Archeologická rekonstrukce obětiště v Býčí skále

Uplynulo 140 roků od doby, kdy J. Wankel poprvé objevil v roce
1867 v „Jižní odbočce“ vůbec první lidské pleistocénní
sídliště. Rekonstrukce pohřebiště ze starší doby železné připravená
pro veřejnost v roce 2007 v Předsíni Býčí skály je co
možná nejvěrnější projekce Wanklova publikovaného plánu v tomto
prostoru.


Rekonstrukce obětiště v roce 2007 je upomínkou dvou výročí průkopníka řady vědeckých disciplín spojených s výzkumem „Moravského Švýcarska“ – Jindřicha Wankela.

Uplynulo 140 roků od doby, kdy J. Wankel poprvé objevil v roce 1867 v „Jižní odbočce“ vůbec první lidské pleistocénní sídliště a publikoval jej ve vídeňském odborném časopise. Šlo o první počin svého druhu v Rakousku-Uhersku. Býčí skála tak díky němu stanula u zrodu nové vědecké disciplíny – pleistocénní archeologie.

Před 110 roky v roce 1897 J. Wankel zesnul v Olomouci jako vážený člověk, vědec, který mezi léty 1849–1883 žil, pracoval a bádal v „Moravském Švýcarsku“. V říjnu a listopadu roku 1872 J. Wankel prozkoumal ze svými spolupracovníky Předsíň Býčí skály. Stal se objevitelem jedné z nejznámější archeologické lokality ve střední Evropě, kterou o deset roků později v roce 1882 popsal jako „pohřeb halštatského velmože“ v publikaci, jež se stala jedním ze základních zdrojů o Moravském krasu, v Obrazech z Moravského Švýcarska a jeho okolí. Díky Wanklově rozsáhlé vědecké korespondenci se nález stal pilířem moravské archeologie v celé Evropě. Dodnes je lokalita v zahraničí jedna z nejznámějších z území ČR.

Rekonstrukce připravená v roce 2007 je co možná nejvěrnější projekce Wanklova publikovaného plánu v prostoru Předsíně. K rozvrhnutí nálezu bylo využito publikovaného zaměření L. Slezáka. Předsíň je ve své podstatě unikátní hlavně proto, že jde o jeden z mála z mladšího pravěku dochovaných „stále stojících“ prostorů na našem území. Rekonstrukce archeologického výzkumu na místě samotném tak návštěvníkům pomáhá lépe pochopit tento unikátní prostor ze starší doby železné – halštatské.

Býčí skála není běžně přístupná veřejnosti. Prohlédnout si část jeskyně je možné při dnech otevřených dveří, nebo při jiných zvláštních příležitostech. V době trvání dnů otevřených dveří 12.5.2007 byla součástí prohlídky Předsíně Býčí skály nejen rekonstrukce obětiště, ale také archeologický experiment – kování na místě původní kovárny a dále odborná přednáška s videoprojekcí o „halštatském času a prostoru doby trvání obětiště a jeho kulturním zázemí“. Navazující částí archeologické prohlídky Předsíně jsou speleologické prohlídky dalších rozsáhlých části jeskyně. Kromě prohlídek se zde mimořádně konají i další akce. Příkladem může být koncert pěveckého sboru Jasoň 26.5.2007.

Přes svoji nespornou unikátnost jedinečného nálezu, který nemá ve střední Evropě paralely, zůstává pro většinu návštěvníků Býčí skály nález poměrně velkou neznámou. Přispěla k tomu celá série velmi rozdílných interpretaci, které postupně přepisovaly. Vznikla velmi kuriózní situace, lokalita se stala vůbec „nejpřeinterpre­továvanější“ lokalitou na našem území. A tak se dodnes v objemném čtivu o nálezu můžeme dočíst o „pohřbu velmože“, „utečenském táboru cizích obchodníků“, „kmenovém pokladu“, „slůji loupežníků“, „kmenovém pohřebišti“, „kovošrotu – tj. skladu opotřebovaných předmětů“, „základně cizích řemeslníků“, „vojenském přepadu skýtských nájezdníků“, „skladu obilovin a jeho náhodné destrukci – výbuchu moučného prachu“, „pohřbu kněžny“, „rituálním obětišti“ ad. Na těchto závěrech lze dobře pozorovat budování metodiky interpretací archeologie v dlouhém období více jak 130 roků. Tato skutečnost zapříčinila, že jednotliví návštěvníci Předsíně přicházejí s velmi rozdílnými představami o nálezu.

S Předsíní se dále váže několik dalších skutečností, které poměrně znesnadňují „orientaci“. V literatuře se postupně zažilo užívání řady termínů, které jsou nepřesné, nepravdivé a matoucí. A tak se většině zájemců o nález stále nedostává přesnějších informací o místu nálezu. Do jeskyně se pro její režim podaří dostat jen zlomku veřejnosti. Zažily se tak postupně nepravdy o komínu, kterým měly být vhazovány předměty do Předsíně ad.

Velkým problémem bylo v minulosti identifikace jednotlivých důležitých částí Wanklova plánu v Předsíni. Na zcela „zplanýrovaném“ povrchu bylo v minulosti poměrně obtížné přesněji identifikovat polohy žárovišť, oltáře, dláždění, kovárny ad. Rekonstrukce nálezu si klade za cíl pokusit se o vytvoření lepší orientace v prostoru Předsíně. Rekonstrukce je zároveň koncipována jako „šetrný a pietní“ akt, který na místě samotném upomíná na důležité náboženské místo pravěku Moravy. Je i odrazem uživatelů a správců jeskyně k cennému historickému místu a také k jeskyni samotné.


Jak se k interpretaci nálezu vyslovuje soudobá archeologie? I když je vědecké řešení nálezu zdánlivě složité, v současnosti je pro specialisty „ve hře“ v už jen jedna možná interpretace – v Předsíni jeskyně bylo v 1. pol. 6. stol. př. n. l. situováno významné obětiště. A tak se postupně přeneslo hlavní těžiště základních otázek „Co je nález zač?“ k otázkám „Jaké obětiště bylo v Předsíni zbudováno a proč právě na tomto místě“. V tomto duchu je postupně obětiště vědecky rozpracováno zejména jako „produkt“ socio-ekonomického zázemí, které se nacházelo mimo Moravský kras v zemědělsky produktivních oblastech. V rámci trendu soudobé archeologie není již zkoumáno obětiště jako osamocená lokalita, ale jako významná součást krajiny doby železné. Býčí skála byla např. významným nadregionálním střetávacím prostorem jednotlivých societ (klanů). Měla nesporně náboženský účel, je dokonce nejlepším výchozím bodem pro studium náboženství doby na Moravě. Je odrazem prestiže mocných doby. Prostor je studován z hlediska ekonomického, kovárna na obětišti je logickou součástí procesu vzniku železných předmětů. Ten byl sám osobě chápán jako náboženský proces. Proces kování „tj. dokončení zrodu“ železných předmětů (surovinové novinky doby) byl součástí hlavních náboženských obřadů obětiště – souvisejících se získáním náklonnosti božstva (božstev), dárce plodivé síly, tvůrce běhu světa. K tomu dopomáhaly obětiny, v případě Býčí skály unikátně bohaté množství luxusních předmětů, ohromné množství obilovin, četné lidské a zvířecí oběti. Uložení všech předmětů na tomto významném rituálním místě poukazuje na fakt, že kromě praktického využití, měly předměty také rozsáhlé symbolické funkce a hrály významnou konkrétní roli v složitých náboženských obřadech.

Rekonstrukci připravili pro odbornou i laickou veřejnost členové ZO ČSS 6–01 Býčí skála. Akci podporuje vedení CHKO Moravský kras. V roce 2011 bude Býčí skála přístupná v květnu o víkendech 7. – 8. 5., 14. – 15. 5. a 21. – 22. 5. Starší článek na Cestovateli: Tajemná Býčí skála neustále přitahuje

Výzkum náboženství je v současnosti předmětem teoretického výzkumu. Jiný typ výzkumu byl proveden v únoru 2007 v Předsíni, byl aplikován enviromentální zjišťovací výzkum. V proplavených sedimentech byla nalezena nečekaně silná koncentrace nálezů, jež sedimenty stále obsahují. Bylo získáno objemné množství obilovin, keramiky, dále pak skleněné a jantarové předměty, lidské a zvířecí kosti, železná ruda, struska a pravděpodobně i okuje z kovárny. Předměty jsou v současnosti podrobovány moderním technickým, antropologickým či botanickým analýzám. Předsíň není v žádném ohledu nenávratně zničena pro moderní výzkum. Výsledky výzkumů budou zapracovány do připravované monografie.

Cueva Ojos de Cristal – Jeskyně Krystalové oči

Hustý déšť hnaný studeným větrem bičuje černou pustinu za převisem, pod kterým se krčí malý speleologický basecamp. Guayanští bohové se dnes opět rozlobili a rozhodli se vyprázdnit své nádoby plné vody nabrané kdesi v neproniknutelných, amazonských pralesích. Prší vytrvale! V obrovském kotli pod hranou Roraimy vřou bílé mraky. Zanedlouho se převalí na vrcholové plató a vše se zahalí do husté neprůstupné mlhy, bránící dalšímu povrchovému průzkumu. Hrstka na kůži promoklých jeskyňářů ze starého světa zalézá do nově objevené kvarcitové jeskyně, aby prozkoumala a zaměřila poslední metry v nepříjemných a nebezpečných polosifonech.

Koncový vodní labyrint nízkých chodeb se ukazuje stále komplikovanější. Přesto, že jeskyni průběžně zaměřujeme, z naší 5-ti členné skupiny není nikdo, kdo by stoprocentně poznal prozkoumaný podzemní systém celý. Po týdnu expediční práce jsme se do syta nabažili překrásných rozměrných chodeb v růžovém křemenci. Do nízkých zvodnělých puklin se teď nikomu moc nechce. Nejmladší Lukáš si srdnatě lehá do 8°C teplé, červenohnědé vody a pokračuje desítky metrů plazením. Jeho nadšené volání: „Jde to dál!“ provází celou letošní expedici. Pomaleji za ním pečlivě odvíjí nit topofilu Braňo, hlavní měřič výpravy.


Fotodokumentační skupina vylézá pozdě v noci. Vítr přehlušuje rachot benzinových vařičů. Jako každou noc se vyjasňuje. Měsíc je dnes v úplňku. Svítí tak silně, že v mracích nad guayánskou savanou pozorujeme noční duhu.

Po půlnoci se konečně vrací i měřičská dvojka. Radost z očí jím září víc, než zkomírající světlo karbidek. Na naše otázky co našli, odpovídá Braňo hádankou: „Jedna jeskyně skončila, druhá se zvětšila.“ Krystalové oči se spojily s Mischel. Objevili jsme jednu z nejdelších horizontálních křemencových jeskyní světa!


Vchod do Mišel našel Lukáš hned druhý den po našem příchodu na Roraimu. Na konci slepého údolí kilometr od vstupu do Krystalových očí měl jako jediný štěstí, protáhl se škvírou mezi skalními bloky. Jeskyně měla po zaměření necelý kilometr. Další pokračování uzavíral nebezpečný a dlouhý zával. Z obrovských zaklíněných bloků dul silný a chladný průvan. Bylo jasné, že jeskyně musí jít dál. Další postup nám však z této strany připadal riskantní. Vždyť nepočítám-li brazilskou skupinu turistů bloumající dnes kdesi na opačné straně tepuy, nejbližší civilizace je vzdálena 2 dny pěšky. Jakýkoliv i malý úraz by mohl být vážný problém. Ranní slunce prohřívající náš El Hotel (několik metrů hluboký převis) naznačuje, že by snad mohlo být dnes lepší počasí. „Hotelů“ je na Roraimě několik. Všechny jsou situovány nedaleko jediné výstupové cesty. Ten náš, El Hotel Guacharo je nejvysunutější, největší a také nejkrásnější. Vešlo by se sem i deset stanů. Za deště stéká ze střechy převisu voda, která zavlažuje pestrou zahrádku endemických rostlin. Ta lahodí oku a odděluje domácí prostředí suchého tábora od černé pustiny deštné pouště, jak je někdy povrch tepuy nazýván. Dřív než bivak provoní čerstvá káva setkáváme se svými slovenskými kamarády. Narozdíl od nás sem necestovali přes revolucí a hlavně benzínovou krizí zasažený Caracas, ale výlet si zpestřili návštěvou několika národních parků v Brazílii. Naplánované setkání klaplo téměř na minuty. Počasí náš hlavní vůdce – velí rychle na povrchovku, než začne zase pršet. Skáčeme přes tisíce kaluží, miliony modrých zrcátek, 10 kilometrů po délce stolové hory, ke třem největším místním atrakcím. První je El Foso – Jáma nebo spíš studna. Malý potůček na konci slepého údolí se propadá do 6 metrů hluboké propasti. Na dně je krásné čisté jezero krvavě zbarvené vody. K jezeru na dně propasti lze dojít boční chodbou. Malebný krasový útvar jsme zběžně zdokumentovali. Další zajímavost leží jen pár set metrů od El Fosa. Je to na bílo nalíčený hraniční kámen, tzv. Punto Triple. Roraima je pro Venezuelu jakýmsi Třístoličníkem. Ve velmi atraktivním prostředí věží skalního města se tu sbíhají hranice tří států: Venezuely, Brazílie a Guayany. Guayanské území na Roraimě však Venezuela neuznává a uvádí je jako Zónu reklamación.



Roraimu pro svět první objevil r. 1838 Robert Schomburgk. Němec a geograf, vyslaný anglickým dvorem (Royal Geographical Society) Na vrcholové plató Roraimy se však podařilo vystoupit až v r. 1884 Sr. Everardu Im Thurn a Harry Perkinsovi. Jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doila k napsání populárního románu Ztracený svět.

Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek audy.speleo.cz. Na těchto stránkách můžete mimo jiné najít kromě dalších fotografií i mapy jeskyně Krystalové oči.

Místem, které turisté nejvíce vyhledávají je bezesporu Údolí krystalů. Překrásné, až několik metrů veliké drúzy křišťálových krystalů se táhnou v zhruba osmimetrovém pásu, v délce 50-ti metrů. Mezi nádhernými čistými krystaly rostou červené masožravé drosery, rostliny podobné našim šumavským rosnatkám. Údolí krystalů jsou na Roraimě dvě. Snadno dostupné jižní a zachovalejší vzdálené severní. Tato základní informace nám při prvním výletu na stolovku chyběla. Hledali jsme tehdy údolí blízko El Hotelů ale špatným směrem. Růžová sotva znatelná pěšina nás zavedla do zvláštního amfiteátru. Potůček mizel v mělkém jezírku, jehož břehy byly porostlé vějíři „sary“. Sara je taurepánský název pro endemickou rostlinu Stegolepis guyanensis. Její mladé výhonky jsou jedlé. Za syrova chutná podobně jako pórek. Na vrcholových platech stolových hor je velmi hojná. V kosmicky vyhlížejícím zákoutí nám tehdy bleskla hlavou jediná myšlenka. Kam teče voda dál? Musí tam být jeskyně! Fyzikální jev trumfoval geologickou poučku, že v křemencích jeskyně nevznikají. Hradba obrovských skalních bloků a nízkých bonetií za jezírkem ukrývala černý nenápadný otvor. Vzpomínám si jak Zolo vytáhl z batohu dvě čelovky se slovy: „Ideme“ Zprvu nízká chodba se stále zvětšovala, míjeli jsme „stovky“ odboček. Baterky slábly. Někde před námi šuměl vodopád. V mohutném dómu s rudě zbarveným hlubokým jezerem jsme si uvědomili naši nicotnost a zároveň obrovský význam objevu. Oba jsme zkušení jeskyňáři a tuto vlastnost jsme dali najevo tím, že jsme se obrátili k východu. Cestou zpátky nalézáme v hladkém skalnatém dně dva vykrojené otvory, které vypadají jako oči. Zabořil jsem ruku až po loket do chladné červenavé vody a vytáhl hrst čistých, průhledných do leskla vyhlazených křišťálových kuliček.



Tak byly objeveny Krystalové oči, 2. nejdelší (2003), horizontální jeskyně v křemencích na světě. Účastníci expedice: Z. Ágh, M. Audy, M. Griflík, E. Kapucian, M. Majerčák, B. Šmída, L. Vlček

Spolupráca slovenských a českých jaskyniarov pri prieskume podzemia

Je málo míst, kde můžete zažívat pocity, které poznali Cook, Kolumbus a další. Překvapivě však taková místa nemusejí být příliš vzdálená od našich domovů. Je možné vydat se za nimi pod zem a začít odhalovat tajemství a skrytou krásu jeskyní.


Vo Vlastivednom múzeu v Šumperku sa od 16.2. do 31.3.2007 uskutoční výstava pripravená P. Holúbkom zo Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovskom Mikuláši v spolupráci s G. Lešinským, J. Sýkorom, M. Marušinom, T. Mátém, J. Novotnou, J. Kadlecom, P. Bosákom, M. Slukom a ďalšími členmi Českej a Slovenskej speleologickej spoločnosti.

Výstava približuje výsledky dlhoročnej spoločnej práce slovenských a českých jaskyniarov. Mapy, fotografie, správy, články či knihy tu prezentujú širokú oblasť spolupráce. Azda jej predzvesťou bol nápis na stene Jasovskej jaskyne z roku 1452, ktorý dokumentuje zrážku vojsk Jána Jiskru z Brandýsa a Jána Huňadyho. Básnik Ján Kollár, spisovateľka Božena Němcová, alebo kňaz Jan Nepomuk Soukup sú podpísaní pod prvými opismi jaskýň spájajúcimi české a slovenské jaskyniarstvo. V roku 1921 sa moravský učiteľ Alois Král zaslúžil o objav jednej z najkrajších slovenských jaskýň v Demänovskej doline. Toto bol významný počin majúci značný vplyv na praktický speleologický výskum. V histórii Važeckej jaskyne, Domice, Jasovskej jaskyne či najhlbšej slovenskej jaskyne, takmer 500 metrov hlbokého Starého hradu a mnohých ďalších sa prepletajú osudy mnohých výskumníkov z dvoch susedných krajín. Výstižne výstavu charakterizoval predseda Českej speleologickej spoločnosti M. Piškula, ktorý poslal pri jej otvorení v roku 2003 v Beroune zdravicu:

Vážení kolegové, velmi mne mrzí, že se nemohu zúčastnit akce tak významné pro československou speleologii, jako je zahájení výstavy „Spolupráce českých a slovenských jeskyňářů při výzkumu podzemí“. Chci alespoň touto cestou pozdravit všechny, kteří se na přípravě této výstavy podíleli a poděkovat jim jménem České speleologické společnosti za to, že tímto způsobem připomněli jeden z nejdůležitějších fenoménů naší i slovenské speleologie – vzájemnou spolupráci jeskyňářů při výzkumech jeskyní a krasu v Čechách, na Moravě a především na Slovensku. Tato výstava je nejen připomínkou toho, co se za mnoho let společně podařilo udělat, důkazem užitečnosti takové spolupráce, ale i výzvou do budoucnosti. Jsem přesvědčen, že jak naši tak i slovenští jeskyňáři budou v příštích letech „vytvářet“ nová a nová témata pro další prezentace naší vzájemné spolupráce. „Zdař Bůh“

Volně přístupné jeskyně Moravského krasu – Křtinské údolí

Jak historie kráčela obchodními stezkami vedoucími Křtinským údolím, zanechávala zde stopy, z nichž mnohé nemají obdoby na celém našem území. Kromě památek na lidské počínání je tu možno projít asi největší volně přístupné jeskyně v celém Moravském krasu.

Kaňonovitým údolím Křtinského potoka odedávna prochází cesta, která na své trase míjí několik pozoruhodných míst, z nichž každé by se mohlo stát námětem pro samostatný článek.

Na horním konci je to obec Křtiny, která byla již od počátku šíření křesťanství na Moravě jakýmsi duchovním centrem. Svědčí o tom i její název, který prý pochází od toho, že se zde někdy v dobách ranného středověku nechala pokřtít větší skupina místních pohanských obyvatel. Dnes je obec známá hlavně svým poutním kostelem Jména panny Marie postaveným podle návrhu slavného architekta Giovani Santiniho. Jednou z pozoruhodností tohoto kostela je před několika lety objevená a nedávno opravená a zpřístupněná krypta. Nález barokní kostnice by nebyl sám o sobě zas až tak ojedinělý, kdyby se zde nenašlo dvanáct lebek zdobených namalovanými věnci a písmenem T na čele. Takto zdobené lebky jsou známé především z německého prostředí a křtinský nález je jediný na našem území a nejsevernější ve střední Evropě.


Cesta, dnes (2006) nově opravená asfaltová silnice se od Křtin klikatí údolím dolů podél toku ponorného potoka, který celým údolím protéká svým povrchovým korytem jen za opravdu vysokých stavů vody. Postupně se údolí zařezává stále hlouběji do masivu devonských vápenců a ústí do horní části Josefovského údolí mířícího k Adamovu, které je známé především zbytky huti Františka a železářskou expozicí Technického muzea v Brně. Jakousi pomyslnou protiváhou křtinského poutního kostela na horním konci údolí je jeskyně Býčí skála na jeho spodním konci. Ta je proslulá především nálezem halštatského pohřbu snad dávného velmože. Co se zde vlastně stalo, patrně navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství. Přeci jen k nálezu došlo v době, kdy archeologie byla teprve ve svých začátcích a dílo zkázy dokonalo stěhování nálezů mezi různými muzei a vybetonování vstupních prostor jeskyně při výstavbě německé podzemní továrny za druhé světové války. Svůj název dostala jeskyně podle bronzové sošky býčka, která je pozoruhodná náročností kovolitecké práce. Aby toho nebylo málo, tak nedávno byly v Býčí skále nalezeny nejstarší skalní malby na našem území. Další jeskyní, která ve Křtinském údolí stojí za zmínku, je Výpustek. Ve druhé polovině druhé světové války zde Němci začali budovt obrovskou podzemní továrnu, která měla vyrábět letecké motory. Po válce byl v jeskyni vybudován protiatomový kryt vybavený tak, že se do něj mohl v případě potřeby nastěhovat armádní štáb včetně pomocného personálu. Dohromady asi 250 lidí. Později kryt převzala civilní obrana. Nyní probíhá předávání dodnes funkčního krytu civilnímu sektoru. Počítá se s tím, že kryt ve Výpustku bude zpřístupněn veřejnosti. současně s předáváním zde probíhá ještě speleologický průzkum a hlavně likvidace starých ekologických zátěží pocházejících z dob působení armády.

Mohl bych pokračovat dál popisováním pozoruhodností a krás dalších rozsáhlých jeskyní, o které ve skalách lemujících Křtinské údolí není nouze. Mohl bych se sáhodlouze rozepisovat o vodním režimu a komplikovaných trasách vodních toků v podzemí. Tento článek má ale být o volně přístupných jeskyních. Našlo by se jich ve skalách víc, ale zmíním se jen o dvou z nich.


Asi půl kilometru od Býčí skály směrem ke Křtinám prochází modrá značka jeskyní Kostelík. Jedná se o tunelovitou jeskyni vytvořenou kdysi vodami Křtinského potoka, která je zbytkem rozsáhlejšího systému souvisejícího s Býčí skálou. Jeskyně připomíná gotický chrám. Povětšinou v čistotě udržované ohniště obsahující jen hromadu bělavého popela, které se nachází v hlavní prostoře, jen podtrhuje tajemnou a snad až trochu mystickou atmosféru tohoto místa. Na druhou stranu, tedy po proudu potoka a na protějším břehu a vlastně už na začátku Josefovského údolí, prochází značená cesta vedoucí do Adamova druhou volně přístupnou jeskyní. Je to jeskyně Jáchymka pojmenovaná podle místního poustevníka Joachyma, který zde žil v devatenáctém století. Jeskyni se někdy také říká Evina. Stejně jako Kostelík, ji pravděpodobně vymodeloval Křtinský potok. Z archeologických nálezů je možno vyčíst, že jeskyně byla lidmi využívána již od pravěku. Ve 13 století sloužila jako útočiště obyvatel při vpádu Tatarů na naše území. Počátkem dvacátého století se pak stala zdrojem fosfátů obsažených v kostech a netopýřím guanu obsažených v jeskynních hlínách. Při tom byly objeveny pozůstatky pravěkých zvířat a mezi nimi dvě kompletní kostry zvířete podobného vlku. V současné době je celá jeskyně volně přístupná a vezmete-li si baterku, můžete při troše opatrnosti nakouknout do docela slušně velkého jeskynního systému, který místy vytváří až tři patra.

V Křtinském údolí se samozřejmě nachází mnohem víc jeskyní, než jsou ty, které jsem zmínil v tomto článku. Většinou se ale jedná o poměrně rozsáhlé systémy, které nejsou veřejnosti přístupné a které jsou celkem oprávněně zabezpečené vraty a mřížemi. Mimo to se zde nachází i pár menších jeskyní, o kterých se zcela záměrně nezmiňuji. Svou velikostí nemohou Kostelíku a Jáchymce konkurovat a kromě toho je Křtinské údolí součástí CHKO Moravský kras a je zde tedy omezený pohyb návštěvníků mimo cesty, nehledě na to, že „černé“ lezení do podzemí s sebou nese nemalá rizika. Pokud byste přece jen někde v podzemí měli nehodu, volejte linku 150 a oznamte nehodu v jeskyni. Výrazně tím zkrátíte dobu nutnou k tomu, aby mohla zasáhnout Speleologická záchranná služba.

Pro návštěvu některé běžně nepřístupné podzemní prostory je ale nejlepší kontaktovat místní jeskyňáře. Bude-li to jen trochu možné, rádi vám vyhoví. Kontakty najdete na jejich webových stránkách. Odkazy hledejte nejlépe na stránkách České speleologické společnosti – www.speleo.cz

A na závěr ještě informace, jak se do Křtinského údolí dostat. Z Brna je to možné linkou IDS JMK 201 do Křtin. Tam se dá případně přestoupit na linku 157 z Vyškova do Adamova. Ta projíždí Křtinským a Josefovským údolím a mimo jiné zastavuje nedaleko jeskyně Býčí skála. Do Adamova se dá dojet vlakem z Brna nebo z opačné strany – od České Třebové.

Odkazy doporučujeme hledat nejlépe na stránkách České speleologické společnosti. http://www.speleo.cz/

Tulák se vrací z hvězd i nekonečna… Český kras

Ja, Český kras – toť malé, hezké, naše, i když zkrátit si život jde kdekoliv, i před vlastním domem… No nic, to nám nehrozí, začínáme. Jsme v Srbsku ně v Jugo na „májové dny“.. např. Místo 1. májového průvodu… he, taková naša súkromá prvomájová manifestacia… a to většinou na levém (po proudu, že) břehu Berounky, kousek výše je „Barrandova“ jeskyně svým portálem i lidi čumějící z vlaku lákajíce: „Pojď turisto, pojď, čeká tě velké dobrodružství!“ A také že jo.. Kdo přehlédne, že tam kde končí osvětlení z „vlakového“ portálu je „slaňák kruh“ tak má smůlu a končí.


Ahoj všichni cestovatelé, vandrovníci a tuláci. Tulák Marcel se k vám vrací do 21. století po dlouhé cestě mezi hvězdami a nekonečnem.. A nabící vám něco zážitků, prožitků, tipů a rad z vandrbuchu i šedous head. Můj long trail se zatím přerušil… a já mám teď čas se s vámi o tu trochu informací, legrace a dobrodružství podělit, v zatím slíbených 77. roadech – cestách, jinak se mě kdykoliv na cokoliv můžete zeptat písemně.

Marcel Kudlvasr, Plzeňská 68, 15000 Praha 5… Rád všem odpovím a pomohu co mohu… Slíbil jsem to z očí do očí Jestřábovi z Hochů od Bobří řeky a to zavazuje na celý život… „Vždy připraven – pomoci potřebným na jejich cestě životem“

A máme tu cestu – Road I.: Český kras. Předem předesílám, že se dnes jedná o přísně chráněnou oblast a v případě chutí „nahlížeti pod sukně“ se mnohdy vyplatí dohodnout se předem se správou CHKO v Karlštejně, či raději rovnou s kluky ze speleologické sekce v Karlštejně a Srbsku, či v Praze. Pochopitelně tato příprava v případě „jen“ ťuristické vycházky netřeba.

Tož přenesme se do „zlatých panenských časů“ – belle epoca před třiceti a více lety.. pozor, málem bych zapomněl, při návštěvě jakéhokoliv krasu, dolů atd. bych vřele doporučoval pár pravidel a základních potřeb, aby jste si jaksi nezkrátili život, či jinak neublížili… He, šťastný návraty cest k protinožcům přeje Ogden Top Zvon:

1) Pravidla:

  • Nelezu nikam, kde to neznám, a když tak jistím svůj postup metr po metru a pamatuji na Navrátila!
  • Nikam nelezu sám!
  • Každá kočka ví, že tam, kam se nevejde „s fousama“! nemá lízt!
  • Jen sebevrah chodí podzemím po prostředku, jednak zabloudí, druhak někam spadne. Vždy těsně na dotyk u levé nebo pravé strany (ale nestřídat je!!!) – nad každým labyrintem lze takto zvítězit.
  • Ehm, je dobře někomu, než tam vlezete sdělit (jako na horách) kam že se to chystáte. Mobil v podzemí nefunguje!
  • Jedna jahůdka na konec: některé jámy mají málo kyslíku, navíc v nich může být zabiják CO2! CO! Či metan a podobné lahůdky k nevydýchání, hlavně v těch slepých, kde se plamen svíčky ani nehne… staří havíři si do „díla“ nosili v klícce kanára nebo jiného fťáka…

2) Vybavení pro ty „rádoby“ speleology:

  • Pro každého světlo! + náhradní zdroj + žárovky, svíčky, sirky….
  • Do party 15 – 30 m lana (on i takový pětimetrový kluzký schod dokáže zkrátit život a o klasické mucholapce – hladomorně nemluvě)
  • Pár smyc a krabinu, ani blembák (helma) či kulich (čepice) nezaškodí, vše lepší než holá lebeň
  • Kdo nechce být po zbytek výletu jak čuně, převléká se. Lze se i v některých plazivkách a trhokulech svléknout do naha, doporučuji flašku oleja s sebou

Tak jsme již připraveni a můžem se vrhnout do 20. století za tím špinavým a mokrým dobrodružstvím.

Ja, Český kras – toť malé, hezké, naše, i když zkrátit si život jde kdekoliv, i před vlastním domem… No nic, to nám nehrozí, začínáme. Jsme v Srbsku ně v Jugo na „májové dny“.. např. Místo 1. májového průvodu… he, taková naša súkromá prvomájová manifestacia… a to většinou na levém (po proudu, že) břehu Berounky, kousek výše je „Barrandova“ jeskyně svým portálem i lidi čumějící z vlaku lákajíce: „Pojď turisto, pojď, čeká tě velké dobrodružství!“ A také že jo.. Kdo přehlédne, že tam kde končí osvětlení z „vlakového“ portálu je „slaňák kruh“ tak má smůlu a končí. Jestli ho nějaký debil vytlouk, tak je nutno u portálu zatlouct pořádnou skobu! na fixní a slaňovací lano, neboť o pár metrů v temnotě dále se na vás těší tzv. „Double curve“, čili dvojitá propástka spojující se do „V“ v hloubce 7 – 10m „Ať vás muchy štípaj celou noc“ he, musí se přes propástky komínovat se širokým rozkrokem nohou (nutné jsou 20 – 30 m lana) – Kamikadze skocí i 10 m, he… No a jsme všichni důle. Já se do Kaple (průlez snížen) sice nepchal, ale štíhlejším vřele doporučuji, jinak nic zajímavějšího důle není, ale jako úvodní výcviková „ďůra“ má Barrandovka své kvality, že? Dále proti proudu máme Šanův kout s jeskyní ve stěně, do které se slaňuje ze shora! K jeskyňařině je potřeba taky trochu horolezectví a jste z daleka vidět, že?… Zde se nám s TOP stala zajímavá story: naštěstí až po tom, když bylo dokonáno a jeskyně Schilerka již po několikáté dobyta..

Musí se ve slaňáku trošku kývnout abyste mohli bezpečně přistát v portálu jeskyně! He (měli by stačit dvě 30 m lana, na slaňák + jištění, že), jeskyně je kratší, „srdcového“ profilu a zpátky nahoru se leze „plazivkou“, ti tlustší okolo traverzem, viď Marcelů… hi!

Prostě téměř na odchodu nás zachytil čerstvý ochranář (status CHKO ČK ještě neoschnul) tzv. Calimero a jal se nás informovati o tom, že jsme porušili výše zmíněný status… hmmm.. asi po 10 minutové přednášce, jsem ho lehce upozornil, zdali mu nevadí, že stojí v mraveništi a to docela stačilo k našemu odchodu bez pláča.. Hi Hi.


Další informace naleznete na oficiálních stránkách CHKO Český kras

No ještě se stavíme v lomu „Na chlumu“ a já zas na sebe něco napráskám, hlavně pro zasmání a pro poučení. Lom Na chlumu je rovnou hore od Barrandovky či roklí blíže k Srbsku (hned za kempem doprava) malou roklinkou až nahoru, na kopec, spávalo se tam ve vylámané kaverně „Hotelu“ se dvěma vchody. Na hlavní podestě, na níž je i vchod s mříží a žebříkem do „zřícených“ sálů. Vlastní exkurze do Chlumu je na celý den. Nesmí se zapomenout i na očistu, aby vás pak pustili do hospody „U přívozu“ a též do vlaku, he. Bylo to vždy první „plavání“ na přelomu jara a léta a když se květen vydařil, i na 9. května… Plavalo se ten kousek k hospodě, kam ti „změkčilí“ přinesli věci těch „drsoňů“… „špinavců a otužilců“

Jinak lom „Na chlumu“ měl čtyři jeskyně, dochovala se asi jen „Velká srbská“ do ní se šlo pod svažnou druhým vlezem ze dna lomu Netopýrky a Fialková je dávno pod závalem (jestli ji někdo nevysvobodil). Fialka byla velká poťouchlice, hlavně pro ty „speleonedočkavce“, hned na úvod měla sifón záchodowi, tož ti první ho vytřeli pěkně do sucha a do čista a na ty vědoucí vzadu toho už moc nezbylo. Druhá poťouchlost byla slibovaná „Mucholapka“, pro narušitele bez lan, nebo zapomnětlivce a frajery, kteří si lano nevzali… hi, juch.. dole byla výzdoba z nafialovělých krystalků asi kalcitu.. No jednou mi nahoru pomohla pleš kamaráda „Průšviha“ Ivana.. Díky Ti Ivánku, tam nahoře a budiž ti nebe vysoké a hlína lehka… Ne, že by tohle „postavení“ nepřežil, navíc jsem mu na tu pleš stoupnul omylem a nerad, no hlavně, že se Chrobák vydrásal nahoru, konečně uvázal lano a pomohl i zbytku „lapených a zablácených much“… Ufff… No zmazaný jak čuňata jsme za čerstva, aby to nestihlo voschnout pokračovali do „Velké srbské“, odzadu „maminko“, že… To je většinou bez pláča, např ne skalní města – Hřensko, Adršpach, asi již i Prachovské a podobné atrakce.


Tedy Velká srbská odzadu.. Malý portálek, ale Marcel „Katrem“ prošel.. následuje sešup po plotně dolů a teď příjde ten vořech – proslavený „Kulotrh“ v profilu ledviny s hrbolkem na spod. ..No do třetice to Marcelovi nevyšlo, asi přes zimu moc papal, éé žral a málo skotačil + shrnuté montérky (chce to jednodílné fáračky) + nalezení více na prostředek a finíto, „totální zácpa“ a ten dobrák za mnou se mě romelky snažil zapalovat svíčkou?! A babo raď! Za mnou zbytek mančaftu již hučel jak přeplněný čmeláčí hnízdo, volej nebyl, no tak jsem aspoň rozepnul montérky a v bojových trenclích se pchal dál, bylo to horší jak porod kleštěma a celý měsíc jsem si nesednul, no hlavně, že mám dvě zdravé a chytré děti (narozené cca 10 let po zážitku s Kulotrhem, he), asi se to nějak časem spravilo? Od té doby lozil Marcel do Velké srbské na Chlumu jen skrz mříže na podestě – base etáž a po žebříčku rovnou do „Zřícených dómů“, kde jen tak mimochodem bez pořádného světla mezi několikatunovými balvany – orientace nic moc… No aspoň ty „měkký“ nechoděj strašit dále do hlubin Velké srbské. Její celková délka je cca 800 – 1000 m, záleží kam se kdo „propchá“, že?

Ať žijí „Trogloidní čuňata“… Řekněte mi, přátelé, kdo by neměl rád „ďůre“ a jejich tajemství!?

Zdař bůh, é vůch… Jeskynní medvěd Marcel od Zvonu, též Ogden

Volně přístupné jeskyně Moravského krasu – jižní část

Pojďte navštívit možná trochu opomíjené, ale velice zajímavé místo. Jižní část Moravského krasu. Oblast sice neoplývá na první pohled patrnými turistickými lákadly, ale zejména v podzemí skrývá plno tajemství …

Jižní část Moravského krasu na první neoplývá žádnými velkými turistickými lákadly, jako jsou hrady s průvodci, velké hradní zříceniny, pečlivě nasvícené jeskyně s placeným vstupem a podobně. I přes to se tu ale dá najít mnoho zajímavého.

Vydáte-li se z Brna-Líšně pěšky nebo na kole proti proudu potoka Říčky, minete Líšeňské rybníky, několik bývalých a jeden stále funkční mlýn a po pár kilometrech se dostanete do míst, kde se v neprobádaném podzemí dodnes skrývá spousta tajemství. Nad Horním (Kaprálovým) mlýnem, který dnes slouží jako skautská základna, se klikatý tok Říčky střídavě ztrácí v podzemí a chvílemi zase vyvěrá na povrch. Ze své pravé strany přibírá vody Ochozského potoka, zleva pak někde v podzemí vody Hostěnického potoka. Právě v těchto mítsech, je těch zajímavostí možná nejvíc.


Na skalním ostrohu nad soutokem Říčky a Ochozského potoka se nachází známá archeologická lokalita, tunelovitá jeskyně Pekárna, proslulá nálezy pravěkých kamenných a kostěných nástrojů a hlavně rytin na kostech (souboj tří bizonů a stádo pasoucích se koní). K jejímu typickému širokému vchodu se dostanete od rozcestníku po stezce nedávno vylepšené schodištěm z dřevěných hranolů. Podle již zmíněných archeologických nálezů byla tato jeskyně v průběhu historie několikrát obývána různými kulturami lovci sobů počínaje a starými Slovany konče. Když si důkladně prohlédnete stěny jeskyně, můžete najít i skalní malby bizona a kozorožce. Nejedná se o zapomenuté památky na dávné obyvatele, ale o dílo amatérských nadšenců. kteří zde vytvořili kopie maleb z francouzské Altamiry. K malování použili přírodní materiál pocházející z nedalekého okolí a techniku velmi blízkou té, kterou možná používali pravěcí obyvatelé. Vydáte-li se do Pekárny ve správném období zimy, můžete obdivovat ledovou výzdobu sestávající nejen z klasických rampouchů, ale hlavně z ledových „trpaslíků“ dosahujících někdy i skoro metrové výšky.

Pozornějším návštěvníkům asi neunikne nedaleko Pekárny vchod do malé Hadí jeskyně. Na stráni na opačné straně Kamenného žlíbku zhruba ve stejné výšce, jako je Pekárna, jsou vchody do několika dalších jeskyní, z nichž nejnápadnější a největší je jeskyně Křížova, která byla v pravěku pravděpodobně taktéž osídlena.


Když se vydáte dál proti toku Říčky, dostanete se k Ochozské jeskyni. Ta byla objevena v roce 1831 a v letech 1966-1975 byla přístupná veřejnosti. Kvůli častým záplavám ale musel být provoz pro veřejnost ukončen. Dosud neznámým podzemním řečištěm zde protéká Hostěnický potok. Za vysokých stavů teče potok korytem na dně jeskyně, vytéká ven vchodem a vlévá se do Říčky. Na protějším (pravém) břehu říčky se dá nahlédnout do dalších jeskyní zahloubených ve skalním útvaru nazývaném Svaté schody. Prakticky hned naproti Ochozské jeskyně je to Netopýrka. Jedná se o poměrně rozsáhlou jeskyňku, vjejichž hlubinách se nachází občasný drobný vodní tok. Pozor! V plazivkách zadní části jeskyně hrozí závaly. Kousek výš proti proudu je zdaleka viditelný vchod do jeskyně Švédův stůl. Jedná se o významnou archeologickou lokalitu proslulou nálezem čelisti neandrtálského člověka.

Území v okolí Říčky se vyplatí navštívit v různých ročních obdobích. V suchých částech roku se Říčka v délce asi půl kilometru systémem takzvaných Hádeckých ponorů ztrácí v podzemí, zatímco při jarním tání nebo po větších deštích je možné ji vidět v některých místech i v jejím povrchovém korytě. První z Hádeckých ponorů je takzvaná estavela, tedy místo, které se podle výšky vodní hladiny chová někdy jako vývěr, někdy jako propadání. Velice zajímavé jsou i vodní poměry Hostěnického potoka. Ten se ve slepém údolíčku v horní části Kamenného žlíbku propadá v několika místech do podzemí. Podle stavu vody jsou aktivní ponory roztroušeny v úseku skoro půl kilometru. Území je velice cenné mimo jiné i tím, že se jedná o poslední žleb Moravského krasu, kterým nevede asfaltová silnice. Kdysi údolím Říčky procházela formanská cesta. Kvůli clům však formani tuto trasu opustili a začali jezdit oklikou kolem Hádů po trase, kterou dodnes vede silnice z Brna do Jedovnic.

Na své si zde přijdou nejen geologové a fandové podzemních záhad. Tato část Moravského krasu je velice atraktivní i svými krajinářskými hodnotami. Ti, kteří dávají přednost živé přírodě, najdou v horní části údolí mokré a podmáčené louky s vlhkomilnou vegetací a v ostatních částech lesní a lesostepní porosty s teplomilnou flórou a faunou.

Dostanete se sem buď z Brna z konečné autobusu č. 45 Mariánské údolí po modré značce vedoucí údolím Ochozského potoka až do Ochozu u Brna (přístupný linkou 201 a 202 jihomoravského IDS). Z opačné strany se sem dostanete z rozcestí Hádek nebo po žluté značce z Hostěnic (přístupné linkou 202 IDS JMK).

Na závěr ještě jedno důležité upozornění. Do jeskyní Moravského krasu je obecně zakázán přístup. Nakouknutí do jeskyní uvedených v tomto textu (kromě Pekárny) je víceméně tiše tolerováno. Při vstupu do podzemních prostor dbejte na vlastní bezpečnost (v některých místech hrozí například závaly). V případě, že přece jen dojde k nehodě, volejte linku 150 a oznamte nehodu v jeskyni. Výrazně tím zkrátíte dobu nutnou k tomu, aby mohla zasáhnout Speleologická záchranná služba.

Budete-li chtít navštívit některé běžně nepřístupné podzemní prostory, kontaktujte místní jeskyňáře. Bude-li to jen trochu možné, rádi vám vyhoví. Kontakty najdete na jejich webových stránkách. Odkazy doporučujeme hledat nejlépe na stránkách České speleologické společnosti www.speleo.cz

Odkazy doporučujeme hledat nejlépe na stránkách České speleologické společnosti. http://www.speleo.cz/

Historické podzemí v městečku Světlá nad Sázavou

Historická podzemí našich měst prožívají v poslední době něco jako boom. Nejstarší sklepy, doly, podzemní úkryty i tajné chodby, o kterých mluví pověsti, pocházejí obvykle ze středověku a mnohde se rovíjely až do přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na některých místech jsou středověké podzemní prostory skoro to jediné, co se nám dochovalo z dávných dob.
Jedním z měst, kde bylo podzemí nedávno opraveno a zpřístupněno veřejnosti, je Světlá nad Sázavou.

V horkých letních dnech lákají místa, kde se člověk může schovat před žhavými slunečními paprsky a trochu se ochladit. Jednou z možností, kam se uchýlit, jsou podzemní prostory, ve kterých obvykle panuje stálá roční teplota. Dobrou zprávou pro ty, kteří se o tato místa zajímají, může být to, že s postupujícími rekonstrukcemi historických jader našich měst dochází i k průzumu a mnohdy i poměrně rozsáhlýmm opravám historického podzemí. Odtud je pak jen krůček k dalšímu využití. Někdy se historické podzemí využívá k účelu, kterému původně sloužilo, tedy ke skladování všeho možného. Častěji však zde vznikají nové stylové hospody a někdy třeba galerie či výstavní sály. V mnohých městech se snaží alespoň kousek podzemních staveb ukázat veřejnosti.


Jedním z měst, které v poslední době zpřístupnilo své podzemí, je Světlá nad Sázavou, známá dnes spíše tím, že je zde umístěno nápravné zařázení pro ženy. S trochou nadsázky lze říci, že z původní středověké zástavby zbyly ve městě právě jen ty staré sklepy. Ve druhé polovině dvacátého století byla totiž Světlá poměrně silně poznamenána socialistickým stavebnictvím a velká část původních staveb navždy zmizela s povrchu zemského.

O světelském podzemí nehovoří téměř žádné známé historické prameny a není tedy přesně znám jeho účel. Je pravděpodobné, že některé ze skoro dvou set metrů chodeb, byly budovány jako sklepy a část pravděpodobně vznikla jako průzkumné štoly při pokudech o těžbu rud. Podle charakteru ražby lze odhadovat, že nejstarší části pocházejí ze 13. století, podobně jako podzemí v okolních městech, jako je například Ledeč nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Jihlava a další. Prakticky konečné podoby dosáhlo Světelské podzemí někdy v 15. století, ale i potom zde pravděpodobně docházelo k dalším ražbám a úpravám. Jednou za čas asi byly podzemní sklepy důkladně čištěny. Pravděpodobně někdy koncem devatenáctého století přestalo být podzemí ve větší míře využíváno a bylo z části zapomenuto a postupně zaváženo odpadky. Poslední průzkumné práce, včetně hrubého geodetického zaměření a snad i částečného vyčistění, zde byly prováděny za války, v roce 1944. Do vyčištění a zprůchodnění zanedbaných a dávno zapomenutých chodeb se pustili místní nadšenci na konci devadesátých let dvacátého století. Práce byly dokončeny v letech 199- až 2002 a po zabezpečení a instalaci bylo podzemí zpřístupněno veřejnosti.

Až budete skrz Světlou projíždět, vřele doporučuji zajít se do místního podzemí podívat. Chodby mají poměrně úctyhodné rozměry. Výška dosahuje 170 až 210 centimetrů, šířka se pohybuje mezi 160 a 240 centimetry. Na stěnách jsou vidět stopy po nástrojích, v jednom místě uvidíte studnu, skrz kterou, pravděpodobně omylem, stavitelé chodeb „prošli“ a ve stropě jsou vidět i větrací otvory. Náš obdiv k dávným stavitelům ještě vzroste, když si uvědomíme, že středověký horník v místních tvrdých horninách za den práce vyrubal něco kolem dvou a půl centimetru chodby a několikametrové větrací otvory byly vrtány dřevěnými vrtáky.

Prohlídka středověkého podzemí je možná mimo seznou tj. září – červen: každé úterý ve 13:00 hodin, v sezoně tj. červenec – srpen: úterý až pátek 10:00 a 13:00 hodin, sobota: 9:00, 11:00 a 13:00 hodin. Vstupenky zájemci mohou zakoupit v turistickém informačním centru na Náměstí Trčků z Lípy 16.

Více informací nejen o podzemí je na stránkách Kulturního zařízení Světlá nad Sázavou.

Jižní část Moravského krasu

Pokud chcete navštívit tuto část Moravského krasu je nejlepším místem pro začátek Brno.
Z Brna je možné vyrazit několika cestami. Jedna cesta vede po červené značce z Obřan,
kam se snadno dostanete místní dopravou. Další možnost je po žluté značce z Líšně přes Velkou Klajdovku. Samozřejmě že jsou i jiné možnosti..

Pokud chcete navštívit tuto část Moravského krasu je nejlepším místem pro začátek Brno. Z Brna je možné vyrazit několika cestami. Jedna cesta vede po červené značce z Obřan, kam se snadno dostanete místní dopravou. Další možnost je po žluté značce z Líšně přes Velkou Klajdovku. Samozřejmě že jsou i jiné možnosti.

Jestliže vyjdete po červené značce kolem řeky Svitavy můžete spatřit novodobé keltské? tábořiště, romské sídliště (pozor na rychle jedoucí vraky aut vezoucí značné množství lidí) a také, podle mne nepatrné, zbytky hradu Obřany ze 13. století. Dále lze pokračovat po zelené značce k Resslově hájovně. Pro osvěžení paměti – Josef Ressl vynalezl lodní šroub.

Od hájovny vede taková lesní silnička až do Bílovic nad Svitavou. Cestou potkáte několik pomníků, studánku Leoše Janáčka, a též hájovnu lišky Bystroušky. Totiž právě v okolních lesích se odehrává známý příběh Rudolfa Těsnohlídka o lišce Bystroušce. Zajímavostí, pomníčků známým i neznámým už bylo po cestě až dost. Vydejte se proto po žluté značce do údolí Říčky.

Po přejítí hlavní silnice z Brna na Ochoz sejdete k Hornímu mlýnu a odtud po modré značce proti proudu Říčky k jejímu vývěru. Skály tady nejsou úplně bílé, ale jsou porostlé mechy a proto mají zbarvení do zelena. Cesta údolím je velice příjemná. Po cestě je několik jeskyní, kde se lze bez úhony vyřádit. Po pravé straně je to volně přístupná Pekárna, kdy bylo nalezeno mnoho pozůstaků po pravěkém osídlení. Na levé straně údolí jsou jeskyně Netopýří, Malčina a Švédův stůl. Ochozská jeskyně je uzavřena.

Je možné zajít též k Hostěnickému propadání, ale podle mého je to ztráta času a iluzí o propadání. V případě tohoto propadání jde spíše o průsak a vůbec nemůže konkurovat mému oblíbenému Rudickému.

Na konci údolí je takový rybníček, okolo kterého je sice táboření zakázáno, ale i tak se tam táboří (pozor v mapách je značeno jako tábořistě). Je zde i občerstvení, ale nevím jak a kdy bývá otevíráno. Při špatném počasí lze najít útočiště v některé z jeskyní (myslím že to byl Švédův stůl, který nás zachránil před deštěm.)

Z Hádku lze pokračovat po zelené přes Březinu do Křtin. V Březině se nachází pěkný moderní kostel, který stojí za zhlédnutí i když zrovna nepatříte k lidem, kteří jsou křesťanského vyznání. Před Křtinami vede turistická značka kopřivami a maliním pod el. vedením, proto je dobré u koupaliště sejít na silnici. Ve Křtinách můžete navštívit barokní kostel z pol. 18. století. V okolí Křtin je též pár jeskyní z nichž některé jsou i přístupné a některé mají zajímavou historii.

Například jeskyně Vokounka je pojmenovaná podle Vávry Vokouna z Olomučan, který do mí byl schozen za prozrazení tajné stezky na Nový hrad švédům. V této jeskyni je 11 m hluboká propast a též tzv. Alabastrový zámek. Jeskyně má dvířka, která při naší navštěvě nebyla zamčena. Ke zdolání propasti postačí lano, osma, prusík a trochu síly a zručnosti. (PS: Vávra už tam není)

Ze Křtin je možno se vydat Josefovským údolím k Býčí skále a dalším jeskyním a dále pak k Novému hradu u Adamova, nebo po zelené značce do Rudice.