Rubrika: Témata

Kdyby mi ještě před nedávnem někdo tvrdil, že průmyslová zóna kousek od centra Ostravy je vyhledávaným turistickým cílem, kde se dá strávit celý den, asi bych mu moc nevěřil. Při návštěvě areálu Hornického muzea OKD v Ostravě mi půlden, který jsem měl k dispozici, nestačil.

Landek je jedno z nejstarších osídlených míst v Evropě. První lidé se v okolí soutoku Odry a Ostravice usadili v éře lovců mamutů asi před 30.000 lety a doložené nepřetržité osídlení na Landeku trvá 23.000 let. Už tito první obyvatelé přišli na to, že černý kámen, který se místy objevuje na povrchu, nejen dobře hoří ale dává i víc tepla než dřevo. Stali se tak pravděpodobně prvními lidmi na světě, kteří využívali černé uhlí jako palivo. Starším využitím uhlí bylo jen spalování lignitu pravěkými lidmi v jižní Francii. Zdejší osídlení je součástí takzvaného pravěkého „civilizačního centra Evropy“, což je pás archeologických nalezišť táhnoucí se od rakouského Willendorfu přes Věstonice a Předmostí u Přerova až do Polska. Pravěké sídliště na Landeku bylo objeveno v roce 1924 při úpravě terénu pro výstavbu tenisových kurtů. Od té doby zde proběhlo již několik archeologických průzkumů. Hned při prvním průzkumu byla objevena i takzvaná Landecká (Petřkovická) Venuše. Tato ani ne pěticentimetrová figurka vyrobené z krevele je jediná pravěká ženská soška, která je štíhlá a má proporce odpovídající současnému ideálu ženské krásy.

Ve středověku na Landeku stával hrad vybudovaný někdy mezi 8. a 10. století k ochraně hranic českého státu jako protipól polského hraničního hradu ve Slezské Ostravě. První písemné zmínky pocházejí z roku 1256. Hrad byl během česko uherských válek v roce 1474 pobořen a sloužil pak jako zdroj levného stavebního materiálu pro lidi z okolních obcí. Zbytky hradu byly patrné ještě roku 1912. V dnešní době zde stojí rozhledna.

Velké změny začaly na Landeku na konci 18. století. V roce 1780 zde důlní měřič Schulz objevil výchozy černého uhlí a už v únoru roku 1782 zde začala pravidelná těžba štolovým způsobem. Dodnes jsou v lese na kopci patrné stopy mnoha větracích šachtic. Hlubinná těžba byla na Landeku zahájena roku 1835 hloubením jámy nazvané Ferdinandovo štěstí. V roce 1843 koupil důl vídeňský bankéř Salomon Mayer Rotschild. Za jeho éry zde byl v roce 1847 uveden do provozu nejstarší parní stroj v uhelném revíru. Nejdřív sloužil k čerpání vody, později jako těžní stroj. Současné jméno dal dolu Rotschildův syn Anselm, který jej zdědil roku 1859. Důl byl v činnosti až do 2. srpna roku 1991, kdy byla těžba ukončena. Během své činnosti tento nejstarší důl na Ostravsku dosáhl hloubky 900 metrů a jako v jediném z ostravských dolů, které byly v té době pro nízkou rentabilitu uzavírány, jsou zde zásoby uhlí prakticky vytěženy. V současné době funguje na Ostravsku jediný důl, kde probíhá pouze odčerpávání podzemních vod.

Ostravské hornické muzeum bylo založeno v roce 1987 v době, kdy na dole Anselm ještě probíhala těžba. Pro veřejnost bylo otevřeno o šest let později. Od roku 2000 má muzeum status odštěpného závodu OKD, a. s. a má za úkol nejen zajišťovat prezentaci firmy a její historie a péči o především technické památky, ale pečuje i o archiv OKD a spisovnu dolu Šverma. Archiv, o který se muzeum stará je největší firemní archiv v Evropě. Není divu. Za dobu těžby vzniklo na Ostravsku a Karvinsku asi pět set šachet. Jen na samotném Ostravsku jich bylo asi 380, z nichž mnohé byly přímo ve městě. V archivu jsou kromě plánů a technické dokumentace dolů uloženy i spisy asi sedmi set tisíc lidí, kteří prošli místními doly.

Muzeum není jen sbírkou mrtvých exponátů uložených ve vitrínách. Jedná se spíš o jakýsi hornický skansen, ve kterém byly některé objekty ponechány ve stavu, jako by lidé odešli a měli se sem zase normálně vrátit. Obrovským pozitivem muzea jsou místní průvodci. Tuto službu zde vykonávají bývalí zaměstnanci OKD. Mnozí z nich pocházejí z tradičních hornických rodin, takže místo obvyklého nabiflovaného, vlevo vidíte, vpravo vidíte, se zde setkáte s výkladem založeným na znalosti věci v příjemné míře prokládaným svérázným humorem. Zvídavějšímu návštěvníkovi pak hrozí, že se s průvodcem „zakecá“ o věcech, které se do základního výkladu prostě nevešly. Tomu také odpovídá uspořádání prohlídkových tras. Jsou tři a každá z nich trvá hodinu. Nedostatkem času nejvíc trpí úvodní expozice ve správní budově. Přeci jen se po úvodním výkladu průvodce člověk dívá na exponáty trochu jinýma očima. Bohužel čas ubíhá a většina návštěvníků spěchá, aby stihla fárání do dolu. Možná by stálo za to nechat tuto část volně přístupnou a dát v hodinových intervalech možnost vyslechnout výklad průvodce. Velmi dobře je udělaná průvodcovská trasa důlní expozice. Trasa prochází sklepními prostorami bývalé kompresorovny a zabíhá i do historických štol. I nezasvěcený návštěvník tu získá docela slušnou představu o podmínkách, v jakých se prakticky ručně těžilo uhlí v úzkých slojích Ostravska. Na části trasy je vidět i ukázka uhelného kombajnu používaného dodnes v karvinských dolech, kde se těží sloje s mocností dosahující několika metrů. Třetí návštěvnický okruh je věnovaný důlnímu záchranářství. Tato největší ucelená expozice svého druhu nejen u nás, ale i v Evropě, je umístěná v rekonstruované budově bývalých dílen. Kromě sbírky dýchacích a oživovacích přístrojů, z nichž nejstarší pochází z roku 1884, tu najdete i ukázky potápěčské a hasící techniky. V suterénu je pak v chodbě z ocelových výztuží nainstalovaná důlní záchranářská stanice v podobě, jak by vypadala při ostrém zásahu. V další chodbě je pak postavená ukázková výbuchu vzdorná pytlová hráz. Atrakcí zvlášť pro mladší návštěvníky je cvičný záchranářský polygon simulující různé druhy důlních děl. Je to zkrácená varianta polygonu, který důlní záchranáři používají při výcviku. Prostor se dá zadýmit a je možné tu simulovat i provozní hluk dolu. Součástí záchranářské expozice je i pietní místnost s pamětní plastikou se jmény záchranářů, kteří ve 20. století zemřeli při likvidaci důlních nehod.

Kromě uzavřených expozic najdete v areálu muzea i volně přístupnou výstavu důlní techniky, občerstvit se můžete ve stylové Harendě u Barborky a najdete tu i sportovní vyžití na tenisových kurtech, lodičkách či lanovém centru. Přece jen průmyslový areál je rozsáhlý a je potřeba jej rozumně využít. Areálem muzea a nejbližším okolím procházejí dvě naučné stezky – přírodovědná a geologicko-technická. Působí sice jako by byly ve stavu zrodu a trošku přehlednější značení a vedení tras by neškodilo, ale každopádně stojí za to se po nich vydat a objevit nejen dodnes patrné povrchové výchozy uhelných slojí, ale i kousek přírody možná i díky dolu jako zázrakem zachovaný uprostřed našeho nejprůmyslovějšího města.

Poměrně dlouho jsem rozvažoval, zda tento článek vůbec napíši. To proto, že na webu cestovatel.cz jsem převážně četl články pozitivně laděné, optimistické, opěvující krásu přírody nebo velikost lidského umu a ducha. Odvahu mi dodalo až vyprávění pana Kylara „Památník Vojna u Příbrami – komunistický koncentrační tábor“, které zmiňuje i temné stránky lidské historie. Já přidám zážitek ještě více ponurý.

V loňském roce jsem strávil několik dní v hlavním městě Litvy – Vilniusu. I když jsem neměl mnoho času, byla mi doporučena návštěva „Muzea obětí genocidy“, které mapuje jednu tragickou kapitolu v historii tohoto malého pobaltského národa. Muzeum je umístěno na ulici Auku str. 2 ve velké kamenné budově, která se oku náhodného chodce ničím neodlišuje od ostatních domů. Je v autentických prostorách, neboť na daném místě až do roku 1991 mělo sídlo velitelství KGB. Zakladatel a provozovatel muzea – Centrum výzkumu genocidy a hnutí odporu – tvrdí, že je jediné tohoto druhu ve státech bývalého Sovětského svazu.

Lze říci, že muzeum je rozděleno do několika ucelených částí. První, patrně nejrozsáhlejší, je část zachycující dokumentárním způsobem období od roku 1940 do roku 1991. Období prosperity 30. let bylo násilně přerušeno v červnu 1940, kdy Sovětský svaz obvinil Litevce z porušení dohody o přátelství, zemi napadl a okupoval až do doby, kdy Litvu obsadila v roce 1941 německá vojska. Během této krátké etapy „sovětské bratrské pomoci“ byly stovky lidí uvězněny, zastřeleny nebo v lepším případě deportovány na Sibiř. Po osvobození v roce 1944 (je diskutabilní, zda slovo osvobození lze v tomto kontextu užít) pokračovala krvavá nadvláda až do roku 1991. Zvláštní část výstavy je věnována bojovníkům za svobodu z období 1944 – 1953, tedy partyzánům, kteří po devět let vedli boj za znovuobnovení nezávislosti Litvy. Že to byl boj marný, není třeba dodávat, z tisíců se stávaly stovky, ze stovek desítky a z desítek jednotlivci, kteří nakonec podlehli mnohočetné přesile. Nejsem odborník na partyzánskou válku, soudím však, že geografický charakter Litvy bez hor a jiných přirozených úkrytu bojovníkům příliš do karet nehrál. Exponáty představují historii boje, přehled polovojenských jednotek, publikace, rukopisy, fotografie, zbraně a osobní věci. Bohužel celkový dojem byl zkažen příchodem povykující skupiny pubescentů, kteří zhola neměli žádnou úctu ke generaci svých dědů a otců.

Pod výstavou v suterénu se nachází vězení s celami, taktéž ve stavu, jak jej v roce 1991 opustili komisaři KGB. Muzeum prošlo v poválečných letech přestavbou, počet cel byl původně 50, nyní jich je jen 19. V některých celách bylo odhaleno až 18 vrstev nátěrů, kterými byly překrývány nápisy, co v v těchto ponurých místech zanechali trvalí či dočasní obyvatelé. Blízko u vstupu do vězení jsou „krabice“, malé temné komory, které sloužily pro umístění podezřelých, zatímco vyšetřovatel ve službě prohlížel jejich dokumenty. Pak je tu místnost, kdy byly nově příchozí fotografováni a kde jim odebírali otisky prstů. Následuje strážnice (kde probíhala politická školení pro personál) a místnost důstojníka ve službě. Z cel je asi nejsmutnější místnost, kde probíhaly výslechy – stěny jsou pokryty tlustou vrstvou tapecírunku, aby nebyl slyšet nářek mučených. Obdobně nehostinná je i místnost, která měla taktéž za cíl zlomit lidi – je to v podstatě nora s „brouzdalištěm“, kde nešťastnici stáli bosky ve studené vodě či v zimě na ledu. Bohužel v muzeu je zákaz focení a „děžurná“ na každém rohu, takže mé fotografie z těchto míst nejsou příliš kvalitní.

Poslední je popravčí cela, ke které se jde dlouhou chodbou z vězení. Když jsem tudy scházel po železném schodišti, tak mi běhal mráz po zádech. Nízká klenutá místnost fungovala od roku 1944 do poloviny 60. letech a přišlo zde o život více jak tisíc lidí. Původně byla cela přepažena dřevěnou zástěnou, aby se kulky neodrážely a nezranily vykonavatele rozsudku, za přepážku pak uložili mrtvé a ty potajmu v noci odváželi náklaďáky – neznámo kam… Dosud byl nalezen jen jeden masový hrob, předpokládá se, že v okruhu 30km od Vilnusu je jich ještě několik. Exponáty jsou poskládány z vykopávek z místnosti, vykopávek z hromadného hrobu v Tuskulenai, fotografií a dokumentů – a rozhodně to tu není pro slabší povahy!

Shrnuto – je to místo se smutnou historii, plné bolesti a zmaru, ale zároveň poučné, které rozhodně nutí k tomu, abychom nezapomínali! Kdo se chce dozvědět více, může se podívat na webové stránky muzea v anglické verzi www.genocid.lt