Rubrika: Příroda a krajina

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.

Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.

Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.

Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.

Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.

Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.

Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.

Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.

Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra. Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se rozprostírající horské masivy a údolí.

Skotský Robin Hood

Již od rána hustě prší. Nezmění to však nic na tom, že se snažím vypátrat Lochneskou příšeru. Cílem je národní park Trossachs, kde se nachází spousta příležitostí pro poznávání místní přírody. Jako první míří naše výprava do údolí Balquhidder, které se nachází kousek od městečka Callender. V tomto místě si přijdou na své zvláště vyznavači historie. Nachází se zde hrob Roba Roye, který bojoval proti Angličanům. Skotský národní hrdina může být mnohým známý především díky romanopisci Waltru Scottovi, který o něm pojednává ve svém historickém románu. Někdo Rob Roye nazývá místním Robinem Hoodem a to díky jeho hrdinským činům. Nesmíme ztrácet čas, jen se na okamžik skloníme nad hrobem Roba a hned poté vyrážíme za dalším poznáváním.

Mezi horskými velikány

Krajina v této oblasti má spíše zalesněný charakter a tím se odlišuje od typických rozlehlých, nezalesněných údolí s pasoucími se stády ovcí. Strmé vrcholky hor, z nichž stékají volně potůčky přebytečné dešťové vody, které hora není schopna pohltit, dotvářejí místu pravou atmosféru. Míříme dál na sever a v našem výhledu se táhne pohoří Three Sister, pod nímž se sklání údolí Glen Coe. Dokonce jsme poctěni pohledem na nejvyšší horu Ben Nevis. Se svými 1344 metry je dokonce nejvyšší horou Velké Británie. Touha uvidět Lochnesku je však větší než zdolat právě tuto horu a proto mi musí stačit jen pohled na ni. Zdolám pouze menší horu Ben Ann, na jejímž vrcholu je perfektní výhled na některá jezera.

Fort Augustus a jeho „nej“

A jelikož jsem zvědavá, zda na mě Nessie čeká, míříme do vesnice Fort Augustus, které je cílem turistů bažících se setkat s tajemným stvořením. V tomto městečku se naskýtá také zajímavá podívaná na soustavu zdymadel na Kaledonském kanále. Kaledonský kanál je nejdelším ve Skotsku. Pozorovat funkci zdymadel na tomto kanále je možné právě ve Fort Augustu. Pokochám se pohledem na plavidla zdolávající díky tomuto zařízení výškový rozdíl a po této podívané už mě snad nic nezabrání v tom porozhlédnout se po příšerce.

Tváří v tvář Lochnesce

Nasedám na loď a jsem připravena na plavbu po jezeru Loch Ness. Před touto cestou jsem si pokládala otázku kdo, nebo co to vlastně je Lochneská příšera. Při mém pátrání jsem narazila na několik názorů. Podle některých vědců se jedná o druh zvířete, přesněji řečeno hada. Jiní se domnívají, že to je dinosaurus, druh ryby nebo dokonce vodní řasy. Jisté však je, že v této oblasti je na tomto tajuplném stvoření postaven slušný business. Není snad ani jeden obchůdek, kde by se nenašel suvenýr s podobou Nessie.

Také na lodi nás obchází jeden člen posádky a snaží se všechny přesvědčit o tom, jak příšeru viděl na vlastní oči. Vytahuje svůj mobilní telefon a chlubí se pořízenou fotografií s neidentifiko­vatelným objektem, který údajně má být příšerka. Na lodi jsou také různé sonary, radary, nebo alespoň jejich věrohodné napodobeniny, které neustále ukazují, v jaké hloubce se nacházíme a mají nám ohlásit případný výskyt toho úžasného monstra. Atmosféra perfektní až na to, že stále prší. Přestávám věřit, že zrovna mě se Lochneska zjeví a trochu zklamaně odcházím do podpalubí. A tam přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ano, skutečně Nessie přímo na obzoru. Honem vytahuji fotoaparát a mačkám spoušť, jako o závod. Pokud jste tedy ještě nikdy neviděli Lochneskou příšeru na vlastní oči, je čas vyrazit směr Skotsko a nechat se povozit po místním Loch Nesském jezeře. A jestli vás toulky za záhadným zjevením nelákají, jistě nebudete litovat, když vyrazíte za poznáním některého z dalších jezer, na které v této oblasti narazíte.

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra. Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se rozprostírající horské masivy a údolí.

Skotský Robin Hood

Již od rána hustě prší. Nezmění to však nic na tom, že se snažím vypátrat Lochneskou příšeru. Cílem je národní park Trossachs, kde se nachází spousta příležitostí pro poznávání místní přírody. Jako první míří naše výprava do údolí Balquhidder, které se nachází kousek od městečka Callender. V tomto místě si přijdou na své zvláště vyznavači historie. Nachází se zde hrob Roba Roye, který bojoval proti Angličanům. Skotský národní hrdina může být mnohým známý především díky romanopisci Waltru Scottovi, který o něm pojednává ve svém historickém románu. Někdo Rob Roye nazývá místním Robinem Hoodem a to díky jeho hrdinským činům. Nesmíme ztrácet čas, jen se na okamžik skloníme nad hrobem Roba a hned poté vyrážíme za dalším poznáváním.

Mezi horskými velikány

Krajina v této oblasti má spíše zalesněný charakter a tím se odlišuje od typických rozlehlých, nezalesněných údolí s pasoucími se stády ovcí. Strmé vrcholky hor, z nichž stékají volně potůčky přebytečné dešťové vody, které hora není schopna pohltit, dotvářejí místu pravou atmosféru. Míříme dál na sever a v našem výhledu se táhne pohoří Three Sister, pod nímž se sklání údolí Glen Coe. Dokonce jsme poctěni pohledem na nejvyšší horu Ben Nevis. Se svými 1344 metry je dokonce nejvyšší horou Velké Británie. Touha uvidět Lochnesku je však větší než zdolat právě tuto horu a proto mi musí stačit jen pohled na ni. Zdolám pouze menší horu Ben Ann, na jejímž vrcholu je perfektní výhled na některá jezera.

Fort Augustus a jeho „nej“

A jelikož jsem zvědavá, zda na mě Nessie čeká, míříme do vesnice Fort Augustus, které je cílem turistů bažících se setkat s tajemným stvořením. V tomto městečku se naskýtá také zajímavá podívaná na soustavu zdymadel na Kaledonském kanále. Kaledonský kanál je nejdelším ve Skotsku. Pozorovat funkci zdymadel na tomto kanále je možné právě ve Fort Augustu. Pokochám se pohledem na plavidla zdolávající díky tomuto zařízení výškový rozdíl a po této podívané už mě snad nic nezabrání v tom porozhlédnout se po příšerce.

Tváří v tvář Lochnesce

Nasedám na loď a jsem připravena na plavbu po jezeru Loch Ness. Před touto cestou jsem si pokládala otázku kdo, nebo co to vlastně je Lochneská příšera. Při mém pátrání jsem narazila na několik názorů. Podle některých vědců se jedná o druh zvířete, přesněji řečeno hada. Jiní se domnívají, že to je dinosaurus, druh ryby nebo dokonce vodní řasy. Jisté však je, že v této oblasti je na tomto tajuplném stvoření postaven slušný business. Není snad ani jeden obchůdek, kde by se nenašel suvenýr s podobou Nessie.

Také na lodi nás obchází jeden člen posádky a snaží se všechny přesvědčit o tom, jak příšeru viděl na vlastní oči. Vytahuje svůj mobilní telefon a chlubí se pořízenou fotografií s neidentifiko­vatelným objektem, který údajně má být příšerka. Na lodi jsou také různé sonary, radary, nebo alespoň jejich věrohodné napodobeniny, které neustále ukazují, v jaké hloubce se nacházíme a mají nám ohlásit případný výskyt toho úžasného monstra. Atmosféra perfektní až na to, že stále prší. Přestávám věřit, že zrovna mě se Lochneska zjeví a trochu zklamaně odcházím do podpalubí. A tam přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ano, skutečně Nessie přímo na obzoru. Honem vytahuji fotoaparát a mačkám spoušť, jako o závod. Pokud jste tedy ještě nikdy neviděli Lochneskou příšeru na vlastní oči, je čas vyrazit směr Skotsko a nechat se povozit po místním Loch Nesském jezeře. A jestli vás toulky za záhadným zjevením nelákají, jistě nebudete litovat, když vyrazíte za poznáním některého z dalších jezer, na které v této oblasti narazíte.

Ráj pro horolezce

Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.

Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.

Hlavní město Islámábád

Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.

Nenechte si ujít v Islámábádu

Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.

Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.

Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.

Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.

Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.

Úžasná pákistánská příroda

Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.

Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.

Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.

Mini Švýcarsko v Pákistánu

Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.

V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.

Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!

Ráj pro horolezce

Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.

Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.

Hlavní město Islámábád

Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.

Nenechte si ujít v Islámábádu

Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.

Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.

Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.

Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.

Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.

Úžasná pákistánská příroda

Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.

Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.

Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.

Mini Švýcarsko v Pákistánu

Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.

V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.

Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!

Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.

Dopravní maratón

Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.

Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.

Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).

V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).

Kolik stojí cesta do ráje?

Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.

Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.

Ne-Bojte se adrenalinu

Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.

Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.

Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.

Vrať se, až přestaneš mutovat

Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.

Vyber si svůj havajský sendvič

Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:

• Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
• Big Island -Ďábelský sendvič z rozpálené pece
• Maui – Dozlatova opečený sendvič pro gurmány
• Oahu –Vojínův sendvič přímo z Harbouru

I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.

Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.

Dopravní maratón

Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.

Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.

Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).

V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).

Kolik stojí cesta do ráje?

Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.

Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.

Ne-Bojte se adrenalinu

Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.

Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.

Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.

Vrať se, až přestaneš mutovat

Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.

Vyber si svůj havajský sendvič

Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:

• Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
• Big Island -Ďábelský sendvič z rozpálené pece
• Maui – Dozlatova opečený sendvič pro gurmány
• Oahu –Vojínův sendvič přímo z Harbouru

I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.

Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.

Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku

Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.

První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.

Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.

V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.

Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.

Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.

Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.

Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku

Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.

První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.

Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.

V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.

Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.

Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

Finsko?

Finsko, modrá obloha, písčitá pláž, azurová voda a jahody? Jde to dohromady? Většina našinců řekne, že nikoliv a při vyslovení této domněnky si ťukají na čelo, jak to vůbec někoho může napadnout. Ovšem zdaleka netuší, že se mýlí. Finsko není totiž jen bílým místem na mapě, které je známé svými nekonečnými pralesy s věčně zmrzlou půdou a psími spřeženími prohánějícími se po zamrzlých pláních na severu v Laponsku, či tisíci jezery se sauničkami rozprostřenými na jejich pobřežích ve střední a jižní části země. Ale je i místem, které poskytuje dostatek volnosti, soukromí a klidu. Málokdo si u nás uvědomí, že Finsko je dlouhé 1160 km, což je dvojnásobek délky naší republiky a tím pádem jeho klima není omezeno jen na arktické podnebí Laponska, ale nachází se i teplé středoevropské klima na jihu. A proto se není čemu divit, že můžete na jihozápadním pobřeží vylehávat na písčitých plážích, koupat se v obrovských jezerech či provozovat jakékoliv letní sporty s velkou výhodou letního slunovratu – i v noci. Do doby, než mi bylo nabídnuto jet do Finska na sběr jahod, jsem tuto zemi opomíjel stejně jako vy. A stejně jako mnozí z vás jsem se smál, že budu na severu Evropy dělat práci typickou pro jižní státy, jako je Španělsko či Itálie. Už první dny mi ale prozradily, že jsem se hluboce mýlil a mé teplé věci zůstaly po celou dobu pobytu takřka nedotknuté.

Jak jsem sehnal práci

Kolikrát mě někdo přepadne otázkou, jak jsem se vůbec dostal do Finska, kde a jak jsem hledal práci. V tu chvíli si uvědomím, že jsem měl obrovské štěstí, kterého si nesmírně vážím a které jsem snad i správně nasměroval. Totiž najít brigádu ve Finsku na farmě by až tak těžké nebylo, ale dostat se na malou rodinnou farmu, kde vás berou za téměř svého člena, je už těžší. Seveřané obecně jsou vůči lidem obezřetnější, ale vůbec ne nepřátelští. Když ve vás poznají dobrého přítele, jsou ochotní pro vás udělat první poslední, přátelství je upřímné a pevné. Proto se nikdo nemusí bát, že by mu při cestě za brigádou na sever hrozilo okradení či špatné zacházení. Je ovšem důležité si uvědomit, že obyvatelé severu jsou vskutku drsní lidé a jsou zvyklí tuze pracovat, tudíž od vás budou očekávat odpovídající pracovní morálku.

Abych se ale vrátil k mému štěstí. Konkrétně Finové jsou ze severských států asi největší nadšenci Slovanů, zejména střední Evropy. Zajímají se o naši kulturu, o naše technické výrobky – kupříkladu traktory Zetor či automobily Tatra a Škoda. Ve Finsku vůbec vítězí vzdělání technického směru než humanitního. A tak Finové rádi jezdí studovat v rámci kulturně – výměnného studijního programu Erasmus právě do českých vysokých škol. Čili tady vám už původ štěstí bude velmi napovězen. Můj dlouholetý kamarád, studující tehdy na vysoké škole, se seznámil s přátelským a sympatickým Finem, který jej vzápětí pozval na léto do Finska. Ale protože věděl, že pro nás jsou severské země drahé, domluvil jemu i mému bratrovi brigádu u rodinky žijící 50 km severně od bývalého hlavního města Turku, odkud je brával na různé výlety po jihozápadním pobřeží Finska. A tak se zrodila několikaletá spolupráce a hlavně opravdové přátelství.

Jako na Divokém Západě

Život uprostřed lesů a jezer je velmi klidný, leckterý obyvatel velkoměsta či penzista by toto místo považoval za učiněný ráj na zemi. Farma umístěná na mírném kopečku obehnaná poli a vzdálenějšími lesy, silnice prašné jako na Divokém Západě, potok a malé jezírko na dohled z kuchyně. Malé, asi dvoutisícové městečko vzdálené necelé tři kilometry, žijící téměř v duchovním rozpoložení, jehož atmosféru dotvářejí pánové posedávající s mariášem před malým činžovním domem, kluci prohánějící se po malém náměstíčku na mopedech, holky vysedávající na rampě skladu a auta střídající se před dvěma supermarkety. Nad městem ční kovová věž, z níž vzhlížíte na nekonečnou rovinu Finského jihu, pohled na stromy a louky ruší snad jen v západu slunce odrážející se lesklá nekonečná hladina jezera Pyhajarvi. Až na hlavní cesty spojující toto městečko s velikány jako je Turku, Eura či Loima, jsou zde převážně hlinito – kamenité cesty, vhodné jak pro bicykly, tak i auta. Po takové cestě se dostanete k jezeru, jež je široko daleko vyhlášeným rekreačním místem, ovšem neuvidíte zde přeplácané stavby hotelů, restaurací, barů a diskoték, nýbrž poklidné dřevěné sruby se zelenou upravenou trávou, stylovým zahradním nábytkem a naleštěnými Mercedesy.

O kousek dál na vás vykoukne menší záliv s jemným pískem, oblými kameny a molem. Voda dle síly větru naráží na břeh větší či menší silou, rozbíjí se o zdejší kameny a zejména při západu slunce skýtá dojemnou podívanou na hru přírody. Vedlejší záliv už tak klidný není, ovšem pro lidské pohodlí přívětivější, nabízí Finskou tradici a zároveň sen mnoha cestovatelů – saunu přímo u jezera. Krom této jedinečnosti Finska je zde krásná pláž s jemným pískem, při větších vlnách si zde připadáte jako u vod Atlantiku. Zaskočí-li vás špatné počasí, můžete grilovat v zastřešeném altánku s rožništěm uprostřed. Finové rádi takové místa využívají k relaxaci, saunu, pláž a grilování propojují do jednoho velmi příjemného dne, kdy získáte energii na rozdávání. Že je venku přes třicet stupňů a voda v jezeře je teplá? Nevadí, do sauny se jde i tak. Z ní se skáče šipka rovnou do jezera a následovně se sedí na pláži, sluní se a popíjí výtečné pivo Karhu , Karjala, Olvi či alkoholický sladký nápoj Koff. Na utěšení žaludků se griluje, zpívá a pije. Nakonec se spokojení Finové naloží do aut, rozezní se motory jejich leckdy silných aut a vydávají se na cestu domů, odkud pak často pokračují do měst za zábavou, nejznámější asi Karaoke.

A jde se pracovat

I při práci se zdejší život vyhýbá jakémukoliv stresu. Ráno v poklidu snídají, jak jinak než stylem západního souseda, Švédska. Tento výmysl je velmi vytříbený, neboť se najíte do syta a s radostí, jako byste byli pozváni na královskou hostinu. Na pole tedy nastupujete v plné síle, práce začíná kolem osmé hodiny ranní, kdy slunce už je dávno na obzoru a začíná rozpalovat první paprsky, takže zanedlouho ze sebe svlékáte i ty nejspodnější vrstvy. Krkavci slyšíce vaše kroky odlétají od jahod, jichž se zřejmě stihli pořádně najíst a vám tak přidělat práci navíc, protože špatné jahody musíte vyhazovat. Špatné jsou špatnými i pro to, že jsou často velmi nasáklé vodou a musíte je ze stonku opatrně brát, abyste neshodili okolní. Jahody se sbírají do malých, laminátových košíčků, které při naplnění váží nejvýše pět kilogramů. Výhodou přátelského prostředí je, že s vámi pracují i dvě rozdováděné dcerky farmáře, které se vás marně snaží naučit Finsky a když vidí, že v té hatmatylce plavete, od hrdla se začnou smát, až vás to popadne také.

Než se nadějete, je zde jedenáctá hodina a to je čas oběda. Žena farmáře rozprostře na stůl jídlo, obrovské kastroly plné brambor, masa a omáčky či polévky. Ve Finsku oběd nemá dva chody jako v tuzemsku, ale pouze jeden. Čili buď je na oběd jen polévka zahuštěná brambory a zeleninou, či jen druhý chod obsahující většinou brambory. Milovníci brambor, zeleniny a masa budou ve Finsku jásat, zdejší obyvatelé na ně nedají dopustit. Oběd je ještě obohacen o chleba s máslem, který se podává před začátkem jídelního obřadu. K pití je nabízeno často mléko či finsky mehua, tedy limonáda či šťáva. Po obědě vás nohy zanesou zpět na pole, těžko ohýbáte své přecpané tělo a v poledním žáru byste nejradši lehli na pláž a spali. Naštěstí už doděláváte zbylé řádky a za dvě hodiny na vás dvě malé slečny volají „kahviii“. A to „kahviii“ znamená často i konec směny. Opět se setkáváte s farmářem, jeho osmdesátiletým otcem, s nímž se dá krásně hrát na harmoniku, zpívat ruskou Katjusku a popíjet Finský „konjak“.

Odpoledne jako z ráje

Po siestě se dozvíte, v kolik hodin bude sauna, a v poklidu se přesunete do sprchy a vzápětí už sedíte na kole směrem do malého městečka Ylane, kde na vás v knihovně čeká internet a milá, přátelská obsluha, s kterou rádi vyměníte pár slov. V blízkém supermarketu si nakoupíte osvěžení a hurá směr jezero a pláž, tedy vyhlášenou rekreační oblast Kallika. Nemusíte se bát ani přeplněných pláží jako na pobřeží Costa Brava, ani placených pláží jako na Italské Riviéře. Jezero Pyhajarvi měří na délku kolem 60 km a skýtá tolik pláží s chatičkami a saunami, že opravdu každý si zde své místo najde. Tu a tam jsou pláže plnější, zejména v parných víkendech, kdy lidé z měst, stejně jako u nás, prchají do klidu přírody. A tak si dle své libosti lehnete na tuhle pláž, anebo na pláž o kousek dále. Zaplavete v modrých vodách jezera, které ač nejsou srovnatelné s teplotou Středozemního moře, jsou dostatečně teplé pro to, abyste zde uvolnili své prací zmožené tělo. Po pár tempech ve vlnách jezera se uchýlíte buďto na písčitou pláž, anebo dřevěné molo čnící nad vodou, odkud posloucháte zpěv ptactva, chytáte bronz od rozpáleného slunce nad vámi či posloucháte hudbu a díváte se na úžasnou scenérii jezera a jeho pobřeží. Pro milovníky četby je doslova rájem, lehnete-li si s knihou na molo v podvečerních hodinách, hladina jezera mírně šplouchá o pobřeží a vzduch již není tak neúprosně propálený.

Plně odpočatí a těšící se na saunu projíždíte na kole kolem krásných dřevěných srubů ozářených oranžovým slunečním svitem, až dorazíte na rozcestí, odkud se můžete vydat několika směry, ale vždy vás dovedou k farmě. Jedete-li přes městečko, míjíte po pravé straně starý dřevěný kostel, který stejně jako většina staveb ve Finsku je natřena sytou červenou barvou. Je-li kolem desáté hodiny večerní, červená barva doslova září v oranžové záři zapadajícího slunce. Lehce vjedete přímo na náves, kde ještě stihnete nakoupit trochu jídla a prohodit pár slov s místní mládeží. Tato pauza je téměř nutná, jelikož nastává těžší část cesty zpět na farmu, a tedy mírně do kopce, posléze z kopce a jak naschvál, ještě jednou do prudšího krátkého kopce. Následuje krátká rovinka a jste přímo na farmě.

Finský styl saunování

Po návratu na farmu už vás vítá farmář s pivem v ruce, zve vás ke stolu a dává vám na výběr z nápojů. Až dostatečně vychladnete a teplota v sauně je tak akorát, vlezete dovnitř a debata probíhá uprostřed vedra, kde tu a tam farmář chrstne vodu na kamna a vám se náporem tepla ztratí slova v neznámu. Sledujete jeho vysmátý a spokojený obličej, slibujete si, že příště náraz tepla nedáte na sobě znát, avšak chlapi severu jsou silnější. Sauna ve Finsku je vůbec odlišná té naší. Zatímco my jsme zvyklí si v sauně poležet delší dobu ve snesitelných teplotách, Finové jsou razantnější a vylévají vodu na rozpálené kameny jako o závod, což způsobuje rychlou absorpci tepla do prostoru. Vzduch je ale dýchatelnější, neboť voda se mění v páru a způsobuje mnohem vlhčí vzduch, než je tomu tak v našich plynově vytápěných saunách. V sauně tedy stráví kolem deseti minut, posléze vysedávají venku, popíjejí pivo a vesele se baví. V případě, že je sauna u jezera, se skáče ihned do vody, kde si i řádně zaplavete a po nepatrné chvíli na souši opět zalézáte do sauny. Po řádném vypocení vás čeká grilované maso, zelenina a pivo. Příjemná debata se všemi členy rodiny, po níž uleháte do postýlky ve svém podkrovním bytě s výhledem na zelenou louku a modrou oblohu.

Noční projížďka

Jste-li aktivní a nechcete jít hned spát, můžete si po chvíli odpočinutí vyrazit na lehkou vyjížďku na kole, byť je dvacettři hodin v noci. Polární den způsobuje, že tma začátkem července ve Finsku defacto neexistuje, začátkem srpna je asi od půlnoci do dvou či třech hodin rána. Můžu tedy vřele doporučit tuto noční vyjížďku, neboť vše je absolutně ztichlé, zapadající slunce vytváří neuvěřitelné obrazy severské divočiny a válející se mlha podél potoků tomu všemu dodává svůj půvab, což je pastva nejen pro oči a duši, ale i pro objektiv. Tu a tam můžete na noční vyjížďce zažít i nevídané dobrodružství, neboť v tamních hlubokých lesích se ukrývá pestrá škála zvěře, včetně vlků. A to se mi právě jednou, při návratu od jezera, přihodilo, že na silnici proti mně stojí vlk s jeho modrýma očima upřenýma přímo na mě. Krve by se mě člověk ve mě nedořezal v oné chvíli, avšak vlk jako jedinec je neškodný. Krom tohoto nebezpečí na vás žádné snad nečíhá, spíše ty příjemné okamžiky.

Takže…pojedete do Finska?

Takhle vypadá běžný pracovní den na samotném jihu Finska, v oblasti, kde žije drtivá většina obyvatel země. I přesto, že osídlení je zde mnohem hustší než na severu, vzdálenosti proti naší zemi jsou nesrovnatelné. Pro Finy, stejně jako Američany, pár desítek kilometrů sem, a pár desítek kilometrů tam nic neznamenají. Tamní lidé jsou zvyklí na cestování, které je v drtivě většině spojenou s osobními auty. Veřejná doprava zde tolik rozvinutá není. A pokud jede, je drahá. Proto lidé, když nemají k dispozici auto, využívají raději taxi služby, než samotné autobusové či vlakové spoje.

Sami vidíte, že i na jihu Finska můžete zažít krásné, slunné a teplé léto. Potkat úžasné, přátelské a obětavé lidi. Obdivovat čistotu, pořádek a dodržování pravidel. Seznamovat se s usměvavými, chytrými a anglicky mluvícími lidmi. Finsko je zemí, kde si každý najde své místo.

Finsko?

Finsko, modrá obloha, písčitá pláž, azurová voda a jahody? Jde to dohromady? Většina našinců řekne, že nikoliv a při vyslovení této domněnky si ťukají na čelo, jak to vůbec někoho může napadnout. Ovšem zdaleka netuší, že se mýlí. Finsko není totiž jen bílým místem na mapě, které je známé svými nekonečnými pralesy s věčně zmrzlou půdou a psími spřeženími prohánějícími se po zamrzlých pláních na severu v Laponsku, či tisíci jezery se sauničkami rozprostřenými na jejich pobřežích ve střední a jižní části země. Ale je i místem, které poskytuje dostatek volnosti, soukromí a klidu. Málokdo si u nás uvědomí, že Finsko je dlouhé 1160 km, což je dvojnásobek délky naší republiky a tím pádem jeho klima není omezeno jen na arktické podnebí Laponska, ale nachází se i teplé středoevropské klima na jihu. A proto se není čemu divit, že můžete na jihozápadním pobřeží vylehávat na písčitých plážích, koupat se v obrovských jezerech či provozovat jakékoliv letní sporty s velkou výhodou letního slunovratu – i v noci. Do doby, než mi bylo nabídnuto jet do Finska na sběr jahod, jsem tuto zemi opomíjel stejně jako vy. A stejně jako mnozí z vás jsem se smál, že budu na severu Evropy dělat práci typickou pro jižní státy, jako je Španělsko či Itálie. Už první dny mi ale prozradily, že jsem se hluboce mýlil a mé teplé věci zůstaly po celou dobu pobytu takřka nedotknuté.

Jak jsem sehnal práci

Kolikrát mě někdo přepadne otázkou, jak jsem se vůbec dostal do Finska, kde a jak jsem hledal práci. V tu chvíli si uvědomím, že jsem měl obrovské štěstí, kterého si nesmírně vážím a které jsem snad i správně nasměroval. Totiž najít brigádu ve Finsku na farmě by až tak těžké nebylo, ale dostat se na malou rodinnou farmu, kde vás berou za téměř svého člena, je už těžší. Seveřané obecně jsou vůči lidem obezřetnější, ale vůbec ne nepřátelští. Když ve vás poznají dobrého přítele, jsou ochotní pro vás udělat první poslední, přátelství je upřímné a pevné. Proto se nikdo nemusí bát, že by mu při cestě za brigádou na sever hrozilo okradení či špatné zacházení. Je ovšem důležité si uvědomit, že obyvatelé severu jsou vskutku drsní lidé a jsou zvyklí tuze pracovat, tudíž od vás budou očekávat odpovídající pracovní morálku.

Abych se ale vrátil k mému štěstí. Konkrétně Finové jsou ze severských států asi největší nadšenci Slovanů, zejména střední Evropy. Zajímají se o naši kulturu, o naše technické výrobky – kupříkladu traktory Zetor či automobily Tatra a Škoda. Ve Finsku vůbec vítězí vzdělání technického směru než humanitního. A tak Finové rádi jezdí studovat v rámci kulturně – výměnného studijního programu Erasmus právě do českých vysokých škol. Čili tady vám už původ štěstí bude velmi napovězen. Můj dlouholetý kamarád, studující tehdy na vysoké škole, se seznámil s přátelským a sympatickým Finem, který jej vzápětí pozval na léto do Finska. Ale protože věděl, že pro nás jsou severské země drahé, domluvil jemu i mému bratrovi brigádu u rodinky žijící 50 km severně od bývalého hlavního města Turku, odkud je brával na různé výlety po jihozápadním pobřeží Finska. A tak se zrodila několikaletá spolupráce a hlavně opravdové přátelství.

Jako na Divokém Západě

Život uprostřed lesů a jezer je velmi klidný, leckterý obyvatel velkoměsta či penzista by toto místo považoval za učiněný ráj na zemi. Farma umístěná na mírném kopečku obehnaná poli a vzdálenějšími lesy, silnice prašné jako na Divokém Západě, potok a malé jezírko na dohled z kuchyně. Malé, asi dvoutisícové městečko vzdálené necelé tři kilometry, žijící téměř v duchovním rozpoložení, jehož atmosféru dotvářejí pánové posedávající s mariášem před malým činžovním domem, kluci prohánějící se po malém náměstíčku na mopedech, holky vysedávající na rampě skladu a auta střídající se před dvěma supermarkety. Nad městem ční kovová věž, z níž vzhlížíte na nekonečnou rovinu Finského jihu, pohled na stromy a louky ruší snad jen v západu slunce odrážející se lesklá nekonečná hladina jezera Pyhajarvi. Až na hlavní cesty spojující toto městečko s velikány jako je Turku, Eura či Loima, jsou zde převážně hlinito – kamenité cesty, vhodné jak pro bicykly, tak i auta. Po takové cestě se dostanete k jezeru, jež je široko daleko vyhlášeným rekreačním místem, ovšem neuvidíte zde přeplácané stavby hotelů, restaurací, barů a diskoték, nýbrž poklidné dřevěné sruby se zelenou upravenou trávou, stylovým zahradním nábytkem a naleštěnými Mercedesy.

O kousek dál na vás vykoukne menší záliv s jemným pískem, oblými kameny a molem. Voda dle síly větru naráží na břeh větší či menší silou, rozbíjí se o zdejší kameny a zejména při západu slunce skýtá dojemnou podívanou na hru přírody. Vedlejší záliv už tak klidný není, ovšem pro lidské pohodlí přívětivější, nabízí Finskou tradici a zároveň sen mnoha cestovatelů – saunu přímo u jezera. Krom této jedinečnosti Finska je zde krásná pláž s jemným pískem, při větších vlnách si zde připadáte jako u vod Atlantiku. Zaskočí-li vás špatné počasí, můžete grilovat v zastřešeném altánku s rožništěm uprostřed. Finové rádi takové místa využívají k relaxaci, saunu, pláž a grilování propojují do jednoho velmi příjemného dne, kdy získáte energii na rozdávání. Že je venku přes třicet stupňů a voda v jezeře je teplá? Nevadí, do sauny se jde i tak. Z ní se skáče šipka rovnou do jezera a následovně se sedí na pláži, sluní se a popíjí výtečné pivo Karhu , Karjala, Olvi či alkoholický sladký nápoj Koff. Na utěšení žaludků se griluje, zpívá a pije. Nakonec se spokojení Finové naloží do aut, rozezní se motory jejich leckdy silných aut a vydávají se na cestu domů, odkud pak často pokračují do měst za zábavou, nejznámější asi Karaoke.

A jde se pracovat

I při práci se zdejší život vyhýbá jakémukoliv stresu. Ráno v poklidu snídají, jak jinak než stylem západního souseda, Švédska. Tento výmysl je velmi vytříbený, neboť se najíte do syta a s radostí, jako byste byli pozváni na královskou hostinu. Na pole tedy nastupujete v plné síle, práce začíná kolem osmé hodiny ranní, kdy slunce už je dávno na obzoru a začíná rozpalovat první paprsky, takže zanedlouho ze sebe svlékáte i ty nejspodnější vrstvy. Krkavci slyšíce vaše kroky odlétají od jahod, jichž se zřejmě stihli pořádně najíst a vám tak přidělat práci navíc, protože špatné jahody musíte vyhazovat. Špatné jsou špatnými i pro to, že jsou často velmi nasáklé vodou a musíte je ze stonku opatrně brát, abyste neshodili okolní. Jahody se sbírají do malých, laminátových košíčků, které při naplnění váží nejvýše pět kilogramů. Výhodou přátelského prostředí je, že s vámi pracují i dvě rozdováděné dcerky farmáře, které se vás marně snaží naučit Finsky a když vidí, že v té hatmatylce plavete, od hrdla se začnou smát, až vás to popadne také.

Než se nadějete, je zde jedenáctá hodina a to je čas oběda. Žena farmáře rozprostře na stůl jídlo, obrovské kastroly plné brambor, masa a omáčky či polévky. Ve Finsku oběd nemá dva chody jako v tuzemsku, ale pouze jeden. Čili buď je na oběd jen polévka zahuštěná brambory a zeleninou, či jen druhý chod obsahující většinou brambory. Milovníci brambor, zeleniny a masa budou ve Finsku jásat, zdejší obyvatelé na ně nedají dopustit. Oběd je ještě obohacen o chleba s máslem, který se podává před začátkem jídelního obřadu. K pití je nabízeno často mléko či finsky mehua, tedy limonáda či šťáva. Po obědě vás nohy zanesou zpět na pole, těžko ohýbáte své přecpané tělo a v poledním žáru byste nejradši lehli na pláž a spali. Naštěstí už doděláváte zbylé řádky a za dvě hodiny na vás dvě malé slečny volají „kahviii“. A to „kahviii“ znamená často i konec směny. Opět se setkáváte s farmářem, jeho osmdesátiletým otcem, s nímž se dá krásně hrát na harmoniku, zpívat ruskou Katjusku a popíjet Finský „konjak“.

Odpoledne jako z ráje

Po siestě se dozvíte, v kolik hodin bude sauna, a v poklidu se přesunete do sprchy a vzápětí už sedíte na kole směrem do malého městečka Ylane, kde na vás v knihovně čeká internet a milá, přátelská obsluha, s kterou rádi vyměníte pár slov. V blízkém supermarketu si nakoupíte osvěžení a hurá směr jezero a pláž, tedy vyhlášenou rekreační oblast Kallika. Nemusíte se bát ani přeplněných pláží jako na pobřeží Costa Brava, ani placených pláží jako na Italské Riviéře. Jezero Pyhajarvi měří na délku kolem 60 km a skýtá tolik pláží s chatičkami a saunami, že opravdu každý si zde své místo najde. Tu a tam jsou pláže plnější, zejména v parných víkendech, kdy lidé z měst, stejně jako u nás, prchají do klidu přírody. A tak si dle své libosti lehnete na tuhle pláž, anebo na pláž o kousek dále. Zaplavete v modrých vodách jezera, které ač nejsou srovnatelné s teplotou Středozemního moře, jsou dostatečně teplé pro to, abyste zde uvolnili své prací zmožené tělo. Po pár tempech ve vlnách jezera se uchýlíte buďto na písčitou pláž, anebo dřevěné molo čnící nad vodou, odkud posloucháte zpěv ptactva, chytáte bronz od rozpáleného slunce nad vámi či posloucháte hudbu a díváte se na úžasnou scenérii jezera a jeho pobřeží. Pro milovníky četby je doslova rájem, lehnete-li si s knihou na molo v podvečerních hodinách, hladina jezera mírně šplouchá o pobřeží a vzduch již není tak neúprosně propálený.

Plně odpočatí a těšící se na saunu projíždíte na kole kolem krásných dřevěných srubů ozářených oranžovým slunečním svitem, až dorazíte na rozcestí, odkud se můžete vydat několika směry, ale vždy vás dovedou k farmě. Jedete-li přes městečko, míjíte po pravé straně starý dřevěný kostel, který stejně jako většina staveb ve Finsku je natřena sytou červenou barvou. Je-li kolem desáté hodiny večerní, červená barva doslova září v oranžové záři zapadajícího slunce. Lehce vjedete přímo na náves, kde ještě stihnete nakoupit trochu jídla a prohodit pár slov s místní mládeží. Tato pauza je téměř nutná, jelikož nastává těžší část cesty zpět na farmu, a tedy mírně do kopce, posléze z kopce a jak naschvál, ještě jednou do prudšího krátkého kopce. Následuje krátká rovinka a jste přímo na farmě.

Finský styl saunování

Po návratu na farmu už vás vítá farmář s pivem v ruce, zve vás ke stolu a dává vám na výběr z nápojů. Až dostatečně vychladnete a teplota v sauně je tak akorát, vlezete dovnitř a debata probíhá uprostřed vedra, kde tu a tam farmář chrstne vodu na kamna a vám se náporem tepla ztratí slova v neznámu. Sledujete jeho vysmátý a spokojený obličej, slibujete si, že příště náraz tepla nedáte na sobě znát, avšak chlapi severu jsou silnější. Sauna ve Finsku je vůbec odlišná té naší. Zatímco my jsme zvyklí si v sauně poležet delší dobu ve snesitelných teplotách, Finové jsou razantnější a vylévají vodu na rozpálené kameny jako o závod, což způsobuje rychlou absorpci tepla do prostoru. Vzduch je ale dýchatelnější, neboť voda se mění v páru a způsobuje mnohem vlhčí vzduch, než je tomu tak v našich plynově vytápěných saunách. V sauně tedy stráví kolem deseti minut, posléze vysedávají venku, popíjejí pivo a vesele se baví. V případě, že je sauna u jezera, se skáče ihned do vody, kde si i řádně zaplavete a po nepatrné chvíli na souši opět zalézáte do sauny. Po řádném vypocení vás čeká grilované maso, zelenina a pivo. Příjemná debata se všemi členy rodiny, po níž uleháte do postýlky ve svém podkrovním bytě s výhledem na zelenou louku a modrou oblohu.

Noční projížďka

Jste-li aktivní a nechcete jít hned spát, můžete si po chvíli odpočinutí vyrazit na lehkou vyjížďku na kole, byť je dvacettři hodin v noci. Polární den způsobuje, že tma začátkem července ve Finsku defacto neexistuje, začátkem srpna je asi od půlnoci do dvou či třech hodin rána. Můžu tedy vřele doporučit tuto noční vyjížďku, neboť vše je absolutně ztichlé, zapadající slunce vytváří neuvěřitelné obrazy severské divočiny a válející se mlha podél potoků tomu všemu dodává svůj půvab, což je pastva nejen pro oči a duši, ale i pro objektiv. Tu a tam můžete na noční vyjížďce zažít i nevídané dobrodružství, neboť v tamních hlubokých lesích se ukrývá pestrá škála zvěře, včetně vlků. A to se mi právě jednou, při návratu od jezera, přihodilo, že na silnici proti mně stojí vlk s jeho modrýma očima upřenýma přímo na mě. Krve by se mě člověk ve mě nedořezal v oné chvíli, avšak vlk jako jedinec je neškodný. Krom tohoto nebezpečí na vás žádné snad nečíhá, spíše ty příjemné okamžiky.

Takže…pojedete do Finska?

Takhle vypadá běžný pracovní den na samotném jihu Finska, v oblasti, kde žije drtivá většina obyvatel země. I přesto, že osídlení je zde mnohem hustší než na severu, vzdálenosti proti naší zemi jsou nesrovnatelné. Pro Finy, stejně jako Američany, pár desítek kilometrů sem, a pár desítek kilometrů tam nic neznamenají. Tamní lidé jsou zvyklí na cestování, které je v drtivě většině spojenou s osobními auty. Veřejná doprava zde tolik rozvinutá není. A pokud jede, je drahá. Proto lidé, když nemají k dispozici auto, využívají raději taxi služby, než samotné autobusové či vlakové spoje.

Sami vidíte, že i na jihu Finska můžete zažít krásné, slunné a teplé léto. Potkat úžasné, přátelské a obětavé lidi. Obdivovat čistotu, pořádek a dodržování pravidel. Seznamovat se s usměvavými, chytrými a anglicky mluvícími lidmi. Finsko je zemí, kde si každý najde své místo.

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.

Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby

A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.

Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.

Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.

Kempování na Antarktidě

Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.

Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.

Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.

V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.

Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.

Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků

Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.

Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.

Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.

Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě

Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.

Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.

Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.

Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.

Deception Island a obří tuleňi

Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.

Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.

Zpátky do Argentiny

Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!

Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.

Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby

A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.

Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.

Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.

Kempování na Antarktidě

Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.

Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.

Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.

V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.

Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.

Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků

Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.

Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.

Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.

Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě

Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.

Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.

Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.

Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.

Deception Island a obří tuleňi

Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.

Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.

Zpátky do Argentiny

Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!

Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.

Buenos Aires

Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.

Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.

Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.

Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.

Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.

Buenos Aires

Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.

Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.

Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.

Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.

Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky

Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.

Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.

Nádherná cesta soutěskou do Quiatou

Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.

Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky

Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.

Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.

Nádherná cesta soutěskou do Quiatou

Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.

Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.

Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.

Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas

Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.

Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.

Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.

Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.

Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas

Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.

Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.