Rubrika: Práce na cestách

Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.

Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.

Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.

Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.

Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.

Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště (byla nutná dálniční známka Maďarsko) a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.

Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.

Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.

Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.

Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.

Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.

Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.

Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.

Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.

Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.

Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.

Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.

Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.

Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.

Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.

Začátkem tohoto roku (leden 2014) jsem při svých toulkách po internetu narazil na stránky neziskové organizace Brontosauři v Himalájích. Dočetl jsem se tam, že hledají dobrovolníky, kteří by s nimi rádi jeli do Himalájí, konkrétně do indického státu Jammu a Kašmír, oblasti Ladakh (zvané Malý Tibet), do malé vesnice Mulbekh, kde by pomáhali se stavbou tamní školy, a nebo učili místní děti.

Bylo to jako znamení, nebo výzva. Velká příležitost pro mne jakožto pro budhistu amatéra podívat se do míst, kde je budhistická kultura stále ve své původní podobě, nikým nepotlačena. V podstatě během několika málo minut jsem byl rozhodnut, že chci jet. A během několika málo dalších minut jsem měl vymyšleno, co že tam vlastně budu dělat. Jakožto budoucí strojní inženýr, byl pro mne jasnou volbou technický předmět. Zvolil jsem si proto fyziku. V rychlosti jsem sesmolil motivační dopis a napsal přihlášku a odeslal organizaci pár dní před uzávěrkou přihlášek.

Na základě těchto dopisů jsem pak byl pozván na přípravné setkání, kde proběhlo seznámení s ostatními potenciálními dobrovolníky a hlavně s organizátory, kteří si každého jednoho z nás vyslechli a posoudili, jestli jsme vhodnými kandidáty pro tuto cestu. O několik málo dní později mi přišel dopis, že mne berou a zvou mne na druhé setkání, kde plně definujeme obsah kurzu, který povedu.

Jako kolegu mi přidělili čerstvě plnoletého Jirku Nováka, šikovného kluka s nadáním pro techniku. Spolu jsme vymysleli, že by bylo dobré dětem na praktickém projektu ukázat principy jednoduchých strojů, což je, jak všichni víme, první, co se ve fyzice v šesté třídě učí. Zrodil se nápad postavit s dětmi Rube-Goldbergův stroj, který je pro tento účel ideální. Podstatou tohoto stroje je dělat jednoduchou věc, velmi složitým způsobem. Funguje na principu přenosu energie a může obsahovat mimo jiné i jednoduché stroje. Cestou z tohoto setkání mne také napadlo, že bych mohl zkusit oslovit společnost Merkur a požádat je o sponzorský dar ve formě stavebnice. Protože jak jinak bych dětem ukázal kladky, páky, nakloněné roviny atd. než za pomocí oblíbené stavebnice z dětství, Merkuru. A navíc bych do Himalájí přivezl něco ze svého rodného kraje.

Dobrá tedy, rozhodl jsem se zavolat do Merkuru. Nebyl jsem nijak zkušený lobbista, a tak úvod telefonátu byl z mé strany poněkud nesmělý. Nicméně majitel firmy pan Ing. Jaromír Kříž byl trpělivý a dal mi šanci mu vše vysvětlit a posléze mne pozval na osobní schůzku k němu do firmy, za což jsem mu velmi vděčný. Po krátkém rozhovou, při kterém jsem se mimo jiné dozvěděl o jeho vytrvalém boji za lepší technickou vzdělanost české mládeže, mi přislíbil stavebnici. A o několik týdnů později, když jsem se balil na cestu, mi jí věnoval. Za což jsem mu vděčný podruhé. Krabice Merkuru zabírala většinu místa v mém batohu, ale já byl šťastný, že se mi povedlo jí pro děti získat. A těšil jsem se, až s dětmi něco postavíme.

O výuce v Himalájích jsem nevěděl mnoho a nepředstavoval jsem si zrovna Harvard, ale to co jsem uviděl, mne šokovalo a asi jsem na to nebyl připravený. Pár tříd s rozbitými okny, „lavice“ bez desek, všudypřítomný prach a písek, vůbec žádné vybavení. Do těchto malých prostor bylo nutno vměstnat žactvo o počtu asi 190ti žáků. Což bylo pochopitelně nemožné, a proto se několik ročníků učilo venku. Nedokázal jsem pochopit, jak může někdo v takových podmínkách fungovat, vzdělávat se.

A pak přišly děti. V uniformách ustrojené, šťastné, že mohou chodit zrovna do téhle školy. Některé každý den chodí pěšky mnoho kilometrů, některé vozí rodiče malými auty spolu s několika dalšími spolužáky. Pamatuji si, že z jednoho takového malého třídvéřového vozítka vyskákalo sedm dětí. A všechny s úsměvem na tváři zdravili nás cizince: „Good morning sir!“ „Good morning mam!“ Školní den začínají v deset hodin společným srocením, kterému říkají Assembly. Zde si zazpívají (ani nevím, co to zpívali), přečtou několik anglických textů a dozví se novinky od vedení školy. O půl jedenácté pak začala výuka. První hodinu a půl jsme s Jirkou měli sedmou třídu a druhou hodinu osmou třídu spojenou se třídou devátou.

První lekci jsme chtěli pojmout formou teorie, kterou v následujících lekcích aplikujeme v praxi. To ale byla chyba, neboť jsme se okamžitě stali nudnými patrony. První hodina se tedy moc nevyvedla. Ještě že osmáky a deváťáky měla místo nás děvčata, která tam jela vyučovat zubní hygienu. Měli jsme tak do druhého dne dostatek času přehodnotit styl naší výuky.

Druhou lekci jsme už pojali formou práce na projektu. Rozdělili jsme děti do skupin po pěti, a abychom jim byli schopni přesně říct, co po nich chceme, pustili jsme jim pár videí s Rube-Goldbergovým strojem. Pochopili to a pustili se do práce. Nejprve jsme jim dali za úkol pořádně si promyslet, co bude jejich stroj dělat a jak toho dosáhne. Svůj návrh pak měli nakreslit na papír jako schema stroje.

Zajímavé bylo, že pět ze sedmi skupin navrhovalo stroj, který nazvali „Balloon blaster“ a mělo stejné schema jako Rube-Goldberg z jednoho videa. Ukázalo se, že děti jsou naučené opakovat a kopírovat. Což bylo smutné. Nejsou zvyklé využívat vlastní kreativitu a vymýšlet vlastní návrhy. A ikdyž slovo kreativita bylo po celou dobu pobytu učiteli a vedením školy opakováno jako mantra, děti k ní přesto nejsou vedeny. Respektive nejsou na ně kladeny takové nároky, aby svou tvořivost rozvíjely. Přesně jak o tom mluví učitelka angličtiny Komal v tomto videu. Rád bych zde uvedl na pravou míru, že v žádném případě nepodrývám učitelské schopnosti učitelského sboru. Ti byli také nějakým způsobem vychováváni a vyučováni a ikdyž neradi, aplikují stejný systém výuky ve svých hodinách. A právě proto tu je program prázdninového dobrovolnictví. Pro vzájemnou inspiraci.

V momentě, kdy jsem uviděl, že kopírují, jsem si konečně uvědomil svou roli. Místo kamaráda na pokec a na hraní jsem se stal prudičem. Chtěl jsem po nich, aby vymysleli vlastní návrh, aby uvažovali, aby zapojili všechny své mozkové závity, aby využili principy co nejvíce jednoduchých strojů, které jsem jim namaloval na tabuli. Mohli také použít některé kroky, některé nápady, které ve formě jednoduchých schemat a popisů funkce předem připravil Jirka. Věděl jsem, že to dokáží, jen bylo nutné je k tomu nasměrovat a tak dlouho „prudit“, že to nakonec udělají. Chodil jsem od jedné skupiny ke druhé a říkal: „Balloon blaster? Ale to měla ta holčička ve videu, udělejte něco vlastního!“ Viděl jsem to zmatení, které měli v očích, jak nevěděli, co mají dělat. Nakonec ale dali hlavy dohromady a vymysleli vlastní návrhy. Sláva! Z pěti skupin, které navrhovaly Balloon Blaster byly nakonec jen dvě a i ty se snažily prásknout balónek jiným způsobem, než jak to viděly ve videu. Někteří navrhli vytažení kyblíku s vodou ze studny, někteří zapínali elektrický vypínač atd.

Když dokončili návrhy, pustili se do díla. Z Čech jsme přivezli spoustu materiálu. Od špejlí, různých balónků a kuliček, přes různá lepidla až po zmíněnou stavebnici Merkur. K merkuru nejdříve přistupovali opatrně, protože nevěděli co to je, k čemu to je a jak se s tím pracuje. Pak si ale prolistovali sešit s návody, a když zjistili, co vše se dá se stavebnicí dělat, snesli se nad krabici doslova jako kobylky a začali stavět. A vůbec ne za pomoci návodu. Protože auta a letadla by jim asi k ničemu nebyly. Stavěli konstrukce a to dokonce tak složité, že jsem je kolikrát musel krotit a ukazovat jim jiné způsoby z jiných materiálů, protože jinak by se nedostalo na všechny. Zanedlouho byla krabice zcela prázdná. Panu Kříži jsem na oplátku za stavebnici slíbil profesionální fotografie od našeho fotografa, ale vzhledem k tomu jak rychle se krabice rozebrala, nebyl vůbec čas ho povolat. Merkur prostě slavil úspěch.

Vraťme se ale k projektu. Co mne velmi překvapilo, byla obrovská znalostní propast mezi sedmou třídou a osmou třídou s devátou. Ale opačně, to bylo to překvapení. Sedmáci znali víc, uměli víc, byli kreativnější, uměli i lépe anglicky a byli o projektu mnohem více zapálení, než osmáci a deváťáci. S tím jsem se setkal poprvé za dobu mé praxe s dětmi. Ptal jsem se, jak je to možné. Bylo mi řečeno, že sedmáci se od začátku učí odlišným systémem výuky, než vyšší ročníky. Proto jsou na tom ve všech ohledech lépe. Ten rozdíl je ale neuvěřitelný.

Nakonec ale všechny skupiny dokončily své stroje víceméně vlastními silami. Nejvíce jim pomáhal Jirka a mulbecký kolega Wangchok spolu s kolegyní Stanzin. Já jsem hrál svou roli prudiče, který pouze postrkoval ke zdárnému výsledku. Na závěrečném vystoupení své stroje spustili před publikem rodičů a spolužáků. A ačkoliv nebylo z publika vůbec nic vidět, mohu potvrdit, že všem jejich výtvory fungovaly.

Doufám, že jsme tímto projektem děti inspirovali a motivovali k další práci. Doufám také, že tento projekt byl inspirací i pro Stanzin a Wangchoka, naše mulbecké kolegy. Pro mne rozhodně inspirací a motivací byl. A zkušenost s mulbeckými dětmi v tak skromných podmínkách s tak omezeným vybavením, nicméně s ohromným nadšením a dychtivostí po kvalitním vzdělání je pro mne nezapomenutelná. Doufám, že se tam někdy zase vrátím.

Dodatek: V průběhu našeho dobrovolnického působení se dokončily dvě nové budovy školního kampusu. Budova s učebnami a internát. V obou budovách se nyní usilovně pracuje na jejich vybavení. Jejich otevření požehnal samotný 14. Dalajlama.

Koryta horských říček, která si našla svou cestu přes vrcholy neprostupných Himálají, vytvořila na severu Indie neobvykle dramatickou krajinu. Poutníci, procházející po hedvábné stezce, tuto oblast pojmenovali Ladakh – Země zářících sedel. Život v pohádkových horách je ale méně idylický, než by se na první pohled mohlo zdát. Své o tom vědí školáci – některé ladacké děti od školy dělí až tříhodinová cesta. Číst a psát umí v Ladakhu jen každý druhý. Na zlepšení této situace se podílí i organizace Brontosauři v Himálajích, která v této oblasti působí již osmým rokem.

Poslední ostrůvek autentické tibetské kultury

Severoindický stát Džammú a Kašmír je křižovatkou třech náboženství. Zatímco v Džammú převládá hinduismus, v Kašmíru jsou spíše muslimové. A v Ladakhu? Tam na mešity a hinduistické chrámy zapomeňte – hlavní slovo mají buddhisté. Ladakh je historicky silně ovlivněn tibetskou kulturou. Když Čína v roce 1950 násilně obsadila Tibet, někteří uprchlíci našli domov právě zde.

Takzvané „počínšťování“ Tibetu (přemísťování čínského obyvatelstva na tibetské území), ve kterém Čína přes kritiku dalších států či lidskoprávních organizací, pokračuje, činí z Ladakhu jediné místo na světe, kde je tibetská kultura nepotlačená. Tradice tibetského buddhismu v oblasti pokračuje nepřetržitě přes více než tisíc let. Ostatně, říká se mu Malý Tibet.

Cesta do vysokých hor Ladakhu. Značka: Jednoduše

Tibetský odkaz v kombinaci s čarokrásnou přírodou láká čím dál tím víc cestovatelů. Kdo by nechtěl alespoň na moment spatřit dechberoucí scenérie nejvyššího pohoří světa, do kterého jsou zasazeny buddhistické kláštery ověšené pestrobarevnými praporky třepotajícími se ve větru?

Pokud jste se nechali zlákat, vězte, že cesta do jednoho z nejvýše položených obydlených míst na planetě není ani trochu složitá. Vše, co musíte udělat, je koupit si letenku do indické metropole Dillí. Do Lehu, hlavního města Ladakhu, dojedete jeepem za pět hodin. Důležité je jedno – dát si pozor na výškovou nemoc. Leh se totiž nachází úctyhodných 3500 metrů nad mořem. Až se tělo po pár dnech aklimatizuje, můžete vyrazit na jeden z mnoha treků. Třeba vás okolní krajina okouzlí tak jako režiséra Rona Frickeho, který v Ladakhu natočil scény filmu Samsara.

Život na úpatí Himálají

Ladakh se nalézá ve srážkovém stínu Himálají. Ročně tu spadne jen 150 mm srážek, jedná se tedy o pouští oblast. Tradičně si místní v nehostinném Malém Tibetu zajišťovali obživu pastevectvím a zemědělstvím. Ještě před čtyřiceti lety v oblasti běžně fungoval směnný obchod. Vlna, maso a kůže se směňovaly za ovoce a obilniny, které byly vypěstovány v níže položených údolích. I mzda se nejčastěji vyplácela právě v ječmeni a obilí.

Dnes už směnnému obchodu odzvonilo. Jeden či dva lidé z každé rodiny mají nyní možnost získat na místní poměry dobře placenou práci. Ostatní členové rodiny dál pracují na poli – ale jen přes léto, než třicetistupňová vedra vystřídá krutá zima s teplotami až – 30 °C. Místní přečkávají zimu v prostředních patrech svých třípatrových domů, která jsou vyhřívána jen a pouze teplem, které vyprodukují hospodářská zvířata ustájená o patro níž. Dovoz dřeva je příliš drahý a nic jiného není. A tak se prostě netopí. V místnosti je běžně okolo – 10 °C.

Renesance mulbecké školy

Umět číst a psát bohužel v Malém Tibetu stále není samozřejmostí. V oblasti Mulbek, která obklopuje stejnojmennou vesnici asi pět kilometrů od hlavního města Leh, je gramotnost 58%. Velký rozdíl je přitom mezi pohlavími. Zatímco číst a psát umí sedm z deseti mužů, u žen jsou to jen čtyři z deseti.

Přelomem pro mulbecké děti i rodiče byl rok 2008. Místní školy, která byla těsně před zavřením, se ujal nový ředitel Tsewang Norboo. Tomu se nelíbilo, že by žáci měli docházet do školy někam daleko. Jeho, dnes již více než desetileté, úsilí si postupně získávalo uznání místních. Rodiče do mulbecké školy posílají stále více dětí. Místo původních osmdesáti jich nyní do lavic usedá na sto osmdesát.

Pomoc od Brontosaurů: Finance, odborníci a dobrovolníci

Úspěchy mulbecké školy jsou tak trochu i úspěchy českými. Když se v roce 2008 ředitel Norboo obrátil s prosbou o pomoc na zahraniční organizace, iniciativy se chopila česká organizace Brontosauři v Himálajích. “Naše dlouhodobá pomoc je rozdělena do tří hlavních oblastí – posíláme do oblasti finance, odborníky a dobrovolníky,” řekl Jiří Sázel, předseda Brontosaurů v Himálajích.

V současné době se organizace zaměřuje na realizaci a další zlepšování komplexního rozvojového plánu, který platí až do roku 2022. Jeho hlavním cílem je zvýšení kvality vzdělávání a rozšíření školních prostor. Jedním z dílčích cílů je například otevřením nových tříd a internátu, naplánované na příští rok. Budoucí směřování Ladakhu je ale podle Jiřího Sázela plně v režii místních obyvatel: “My jako organizace jim jen dodáváme vzdělání k tomu, aby si vlastní zemi mohli sami rozumně řídit,” dodal.

Prázdninový přerod – z právničky učitelkou angličtiny

Do chodu školy se každoročně zapojuje i skupina dobrovolníků, která do Mulbeku přijíždí během léta. Takzvaní “prázdninoví dobrovolníci“ mají na starosti výuku místních dětí. Anna Maixnerová, členka loňské dobrovolné výpravy: “Snažila jsem se ve svých hodinách spojit hru s učením. S malými dětmi člověk nepotřebuje tak hluboké znalosti angličtiny, ale je potřeba vymýšlet aktivity, které by je bavily.“ Protože většina jejích žáků byla školního nebo předškolního věku, hodiny s českou paní učitelkou pro mnohé z nich představovaly první kontakt s angličtinou vůbec.

Stabilně pracuje jako právnička v neziskové organizaci, ale kvůli měsíčnímu dobrovolnickému pobytu si Anna Maixnerová vzala volno. Na novou roli angličtinářky se připravovala vzorně, osnovy i hry chystala s několikaměsíčním předstihem. Naučila se dokonce základy ladačtiny. „Když jsem pak dětem vyprávěla anglicky příběh, doplňovala jsem to slovy v ladačtině. Lépe jsme si pak rozuměli,“ popsala dobrovolnice.

Dalajláma a jeho armáda mnichů

Touha vyzkoušet nové věci, pomoct smysluplnému projektu a taky naučit se něco víc o sobě samém – to jsou jen některé z motivací, které prázdninové dobrovolníky do vesničky Himálajích přivedou. Za jejich pomoc jim v roce osobně 2011 poděkoval sám Dalajláma. Yvona Vera Ragasová, která strávila na projektu tři měsíce mimo jiné jako koordinátorka dobrovolníků, popsala poslední půl hodinu před audiencí takto: „Vzala si nás do parády armáda mnichů. Nebyla to ochranka, ale měli vážnou tvář a ostré oči. Běhali kolem nás a vysvětlovali, co máme nebo nemáme dělat.“

Dalajláma, který se na podpoře Mulbecké školy finančně podílí, vyslovil dík za pomoc, kterou dobrovolníci z Hnutí Brontosauři v Himalájích nezištně poskytují. V průběhu půlhodinové audience měli dobrovolníci možnost položit Dalajlámovi tři otázky. A jaké je nejsilnější poselství, které si ze setkání odnesli? „Vůbec nepřemýšlej co a jak. Konej to, co cítíš. A když to konáš, tak to dělej naplno,“ říká Ragasová.

Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník.

Brontosauři v Himálajích hledají dobrovolníky na rok 2014, kteří chtějí pomoci dětem z vesnice Mulbekh k dobrému vzdělání! Právě je nejvhodnější příležitost k přihlášení.

Ve dnech 21. – 23. 2. 2014 pořádáme první přípravné setkání, které je pro většinu zájemců o dobrovolnictví povinné. Poslední přihlášky na první setkání přijímáme do 19. 1. 2014. Více informací najdete nebo na webu BrontosaurivHi­malajich.cz

Zcela nově můžete jet do Mulbekhu také na výuku Buddhismu. V rámci zcela unikátního kurzu Buddhismu v Malém Tibetu se naučíte meditační techniky a pochopíte význam buddhistické filozofie. Kurz probíhá v malebném klášteře v odlehlé vesnici Mulbekh zcela výjimečně. Absolvováním kurzu totiž podpoříte tamní školu, kterou podporuje i 14. Dalajláma.

Víme o vás, že jste se doslova protančil světem. Můžete nám říct, jak k tomu došlo?

Jednoduše. Ještě jako student Konzervatoře jsem hostoval v pár představeních Pražského komorního baletu Pavla Šmoka a tento soubor byl vyhlášený tím, že neustále cestoval po světě. Můžu říct, že snad není místo na světě, kde by „Šmokovci“ nevystupovali. Já měl to štěstí, že jsem na několika zájezdech byl.

Kde se Vám nejvíc líbilo?

Mě nejvíce oslovilo Turecko, přesněji Istanbul. Je to pro mě takové magické místo. Mám pocit, že jsem tam snad někdy v minulém životě žil. Vždycky, když tam vylezu do ulic, tak mám pocit, že jsem doma.Ty nádherné mešity a nádherná zákoutí. Možná má to město své kouzlo právě v tom, že se rozkládá na dvou kontinentech. Ráno snídáte v Evropě a večer sedíte u kávy v Asii. No není to nádhera? Rád se tam vracím.

A severské země se Vám nelíbí?

Ale jo, líbí. Nicméně, já mám raději teplo. Ze severských zemí se mi nejvíce líbilo v Norsku.

Jste vystudovaný tanečník, z čeho se skládá takový den tanečníka?

No většinou, když jste naplno v praxi, tak každodenním trénikem na tanečním sále, potom zkoušení nových choreografií a vymýšlení nových výrazových prostředků, aby se divák nenudil. Večer pak představení.

V čem jsme Vás mohli vidět?

Třeba právě v představeních Pražského komorního baletu Pavla Šmoka – Golem, Don Juan, Pohádka nebo v Divadle na Vinohradech v představení Ze života hmyzu. V muzikálech Starci na chmelu, Galileo,Romeo a Julie, Miss Saigon, Zasněžená romance…a v dalších.

Je něco co byste si rád ještě vyskoušel?

Už pár let moderuju různé akce a to mě nesmírně baví. Nabízí mi to oproti tomu přísnému tanečnímu řádu obrovskou volnost a možnost improvizace. Víte v baletu je nekompromisní řád, je daná hudba, daná choreografie a vy musíte přijít a odtančit to, co vám někdo určí, u moderování vznikají krásné situaci, které přináší daný okamžik.

Spolupracujete s velkými osobnostmi českého divadla. Máte někoho, s kým děláte nejraději?

Určitě ne. S každým z nich je to jiné.

S kým vším spolupracujete?

Tak už dlouhá léta třeba s herečkou Gabrielou Vránovou z Vinohradského divadla, se kterou jezdíme poetické večery nebo s legendou českého baletu Vlastimilem Harapesem, kterého představuji divákům z úplně jiného úhlu, než jak ho znají. Mimochodem, ten má za sebou taky procestováno kus světa. Velkou radost mám, třeba ze spolupráce s královnou českého dabingu Valérií Zawadskou nebo zpěvačkami Marcelou Březinovou a Miluškou Voborníkovou.

Je vidět, že máte hodně práce. Co děláte ve volném čase?

Ve volném čase právě rád cestuji a poznávám nové kraje a lidi. Je toho tolik, kde jsem ještě nebyl a chtěl bych se tam podívat, třeba do Brazílie. Mám kamarádku Brazilku a její vyprávění o této zemi mě uchvacuje a láká. Těším se, až tam společně vyrazíme.

A máte u nás v Čechách nějaké oblíbené místo?

Mám rád podřipsko, je tam krásně. Nebo Novohradské hory a okolí Horní Stropnice. Tam jezdím rád. Strašně mě baví kolo a rád objíždím zajímavá místa. Je to paráda.

Jste nově patronem Nadace Divoké husy. Co Vás vede k tomu, že se věnujete oblasti charity?

Tato nadace je mi blízká svoji filosofií. Divoké husy peníze nedávají, ale zdvojnásobují výtěžek charitativní akce. Takže vyberete na charitativním večeru např. 15 tisíc kourun a nadace Divoké husy vám tento výtěžek navýší na 30 tisíc Kč. No uznejte, jestli to není báječné. Motivuje to jednotlivé organizaci k aktivitě.

Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgar­den.cz.

Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.

Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.

Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.

Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.

Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!

Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgar­den.cz.

Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.

Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.

Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.

Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.

Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…

Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.

Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.

Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).

Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…

Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.

Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.

Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).

Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Pro dobrovolnictví jsem se rozhodla proto, že jsem konečně chtěla přiložit ruku k dílu a pomoci přírodě, ve které se hroutí celý ekosystém. Dalším faktorem byla ekonomická krize, kvůli které jsem nemohla najít práci, která by mě bavila, a rovněž jsem se nechtěla vzdát cestování.

Jako žena cestující sama musím zvažovat mnoho kritérií při volbě cílové země jako jazyk, bezpečnost, cena dobrovolnického programu nebo míra dobrodružství, které bych mohla zažít. Jsou země, o kterých se již hodně napsalo, ale stále je hodně těch, které lidem moc neříkají. Ráda objevuji sama a přijíždím na místa bez očekávání, protože zkušenosti jiných dokážou zkreslit skutečnost. Chtěla jsem dělat něco, co má okamžitý přínos, zahrnuje práci v divočině a budu mít pocit zadostiučinění. A výsledkem této rovnice byla jednoznačně Belize!!

Podotýkám, že toto byla moje první cesta do rozvojové země. Příprava na moje dobrodružství zahrnovala kvalitní pojištění vzhledem k tomu, že na některá místa se dá dostat jedině vrtulníkem, očkování a antimalarika (doporučuju konzultovat s více specializovanými lékaři více druhů antimalarik), letenky, získání informací o krajině, vízech a taky uklidnění členů rodiny stylem: „né, já nebudu jako ten chlápek z Ultimate Survival“. Dobrovolnickou organizaci jsem si prověřila a můžu říct, že by neposílali své lidi někam, kde je to nebezpečné. Ale pravda je také to, že přírodě neporučí, tudíž nemohou kázat krokodýlům, hadům a pavoukům. Rizika je třeba brát v úvahu, jelikož tohle nebyla all inclusive dovolená. A cesta mohla začít.

Vítejte v jiném světě

Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay. Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek. Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic, jenom buš. Díky bohu na mě čekala má vedoucí projektu Zoe, která žije v Belize už 25 let. Pak jsme nasedly do jejího, hustým prachem pokrytého, offroadu a jely jsme do vesničky. Bylo období sucha, teploty se šplhaly k 35°C ve stínu a bylo dost prašno. Moře je tady mělké a mořská voda je proto smíchána s usazeninami a má mléčný nádech.

Obyvatelé seděli pod palmami a jako blondýnka jsem neušla oku ani jednoho z kolemjdoucích. Po krátké prohlídce vesničky jsme zamířily na farmu, kde sídlila partnerská organizace mé dobrovolnické organizace. Bylo to konkrétně léčebné centrum pro ochechule, které se na Belize vyskytují ještě poměrně v pěkném počtu. Toto místo bylo u nádherné laguny s překrásnou zahradou se všemi možnými druhy palem a exotických květin a vynikajícím týmem lidí. Ubytování bylo ve velmi hezkých kabinách s vlastní sprchou a toaletou, což byl absolutní luxus nemluvě o tom, že jsme měli i wifi.

Náplň práce dobrovolníka

Když jsem přijela na místo, ještě jsem si nebyla jistá, co přesně můžu a chci dělat. Týden trvala aklimatizace. Pro tento týden jsem dostala podrobný popis jednotlivých organizací, pro které jsem mohla pracovat. Na výběr byla práce s komunitou ve vesničce Sarteneja, práce na archeologické lokalitě v Caracol nebo práce v přírodní rezervaci Fireburn, kde se dělá výzkum jaguárů. Protože tohle léčebné centrum nemělo v té době žádné osiřelé nebo raněné ochechule, chtěla jsem jít do zmíněné rezervace. Ještě předtím jsem absolvovala školení od Paula (Zoein manžel) o všech možných nemocích, jedovatých živočiších a rostlinách v divočině. V průběhu prvního týdne jsem se ve vesničce zúčastnila zajímavého meetingu mezi místními rybáři a organizací na ochranu přírody. Má finální volba byla práce s komunitou.

Můj projekt spočíval v rozvoji turismu ve vesničce Sarteneja. Je zde hodně klidná atmosféra, která se lidem z města může zdát jako zastavení času. Vesnička je obklopená nádhernou divokou přírodou. Má tradici v rybolovu a výrobě lodí. Naštěstí pořád uniká americkému vlivu i díky své poloze. Lidé se přepravují výhradně na kole nebo pěšky. Vesnička je hodně nábožensky založená, a proto se idylka opalování na pláži v bikinách s drinkem v ruce nekonala. Rovněž si člověk začne vážit věci, které jsou nám Evropanům, absolutní samozřejmostí, jako obyčejné mléko, pitná voda z téměř každého kohoutku, minimum hmyzu, odpadkové koše, elektřina a bezpočet dalších.

Napomáhala jsem ve zdejších školách u projektů na vzdělávaní mládeže zaměřených na sběr a třídění odpadu, ochranu kriticky ohrožených zvířat apod. Nejvíc jsem spolupracovala s místní asociací průvodců, která sdružovala mladé průvodce, a nejvíce usilovala o rozvoj vesničky. Také jsem se účastnila pobřežních hlídek, výprav na monitorování mořských řas nebo mořských ptáků a živočichů, hlavně ochechulí a delfínů, stala jsem se hlavním fotografem místního života a atrakcí. Jednou jsme dokonce byli na záchranné akci, kdy se na moři ztratila loďka s 12 vesničany.

Belize ukrývá mnoho pokladů

Belize díky svému druhému největšímu bariérovému útesu na světě nemá nouzi o výletní lodě, které krajině přiváží nejvíc turistů, což je velkým zdrojem příjmů, ale taky největším znečišťovatelem a ničitelem útesu. Díky mému přátelství s místními průvodci jsem měla možnost být přímo na jedné z desítek lodí, které denně přivezou tisíce turistů šnorchlovat k útesu. Bariérový útes má neuvěřitelnou pestrost, bohatost a různorodost. Samotní Belizané si mnohdy jeho celosvětový význam neuvědomují. Také jsem si nenechala utéct tuto příležitost a díky šnorchlování jsem měla možnost být v těsné blízkosti želv, ochechulí nebo i žraloků velrybích.

Vnitrozemí krajiny není o nic méně atraktivní. Ne každý ví, že je tady obrovské množství májských památek, tropických lesů, vodopádů a rozsáhlý systém jeskyň. Samotné cestování ve vnitrozemí vyžaduje mnohdy trpělivost, protože Belize má svůj vlastní čas a hlavně nikam nechvátá. Jako žena jsem musela být vždy a všude ostražitá a nestojí za to se vystavovat nebezpečí v ulicích. Také je třeba pečlivě zvážit místo, když se rozhodnete najíst. Některé restaurace vám ani nenabídnou jídelníček. Většina z nich nabízí pouze rýži s fazolemi, pečené kuře nebo tacos. Zato rum je absolutní jednička! Jako Evropané budete viditelní z dáli, proto vás mnohdy mohou vidět jako chodící měšec zlaťáků. Někdy vás může překvapit množství odpadků a toulavých psů všude, kde se pohnete.

Myslím si, že země jako Belize rozhodně nenechá nikoho chladným a při potulkách Střední Amerikou nesmí chybět na seznamu.

Pro dobrovolnictví jsem se rozhodla proto, že jsem konečně chtěla přiložit ruku k dílu a pomoci přírodě, ve které se hroutí celý ekosystém. Dalším faktorem byla ekonomická krize, kvůli které jsem nemohla najít práci, která by mě bavila, a rovněž jsem se nechtěla vzdát cestování.

Jako žena cestující sama musím zvažovat mnoho kritérií při volbě cílové země jako jazyk, bezpečnost, cena dobrovolnického programu nebo míra dobrodružství, které bych mohla zažít. Jsou země, o kterých se již hodně napsalo, ale stále je hodně těch, které lidem moc neříkají. Ráda objevuji sama a přijíždím na místa bez očekávání, protože zkušenosti jiných dokážou zkreslit skutečnost. Chtěla jsem dělat něco, co má okamžitý přínos, zahrnuje práci v divočině a budu mít pocit zadostiučinění. A výsledkem této rovnice byla jednoznačně Belize!!

Podotýkám, že toto byla moje první cesta do rozvojové země. Příprava na moje dobrodružství zahrnovala kvalitní pojištění vzhledem k tomu, že na některá místa se dá dostat jedině vrtulníkem, očkování a antimalarika (doporučuju konzultovat s více specializovanými lékaři více druhů antimalarik), letenky, získání informací o krajině, vízech a taky uklidnění členů rodiny stylem: „né, já nebudu jako ten chlápek z Ultimate Survival“. Dobrovolnickou organizaci jsem si prověřila a můžu říct, že by neposílali své lidi někam, kde je to nebezpečné. Ale pravda je také to, že přírodě neporučí, tudíž nemohou kázat krokodýlům, hadům a pavoukům. Rizika je třeba brát v úvahu, jelikož tohle nebyla all inclusive dovolená. A cesta mohla začít.

Vítejte v jiném světě

Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay. Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek. Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic, jenom buš. Díky bohu na mě čekala má vedoucí projektu Zoe, která žije v Belize už 25 let. Pak jsme nasedly do jejího, hustým prachem pokrytého, offroadu a jely jsme do vesničky. Bylo období sucha, teploty se šplhaly k 35°C ve stínu a bylo dost prašno. Moře je tady mělké a mořská voda je proto smíchána s usazeninami a má mléčný nádech.

Obyvatelé seděli pod palmami a jako blondýnka jsem neušla oku ani jednoho z kolemjdoucích. Po krátké prohlídce vesničky jsme zamířily na farmu, kde sídlila partnerská organizace mé dobrovolnické organizace. Bylo to konkrétně léčebné centrum pro ochechule, které se na Belize vyskytují ještě poměrně v pěkném počtu. Toto místo bylo u nádherné laguny s překrásnou zahradou se všemi možnými druhy palem a exotických květin a vynikajícím týmem lidí. Ubytování bylo ve velmi hezkých kabinách s vlastní sprchou a toaletou, což byl absolutní luxus nemluvě o tom, že jsme měli i wifi.

Náplň práce dobrovolníka

Když jsem přijela na místo, ještě jsem si nebyla jistá, co přesně můžu a chci dělat. Týden trvala aklimatizace. Pro tento týden jsem dostala podrobný popis jednotlivých organizací, pro které jsem mohla pracovat. Na výběr byla práce s komunitou ve vesničce Sarteneja, práce na archeologické lokalitě v Caracol nebo práce v přírodní rezervaci Fireburn, kde se dělá výzkum jaguárů. Protože tohle léčebné centrum nemělo v té době žádné osiřelé nebo raněné ochechule, chtěla jsem jít do zmíněné rezervace. Ještě předtím jsem absolvovala školení od Paula (Zoein manžel) o všech možných nemocích, jedovatých živočiších a rostlinách v divočině. V průběhu prvního týdne jsem se ve vesničce zúčastnila zajímavého meetingu mezi místními rybáři a organizací na ochranu přírody. Má finální volba byla práce s komunitou.

Můj projekt spočíval v rozvoji turismu ve vesničce Sarteneja. Je zde hodně klidná atmosféra, která se lidem z města může zdát jako zastavení času. Vesnička je obklopená nádhernou divokou přírodou. Má tradici v rybolovu a výrobě lodí. Naštěstí pořád uniká americkému vlivu i díky své poloze. Lidé se přepravují výhradně na kole nebo pěšky. Vesnička je hodně nábožensky založená, a proto se idylka opalování na pláži v bikinách s drinkem v ruce nekonala. Rovněž si člověk začne vážit věci, které jsou nám Evropanům, absolutní samozřejmostí, jako obyčejné mléko, pitná voda z téměř každého kohoutku, minimum hmyzu, odpadkové koše, elektřina a bezpočet dalších.

Napomáhala jsem ve zdejších školách u projektů na vzdělávaní mládeže zaměřených na sběr a třídění odpadu, ochranu kriticky ohrožených zvířat apod. Nejvíc jsem spolupracovala s místní asociací průvodců, která sdružovala mladé průvodce, a nejvíce usilovala o rozvoj vesničky. Také jsem se účastnila pobřežních hlídek, výprav na monitorování mořských řas nebo mořských ptáků a živočichů, hlavně ochechulí a delfínů, stala jsem se hlavním fotografem místního života a atrakcí. Jednou jsme dokonce byli na záchranné akci, kdy se na moři ztratila loďka s 12 vesničany.

Belize ukrývá mnoho pokladů

Belize díky svému druhému největšímu bariérovému útesu na světě nemá nouzi o výletní lodě, které krajině přiváží nejvíc turistů, což je velkým zdrojem příjmů, ale taky největším znečišťovatelem a ničitelem útesu. Díky mému přátelství s místními průvodci jsem měla možnost být přímo na jedné z desítek lodí, které denně přivezou tisíce turistů šnorchlovat k útesu. Bariérový útes má neuvěřitelnou pestrost, bohatost a různorodost. Samotní Belizané si mnohdy jeho celosvětový význam neuvědomují. Také jsem si nenechala utéct tuto příležitost a díky šnorchlování jsem měla možnost být v těsné blízkosti želv, ochechulí nebo i žraloků velrybích.

Vnitrozemí krajiny není o nic méně atraktivní. Ne každý ví, že je tady obrovské množství májských památek, tropických lesů, vodopádů a rozsáhlý systém jeskyň. Samotné cestování ve vnitrozemí vyžaduje mnohdy trpělivost, protože Belize má svůj vlastní čas a hlavně nikam nechvátá. Jako žena jsem musela být vždy a všude ostražitá a nestojí za to se vystavovat nebezpečí v ulicích. Také je třeba pečlivě zvážit místo, když se rozhodnete najíst. Některé restaurace vám ani nenabídnou jídelníček. Většina z nich nabízí pouze rýži s fazolemi, pečené kuře nebo tacos. Zato rum je absolutní jednička! Jako Evropané budete viditelní z dáli, proto vás mnohdy mohou vidět jako chodící měšec zlaťáků. Někdy vás může překvapit množství odpadků a toulavých psů všude, kde se pohnete.

Myslím si, že země jako Belize rozhodně nenechá nikoho chladným a při potulkách Střední Amerikou nesmí chybět na seznamu.

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.

Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.

Dillí

Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.

Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…

Leh

I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.

Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.

První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.

Diskit

Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.

V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.

Moravian Mission School

Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.

Všude dobře…

Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.

Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.

…doma nejlépe?

Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.

Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.

Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.

Dillí

Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.

Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…

Leh

I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.

Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.

První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.

Diskit

Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.

V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.

Moravian Mission School

Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.

Všude dobře…

Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.

Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.

…doma nejlépe?

Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.

Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.

„Katuško, já chci jet do Ameriky! Pojedeš se mnou?“ zeptala se mě kamarádka Zuzu a dnes sem jí za tenhle návrh velikánsky vděčná. Protože ním to všecko začalo.

V létě 2007 jsem strávila 3 měsíce ve Spojených státech amerických a byť vám to bude připadat jako klišé, byly to nejlepší prázdniny mého života. Možnost poznat jinou mentalitu, které se zpočátku musíte vysmívat, pak se usmíváte a nakonec se smějete společně s ní, protože si vás získá. To jsou Američani. Vstřícnost, přátelskost, snadná komunikace, ochota pomáhat druhým, bezbřehá spontánnost místy přecházející do čiré bláznivosti. I to jsou Američani. Civilizované metropole s do nebe vyčnívajícími mrakodrapy; opuštěné pláně, kde „zdechl pes“; pobřeží Atlantiku a na druhé straně bouřlivého Pacifiku; pouštní krajina; pláže plné surfařů; deštné pralesy; horské masivy s plachými zvířaty…to je pořád Amerika, obrovská země šesti časových pásem a úžasného cestovatelského potenciálu.

Po desíti pracovních týdnech strávených v jednom z početných dívčích táborů na východním pobřeží (tento „US camp“ však běžně čítá až 500 účastnic a dalších nejméně 200 lidí, kteří se starají buď o ně, nebo o hladký průběh tábora) se naše šestičlenná posádka vydala na cestování po západě, pobřeží na národní parky bohatší.

Dobrovolně si hrábnout na dno

V půjčeném autě Dodge jsme naši cestovatelskou šňůru začali ve státě Washington, na samotném severu západního pobřeží. Za 25 dní cestování jsme západ USA projeli od severu na jih a navštívili jsme následující národní parky: Olympic NP, Mt. Rainier NP, North Cascades NP, Glacier NP, Yellowstone NP, Grand Teton NP, Grand Canyon NP, Yosemite NP, dále Las Vegas, San Diego, mexickou Tijuanu a San Francisco. Docela slušný výčet na 25 dní, ale taky jsme si někdy i hrábli na dno. A to české je podle Američanů pěkně hluboko. Chcete příklad? Sestoupit do Grand Canyonu a v tentýž den ho také vyšlápnout nahoru v teplotě kolem 50°C nelze! Zemřete! Ne, my to přežili. Obejít velký horský okruh v Olympic National Park, čítající 33km v kratší době než 2–3 dny, jak je zvykem? Ano, za 9 hodin. Vyrazit si to do 10.000 stop za téměř nulové viditelnosti bez výbavy. Jistě, máme přece českou buzolu. Však si nás i fotografovali (možná proto, aby se pak mohli pochlubit snímky těch, v horách ztracených, mladých lidí z České republiky). Běžně jsme pak slýchali, že jsme opravdu „crazy“ (šílení).

S buzolou z ČR

Jeden z adrenalinových výletů jsme podnikli už v druhém národním parku, Mt. Rainieru, který nese jméno jeho nejvyšší hory sopečného původu (4.329m). Ta za svůj název zase vděčí tomu, že na ní pořád prší (ve vyšších polohách sněží), o čemž jsme se měli na vlastní kůži hned při první túře přesvědčit. V plánu bylo dobytí bez speciálního vybavení dostupného nejvyššího bodu Camp Muir ve výšce 10.188 stop (3.105m). My jsme totiž bez speciálního vybavení (když nepočítám jednu buzolu z ČR) opravdu byli. První čtvrtka cesty vedla po chodníčku v mírumilovné Krakonošově zahrádce s pobíhajícími plachými srnečkami a barevnou horskou květenou. Ale pak se místo kytek zjevily kameny a místo srnek svišti. A padla mlha jako v prádelně. Teď jsme se ukázali, my blázniví Češi. Ignorujíce tabuli Danger Zone (nebezpečná zóna), mlhu, velkou zimu, naši sporou „výbavu“ a už i padající sníh jsme se tvrdohlavě škrábali (někdy doslova) vzhůru. Značená cesta nám, díky husté mlze, zůstala utajena. Podle mapky a buzoly jsme si našli svoji vlastní. Překročili jsme asi 3 sněhové plochy a už se opravdu blížili udávané nadmořské výšce. Nakonec jsme se po demokratické poradě z bezpečnostních důvodů rozhodli z 9.000 stop vrátit zpět. Cestou dolů jsme potkávali výpravy s mačkami, lyžemi, holemi či další speciální výbavou a taky nevěřícím výrazem, kde se tu ta zmrzlá a ojíněná banda amatérů vzala.

Dobytí velkého kaňonu

Do paměti se vám navždy vryje Grand Canon. A určitě nezáleží na tom, jestli ho zdoláte během jednoho dne nebo s přespáním. Grand Canyon, rozprostírající se na 4.931 km2 ve státě Arizona, je při 1.829 m hloubky a až 30 m šířky třetím nejhlubším kaňonem na světě (po mexickém Both the Barmance del Cobre a idažském Hell´s Caynon). Za tento přírodní div vděčíme erozi, sněhu, dešti a řece Colorado tekoucí kaňonem ze Skalistých hor do Mexického zálivu v Kalifornii. Naše crazy posádka se rozhodla opět klasicky tvrdošíjně česky, že sestup a výstup zvládne v rozmezí 12 hodin. S doporučenou dávkou vody (4 litry na osobu / sestup), zásobou energie a pokrývkami hlavy jsme v 6.30 začali sestupovat po Bright Angel Trail do zamlženého kaňonu (v ranních hodinách je viditelnost značně limitována znečištěním vzduchu z nedaleké jaderné elektrárny). Nasadili jsme svižnější tempo, abychom měli dostatek času na zpáteční cestu nahoru. Samozřejmě jsme hodně fotili a užili si i dechu beroucích výhledů až na dno kaňonu z vyhlídky Plateau Point. Druhá půlka sestupu z Indiana Garden k řece Colorado byla mnohem příjemnější, vedoucí kolem malého říčního pramínku mezi zelení a kaktusy, paradoxně měně písečná a kamenitá, čím blíž horkému dnu kaňonu. Kakaová řeka Colorado protékající kaňonem je využívána na výlety na raftech a odvážlivci taky na koupání. My jsme si u ní odpočali asi ve 45°C ve stínu (bylo to na začátku září) a po hodině se vydali zpět. Cesta nahoru si samozřejmě vyžádala víc sil, ale při dodržování pravidelného pitného režimu a namáčení pokrývek hlavy jsme spokojeně dorazili nahoru už v 17 hodin odpoledne. Ani zdaleka tak vyčerpaní jako po jiných túrách v Glacier nebo Olympic NP, ale o to více plní dojmů a úžasných zážitků (mezi které patřilo například i osobní setkání s chřestýšem). Takže těchto 30 km při teplotě 30°C (nahoře kaňonu) a 45°C (na dně kaňonu) se opravdu dalo zvládnout za 6,5 hodin čistého času.

Sanfranciská rvačka dojmů

Nejen národní parky, ale i návštěvy amerických měst v nás zanechaly spoustu dojmů. Vzpomínám si, jak se ve mně praly v San Franciscu. Průzkum tohoto hippies proslaveného města jsme totiž začali trochu nešťastně. Nejen že jsme si vybrali pro nocleh trávníček u cesty vedoucí k vyhlídce na Golden Gate Bridge a tím pádem byli ráno seřváni drsnými US policisty, ale také jsme k začátku procházky městem zvolili podivínskou čtvrť u Market Street, před kterou varují i průvodci. Potkat bezdomovce, bláznivě mumlající stařenu, namaškařené podivíny, žebráky nebo i feťáky tu je na denním pořádku. Takže jsem hodně ostražitě sledovala, kdo se kolem mě mihne, ale k žádné nepříjemnosti naštěstí nedošlo. Nakonec to bylo zajímavé a poučné. Například upřímnost jednoho žebráka s cedulkou s nápisem „I need cash for alcohol research“ (Potřebuji peníze na alkoholový výzkum), nás i pobavila. Zbytek prohlídky San Francisca už byl kouzelný – uchvátila mě Čínská čtvrť největší svého druhu na světě a s největším počtem Číňanů žijících mimo území Číny, historické tramvajky (Cable Cars), klikatá ulička (Crooked Street), Molo 39 (Pier 39), kde se válí stovky lachtanů, nebo i výhled na Alcatraz. Výprava lodí i se vstupem vás přijde na $27 = 540 Kč, ale může se stát, jako nám, že bude klidně na celý den i dva vyprodáno – obzvlášť o víkendu. Tak snad se tam podíváme letos!

V Americe je blaze a ne draze

Máte-li rádi cestování a ještě jste se do Států nepodívali, tak neváhejte! Obzvlášť vy, studenti! Práce v kempu je příslibem snadno vydělaných peněz – aniž bychom se předřeli, získání nových přátelství – často mezinárodních, procvičení angličtiny v praxi, seznámení se s novou mentalitou. Za vydělané peníze (jedete-li ale s agenturou, připadne polovina mzdy jí) pak můžete podniknout minimálně čtyřtýdenní cestování, kam jen se vám zachce. A je z čeho vybírat! Půjčení auta na měsíc nás v roce 2007 přišlo na $2.200 = 44.000 Kč, nocovali jsme v kempech (nejvyšší cena za plácek – pro auto i 2 stany – se vyšplhala na $23 = 460 Kč/noc) nebo pod širákem, koupali se v jezerech, řekách, moři a stravovali se převážně fazolemi (do hor ideální). Co se týče vstupu do parků, vyplatí se si koupit tzv. America the Beautiful –Annual Pass (tehdy za $80 =1.600 Kč), který zaručí celé posádce osobního auta vstup do všech národních parků USA, včetně havajského, po dobu jednoho roku. Tím pádem ho můžete využít i následující rok, jestli se do USA vrátíte. A myslím, že vrátíte.