících dnech ulevilo, když jsme při našich cestách nikde nepotkali žádná psiska. Nálada se rychle zlepšovala a dar zapomnění nám dovoloval hledět s optimismem do dalších dní. Cesta na ostrov Stromboli slibovala krásné zážitky, které umocňovalo slunko zářící z bezmračné oblohy od samého rána. Zastávka s koupáním na ostrově Panarea nám ještě dodala na optimismu a nebýt malého konfliktu s chlupáčem na pobřežní promenádě, tak by se den jevil téměř bez kazu. To hafanovo přesvědčení, že námi koupený salám patří jemu, bylo nezlomné. Námi uhájených 10 deka salámu z původního půl kila, bylo možno považovat za vítězství v pravdě Pyrrhovo. Připisujíce další záporné body liparským „psím parchantům“ jsme zamířili na ostrov Stromboli. V našich srdcích jsme zatím intenzivně živili naději, že „ ti holomci chlupatý přece nemůžou být tak blbý, aby se šplhali na činnou sopku!“

Zjevení na vrcholu sopky

Vylodění na ostrově Stromboli přineslo novou naději – po psech nebylo vidu ani slechu. Připadali jsme si jako v ráji a užívali chvíle klidu a pohody. Při výstupu na vrchol sopky jako bychom přímo letěli vzhůru na křídlech optimismu. Fascinující západ slunce, mořská hladina hluboko pod námi a blízkost kráterů činné sopky naplnilo naše duše pokorou, vnitřním klidem a atmosférou očekávání. Jak nádherně bylo tady nahoře bez těch psích „spratků“. Erupce svými vizuálními a zvukovými efekty naplno zaměstnávaly naši pozornost. Ve chvíli, kdy se noc definitivně ujímala vlády nad ostrovem, však stačil jediný pohled stranou, aby nám ztuhla krev v žilách. V posledních záblescích denního světla k nám přicházely čtyři bílé ponožky. Nijak nespěchaly, jisty si svou převahou. Ještě chvíli v nás doutnala naděje, že se jedná jen o přelud, o mámení smyslů. Lehké drcnutí čumáku do našich nohou nás však přesvědčilo o realitě. Všechno v nás jakoby křičelo: „Ti parchanti chlupatí jsou zase tady!!!!!“ Nechtělo se nám věřit, že i tady, na místě téměř posvátném, budeme podrobeni propracované psí metodě vydírání. Přiznávám se. Zbaběle jsme prchli dolů do přístavu, řítíce se hlava nehlava po strmém svahu sopky pokrytém sypkým popelem.

Útěk z ostrova

Ostrov, který se ještě před pár minutami zdál být rájem bez těch psích holomků, už nám tak báječný nepřipadal. Že se nám podařilo hafany setřást, nebyla až tak naše zásluha. Ti nás totiž ponechali svému osudu jako beznadějné případy a raději si počkali na další „menáž“, kterou jim v batozích nesly nahoru další skupiny turistů, teprve vystupující na sopku. Připadali jsme si jako ve zlém snu, když jsme se blížili k přístavišti, z něhož se nesl zuřivý štěkot. Dva psí „hoši“ se tu chtěli seznámit s psí krasavicí, kterou držela její „pěstěná“ panička v náručí. Fenka po počátečních mdlobách, které se o ni pokoušely při pohledu na oba psí otrapy, lehce vzkypěla a snažila se vyrvat z náruče paničky, aby se to mohla s oběma frajírkama „dovyříkat“. To už na nás bylo doopravdy moc. Zbaběle jsme prchli i z ostrova Stromboli.

Za klidem na ostrov Alicudi

Mezi mraky nesměle probleskující sluníčko nás ráno přivítalo na palubě lodi Ghibli, jejíž příď mířila na nejzápadnější výspu Liparských ostrovů. Po předcházejících traumatizujících zážitcích jsme potřebovali naši nervovou soustavu zregenerovat a tak trochu opomíjené ostrůvky Alicudi a Filicudi se nám jevili být ideálním místem. Krátká zastávka v přístavu Pecorini a Mare nás naplnila optimismem. Ani tlapka se neukázala, ani ocásek nezamával. Posíleni ve své víře a uklidněni jsme zamířili k ostrovu Alicudi. Při pohledu na přístavní molo nás však zamrazilo. Považte, že i tady, na téměř opuštěném ostrově, kde žije jen pár stálých obyvatel, se na břehu promenovala dvojice (s prominutím) psích telat! Jak jinak nazvat exemplář německého ovčáka „šmrncnutého“ místní směskou. Připraveni zbaběle prchnout, jsme vytahali skrovné zásoby potravin z batohů, odhodláni předhodit je hafanům a definitivně opustit Liparské ostrovy.

Psí „gastarbeitři“

Oba chlupáči dokonale zapadali do ospalé atmosféry ostrova na “konci světa“. Pro sochaře toužící po modelech zosobňujících nudu a lenost, by se jen těžko našli lepší. Ovšem jen do chvíle, kdy se k přístavnímu molu přiblížil lodní trajekt. Jakmile bezpečně zakotvil a lodní vrata s rachotem dosedla na přístavní můstek, obou vlčáků se zmocnila horečná aktivita. První z nich rychle vyběhl na lodní palubu, aby provedl letmou revizi. Zastavil u jednoho z náklaďáků, u jehož zadní pneumatiky zvedl nožku a opatřil ho svým „razítkem“. A řidič jakoby čekal jen na tento moment, rychle vycouval na přístavní molo. V tu chvíli se ujal své role druhý hafan, který podobným „razítkem“ označil jediný automobil v přístavu, který se vzápětí nalodil. Unaveni pracovní činností oba chlupáči skončili pro tento den s prací a během chvilky už pravidelně oddychovali ve stínu staré rybářské bárky. Potichu jsme se vytratili z ostrova, který sice nemůže nabídnout bahenní lázně, ani sopečné erupce, ale umožnil nám shlédnout zázrak. Ono totiž objevit na Lipanských ostrovech psa, který nejenže nežebrá, ale naopak pracuje, se skutečně zázraku rovná.

Sbohem Liparské ostrovy

Opustili jsme Liparské ostrovy s novými zážitky, s novými zkušenostmi, ale pamětliví jednoho ponaučení. Za vším na Liparských ostrovech nehledej ženu, ale psa.

Ostrov Ischia aneb Relax v termálních pramenech

Vůně alchymie, horká vřídla, termální vody, přírodní sauny,
estetická centra, síra, fumarole – horké páry a léčivá bahna –
fango, které ozdraví tělo i ducha. Tak tohle všechno a mnohem více na
Vás čeká na největším ostrově Neapolského zálivu. Vítejte na
termálním ostrově ISCHIA!

Perla v Neapolském zálivu

Vůně alchimie, horká vřídla, termální vody, přírodní sauny, estetická centra, síra, fumarole – horké páry a léčivá bahna – fango, které ozdraví tělo i ducha. Tak tohle všechno a mnohem více na Vás čeká na největším ostrově Neapolského zálivu. Vítejte na termálním ostrově Ischia! Ostrov je vulkanického původu a nachází se v jižní Itálii, pouhých 33 km od Neapole a ostrova Capri a patří do regionu Kampanie.

Je největším ostrovem v Neapolském zálivu a osmým největším ostrovem Itálie, který má téměř kruhový tvar na výšku měří cca 7 km a na šířku 10 km. Má 60 000 stálých obyvatel a dělí se celkem do 6 – ti správních obcí (Ischia Porto, Ischia Ponte, Casamicciola Terme, Lacco Ameno, Forio, Serrara Fontana a Barano).

Ischia je jedno z největších termálních míst v Evropě, horké termální prameny se zde využívali již v antice pro léčení a ozdravení. Najdete zde, ale i sladké – pitné prameny např. Buceto, Nitrodi a Olmnitello. Na ostrově vyvěrá celkem 100 těchto léčivých termálních pramenů, které Vám pomůžou od zdravotních potíží a bolestí – především bolestí krční páteře a celého pohybového aparátu. Zmírní revma, vyléčí neplodnost a srdeční choroby a dokonce pomůže i při kožních onemocněních, např. akné nebo lupénce.

Poseidon zdraví

Při návštěvě ostrova Ischia určitě nezapomeňte navštívit, alespoň jeden z mnoha termálních parků. Jeden z největších se nachází v romantické zátoce Baia di Citara v oáze oleandrů, ibišků a agávií – jedná se o Poseidonovy zahrady. Na ploše 4500 m˛ je k dispozici celkem 22 termálních bazénů o různé teplotě od 15°C do 40°C, některé jsou dokonce vytesané přímo ve skále – jako staré římské lázně. V termálním parku najdete také přírodní sauny, kneipová jezírka, restaurace, bary, butiky a zdravotnické centrum, kde můžete využít různých léčebných kúr: např. inhalace, masáže a bahenní zábaly. Osobně jsem vyzkoušela hned několik parků na ostrově a nejlépe se mi relaxovalo v termálním parku NEGOMBO v obci Lacco Ameno. Negombo se rozkládá v nádherné, přírodní zátoce San Montano s exotickou zelení a s křišťálově čistým mořem. Z parku je také úžasný výhled na celou zátoku a jistě uvítáte, že jako v jediném termálním parku na ostrově zde není povinnost koupací čepice. Další lázně se rozprostírají hned na začátku nejdelší pláže Maronti – termální park Aphrodité & Apollon ocení především naturalisté, jako jediný park totiž nabízí i nudistickou terasu. Ale jestli hledáte něco opravdu výjimečného doporučuji navštívit staré římské lázně Cavascura. Starověké lázně jsou zabudovány přímo uprostřed skal a termální koupel si zde užijete v kamenné vaně.

Zelený ostrov

Ne nadarmo si ostrov Ischia vysloužil přezdívku „zelený“. Flóra je zde opravdu uchvacující, vegetace zde bují ze všech stran a vzduch je provoněný po orchidejích a oreganu. Při Vašich toulkách po ostrově budete vídat nepřeberné množství kaktusů, které zde dorůstají nadprůměrných rozměrů, od opuncie až po vzácné druhy celkem 350 druhů pro které byla na ostrově dokonce zřízena botanická zahrada – Giardini Ravino. Zde se zastavte v místním baru – lounge caffé, kde doporučuji ochutnat výborný, vychlazený drink z místních kaktusových plodů s přídavkem aloe vera. Ale i další květena na tomto ostrově stojí za Vaší pozornost, najdete zde např. citrusové plody (citróny, pomeranče a cedry zde mají sklizeň dokonce i několikrát do roka), kiwi, olivovníky a ovocné stromy. Ostrov se pyšní i velmi kvalitním vínem, které zde pěstují dvě vyhlášené rodiny Casa d´Ambra a Pietratorcia, které jsou veřejnosti otevřené od dubna do října. V typické dřevěné kantýně ochutnáte ty nejlepší ischijská vína, která Vám spolu s lehkým občerstvením bude servírováno na kamenné stoly z vulkanického tufu. Ale největší klenot ostrova je botanická zahrada La Mortella, která byla založena anglickým kompozitorem Viliamem Woltonem a je pod záštitou anglického prince Charlese. Jedná se o největší botanickou zahradu na ostrově a její prohlídka Vám zabere minimálně 4 hodiny. Uvnitř objevíte nejen 600 druhů exotické květeny z různých koutů světa, ale i ptačí voliéru, motýlí koutek a samozřejmě v zahradě nechybí ani restaurace a bary jak jinak než v anglickém stylu. Každou neděli se přímo v centru botanické zahrady konají velmi oblíbené koncerty vážné hudby.

Zajímavosti ostrova

Dominantou a symbolem ostrova je Aragonský hrad, který se nachází na poloostrově a je spojen 200 m. dlouhým, kamenným mostem s hlavním městem ostrova. Uvnitř pevnosti se nachází např. vězení, mučírna, pohřebiště řádu Klarisek (prvorozené dcery aristokratických rodin), kostel Immacollata a pozůstatky katedrály sv. Assunty z roku 1301.

V hlavním městě se rozprostírá největší a nejdůležitější přístav ostrova – Ischia Porto, který zajišťuje spojení mezi ostrovem a pevninou. Vybrat si můžete hned mezi několika lodními společnostmi Caremar (trajekt – státní a nejlevnější), Medmar (trajekt – soukromá a také dražší lodní společnost) a v případě, že cestujete bez auta tak můžete využít i rychlolodě a katamarány společnosti Caremar, Alilauro nebo SNAV. Přístav vznikl na příkaz Ferdinanda II., který původně zatopené vulkanické jezero nechal v roce 1854 propojit s mořem a tak vznikl velmi chráněný, bezpečný přístav. Ischia Porto je zároveň administrativní, obchodní a společenské centrum ostrova, místní promenáda nabízí řadu luxusních obchodů, barů, typických restaurací i diskoték.

Hned na začátku další oblasti Casamicciola Terme objevíte vyhlášenou keramičku Fratelli Mennella, kde již od roku 1505 vzniká keramika ze speciální hlíny terrecotta. Casamicciola je vyhlášená také díky svým silným – radioaktivním pramenům, které pomáhají léčit především neplodnost, gynekologické problémy a poruchy metabolismu. Je to také druhý největší přístav ostrova, v jehož blízkosti se rozprostírá luxusní, jachtařská marina. V roce 1883 zde zažili silné zemětřesení, při kterém byla celá obec kompletně zničena a znovu vybudována. Po pár kilometrech dorazíte do nejmenší obce na ostrově Lacco Ameno s výběžkem Monte Vico, kde byla založena první řecká osada. Dnes zde můžete navštívit archeologické muzeum Villa Abrusto, které popisuje kompletní historii ostrova a mimo jiné vystavuje i nejcennější exponát Nestorův pohár, na němž je napsáno: „Mívalo cenu pít z Nestorova poháru, ale kdo se napije z mého, okamžitě bude očarován bohyní Afrodité“. Symbolem této nejmenší obce se stal pozůstatek sopečné činnosti na ostrově Il Fungo – lávová vyvřelina ve tvaru houby. V další oblasti ostrova ve Foriu – pro změnu největší oblasti na ostrově, najdete kostel záchrany – zasvěcený všem námořníkům a rybářům Santa Maria del Soccorso. Tento kostelík je známí především z amerického filmu Nebožtíci přejí lásce neboli Avanti. Největší místní zajímavostí je přírodní úkaz “ZELENÝ PAPRSEK“, který každému, kdo jej zahlédne, přinese štěstí a lásku. Je vidět pouze ze tří míst na světě z ostrovů v Tichém oceánu, z Istanbulu (Turecko) a právě z ostrova Ischia.

V největší oblasti na ostrově ještě najdete slavnou letní vilu – muzeum La Colombaia, která připomíná život slavného italského režiséra Luchina Viscontiho. A jedinečným zážitkem pro Vás bude koupání v přírodní zátoce SORGETO, právě zde totiž vyvěrají přímo do moře 100°C horké termální prameny (možnost koupání celoročně). Doporučuji navštívit zátoku ve večerních hodinách a vyzkoušet tak horkou, relaxační koupel pod hvězdami – čeká Vás nezapomenutelný zážitek!!! Do zátoky vede 200 schodů:) proto baterku nebo nějaké světlo s sebou (stačí i mobil) a dávejte pozor při vstupu do vody na horké proudy a kameny.

Nejjižnější výběžek ostrova Sant Angelo je místo, kde se každoročně sjíždí V.I.P. osobnosti z celého světa a není se čemu divit. Tento kouzelný poloostrov je zasazen v přírodním ráji a panuje zde pohádková atmosféra. Sant Angelo bylo původně rybářskou osadou, nyní je luxusním místem a pěší zónou, kde jezdí pouze elektrická taxi. Určitě se zastavte v některém z barů nabízející vyhlášené místní sladkosti a koktejly (doporučuji: La Tavernetta del Pirata, kde se schází i slavné osobnosti) a vychutnejte si neopakovatelnou atmosféru.

Sever proti jihu

Jižní strana ostrova Vás naprosto uchvátí díky své jedinečné atmosféře, která zde panuje. Cesta se pomalu začíná zužovat a klikatit a jízda autobusem se stává opravdovým zážitkem. Místní řidiči v zatáčce míjí domy a zídky o milimetry a přitom si ještě stačí zapálit cigaretu, telefonovat a mohutně gestikulovat. Po cestě si vychutnejte pohled na nádhernou vulkanickou krajinu, domy a restaurace, které jsou vystaveny z typického vulkanického kamene „zeleného tufu“ a charakteristické zídky le parracine, které slouží k ohraničení pozemků či zpevnění vinic. Určitě se zastavte v nejvýše položené obci Serrara Fonatana s nejmenším počtem obyvatel a v typické vesničce Fontána ochutnejte místní kapučíno nebo se můžete osvěžit granitou (ledová tříšť z čerstvě vymačkaných citrónů. V této typické vesničce poznáte opravdovou tvář místních, srdečných a velmi pohostinných obyvatel, kteří se ve výšce cca 400 m.n.m. dožívají nejvyššího věku na ostrově. Z Fontány vede ještě cesta na nejvyšší horu ostrova Monte Epomeo 789 m.n.m. (cca 1 hod). Z vrcholu se Vám pak nabídne neuvěřitelný výhled na celý ostrov i okolní ostrovy Procida, Vivara a Neapolský záliv. Na jižním pobřeží se ještě nachází nejdelší a nejoblíbenější pláž na ostrově – Maronti (2,5 km) plná zábavy, vodních sportů a restaurací. Na začátku této pláže vyvěrají fumarole – horké páry přímo do písku.

Poslední zajímavostí na jihu ostrova je pramen Nitrodi, který se nachází v obci Barano. Tento 26°C pitný pramen byl slavný již za vlády římských císařů, napomáhá při různých potížích trávicího ústrojí, léčí kožní onemocnění a napomáhá růstu a kvalitě vlasů.

Gastronomie

Místní kuchyně je velmi blízká napolitánské. Například v jídelníčku najdete klasickou pizzu či vynikající čerstvé ryby a mořské plody, ale typickou specialitou je coniglio alla cacciata (králík na divoko). Stejně jako v celém regionu Kampánie i na Ischii můžete ochutnat typické likéry mezi nejznámější patří určitě Limoncello. Jedná se o tradiční kampánský likér vyráběný z citrónové kúry, naložené v alkoholu s cukrem (recept: 8 citronů (kúra), 750 ml čistého alkoholu, 4 hrníčky cukru a 5 hrníčků vody naložíte do skleněné nádoby a necháte luhovat na tmavém místě 80 dní), Cremoncello (krémový citrónový likér), čokoládový likér s oříšky Bacio d´Ischia nebo Rucolino – vyráběné z místních bylinek (list rucoly).

Podnebí

Ředitel observatoře v Casamicciole ve své knize uvedl, že ostrov Ischia je klenotem italského podnebí a není důvod tomu nevěřit. Na ostrově panuje středomořské podnebí s vysokou vlhkostí vzduchu (v průměru 75%) a s malým množstvím srážek. Mezi zimní měsíce patří leden a únor, kdy teplota klesá na 10°C. V červenci a v srpnu teploty přesahují 30° C a v ostatních měsících se teplota pohybuje mezi 15°- 25°C. Ostrov je vhodný navštívit celoročně, díky svým léčivým, horkým, termálním pramenům (mimo ledna a února). V případě, že plánujete ostrov Ischia navštívit, kontaktujte cestovní kanceláře, které se na ostrov specializují např. CK Consultour, CK Osvěta, CK Fede nebo CK Mile na místě mají zajištěný kompletní servis a česky mluvící zkušené delegáty od místního touroperátora P.T.S. – ITALY TRAVEL.

Na ostrově je možné také zakoupit knihu – průvodce v českém jazyce a využít bohatou nabídku výletů např. na Vesuv a Pompeje, ostrov Capri, Amalfitánské pobřeží či do Neapole. Tak neváhejte a navštivte ostrov plný zdraví. Ostrov Ischia se na vás těší!!!

Důležité informace

Aragonský hrad; otevřeno každý den od 9:00 do západu slunce; vstupné: 10 euro, www.castelloaragonese.it
Villa Abrusto – archeologické muzeum; otevřeno každý den mimo čtvrtka 9:30 – 13:00 a 15:00 – 19:00; vstupné: 5 euro (studenti 1 euro)
Termální park Negombo; otevřeno každý den 9:00 – 19:00, www.pithecusae.it
Botanická zahrada La Mortella; otevřeno od velikonoc do listopadu ve dnech: úterý, čtvrtek, sobota a neděle; vstupné: 10 euro (každou neděli včetně koncertu: 15 euro), www.lamortella.org
Kaktusový park Giardini Ravino; otevřeno od dubna do října každé pondělí, úterý, pátek, sobota a neděle; orientační vstupné: 7 euro, www.ravino.it
Termální park Poseidonovy zahrady; otevřeno od dubna do října každý den, vstupné: 28 euro, www.giardiniposeidon.it
Centrum Nitrodi; otevřeno každý den 9:00 – 18:00; vstupné: 9 euro
Termální park NEGOMBO – www.negombo.it
Casa d´Ambra a Pietratorcia – www.pietratorcia.com/…ita_web.html
Římské lázně Cavascura – www.cavascura.it
Přístav Ischia Porto – www.traghettilines.it/…-ischia.aspx
Keramička Fratelli Mennella – www.mennella.it
Muzeum La Colombaia – www.luchinovisconti.net
Výběžek ostrova Sant Angelo – www.santangelo.org
CK Consultour – www.consultour.cz

Za perlou Sinajského polostrova – snadno a rychle

Je zářijové odpoledne, rtuť teploměru rychle šplhá vzhůru a zatímco slunce pálí z bezmračné oblohy, mírný větřík čeří hladinu Rudého moře. Před hodinou jsme vypluli z egyptského přístavu Sharm El Maya, který je součástí známého egyptského letoviska Sharm El Sheikh. Jsme rádi, že jsme se konečně vymotali z neuvěřitelného mumraje, který v přístavu každodenně vládne. Množství kotvících výletních lodí je neskutečné a najít tu správnou loď se zdá být úkolem nadlidským. Našemu domorodému průvodci se to podařilo s podivuhodnou lehkostí a tak jsme jako jedni z prvních mohli opustit místo, které má za sebou rušnou minulost.

V přístavu Sharm El Maya

Strategická poloha Sharm El Maya na jižním výběžku Sinajského poloostrova vždy vzbuzovala pozornost států na březích Akabského zálivu, z nichž především Egypt a Izrael se vystřídali ve vlastnictví zdejšího přístavu. Po celá desetiletí byla neuralgickým bodem existence jediného „rudomořského“ izraelského přístavu Eilat, jehož blokáda stála mimo jiné v pozadí i známé „šestidenní“ války. Po jejím ukončení se přístav Sharm El Maya stal až do roku 1982 sídlem mírových jednotek OSN, které tento bod opustily v roce 1982.

Vyplouváme

Vyplouváme z přístavu, který už dávno není tím poloopuštěným a polozapomenutým přístavem kdesi v Akabském zálivu. Na každém kroku je vidět, jakým požehnáním pro celé pobřeží je turistický ruch. Kolik pracovních příležitostí a tedy i možností výdělku přináší každoročně turisté do těchto míst?! Jak by zde dnes žili desetitisíce zdejších obyvatel bez tohoto zdroje obživy? Odmyslíme-li teroristické útoky z před několika let, je vidět jak i turistika může příznivě ovlivnit mezinárodní politiku, pokud si politici uvědomují přínos turistického průmyslu pro jejich země.

Zátoku s přístavem necháváme za zádí a po levém boku nazpět ubíhá i základna egyptského vojenského námořnictva. Když se rozhlédneme kolem nás, nemůžeme přehlédnout spoustu výletních lodí, vyrážejících na volné moře za rozmanitými cíly. A každá loď znamená obživu pro celou posádku! Co jiného může být důležitější pro obyčejné Egypťany?

U břehů Sinajského poloostrova

Loď zdolává první kilometry plavby. Rozhlížíme se kolem dokola a marně zjišťujeme, zda blízkost Rudého moře má vliv na zbarvení vody kolem nás. Proč vlastně vůbec název Rudé moře? Mají snad jeho vody nějaké rudé zbarvení? Zakládá se snad na pravdě tvrzení, že za svůj název vděčí červeným mořským řasám, nebo máme raději věřit výkladu, podle kterého má toto označení původ v červeně zbarvených železitých příměsích obsažených v horninách na břehu Rudého moře? Věřte si, čemu chcete. My se spokojíme s vysvětlením starých Řeků, kteří zdejší moře označovali jako Eritrejské, což ve starořečtině znamená červený nebo rudý. Ať je to jak chce, moře kolem nás si zachovává stále sytě modrou barvu a my se pomalu blížíme k místu, kde nás čeká první výstup do moře. Jsem na nejjižnějším konci celého 80-ti kilometrů dlouhého korálového útvaru, který ve vzdálenosti několika desítek metrů od břehu kopíruje egyptské pobřeží. I bez vybavení pro hloubkové potápění se pouštíme s potápěčskými brýlemi a „šnorchlem“ pod mořskou hladinu. Ticho a šplouchání vody se nám teď stává společníkem. Jakoby s ostychem se blížíme k prvním korálovým útesům, které se pod vodou ukrývají po celá staletí, poskytují skrýš a obživu celým hejnům rybek a ostatních mořských živočichů. Život a smrt jako by měly k sobě nejblíže právě zde. Jakkoliv tyto čarokrásné útvary skýtají naději pro život, zároveň se stávají smrtelnou pastí pro lodě, které se k nim buď neopatrností či vlivem špatného počasí neopatrně přiblíží.

Pod hladinou

Opatrně proplouváme podél srázů strmě padajících do hlubiny a podmořský svět, jakoby nám chtěl uspořádat to nejnádhernější představení. Papouščí ryby, kanicové, útesníci indopacifičtí, pomci, pomčíci, bodloci, marcusové či chňapalové v celých hejnech tančí nádherný podmořský balet, jehož choreografii píše sama matka příroda. Můžeme jen litovat, že nemajíce potápěčské vybavení, nesmíme zamířit ještě dále do moře a setkat se tam se žraloky hedvábnými, kladivouny, delfíny, mantami, murénami nebo mořskými želvami. Na 1 000 druhů ryb a 250 druhů mořských korálů prý nalezneme v tomto malém ráji. Blížíme se ke konci korálového útesu a právě když se náš průvodce snaží přesvědčit „mořského klauna“, aby se představil, připlouvá naše loď. Vůbec se nám nechce ze světa ticha, z průzračně čisté a přitom 26 stupňů teplé vody, do toho světa „tam nahoře“. Lodní klakson nás nemilosrdně navrací do reality a přivolává zpět na palubu.

Směr severozápad

Nabíráme kurs severozápad a míříme do klidné zátoky, kde nás čeká další výlet ke korálovým útesům. Tentokrát se tomu však děje v bezprostřední blízkosti přírodní písečné pláže. Při pohledu z paluby se nechce věřit, že by se tu mohl ukrývat korálový útes. A přesto i tady, na mělčině se setkáváme se světem, který už trochu známe. Tady, ve sluncem prozářené vodě, snad ještě více vyniká barevnost a prostá krása podmořského světa. Jakoby barvy ve slunečních paprscích ještě více ožívaly a umocňovaly to, co jsme dosud vídávali jen na stránkách časopisů.

Siesta v rezervaci Ras Mohammed

Ke kotvišti se vracíme po souši, ale kráčíme po pruhu písku, který je omýván a ochlazován mořskou vodou, neboť kráčet na boso po suchém, sluncem rozpáleném písku se věru nedoporučuje. Pokoušíme se vylézt na nedalekou vyvýšeninu, abychom se mohli rozhlédnout po okolí, ale bez obuvi to nejde. Zářící kotouč nad hlavami rozpaluje zemský povrch natolik, že nás to po několika krocích nutí k návratu. Poledne je pryč a sálající slunce začíná měnit mořský břeh v nesnesitelnou výheň. I všechny kovové díly na palubě naší lodi hrozí při doteku spálením a tak se stinné koutky stávají v tento čas nejvyhledávanějším útočištěm. Dostatečné množství chlazených nápojů je teď rozhodně žádanější, než vydatný oběd, který nás na lodi čeká. Odpolední siesta je tedy popravdě řečeno jediným dalším možným bodem programu. Na dvě hodiny ustává pohyb nejen na naší, ale i na dalších, kolem nás kotvících lodí. Svěží větřík žene do zátoky malé vlnky, které téměř neznatelně pohybují kotvícími loděmi a tak nádherně uspávají.

Vzhůru za barakudami

Teprve kolem třetí hodiny odpolední znovu zarachotí lodní motory a příď lodi se stáčí severovýchodním směrem. Čeká nás poslední zátoka, poslední návštěva světa ticha. Tentokrát se pod hladinu noříme hned na začátku zátoky, pamětliví upozornění na silné proudy, které sem sice přinášejí životodárný plankton v ohromném množství, ale zároveň dokáží být velice zrádné. Využívajíce jejich síly se necháme unášet k protějšímu mysu, kde se setkáváme s několika exempláři barakudy. Nám mořské proudy pomohly, avšak v Akabském zálivu leží na dně, či sedí na mělčinách hned několik lodí, které buď válečný konflikt, zrádné útesy, silné proudy, nebo nepřízeň počasí odsoudily k zániku. A tak tu pod hladinou najdete lodě Thistlecorm, Dunraven, Carnatic a svou pouť tu v roce 1981 ukončila třeba i loď s poetickým názvem Yolanda.

Soumrak nad Arabským zálivem

Blížící se soumrak vybarvuje obrysy horských hřebenů na pevnině do tmavých odstínů a nám připomíná, že je třeba myslet na návrat. Mořská hladina obživla desítkami výletních lodí. Všechny, stejně tak jako my, míří do bezpečí přístavu Sharm El Maya. Tu kakofonii hřmotu lodních motorů, kvílení lodních sirén, hlubokých tónů lodních klaksonů a překřikujících se lidských hlasů si nedovedl představit nikdo z nás. Když připlouváme do přístavu, jen těžko věříme tomu, že se nám v tom nepředstavitelném mumraji podaří přistát. Posádky snad stovek lodí najednou chtějí vyložit pasažéry, doplnit pohonné hmoty a připravit lodě na další den. Klid našeho kapitána při manévrování je až provokativní. Nechápeme jeho počínání, když s lodí zamíří k plně obsazenému přístavnímu molu. Jeho záměr chápeme teprve v tu chvíli, kdy přídí lodi začíná rozhrnovat již kotvící lodě a jemně, zdůrazňuji velmi jemně, přistává na svém místě.

Zdálo se nám, že tento zmatek, lomoz, křik a shon nikdy neskončí. Přesto stačí pár desítek minut, aby provoz v přístavu začal zvolna utichat. Lodě vyložily pasažéry i veškerý náklad, doplnily pohonné hmoty na příští den a vlády nad přístavem se pomalu ujímá teplá noc. Jen rozsvícené reflektory u přístavního mola, hvězdy na jasné noční obloze a pomalé kroky policejních hlídek ruší klid a ticho v přístavu Sharm El Maya. A tam někde v dáli se ke spánku ukládá i přírodní klenot Ras Mohammed.

Cancún

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu
mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní
radovánky může přát.

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní radovánky může přát. Turistická infrastruktura je dovedená do dokonalosti a na své si přijdou všichni, od zájemců o pětihvězdičkové hotely až po batůžkáře, kteří mají hluboko do kapsy. Ke spokojenosti turistů neslouží jen nákupy, hotely, restaurace, bary a diskotéky, ale také tři nejdůležitější památky mayské doby, na které je ostatně bohatý celý Yucatan.

Přímo v turistické části Cancúnu (samotné město je o pár kilometrů dál a moc důvodů k návštěvě mít nebudeme) to ale s plážemi není zase taková sláva. Většina pláží patří jednotlivým hotelům a na lidi bydlící jinde se dívají se značným despektem. Navíc narychlo vybudované hotely byly v řadě případů postaveny příliš blízko vody a řada z nich již díky postupující erozi pláže částečně nebo zcela ztratila, a vyhlídka na betonová zpevnění mizících pláží není zrovna povzbudivá. Polovina hotelů navíc nabízí pláže s otevřeným mořem, kde příboj dělá koupání poněkud dobrodružné. Pokud to takhle půjde dál, zájem movitějších turistů se brzy přesune do blízké oblasti nazývané Mayská riviéra, kde jsou hotely stavěny dále od moře a podle rozumnějších architektonických záměrů. Proto také se v této oblasti horečně staví a celá oblast vedoucí až k Tulum bude brzo zastavěná,.

Pro potápění se většinou musíme nechat odvézt lodí na blízký ostrov Cozumel, ke šnorchlování ale budeme mít podmínky více než solidní. Druhá strana Cancunu je na tom lépe, moře zde vytváří chráněnou zátoku, takže požitek z koupání a bohaté nabídky všech možných vodních sportů je skutečně nerušený.

Na kraji turistické oblasti, směrem k letišti, je potom jediná veřejná pláž, která se dokonce stává nečekanou turistickou atrakcí, byť díky převládajícím silným větrům zde nejsou podmínky ke koupání nijak slavné. Turisty ale magicky přitahuje možnost pozorovat mexické rodiny při pikniku na pláži.

Příjemné počasí umožňuje návštěvu Cancúnu po celý rok, jen snad v období dubna je lepší se mu vyhnout, neboť to sem tradičně přijíždějí tisíce amerických vysokoškoláků trávit týden prázdnin daleko od dohledu rodičů. Možnost zakoupit si za pouhých sto dolarů přístup k alkoholu ve většině zdejších barů a diskoték zdarma znamená také nepříjemnou zkušenost setkání se stovkami potácejících se mladých Američanů. Samotným Mexičanům to nijak zvlášť příjemné není, ale obchod je obchod. Na druhé straně se Američané úspěšně snaží nacpat pokud možno co nejvíce lidí do jednoho pokoje. Dubnová návštěva tak bude znamenat dopolední překračování alkoholem zmožených mladých Američanů, což může brzy pocit z návštěvy úspěšně otrávit.

Tento odkaz je sdělením za účelem propagace. Dovolená Mexiko – nejenom k návštěvě tohoto proslulého letoviska Cancún, ale i do dalších míst v Mexiku zasluhující si Vaší návštěvu, Vás zve cestovní kancelář ESO Travel.

Obchody se zde přitom hýbou neustále, již posledních pět let neklesá obsazení místních hotelů pod 89 procent, takže není divu, že z bývalé ospalé rybářské vesničky je dnes půlmiliónové město. A to se ceny hotelů stále zvyšují a Cancún se snaží lákat co možná nejmovitější klientelu. Stále přibývají hotely, které mají polovinu vyhrazenou buď jen pro dospělé nebo pro více platící hosty. Výsledkem je pak podivná skutečnost, kdy do některých restaurací či bazénů nemusíme mít přístup.

Samozřejmě není všechno jen Cancún. V blízkosti (což je samozřejmě relativní, pěšky tam rozhodně nedojdeme), jsou tři velmi důležitá centra mayské historie – Tulum, Coba nebo Chichen Itza. Stačí klobouk a můžeme si hrát na Indiana Jonese. Jedno místo je zajímavější než druhé, pokoušet se zkousnout všechny tři najednou doporučit nelze, jednak je tak od jedenácti opravdu vedro, jednak se před polednem začnou objevovat desítky turistických autobusů a je po klidu. Milovníkům dobrodružství pak doporučuji poobědvat v blízkosti Coba, která leží mimo oblast zájmu turistů. Malinká restaurace je těsně u břehu jezera, které je plné krokodýlů, majících zálusk na kousek kuřete.

Chvilka v Africe

Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka
Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce
1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama.

Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce 1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama. Místo však začalo Evropany zajímat až o 330 let později, kdy zde postavili základnu pro obchod se slonovinou. Po opakovaných nájezdech domorodých Zulů město okupovali Boerové, ve čtyřicátých letech probíhaly tvrdé boje s Angličany. Rozvoj nastal až v šedesátých letech, ale peníze přišly až s objevem zlatých zásob. Jelikož sem koncem 19. století Britové přivezli jako levnou pracovní sílu pro práci na plantážích tisíce Indů, těžko překvapí, že indická populace dnes svým počtem dvojnásobně přesahuje bělochy a šance na indické jídlo je v restauraci mnohem větší nežli na skutečně africký pokrm.

Po volbách v roce 1994, kde měli všichni opravdu rovný hlas, se z města dříve ovládaného bílou menšinou stalo klasické africké město. Na místě zbourané věznice, kde si své odseděl i Nelson Mandela, je dnes kongresová hala s hotelem Hilton, šikovná poloha z města dělá největší přístav na africkém kontinentě.

Prakticky nekonečná pláž je nejzajímavější v oblasti Zlaté míle, kde najdeme většinu velkých hotelů a dobrých restaurací, pro klid turistů a početných surfařů zde najdeme hlídkujícího policajta doslova u každé palmy, navíc se pravidelně objevují hlídky na kolech, motorkách a autech. Nepříjemné, ale kvůli všudypřítomné kriminalitě nutné. Je to proto snad jediné místo v městě, kde se turisté nebojí projít a u početných pouličních prodavačů nakoupit africké suvenýry. Při pohledu z hotelového balkónu se pláž zdála být za rohem a opravdu se jedná jen o několik bloků, sličná recepční však při dotazu, jestli tam můžeme dojít, zbledla a automaticky začala volat taxík.

Pláž rozhodně stojí za to, i v době našeho léta, kdy je v Jižní Africe zima, je pro většinu Evropanů dostatečně teplo, i když místní se většinou obrní kulichem. Jen voda je vhodná spíše pro surfaře, kteří zde najdou pravý ráj.

V době zdejšího léta je však pláž plná turistů i místních obyvatel, městská rada dělá vše, aby se návštěvníci nenudili, takže o zábavu je neustále postaráno. Zdejší pláž sice není ideálem však toužících po relaxaci, klidu, a líném povalování po bělostné pláži jako vystřižené z těch nejkrásnějších turistických průvodců, její rozměry a blízkost celé řady hotelů ji však činí velice příjemným osvěžením v pro Evropana přece jenom pálícím africkém slunci. Na pláži má své stánky i řada cestovních kanceláří, takže pokud nás vodní hrátky omrzí, můžeme si na další den domluvit třeba cestu na safari.

Bezpečnost je hlavním problémem nejen Durbanu, ale každého jihoafrického města. Bílým turistům v hotelech jakékoliv procházky vymluví hned první den, všude je nutno dojet taxíkem, který je zvyklý před obchodem počkat. Pokud nečeká, pokladní jej ráda zavolá mobilem. Ceny taxíků naštěstí cestovatelovu kapsu nezruinují. Podobné je to i s populárním molem v přístavu předělaným na sérii zajímavých restaurací. Od dopoledních hodin je tam rušno a posezení u sklenky jihoafrického vína je potěšením, pokud nám ale nevadí, že jsme za dvoumetrovým plotem. Ani propustka u ozbrojené stráže na bílý obličej, ani několikametrový plot, zaručující, že pohodu bělochů nebude rušit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, mne ale nemohlo vyrušit z pokojného popíjení, koneckonců láhev kvalitního jihoafrického sektu za pět dolarů, no nepijte to. A tak jsem seděl, popíjel a za plotem zatím šel život Durbanu skoro stejně, jako v době, kdy zlaté doly byly králem a černoch směl jenom tam, kde mu to pán dovolil.

Projížďka městem stojí za to, pohled na krásné domy však poněkud kalí vysoké zdi s ostnatým drátem vojenského typu. S vysokou nezaměstnaností a ještě vyšším procentem populace nakažené virem HIV není divu, že je to s bezpečností všelijaké. Pokud si ale vybereme Durban spíše jako místo, ze kterého budeme vyrážet na safari, chybu určitě neuděláme a o zajímavé zážitky budeme mít postaráno.

Nabídek k safari je všude plno, jako obvykle se ale vyplatí vybírat. V okolí není žádná rezervace, která by nabízela populární velkou pětku, tj. slony, lvy, leopardy, nosorožce a bůvoly. Ty skutečně velké rezervace a národní parky, jako je třeba populární Kruger National Park, jsou příliš daleko, a pokud nemáme peníze na helikoptéru, budeme se muset spokojit s něčím menším. Řada z rezervací je navíc promořená malárií, o čemž ovšem kvalitnější cestovní kanceláře předem varují. K dispozici jsou tedy menší, soukromé parky, a nemůžeme proto očekávat několikadenní safari, ale jen půldenní nebo celodenní výlety.

Vybral jsem si safari na soukromém pozemku Tala a stálo to za to, i když na lvy mne museli odvézt o kus dál. Pozorovat třeba žirafy ve volném prostoru je skutečně zážitkem, s těmi lvy to bylo o poznání horší a jejich dvoumetrovým plotem ohraničený výběh nevypadal o moc větší, nežli v ZOO. Král zvířat se také oproti svobodným žirafám tvářil mnohem otráveněji. Většina cestovek k požitku z okukování zvířat přihodí i nějaký ten „kulturní“ zážitek ze života místních Zulu, a i když věřím, že značná část v podmínkách, které nám ukazují, ještě žije, přece jenom pachuť turistické atrakce zůstává.

I krátká návštěva Afriky zaručeně stojí za to.

St. Croix – ostrov sedmi vlajek

Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má
i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství.
Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál
Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská,
britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.

Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství. Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská, britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.

Od každého trochu zbylo. Po Angličanech zůstalo řízení vlevo, i když poněkud zmatené, protože auta mají volant na levé straně, jak je zvyklý zbytek světa. Po Dánech zase zůstala architektura ve dvou hlavních městech ostrova. Především Christiansted, hlavní město ostrova, vypadá, jakoby tam Dánové žili ještě dnes. Prohlédnout si můžeme i přístavní pevnost Fort Christiansvaern, kterou Dánové postavili již v roce 1738. Druhé město, Fredericksted, je o něco méně malebné, a za mé návštěvy trpělo naprostou prázdnotou, takže vypadalo, jakoby jej nějaká choroba zcela vylidnila.

Od roku 1917 patří ostrov Spojeným státům, nutno však konstatovat, že je systém poněkud zvláštní – obyvatelé jsou sice američtí občané, ale nemají právo volit a do kontinentálních Spojených států musí lítat přes celnici.

Z čistě turistického pohledu je tento ostrov zajímavý, neboť vzhledem k tomu, že jej Američané zanedbávají, stále ještě připomíná Karibik z doby, kdy byla cukrová třtina králem. Letadla sem přilétají jen několikrát za týdnen, takže turistů je pomálu a život se tedy pohybuje karibským tempem, které rozhodně nikam nepospíchá.

Klidu si tedy užijeme víc než dost. Na druhé straně ale nebude potěšen ten, kdo hledá nějaké luxusní hotely, na rozvinutou turistickou infrastrukturu můžeme s klidem zapomenout. Hotelů je tak do pytlíku a zatřepat, mnohem častější je pronajímání celých vil i s bazénem. Místní ale nejsou nespokojeni, sami mluví o tom, ať si turisté jezdí na druhé sva ostrovy souostroví, na St. John a St. Thomas, a jejich ostrov nechají napokoji.

Batůžkáři to nebudou mít nejjednodušší, prakticky jediný kam je Mount Victory Camp, který si vychutnají především milovníci přírody a vody. Kemp je uprostřed deštného pralesa. Nevýhodou je to, že bez auta si ho příliš neužijeme, na pláž jsou to dobré tři kilometry, navíc zpátky se projdeme do pěkného kopce.

Americká vláda se projeví i v dalším aspektu – na domorodou kuchyň prakticky nenarazíme, po dlouhém bádání jsem našel všehovšudy tři restaurace. Všechno ostatní byly pouhé modifikace hamburgerů stokrát jinak. A co bylo ještě horší, na ostrově snad vyhlásili válku rybám, na kterých si ani v drahých restauracích, ani v chajdách na pláži, nepochutnáme. Jedinou možností je koupit si rybu u silnice přímo od rybářů a upéct si ji sami. Musíme ale počítat s tím, že ji budeme muset vykuchat.

To ale neznamená, že si návštěvu St. Croix neužijeme. Ostrov není největší, autem ho projedeme pohodlně za několik hodin. Po stovkách plantáží s cukrovou třtinou už dnes zůstaly jen stopy v podobě zbytků větrných mlýnů, ty jsou ale o to fotogeničtější. Prohlídnou si můžeme i jedinou místí rumovou destilovnu vyrábějící rumy Cruzan. Za prohlídku, která trvá jen pár minut, sice zaplatíme 4 dolary, po prohlídce ale můžeme prakticky neomezeně ochutnávat. A vedle šesti různých rumů mají i osm dalších ochucených rumů, takže cesta z destilovny bude zaručeně veselá.

Zvlášť si návštěvu užijí sportovní potápěči, především prudký pokles dna v oblasti Cane Bay. Potápět se u „zdi“ (celý název je nejčastěji Cane Bay Wall) sem jezdí nadšenci z celého světa. Doveze nás tam člun z každého obchodu pro sportovní potápěče, kterých je u pobřežní silnice víc než dost. Za cestu a pronájem jedné lahve zaplatíme asi 65 dolarů.

St. Croix rozhodně nepředstavuje žádnou láci. V každém případě ale potěší ty, kteří si chtějí prohlídnout karibský ostrov, který ještě nezasáhl démon masové turistiky.

Trosečníkem na ostrově Vulcano

Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být
trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už
dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče
a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a
člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.

Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.

Ráno na ostrově Vulcano

Jak už to tak bývá, sny se vyplňují nečekaně. Náš zářijový pobyt na ostrově Vulcano (jeden z ostrovů Liparského souostroví) probíhal v klidu a v pohodě. Vulkán Gran Cratere poklidně vyfukoval své sirnaté výpary, na úpatí vulkánu v bahenním jezírku stejně poklidně probublávaly výpary do bahenní lázně a i v moři bylo všechno tak jak má být. Vše běželo stejně jako po celých 118 let, které uplynuly od poslední erupce zdejší sopky.

Jednoho zářijového jitra však bylo všechno jinak. Po nočních bouřích jsme kráčeli svěžím jitrem do Přístavu Porto di Levante. Cesty byly lemovány po nočních lijácích velkými kalužemi, zatímco po obloze pluly cáry mraků a mezi nimi nesměle vykukovalo slunce. Náš dnešní cíl – kterým měl být ostrov Salina se svými dvěma vrcholky Monte dei Porri a Monte Fossa delle Felci vykukoval nad úzkou šíjí spojující ostrov Vulcano s poloostrovem Vulcanello. Prostě idylické ráno.

V přístavu

Naše loď na ostrov Salina měla odjíždět o sedmé hodině ranní, ale rozbouřená hladina Tyrhénského moře však dávala tušit problém. Jakkoliv to na pevnině vypadalo, že se počasí k ránu umoudřilo, zvlněná mořská hladina nás přesvědčovala o opaku. Ani aliscaf zajišťující rychlé spojení mezi jednotlivými lipanskými ostrovy, ani později jedoucí mohutný trajekt, nás na palubě nepřivítaly. Trajekt se sice několikrát pokusil o přistání, ale mohutné vlny u přístavního mola ho od toho vždy odradily. Své snažení nakonec ukončil trojnásobným dlouhým zahoukáním a vydal se na další plavbu do poněkud lépe chráněného přístavu na ostrově Lipari. Přístav na Vulcanu osiřel. Jen několik plachetnic stálo uvázaných u přístavního pontonu.

Čekání

Na přístavním molu zatím postávalo pár automobilů čekajících s vírou, že někdy něco přece pojede! Vzhledem k tomu, že jsme byli na italském území a italský temperament je všeobecně známý a my jsme byli jen pár kilometrů od Sicílie, naše očekávání bylo jednoznačné. Sílící proud nadávek a lamentací se nám jevil jako neodvratný, zvláště když v dosahu byla kancelář dopravce, zajišťujícího lodní spojení v této oblasti. Ale pravda byla jiná! Nikdo se nepouštěl do lamentování, nikdo nezvyšoval hlas, nikdo nehrozil pěstmi. Někteří cestující usedli na lavičky a otevřeli denní tisk. Kdosi odběhl do lodní kanceláře, obratem byl zpět, nasedl do svého auta a odjel pryč, neboť zřejmě obdržel informaci o vývoji počasí.

Setkání s ostrovany

Radost musel mít místní rybář, který rozložil svůj obchůdek na kolech hned u přístavního můstku a o klientelu měl teď postaráno. Ne snad, že by cestující přímo kupovali jeho zboží a někde u ohníčku si krátili čekání opékáním ryb. Jeho zřejmě uspokojovalo už jen to množství diváků (chtělo by říci čumilů) i ruch a shon vládnoucí kolem něho, na který nebyl za normálních okolností zvyklý. On byl teď středem pozornosti a náležitě si to vychutnával!

Další pracovní den začal i pro místního zelináře, jenž na stánku vystavoval broskve, hroznové víno, rajčata, papriky…, které se na nás smály z jeho stánku po celou dobu pobytu. Snad to okoukaly od prodavače, z jehož rtů úsměv nemizel snad ani ve spánku, když se po poledni uložil pod slunečníkem k pravidelné siestě. K nějakým zlostným projevům měli daleko i pánové v oblecích a s aktovkami v rukou, evidentně mířící za obchodními záležitostmi na pevninu. Ti zasedli do nedaleké hospůdky, poručili si svou oblíbenou kávu a nerušeně rokovali možná právě o tom, že se nám dnes po ránu to počasí trošku nevyvedlo. Opravdu klid, pohoda. Vždyť taky nač si stěžovat. Hospůdky byly otevřené, z pekárny už také voněly čerstvé dobroty, sluníčko vyhrávalo svůj souboj s mraky, a že byly na moři nějaké ty vlnky? „Jsme přeci u moře,“ odpovídali nám místní. Z přístavního baru se linula vůně čerstvé pizzy a arancinni (smažené rýžové koule plněné masovou směsí), zatímco k rybářskému stánku přihrkala motorová tříkolka jedné z místních restaurací, aby naložila čerstvého mečouna, patřícího ke zdejším oblíbeným pochoutkám.

Neporučíme ani větru, ani dešti

A tak jedinými lamentujícími byli nakonec turisté s kufry, kteří zřejmě míříce k odletu letadla, spílali neschopnosti lodní společnosti poručit větru a dešti. Oni totiž na rozdíl od zdejších domorodců, zřejmě nepochopili, že přírodní zákony platí pro všechny. A to na zdejších ostrovech platí dvojnásob.