Rubrika: Práce na cestách

Kanada a Česká republika pro rok 2008 zvyšují kvóty pro pracovní pobyty mladých lidí na 600 osob z každé země. Smlouva umožňuje Čechům a Kanaďanům ve věku 18 – 35 let pobývat v druhé zemi až 12 měsíců a získat tam krátkodobé zaměstnání nebo pracovní stáž související se studiem či příležitostně pracovat během cestování po navštěvované zemi.

Tato dohoda zjednodušuje administrativní podmínky a otevírá mladým lidem nové možnosti pracovních zkušeností v zahraničí v rámci flexibilních programů umožňujících mladým lidem navštěvovat jazykové nebo večerní kurzy, cestovat a zároveň získat mezinárodní pracovní zkušenost. Mobilita mladých lidí je pro Kanadu a Českou republiku jednou z priorit.

Kanada nabízí v rámci této dohody pro občany České republiky celkem pět programů. Mladým lidem, kteří chtějí podniknout poznávací cestu do Kanady, zdokonalit se v angličtině nebo ve francouzštině, poznat kanadskou kulturu a společnost a zároveň mít povolení vykonávat příležitostné placené práce, je určen program Pracovní prázdniny. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou využít obdobný program Pracovní prázdniny pro studenty (SWAP). Program Mobility je možné využít i při budování kariéry. Mladým lidem, kteří chtějí získat na základě příslibu pracovní smlouvy nové zkušenosti a při tom vykonávat placenou práci, je určen program Karierní růst. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou v Kanadě absolvovat placenou odbornou stáž, případně zde mohou absolvovat praxi, která je povinnou součástí studia. K tomu je nutné získat příslib pracovní smlouvy, nebo se programu Stáž v rámci studia zúčastnit na základě dohody mezi institucemi. Za obdobných podmínek se také mohou zúčastnit programu Stáž pro absolventy.

Čeští občané, kteří splňují kritéria jednotlivých programů, mohou svou žádost zaslat poštou nebo přinést osobně na Velvyslanectví Kanady v Praze. Úplný seznam požadavků a podmínek pro jednotlivé programy je k dispozici na www.canada.cz. Na těchto stránkách je také k dispozici ke stažení informační brožura , ve které jsou zodpovězeny nejčastěji kladené otázky.

PNA je mexické občanské sdružení, celým jménem Protectora Nacional de Animales, které operuje především na území hlavního města Mexika a okolí. Jedná se o sdružení zabývající se ochranou zvířat a aktivitami s tím spojenými. Krom útulku, adopčního centra, veterinární stanice také PNA připravuje přednášky pro děti a mládež.

Funkčnost PNA z velké míry zajišťují dobrovolníci a vzhledem k nedostatku mexických dobrovolníků, napadlo jednu z pracovnic PNA, českou krajanku Ivu Koukalovou, nabídnout možnost dobrovolné práce pro PNA českým zájemcům a provozovat tak něco na styl známých workcampů. PNA spolupracuje již několik let s jednou z českých agentur (KMC – KMC Travel service spol. s r.o.) a tak si případní zájemci mají možnost ověřit pravdivost a věrohodnost celého projektu u těch, kteří byli sami jeho součástí.

Dobrovolníky PNA přijímá po celý rok a bez omezení pohlaví a věku a to především pro útulky a adopční centra v hlavním městě Mexiku a Cuautle (stat Morelos, asi hodinu a půl od hlavního města). Dobrovolníkům PNA zajišťuje dopravu z a na letiště, ubytování a stravu. Přesné podmínky vám v češtině ráda upřesní zmiňovaná pracovnice PNA, Iva Koukalová.

U dobrovolníků není požadováno žádné speciální vzdělání, i když logicky veškeré zkušenosti s prací o zvířata jsou vítány. PNA prostě potřebuje lidi s láskou a pochopením pro zvířata a připravené být s nimi v nepřetržitém kontaktu. Co se jazykového vybavení týče, je potřeba dodat, že pracovníci PNA jsou z většiny Mexičané a tak jsou čeští dobrovolníci při práci v podstatě nuceni okolnostmi používat španělštinu. Doporučuje se tedy aspoň minimální znalost tohoto jazyka.

Krom krásné, i když velmi náročné práce, mexických známých a kamarádů, nezaplatitelných zkušeností z velmi rozdílné kultury a zlepšení španělštiny může dobrovolník také využít tuto cestu poznání země. Nepsané pravidlo toho projektu je takové, že po určité době práce pro PNA se dobrovolníci vydávají na samostatnou cestu po Mexiku. Logicky jsou už lépe vybaveni, protože už více pronikli do mexické kultury, lépe se tak orientují a cestu si pak lépe vychutnají.

Pro lepší plánování vaší cesty doplňuji, že mezi ČR a Mexikem je uzavřena dohoda o bezvízovém styku, která dovoluje pobyt českých občanů v Mexiku po dobu 3 měsíců bez víza pokud nejde o lukrativní činnost. Tento pobyt se dá prodloužit u Národního migračního institutu. Pracovníci PNA vám v této oblasti rádi poradí.

A už jen malé upozornění na závěr. Práce se zvířaty je drogou a tak se připravte i na to, že pokud neodoláte, tak pak jako několik z předchozích dobrovolníků poletíte zpět do ČR s novým chlupatým kamarádem. Adopce zvířat PNA do ČR je možná a PNA je schopna připravit veškerou potřebnou dokumentaci pro bezproblémový převoz zvířat a jejich přijetí v ČR.

Do Argentiny jsem se vydal na konci února ne jako běžný turista na pár týdnů , ale jako člověk, který má možnost strávit v Argentině více než čtvrt roku a tak poznat důkladně místní kulturu, zvyky, přírodu jak ve velkoměstě, tak i na venkově.

Protože mě letenka z Prahy do Mendozy jako studenta finančně značně vyčerpala, musel jsem si již po několika málo týdnech pobytu hledat práci. První otázka, kterou jsem řešil byla, co tady můžu dělat, když španělštinu ovládám jen tak, že se domluvím jen v základních situacích. Protože je Mendoza v oblasti vinic a hrozny zrovna dozrávaly, domluvil jsem se s argentinským přítelem (u něhož jsem dočasně bydlel), že bych zkusil práci na vinici. V tom už mám i menší praxi u mých známých z Modry, tak snad to zvládnu i tady.

Příbuzný mého přítele Damian má domek na venkove nedaleko městečka La Consulta a ten by mi snad mohl poradit. S Damianem jsme se nakonec domluvili, ze není problém u něho par dnů přespávat, když občas s něčím pomůžu nebo koupím něco ke společnému jídlu. Následující týden jsme vyrazili do nedaleké asi 120 km vzdálené vesničky. Cesta ubíhala velmi rychle, ale nebyla moc záživná. Jen nekonečná rovina s jediným menším městečkem. Domeček, který jsem měl v následujících dnech obývat, se nacházel v poslední vesničce pod Kordilierami. Dojet se tam dalo jen po polní cestě, vysušené tak, že když po ní projelo auto, nebylo následujících deset minut kvůli zvířenému prachu vidět nic. Domeček byla novostavba a měl, jako ostatně většina domků nejen na vesnici ale i v Mendoze, jen dvě místnosti. To jsem ještě nevěděl, ze nás tam nakonec bude žít pět a že tam neteče teplá voda. Což se nějaký čas dá vydržet, ale opravdu jsem se velmi těšil na neděle, kdy jsem se vracel do Mendozy a mohl se pořádně osprchovat v teplé vodě.

Hned ráno následující den po příjezdu jsme se byli na jedné vinici zeptat na práci. Řekli, že dnes bohužel ne, ať přijdeme zítra. Nechtěl jsem ztrácet celý den čekáním a šel jsem se zeptat na další. Tam to dopadlo o poznání lépe. Že když si seženu nůžky, tak mohu hned začít sbírat. Nastoupil jsem v jednu hodinu odpoledne. Jak má práce probíhala? Do výbavy každého sběrače hroznů „cosechadora“ patří „tach“, což je nejčastěji plechová nádoba obdélníkového tvaru, do níž se vejde asi dvacet kilogramů hroznů, nůžky, láhev pitné vody (i na začátku jihoamerického podzimu tu bývá v poledne více než 30 °C) a nějaké starší oblečení, u kterého nevadí, když se potřísní šťávou z hroznů. Když je tach plný, což v mém případě ze začátku trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, umístí se na rameno a jde se vyklopit do připravených nádob, nebo častěji do kamionu. U kamionu čekají jeden nebo dva pomocníci „segundos“, kteří kontrolují kvalitu hroznů a dávají dělníkům „fecha“. Fecha je plíšek na němž je vyražen název vinného sklepu, který se později, nejčastěji v pátek odpoledne, vymění za peníze. Jeho hodnota se pohybuje kolem jednoho argentinského pesa ( 1ARS = asi 10 SK). Můj první výdělek za celé odpoledne byl 5,40 ARS, za což se dalo koupit třeba 2,5 kg chleba, nebo 2 sáčky mléka, případně 20 dkg salámu.

Musím se přiznat, že jsem ze začátku měl problém i s tím, jak dostat plný tach na rameno a během cesty ke kamiónu nic nevysypat. Postupně jsem se sice zlepšoval, ale stejně jsem dosahoval jen o něco více než polovičních výkonů s porovnání s nejlepšími sběrači. Ti nejrychlejší z nás si vydělali až 40 ARS za den, kolik jsem si vydělal já je zřejmé. Pracovalo se od východu Slunce, což v polovině března je kolem půl osmé, až do 16 až 17 hodin odpoledne. Podle potřeby se ale práce někdy protáhla až do setmění, někdy se šlo sbírat i v sobotu. Na poli se mnou pracovalo ještě dalších asi šedesát dělníků. Mezi nimi byli třeba i kluci a holky, kterým nebylo ani 15 let. Z části jsem je obdivoval, jak všechno hravě zvládají, ale na druhou stranu i litoval, že už musejí takhle dřít. Pracovali zde také dělníci z jiných provincií, kteří se každý měsíc stěhují na jiné místo podle toho, kde je pro ně zrovna práce. Tito dělníci často živí celé rodiny a tak i s celými rodinami putuji od severu, kde je nejtepleji a ovoce i vino dozrává nejdříve, až po jižní nebo horské oblasti Argentiny, kde je klima chladnější. Pracuji obvykle jen v létě a na podzim a s penězi, které ušetří, musí vyjit i po zbytek roku. Já jsem se hned první den na poli setkal s partou mladíků z provincie Tucuman, která je více než 1000 km severně od místa, kde jsme pracovali. Parta s Tucumanu měla to štěstí, že jim majitel vinice nabídl ubytování. Sice v ubytovně, kde všichni spali společně v jedné místnosti, ale pořád to je lepší, než spát pod stanem. A stan není zase tak neobvyklé obydlí pro zemědělské dělníky. Většina majitelů vinic je sice ubytovává ve svých ubytovnách, ale já jsem potkal při jedné ze svých cyklistických projížděk po okolí i dělníky z Bolivie, kteří bydlí pod stanem celý rok.

Bolivie je daleko chudší země než Argentina a mnoho Bolivijců jezdí právě do Argentiny za prací. Bydlí celý rok ve stanech, před kterým mají většinou jednu káď s vodou, která se používá na praní, mytí nádobí i osob a také na pití a vaření. Děti těchto dělníků se teprve ve škole (ta je tu povinná již od 5 let) učí mluvit španělsky (většina z nich ovládá jen kečuánštinu), učí se používat záchod a seznamují se se základními hygienickými návyky, které pro většinu z nás jsou samozřejmostí.

Druhý pracovní den jsem vstal kolem sedmé a chystal se do práce. Tentokrát na to pole, kde včera neměli práci, ale které bylo o něco blíže od mého dočasného domova. Cesta mi trvala asi tři čtvrtě hodiny a měl jsem štěstí. Tato vinice patří argentinskému výzkumnému ústavu INTA, který se zabývá inovacemi a výzkumem nových metod pěstovaní zemědělských produktů. Kromě vinné révy se v okolí starali o pole s cibulí, mrkví, řepou a dalšími druhy zeleniny. V budově ústavu jsem si připadal jak ve škole na katedře biologie. Všude obrazy a schematické nákresy rostlin, které se zde pěstují a vylepšují. Seznámil jsem se nejen s novými spolupracovníky, ale i s výzkumníky, což byli většinou zemědělští inženýři. Zvláště příjemné bylo, když jsem zjistil, že rodiče jednoho z nich pocházejí z Polska a mohli jsme si polsky i popovídat. Jen mi bylo divné, že se stále nejde na pole. Teprve po nějaké době pobytu tady jsem pochopil, že v Argentině se nespěchá. Tak to bylo i tady. „Půl hodiny tě nezabije“, řekl mi můj nový zaměstnavatel a v zápětí se zeptal: „Máš raději čaj nebo mathé“. Dal jsem si mathé, protože je naprosto vynikající a za tu krátkou dobu tady jsem si na ně zvyknul. Mathé je velmi populární napoj hlavně v Argentině a pije se ze zvláštních hrníčků, které se jmenují stejně jako nápoj mathé. Jsou nejčastěji ze dřeva, ale mohou být i z jiného materiálu. Naplní se asi do tří čtvrtin yerbou, což jsou lístky rostliny Ilex paragueyensis. Ty se zalijí nejprve studenou vodou, později se dolévá voda asi 80 °C teplá. Z jednoho mathé piji všichni společně tzv. „bombiou“ což je věc vzdáleně připomínající brčko. Ta je buď ze dřeva, nebo kovová. Dopili jsme mathé a konečně jsem se dostal na pole, kde už všichni ostatní dělníci pracovali. Po zhruba 4,5 hodinách práce jsme měli přestávku na oběd. Ta nebyla jako většinou u nás půl hodiny, ale hodinu až hodinu a půl. To se řídilo tím, kam dělníci šli, nebo kde si připravovali oběd a jak se stihli vrátit zpět. Někteří bydleli a jezdili pro oběd na kole až 6 km daleko. Kolo je vůbec jedním z místních hlavních dopravních prostředků. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem si mohl oběd připravit a sníst přímo v budově výzkumného ústavu a v ušetřeném čase se seznámit s tím, co dělají.

Po necelém měsíci práce skončila. Hrozny byly sklizené a já jsem mohl ještě několik dní zůstat na vesnici. Jeden den jsem chtěl věnovat prohlídce vzdálenějšího okolí. Půjčil jsem si opět od Damiana kolo a vydal se na cesty a silničky různé kvality. Dojel jsem až k řece Tunuyan, která tvoří hranici mezi departamentem San Carlos a Tunuyan a pak dál až ke kempu Dijo de Uva, který leží těsně pod úpatím hor. Dal jsem si svačinu a chtěl se vrátit zpátky. Zadní kolo ale bylo prázdné. Pumpičku jsem samozřejmě neměl, nikde nikdo, musel jsem pěšky. Cesta do nejbližšího městečka mně trvala více než tři hodiny. Tam jsem naštěstí potkal kamarády, se kterými jsem se seznámil ve výzkumném ústavu. Od nich jsem dostal radu, že tu všude existuji tzv. „bicikleterie“, kde mi jakoukoliv závadu na kole na počkání opraví. Duše kola byla propíchnutá na pěti místech, oprava trvala skoro půl hodiny a stála mě jen 2 ARS (cca 20 SK).

Na další dva dny jsem měl úplně jiný program. Využil jsem toho, ze jsem se seznámil s Laurou, učitelkou první třídy z jedné z místních základních škol. Ta mě pozvala, abych se jako student pedagogické fakulty přišel podívat na vyučování. Školu v Campo de los Andes tvoří dvě docela udržované přízemní budovy a hřiště. Výuka je rozdělená na dopolední pro druhý stupeň a odpolední pro stupeň první a školku. S Laurou jsme měli sraz po dvanácté hodině. Škola začíná každý den tím, že všichni nastoupí na chodbě a pozdraví se s učitelským sborem. Pak jde každý do své třídy a začíná výuka. První hodinu jsem se byl podívat na tělocvik první třídy. Děti si vzaly taštičku s ručníkem a mýdlem, které si položily vedle hřiště a pak už hrály různé hry, z nich jedna se velice podobala naší hře na vlky a ovce, kdy vlk stojící uprostřed hřiště chytá ovce přebíhající na druhou stranu. Koho se vlk dotkne, ten se pro příští kolo stává také vlkem. V dalších hodinách jsem dětem v několika třídách nejprve vyprávěl o naší zemi. Na globusu jsem ukazoval, kde se v Evropě nacházíme. Zjistil jsem, že i učitelky si nás často pletou s bývalou Jugoslávii. Dětem jsem ukázal pohledy z rodného Podkrkonoší, z Českého ráje a pár pohledů z Prahy, které jsem měl s sebou.

Děti byly velice zvídavé, nejen že se ptaly na to, jaké je to u nás, ale na oplátku mi zase ukazovaly sešity a knížky a předváděly hry, které znají. Za hodinu a půl výuku přerušil školník, který přišel s mlékem, jogurtem a alfajorem (čokoládová oplatka nejčastěji uprostřed naplněná místní specialitou dulce de leche) pro všechny děti. Během přestávek si děti hrály na hřišti. Jedna přestávka je určena i pro občerstvení učitelů, které mají připravené venku na stolečku. Při tom mají i čas probrat důležité školní záležitosti. Výuka končí po páté hodině tím, že všichni nastoupí na hřiště. Zarecitují společně báseň s národními motivy a spustí argentinskou vlajku. Tu opět vyvěsí ráno žáci druhého stupně.

Do školy jsem šel ještě jednou a to do třídy, kde učitelka Suzana probírala cely den matematiku. Ve třídě stály stoly různých velikostí natřené různými barvami. U většiny stolů sedělo a společně pracovalo třeba i pět dětí. K jedné skupině jsem se přidal i já. Pomáhal jsem dětem rýsovat tabulku, zapojil jsem se i do řešení slovních úloh, které učitelka zadávala. A jako předešlý den jsem musel alespoň chvíli dětem vyprávět o České republice.

Můj pobyt na argentinském venkove se blížil konci. Ještě rozloučení s mnoha novými přáteli musel jsem se vrátit do Mendozy. Na prostředí a hlavně na lidi, které jsem tu poznal, hned tak nezapomenu. Snad se mi podaří se sem ještě někdy vrátit a snad zůstanou stále tak milí a přátelští.

Cestování stojí někdy nemalé peníze, proto hodně českých cestovatelů nejprve vyrazí za prací do země, kde finančně lépe oceňují práci. Již několik let je v tomto směru vyhlášené Skotsko, kde se pracovalo a vydělávalo na cestovatelské sny ještě před vstupem do Evropské unie. Možná je to i proto, že místní sběračská sezóna vrcholí o letních prázdninách. Podobným oblíbeným pracovním rájem je sever Itálie, kde se na podzim sbírají jablka. Do těchto zemí jezdili češi pracovat, legálně i nelegálně, ještě před vstupem do EU a někteří tam jezdí za výdělkem dosud. Proto zde není jednoduché pro nováčky sehnat práci – farmy jsou předem obsazené osvědčenými sběrači, případně jejich kamarády. U farem je zajištěno ubytování – většinou ve vyřazených karavenech, nebo je zde zázemí pro menší stanové městečko.

Po vstupu do EU je možné pracovat i v jiných zemích EU. Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko a od dubna 2006 i Švédsko a snad i Španělsko povolují práci občanům České republiky. Podrobné informace o práci v jednotlivých zemích EU naleznete na portálu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Na těchto stránkách je velmi podrobně popsáno, co je potřeba ve vybrané zemi provést (povinná registrace, sociální a jiná pojištění, apod. …).

Největším uměním je ale práci získat, někdy je k tomu potřeba i hodně velká dávka štěstí. Hledání práce bez přípravy může být zdlouhavé a pobyt v některých zemích se přitom může pěkně prodražit. Proto je dobré se předem informovat o možnostech – pracovních i ubytovacích. V případě sezónních prací i o období, ve kterém v daném státu sezóna začíná. Například sběr jahod ve Španělsku vrcholí v únoru, zatímco ve Skotsku se někdy protáhne až do začátku září.

Velmi dobrý zdroj je seznam vyhledávačů sezonních pracovních nabídek opět na portálu MPSV.

V případě zájmu o jinou práci, než jsou brigády na farmách, v restauracích a hotelech je potřeba daleko lépe plánovat – nejlépe vyhledat si volné místo pomocí Internetu a kontaktovat zaměstnavatele pomocí e-mailu. Informace o práci i seznam volných míst v Evropě poskytuje služba EURES (EURopean Employment Services – Evropské služby zaměstnanosti).

Informace o podmínkách práce v zemích mimo Evropskou unii je možné najít v Encyklopedii – abecedním přehledu států světa, kterou udržuje Ministerstvo zahraničí. Ve většině atraktivních zemí budete patrně potřebovat pracovní povolení a příslušná víza. Pokud již nejste studenti a nemůžete využít některého studentského pracovního programu (Work and Travel), tak například v USA nebudete mít velkou šanci na úspěšné získání legální práce.

Agentury

Pokud nemáte dobrodružnou povahu, můžete zkusit se obrátit na agenturu, která vám práci i bydlení zajistí. Agenturu je ale také potřeba pečlivě vybrat, abyste nenaletěli podvodníkům. Práci v zahraničí může zprostředkovávat pouze agentura, která má k této činnosti licenci Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo vydává tyto licence, pokud agentura splňuje určité podmínky. Agentura práce si nesmí za zprostředkování účtovat peníze. Ale samozřejmě může požadovat úhradu nákladů (např. letenka, jízdenka apod.).

Vyhledávání v seznamu povolených pracovních agentur je také k dispozici na portálu MPSV.

Další rady a postřehy z Internetu

Na Internetu můžete najít mnoho článků o práci v zahraničí. Cestovatel jich kdysi také několik publikoval: Tomův článek s názvem Práce v USA o programu work and travel, o cestování práci ve Španělsku od Běse.

Rubrika „Práce v zahraničí“ magazínu Kalimera má čerstvý příspěvek Práce a bydlení v Irsku a mnoho dalších článků s dobrými i špatnými zkušenostmi cestovatelů.

Server Finance.cz se v tématu „Kam za prací do zahraničí“ velmi podrobně zabýval prací v Irsku, Španělsku, Rakousku, Německu, a Velké Británii. A v pokračování tohoto seriálu také pracovním podmínkám a příležitostem ve Švédsku, Austrálii a Novém Zélandu, Francii, Itálii a Americe.

Pokud máte jakoukoliv zkušenost s prací v zahraničí, podělte se o ni s ostatními v diskuzi nebo o tom napište článek. Velmi rádi jej zveřejníme!

Spousta lidí co znám, jede letos na prázdniny do USA. A někteří by tam snad rádi jeli příští rok. Právě těm se pokusím trošku poradit. Nebude to sice nic, co by se nedozvěděli jinde ale… Hned na začátku se každý musí rozhodnout mezi dvěmi variantami. Legálně nebo nelegálně?.

Nelegální varianta má jednu důležitou výhodu: je podstatné levnější. Platí se pouze za letenku a vízum. Sehnat práci s povolením nebo bez je asi nastejno (alespoň se to tvrdí). Každý se však musí smířit s tím, že je to (vynecháme debaty o smyslu) protizákonné. Když pak nějakou velmi náhodnou, nepravděpodobnou a nešťastnou náhodou člověka chytí, jednají s ním jako s někým, kdo porušuje americké zákony (včetně razítka nežádoucí do pasu). Nejsem ani moralista ani srab, přesto jsem pro agenturou očištěný pobyt. Alespoň pokud jsem student a mám tu šanci (pak kdo ví…)

Legální varianta je podstatně dražší. Ať si kdo vybere jakýkoli program, jakoukoli agenturu ať počítá s tím, že se mu to prodraží. Jo a taky by každý měl vědět, že náklady, které agentura uvádí jsou většinou menší než skutečné (letištní poplatky, vízum, povinné kapesné…). Na druhou stranu co se mé zkušenosti týče, agentury dostojí svým závazkům. Je asi vždycky lepší zvolit agenturu větší (i když možná malinko dražší) a nebát se o svoje (těžce vydřené nebo hůř, vypůjčené) peníze, než nějakého šizuňka.

Agentury zajišťující program „work and travel” zajistí pracovní povolení pro studenty (zjednodušeně se dá říct, že za těžké peníze jenom potvrdí statut studenta pro americkou ambasádu – ale jiná cesta k vízu asi nevede). Je to celkem pohoda, agentura se o vás stará jako o vlastní, všechno zařídí a co nezařídí, s tím alespoň pomůže. Vy jenom vyplňujete a vyplňujete stohy lejster. Na konci toho úsilí je pak vízum J-1 v pasu a zpáteční (ne nejlevnější) letenka na stole. Tím s vámi agentura skončí. Najít si pak práci je už každého věc (co by kdo čekal za padesát tisíc?). Tady u tohoto programu jde hlavně o peníze a cestování, nejde asi příliš o zdokonalení jazyka.

U programu práce v táboře (dětském) zajišťuje jiná agentura stejné věci jako předchozí a navíc tábor s plnou penzí a ubytováním. Tady si člověk ale tolik nevydělá, je rád když pokryje náklady (mě se to ani nepodařilo). Za to potká spoustu zajímavých lidí z celé Evropy, protože sem (na rozdíl od výše zmíněné „brigády”) jezdí i studenti z bohatších státu než jsme my (asi aby se pobavili, co já vím&). Práce je zde v kuchyni, údržba a konečně hlídač dětí. Všechno má svoje. Údržba větší klid a pohodu po práci, práce s dětmi zas pomáhá jazyku.

Poslední program, který je u studentů v oblibě, je au-pair. Tady je to loterie. Člověk si může vydělat hodně nebo málo, děti můžou být hodné nebo hajzlíci, jazyk se může zlepšit hodně nebo vůbec… Jo a u tohohle programu je lepší být holka. S tímhle osobní zkušenost nemám, tak bych nerad radil.