Rubrika: Témata

Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.

Dnešního dne nás minibus odvezl směrem k Enzingerboden, odkud jsme se kabinkovou lanovkou dostali z úrovně 1480 m.n.m. k horské chatě Rudolfshutte, která leží o téměř 900 m výše. Zhruba po dvaceti minutách jízdy se ocitnete opět ve světě tichých velehor, které Vás svým majestátem a nádherou uvrhnou do stavu obdivující pokory. Touhou vašeho srdce je v tu chvíli usednout na libovolný kámen a jen se tak dívat. Vnímat slova, která nejsou slyšet, ale přesto se usazují hluboko ve Vaší duši. Slova o kráse života a prostých věcí, které jsou přehlušeny rytmem každodenního shonu tam někde hluboko v údolích.

Náš dnešní průvodce je šprýmař. Protože si povšiml unavených výrazů ve tvářích některých z nás, nabídl nám tři varianty programu. První je okruh okolo Weissee s převýšením asi 250 metrů a v délce tří hodin. A protože se některým zdála být tato možnost příliš náročná, navrhl jim variantu dvě. Sestoupit asi 150 metrů po cestě k lanovce, která je vyveze pod vrchol Medelzkopf, krátce se porozhlédnout po okolí a tou samou lanovkou se vrátit zpět k Rudolfshutte a počkat na ostatní, kteří se vrátí z okruhu kolem jezera. A aby bylo možné říci, že do třetice všeho dobrého, tak pro vysloveně potácející se stíny vytvořil speciální variantu tři, což bylo slunění se u horské chaty bez jediného kroku dopředu či zpět. K naší pochvale musím říci, že skupina tři,byla pro naprostý nedostatek přihlášených zrušena.

Směle jsme se proto v počtu většiny přítomných vydali směr okuh kolem jezera. Nejprve jsme sestoupili ke hrázi, která zadržuje chladné vody jezera a přešli na druhou stranu k úpatí skalnatého pohoří, které jezero obklopuje ze všech stran. Cesta vzhůru nebyla nijak zvlášť náročná, ačkoliv jsme se místy museli přidržovat ocelových lan a slézat příkré stěny po žebřících.

Náš průvodce nás v průběhu cesty seznamoval nejen s okolím, ale také nám prakticky ukázal, jak by v případě potřeby bylo možné v drsné přírodě přežít. Nejrůznější rostliny a na pohled nepoživatelné bodláky bylo po náležitém očištění a oloupání možné nejen pozřít, ale dokonce si na nich i pochutnat.

Asi po hodině stoupání jsme pocítili značnou změnu teploty směrem dolů. Zima byla více než znatelná a blížící se ledovcový splaz, zatím skrytý za skalnatým štítem o sobě již dával patřičně znát. Bylo nám divné, že přecházíme přes skalnaté plotny, které byly téměř dokonale vyhlazeny místo klasické rozervanosti, jak by se na místní poměry slušelo. Průvodce nám vysvětlil, že je to tím, že ještě před dvěmi lety, byl na tomto místě ledovec, který ale závratnou rychlostí mizí a zanechavá po sobě pouze vlastní vahou zbroušené skalnaté podloží.

Ještě pár metrů a už se nám otevřel pohled na ledovec, který jakoby vyrůstal z jezera. Stáli jsme asi čtyři výškové metry nad ním a nemohli jsme uvěřit vlastním uším, když jsme se dozvěděli, že ještě před rokem, bychom stáli přímo v jezeře. Až teprve zde si člověk zcela jednoznačně uvědomí, že naše Země opravdu umírá a mizí. A my s ní. V tuto chvíli už nejde pouze o ztrácející se krásu, ale o život v budoucích letech.

Značně promrzlí jsme začali sestupovat podél pramene, který vyvěral z ledovcového jezera a stékal směrem do údolí, kde napájel Weissee u Rudolfshutte. Zahaleni mlhou a vzdorující dešti, jsme kráčeli krok za krokem tam, kde jsme v mlze tušili cíl a konec naší cesty. Ačkoliv jsme k Rudolfshutte dorazili provlhlí, nikdo si ani slůvkem nepostěžoval ne nepřízeň počasí. Krása pohledů na jakoukoliv stranu nám poskytla tolik obohacujícího naplnění, že jsme naopak cítili, že jsme dostali více, než jsme byli nuceni vložit do toho, abychom dnešní cestu absolvovali.

Společný oběd v příjemném prostředí Rudolfshutte nám dodal potřebnou energii a tak když jsme se lanovkou vraceli nezadržitelně zpět do hlubokého údolí, nedalo se jinak, než opět pociťovat jistou ztrátu něčeho hluboko ukrytého v nás. Je to touha po blízkosti nedotčené přírody, touha být ve fyzickém kontaktu se skalou, sněhem, vodou a větrem. Ti z nás, kteří si od pozvání do Vysokých Taur neslibovali nic mimořádného začali tušit, že se tu zrodilo přání se vrátit. Nikdo nás nemusel slůvkem přesvědčovat o okolní kráse, stačilo jen vnímat, cítit a občas se zastavit.

Budete-li mít někdy chuť poznat kout uchvacující přírody, vydejte se směrem na jih. Po 550 km z Prahy budete na místě a budete se moci nechat unášet vším, co tato krajina vrchovatě nabízí.

O půl páté budíček Ano, tak brzy jsme vstávali (já a táta), abychom se v sedm hodin ráno dostali na startovní čáru všech těch, kteří se rozhodli zdolat vrchol – na parkoviště Prionia. Je opravdu potřeba tak brzy vstávat, protože Olymp není Sněžka a cesta na vrchol zabere víc hodin, než si možná myslíte. Na neplaceném parkovišti jsme nechali naše auto, sbalili vše potřebné (hlavně dostatek vody, teplejší oblečení, foťák a kameru) a začali se šplhat nahoru. Nemůžu nedodat, že si můžete najmout muly, aby vás do půli cesty vyvezli, ale nepředstavujte si, že to na jejich hřbetě bude dvakrát pohodlné. Nehledě na to, že to nestojí zrovna málo. Mluvila jsem o šplhání, ale ono vlastně zpočátku žádné nebylo – prvních pár kilometrů jsme stoupali mírnou stezkou krásným lesem. Od parkoviště až na vrchol je to 11 km, což vůbec není moc. Až na to, že na těch 11 km musíte překonat 1818 výškových metrů. Brzy jsme se dostali nad hranici lesa. Přes krásné počasí jsme nepotkali moc turistů a těch pár byli Češi jako my. A to je skvělé, protože to dokazuje, že jsme národ turistický a ani na dovolené si neodpustíme nějaký ten výšlap. Zhruba v půlce výstupu čeká na znavené turisty chata, kde spousta lidí přenocuje a až druhý den vyrazí na vrchol. Pokud ale máte čas, směle do výstupu hned. Dá se to v pohodě stihnout.

Kameny, skály a červencový sníh Nad chatou už je vidět, že se blížíme do velkých výšek. Odolné keře kleče ubývají, nahrazují je kameny a skály. Stezka se neustále zvedá, začínají bolet paty a achilovky od strmého výstupu. Brzy zmizí i poslední rostliny a před námi se objeví suťové pole – svah plný malých kamínků, které kloužou, kdykoliv na ně došlápnete. Prostředkem se vine nepřesvědčivá cestička, kolem nás leží ostrůvky sněhu, který tu vydrží celý rok. Už jsme hodně unavení, ale Olymp se nám za námahu odměňuje krásnými výhledy na řeckou krajinu – na moře, městečko Litochoro a ostatní vrcholky hor. Po několika kilometrech zdolaných hlemýždím tempem padáme únavou na rozcestí dvou cest – jedna vede na vedlejší vrchol Olympu a ta druhá, zahalená v mlhách, nás zve na nejvyšší bod hory, na Mytikas. Tady potkáváme i jinou národnost než tu naši, a to Poláky. V průvodcích jsem četla, že spousta lidí to tu vzdává a při pohledu na poslední úsek cesty – „horolezeckou“ Kaki Skalu – se otáčí a míří dolů nebo aspoň na vedlejší vrchol Skolio (o šest metrů nižší). Můj první pohled tedy patří mým teniskám (kdo by se do Řecka tahal s pohorkami) a druhý na následující cestu. Už dole ale vlastně bylo rozhodnuto, že samozřejmě lezu až na vrchol.

Horolezcem v teniskách a v pohodě Cesta není tou pravou cestou, je to jen naznačený směr červenými šipkami. V mých možná trochu nevhodných botách celkem lehkovážně skáču přes kameny, není to tak hrozné, jak jsem čekala. Kdyby noha sklouzla, skutálíte se sice možná až na Prionii, na druhou stranu si troufnu tvrdit, že tatranské Priečne sedlo je větší horolezecký nářez. Jenže tam jsou řetězy, namítnete možná. Ano, jsou. Tady by taky nebyly marné, zvláště v posledním úseku Kaki Skaly, kdy už opravdu zapojujete při vybírání další cesty ruce, nohy i hlavu. Jenže tohle nejsou Tatry, kdepak řetězy, kdo by se tu s nimi vláčel. Když jsem tu cestu v teniskách zvládla já, zvládnete ji i vy, ale tím nechci říct, abyste výstup podceňovali. Pokud máte turistické boty, samozřejmě berte. Po dlouhé době (asi 2 km) konečně zdoláváme poslední překážku a ocitáme se na nejvyšší hoře Řecka. Hledám nějaké známky přítomnosti bohů, ale jsou tu jen balvany, plechová vlajka Řecka a vrcholová knížka. Trošku zklamaná do ní píšu zápis: „Tak jsme sem vyšplhali a Zeus tu zrovna není…“ Jak je ze zápisů vidět, nejsme první, kdo si na bájného boha tady vzpomněl. Po obědě ještě samozřejmě děláme vrcholové foto a pak už honem zpátky dolů.

Únava, radost, bolest lýtek a žádné puchýře Na parkoviště Prionia se dostáváme v šest hodin. Sestup dolů byl nekonečný, v kempu na pobřeží potkáváme Čechy, kteří s námi lezli nahoru, jak kulhají s pohorkami v ruce. Já v obutí, na které se všichni spolulezci dívali skrz prsty, žádný puchýř nemám. Olymp si ale za zdolání svého vrcholu vybírá daň, skoro tři dny jsem pomalu nemohla chodit, protože mě hrozně bolela od cesty dolů lýtka. Přesto vynaložené námahy nelituji, zůstala mi krásná vzpomínka a pokud budu mít ještě někdy tu možnost, určitě se vydám opět nahoru. A třeba tam Zeus náhodou bude…

Když jsem dostal nabídku navštívit s několika novináři na pět dní Vysoké Taury v Rakousku, nadšením jsem právě nejásal. Ačkoliv cestuji nesmírně rád a každá, byť sebenepatrnější cesta ve mně dokáže vyvolat téměř vnitřní třes, tentokrát jsem odjížděl s pocity více než rozpačitými. Hory totiž nepatří k mým vysněným cílům a nenavštěvují mne zahaleny oparem vábení v tom krásnem čase, těsně před usnutím.

Snad právě proto, že s tímto koutem naší Země ještě nemám osobní zkušenost, přemluvil jsem sám sebe a na cestu se vydal. To jsem ale ani v nejmenším netušil, s jak rozdílnými pocity a vnitřním naplněním se po pár dnech budu vracet.

Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak úchvatnou krajinu.

Národní park Vysoké Taury je největší přírodní oblastí v Alpách. Je jedním z nejkrásnějších míst na Zemi a po právu je nazýván Noemovou archou, díky tisícům druhů rostlin a zvěře, která toto místo obývají. Sobota 28.7.2007 byl docela obyčejný den. Vyšlo slunce, svět se stále točil směrem, který mu byl určen, ale jedno místo, takové malé městečko ve Vysokých Taurech jménem Mittersill to vnímalo úplně jinak. Ten den se zde totiž otevíralo zbrusu nové turistické a informační středisko Národního parku Vysoké Taury.

Vedení Národního parku pozvalo novináře z Anglie, Německa, Rakouska a také z České republiky. Cílem bylo umožnit skupině reportérů poznat krásy tohoto koutu rakouských Alp a dát jim dostatek prožitků i materiálů k napsání článků, které by přilákaly záplavy turistů. Cokoliv ale budete v tomto a dalších článcích číst, není vynucená propaganda, nýbrž můj osobní pohled na Vysoké Taury a věřte nebo ne, je to opravdu jedno z nejmalebnějších míst, které jsem kdy viděl.

Naše česká výprava byla ubytována asi tři kilometry od Mittersillu v malé vesničce jménem Stuhlfenden. Penzion, který se na čtyři noci stal naším přechodným domovem, dýchal nefalšovanou rodinnou atmosférou a ve svých přátelských útrobách skrýval nejen útulné pokoje s výhledy na okolní hory, ale také velmi dobře vybavený vinný sklípek. Uvítací večeře, která se konala ve středu 26.7. v den našeho příjezdu, byla pro některé z nás skutečným překvapením. Nějak jsme se museli vyrovnat se skutečností, že naše výprava nejen že nebude ohrožena smrtí hladem, naopak bude muset napnout veškeré dostupné síly k boji proti neodolatelně vonícím pokrmům, které se na nás valily a nutno podotknout, že nad námi téměř vždy zvítězily.

S vědomím, že druhý den, tedy ve čtvrtek 27.7. budeme poměrně brzy ráno vstávat a čeká nás první z naplánovaných tras, jsme se přeci jen odhodlali opustit příjemné společenství vepřo – knedlo – zela a plni všech dojmů, netřeba dodávat, že především těch gastronomických, jsme usnuli.

Druhého dne nás rána vítalo rozesmáté slunce a zlatavými paprsky lákalo z objetí vyhřátých pelíšků a nabízelo náruč plnou alpské romantiky. Na vší tu krásu jsme nebyli sami. Celkem nás bylo asi osmnáct novinářů, kteří pracují pro nejrůznější cestovatelská periodika, či média. Z velké části to byli aktivní sportovci nejrůznějšího věku, ale mládí převládalo.

Nevím jaké informace o programu dostali před odjezdem ostatní, ale nevzít si na výšlapy do hor kotníkové boty pokládám za poměrně značný prohřešek. Já jsem si ty své poctivě vzal a domů jsem si přivezl pouze zkrvavené puchýře na patách. Ještě si k tomu vymknout kotníky, to už by bylo příliš darů z tak krátké cesty.

Malý autobus nás odvezl z Mittersillu na druhou stranu Vysokých Taur. Díky pět kilometrů dlouhému tunelu (na jehož konci zaplatíte za osobní automobil 10 EUR) jsme se rázem ocitli daleko od svých penzionů. Místo, kde jsme vystoupili, se jmenovalo Matreier Tauernhaus. Je to turistická chata ležící v nadmořské výšce 1512 m a již ve 13. století byla výchozím bodem místních obchodníků se solí a vínem, kteří po stezce, spojující severní a jižní Tyrolsko čile obchodovali s tímto zbožím. K jeho převážení využívali koně, kteří byli každý schopni unést až 100 kilogramů nákladu.

Velmi milým překvapením pro nás byla nejen přítomnost pracovníka Narodního parku Vysoké Taury, který nás po celou dobu provázel, ale především dvou koní, kteří jsou místními obyvateli pro potřeby turistů a zachování dávné tradice využíváni. Dnes už ale na svých bedrech nevozí sůl, či víno, ale prohýbají se pod batohy lidí. V našem případě pod zavazadly naší početné novinářské skupiny.

Cesta započala velmi mírným stoupáním středem nádherného údolí. Po malé chvíli, jakmile jsme vystoupali potřebné výškové metry, se nám naskytl úchvatný pohled na ledovec Schlaten Kees, který svým chladivým dechem zpřijemňoval poměrně horký den. Zanedlouho jsme opustili úroveň lesa a ocitli se na rozlehlých loukách, kde jedinými zvuky bylo cinkání kravských zvonců a bublající potůček. Zelená barva trávy se vkusně doplňovala s občasnou skalou a my pomalu stoupali vzhůru. Konící si po horské cestě vyšlapovali poměrně jistě a jakékoliv krátké zastavení využili ke spásání svěžího travnatého porostu.

Musím ještě zmínit, že dalším zvířecím souputníkem byl malý kudrnatý psík jménem Konrád. Doprovázen svou paničkou, zvesela si vykračoval i po těch nejnáročnějších úsecích cesty a zatímco někteří z nás lapali mnohdy beznadějně po dechu, či u cesty zanechávali obsahy svých žaludků, Konrád si cestu evidentně užíval. A kdykoliv jsme zastavili, neopomněl svým koňským přátelů patřičně hlasitým štěkotem dokazovat, kdo je tu na horách vlastně pánem.

Po několika hodinách cesty jsme se dostali do sedla Alter Tauern ve výšce 2512 m.n.m., které je jen kousek od horské chaty St. Polten Hute. Jakmile jsme dosáhli prahu sedla, otevřel se před námi pohled hodný olympských bohů. Dvě nádherná ledovcová jezera hluboko pod námi zářila modro zelenou barvou a jiskřivě odrážela sluneční paprsky. Obersee a Langsee. Seshora se zdálo, že leží ve stejné výškové úrovni, ale rozdíl byl mezi nimi poměrně značný. Cesta po jejich obvodu byla zkrášlena odrážejícími se okolnimi velikány na jejich hladinách. Husím pochodem se zvukovou kulisou odfrkujících koní, jsme pomalu sestupovali na druhou stranu pohoří. Čekala nás skalní soutěska, která dala zabrat především našim okovaným přátelům. S hrůzou v očích a neochotou pokračovat v cestě se jen velmi pomalu posunovali krok za krokem po kluzkých kamenech a co chvíli podklouzli v nerovném a nebezpečném terénu. Jen díky vytrvalosti a neoblomnosti svých průvodců se byli schopni odhodlat k náročnému sestupu.

Po delší polední pauze, kdy jsme nasávali teplo a bezmezný klid, jsme se vydali na poslední úsek cesty. Vedla příkrým směrem k Hintersee – Mittersill, kde někteří z nás, značně pokulhávajíc po náročném sestupu neodolali a osvěžili své slepené rty chladivým alpským pivem. Ale to už jsme zaslechli motor našeho minibusu, který nás přijel vyzvednout a zanedlouho již odvážel únavou ztichlé turisty zpět do Mittersillu a Stuhlfeldenu. Ještě pár posmutnělých pohledů ke skalnatým horizontům a už jsme opět vystupovali ve světě plném kamenných domů, aut a zvuků vpravdě nepřírodních. Ale zítra, zítra se tam opět vrátíme.