Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.
Jaký typ dovolené si chcete užít?
Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.
Výběr podle výletů v okolí
Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.
Všímejte si hodnocení ubytování
Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.
Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.
Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.
Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.
Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.
My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.
Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.
V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.
Prokleté hory – střecha Kosova
Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.
Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.
Království Prokletých hor
Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.
Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.
Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.
Nádherné pláže Indického oceánu, luxusní hotely, romantické večery
v exkluzivních restauracích, výlety na safari – tak to je Keňa.
Veliká bída, jeden z největších chudinských slumů na světě,
neustálé výpadky proudu, dopravní zácpy – tak to je také Keňa.
Co vás při návštěvě Keni čeká?
Cokoliv si přejete, a to doslova. Dáváte-li přednost dovolené s relaxací u moře, Keňa vám nabídne úžasné počasí po celý rok a nádherné romantické pláže podél Indického oceánu.
Nádherné pláže Indického oceánu, luxusní hotely, romantické večery v exkluzivních restauracích, výlety na safari – tak to je Keňa. Veliká bída, jeden z největších chudinských slumů na světě, neustálé výpadky proudu, dopravní zácpy – tak to je také Keňa.
Nejznámější a nejkrásnější je dle mínění místních i turistů Diane beach, kterou najdete asi hodinku jízdy jižně od Mombasy. Vybavte si obrázky pláží cestovních kanceláří, kde je bělostný písek, nádherné palmy lemují pobřeží. Tak přesně taková je Diane beach. Je to ráj na zemi, kde můžete relaxovat pod deštníky, upíjet osvěžující drinky nebo si vyjet do okolí na velbloudovi či si zakoupit jeden z výletů na safari. Pláž Diane je základnou pro mnoho agentur nabízejících safari. Dají se tu pronajmout i kola na vyjížďky do okolních vesnic. Pokud se rozhodnete zůstat na pár dnů nebo i celý pobyt, je vám k dispozici velký výběr ubytování ve svahilském stylu ve velmi přijatelných cenách. Jediné, co vás může lehce iritovat v tomto ráji na zemi, jsou místní „plážoví hoši“, kteří se vás budou snažit donutit koupit zboží všeho možného a myslitelného druhu. Jsou všudypřítomní a v mimosezóně, kdy je na pláži méně turistů otravují o to více. Když nejste dostatečně důrazní v odmítnutí, jsou schopni za vámi jít i několik kilometrů. Každou chvíli uslyšíte jambo, jambo…což znamená ahoj.
Safari v Keni
Safari je jistě neopakovatelný zážitek pro ty z nás, kdo je absolvují poprvé. Je to velmi vzrušující výprava, která se s návštěvou zoo opravdu nedá srovnávat. Můžete si zakoupit jednodenní výlet nebo i dvou a vícedenní s pobytem v kempech. Řidič je zároveň průvodce, který vám cestou vysvětlí „zákony džungle“ a sdělí své neuvěřitelné zážitky. Budete se cítit v bezpečí. Tito lidé mají bohaté zkušenosti a opravdu ví, co dělat v případě ohrožení. Před samotnou cestou dostanete instrukce, co si vzít s sebou a jak se obléknout. Jízda je velmi pohodlná i přes velmi nesouvislý terén. Připravte se na podívanou jako z dokumentárního filmu o zvířatech. Uvidíte lvy, slony, muflony, hrochy, zebry, gazely, žirafy, leopardy…Nejlepší čas je vyjet ráno, protože kolem poledne a v časech, kdy je velké horko, zvířata zalézají do chladu a uvidíte jich jen velmi málo.
Největším zážitkem je však migrace zvířat za zelenými pastvinami od července do října. Nikdy se nedá přesně určit, kdy migrace proběhne, záleží na počasí. Hlavně neproběhne v jediný den, protože se jedná opravdu o statisíce kusů zvířat. Jsou to sloni, žirafy, zebry, gazely, antilopy…Přecházejí řeku Mara, zdroj vody a okolí Serengeti využívají k pastvinám. Zpátky na jih se vrací v listopadu, kdy začíná období dešťů.
Další možností je vodní safari, které učaruje všem milovníkům podmořského světa. Tradiční dřevěná loď s posádkou vás doplaví do míst, kde můžete plavat s delfíny, šnorchlovat, pozorovat úžasně barevné ryby, mořské hvězdice, krásné korály. V ceně výletu je jídlo a pití, kterého je opravdu hodně a velký výběr. Na oběd se zajíždí do rybářské vesnice, kde se najíte pod útesy na úžasně prostřených stolech dekorovaných místními květinami. Místní ženy připravují mnoho druhů ryb, kraby, saláty, omáčky, kokosové ořechy, ovocné dezerty a to vše lákavě nazdobené, že prostě chcete ochutnat.
Masajské vesnice jsou jistě největší turistickou atrakcí. Masajové jsou pastevci, kteří žijí stále stylem života jako před staletími. Nebudete věřit tomu, co uvidíte. Chatrče ze slámy, větví a kravího trusu nemají okna. Na noc se Masajové přikrývají kůžemi a látkami. Přes den je v nich příjemně chladno oproti venkovním teplotám. Masajové jsou oblečeni do jednoho kusu látky, kde převládá červená barva. Zdobí se spoustou korálků. Pijí kozí krev s mlékem a jedí maso ze svých stád krav a koz. Ženy si vyholují vlasy, je to symbol jejich krásy. Nosí korálkové čelenky a límce a těžké náušnice. Muži si naopak pěstují dlouhé vlasy, které si zaplétají do copánků. Většinou je uvidíte s oštěpem v ruce. Masajové mohou mít více žen, ale každá musí mít svoji chatrč. Mužovo postavení určuje velikost stáda a množství dětí. Turisté mají o jejich život velký zájem, tak si mnozí z nich vydělávají svými rituálními tanci v hotelích pro turisty, či nechávají turisty nahlédnout do svých obydlích a prodávají jim svoje korálky jako suvenýry.
Na zastávce v Mombase
Až se nasytíte dobrodružstvím na souši i vodě, určitě musíte navštívit Mombasu. Je to město z části na ostrově, který je spojen s pevninou několika mosty. Je tu obrovský přístav, největší ve východní Africe, který je velkým centrem byznysu už po staletí. Centrum města vás uvítá bránou z obrovských sloních klů. Mombasa bývala portugalskou kolonií a hlavní turistickou atrakcí, co tu po Portugalcích zůstala je pevnost Fort Jesus ve Starém městě. Tato část města se postupem času a přívalem turistů proměnila v obchůdky se suvenýry a restaurace. Mtwapa Creek vám ukáže tropickou vegetaci, ptáky i rostliny. Mtwapa je vyhlášené místo svým nočním životem a mnoha kluby. Haller park je místem, které je tak trochu ZOO a safari v jednom. Je tady hlavně spousta opiček, které jsou velmi přátelské. Jako suvenýr si můžete dovézt foto s nimi.
Pokud chcete zažít nádherný den, navštivte určitě Shimba Hills národní park s krásnými vodopády, slony, antilopami a pralesem. Je to úžasné místo na fotografování.
Prostituce v Mombase je asi nejrozšířenější v zemi, jelikož je zde koncentrace turistů a v zemi veliká chudoba. Velmi mladé dívky se tu nabízejí na plážích a tančí polonahé v hotelích.
Jako suvenýry si můžete koupit mombasské sandály ručně vyrobené z kůže nebo starých pneumatik. Jsou velmi módní a originální v mnoha různých provedeních, barvách a mnohdy zdobené korálky. Mombasské látky jsou také vyhlášené, nosí je svahilské ženy. Prodávají se většinou po dvou. Lesos jsou potištěné látky na tělo a kikois jsou látky nošené jako šály.
V Keni se vyvarujte pití z kohoutku, stejně tak jako ledu v nápojích. Ovoce raději oloupejte před požitím.
Místa, která vás přenesou během vaší návštěvy Keni do jiného světa, určitě uchvátí vaše smysly, ale nejvíce se vám vtisknou do paměti lidé. Keňané jsou velmi pohostinní, milí lidé, kteří budou mít vždycky čas a náladu se s vámi dát do řeči. Mnozí Keňané nabízejí turistům za obnos mnohem nižší, než zaplatíte v hotelu, ubytování ve svých domovech. Zážitek je tak mnohem více autentický a mnohdy získáte přátele na celý život. Jsou pořád veselí a mají skutečný zájem dozvědět se o vás, vaší zemi. Stejně tak jako děti. Budou vděčni za váš čas, za to, že mohou s vámi jen promluvit. Jsou šťastné, i když žijí a učí se ve velmi nuzných podmínkách. Ve škole nosí uniformy a chození do školy si velmi považují. Chvilka s nimi rozsvítí váš den.
Hledáme-li v Evropě místa, kde se dá bezmyšlenkovitě toulat po
kopcích, lesích a zelených loukách, postavit stan, kde se zachce, užít si
samotu a klid rozlehlých a liduprázdných hor, zamíříme na Balkán. Před
nedávnem nás toulavé boty zavedly také do Makedonie, země neuvěřitelně
pohostinných lidí, sladkých rajčat a řízné rakije.
Hledáme-li v Evropě místa, kde se dá bezmyšlenkovitě toulat po kopcích, lesích a zelených loukách, postavit stan, kde se zachce, užít si samotu a klid rozlehlých a liduprázdných hor, zamíříme na Balkán. Před nedávnem nás toulavé boty zavedly také do Makedonie, země neuvěřitelně pohostinných lidí, sladkých rajčat a řízné rakije. Jakožto milovníky hor, lákala nás především Šar planina, neboli „Pestré hory“. Osmdesát kilometrů dlouhý hřeben, který na celých šedesáti kilometrech nepadá pod 2.000 m.n.m. Nejrozlehlejší pastviny v Evropě, kde se vedle stád ovcí prohání i roztomilí pejsci Šarplaninci. Dvacet tři vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 2.500 m a třicet devět jezer nejrůznějších tvarů a velikostí. Zkrátka dlouho jsme se nerozmýšleli a vyrazili.
Šar planinu jsme se rozhodli projít od jihu k severu, jako výchozí bod jsme zvolili místo zvané Pobeda – dnes již téměř opuštěnou stanici makedonských pohraničníků strategicky umístěnou na trojmezí Makedonie, Albánie a Kosova. Jen pár kilometrů od stanice se tyčí nejvyšší hora Makedonie i Albánie – Golem Korab 2.763 m patřící do pohoří Korab, které je stejně jako Šar planina součástí šarského horského systému. Do roku 2009 byly albánsko makedonské vztahy dost vyhrocené a z makedonské strany nebylo možné na horu vystoupit bez sáhodlouhých byrokratických procedur, úplatků, poplatků a doprovodu armády. Albánci na tom nebyli o mnoho lépe, za diktátorského režimu Envera Hodži bylo překročení hranice trestáno smrtí.
Dnes už je Golem Korab bez problému přístupný ze všech stran. Makedonci se zde dokonce vyřádili s červenou a bílou barvičkou a trasu na vrchol velice hustě vyznačili. Samotný výstup překvapí svou nenáročností. Samozřejmě, že vyžaduje jisté fyzické síly k překonání více jak 1.000 m převýšení, turistický chodník je však celou dobu vcelku příjemný. Žádné šplhání po čtyřech a balancování nad propastmi. Dokonce i těsně pod vrcholem se pasou stáda makedonských i albánských ovcí, malí drzí pasáčci natahují ruce po bonbonech a albánsky nadávají, že nemáme víc. Zkrátka hranice už dávno není takovým strašákem jako dřív.
Od zrušeného hraničního přechodu už vyrážíme přímo na několikadenní túru Pestrou planinou. Po značení se slehla zem, Makedonci zřejmě zbytkem barev vymalovali svá obydlí a na Šar planinu nezbylo. Nevadí, taháme staré jugoslávské mapy a míříme směr severozápad. Už od Pobedy nás doprovází chundelatá obluda, nic nepomáhá zahánění klackem, vrhání kamenů, ani výhružky. Krmit tě nebudeme, kamaráde, sami máme málo, dělej, jak myslíš. Hned první večer docházíme k salaši u potoka, pastýři jsou jako vždy vstřícní, ochutnáváme sýr, měníme makedonskou rakiju za našu slivovicu a jako dárek na cestu odnášíme dvě kila paprik. No nic, další dva dny budou paprikové. Méně vstřícní jsou místní pejskové, celou noc se s naší chundelatou obludou hádají o měsíc. Ráno se věrného Šarplanince snažíme nechat u salaše, ale bezúspěšně, chce se projít s námi a chránit nás před vlky a medvědy. Dostává jméno Jovanka a k večeři kolečko salámu.
Titov Vrv – nejvyšší hora Šar planiny
Na programu dalšího dne je krátká zacházka z hlavni trasy na Titov Vrv 2.748 m, dříve Velký Turek, který je nejvyšším vrcholem Šar planiny. Nejrozumnější cesta na špičatou horu s rozpadlou rozhlednou vede z lyžařského střediska Popova Šapka, my ovšem přicházíme z úplně opačného směru, a tak se škrábeme po čtyřech cestou necestou a ujíždějícím suťoviskem přes vrchol Turčin, až se nakonec doškrábeme k cíli. Rozhledna už nemá schody, ale i tak je odsud výhled krásný. Máváme do dálky Golem Korabu, není možné, že jsme tam byli teprve předevčírem. A taky koukáme kudy dál Šar planinou, skalnatý Treskavac a Kobylica vypadají strašidelně, bude to výživné.
Šar planinské pravidlo č.1 – každý vrchol se dá traverzovat
Nejsme žádní lovci vrcholů a tak nás traverzy velice těší, pár metrů pod kopcem vždy najdeme nezřetelnou ovčí stezku a pár metrů funění si odpustíme. Tu obcházíme zleva, tu zprava, takže ani ty kotníky nejsou večer vyhnuté na jednu stranu. V horách už jsme pár dnů a kromě prvního večera u salaše nikde ani živáčka. O to víc překvapí čtyřčlenná skupinka z bágly jdoucí z protisměru. To musí být Češi! Jsou to Češi, pozdravíme, rakiju nabídneme a pokračujeme každý po svém.
Albánské vesničky na konci světa
Pod Černým Vrvem nepěkně černá i obloha, váháme, zda to risknout a došplhat přes další sedlo k malému jezírku, jenže hlasitý hrom dělá v plánech jasno. Pláštěnky na batoh a hurá dolů do vesničky s poetickým názvem Vejce. V podhůří Šar planiny žije početná albánská menšina, čas jako by se zde zastavil někdy před sto lety. Staré chalupy, stará mešita a pohostinní starousedlíci. Malá hospůdka, kde si pochutnáváme na kávě z džezvy, jen to pivko chybí. Albánci jsou muslimové a zrovna tady na území Makedonie berou Alláhova přikázání dost vážně. Tak aspoň nakoupíme vejce na večeři, zatáboříme na fotbalovém plácku a ráno zpátky na hřeben.
Za Černým Vrvem se šarplaninský hřeben přiostřuje, přibývá skal a vzdušných výhledů, občas se i kolínka rozklepou. Postup je pomalejší a chvíle odjezdu se blíží. Nedá se nic dělat, posledních pár kilometrů pod osamělý vrch Ljuboten necháme na příště. Do údolí sestupujeme z Jezerského Vrvu více jak 2.000 výškových metrů, kolena tento počin kvitují s povděkem. Aspoň že dole ve vesnici Dobrošte nejsou Albánci, dneska už to pivo vážně potřebujeme. Poslední nocleh u malebné hospůdky ve stylu makedonského podnikatelského baroka. Úspěšně předstíráme, že ta chundelatá obluda, která žebrá u každého stolu, není naše. Ráno už jen pár kilometrů kukuřičným polem k nádraží v dědině Jegunovce s romantickou kulisou dýmu z místních oceláren a jede se domů. Jovance přejeme hodně štěstí, snad si najde novou skupinu a provede ji Šar planinou zpátky pod Korab.
Jaro je dávno za dveřmi, z hor konečně slézá sníh a jeho místo
pomalu vyplňují pestrobarevné koberce květin. To je ten pravý čas sbalit
batoh a vyrazit. Kam? Samozřejmě, že na Balkán! Třeba do Bosny a
Hercegoviny.
Jaro je dávno za dveřmi, z hor konečně slézá sníh a jeho místo pomalu vyplňují pestrobarevné koberce květin. To je ten pravý čas sbalit batoh a vyrazit. Kam? Samozřejmě, že na Balkán! Třeba do Bosny a Hercegoviny.
Bosna a Hercegovina je hornatá země v jihovýchodní Evropě naneštěstí stále doprovázená puncem války, která se zde odehrála v devadesátých letech. Jenže dnes už je to dvacet let, co válka skončila a byla by škoda, tuto kulturně a přírodně rozmanitou zemi vyškrtnout ze svých cestovatelských plánů. Že se zde turisté příliš nehrnou? To je jen otázka času, mohu-li poradit, vypravte se do Bosny co nejdříve. Necelých třicet kilometrů od hlavního města Sarajeva leží hned dvě pohoří ideální pro několikadenní turistiku – Visoćica a Bjelašnica. Pohodově se sem dostanete autobusem ze sarajevského předměstí Ilidža anebo autostopem, který na Balkáně není žádný velký oříšek.
Visoćica, zelená kráska plná závrtů a ledových studánek
Vápencové štíty Visoćice byly do nedávna téměř neznámé. Před deseti lety začala v horském údolí poblíž vesničky Sinanovići fungovat turistická chata spravovaná místním turistickým klubem, který také vyznačil několik turistických tras. Takový ryze nebalkánský komfort člověka překvapí a bosenská káva a lahev Sarajevska piva před cestou do hor zase nemálo potěší. Při první návštěvě jsem odsud vyrazila na jeden z nejvyšších vrcholů Vrh Vito, odkud se dá po mírně exponovaném hřebínku dojít až na vrchol Drstva s úžasným výhledem na hluboký kaňon řeky Rakitnice. Mé další toulky Visoćicou vedly liduprázdnou krajinou krasových závrtů k nejvyššímu vrcholu Džamija a do hlubokého údolí řeky Neretvy. Výlet, který se dá krásně zvládnout za tři dny. Nikde žádní turisté, jen stopy zvěře ve zbytcích loňského sněhu a prázdné salaše poskytující noční útočiště.
Pohořím Bjelašnica nepěkně otřásla válka v letech devadesátých. Vedla tudy jediná zásobovací cesta do obléhaného Sarajeva, a aby byla ubráněna, proběhlo zde mnoho krutých bojů. Z původních jednadvaceti horských vesniček zůstaly jen čtyři, mezi nimi i nejvýše položená bosenská vesnice Lukomir. Do Lukomiru jsem se vydala úzkou stezkou po hraně kaňonu Rakitnice s nádhernými výhledy na sousední Visoćicu. Stezka je z velké části značená a vede z nedaleké vesničky Umoljani přes kouzelné sedlo Gradina a údolí meandrujícího Studeného potoka, které na jaře zaplaví tisíce narcisů. V Lukomiru jako by se zastavil čas. Mladí lidé odsud dávno zmizeli do nedalekých měst, starousedlíci pomalu vymírají, jen pár podnikavých stařenek v muslimských krojích nabízí ručně pletené ponožky, domácí rakiju a kávu z džezvy. K tomu pár starých domků, rozpadlých salaší a opět ten nádherný výhled do údolí Rakitnice. Výstup na nejvyšší vrchol Bjelašnica, po kterém je pohoří pojmenováno, je skoro za hubičku. Vede sem šotolinová cesta vyzívající spíš náročné cyklisty než horské poutníky. Na vrcholu se tyčí zbytky rakouskouherské meteorologické stanice, údajně nejstarší na Balkáně. Druhou stranu hory pokrývají sjezdovky, které svou největší slávu zažily při zimní olympiádě v roce 1984.
Obě pohoří od sebe odděluje kaňon řeky Rakitnice dosahující hloubky až tisíc metrů. Kaňon je dlouhý pětadvacet kilometrů a na mnohých místech téměř neprůstupný, však se sem také první výprava odvážila až v druhé polovině dvacátého století. Pouhý metr úzké soutěsky, vodopády, modré laguny, ale také nebezpečí extrémně rychlého stoupání vodní hladiny a přemnožení zmije růžkaté. Zkrátka ideální nedělní procházka.
Na dohled od Sarajeva
Z Visoćice i Bjelašnice je to do Sarajeva, co by kamenem dohodil a zbytek dojel stopem. Když už do této oblasti zavítáte, byla by škoda, nechat si hlavní město Bosny a Hercegoviny nádherně položené v údolí řeky Miljacky ujít. Sarajevo založili doslova na zelené louce Osmané, po nich tu zůstaly nejstarší mešity, mosty a orientální tržnice. Za dob Rakouska – Uherska se město stalo působištěm významných českých architektů, kteří zde vystavěli ty nejdůležitější městské budovy, svatostánky katolíků, protestantů a ortodoxních křesťanů, ale i řadu obyčejných městských domů. Samozřejmě nepřehlédnete ani stopy války a nedávnou historii nejdéle obléhaného města v Evropě, svědkem jsou desítky hřbitovů zdobící svahy nad městem. Dnes je však válka minulostí a Sarajevo je opět příjemně živou metropolí s rušnými ulicemi i klidnými zákoutími. Věže kostelů, úzké minarety starých mešit, muzea, galerie a hlavně bosenské hospůdky a tržnice plné balkánských dobrot. Hezká tečka za horskými výlety.
POZOR, PAZI: Bosna a Hercegovina je nejvíce zaminovanou zemí v Evropě. Chystáte-li se ji navštívit, doporučuji kontaktovat některou z organizací zabývající se odminováváním země a vyžádat si mapy minových polí lokalit, do kterých míříte. Je třeba respektovat cedule a pásky, které nebezpečná místa ohraničují, vyhýbat se vybydleným domům a místům, kde lidská noha evidentně dvacet let nevkročila.
O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se
zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas,
oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům
známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a
severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.
O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas, oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.
Ríf v arabštině znamená venkov. V Maroku toto slovo značí rozlehlý region na severozápadě země, protkaný vyššími a nižšími horami a kopci, a obestřený tajemnou aurou. Od sedmdesátých let Ríf upadl v zapomnění. Bývalý král, Hassan II., neměl tyto hory rád, a tak jej prostě vyříznul z pomyslné mapy království. V regionu, kde nebyla takřka žádná infrastruktura – počínaje kvalitními cestami a konče lékaři a školami, a kde nebyl ani král, chopili se moci ti druzí. Na třicet let si moc nad Rífem rozdělili narkobaroni, mafie a různé náboženské skupiny s rozdílnou mírou radikalizace. A tak každý kout pohoří, každé jeho údolí, kvetlo v jiném duchu. Zatímco někde se kázala náboženská čistota, jinde se pěstoval hašiš na vývoz do Španělska. Ostatně, dodnes právě Ríf produkuje kolem 40 % celosvětové produkce hašiše. Což je zároveň obrovské turistické lákadlo.
Starý král je už šestnáct let mrtev a nový král má konečně sever rád. Poslal peníze a povolil otěže režimu. A tak, když se procházíte malebnými uličkami Chefchaouenu, je vám nabízen nejen odkup libovolného množství kuřiva, ale také návštěva plantáží a míst na sušení a skladování materiálu. Nikoho z místních to nepohoršuje a návštěvníci jsou nadšeni. Ne každé zákoutí je ale uzpůsobeno návštěvníkům. Do středního Rífu není radno jezdit – kolem silnic stojí prodejci, kteří skáčou před auta a řidiče, s nožem u krku, nutí k nákupu zboží. Kraj je to stále chudý a místní dělají, co mohou.
Ríf může nabídnout mnohé i pro ty, které nezajímá nákup ani produkce omamných látek. Magicky modrý Chefchaouen byl turisty objeven teprve nedávno a kruhové vodopády Akchour v jeho blízkostí jsou čerstvě odkrytým marockým tajemstvím. Národní park Hoceïma nabízí rozlehlé cedrové háje a květinová údolí, vedoucí k pobřeží a okolí španělské Ceuty jakoby místy vypadlo z filmu Avatar, vynecháte-li ty plachtící skály. Mou oblíbenou ale zůstane Taza.
Šest hodin jízdy vlakem od hlavního města Rabat stráží údolí mezi Atlasem a Rífem město Taza. Na rozdíl od jiných marockých měst, nemůže nabídnout velkolepé stavby ani nádherné monumenty. Dlouhé a vysoko položené hradby svírají malou medínu, ve které se těžko hledá hotel. Nové město se rozléhá pod ní. Ze všech stran Tazu obklopují hory, do kterých vás za pár korun odvezou místní velké taxíky. Můžete projít vesničky, navštívit hluboké rokle, nebo sledovat toky divokých řek. Když se ale rozhodnete pro cestu na jih od města, dorazíte k největšímu klenotu regionu, jeskyním Friouato.
Podle Maročanů se jedná o nejhlubší jeskynní systém severní Afriky. Více než pět stovek schodů vám umožní sestup podél kruhové díry v zemi, až na její dno, kde zírá malá, černá štěrbina. Když si zaplatíte průvodce, místní speleologové vás obléknou do kombinézy, na hlavu posadí helmu s baterkou a vpustí vás do hlubin země. Pro návštěvníky jsou zpřístupněné první tři kilometry komplexu. Po úzkých lávkách a železných žebřících se budete prodírat titěrnými otvory, brodit se podzemními jezery a opatrně přecházet nad černými spády. Tato zábava ale není pro každého. Řada těch, kteří se odváží udělat první krok do hlubin, z nich okamžitě zase vystupuje. Úzké prostory a tma dokáží nahnat strach i těm otrlým, kterým pak nezbývá, než počkat na zbytek skupiny na dně propasti, nebo před vstupem do jeskyní, které jako cenu útěchy nabízí aspoň krásný výhled do krajiny, nabízející zvláštní klid. A pak se mohou pomalu všichni vydat zpátky, přes cedrové lesy, kolem vodopádů a po ostrých serpentýnách, vedoucích do Tazy.
Tajemný a zapomenutý kout země, ve kterém se stále ještě pasou koně, kvetou mandlové stromy a ženy sbírají magické bylinky, které prodávají při cestách. Takový je Ríf a takový, doufám, ještě zůstane.
Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často
připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně
orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči
místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy,
líně se procházející po dunách Sahary.
Sedíme na barevných pokrývkách, které jsou ledabyle položené na širokých pohovkách. Na zemi leží ručně vyráběné koberce, které lemují chodby vedoucí do všech zdejších pokojů. Po kobercích se líně procházejí želvy a zkoumají všechny příchozí návštěvníky. Máme za sebou již několikadenní putování po Maroku, a tak si pohodlné lenošení v oblasti soutěsky Todra jaksepatří užíváme. Právě sedíme na malé terásce rodinného hotýlku, který patří našemu kamarádovi Hamouovi, kouříme vodní dýmku a pijeme mátový čaj.
Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy, líně se procházející po dunách Sahary. Sama jsem v Maroku poněkolikáté a tuto atmosféru mám opravdu strašně ráda.
Doma u Maročanů
Sejdu dolů po točitých schodech, suterén hraje všemi barvami a na zdi naleznete fotky celé místní rodiny. Dveře hotelu vedou do malinké uličky, kde tak jako na mnoha místech Maroka dominuje krásně zbarvená oranžová zem, a kde s křikem běhají místní veselé děti. Zaslechnu řinčení hrnců a jdu se podívat do kuchyně na přípravu jídla. Marocká kuchyně patří bezesporu mezi nejlepší, co jsem během svých cest měla možnost ochutnat. Hamou obratně zadělává na placky, vytahuje čerstvě pečenou zeleninu a nakukuje pod nádobu tajinu (kameninový hrnec pro přípravu marockých pokrmů), zda už má kuřecí maso tu správnou medovou barvu. V tu chvíli celou místnost prostoupí nádherná vůně pomalu pečeného masa a čerstvé máty, která je vedle připravena na čaj. Mimochodem, tajin seženete i u nás a není tak problém si tento lahodný pokrm připravit i během našich dlouhých zim, což jedině doporučuji.
Nevěřícně koukám na všechny hrnce, nástroje a pomůcky na vaření. Možná si Maroko představujete jako nepříliš bohatou africkou zem … nicméně kuchyně Hamoua je několikrát větší než ta moje, přičemž množství hrnců, nádob, moderní lednička … mě nenechávají na pochybách, že lidé v Maroku jídlo milují a umějí si je vychutnat. Zanedlouho již sedíme na čerstvém vzduchu, rukou nabíráme kousky masa se šťávou a družně se bavíme.
Soutěsku uprostřed berberských vesnic
Během jídla plánujeme zítřejší výlet. Hotel stojí nedaleko vstupu do soutěsky Todra, a tak to máme do výchozího místa, co by kamenem dohodil. Samotnou soutěsku tvoří masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka. V některých místech uvidíte až 300 metrů vysoké skalní stěny, které jsou také velmi oblíbené mezi horolezci. Ostatně, majestátností skal budete patrně ohromeni hned při vstupu do soutěsky. Todra však stojí za návštěvu také díky své poloze – je obklopena krajem palmárií a berberských vesnic. Když tedy vystoupáte na okolní plošiny, uvidíte pod sebou zelené oázy, děti jedoucí na oslíku či místní ženy nesoucí nůši na zádech.
I přes krásu místní krajiny je však na místě upozornění, které se týká paradoxně buď nedostatku, nebo nadbytku vody. Rada číslo 1. zní, nikdy se nevydávejte do okolních hor bez dostatečných zásob vody (toto pochybení by vás lehce mohlo stát život), a rada číslo 2. dejte si pozor na místní povodně. Po mohutném dešti se totiž občas stane, že se jejím dnem valí obrovské množství vody, s čímž mají místní bohaté zkušenosti. Jinak zde ale čas plyne krásně pomalu a bez starostí. Proto zde také mnoho cestovatelů končí tak, že se z plánovaného dne stane zastávka na týden.
Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde
se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a
to buď pěšky nebo lanovkou. Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a
vyrázíte ještě dál a ještě výše…
Na začátku července krásně vyšly dva svátky na čtvrtek a pátek, se sobotou a nedělí to dělalo rovné čtyři dny volna. Už ve středu navečer jsme naskákali do auta a jeli do Švýcarska. Cíl vysublimoval v průběhu cesty: Bernské Alpy.
První zastávka byl Bern. Zaparkovali jsme v centru na hlídaném parkovišti, stálo to pár korun a šli na procházku. Bern je pěkné, malé město, s mostem vysoko na čistou horskou řekou.
Druhá a další zastávky už byly horské. Já vám tu popíšu tip na jeden výborný výlet. Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou.Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrázíte ještě dál a ještě výše. Vše směrem na horskou boudu na hřebeni – Blümlisalphütte. Nejprve vylezete do jezera na další výškovou úroveń, kde je pár chatiček. Odtud vede cesta zpět do Kanderstegu po vrstevnici nad jezerem Oeschinensee, což je naprosto úžasná cesta.
Pokud ještě máte dost sil, vyplatí se pokračovat dále na hřeben, do šílenýho kopce až k ledovcům. Úžasná scenérie pro fotografy. Odtud se můžete vrátit stejnou cestou k chatičkám, nebo pokračovat až na horskou boudu Blümsalphüte. Ta je na hřebeni a vás opět bude čekat rozhodnutí, vrátit se stejnou cestou k chatičkám a pak po vrstevnici nad jezerem do Kanderstegu, nebo překročit hřeben a sejít do Griesalpu, v sousedním údolí. Půjdete-li do Griesalpu, doporučuji jít delší cestou přes Gamchi podél řeky Gamchibach. Spektakulární.
My to udělali tak, že jeden den jsme šli z Grisalpu k hřebeni a přes Gamchi zpět a druhý den to samé z Kanderstegu.
Samozřejmě, že v oblasti bude takových tipů na výlety spousta. Je to prostě parádní krajina. Našemu výletu bych dal pět hvězdiček z pěti. Ještě jsem zapomněl jeden údaj: cesta trvala 10 hodin.
Na prodloužený víkend do Švýcarska s Jáchymem, Radimem a Petrou
Keywords: krajina;hora;příroda
Pro letošní skupinovou dovolenou jsme si vybrali střediska Zillertalského
údolí, která jsou vzdálena přibližně sedm hodin jízdy autem
z moravské metropole a nabízejí více než 400 km sjezdových
tratí na jeden jediný skipass, včetně ledovce.
Pro letošní skupinovou dovolenou jsme si vybrali střediska Zillertalského údolí, která jsou vzdálena přibližně sedm hodin jízdy autem z moravské metropole a nabízejí více než 400 km sjezdových tratí na jeden jediný skipass, včetně ledovce. Během týdenního pobytu jsme si díky počasí celou dobu připadali jako pokusní králici – zažili jsme totiž fujavice i naprostá azura, déšť i sníh.
Útočiště pro nadcházejících šest dnů jsme našli na samém okraji městečka Schwendau v dřevěném domě u starší paní domácí, s možností koupě domácí pálenky a kravského mléka. Selské stavení s veškerým komfortem stojí přibližně 500 m od nástupní stanice na kabinovou lanovku Horbergbahn, vedoucí z údolí až k restauraci Bergrestaurant Horberg. U ní najdete i velmi zábavný aprés-ski bar, dětskou školku, servis, půjčovnu a další zázemí.
Většinu času jsme vzhledem k přívalu jízdychtivých turistů strávili ve středisku Mayrhofen, kde se davy lidí alespoň částečně dokázaly rozprostřít. I přes to byly svahy více než plné spíš horších a středně dobrých lyžařů, což ještě více vybízelo k ostražitosti.
Co dokáže počasí aneb Dnes se nejezdí
K naší velké smůle bylo středisko první den pobytu zavřené z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek. Jinak na tom nebyl ani protější vrchol Ahorn. Na možnosti lyžování v okolí jsme se zeptali dvou lidí na pokladě a dostali jsme stejnou odpověď – jediná možnost široko daleko je Eggalm. Nevěřili jsme a navíc nám bylo jasné, že tam budou mířit všichni z celého Zillertalu. Hledali jsme proto i vzdálenější střediska jako Kaprun, Saalbach, Kitzbühel a další s relativně rozumnou dojezdovou vzdáleností – vše se stejným výsledkem, zavřeno kvůli větru. Trošku pech na první den. Nevěšeli jsme ale hlavy a vyrazili tedy na doporučený Eggalm.
Po příjezdu jsme ale neměli kde zaparkovat a to ani podél silnice. Otočili jsme tedy auto a vrátili se na ubytování, kde jsme po komunikaci s dalšími lidmi přes telefon zjistili, že se dalo jezdit v 18 km vzdáleném středisku Hochzillertal – Kaltenbch, kam nám dokonce platí skipas. To by ale dámy na pokladně musely být lépe informovány. Pro dnešek tedy jen nadáváme a těšíme se na další den.
Mayrhofen se představuje v plné kráse! A ten Freeride!
Díky nočnímu sněžení ve dvou po sobě jdoucích nocích jsme si mohli dopřát kromě upravených sjezdovek i sluníčkem zalitý freeride. Jestli středisko Mayrhofen trošku znáte, tak se vám jistě vybaví ten nádherný skalnatý kopec pod gondolovou kabinovou lanovkou 150er Tux nebo žleby mezi horou Horbergjoch a Horberg, tak ty jsme si zvolili pro naše „prášení“. A byla to paráda.
Po pár sjezdech mimo sjezdovky jsme se vydali do všech směrů a hledali ty nejlepší svahy. Po chvíli hledání jsme je našli pod vrcholkem Horbergkarspitz. Šlo o červenou trať 27 a červenomodrou 7 – obě velmi dobré na carvingový oblouk. Vede odtud navíc přímá cesta zpět k hlavní kabince do údolí, což výrazně usnadňuje návrat před uzavřením sjezdovek. Je zde i jeda opravdu kvalitní černá (číslo 17) a naprosto báječná restaurace s obsluhou Unterbergalm, kde si dejte bezmasé špecle nebo suverénně nejchutnější hamburger široko daleko (ano jeden z nás usilovně testoval každý den).
Při ježdění v této oblasti, jste-li zdatnější lyžaři, byste neměli zapomenout na jednu z nejprudších sjezdovek v Evropě se sklonem 78 % s příznačným názvem Harakiri (vtipný video spot). Máte-li možnost, pak ji otestujte v pátek po 13:00, kdy vás při sjíždění vyfotí fotograf a vy pak máte možnost na internetu dohledat svoji fotku.
Večerní lyžování HochZillertal-Kaltenbach
Jste-li v Zillertalském údolí na více dní, určitě se neomezujte pouze na Mayrhofen. Za návštěvu stojí již zmiňovaný protější kopec Ahorn. Zde totiž přes zimu stojí sněhová vesnička z iglú s bary. Skipas platí i do dalšího obřího areálu HochZillertal – Kaltenbach, takže ani ten byste neměli vynechat. Když už do těchto končin nezavítáte přes den, tak si zde užijte alespoň páteční noční lyžování za neuvěřitelných 10 euro (19:00 – 22:00). Ze zkušenosti vám ještě mohu doporučit nepříliš veliký, ale dostačující krytý bazén s atrakcemi v Marhofenu, stojící u hlavní silnice probíhající údolím. Za zmínku v něm stojí především 101m dlouhý tobogán, který jen tak někde nemají.
V údolí zároveň najdete pivovar, který však bohužel není veřejně přístupný. Pokud však toužíte po exkurzi s alkoholem, pak navštivte v Zillertalském údolí domácí palírnu.
Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.
