Rubrika: Příroda a krajina

Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.

Nic ale není zadarmo. Celý den cesty z Manily po špatně udržovaných cestách, často bez krajnic, je zážitkem sám o sobě. Pokud se oprostíte od adrenalinové jízdy a začnete si užívat výhled do krajiny, kde se údolí zařezávají stovky metrů hluboko a horské vrcholky sahají až nad mraky, zatají se vám dech. Na svazích jsou stále častěji vidět rolníci, jednotlivá pole propojují kanály, hráze zamezují úniku vody dolů po svahu. Krajina začíná získávat svoji specifickou tvář. Brzy se ocitáte v Banaue.

Rýžové terasy na Filipínách

Terasový způsob obdělávání půdy se v provincii Ifugao praktikuje už asi dva tisíce let. Dávní budovatelé teras zjevně oplývali značnými znalostmi pozemního i vodního stavitelství. Teoretické vědomosti i praktické dovednosti potřebné k údržbě teras, podporované nejrůznějšími obřady, se předávaly ústně z generace na generaci. První plodinou, která se na terasách v minulosti pěstovala, bylo taro. Teprve později ho postupně nahrazovala rýže, která se do horských oblastí dostala zhruba před tisícem let a dnes je zde plodinou převažující. Zdomácněla tu natolik, že je v zásadě považována za původní plodinu. V současnosti se v kraji pěstuje dokonce dvanáct druhů původní rýže, každá s poetickým názvem a vlastním příběhem. Všechny jsou ale často nahrazovány vyšlechtěnou odrůdou, která je daleko odolnější vůči škůdcům. Kromě rýže se na svazích pěstují i další plodiny, např. zelenina, cukrová třtina, banány, citrusy či káva, která je hlavním vývozním artiklem.

Pěstování rýže bylo spojeno s určitou společenskou prestiží, kdežto obhospodařování hlízovitých rostlin naopak náleželo nižším vrstvám. Jednotlivé klany se tak společensky rozrůznily, k čemuž přispěly i jejich majetkové poměry. Pro sociální postavení bylo rozhodující bohatství představované rýží, vodními buvoly a v minulosti též otroky. V obchodu rýže zcela zastupovala platidlo, Ifugaové ji často směňovali s lidmi z nížin za bavlnu, tkaniny nebo dokonce kov a sklo.

Zemědělství určovalo nejen postavení člověka ve společnosti, ale i běh každodenního života. Hlavními mezníky místního kalendáře byla období setí, sklizně a údržby polí. Ta se od pradávna provádí ručně nebo jen s primitivními dřevěnými nástroji. Terasy se dodnes zahrazují kameny a blátem; vzniká tak důmyslný systém hrází a kanálů, který využívá každičkou kapku vody, jež spadne na vrcholcích hor a postupně projde od svrchních teras až k těm níže položeným. Práce na polích se tradičně účastní všichni příslušníci rodu. Díky tomu se znalosti předávají z generace na generaci v neměnné podobě. Zároveň se utužují sousedské vztahy, jelikož udržení celého systému hospodaření na rýžovištích vyžaduje spolupráci celé komunity.

Způsob života filipínských Ifuagaů

Každou činnost doprovází řada rituálů, které mají zajistit bohatou sklizeň a usmířit bohy. Většinou se odehrávají přímo na polích, případně ve vesnici. Starší lidé vyprávějí za žvýkání betelu mytické příběhy o významu a původu rýže, a předávají tak příběhy svých otců dál.

Zdejší osady tvoří vždy jen několik málo staveb. Tradiční domy Ifugaů jsou charakteristické čtvercovým půdorysem, pyramidovitou střechou ze sloní trávy, ale hlavně tím, že obytná část stojí vyvýšena na čtyřech kůlech nad zemí, což je ochranné opatření proti hadům. Masivní střecha překrývá boční stěny domku, jediným místem, kudy může dovnitř vstoupit světlo, je vchod. Dokonce chybí i komín, kouř prochází při vaření přímo mezi stébly trávy, a střechu tak impregnuje. Nad vchodem nebo po jeho stranách bývá zvykem zavěsit zvířecí lebky. Pro zdejší bohy je to signál úcty a obětování.

S nástupem moderní doby odcházejí mladí lidé stále častěji do měst, a pole nemá kdo obdělávat. Neudržovaná pole se však začínají rozpadat. Zdejší krajina se pravidelně potýká se sesuvy půdy, které jsou pro nezpevněné terasy skutečnou pohromou. K záchraně unikátního systému terasovitých polí, který je jedinou filipínskou památkou nedotčenou kolonialismem, by mělo přispět i to, že byl již v roce 1995 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.

Do nitra filipínské přírody

Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu.

Cesta za panenskou přírodou v pohoří Sierra Madre probíhajícím podél severovýchodního pobřeží Luzonu je zdlouhavá, vede přes nekonečné planiny, které jako by nikdy nepoznaly nic vyššího než rostlinky obilnin. Všechny říční toky jsou zregulovány člověkem, aby veškerou svou vodu dodaly na okolní pole. Každý, koho se zeptáte na Palanan, nevěřícně kroutí hlavou, jako byste hledali cestu do Atlantidy. Vstupní branou do zelené divočiny je město Cauayan. Místo k rekreaci to rozhodně není. Jedinou „zábavou“ těchto končin je pěstování rýže a oprava traktorů. Celé město má atmosféru obřího prašného tržiště. Cizinců tu mnoho není, a proto je na každém kroku sledují zvídavé pohledy.

Zdejší letiště na první pohled aeroport opravdu nepřipomíná. Lidé s balíčky posedávají podél prašné cesty a uvnitř menší plechové haly. Postupně jeden po druhém váží své balíky a skládají je na hromadu. Všemu tomu chaosu zřejmě šéfuje menší usměvavá žena. U provizorního okénka se ptám na let do Palananu. Po koupi letenky mne žena posílá na osobní váhu a já zatím vůbec netuším, co je špatně. Po chvíli čekání je čas k odletu. Na pokyn ženy se vydávám na travnatou ranvej a teprve teď mi dochází, že o takovou cestu zase až tolik nestojím. V ten okamžik se mě ale na názor už nikdo neptá. Jeden z pracovníků letiště mi bere batoh a cpe ho do zavazadlového prostoru mezi slepice, zatímco druhý mužík mě usazuje vedle pilota. Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k protestní tirádě, zabouchla se za mnou dvířka a čtyřmístná cessna se dala do pohybu.

Z ptačí perspektivy vypadá kraj zprvu stejně nudně jako ze země. Pod námi leží malá políčka, mezi kterými se klikatí prašné cesty. Po chvíli se ale tu a tam začínají objevovat první stromy a zemědělská krajina začíná ustupovat divočině. Reliéf se rázem mění v hornatou krajinu a po zemědělských planinách už není ani památky. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírají hory pokryté zelenými lesy. Bujná vegetace tropické džungle vytváří celistvý zelený koberec. Po půl hodince letu se krajina opět viditelně mění a znovu ohlašuje přítomnost člověka. Příležitostná políčka narušují celistvost pralesní pokrývky, kterou navíc protkávají klikatící se vodní toky. Na břehu řeky se objevuje několik málo domků a mezi nimi prašná silnice vedoucí odnikud nikam. Pilot začíná pomalu klesat a srovnává se s horizontem. První kontakt se zemí rozhodně není nijak příjemný.

Jakmile letadlo zastaví, začínají se kolem shromažďovat vesničané a přebírají náklad zaslaný z civilizace. Přes všechen ruch panující kolem letadla mi neušlo, že jsem středem pozornosti. Filipínci všeobecně nemají příliš pochopení pro osamocené cestovatele. Často se k vám připojí, jen abyste nebyli sami. V odlehlém místě typu Palananu je pro ně představa osamoceného cestovatele naprosto absurdní.

Život v Palananu

Palanan je město s 16 000 obyvateli převážně pinoyského původu, založené španělskými kolonizátory už v roce 1609. Koloniální éra se však na jeho vzhledu nijak výrazně nepodepsala. Dějiny vstoupily do Palananu jedinkrát, a to v roce 1901, když zde na konci filipínsko-americké války Američané zajali prvního filipínského prezidenta Emilia Aguinalda. Dnešní stavby jsou pravděpodobně velmi podobné těm, jaké stavěli první osadníci. Bambusové domky, na zahrádce palmy a slepice. Snad jen střechy z vlnitého plechu jsou vymožeností moderní doby. Jediná dvoupatrová budova patří místním obchodníkům. V přízemí se nachází malý obchůdek s kávou, sušenkami, hygienickými potřebami, sušenými rybami a rýží. Z betonové terasy ve druhém patře lze přehlédnout takřka celé město. Všechny cesty zde končí za hranicemi lidských příbytků a do neprostupné hradby stromů jako by se neodvažovaly. Stavba cest je v těchto končinách nesmyslnou a sisyfovskou prací. Jejich údržba je kvůli zarůstání vegetací a častým sesuvům půdy nákladná a v zásadě i zbytečná. Hlavní dopravní komunikací je řeka.

Agtové v divoké Sierra Madre

Díky své špatné dostupnosti si svahy nejdelšího filipínského pohoří Sierra Madre uchránily svou divokost a krásu až do dnešních dnů. Stejnojmenný národní park o velikosti Švýcarska je domovem unikátních druhů rostlin a živočichů, např. ohroženého orla opičího nebo krokodýla mořského. Opravdovou raritou jsou ale původní domorodé kmeny Agta.

Agtové jsou příslušníci negritské skupiny. Tento termín nese v dnešní době na Filipínách lehce pejorativní nádech. Přestože Negritos patří k nejpůvodnějším obyvatelům celého souostroví, nejsou jejich přesné kořeny ani v dnešních dobách zcela známy. Černou barvou pleti, kudrnatými vlasy a neobyčejně malým vzrůstem se na první pohled značně liší od všech ostatních obyvatel země. V pralesích severovýchodního Luzonu žije na státem chráněném území o rozloze 50 km2 zhruba 700 příslušníků této etnické skupiny.

Vesnice jednotlivých kmenů leží nejčastěji na březích řek nebo na mořském pobřeží. Jednotlivé rodiny žijí v malých dřevěných chýších s vyvýšenou podlahou, kolem nichž často pobíhají slepice a prasata. V čele každé vesnice stojí náčelník rozhodující o chodu celé osady.

Pralesy na strmých svazích Sierra Madre zůstaly díky své nepřístupnosti po dlouhou dobu nedotčeny děním v okolním světě. Proto i v období, kdy si zbytek Filipín podmaňovaly západní velmoci, si místní kmeny dál nerušeně žily svým tempem. Ne však na dlouho. S narůstajícím zájmem o dřevo začaly těžební společnosti stále více pronikat hlouběji do zdejších lesů a kontakt s civilizací byl nevyhnutelný. S lidmi ze západu sem přišla znalost pěstování plodin a obdělávání půdy, a tak domorodci živící se do té doby pouze lovem divoké zvěře, rybařením a sběrem různých rostlin, začali kolem osad zakládat políčka. Dodnes se však také vydávají s primitivními zbraněmi do lesa na lov, kterému předcházejí rituály k uctění lesních duchů, předávané z generace na generaci.

Navzdory svému malému vzrůstu mají Agtové velice tuhý kořínek. Jejich domovem je úchvatná divočina, která umí být okouzlující, ale i nelítostná a drsná. Silné deště jsou tu na denním pořádku. Při několikadenních loveckých výpravách na pobřeží doprovázejí lovce často jejich ženy a děti. Zatímco muži v rozbouřených vlnách rybaří, ženy v provizorních přístřešcích z banánových listů udržují oheň. Ten je za chladných a deštivých nocí jediným zdrojem tepla, který se na vlhkém plážovém písku i tak poněkud míjí účinkem. Čekání na úlovek si ženy krátí sběrem škeblí, jež posléze vkládají do ohně a drtí na prach. Vápno ze schránek měkkýšů je pak drahocennou přísadou při žvýkání betelových listů a arekových oříšků.

Svět za hranicemi národního parku se až tak neliší od kulturní krajiny, kterou lze nalézt kdekoli v Evropě. Silně zemědělsky využívaný sever už ničím nepřipomíná původní divočinu, která zůstala jen uvnitř parku. Rostoucí počet obyvatel a jejich stále se zvyšující nároky na půdu vyvíjejí každým dnem velký tlak na zemědělsky nevyužívané pralesní oblasti. I zde je častým problémem nelegální těžba dřeva. Lidé z lesa dnes stále více mění luky a šípy za moderní náčiní a z chýší se stále častěji stěhují do větších vesnic, i když jejich místo je na okraji společnosti a ostatní Filipínci jimi pohrdají. Ještě včera Agtové neznali vymoženosti moderní techniky, zatímco dnes se modlí ke Kristovi a jejich děti ve školních lavicích píší první písmena. Stejně jako zdejší divočina, také identita filipínských Negritů postupně nenávratně mizí.

Při mé první návštěvě Skotska jsem se až zarazila, jak bylo oproti Anglii odlišné. Změnil se ráz krajiny, i města měla zcela jinou podobu zvláště pak v porovnání s Londýnem. Lidé jsou velmi přátelští jak ve Skotsku, tak i v Anglii, avšak pro zachování milé atmosféry je lepší používat pojmy jak „skotská snídaně“ a „skotský čaj“ než ty v anglické podobě. Skoti jsou velmi hrdí na svou zem a často nechtějí být považováni za Brity.

1. Umělecký Fringe Festival

Každý rok v srpnu hostí hlavní město Skotska Edinburgh největší festival umění na světě Fringe Festival. Ulice jsou v tuto dobu plné hudebníků, živých soch, stand-up komediantů a dalších umělců. Koncerty, divadelní hry a představení probíhají dokonce i v kostelech, což se mi zdálo být dost netypické, také ale sympatické. Město Edinburgh tak praská ve švech, protože málokdo si nechá takovou nevšední událost ujít.

2. Skotský přízvuk

I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva, protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem. Na severu Británie a ve Skotsku poskytuje jazykové kurzy například i úspěšná a spolehlivá agentura ESL-jazykovky. Procvičit si angličtinu 400 mil od Londýna je jistě zážitkem na celý život.

3. Příroda a historie

Ve Skotsku máte na dosah nejen moře, ale i přírodu, která je naprosto nádherná a jedinečná. Hemží se barvami, staletými stromy a krásou, kterou známe z filmů. Můžete navštívit různé hrady, monumenty a přírodní krásy. Lákadlem je zajisté i jezero, které údajně obývá Lochneská příšera. Pokud budete mít štěstí, spatříte dokonce polární záři. Skotská příroda a hory jsou snem každého správného turisty.

4. Smysl pro humor

Skotský smysl pro humor je surový, sarkastický a dost podobný tomu českému. I Skoti jsou velmi přátelští, upřímní a zábavní.

Přestože je Edinburgh od Glasgow vzdálený jen čtyřicet kilometrů, lidé mají dost odlišný humor a v jednom městě vtipům pocházejícím z města druhého nerozumí. Všichni společně se ale rádi posmívají Angličanům na jihu. A obráceně, ti na jihu se zase smějí samotnému jazyku, hlavně skotskému přízvuku, který rádi napodobují.

5. Kultura

Tradičně důležitými skotskými pojmy jsou kilt a hra na dudy, kterou zaslechnete při procházení jakýmkoli skotských městem. Muž v sukni tedy také není nic divného, naopak. Skoti mají také své vlastní slavné tance, které tančí při různých festivalech a slavnostech a cizinci pobývající delší dobu ve Skotsku, se je obvykle učí tančit. Skoti jsou velmi pyšní na svou zem, která zrodila například televizi či Sherlocka Holmese.

Krajina jako kdyby z oka vypadla scéně z amerických westernů: vyprahlá step plná roztodivných, vodou vytvarovaných načervenalých skal, úzkých kaňonů, říček, a kaktusů. Zkrátka ráj pro všechny, kteří kdy milovali příběhy Old Shatterhanda nebo dalších hrdinů divokého západu.

Náš cíl je jasný! Nazout kovbojské boty, nahodit sombrero, připnout bandasku s vodou a vyskočit do sedla jednoho z místních koní. A naše cesta napříč bolivijským divokým západem může začít. Jediné co nám na cestě bude chybět, jsou praví indiáni, ostré kolty, a dostavník převážející hromadu peněz, který bychom mohli přepadnout. Ale to vše si při troše vlastní fantazie můžeme krásně domyslet.

Čeká nás celý den v sedle po boku místního průvodce. Sám jsem zvědavý, jak toto vydrží nejen naše zadnice ale i trpělivost koní.

Dostáváme jednoho staršího a jednoho mladšího oře. Já se ujímám toho staršího a silnějšího a přítelkyně dostává toho mladšího. Vyjíždíme a projíždíme kolem ďábelské brány, probořené ve velké ploché vertikální skále. Tudy prý prošel samotný ďábel, aniž by se obtěžoval tuto stěnu obejít. Je vidět, že si s tím vskutku hlavu nedělal!

Projíždíme stále se uzavírajícím údolím a já si představuju, že tohle místo bych si určitě nevybral pro jízdu dostavníkem. Z každé strany na vás může seskočit bandita či indián a je jen otázkou času, kdo a kdy vás dostane. Ostatně nedaleko odtud našli smrt i známí bandité Butch Cassidy a Sundance Kid.

Po čase se začíná projevovat puberta našeho nejmladšího koně. Místo toho, aby se držel pokynů a naší společné cesty, začíná pošťuchovat toho mého. Jedeme ale dále a za chvíli míjíme potok. Koně pijí a ten nejmladší prochází potokem a zkoumá různá místa. Když je od nás vzdálen asi 30 metrů, využívá příležitosti a začíná prchat i s přítelkyní v sedle svým směrem. Hlava nehlava si to razí kolem keřů a přes potok a trvá asi minutu, než ho náš průvodce dostihne. Byl zcela neovladatelný, ale naštěstí z toho přítelkyně vyvázla jen s pár škrábanci od keřů. Asi se svému řemeslu ještě pořádně nenaučil.

Dochází k výměně koňů a toho pubertálního mladíka si bere sám průvodce. Pevně doufáme, že nezdrhne i s ním! Čas od času se pouštíme do cvalu a přijíždíme na místo oběda u menší říčky. Uvazujeme koně k jednomu ze stromů a soukáme do sebe sendvič. Příroda kolem je nádherná! Čas od času koukáme na koně, co že si to zase vymyslí.

Naštěstí nic a tak pokračujeme dále. Míjíme obrovskou rovinu podél řeky a v písku zapadlé auto. Překračujeme řeku a vydáváme se po stopách bývalé železnice. Je to unikátní pocit a cítíme se, jako bychom jeli hodně pomalým vláčkem skrze úzké kaňony. Jen doufáme a věříme průvodci, že tu již opravdu vlak nejezdí – zejména při průjezdu tunelem.

Čekají nás ještě tak 2 hodiny v sedle a naše zadnice začínají být cítit. Ještě, že jsme nakonec vyjeli jen na jeden den, i když první myšlenka vyjížďky na dva dny s přenocováním byla značně romantická. Náš pubertální kůň se trošku zklidnil únavou, i když čas od času s ním má problém i náš průvodce. Když přijíždíme zpět do vesnice tak jsme plni dojmů. Nejen ze zdejší nádherné westernovské přírody, která plně podporuje naši představivost. Ale i z celodenní jízdy na koni, která je opravdu náročná. Zvlášť v případě, kdy dostanete mladší koně nebo s nimi musíte déle cválat. Ale dostanete se s ním takřka všude a nehrozí, že s ním zapadnete. Platí ale, že i koně mají své dny a každý je jiný. A že ti starší jsou rozumnější!

Ať tak či tak, po celodenní projížďce budete rádi, že nemusíte sedět! I celodenní projížďka na koni dá totiž dost zabrat!

Tupiza je rovněž skvělým transportním bodem pro další nádherné destinace v okolí: 6ti-hodinová jízda autobusem úchvatným údolím kaktusů i po hřbetech kopců vás doveze do vesničky Uyuni, odkud můžete vyrazit na několika-denní offroad exkurzi džípem po největší solné poušti na světě a po měsíční krajině obrovské náhorní plošiny plné sopek, barevných jezer s pelikány, písečných a kamenných dun, gejzírů a horkých pramenů. Jen si dejte pozor na to, aby vám neujel autobus během přestávky na toaletu. Občas se stává, že na chybějící bělochy v autobuse místňáci příliš neupozorňují, a rovněž tak i svědomitost řidičů a případných hostesek není na stejné úrovni, na jakou jsme zvyklí.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.

Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.

Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.

Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.

Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.

Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.

Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.

Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.

Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.

Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.

Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsu­mava.cz/…a-nocoviste/

Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.

Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.

Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.

Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.

Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsu­mava.cz/…a-nocoviste/

Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.

Nejprve Hamerský potok

Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.

Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.

Nejkrásnější naučná stezka

My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvova­nějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.

Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.

Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.

Divoká řeka Vydra

Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.

A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“

Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.

Nejprve Hamerský potok

Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.

Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.

Nejkrásnější naučná stezka

My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvova­nějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.

Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.

Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.

Divoká řeka Vydra

Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.

A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“

Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.

Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.

Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.

Norské bohatství

Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.

Norský folklor: tma, mlha a neexistující spojení

Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.

Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolen­hytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.

Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem

Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.

Lahůdka pro lidi se závratí

Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.

Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.

Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.

Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.

Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.

Norské bohatství

Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.

Norský folklor: tma, mlha a neexistující spojení

Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.

Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolen­hytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.

Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem

Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.

Lahůdka pro lidi se závratí

Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.

Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.

Kousek Peru s sebou do Česka

Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.

Kudy do pralesa?

Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.

Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).

Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?

Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.

Eliova mačeta

Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.

Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.

Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).

Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.

Zachrání Rakušanka Amazonii?

Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonani­malorphanage.or­g). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.

Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.

Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.

Tržiště nebo „pohřebiště“?

Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.

Kousek Peru s sebou do Česka

Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.

Kudy do pralesa?

Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.

Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).

Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?

Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.

Eliova mačeta

Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.

Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.

Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).

Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.

Zachrání Rakušanka Amazonii?

Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonani­malorphanage.or­g). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.

Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.

Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.

Tržiště nebo „pohřebiště“?

Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.

Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.

Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.

Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.

Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.

Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.

Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.

Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.

Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.