Rubrika: Moře a mořská pobřeží

Do vězení nechci!!

Od Masajů se procouráváme přes Nairobi, hlavní město Keni až na pobřeží. Zastavujeme se na skok v Nairobi, vyřídit víza do následujících zemí směr jih. To nám je ale čert dlužný. Kličkujeme ulicemi metropole od ambasády k úřadům a všude necháváme pasy nebo peníze. V jedné uličce ústící na hlavní, chybí jasná cedule „průjezd zakázán“, prostě nic nevidíme a to se hodí zkorumpovanému policistovi. Zkorumpovaný v Keni je snad každý policista a úředník, bylo by s podivem, kdyby tento nebyl. Vždyť prodávají i samolepky: „Miluji Keňu, nesnáším korupci,“ tu máme samozřejmě na předním okně. Jé, ale té keňské švestce se to asi vůbec nelíbí. Hned otravuje, hraje si na drsňáka a Renému píše blok. Jenže to není jen pokuta, ale výše kauce, kterou musíme zaplatit, aby si Reného nevzali do vězení. 6000 šilinků. Probíhá velmi živá diskuze a my končíme na policejní stanici. Než stačím přinést peníze na vyhádanou kauci, Reného už zouvají z bot, zabavují mu osobní věci včetně pásku a strkají ho do úzké chodby ošumtělých cel, k těm všem lumpům. Z jedněch mříží koukají jen velké černé špinavé bosé nohy. No Renému se honí hlavou podivné věci.

Na jednu stranu to ze strany vlády není špatný tah, i za přestupek lumpa šoupnout rovnou do vězení a pustit ho jen na kauci. Alespoň se nikdo spravedlnosti nevyhne. I když otázka je, jak dalece je vše v Africe spravedlivé. A jak pro koho. Za pár dní probíhá soud. René je atrakcí celé soudní síně. Bílá ovce mezi černými, všichni ho sledují jako exota v ZOO. Já zatím běhám od ambasády k ambasádě a vyřizuji víza pro pokračování naší cesty. Najednou pípá sms z neznámého čísla „Prosím, rychle přines 10000,– šilinků nebo jdu do vězení – soud je až za 14 dnů!“ Zkorumpovaný policista si vymyslel hnedle dva přestupky a pro výši pokuty s tím Renda nesouhlasí, čeká se na další soud. Ten dopadá dobře, ale vrácení té obrovské kauce většinou trvá několik dní.

Vydáváme se čekat na bělostné pláže lemující Indický oceán. Před horkým sluncem nás skrývají kokosové palmy, které zdobí celé pobřeží.

Medová cesta do ráje

Byla by chyba ale nevzpomenout na příjemnou a „úrodnou“ plně asfaltovou silnici, která spojuje Nairobi s pobřežím. Jestli si někdo myslí, že Afrika, tedy alespoň ta východní je nějaká buš a divočina, je na omylu. Infrastruktura je na vysoké úrovni, i když v některých zemích co dnes je krásná dálnice, zítra je tankodrom. Čína se svými velmi kvalitními výrobky proniká i sem a věřte mi, silnice jsou jedny z nich.

To bychom ale odbočili. Co na Keni milujeme, nebo alespoň já, jsou prodejci všeho a všude. Velké i malé trhy, stolky na krajnicích silnic, cest a cestiček. A právě tato hlavní silnice směr Mombasa je ráj pro shopoholiky. Na každém kilometru je něco nebo někdo, co Vás okouzlí a ten kousek té Afriky si budete chtít vzít domu. Samozřejmě máte na výběr, naleštěné sošky a suvenýry v Curio shopech za astronomickou cenu, nebo autentická figurka či maska od umouněného kluka, který pod slaměnou stříškou hbitě kmitá svýmm opotřebovaným náčiním a pod rukama mu roste nádherná žirafa či rituální maska. My jsme již od prvních kroků po černém kontinentu najeli na tzv. Fairtrade.

Cesta do Mombasy obvykle trvá cca 5–6 hodin, jenže když Vám tady nabízí voňavý výborný med divokých včel, támhle nějakou pěknou masku, tu zase ananas anebo o kousek dál zeleninu či voňavé grilované kozí maso nebo samosu, tak určitě i silná osobnost neodolá a je z toho celodenní výlet. Do Mombasy přijíždíme již dost pozdě. Slunce padá dolu, a když ne nikde jinde, tak alespoň tady v Keni se snažíme držet pravidla „nejezdit za tmy“. Vydáváme se tedy bez zastávky rovnou na trajekt na pláž Tiwi.

Krátká dovolená neuškodí

Twiga lodge je proslulé místo setkávání cestovatelů a overlanďáků. Mezi kokosovými palmami, spolu s chmatavými pracičkami místních kočkodanů s modrými kulkami si užíváme pár dní nerušené dovolené. Za těch pár dní co se tu válíme, diskutujeme a pěkně se připékáme, si nacházíme i svého osobního lovce chobotnic. Každý den nás zásobuje čerstvými mořskými dary a každý den k tomu původnímu množství přidává jeden bonus, až máme za pár dolarů celou mísu chobotnic (i pěkně připravených – namlácených). Měníme místo a relaxujeme i v bazénu. René si v Matatu odskočí pro peníze z kauce a na Velikonoce se ještě vracíme do Twiga lodge. Je plno. Jsou svátky a ani černoši nepracují, alespoň né tady v okolí Twiga lodge. A drzá modrokulková opice nám krade poslední kousek chleba. Není jiného zbytí než se živit co moře a okolní příroda dá. Ohh, ještě že máme našeho lovce chobotnic. Přežíváme. Nakonec krásně odpočatí a nabití energií se vydáváme okolo Kilimandžára do Tanzánie.

V klíně Kilimadžára

Poslední ráno se s námi Keňa loučí s úchvatným pohledem na majestátní střechu Afriky – Kilimandžáro. Ukazuje se nám v celé své kráse jako doprovodný program snídaně u parku Amboseli. Hranice s Tanzánií přejíždíme v malém městečku Oloitokitok. Jak jinak, vždycky musíme mít něco extra.

Z tanzánské strany je Kili i Meru snad nadobro ukryto pod velkou duchnou černých mraků. Zase začíná pršet. Jedeme po krásné asfaltce, kterou lemují vesničky a plantáže banánovníků, avokádovníků a ananasovníků, do Moshi. Blíží se moje narozeniny a výročí startu naší cesty, šest měsíců. Chceme si udělat takovou malou hostinu. Zastavujeme se na místním trhu a minimálně hodinu vybíráme tu největší a nejtlustší slepici jakou tam mladíci nabízejí.

Hlavní město Tanzánie není Dar es Salam, ale Dodoma. Tam se chceme zajet podívat, cesta je asfaltovaná, nic nebrání drobné zajížďce do srdce země. Po několika desítkách kilometrů asfalt mizí a z hladké vozovky se stává rozbitá vojenská cesta. Alespoň nacházíme příjemné místo na kempování a malou oslavičku. Ha ha oslavičku… z pěkně baculaté slepice, dokrmované ještě v kabině auta, se po oškubání vyklubala vyzáblá slípka. Pro Vaši představu, vypadala jak ta gumová hračka pro naše domácí mazlíčky. Takže nebyl žádný drůběží steak a bramborový salát plus nějaké rizoto, ale pěkně slepička na paprice na jeden oběd, vařená asi 2,5 hodiny.

Transit za všechny prachy

Tanzánii bereme jako tranzit a i přesto, že máme jen tranzitní víza, zkracujeme si dobu na čekání na víza do Malawi výletem na Zanzibar. Platíme 80 USD za převoz a ejhle, končíme jen v přístavu a čekáme na další převoz zpět. Zapomněli nám totiž říct, že v přístavu má Zanzibar svou celnici a kontroluje pasy. No a my máme jen ty tranzitní víza, které nás opravňují zemi pouze projet ne se po ní courat. Přesto to zkoušíme. „Třeba to vyjde, v Africe jeden nikdy neví!“ zlehčuje Renda situaci. Pokoušíme se ještě o diskuzi a oháníme se textem ze zákona, který nám ten neústupný nepřítel cizinců ukáže, ale nic nepomáhá. Co je černé na bílém tady prostě neplatí. Tady na černém kontinentu platí co je černé na černém, a „to“ samozřejmě není vidět, takže si „to“ každý vysvětlí dle nálady a obličeje. A tenhle „boss“, jak se někteří černoši oslovují, evidentně dobrou náladu nemá. Náš výlet na ostrov koření skončil v přístavu. „Sbohem Zanzibare.“ Nočním katamaranem se vracíme na pevninu. Kapitán, který ten katamaran řídil, ho nejspíš ukradl a VIP kabina, kam cpou každého bělocha, je na této lodi za trest. Celou dobu plavby místo Reného objímám velký odpadkový koš a modlím se, abychom narazili na molo a já mohla vypadnout ze spárů krvelačného kormidelníka.

V Dar es Salamu si ustýláme v jedné boční ulici a druhý den si jdeme zvednout náladu na jeden z nejznámějších rybích trhů. Pomalu se blížíme k velkému tržišti. Není ani potřeba GPSka, s přesností nás naviguje nos. Nevoní to sice vábně, ale to jim člověk odpustí, když má na výběr z takového množství lahůdek. Makrely, tuňáci, mečouni, tresky a spusty dalších najdete na obrovských stolech. Ke konci dne se na neprodané kusy vyhlašuje aukce. To je také sranda… Zadní roh trhu patří občerstvení. Ženské tam ve velkých hrncích připravují ryby, kuřecí ale i hovězí nebo kozí maso. Najde se i zelenina a samozřejmě kukuřičná kaše. Kdyby si někdo představoval africké občerstvení tak jako evropské, tak na to opravdu zapoměňte. Z pohledu Evropana je návštěva takového stravovacího zařízení jen pro otrlé. Nedýchat, nekoukat okolo a jen se sousředit na vůni nad jednotlivými hrnci, vstřícnost a úsměv prodejců a ostatních hostů. Co nás nezabije, to nás posílí! Heslo, kterým se řídíme celou cestu napříč Afrikou. Lokální jídla nám chutnají, a když navíc přičtete radost a údiv místních, že s nimi jíte, u nich nakupujete, tak je to gurmánský zážitek. Nakoupíme si nějaké specialitky do lednice a pryč z tohoto města.

A ještě než jej opustíme, stihnou nás i okrást. Dva dny se pokoušíme zloděje lapit, ale ani radikální sestřih vlasů a změna image nepomáhá, jsme odhaleni a zloději se na nějakou dobu ukrývají ve své vesnici. Vzdáváme to a bez dlouhého přemýšlení se shodujeme na tom, že Tanzánie pro nás tentokrát není zemí vyvolenou. Jedeme raději do Zambie.

Prázdninovou destinací ze stránek katalogů cestovních kanceláří bangladéšský Cox’s Bazar asi ještě nějakou chvíli nebude. Ani během koupání není ženám dovoleno odhalit nohy nebo břicho, přilehlý přístav místy připomíná spíše skládku a hotely a restaurace by v očích náročnějšího turisty propadly. Koho ale více než slunění na pláži přitahuje setkání s barmskými emigranty, prohlídka buddhistických památek a procházka mezi sušárnami ryb, neměl by toto městečko na východě země vynechat.

Jestliže ve většině míst Bangladéše je bílý turista zjevením, nečekanou a nepochopitelnou senzací, pak v Cox’s Bazaru je důvod jeho návštěvy jasný – návštěva pláže, koupání, odpočinek. Město Cox‘s Bazar je místem dovolených mnoha Bangladéšanů i cizinců. Spojení „nejdelší pláž světa“ zní přece jen lákavě a její návštěva je téměř povinností všech cizinců, kteří se v Bangladéši ocitnou. Cox‘s Bazar je v očích Bangladéšanů chloubou země, nejkrásnějším místem Bangladéše a pro mnoho z nich i v pro ně dostupném vesmíru.

To, že se k návštěvě Cox’s Bazaru nejlépe hodí zimní období, jsme se dozvěděli až na místě. Srpnové období dešťů se najednou projevilo v celé své kráse, předvedlo, jak dokáže vytrvat několik dní bez přestání, promočit všechno naše oblečení naskrz, lámat deštníky a způsobit menší záplavy v nezpevněných ulicích. „Cox‘s Bazar je nejkrásnější v lednu nebo únoru,“ jakoby omluvně vysvětlovali ti, které jsme potkali při ukrývání se před deštěm pod nejrůznějšími přístřešky a převisy, „venku je sice zima, ale moře je čisté a vůbec neprší.“ Zimní teploty v Bangladéši klesají na deset stupňů, mnoho odvážlivců se ale prý od koupání v moři nenechá odradit. Ti ostatní si prý alespoň užívají pohledu na blankytné moře, krásných západů slunce, krás okolí a atrakcí, které hlavní turistická sezóna nabízí.

Řidiči lodí, rikš ani pouliční prodejci se, na štěstí pro nás, deštěm nechat odradit nemohou. Měli jsme tedy možnost poznat alespoň tu „neplážovou“ stránku města. K největším lákadlům patří především nedaleký ostrov Maheškali, buddhistický chrám a barmský trh. Na ostrov Maheškali jsme vyrazili motorovým člunem z přístavu v západní části města. Místo na hranici mezi dokonalou fotogeničností a vrcholem hnusu bylo v podstatě bažinou plnou odpadků, v níž kotvilo množství starodávných lodí pirátského vzhledu sloužících rybářům a soukromým přepravcům. Naše plavidlo bylo obyčejným motorovým člunem, zážitek z něj byl však umocněný množstvím lidí, kteří se na jeho palubu směstnali, a černou plachtou, pod níž jsme se svorně mačkali ve snaze ochránit se před deštěm. Představovala jsem si lodě převážející ukryté uprchlíky a děsila se při každém šplouchnutí, zatímco spolucestující obyvatelé ostrova prožívali cestu jako každodenní rutinu. Kvůli nulové nadmořské výšce země a zvedající se hladině řek zatápí voda stále nová a nová území. Každoroční stěhování i cesty domů motorovým člunem jsou tedy denním chlebem stále většího počtu Bangladéšanů.

Maheškali je domovem buddhistického i hinduistického chrámu, obyvatel žijících o něco pomaleji a uspořádaněji než na pevnině a mnoha sušíren ryb. Sušené ryby, neboli šutky (či šutky – tutky, protože bangla miluje rýmovaná slovíčka), jsou specialitou oblasti. Sušení je vlastně jen formou konzervace, ryba se opět namáčí a při vaření získá svou původní podobu. Vysušené ryby se však lépe skladují a také převážejí jako suvenýry příbuzným, na něž nesmí žádný Bangladéšan při návštěvě Cox’s Bazaru zapomenout. Z kopce se svatyní nad hinduistickým chrámem je krásný výhled do zeleně okolí, na moře, pevninu i stráně, na nichž se pěstují hořké listy betelu. Spíše než oba chrámy, upoutalo mě právě jejich kopcovité okolí umožňující nadhled, který mi v celé, naprosto placaté Bangladéši, tak chyběl.

I samotné město Cox‘s Bazar se od ostatních měst Bangladéše v něčem liší. Kvůli poloze těsně u hranic s Myanmarem tvoří velkou menšinu Barmánci. Tito buddhističtí obyvatelé dělají město barevnější co do složení obyvatelstva, barvy domů i nabídky zboží. Jedna z hlavních ulic, „barmský trh“, je posetá obchůdky Barmánců, z nichž některé připomínají tržnice s čínským zbožím, jiné ale téměř hraničí s rukodělnou tvorbou. K sehnání je vše od modlitebních pomůcek, přes bělící krémy a dřívka až po ručně tkané tašky od barmských uprchlíků. Za zhlédnutí také rozhodně stojí buddhistický chrám Aggameda Khyang v centru města, respektu hodná dřevěná stavba ve stylu barmského buddhismu s klášterem a přilehlým komplexem budov.

Do posledního okamžiku jsme se nedokázali smířit s představou, že náš výlet k moři ukončíme bez aspoň symbolického okoupání. Na pláž jsme naivně mířili každý den, ale déšť jakoby se stupňoval s tím, jak jsme se k rozbouřené vodě blížili. Útočiště jsme vždy našli v téměř jediné přes den otevřené restauraci na pláži, kde jsme si po několika měsících rýže s čočkou dopřáli přepychu západní kuchyně. Znamenitá kuchyně i celkový vzhled plážové párty restaurace napovídali, že přeci jen existují dny, kdy Cox‘s Bazar praská pod náporem turistů. Začátkem srpna, v období dešťů snoubícího se se závěrem postního měsíce Ramadánu však bylo celé město dost za zenitem. Jako kdysi slavné letovisko vyzařující poslední zbytky zašlé slávy působila ušmudlaná pláž, bahnité moře, opuštěné restaurace a stánky se suvenýry i několik vytrvalých plážových prodavačů šňůrek s mušličkami. „Next time,“ odpovídali jsme domorodcům podivujícím se nad termínem našeho příjezdu do Cox’s Bazaru. Teď už víme, že období dešťů na pobřeží řádí, i když zbytek země zmírá horkem a suchem.

Češi jezdí k moři do Chorvatska, do Itálie, do Francie, do Egypta nebo do Řecka. Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne. Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním u moře, plně uspokojit.

Největší letoviska jsou Himara a Sarande na jihu země blízko hranic s Řeckem. Ale i severnější destinace nabízejí plno hotelů, restaurací a písečných pláží s lehátky a slunečníky. Tyto pláže zaplňují především Albánci a to jak ti, kteří přijíždějí z vnitrozemí, tak hlavně ti, kteří žijí v zahraničí a do Albánie se vrací jen o prázdninách. Potkali jsme zde i hodně kosovských Albánců a pak i obyvatel z různých dalších Balkánských zemí a z nedaleké Itálie. Mimo to tu není nouze ani o památky. Třeba městečko Dermi je poseté spoustou pravoslavných kostelů – od velkých, které tvoří jeho panorama, po úplně malinkaté schované v bočních uličkách. Nebo téměř na hranicích s Řeckem se nachází starověké město Butrint. My jsme největší pozornost věnovali městu Vlora a národnímu parku Logara.

Přímořské město Vlora

Do Vlory nás dovezl vlak z Tirany. Město je to rozlehlé, pokus přejít jej pěšky jsme na radu místních vzdali a raději jsme zvolili městský autobus. Autobusy jezdí naštěstí dost často, jízdenka stojí pár drobáků. Přestože autobusy ve zdejší zmatené dopravě projíždějí doslova šnečím tempem a zastavují občas i mimo značené zastávky, cestu to urychlí a zjednoduší.

Z historického centra k pláži vede široký bulvár se spoustou obchodů, restaurací, kavárniček i různých kanceláří. Nejvíc mě překvapilo luxusně vybavené informační centrum Evropské Unie určené pro osvětu místních obyvatel. Naopak v „informačním centru pro turisty“ (alespoň tak jsem pochopil význam malé budky uprostřed historického centra, která byla jako informační centrum označená) se žádná osvěta neprovádí. Když jsem se ptal na nějakou mapu města či letáček o místních památkách, nebyl jsem pochopen. Zdálo se, že zaměstnance překvapilo to, že tam vůbec nějaký cizinec přišel na něco zeptat.

I rozcestník na hlavní křižovatce v centru města odkazující k místním pamětihodnostem je poněkud zavádějící. Šipky ukazovaly jen přibližné směry bez udání vzdálenosti. Ukázalo se, že to, co je označováno jako „castle,“ je jedna široká zeď v parku. Ze starých památek tohoto starodávného města“ jsem našel už jenom malou mešitu, kterou bylo možno navštívit jen v době modliteb. Kousek dál stál monumentální pomník vyhlášení nezávislosti v roce 1912, které proběhlo právě v tomto městě a hrob jednoho významného vlastence.

„Fašist: Pao! Pao!“

Při bloudění okolními uličkami jsme nalezli další pomník. Tento připomínal albánský odboj proti italským fašistům za druhé světové války. Ironií osudu je to, že přímo naproti dnes stojí budova italského konzulátu. Tento malý pomníček bychom asi přešli bez povšimnutí, kdyby ze sousedního domu nepřišel drobný dědeček, který nám hned s velkým nadšením začal jakousi podivnou snětí albánštiny a italštiny vyprávět o krvavých bojích, jež probíhali ve Vloře a okolí. Než jsme stihli nějak zareagovat, oblékl si košili a obul pantofle, že nám něco ukáže. Zavedl nás na vyvýšený terasovitý vojenský hřbitov, aby nám na počtu bílých hrobů ukázal, kolik hrdinů zde tehdy padlo.

I když jsme vzájemně neuměli žádný společný jazyk, pokračoval dál ve svém horlivém výkladu, některá jména padlých speciálně zdůraznil a občas vypočítával, v kolika letech dotyční zemřeli. Pořád horlivě máchal rukama a dokola opakoval: „Fašist: Pao! Pao!“ a naznačoval při tom výstřely z pistole. Po podrobné prohlídce hřbitova, kde leželi i jeho příbuzní, se nám snažil pomoci najít hotel. Snažili jsme se vysvětlit, že v hotelu spát nechceme, ale stařík našemu vysvětlování nerozuměl. Až když jsme na ulici náhodně potkali mladou slečnu ovládající anglický jazyk, konečně se nám podařilo přes tuto tlumočnici našemu nevyžádanému průvodci sdělit, že od něj opravu nic nepotřebujeme a poradíme si sami.

Ve Vloře jsme navštívili také dvě muzea. Nebylo to úplně jednoduché se do nich dostat, protože se nám ponejprv nepodařilo se trefit do otevírací doby do jedné odpoledne a pak až od půl šesté do sedmi. Nejedná se o žádné velké muzejní komplexy zaměřené na turisty. Podmínky, ve kterých se exponáty nacházejí, jsou více než skromné. Průvodkyně v historickém muzeu se skoro až podivovala, že někdo dorazil a hned podala k vystaveným exponátům stručný anglický výklad. Uprostřed místnosti byly v plastových lavórech položené starověké amfory, podél zdí leželi kachlíky, sarkofágy a nejrůznější nástroje z doby římské říše i starší. Hned vedle vykopávek byly vystaveny zbraně z druhé světové války. Horní patro muzea patří vyhlášení nezávislosti v roce 1912 a válce s Itálií v roce 1920.

Entografické muzeum je skryto na trochu zastrčeném dvoře. Pokud se průvodkyně v historickém muzeu divila, že přišli návštěvníci, tak mohu říct, že pánové v etnografickém muzeu nad naší návštěvou doslova žasli. Jeden z nich nám slušnou ruštinou popsal všechny části muzea, včetně výstavy zemědělského náčiní, tradičně vybavených místností albánských domácností v minulých stoletích a lidových krojů. Moji kamarádku dokonce vybídl, aby si jeden z krojů vyzkoušela, aby se v něm mohla vyfotit.

Na pláži s Obamou

Přespali jsme na městské pláži, kde nám místní kápo přezdívaný Obama dokonce zdarma roztáhl jinak zpoplatněná lehátka a celý večer nám povídal všechno možné o Albánii a především o této oblasti. Pro lepší vysvětlení do písku nakreslil i pár schématických mapek a tabulek. Když po nás ráno jeho podřízený „Elvis“ chtěl za lehátka zaplatit, stačilo se odkázat na Obamu a hned svou žádost zamítl.

Logara – pohoří na břehu mořském

Silnice z Vlory stoupá do kopce, aby pak mohla zase klesat směrem k jižním destinacím. Vede totiž přes pohoří Logara. Autobus nás vyklopil uprostřed lesů mezi několika hotely a restauracemi. Když se nám podařilo se trochu zorientovat, vyrazili jsme po malé lesní cestičce na Céarovu stezku, což je kameny vytvořený chodník vedoucí na malou náhorní plošinu s nádhernými výhledy do údolí i na okolní hory. Na stromě visí cedule, že se zde jednou zastavil Julius César s vojskem, když táhl proti Pompeiovi. Jinak zde není nic, jen keře, pichlavá tráva a plácek na dva stany, kde jsme se utábořili.

Po té jsme znovu sešli na silnici a pokračovali po ní několik kilometrů do sedla asi kilometr nad mořem, odkud vede cesta na horu s několika vysílači. Na vrcholu, odkud víc jak tisíc metrů vysoký sráz končil přímo v moři, foukal horský vánek nijak podobný vedru na plážích vzdušnou čarou vzdálených jen pár kilometrů. Na rozdíl od těchto pláží jsme tady nahoře nepotkali vůbec žádné turisty. Přitom z těchto míst se naskýtají krásné výhledy na další hory v okolí, na serpentiny silnice slézající do údolí i na otevřené moře.

V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát na ostrov Isle of Wight. Ostrov Wight leží u jižního pobřeží Anglie a je znám svými přírodními krásami, bílými útesy (hlavně na západním pobřeží), prázdninovými letovisky a dlouhými písečnými i oblázkovými plážemi. Celý ostrov se dá poklidnou 2–3 denní cyklotúrou objet, což vřele doporučujeme.

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste projet ostrov na kole v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.

Východní pobřeží

Doporučujeme vyjet z Londýna do přístavního města Portsmouth. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 40min. Zpáteční lístky nás stály okolo £30 na osobu, vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, získáte slevu.

Pokud máte v Portsmouth volnou chvíli, navštivte tamní rozhlednu ve tvaru plachty – Spinnaker Tower, www.spinnaker­tower.co.uk. Na Isle of Wight do letoviska Ryde se přepravíte lodí, která odjíždí přímo od nádraží, nebo unikátním vznášedlem. To doporučujeme, je to neopakovatelný zážitek (www.hovertra­vel.co.uk) a zpáteční lístek stojí £21.

Prozkoumávat východní pobřeží ostrova Wight je asi nejlepší na kole. Vypůjčte si ho u TAV Cycles (www.tavcycles­.co.uk), pronájem stojí £12 na den. Cyklotrasa vede z města Ryde, kolem pláže přes letovisko Sandown do malého městečka u moře, Shanklinu. Tam si odpočinete na pláži a můžete zajít do jedné z restaurací např. na námi doporučované grilované sardinky na olivovém oleji.

Západní pobřeží

Na západní pobřeží doporučujeme vyjet z Londýna do vesničky Brockenhurst v New Forestu. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 35min, zpáteční lístky nás stály okolo £20 na osobu. V Brockenhurstu si u Cyclexperience půjčte kolo (www.newfores­tcyclehire.co­.uk, pronájem stojí £14 na den) a po cyklostezkách a málo frekventovaných silničkách přejedete k moři do městečka Lymington. Odtud jezdí na Isle of Wight, do malého přístavu Yarmouth, pravidelný trajekt.

Yarmouth je krásné městečko, kde stojí za to chvíli pobýt a zajít si na něco dobrého. Pak se již po cyklostezkách vydejte ke známým The Needles, což jsou bílé útesy ve tvaru jehel majestátně vyčnívající nad hladinu moře.

Doporučujeme se zastavit na večeři v restauraci The Water Front (www.thewaterfront-iow.co.uk) v Totland Bay. Kromě dobrého jídlo (mořských plodů) jsou tam úchvatné výhledy na moře při zapadajícím slunci, prostě ráj pro romantiky.

Mapy cyklostezek najdete na našem webu (viz odkaz níže) nebo na www.cyclewight­.org.uk/routes­.html. Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se ostrov Isle of Wight zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.

V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát na ostrov Isle of Wight. Ostrov Wight leží u jižního pobřeží Anglie a je znám svými přírodními krásami, bílými útesy (hlavně na západním pobřeží), prázdninovými letovisky a dlouhými písečnými i oblázkovými plážemi. Celý ostrov se dá poklidnou 2–3 denní cyklotúrou objet, což vřele doporučujeme.

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste projet ostrov na kole v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.

Východní pobřeží

Doporučujeme vyjet z Londýna do přístavního města Portsmouth. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 40min. Zpáteční lístky nás stály okolo £30 na osobu, vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, získáte slevu.

Pokud máte v Portsmouth volnou chvíli, navštivte tamní rozhlednu ve tvaru plachty – Spinnaker Tower, www.spinnaker­tower.co.uk. Na Isle of Wight do letoviska Ryde se přepravíte lodí, která odjíždí přímo od nádraží, nebo unikátním vznášedlem. To doporučujeme, je to neopakovatelný zážitek (www.hovertra­vel.co.uk) a zpáteční lístek stojí £21.

Prozkoumávat východní pobřeží ostrova Wight je asi nejlepší na kole. Vypůjčte si ho u TAV Cycles (www.tavcycles­.co.uk), pronájem stojí £12 na den. Cyklotrasa vede z města Ryde, kolem pláže přes letovisko Sandown do malého městečka u moře, Shanklinu. Tam si odpočinete na pláži a můžete zajít do jedné z restaurací např. na námi doporučované grilované sardinky na olivovém oleji.

Západní pobřeží

Na západní pobřeží doporučujeme vyjet z Londýna do vesničky Brockenhurst v New Forestu. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 35min, zpáteční lístky nás stály okolo £20 na osobu. V Brockenhurstu si u Cyclexperience půjčte kolo (www.newfores­tcyclehire.co­.uk, pronájem stojí £14 na den) a po cyklostezkách a málo frekventovaných silničkách přejedete k moři do městečka Lymington. Odtud jezdí na Isle of Wight, do malého přístavu Yarmouth, pravidelný trajekt.

Yarmouth je krásné městečko, kde stojí za to chvíli pobýt a zajít si na něco dobrého. Pak se již po cyklostezkách vydejte ke známým The Needles, což jsou bílé útesy ve tvaru jehel majestátně vyčnívající nad hladinu moře.

Doporučujeme se zastavit na večeři v restauraci The Water Front (www.thewaterfront-iow.co.uk) v Totland Bay. Kromě dobrého jídlo (mořských plodů) jsou tam úchvatné výhledy na moře při zapadajícím slunci, prostě ráj pro romantiky.

Mapy cyklostezek najdete na našem webu (viz odkaz níže) nebo na www.cyclewight­.org.uk/routes­.html. Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se ostrov Isle of Wight zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.

V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát do Cornwallu (www.visitcor­nwall.com), nejzápadnějšího cípu Anglie. Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií, dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat v průzračně modrém moři, navštívit historická města i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých romantických plážích, ochutnat mořské speciality a nezapomeňte ani na sport (cykloturistika, turistika nebo se naučte surfovat – Cornwall je tímto sportem vyhlášen).

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste jít v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.

Objevujeme Cornwall

Naše cesta do Cornwallu začíná v Londýně na nádraží Paddington. Vlakem jedeme do města Penzance (www.pznow.co­.uk), kde budeme po celou dobu ubytováni v Backpackers hostel, ceny jsou od £16 za osobu a noc).

Cesta trvá dlouhých šest hodin, nicméně je velice komfortní. Můžete se kdykoliv občerstvit v bufet voze a protáhnout se. Navíc vlak jede kolem krásného pobřeží, takže je na co se koukat a cesta tak ubíhá rychle. Vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, můžete získat výraznou slevu. My jsme zpáteční lístky měli za přibližně £45 na osobu.

Po příjezdu do Penzance jsme se ubytovali, poobědvali tradiční Cornish pasty, což je zapečená taštička s náplní dle vašeho přání, a vydali se na první procházku do nedaleké rybářské vesničky Mousehole (viz mapka na našem webu – odkaz níže). V Mousehole si zajděte do hospůdky The Ship Inn, pokud budete mít štěstí, bude tam i živá hudba. Kupte si pak k večeři tradiční fish and chips (rybu s hranolky) a snězte ji na pláži při západu slunce.

Výprava na konec světa (Land’s End)

Land‘s End je nejzápadnější cíp Cornwallu a celé Anglie. Můžete z něj, i pouhým okem, dohlédnout na souostroví Isle of Scily. Z Penzance jsme se tam dopravili autobusem číslo 300. Kromě kaváren a prodejen suvenýrů zde najdete i informační centrum. Můžete se tam také nechat vyfotit u rozcestníku, kam vám na požádání přidají i Českou Republiku a vzdálenost mezi Land‘s End a ČR.

Po ranní kávě na „konci světa“ jsme se pak už vydali na cestu. Stezka (viz mapka na našem webu – odkaz níže) vede celou dobu kolem pobřeží a nabízí opravdu úchvatné pohledy na moře a impozantní útesy. Cesta neustále stoupá a klesá k malým romantickým plážím, kde je potřeba se samozřejmě zastavit na malý odpočinek. Naše výprava končila u nejznámější pláže Porthcurno Beach a divadla Minack Theatre.

Určitě vám doporučujeme navštívit Minack Theatre (www.minack.com), je to skrytý poklad Cornwallu. Divadlo s otevřeným hledištěm i pódiem je postaveno na útesech s impozantním výhledem na moře. Ještě více zajímavé je to, že nebylo postaveno Římany, jak se mnozí domnívají, ale ženou s velkou vizí, odhodláním a silou, Rowenou Cade. Pokud budete mít čas dostat se tam na večerní hru, určitě to udělejte. Bude to zážitek na celý život. Od Porthcurno Beach jsme se pak vrátili autobusem číslo 300 zpět do Penzance.

Návštěva St Michael’s Mount

Pokud jste někdy ve Francii navštívili Mont Saint-Michel, bude se Vám zdát, že máte „déjà-vu“. Anglický St Michael’s Mount je ostrůvek s hradem a přístavem a s jeho francouzským větším bratříčkem si je velmi podobný. Samozřejmě pokud se zeptáte Angličana, tak vám určitě řekne, že právě ten jejich je nejkrásnější a největší a že ten francouzský je určitě jen nějaká napodobenina. St Michael’s Mount se stává ostrůvkem jen při přílivu, při odlivu je možno se na něj dostat suchou nohou.

St Michael’s Mount je z Penzance velmi dobře vidět, doporučujeme si k němu udělat procházku po pobřeží – viz mapka na našem webu (odkaz níže). Odpoledne si pak můžete prohlédnout Penzance a večer vyrazit zpět do Londýna.

Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se Cornwall zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.

V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát do Cornwallu (www.visitcor­nwall.com), nejzápadnějšího cípu Anglie. Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií, dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat v průzračně modrém moři, navštívit historická města i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých romantických plážích, ochutnat mořské speciality a nezapomeňte ani na sport (cykloturistika, turistika nebo se naučte surfovat – Cornwall je tímto sportem vyhlášen).

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste jít v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.

Objevujeme Cornwall

Naše cesta do Cornwallu začíná v Londýně na nádraží Paddington. Vlakem jedeme do města Penzance (www.pznow.co­.uk), kde budeme po celou dobu ubytováni v Backpackers hostel, ceny jsou od £16 za osobu a noc).

Cesta trvá dlouhých šest hodin, nicméně je velice komfortní. Můžete se kdykoliv občerstvit v bufet voze a protáhnout se. Navíc vlak jede kolem krásného pobřeží, takže je na co se koukat a cesta tak ubíhá rychle. Vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, můžete získat výraznou slevu. My jsme zpáteční lístky měli za přibližně £45 na osobu.

Po příjezdu do Penzance jsme se ubytovali, poobědvali tradiční Cornish pasty, což je zapečená taštička s náplní dle vašeho přání, a vydali se na první procházku do nedaleké rybářské vesničky Mousehole (viz mapka na našem webu – odkaz níže). V Mousehole si zajděte do hospůdky The Ship Inn, pokud budete mít štěstí, bude tam i živá hudba. Kupte si pak k večeři tradiční fish and chips (rybu s hranolky) a snězte ji na pláži při západu slunce.

Výprava na konec světa (Land’s End)

Land‘s End je nejzápadnější cíp Cornwallu a celé Anglie. Můžete z něj, i pouhým okem, dohlédnout na souostroví Isle of Scily. Z Penzance jsme se tam dopravili autobusem číslo 300. Kromě kaváren a prodejen suvenýrů zde najdete i informační centrum. Můžete se tam také nechat vyfotit u rozcestníku, kam vám na požádání přidají i Českou Republiku a vzdálenost mezi Land‘s End a ČR.

Po ranní kávě na „konci světa“ jsme se pak už vydali na cestu. Stezka (viz mapka na našem webu – odkaz níže) vede celou dobu kolem pobřeží a nabízí opravdu úchvatné pohledy na moře a impozantní útesy. Cesta neustále stoupá a klesá k malým romantickým plážím, kde je potřeba se samozřejmě zastavit na malý odpočinek. Naše výprava končila u nejznámější pláže Porthcurno Beach a divadla Minack Theatre.

Určitě vám doporučujeme navštívit Minack Theatre (www.minack.com), je to skrytý poklad Cornwallu. Divadlo s otevřeným hledištěm i pódiem je postaveno na útesech s impozantním výhledem na moře. Ještě více zajímavé je to, že nebylo postaveno Římany, jak se mnozí domnívají, ale ženou s velkou vizí, odhodláním a silou, Rowenou Cade. Pokud budete mít čas dostat se tam na večerní hru, určitě to udělejte. Bude to zážitek na celý život. Od Porthcurno Beach jsme se pak vrátili autobusem číslo 300 zpět do Penzance.

Návštěva St Michael’s Mount

Pokud jste někdy ve Francii navštívili Mont Saint-Michel, bude se Vám zdát, že máte „déjà-vu“. Anglický St Michael’s Mount je ostrůvek s hradem a přístavem a s jeho francouzským větším bratříčkem si je velmi podobný. Samozřejmě pokud se zeptáte Angličana, tak vám určitě řekne, že právě ten jejich je nejkrásnější a největší a že ten francouzský je určitě jen nějaká napodobenina. St Michael’s Mount se stává ostrůvkem jen při přílivu, při odlivu je možno se na něj dostat suchou nohou.

St Michael’s Mount je z Penzance velmi dobře vidět, doporučujeme si k němu udělat procházku po pobřeží – viz mapka na našem webu (odkaz níže). Odpoledne si pak můžete prohlédnout Penzance a večer vyrazit zpět do Londýna.

Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se Cornwall zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Como el Uruguay no hay

O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.

I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.

V Montevideu to žije

Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.

Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.

Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.

K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.

Pláže, pláže a zase pláže

Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.

Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.

Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.

Na skok v ráji

Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.

Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.

V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.

Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.

Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.

Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Como el Uruguay no hay

O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.

I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.

V Montevideu to žije

Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.

Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.

Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.

K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.

Pláže, pláže a zase pláže

Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.

Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.

Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.

Na skok v ráji

Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.

Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.

V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.

Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.

Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.

Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.

Letovisko Ain Soukhna v Egyptě

Ain Soukhna je jedním z nejnovějších turistických letovisek na pobřeží Rudého moře, vzdálené asi 120 km od Káhiry a asi 60 km od Suezského průplavu. Díky své poloze by se dalo nazvat skutečnou oázou uprostřed pouště. Kromě průzračného moře lemovaného zlatým pískem soukromých pláží, nabízí i léčivou sílu horkých minerálních pramenů.

Právě díky tomu se stal z nepříliš vyhledávané oblasti rázem turistický cíl číslo jedna, přestože Egypťané sem jezdí z hlavního města trávit své “relax“ víkendy už dávno. Dnešní lázeňské atmosféře luxusních hotelových komplexů a úžasným podmínkám pro vodní a plážové sporty také není proč odolávat. V Ain Soukhna rozhodně neplatí tvrzení, že egyptský luxus většinou nedosáhne ani na evropský standard.

Resort Stella di Mare – „Hvězda Rudého moře“

Stella di Mare je jedním z mnoha místních hotelových komplexů a už z názvů jednotlivých hotelů vyplívá, že si tu přijdou na své i úplně odlišné typy turistů. Stella Grand Hotel je přirozeně největší a vyhledávaný rodinami s dětmi. Najdete tu soukromou pláž, obrovský přírodní bazén, Spa centrum, několik restaurací, ale i večerní bary, diskotéku a spoustu zábavných programů pro děti. Stella Golf Hotel nabízí k tomu všemu krásná golfová hřiště a kurzy, chlubí se navíc nádhernou podívanou přímo ve vstupní hale, která díky efektu slunečního světla na mramorový a alabastrový strop mění barvu v průběhu dne. Stella Sea Club Hotel nabízí ubytování v komplexu vilek s bazény, obklopených zahradami s úžasnou zelení. Několik dalších hotelů je stále ve výstavbě, protože díky oblibě a růstu návštěvnosti se celá oblast neustále rozrůstá.

Termální prameny v Ain Soukhna

Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech, daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity, návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro milovníky historie i dobrodružství. Kláštery sv. Antonína a sv. Pavla patří k nejstarším na světě a dodnes tu přežívají dávné rituály a přísná pravidla, nutná dodržovat i turisty. Pokud vám nebude vadit asi 1,5 hod trvající a celkem nezáživná cesta pouští, (většinou v klimatizovaných minibusech zajištěných cestovní agenturou), můžete se vypravit i do Káhiry. Tam si rozhodně nenechte ujít třeba Egyptské národní muzeum nebo Sfingu obklopující pyramidy v Gize.

Volný čas a zábava

Dalo by se říct, že v porovnání s egyptskými letovisky jako je Hurghada nebo Sharm El Sheikh, Ain Soukhna není ještě mezi českými turisty tak “profláknuté“. Přesto je nejlepší dorazit sem třeba jen pár týdnů před sezónou, kdy nejlépe oceníte zdejší pohodovou, téměř rodinnou atmosféru. Kdo chce jet do Egypta kvůli potápění nebo za noční zábavou, měl by se ovšem poohlédnout jinde. V tomto směru toho Ain Soukhna příliš nenabízí. V hotelu si sice můžete zaplatit potápěčské kurzy, organizované potápění ve vodním centru i výbavu pro šnorchlování, ale ideální podmínky na otevřeném moři nejsou. Oblíbenější jsou tu proto výlety na lodích s proskleným dnem nebo zdejší krásné vodní parky. Co se týče nočních radovánek, žádné bulváry, kde se večer rozzáří neony nočních klubů, tady nečekejte. Ain Soukhna je uzavřená a přísně zabezpečená oblast hotelů, kam jejich ostraha nepustí ani cizí taxík, veškerou dopravu si sjednávají sami spolu s vaším cestovním agentem, který je za vás po dobu pobytu zodpovědný a jakékoliv výlety a vyjížďky za zábavou vám zorganizuje.

Z prachu pouště do smogu Káhiry

Výlet do Káhiry byl pro nás při návštěvě Egypta samozřejmostí, i přes téměř dvouhodinovou cestu prachem pouště a během ní téměř ničím zajímavým k vidění. První mrakodrapy brzy ustoupily rozpadlým stavbám a špinavým “fast foodům“ a mě napadlo, že tohle asi v mnohém překoná moje představy, bohužel v negativním slova smyslu. Pyramidy v Gize určitě stojí za váš čas, ale jejich blízkost k přeplněným ulicím města (takřka přes ulici) uvádí trochu do rozpaků, stejně jako neodbytní trhovci a dokonce i policisté na velbloudech loudících “bakšiš“, tím nejdrzejším možným způsobem. Doprava prakticky bez silničních pravidel je kapitola sama o sobě a zácpám polorozpadlých, troubících vraků, ve kterých nejspíš strávíte půl dne, se dá vyhnout jen těžko. Uspěchaný jednodenní výlet v úmorném vedru a špíně “méně udržovaných“ čtvrtí egyptské metropole byl tak jedním z těch “méně okouzlujících“ zážitků, i když slavná mešita Al-Azhar a večerní jízda lodí po Nilu můj dojem trochu vylepšily. Investujte proto do slušného hotelu, připlaťte si za pohodlný způsob dopravy a nechte si na poznávání Káhiry aspoň dva až tři dny, ať je ta vaše zkušenost o něco příjemnější.

Sahara a písečná bouře

Ne, nemám osobní zkušenost s nefalšovanou písečnou bouří v její plné síle uprostřed Sahary a nejsem natolik dobrodružný typ, abych po něčem takovém toužila. (Přesto jsem si cestou po “matce pouští“ prostě musela několikrát vzpomenout na pouštní scény z filmu Anglický pacient a jeho děj z předválečného Egypta, přestože se tu ve skutečnosti nenatáčel.) Nejsou tu ani pověstné písečné duny úžasně souměrných tvarů, ani nekonečnost jemného písku, jak to známe z mnohých filmů. Sahara je prašná, většinou kamenitá, občas připomínající vyschlé zorané pole nebo řečiště, někdy se na jejím obzoru vynoří z prachu obrysy hor, skal a ztichlých vulkánů. Žádná romantika, jen nudné, až hrozivé osamění, smrtící síla žáru slunce a sem tam benzinová pumpa, vábící na přítomnost života, civilizace a na nehorázně předraženou vodu.

Menší písečná bouře nás zastihla jen okrajově a uprostřed noci, na cestě z výpravy na horu Sinaj. V bezpečí bytelného stavení zdejších obyvatel se mi ji podařilo celou zaspat. Následující tropické ráno a blankytně modrá obloha budily dojem, že se nám živel asi milosrdně vyhnul. Teprve návrat do hotelu, kde ještě vytahovali slunečníky a lehátka napadaná do bazénu a vymetali písek z balkonů, mě vyvedl z omylu.

Do lázní a wellness v Ain Soukhna

Ain Soukhna nabízí jedny z největších lázní a terapeutických center na Středním východě. Výběr vířivých bazénů, léčivých koupelí a masážních stylů je tu skutečně nekonečný. Většina kosmetických a dalších služeb je přizpůsobena evropským normám a poptávka po nich stoupá spíš díky atraktivním exotickým názvům, většinou se jmény egyptských bohů a králů. Za zkoušku ale určitě stojí oblíbené aromaterapeutické koupele, nebo masáže pomocí medu, vonných parfémů a bylin. Dámy bývají většinou zvědavé na tzv. Kleopatřinu lázeň – ta obsahuje mléko a ovocné šťávy a podle všeho je velmi osvěžující a blahodárná.

Proč se (ne)bát „faraónovy pomsty“?

Egypťané mají smysl pro humor a někdy si z nás, chudáků turistů, rádi tropí nemístné žerty. Zmiňují se například o hrozbě tzv. “Faraónovy pomsty“, která sužuje někdy i celé turistické skupiny a kdo se jí vyhne, může skutečně mluvit o štěstí. Nejedná se ovšem ani o písečnou bouři, ani o záhadnou ztrátu zavazadel, ale o těžší průběh střevních potíží, způsobených vlivem změny klimatu, stravováním ale i jinou úrovní hygienických norem. Není však nutné předem propadat panice a vézt s sebou kufr plný léků, stačí řídit se několika pravidly:

• používat jen balenou vodu z lahví, na pití i pro osobní hygienu, nepít vodu z kohoutku nebo při sprchování,
• nepřehánět to s konzumací mořských plodů a raději se vyhnout veškerému stravování na ulicích a v tržnicích,
• včas se informovat o dostupnosti a úrovni lékařské péče ve vašem hotelu.

Suezský průplav

Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře je vzdálený necelých 60 km od centra Ain Soukhn,a a proto se i sem můžete vypravit, když vás přestane bavit chytat bronz na pláži nebo u bazénu. Je důležitou tepnou lodní dopravy, umožňuje lodím cestovat mezi oběma moři bez nutnosti obeplouvání celého kontinentu. Šířka a ponor lodí však musí splňovat jistá omezení, kanál je příliš úzký a mělký například pro obrovské cisternové lodě (supertankery), které musí Afriku objíždět. Pod průplavem vede od roku 1995 nový silniční tunel postavený uvnitř původního, který prosakoval. Od roku 2001 vede přes průplav silniční i železniční most.

Současná situace v Egyptě a její vliv na cestovní ruch

Egypt byl v posledních letech jednou z nejoblíbenějších destinací českých turistů, snadná dostupnost exotiky cizího kontinentu (délka letu asi 3,5 – 4 hod) zlákala skoro 200 000 Čechů ročně. Nedávné vyostření politické situace budí samozřejmě obavy a nechuť k cestování do Egypta a bude mít rozhodně negativní dopad na zdejší turistiku, hlavně v letošní sezóně. Cestovní kanceláře nyní však znovu nabízejí zájezdy do nejznámějších přímořských letovisek, kde se dosud napjatá atmosféra podle všeho nijak znatelně neprojevuje. Krásy, památky a unikáty Egypta, které jinde na světě nenajdeme, by bylo určitě škoda do budoucna zavrhnout.

Letovisko Ain Soukhna v Egyptě

Ain Soukhna je jedním z nejnovějších turistických letovisek na pobřeží Rudého moře, vzdálené asi 120 km od Káhiry a asi 60 km od Suezského průplavu. Díky své poloze by se dalo nazvat skutečnou oázou uprostřed pouště. Kromě průzračného moře lemovaného zlatým pískem soukromých pláží, nabízí i léčivou sílu horkých minerálních pramenů.

Právě díky tomu se stal z nepříliš vyhledávané oblasti rázem turistický cíl číslo jedna, přestože Egypťané sem jezdí z hlavního města trávit své “relax“ víkendy už dávno. Dnešní lázeňské atmosféře luxusních hotelových komplexů a úžasným podmínkám pro vodní a plážové sporty také není proč odolávat. V Ain Soukhna rozhodně neplatí tvrzení, že egyptský luxus většinou nedosáhne ani na evropský standard.

Resort Stella di Mare – „Hvězda Rudého moře“

Stella di Mare je jedním z mnoha místních hotelových komplexů a už z názvů jednotlivých hotelů vyplívá, že si tu přijdou na své i úplně odlišné typy turistů. Stella Grand Hotel je přirozeně největší a vyhledávaný rodinami s dětmi. Najdete tu soukromou pláž, obrovský přírodní bazén, Spa centrum, několik restaurací, ale i večerní bary, diskotéku a spoustu zábavných programů pro děti. Stella Golf Hotel nabízí k tomu všemu krásná golfová hřiště a kurzy, chlubí se navíc nádhernou podívanou přímo ve vstupní hale, která díky efektu slunečního světla na mramorový a alabastrový strop mění barvu v průběhu dne. Stella Sea Club Hotel nabízí ubytování v komplexu vilek s bazény, obklopených zahradami s úžasnou zelení. Několik dalších hotelů je stále ve výstavbě, protože díky oblibě a růstu návštěvnosti se celá oblast neustále rozrůstá.

Termální prameny v Ain Soukhna

Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech, daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity, návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro milovníky historie i dobrodružství. Kláštery sv. Antonína a sv. Pavla patří k nejstarším na světě a dodnes tu přežívají dávné rituály a přísná pravidla, nutná dodržovat i turisty. Pokud vám nebude vadit asi 1,5 hod trvající a celkem nezáživná cesta pouští, (většinou v klimatizovaných minibusech zajištěných cestovní agenturou), můžete se vypravit i do Káhiry. Tam si rozhodně nenechte ujít třeba Egyptské národní muzeum nebo Sfingu obklopující pyramidy v Gize.

Volný čas a zábava

Dalo by se říct, že v porovnání s egyptskými letovisky jako je Hurghada nebo Sharm El Sheikh, Ain Soukhna není ještě mezi českými turisty tak “profláknuté“. Přesto je nejlepší dorazit sem třeba jen pár týdnů před sezónou, kdy nejlépe oceníte zdejší pohodovou, téměř rodinnou atmosféru. Kdo chce jet do Egypta kvůli potápění nebo za noční zábavou, měl by se ovšem poohlédnout jinde. V tomto směru toho Ain Soukhna příliš nenabízí. V hotelu si sice můžete zaplatit potápěčské kurzy, organizované potápění ve vodním centru i výbavu pro šnorchlování, ale ideální podmínky na otevřeném moři nejsou. Oblíbenější jsou tu proto výlety na lodích s proskleným dnem nebo zdejší krásné vodní parky. Co se týče nočních radovánek, žádné bulváry, kde se večer rozzáří neony nočních klubů, tady nečekejte. Ain Soukhna je uzavřená a přísně zabezpečená oblast hotelů, kam jejich ostraha nepustí ani cizí taxík, veškerou dopravu si sjednávají sami spolu s vaším cestovním agentem, který je za vás po dobu pobytu zodpovědný a jakékoliv výlety a vyjížďky za zábavou vám zorganizuje.

Z prachu pouště do smogu Káhiry

Výlet do Káhiry byl pro nás při návštěvě Egypta samozřejmostí, i přes téměř dvouhodinovou cestu prachem pouště a během ní téměř ničím zajímavým k vidění. První mrakodrapy brzy ustoupily rozpadlým stavbám a špinavým “fast foodům“ a mě napadlo, že tohle asi v mnohém překoná moje představy, bohužel v negativním slova smyslu. Pyramidy v Gize určitě stojí za váš čas, ale jejich blízkost k přeplněným ulicím města (takřka přes ulici) uvádí trochu do rozpaků, stejně jako neodbytní trhovci a dokonce i policisté na velbloudech loudících “bakšiš“, tím nejdrzejším možným způsobem. Doprava prakticky bez silničních pravidel je kapitola sama o sobě a zácpám polorozpadlých, troubících vraků, ve kterých nejspíš strávíte půl dne, se dá vyhnout jen těžko. Uspěchaný jednodenní výlet v úmorném vedru a špíně “méně udržovaných“ čtvrtí egyptské metropole byl tak jedním z těch “méně okouzlujících“ zážitků, i když slavná mešita Al-Azhar a večerní jízda lodí po Nilu můj dojem trochu vylepšily. Investujte proto do slušného hotelu, připlaťte si za pohodlný způsob dopravy a nechte si na poznávání Káhiry aspoň dva až tři dny, ať je ta vaše zkušenost o něco příjemnější.

Sahara a písečná bouře

Ne, nemám osobní zkušenost s nefalšovanou písečnou bouří v její plné síle uprostřed Sahary a nejsem natolik dobrodružný typ, abych po něčem takovém toužila. (Přesto jsem si cestou po “matce pouští“ prostě musela několikrát vzpomenout na pouštní scény z filmu Anglický pacient a jeho děj z předválečného Egypta, přestože se tu ve skutečnosti nenatáčel.) Nejsou tu ani pověstné písečné duny úžasně souměrných tvarů, ani nekonečnost jemného písku, jak to známe z mnohých filmů. Sahara je prašná, většinou kamenitá, občas připomínající vyschlé zorané pole nebo řečiště, někdy se na jejím obzoru vynoří z prachu obrysy hor, skal a ztichlých vulkánů. Žádná romantika, jen nudné, až hrozivé osamění, smrtící síla žáru slunce a sem tam benzinová pumpa, vábící na přítomnost života, civilizace a na nehorázně předraženou vodu.

Menší písečná bouře nás zastihla jen okrajově a uprostřed noci, na cestě z výpravy na horu Sinaj. V bezpečí bytelného stavení zdejších obyvatel se mi ji podařilo celou zaspat. Následující tropické ráno a blankytně modrá obloha budily dojem, že se nám živel asi milosrdně vyhnul. Teprve návrat do hotelu, kde ještě vytahovali slunečníky a lehátka napadaná do bazénu a vymetali písek z balkonů, mě vyvedl z omylu.

Do lázní a wellness v Ain Soukhna

Ain Soukhna nabízí jedny z největších lázní a terapeutických center na Středním východě. Výběr vířivých bazénů, léčivých koupelí a masážních stylů je tu skutečně nekonečný. Většina kosmetických a dalších služeb je přizpůsobena evropským normám a poptávka po nich stoupá spíš díky atraktivním exotickým názvům, většinou se jmény egyptských bohů a králů. Za zkoušku ale určitě stojí oblíbené aromaterapeutické koupele, nebo masáže pomocí medu, vonných parfémů a bylin. Dámy bývají většinou zvědavé na tzv. Kleopatřinu lázeň – ta obsahuje mléko a ovocné šťávy a podle všeho je velmi osvěžující a blahodárná.

Proč se (ne)bát „faraónovy pomsty“?

Egypťané mají smysl pro humor a někdy si z nás, chudáků turistů, rádi tropí nemístné žerty. Zmiňují se například o hrozbě tzv. “Faraónovy pomsty“, která sužuje někdy i celé turistické skupiny a kdo se jí vyhne, může skutečně mluvit o štěstí. Nejedná se ovšem ani o písečnou bouři, ani o záhadnou ztrátu zavazadel, ale o těžší průběh střevních potíží, způsobených vlivem změny klimatu, stravováním ale i jinou úrovní hygienických norem. Není však nutné předem propadat panice a vézt s sebou kufr plný léků, stačí řídit se několika pravidly:

• používat jen balenou vodu z lahví, na pití i pro osobní hygienu, nepít vodu z kohoutku nebo při sprchování,
• nepřehánět to s konzumací mořských plodů a raději se vyhnout veškerému stravování na ulicích a v tržnicích,
• včas se informovat o dostupnosti a úrovni lékařské péče ve vašem hotelu.

Suezský průplav

Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře je vzdálený necelých 60 km od centra Ain Soukhn,a a proto se i sem můžete vypravit, když vás přestane bavit chytat bronz na pláži nebo u bazénu. Je důležitou tepnou lodní dopravy, umožňuje lodím cestovat mezi oběma moři bez nutnosti obeplouvání celého kontinentu. Šířka a ponor lodí však musí splňovat jistá omezení, kanál je příliš úzký a mělký například pro obrovské cisternové lodě (supertankery), které musí Afriku objíždět. Pod průplavem vede od roku 1995 nový silniční tunel postavený uvnitř původního, který prosakoval. Od roku 2001 vede přes průplav silniční i železniční most.

Současná situace v Egyptě a její vliv na cestovní ruch

Egypt byl v posledních letech jednou z nejoblíbenějších destinací českých turistů, snadná dostupnost exotiky cizího kontinentu (délka letu asi 3,5 – 4 hod) zlákala skoro 200 000 Čechů ročně. Nedávné vyostření politické situace budí samozřejmě obavy a nechuť k cestování do Egypta a bude mít rozhodně negativní dopad na zdejší turistiku, hlavně v letošní sezóně. Cestovní kanceláře nyní však znovu nabízejí zájezdy do nejznámějších přímořských letovisek, kde se dosud napjatá atmosféra podle všeho nijak znatelně neprojevuje. Krásy, památky a unikáty Egypta, které jinde na světě nenajdeme, by bylo určitě škoda do budoucna zavrhnout.

Asi šest kilometrů na jih od Achtopole, leží malé letovisko Sinemorec. Před pádem komunismu v roce 1989 patřil Sinemorec do pohraničního území, kvůli jeho blízkosti bulharsko-turecké hranice.

Dnes po svém znovuotevření láká své návštěvníky dvěma plážemi. Jižní pás oslnivého bílého písku lemovaný skalnatými útesy je navštěvován více. Naproti tomu severní pláž obklopená zelenými kopci, která patří k nejnádhernějším místům Černomořského pobřeží, nabízí mnohem větší klid a pohodu.

Sinemorec leží u pohoří Strandža uprostřed přírodní rezervace. Několik kilometrů dolů po silnici k Rezovu můžete navštívit bájnou pláž Silistar, která zlidověla mezi turisty až v posledních letech. Písčitá pláž je oblíbená mezi rodinami s dětmi kvůli mělké a vždy křišťálové vodě.

Jednu cestu můžete jet do Sinemorce minibusem (z Achtopole například za 1 leva) a zpět stopem.

Asi nejlákavější přírodní atrakcí je zde řeka Veleka, která se vlévá do moře. Pramení na území Turecka, velice blízko bulharsko-turecké hranici. Její vody se klikatí panenskou přírodou v pohoří Strandža a vlévají se do Černého moře. Obzvláště nádherné je ústí řeky, řeka musí obkroužit dlouhý pobřežní pás písku předtím, než se dostane do moře.

Podle místních legend se kolem řeky Veleky dosud skrývají neobjevené zlaté poklady. Veleka je čistá řeka, žije v ní mnoho ryb, mnoho druhů vzácného ptactva a jiné fauny a flóry. Jednou z nejznámějších vesniček poblíž ústí řeky Veleky je vesnice Kosti. Pro turisty je přitažlivá zejména svým tradičním nádechem pobřežní vesnice, kulturou a v neposlední řadě zvyky místních obyvatel, kteří chodí po rozžhaveném popelu.

Pokud si budete chtít užít skutečně dobrodružnou cestu, můžete se vydat do Sinemorce k ústí řeky z Achtopole po mořských útesech, kudy vede turistická cesta s asi třinácti informačními panely. Nutno dodat, že tudy téměř nikdo nechodí, takže cestičku je občas nutno velmi intenzivně hledat a spíš objevíte kozí a ovčí stezky. Ale je to pěkná procházka s úchvatnými výhledy na moře a okolní krajinu. Po příchodu k ústí řeky budete vděčni za její chladné vody a rádi si v ní odpočinete. A budete-li se chtít trochu zahřát, přehoupnete se o pár metrů dál do teplejšího moře.

Asi šest kilometrů na jih od Achtopole, leží malé letovisko Sinemorec. Před pádem komunismu v roce 1989 patřil Sinemorec do pohraničního území, kvůli jeho blízkosti bulharsko-turecké hranice.

Dnes po svém znovuotevření láká své návštěvníky dvěma plážemi. Jižní pás oslnivého bílého písku lemovaný skalnatými útesy je navštěvován více. Naproti tomu severní pláž obklopená zelenými kopci, která patří k nejnádhernějším místům Černomořského pobřeží, nabízí mnohem větší klid a pohodu.

Sinemorec leží u pohoří Strandža uprostřed přírodní rezervace. Několik kilometrů dolů po silnici k Rezovu můžete navštívit bájnou pláž Silistar, která zlidověla mezi turisty až v posledních letech. Písčitá pláž je oblíbená mezi rodinami s dětmi kvůli mělké a vždy křišťálové vodě.

Jednu cestu můžete jet do Sinemorce minibusem (z Achtopole například za 1 leva) a zpět stopem.

Asi nejlákavější přírodní atrakcí je zde řeka Veleka, která se vlévá do moře. Pramení na území Turecka, velice blízko bulharsko-turecké hranici. Její vody se klikatí panenskou přírodou v pohoří Strandža a vlévají se do Černého moře. Obzvláště nádherné je ústí řeky, řeka musí obkroužit dlouhý pobřežní pás písku předtím, než se dostane do moře.

Podle místních legend se kolem řeky Veleky dosud skrývají neobjevené zlaté poklady. Veleka je čistá řeka, žije v ní mnoho ryb, mnoho druhů vzácného ptactva a jiné fauny a flóry. Jednou z nejznámějších vesniček poblíž ústí řeky Veleky je vesnice Kosti. Pro turisty je přitažlivá zejména svým tradičním nádechem pobřežní vesnice, kulturou a v neposlední řadě zvyky místních obyvatel, kteří chodí po rozžhaveném popelu.

Pokud si budete chtít užít skutečně dobrodružnou cestu, můžete se vydat do Sinemorce k ústí řeky z Achtopole po mořských útesech, kudy vede turistická cesta s asi třinácti informačními panely. Nutno dodat, že tudy téměř nikdo nechodí, takže cestičku je občas nutno velmi intenzivně hledat a spíš objevíte kozí a ovčí stezky. Ale je to pěkná procházka s úchvatnými výhledy na moře a okolní krajinu. Po příchodu k ústí řeky budete vděčni za její chladné vody a rádi si v ní odpočinete. A budete-li se chtít trochu zahřát, přehoupnete se o pár metrů dál do teplejšího moře.

Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně neocenili. Nejsou zde mnohakilometrové pláže, množství dunících diskoték a další charakteristické znaky míst, kam si lidé jezdí většinou „odpočinout“.

Achtopol je jedním z posledních míst na jižním pobřeží Bulharska před tureckými hranicemi zhruba 87 km jižně od Burgasu. Dál je již pouze Sinemorec a Rezovo. Na místě, kde se nynější Achtopol nachází, byly v minulosti thrácké osady. První zmínky o Achtopoli pochází ze šestého století před naším letopočtem, kdy tu stávala osada jménem Peronticus. Po invazi barbarů došlo k rekonstrukci města byzantským vojevůdcem Agatonem a ten ho nazval Agatopolis, které již připomíná dnešní název Achtopol. Achtopol byl bohužel smýkán také častými politickými změnami – chvíli náleželo pod Byzantskou říši, chvíli pod Bulharský stát. S návratem Otomanských armád na konci 14. století bylo pojmenováno Athenbolu. Achtopol byl nesčetněkrát vypálen a zdevastován mořskými piráty a vrcholem byl rok 1918, kdy bylo město kompletně zničeno. Jediné, co se do dnešních dob dochovalo, jsou zbytky městského opevnění a kašna s vyřezávaným jezdcem na koni. Poměrně skrytým před zraky návštěvníků je místní pravoslavný chrám Nanebevzetí, který stojí v podstatě na útesu nad mořem na okraji města. Lze jej poznat jen podle kříže na střeše, jinak totiž svoji výškou nepřesahuje sousední domky.

Uvnitř je mnoho krásných i vzácných ikon a slouží zde mladý, asi třicetiletý pravoslavný kněz i se svojí manželkou. Každý večer se spolu s ní prochází v sutaně po hlavní (není tak velká a ani široká) třídě, zdraví se s lidmi a snaží se navázat kontakt s těmi, kteří mají zájem. A protože naprostá většina návštěvníků jsou Bulhaři, jsou za tuto netradiční službu rádi.

Achtopol je malé městečko, kde za celou dobu nepotkáte cizince. I proto je zde tak levno. Ubytování je možné nalézt v soukromí, každý dům nabízí volné pokoje za 10 leva (asi 125 Kč).

Levné je i jídlo v obchodech, restauracích, levná je doprava minibusy do okolních vesnic (Rozenec, Sinemorec, Rezovo).

Večery jsou v Achtopoli krásné. Zapadající slunce vrhá nádherné světlo na zdejší malý rybářský přístav s molem i majákem. Každé ráno je možné u rybářů nakoupit čerstvé ryby.

Pláží je zde několik a každá zátoka skýtá možnost téměř osamělého koupání. Moře bývá občas bouřlivější, ale to prostě k moři patří. Pokud se ponoříte pod jeho hladinu, spatříte bohatství jeho života, které je díky málo slané vodě opravdu velmi pestré.

Stopem se dostanete (i minibusy za příznivou cenu) do okolních vesnic. Sám jsem to vyzkoušel, a přestože zastavují jen mladí řidiči, je jich dostatek. Nikdy jsem nečekal déle, než 15 minut.

Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně neocenili. Nejsou zde mnohakilometrové pláže, množství dunících diskoték a další charakteristické znaky míst, kam si lidé jezdí většinou „odpočinout“.

Achtopol je jedním z posledních míst na jižním pobřeží Bulharska před tureckými hranicemi zhruba 87 km jižně od Burgasu. Dál je již pouze Sinemorec a Rezovo. Na místě, kde se nynější Achtopol nachází, byly v minulosti thrácké osady. První zmínky o Achtopoli pochází ze šestého století před naším letopočtem, kdy tu stávala osada jménem Peronticus. Po invazi barbarů došlo k rekonstrukci města byzantským vojevůdcem Agatonem a ten ho nazval Agatopolis, které již připomíná dnešní název Achtopol. Achtopol byl bohužel smýkán také častými politickými změnami – chvíli náleželo pod Byzantskou říši, chvíli pod Bulharský stát. S návratem Otomanských armád na konci 14. století bylo pojmenováno Athenbolu. Achtopol byl nesčetněkrát vypálen a zdevastován mořskými piráty a vrcholem byl rok 1918, kdy bylo město kompletně zničeno. Jediné, co se do dnešních dob dochovalo, jsou zbytky městského opevnění a kašna s vyřezávaným jezdcem na koni. Poměrně skrytým před zraky návštěvníků je místní pravoslavný chrám Nanebevzetí, který stojí v podstatě na útesu nad mořem na okraji města. Lze jej poznat jen podle kříže na střeše, jinak totiž svoji výškou nepřesahuje sousední domky.

Uvnitř je mnoho krásných i vzácných ikon a slouží zde mladý, asi třicetiletý pravoslavný kněz i se svojí manželkou. Každý večer se spolu s ní prochází v sutaně po hlavní (není tak velká a ani široká) třídě, zdraví se s lidmi a snaží se navázat kontakt s těmi, kteří mají zájem. A protože naprostá většina návštěvníků jsou Bulhaři, jsou za tuto netradiční službu rádi.

Achtopol je malé městečko, kde za celou dobu nepotkáte cizince. I proto je zde tak levno. Ubytování je možné nalézt v soukromí, každý dům nabízí volné pokoje za 10 leva (asi 125 Kč).

Levné je i jídlo v obchodech, restauracích, levná je doprava minibusy do okolních vesnic (Rozenec, Sinemorec, Rezovo).

Večery jsou v Achtopoli krásné. Zapadající slunce vrhá nádherné světlo na zdejší malý rybářský přístav s molem i majákem. Každé ráno je možné u rybářů nakoupit čerstvé ryby.

Pláží je zde několik a každá zátoka skýtá možnost téměř osamělého koupání. Moře bývá občas bouřlivější, ale to prostě k moři patří. Pokud se ponoříte pod jeho hladinu, spatříte bohatství jeho života, které je díky málo slané vodě opravdu velmi pestré.

Stopem se dostanete (i minibusy za příznivou cenu) do okolních vesnic. Sám jsem to vyzkoušel, a přestože zastavují jen mladí řidiči, je jich dostatek. Nikdy jsem nečekal déle, než 15 minut.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.

Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.

Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.

Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.

Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.

Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.

Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.

Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.

Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.

Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.

Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.