Práce na cestách

A pak přišly děti. V uniformách ustrojené, šťastné, že
mohou chodit zrovna do téhle školy. Některé každý den chodí pěšky mnoho
kilometrů, některé vozí rodiče malými auty spolu s několika
dalšími spolužáky. Pamatuji si, že z jednoho takového malého
třídvéřového vozítka vyskákalo sedm dětí.

Koryta horských říček, která si našla svou cestu přes vrcholy
neprostupných Himálají, vytvořila na severu Indie neobvykle dramatickou
krajinu. Poutníci, procházející po hedvábné stezce, tuto oblast
pojmenovali Ladakh – Země zářících sedel. Život v pohádkových
horách je ale méně idylický, než by se na první pohled mohlo zdát.

Brontosauři v Himálajích hledají dobrovolníky na rok 2014, kteří
chtějí pomoci dětem z vesnice Mulbekh k dobrému vzdělání!
Právě je nejvhodnější příležitost k přihlášení.

Jiří Zbořil, choreograf divadla SEMAFOR a tanečník, který tančil pro
Norskou královnu. Jak se dívá na cestování on? (Rozhovor)

Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu projektu byl uveden
denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící
u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu,
„progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně
nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se
omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton,
klobásy a pálivá paprika.

Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu
si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně
uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už
nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě
nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí
voda a nefungující klimatizace.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý
rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod… Po
krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na
workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní
s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem
okamžitě ztratila.

Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay.
Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek.
Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní
to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic,
jenom buš.

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat
„předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem
cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom,
neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou
dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život
z perspektivy domorodce?

„Katuško, já chci jet do Ameriky! Pojedeš se mnou?“ zeptala se
mě kamarádka Zuzu a dnes sem jí za tenhle návrh velikánsky vděčná.
Protože ním to všecko začalo.