Témata – 85. stránka – Cestovatel.cz

Etiopské kostely

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Jako ve většině zemí světa, i v Etiopii je náboženství důležitou součástí života. Neprojel jsem na cestě Etiopií rozhodně všechny kostely a kláštery, ale několik ano a o těch bych vám rád povyprávěl. V Etiopii je, mimo zbytku animistických náboženství a judaistů, asi polovina křesťanů a polovina muslimů. Křesťané jsou obvykle ortodoxní, výjimečně římští katolíci. Mešity jsou zde spíš strohé a oproti kostelům ničím nevynikají.

Lalibela

Největší a nejznámější je komplex kostelů v Lalibele. Legenda praví, že za vlády krále Lalibely mnoho etiopských lidí toužilo dostat se do Jeruzaléma, do města kde se narodil Ježíš Kristus, pro požehnání. A tak se ve snu králi zjevil Bůh a řekl ať postaví kostely v Lalibele. Král údajně postavil všechny kostely vlastníma rukama, pouze s pomocí Boha, andělů a asi dvou tisíc dělníků.

První chrám, který postavil, je zároveň největší. Z vnějšku je 17 metrů vysoký. Nebo bych měl říci spíš hluboký. To je největší zvláštnost těchto kostelů. Nejsou totiž postaveny, nýbrž vytesány do země. V Lalibele a okolí jsou celkem 3 druhy kostelů. První, monolitické, jsou vytesány do země v jednom kusu skály. Další jsou v zemi, ale nejsou monolitické a poslední jsou postaveny v přírodních jeskyních.

První kostel patřil do skupiny monolitických, ale zemětřesení jeho části poničilo, a opravené sloupy už , samozřejmě, nejsou ze stejného kusu skály jako zbytek kostela. Asi nejznámější je poslední kostel postavený králem Lalibelou a zasvěcený svatému Jiří. Kostel je vytesán do tvaru kříže. Navíc Lalibela léty strávenými výstavbou jedenácti kostelu nasbíral spoustu zkušeností, a tak tento kostel jako jediný odolává větru, dešti a není třeba mu postavit novou střechu. Toho je docíleno drážkami v jinak rovné a ploché střeše, které fungují jako okapy a odvod vody.

Chrámy jsou propojeny chodbami, tunely a schodišti. A bez průvodce byste asi jen těžko našli všechna zákoutí a prošli všechny kostely. Celkově je v Lalibele 11 kostelů a všechny jsou doposud funkční, takže můžete narazit i na probíhající kázání nebo zpěv kněžích.

Tana

K další skupině kostelů se přesuneme asi den cesty terénním jeepem na západ, k jezeru Tana. Respektive na jezero Tana. Najmeme si loď a vyrazíme na ostrůvky rozeseté po největším jezeře severo-východní Afriky. K samotnému kostelu projdete hustou vegetací zahrnující banánovníky, papayu i kávu.

Kostel nepřekvapí svou architekturou, nízká okrouhlá budova s plechovou střechou a plechovými cinkrlaty. Pravé poklady se však nacházejí uvnitř. Stařičký, usměvavý a milý kněz (Abé) vám milerád ukáže vše co kostel skrývá. Starobylý kříž ze zlata vysvěcený v Jeruzalémě. Ale hlavně manuskripty 600 až 900 let staré, psané na kozích kůžích písmem tak starým, že už mu dnes rozumí jen hrstka kněžích. Abé listuje knihami a ukazuje a pojmenovává každého svatého, jenž je vyobrazen jasnými barvami. Posilněn naším nadšením vytahuje zpod koberce další manuskript. Ano, opravdu zpod koberce. U nás by byla taková kniha za neprůstřelným sklem, v hermeticky uzavřeném prostředí s pečlivě hlídanou teplotou, tlakem a vlhkostí vzduchu. A tady jí má Abé pod kobercem.

Gondar

Z Bahir Daru, od jezera Tana, je to jen kousek na sever po kvalitní asfaltové silnici do Gondaru, někdejšího královského města (Fasilidas ho ustanovil svým královským městem roku 1636). Nenajdete zde bohužel historické kostely, ale pouze jejich zříceniny. Nicméně hrad i celý kompex nazývaný „royal encloser“ stojí rozhodně za návštěvu. Nejlépe zachovalý, respektive opravený, je Fasilidův hrad, jedna z nejstarších památek.

Debre Damo

Poslední naše zastávka je na severovýchodě, v blízkosti hranic s Eritreou. Mezi kopci, v autem těžce přístupném terénu, se nachází nejsvatější místo v Etiopii. Klášter Debre Damo. Klášter se rozprostírá na vrcholku stolové hory a nevede k němu žádná cesta. První svatý muž prý na horu vylezl za pomoci obřího hada a založil na ní první kostel. Dnes už máme situaci snazší. Ze vstupní branky visí dolů asi 10 metů dlouhé lano a turistům navíc přiváží okolo pasu smyčku z nějakých kůží. Případné cestovatelky ale musím zklamat, do kláštera mohou vstoupit pouze muži. Sice jsme neprocházeli žádnou kontrolou mužství, ale asi by se země zatřásla kdyby na posvátnou půdu vstoupila žena (nebo by měl nějaký svatý muž špatné sny – rozuměj Boží vnuknutí). V klášteře žije asi 400 lidí, z toho dvě stovky kněžích.

Hned na uvítanou jsme si sedli se třemi staříky a popili talu. Tala je nápoj ze zkvašeného obilí. Není alkoholický, ale je kyselý. Abychom neurazili, tak jsme se tvářili jak nám to chutná. Tak jsme dostali přidáno.

Pak už následovala prohlídka kostelů. Hlavní kostel je postaven z dřevěných trámů a z kamene. Uvnitř najdete několik obrazů svatých a hlavně krásný vyřezávaný strop. Pak jsme se ještě podívali na další kostel, ale jen zdálky, protože ten slouží jako pohřebiště a mrtvé není radno rušit. Pak už se jen spustit po laně na zem, mezi ostatní smrtelníky a pokračujeme v cestě.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pražské zahrady, zastavení třicáté první – Park Charlotty G. Masarykové a zahrada Bílkovy vily

Park Charlotty G. Masarykové je jeden z městských veřejných stále
přístupných parků. Park je v bezprostřední blízkosti zahrady
Bílkovy vily, první pražské vyjímečné stavby s plochou střechou.
Vila i se zahradou od září 2007 prochází rekonstrukcí.

Dříve park u Písecké brány, Praha 6, Hradčany. Výměra parku je 2,49 ha, nadmořská výška jednotná 236 metrů. Je to jeden z městských veřejných stále přístupných parků. Písecká brána, dominanta parku byla postavena roku 1721 v době Karla VI. Celá dispozice parku se odvíjí od Písecké brány a původních obvodových opěrných zdí.

Cesta vedoucí k bráně rozděluje park pomyslně na dvě části, východní a západní. Na západní straně parku je umístěn kámen s pamětními deskamidvou obětí z Pražského povstání roku 1945. V letech 2003 až 2006 došlo k rehabilitaci tohoto parku, zejména úpravy cest. V tomto parku jsou dochované topoly černé, platany javorolisté, topol bílý.

Park je v bezprostřední blízkosti zahrady Bílkovy vily. Ta se nachází v Mickiewiczově ulici č.1, má výměru 845 metrů čtverečních a leží v nadmořské výšce 230 až 233 metrů. Tato zahrada je přístupná v rámci Galerie hlavního města Prahy, která má právě tady rozsáhlou expozici sochařské tvorby Františka Bílka(1872–1941). Tento významný secesní umělec, mystik, sochař, architekt, autor užitého umění, grafik, ilustrátor a náboženský myslitel byl hlavním představitelem symbolismu. Bílkova tvorba podle slov historiků vyrůstala z náboženské výchovy a z osobní bolesti, způsobené nepochopením jeho raných prací. Bílkova vila patří k význačným stavbám, kterými bylo v Praze završeno období secese. Je řešena v tzv. geometrickém stylu secesní architektury, který chápal budovu především jako tektonický organismus a nepoužíval již na fasádách rostlinný dekor ani lidské figury, ale kladl důraz na silně stylizované symboly. Z dalších výjimečností Bílkovy vily stojí za zmínku první fungující systém teplovzdušného topení.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Bílkova vila vznikla podle vlastního návrhu sochaře roku 1912, zahrada byla dobudována roku 1926 a její koncepce byla završena instalací kamenného sousoší Komenský se loučí s vlastí. Tento dům má plochou střechu a konkávní zaoblení, byl první pražskou vyjímečnou stavbou tohoto druhu. I navržení zahrady bylo dokonalým doplňkem stavby. Sám autor hovořil o své zahradě jako o secesním náhrdelníku, který je položen na podušku. Zahrada kdysi mívala kolem 50 stromů. Dodnes se jich však mnoho nedochovalo. Jsou zde hlavně borovice černé a vpravo od sousoší javor babyka, mnoho květnatých keřů a drobné afrikány.

Fotografie je v tomto období beze světla už velmi těžké pořídit, jsou pouze ilustrativní pro rámcovou představu. Uveřejňuji je spíše proto, že Bílkova vila bude uzavřena od října 2007 až do září 2009. Projde rekonstrukcí a po jejím znovuotevření zde vznikne Centrum Františka Bílka, které představí novou expozici a nabídne možnost soustředěného studia materiálů z jeho pozůstalosti. Po dva roky už tedy žádné další fotografie zahrady nepořídím a není tedy možno čekat na dobré světlo.

Plačtivá skála v Orlických horách

„Mokrá fylitová skála…“, tak to se dočtete
v kdejakém turistickém průvodci o tomto přírodním jevu.
Většině lidí se při tom nic nevybaví, někteří se možná
i vyděsí. Ničeho se neobávejte a pokud jste na zimní dovolené
v Orlických horách nepropásněte možnost navštívit tuto přírodní
zajímavost.

Aktualizovaný první tip na cestu – 10 let
Cestovatel.cz

„Mokrá fylitová skála…“, tak to se dočtete v kdejakém turistickém průvodci o tomto přírodním jevu. Většině lidí se při tom nic nevybaví, někteří se možná i vyděsí. Ničeho se neobávejte a pokud jste na zimní dovolené v Orlických horách nepropásněte možnost navštívit tuto přírodní zajímavost.

Co tedy již zmiňovaná Plačtivá skála opravdu je? Skalní útvar na soutoku řeky Zdobnice a Říčky, ze kterého neustále „vytéká“ voda. Nejedná se ale o žádný velký pramen, v létě voda sotva kape a ke skále se dá dostat jedině korytem řeky. Takže by se dalo říct nic moc.

Plačtivá skála je v celé své kráse teprve v zimě, kdy „vytékající“ voda postupně umrzá a vytváří tak rozsáhlé „ledopády“. Je to opravdu úžasná podívaná pro oči a objektiv fotoaparátu. To se také snažím dokázat několika snímky.

Nyní již máte inspiraci kam vyrazit, ale ještě chybí informace jak se tam dostat. Je to velice jednoduché:

Vlakem do Pěčína a z vlakového nádraží do kopce směrem na Rychnov nad Kněžnou. Na kopci nad Pěčínem se před statkem napojíte na modrou turistickou značku, které se držíte dokud nanarazíte na druhou větší skálu. Pod skálou uvidíte zamrzlou řeku, neváhejte a slezte na její zamrzlé koryto, otočte se doprava a vychutnávejte si pohled na zamrzlou plačtivou skálu… Cesta od nádraží k plačtivé skále by neměla trvat víc než hodinu. Zpátky se dá jít zamrzlým korytem až k mostu. Kousek nad mostem se opět napojíte na modrou turistickou značku, po které můžete jít do kopce a z kopce do Pěčína nebo podél řeky do Slatiny nad Zdobnicí. To je asi nejlepší varianta jednodenního výletu.

Z Rokytnice v Orlických horách se dostanete k plačtivé skále po žluté značce, ze které v Julinčiném údolí odbočíte na modrou.

Z Říček je to ještě jednodušší, po modré značce podél řeky až k Plačtivé skále.

10 let projektu Cestovatel.cz

Tento článek byl jedním z prvních tipů na cesty publikovaným na www.Cestovatel.cz. Po deseti, možná i více letech jsem Plačtivku znovu navštívil a konečně pořídil k článku aktuální fotografie…

soutok Zdobnice (vlevo) a Říčky (vpravo)

kamenná mohyla na protějším břehu Zdobnice

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny V. díl – Výlet k moři

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel
Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu,
který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního
moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za Tartůsem.“ Tak jsme
jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.

V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve
čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na
víkend.

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu, který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za městem Tartůs (Tartous, طرطوس). Tak jsme jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.

V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na víkend.

Anas s Básimem pro nás přijeli kolem osmé večer. Pochopitelně s hodinovým zpožděním. Kolem desáté hodiny jsme ještě nabrali v Homsu Basáma s jeho kamarádkou Samr a kolem jedenácté dorazili na Zlaté písky.

Zlaté písky je rekreační středisko v blízkosti města Tartůs, kde movitější lidé tráví v teplých měsících víkendy, mají na plážích postavené zděné chatky (o některých by se dalo říci domy), středisko je vybaveno obchody, zábavnými zařízeními a velkým počtem plážových restaurací. Vše je chráněno místní policií a i vjezd do střediska je povolen pouze majitelům chatek a jejich hostům.

Jelikož byla sezóna, chatky byly plně obsazeny, takže živo bylo vidět i slyšet odevšad. Až později nám bylo řečeno, že Basám pracuje pro vládu a chatku na víkend pronajal pro českou delegaci, která do Sýrie zavítala. Ano, tou českou delegací bylo nás pět. Chatka měla dvě velké místnosti, kuchyni, ale především zděnou předzahrádku, na kterou jsme nanosili stoly a židle a udělali si na ní příjemné posezení.

Poté jsme odešli nakoupit jídlo a pití na večeři a začala bujará večeře. Kolem třetí hodiny ranní nás nenapadlo nic lepšího, než, že se půjdeme vykoupat do moře. Nakonec jsem šla jen já, Basám a Natálka, ostatní šli spát.

Moře bylo teplé a díky větru byly docela i velké vlny. V Natálce se ukázal vodní živel, který si noční koupání značně užíval. Já, i když si myslím, že jsem dobrý plavec, mám přeci jen k nočnímu moři respekt, a tak jsem neplavala tak daleko jako Natálka s Basámem a po chvíli se vrátila na břeh. Za chvilku došel Anas a počkal se mnou, než se Natálka s Basámem vyrochtali. Nakonec jsme ještě v dobré náladě seděli na pláži a povídali o všem možném.

Pro mě byla příjemná změna nálady u Natálky, která najednou ožila a byl z ní úplně někdo jiný, než jak se doposud první dny v Sýrii projevovala, tedy spíše neprojevovala. Bylo vidět, že ji tento výlet sedl a pěkně si jej užívá. Možná díky i této rozparáděnosti se beze studu začala legračně převlíkat z plavek do oblečení, což způsobilo náhlý zájem místní poposedávající mládeže, která se najednou přiblížila hodně blízko k nám. Po chvilce jsme se rozhodli, že bude fajn jít taky spát a připravit se na následující dva dny.

Ráno nás čekala jako obvykle vydatná snídaně. Jen se mně stal osudným starší olivový olej, který jsme našli v chatce, a na který jsme zapomněli při nákupu potravin. Ale syrské jídlo bez olivového oleje? To by přeci nebylo ono.

Po snídani jsme se převlékli do plavek a utíkali na pláž. Moře bylo čisté, teplé. K poměru velikosti pláží a lidí téměř poloprázdné. Byla to opravdu idýlka i pro mě, kdy po pár návštěvách Rudého moře, mně už jiná moře připadala nudná.

Za chvilku Anas přijel se šlapací loďkou, a tak jsme jeli na výlet, chvilku šlapali, chvilku skákali z loďky do moře, chvilku se na loďce opalovali… no prostě pohoda.

Pak jsme si šli sednout do jedné z plážových restaurací. Měli jsme chuť na dýmku a na osvěžující ovocný džusík.

Celkem musím říct, že mě překvapil počet zahalených žen, sedících na židlích a pouze pozorujících moře. Střední oblast Sýrie je známá svojí otevřeností a liberalismem, na ulici zahlédnou jen ženu se šátkem je vzácné. Jestliže jsou někomu nepříjemné pohledy lidí na ulicích starého Damašku, zde si možná některé ženy budou stěžovat na nedostačující zájem místních.

Většina Syřanek zde sama chodí moderně „evropsky“ oblečena, není žádnou výjimkou vidět ženu v minisukni a tílku. Možná množství „černých hábitů“ je zvýšené v létě, kdy sem přijíždí mnoho rodin trávit mírnější léto ze Saudské Arábie, Arabským Emirátů a ostatních zemí Gulfu. Pochopitelně je v Sýrii i spousta uprchlíků z Iráqu, Palestiny a Libanonu.

Většinou jsou pláže rozdělené pro ty, kteří se chtějí koupat v plavkách, a kteří v tričku a šortkách. Ale Zlaté písky jsou známy svým moderním postojem k plavkám, a proto mě překvapilo, jak jsme tam byli všichni namixovaní. Z pochopitelných důvodů jsme si s tím lámaly hlavy asi více my, než ty ženy v černém, pro které je tento oděv přirozený a představa odhalit své tělo do plavek nepředstavitelná.

Já bych tuto kapitolu uzavřela tím, že bych každému dala právo být v čem chce a nesouhlasím s kritikou lidí, kteří hlásí, že žena v muslimské společnosti nemá žádná práva a je chudinka. Není to v žádném případě pravda. Muslimské společnosti jsou víceméně matriarchální a náš koncept typu života prostě nemůžeme nutit do zemí se stoletými vlastními a zcela odlišnými tradicemi, a prostě tam, kde o to lidé ani nestojí.

Podívejte se na jednoduchý příklad z Afghánistánu, kde po vpádu amerických vojsk a svržení Talibanu, nová vláda vyzvala ženy, aby odložily burky. Neudělalo to ani 1 % žen. Tamější společnost, kde po staletí není dovoleno ani vyslovit jméno manželky, matky, sestry před cizím člověkem, kdy ani vzdálenější členové rodiny neznají všechna jména žen v klanu, není možné najednou odhalovat tvář a postavu. Nechme jim právo na vlastní tradice a kulturu. Na vlastní rozhodnutí, co chtějí a co ne. Není právě nádhera cestování v tom, že jsou lidé a vše, co s nimi souvisí právě tak rozdílní? Copak by někoho z nás bavilo jezdit po světě a vidět všude to samé?

Odpoledne jsme se vydali do hor, které jsou plné krásných vesnic a obrovských zahradních restaurací na večeři. V restauraci bylo veselo, hrála tam živá skupina a lidé tancovali a zpívali. V této části Sýrie není také divné vidět, že lidé pijí alkohol. Domácí oblíbená pálenka Araq je snad ve všech domácnostech. Také je zde více typů ať už alkoholického či nealkoholického piva. Řekla bych, že je to dané mírnějším postojem k náboženství, které v této oblasti panuje. Vyskytuje se zde ve větší míře šíitský islám – tzv. Alavité (Alavi, Alvi, علوي). Svolávání k motlitbě téměř neslyšíte, nevidíte modlící se lidi, vznikají zde vepřové farmy, rodiny mají méně dětí, ženy studují, pracují atd. Ve srovnání s Damaškem je to úplně jiný svět.

Jako vždy, stoly se prohýbaly pod nátlakem jídla, které bylo pro českou delegaci objednáno. Mě již nebylo úplně dobře, začala jsem cítit tlak v břiše. A tak jsem tomu vyhlásila válku a na boj s mikroby jsem snědla čtyři feferonky. Večer jsem pak ještě vypila pár kmínových čajů a musím říct, že v noci jsem již spala klidně, a druhého dne jsem byla v pořádku úplně. Pochopitelně i s nemalou pomocí naší slivovice.

Večer jsme se vrátili na Zlaté písky, které nás odměnily nádherným pohledem na zapadající slunce. Západ i zbytek večera jsme strávili na pláži v restauraci, kouřili vodní dýmku a hráli oblíbenou hru – tawlu.

Druhý den ráno nás čekalo další překvapení. Basám musel kvůli práci odjet již dopoledne, přijel karibský ministr školství do Sýrie a měl na starost jeho návštěvu Palmýry. Tak co kdyby do Palmyry (Tadmur, تدمر) společně s ministrem zavítala také česká delegace?

A vše o tom, se dozvíte v příštím pokračování…

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.albaraka.cz/

Ferraty v Totes Gebirge

Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko
Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních
Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a
z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž
nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Ferraty v Totes Gebirge Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Neboť jsme na toto pohoří od známých a na internetu slyšeli jen samou chválu, rozhodli jsme se, že i my zavítáme do tohoto nádherného koutu Evropy a pokusíme se po ferratě zdolat dva nejvyšší vrcholy – Grosser Priel a Spitzmauer.

Vyrazili jsme 26. června v počtu 6 kusů v 13 hodin z Pardubic po trase Havlíčkův Brod, České Budějovice, Dolní Dvořiště, Linz, Hinterstoder. Cesta po dobrých silnicích a dálnicích rychle ubíhala a tak jsme po 420 km jízdy v 19:00 dorazili do Hinterstoderu (590 m.n.m.), kde jsme na parkovišti u řeky Steyr, u mostu který odbočuje do údolí potoka Krumme Steyr, nechali naše auto na neplaceném parkovišti. Na záda jsme si nahodili naše batohy s věcmi na ferraty a jídlem na tři dny a po cestě číslo 201 jsme vyrazili přes most.

Míjíme usedlost Johannishof a pokračujeme malebným údolím k usedlosti Polster, kde nás vítá několik poníků, kteří mají dlouhou hřívu a tak vypadají jako pankáči. Zde se údolí poněkud otevírá a tak se můžeme plnými doušky pokochat pohledem na majestátné vrcholy před námi. Neboť světlo kvapem ubývá, jdeme rychle dál. Procházíme lesem a poté přicházíme na paseku, kde je mnoho popadaných stromů nejspíše v důsledku pádu laviny. Díky tomu se nám ale otevřel pěkný pohled na široký vodopád Klinser Wasserfall a prudce se zvedající cestu před námi. Chvíli odpočíváme, doplňujme vodu a zahajujme výstup skalním prahem vzhůru. Než se dostaneme na úroveň vrcholu vodopádu, je téměř tma a k chatě Priel Schutzhaus (1420 m.n.m.) dorážíme za tmy. A to ve 22:15. Snad proto, že jsme studenti a ještě k tomu z Čech, pohrdáme pohodlím chaty a stavíme stany u vodárny kus nad chatou.

Ráno jsme se probudili po páté hodině pod azurovou oblohou, sbalili stan a podle informací z internetu jsme se vydali hledat krásný plac na bivak (čechokemp), který by měl být asi o 100 metrů výše. Plac jsme bez problému našli, postavili stany, lehce pojedli a připravili si věci na ferratu. Protože bylo opravdu nádherné počasí, rozhodli jsme se, že zdoláme rovnou nejvyšší vrchol Grosse Priel. Nejlépe uděláte, když se vrátíte zpět na značený chodník a po něm budete pokračovat až na rozcestí. My si cestu chtěli zkrátit a zbytečně jsme zakufrovali. Na rozcestí se dáte doprava po cestě číslo 260 po níž dojdete na další rozcestí, kde pokud chcete jít ferratou, odbočíte znovu doprava. Po této cestě dojdeme sutí až k úpatí žebra na Grosse Priel, kde začíná i ferrata jménem Bert – Rinesch. Ferrata. Je obtížnosti D z pěti místné stupnice obtížnosti (viz http://www.klettersteig.com/…001scale.htm). Celá ferrata má převýšení asi 700 metrů a je perfektně zajištěna ocelovým lanem o délce dvou kilometrů. V cestě, která vede opravdu náročným terénem, je použito mnoho žebříků a kramlí, které nám „ulehčí“ cestu. Ferrata nejprve traverzuje po hladkých plotnách a pak začne prudce po žebřících stoupat, které jsou dost často v převisu, po východní straně žebra. Pod námi se v hloubce několika set metrů rozprostírá kotel Goldkar, kde touto dobou leželo ještě mnoho starého sněhu. Honící se lehké bílé mraky a chlad z kotle dával našemu výstupu zajímavý rozměr dobrodružství a my stále stoupali po nekonečných žebřících výš a výš až nakonec klettersteigu, odkud cesta ještě asi 150 metrů pokračuje až na vrchol, kde je na konci (začátku) cedule „Klettersteig is sehr schwierig“. Další doplňující informace a přesný plánek celé ferraty najdete na internetových stránkách rakouského horského spolku (www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?…).

Na vrcholu jsme něco po 14 hodině, což je ten správný čas něco zakousnout a pokochat se nádhernými rozhledy na okolní hory a nebetyčné štíty. Když se dost vynadíváme na tu krásu kolem, vyrazíme dolů. Samozřejmě dolů nejdeme ferratou, ale po normální turistické cestě. Ta zprvu vede po úzkém hřebeni směrem na západ a později se stáčí na jihozápad a dál pod vrcholem Schlund na jih. Z hřebene se nám opět naskýtá plno nádherných pohledů na toto lidmi opomíjené pohoří. Po hřebenu pomalu dojdeme až do sedla Brotfallscharte, pod stejnojmeným vrcholem. Odtud dole pod námi zahlédneme rodinu kamzíků jak vesele skotačí ve sněhu a užívají si sluníčka. Ze sedla po skále slezeme do rozlehlého zasněženého kotle Kühkar, kde i přesto, že je konec června, leží ještě minimálně metr sněhu. Protože je to z kopce, snažíme si cestu všemožně ulehčit jízdou na helmě nebo na igelitce, což se nám docela daří a tak cesta dolů nejen rychle ubíhá, ale ještě se u ní nasmějeme. Když se dokloužeme na konec obřího sněhového plata, sluníčko se už chýlí ke konci své dnešní pouti a tak i my míříme do našeho base campu. Stan máme na malé rovné vyvýšenině mezi drobnou klečí a všude okolo, kam až oko dohlédne, samé hory a nic než hory. Po večeři pozorujeme západ Slunce a usínající krajinu pod námi a přesto, že máme postavené stany, neodoláme a uleháme venku do milion hvězdičkového hotelu.

Ráno vstáváme ve tři čtvrtě na pět, abychom se mohli pokochat východem Slunce a poté se ještě chvíli dospat a nabrat síly na zdolání dalšího vrcholu – Spitzmauer, který je se svou výškou 2446 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem Totes Gebirge.

Dříve než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vyrážíme opět po cestě 201 až na rozcestí, kde se dnes dáváme doleva, dál po cestě 201, která vede skrz celé pohoří. Nejprve mírně stoupáme mezi řídkou klečí, přecházíme jeden pramen u kterého jako poslové jara rozkvétají alpské protěže a stoupáme dál sutí, až přijdeme k ústí rokle Klinserschlucht. Poměrně úzkou roklí, kde je opět ještě plno sněhu, stoupáme stále výše a jsme přímo očarováni její panenskou krásou a božským klidem, který v ní vládne. Procházíme okolo klid a pokoru navozujícího dřevěného kříže a pak se rokle opět o něco rozestoupí, zmizí sníh a kleč a my se octneme u dalšího rozcestníku uprostřed suťového pole.

Dáme se doprava po cestě číslo 264, která vede poměrně příkře vzhůru sutí. Těsně u skály je ještě mnoho sněhu a tak je nutné po příkrém sněhu postupovat s největší opatrností. Když se konečně dostaneme na skálu a „cvakneme se na drát“, strach nás opouští a opět si můžeme plně vychutnávat okolní přírodu a lezení. Tato ferrata jménem Stodertalersteig s převýšením 250 metrů a o obtížnosti B, je o něco lehčí a kratší než včerejší, ale i tak se zde najdou pěkná vzdušná místa a výhledy jsou též kouzelné. Asi po hodině lezení jsme v sedle pod Spitzmauerem, kde je vrcholová kniha. Pročítáme zápisy, pozorujeme kamzíky s hustou srstí, a vyrážíme dál na vrchol. Odtud ze sedla již nevede ferrata, ale pouze značený vysokohorský chodník. Nejprve sutí a ve vrcholové partii po mohutných kamenných plotnách, které by za deště mohly klouzat! Když nabereme asi 300 výškových metrů stojíme na vrcholu Spitzmaueru a celé Totes Gebirge máme opět jako na dlani. Na vrcholu je místo tradičního kříže obří kovová alpská protěž jako symbol DAV a vrcholová kniha.

Protože se však začínají sbíhat mraky, dlouho se nezdržujeme a chvátáme dolů, neboť představa chůze po mokrých plotnách nám nedělá dobře. V sedle se dáváme doleva a traversem obcházíme vrchol Weitgrubenkopf, na jehož jižních a jihozápadních svazích leží opět mnoho sněhu. Travers příkrými sněhovými platy nedělá některým z nás dobře a tak jsme rádi, když jsme v dalším sedle pod Meisenbergem, kde nás zastihuje krátký lehký déšť. Dál pokračujeme kotlem Weitgrube, sice také po sněhu, ale již ne v tak strmém svahu. Obcházíme několik obřích vývěrů, nyní plných sněhu, a pak se opět napojujeme na cestu 201, po níž se vrátíme do rokle Klinserschlucht k rozcestí, kde jsme odbočovali na ferratu. Cestu si opět zpříjemňujeme a zrychlujeme sjížděním sněhových svahů, což se Pikimu stane osudným, když spadne a celý se odře o ostré krystalky ledu. Nakonec se všichni v pořádku vrátíme až do base campu, vaříme večeři, mažeme si od slunce spálená těla a protože počasí se umoudřilo, opět usínáme pod oblohou plnou hvězd, obklopeni majestátnými horami.

Ráno vstáváme opět chvíli po východu slunce, balíme věci a dřív než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vydáváme se na cestu dolů k autu. Jdeme zpět k chatě a od ní dál přes Märchen weise, která je opravdu jak vystřižená z pohádky bratří Grimů, až k vodopádu Klinser. Kousek pod ním neodoláme zurčící vodě, slézáme z cesty a za chvíli se všichni, tak jak nás Pán Bůh stvořil cachtáme ve vodě, která je nezvykle teplá a smýváme ze sebe prach a pot z výstupu.

Po této očistné koupeli pokračujeme dál dolů a protože nikam nechvátáme od usedlosti Polstel, nejdeme po značené cestě, ale jdeme po cestě těsně vedle potoka a přicházíme k jezeru Schiederweiher. Od dřevěné hráze se stavidlem, se nabízí neobyčejně fotogenický pohled na dominantu Totes Gebirge, trojici vrcholů Spitzmauer, Brotfall a Gross Priel. Tento pohled je tak okouzlující tečkou na konci naší cesty, že jsme si lepší nemohli ani přát. Několik dlouhých chvil sedíme u hráze na lavičkách a každý sám přemítáme o nedávno prožitých zážitcích a snažíme se do paměti vrýt tento pohled.

Další informace

Mapa oblasti: KOMPASS-Wanderkarte 19 – Almtal-Steyrtal-Totes Gebirge

Vybavení: Helma, ferratový set, sedací + prsní úvazek, (rukavice, smyčka s karabinou na odsednutí)

Info o ferratách a lezení: www.bergsteigen.at

Pozor: V celém pohoří je nedostatek vody. Sníh se zde drží dosti dlouho a chůze po příkrých svazích může být nebezpečná.

Pražské zahrady, zastavení třicáté – park Letenské sady

Park volně navazuje na Chotkovy sady. Současný název pochází
z roku 1919. Je odvozen od slova Leteň, což znamená Sluneční vrch.
25 ha v různých nadmořských výškách, od 192 do
230 metrů. Současný název pochází z roku 1919. Je odvozen od
slova Leteň, což znamená Sluneční vrch. Park je celoročně a celodenně
(i v noci) přístupný veřejnosti. Je využíván lidmi všech věkových
kategorií jak k promenádním procházkám, tak ke sportovnímu vyžití.
Je zde i hřiště pro malé děti a dvě restaurace.

Park volně navazuje na Chotkovy sady. Najdete ho na Letné, Praha 7, Holešovice. Na severu jej vymezuje Letenská pláň a Kostelní ulice, na východě ulice Františka Křížka, na západě bývalá hradební zeď bašty sv. Tomáše a ulice Badeniho, na jihu svah k nábřeží Edvarda Beneše. Je to velmi rozlehlý park, cca 25 ha v různých nadmořských výškách, od 192 do 230 metrů. Současný název pochází z roku 1919. Je odvozen od slova Leteň, což znamená Sluneční vrch.

Park je celoročně a celodenně (i v noci) přístupný veřejnosti. Je využíván lidmi všech věkových kategorií jak k promenádním procházkám, tak ke sportovnímu vyžití. Je zde i hřiště pro malé děti a dvě restaurace. Jedna je v zámečku a druhá, spíše komorní v Hanavském pavilonu. Místo od nepaměti sloužilo jako tábořiště vojsk. Kdysi zde byly také vinice, ale i kamenolomy. Později zde proběhly slavnosti – korunování Přemysla Otakara II. Místo jakoby bylo začarováno, mnoho staveb zde realizovaných vzalo za své v dalším běhu času a tak zde již nenajdeme ani kapli sv. Máří Magdalény, ani viničný zámeček Belvedér, ani Stalinův pomník.

Ještě něco k historii místa. Začátkem 19. století většinu pozemků na Letné nakoupil Jakub Wimmer. Došlo k rozkvětu vinic, byla založena vinárna s belvedérským vínem a moštem. V 60. letech 19. století ale pozemky začala vykupovat pražská obec a přeměňovat ve veřejný park. Holé letenské svahy se započaly zalesňovat. Nakonec byla postavena novorenesanční restaurace podle architekta Vojtěcha Ullmanna a to roku 1863. Podle historických dokumentů bylo vysázeno na 150.000 stromů a jejich pořízení stálo obec 12.000 zlatých.

Roku 1891 při příležitosti Jubilejní výstavy byla ve svahu zřízena lanová dráha. Ta navazovala na Křižíkovu tramvaj směřující na Výstaviště. Když výstava skončila, bylo na Letnou převezeno několik staveb. Dodnes zde stojí pouze novobarokní litinový Hanavský pavilon. V historii se opakovaně uvažovalo a uvažuje o zastavění Letenské pláně. Starší ročníky si jistě pamatují na architektonické soutěže už od první republiky až dodnes. Jednou z impozantních budov své doby je restaurace Praha. Budova je je dílem architektů Josefa Hrubého, Zdeňka Pokorného a Františka Zubra a jedná se o jeden ze dvou československých pavilonú ze světové výstavy Expo 58 v Bruselu, který byl na hranu Letenských sadů instalován roku 1960. Roku 1962 byl odstřelen Stalinův pomník, který v devadesátých letech minulého století nahradil metronom. V nejbližší budoucnosti by zde měla stát budova Národní knihovny. Jestli bude realizován médii tolik propíraný projekt Jana Kaplického, nebo se najde jiné řešení, je zatím ve hvězdách. Kdo ví, zda zde nebude zase umístěna dočasná stavba, jako tomu již tady bylo v minulosti. To asi nejspíš ukáže čas.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Letenské sady působí svěže a krásně nejen z místa kudy se procházíte, ale i z dálky, kdy je celý dlouhý horizont zelený. Park má podélnou kompozici, která je řešena na ose dvou promenádních tras. Právě z nich se nabízí mnoho bonbónků, úchvatných pohledů na mnohé části hlavního města Prahy. Zejména od Hanavského pavilonu je výhled na množství pražských mostů. Bohužel je i řada atraktivních výhledů místy zarostlá bujnou vegetací, ale pokud půjdete promenádní cestou na okraji stráně jistě ještě mnohé překrásné výhledy najdete. Opravdu úžasný třpytivý dárek dostanete večer a v noci, kdy Praha září barvami neonů a žlutých světel mezi nimiž probleskují špičky věží. Právě tady pochopíte, proč se jí odedávna říká stověžatá. Od Hanavského pavilonu vidíte nejen mosty, ale i mohutnou zeď, opevnění u Kramářovy vily. Východ do Gogolovy ulice je olemován cihelnou branou.

Největším zásahem do parku je dodnes patrný pravidelný útvar bývalého Stalinova pomníku. Ten dělí místo na několik malých hájů, v nichž jsou zejména duby a buky. Podesta pomníku má rám z jehličnanů.

Dnes je na vrcholu umístěn podle expertů měřítkově neadekvátní skoro pětadvaceti metrový metronom, který váží 7 tun. Jeho kyvadlo bylo poprvé rozkýváno v květnu 1991. Metronom tenkrát na Letnou osadila obří helikoptéra, protože statici měli obavy z možnosti porušení statiky okolního prostoru. Nevím, zda měřítko má něco společného s jeho funkčností, ale pokud je v provozu, je to pro Pražany svátek. Většinou kdykoli jedu kolem, nefunguje.

V parku nepřehlédnete mohutné exempláře platanů. Jsou zde i topoly jimž se ve větru mihotavě chvějí listy, smutné schýlené vrby a mnoho keřů plných barev, i pěstěné a vysazované květiny. Nejkrásnější a zejména na podzim, je dvojitá alej platanů javorolistých, břízy, modříny a tisy, které Vás dovedou až k jinanu dvoulaločnému.

Na ploše na severní straně, která bývala používána jako vojenské cvičiště se v letech 1895, 1901, 1907, 1912 a 1920 konaly všesokolské slety. O těch mi opět vyprávěla babička. Prý to byla společenská událost, na které se scházela celá Praha. Letná prý zářila barvami a elánem cvičenců, kteří dokázali sladit choreografii s pohybem a energií a vytvořili tak neutuchající atmosféru vlastenectví. Češi na sebe v těch chvílích bývali velmi hrdí. Jak ti co cvičili, tak i ti, co se jen zpovzdálí dívali. Prý bývali všichni nějak úžasně spojení nějakou neviditelnou nitkou, kterou cítili pevně jako vnitřní syntonní vlnu, která letí prostorem i časem. Babičce při vyprávění jiskřilo v očích. A bylo to mnoho, mnoho let po té. Také mi vyprávěla jak ji jako malou (narodila se v roce 1897), když rodiče chodívali na nedělní korzo buď na Letnou nebo do Stromovky, nechávali povozit na nádherném vyřezávaném kolotoči.

Zjistila jsem, že Pavilon nedaleko Letenského zámečku skrývá skutečně tuto ojedinělou perlu. Je to novorenesanční dvanáctistěnný, barevný a vyřezávaný kolotoč, který má na své podestě dřevěné koníky ve skutečné velikosti a modely aut. Zajímavá kombinace pojící čas. Unikátní na dřevěných koních je, že jsou potaženi pravou koňskou kůží a to bez spojů od kopyt až po hlavu. Koně jsou dokonce osedláni pravým sedlem. Uprostřed kolotoče je umístěno několik rytířů v dobových brněních. Jedná se o nejstarší dochovaný podlahový kolotoč v Evropě a na jeho záchranu byla v roce 2007 vypsána Národním technickým muzeem sbírka. Kdysi tento unikátní kolotoč stával u zájezdní hospody Na Kravíně v Královských vinohradech a byl sem převezen na konci 19. století. Kolotoč vytesal a vyřezal vinohradský tesař Matěj Bílek. Do provozu na Letné byl uveden roku 1894. V začátcích jeho fungování jím točil chudák sluha, později jeho úmornou stále se opakující a monotónní dřinu nahradil stroj. Dnes kolotoč odpočívá a čeká na lepší časy. Byl stvořen k pohybu a nečinnost jej tíží. Snad dobří lidé pomohou.

K Letné jako takové bych jen dodala: Kdo chce poznat krásu a poezii, kdo chce odhalit tajemství velké Prahy, shlédněte na ni ze sadů Letenských. Ožije Vám srdce.

Bývalá restaurace Praha byla na letnou přenesena z výstavy Expo 58

Z Adelaide do Melbourne přes Kangaroo Island

Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem
týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.

Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního
parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská
zvířata jako klokany, emu, dingo, wombaty, ježury atd. Největším lákadlem
jsou koalové.

Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.

Poslední dny v Adelaide

Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská zvířata jako klokany, emu, dingo wombaty, ježury atd. Největším lákadlem jsou koalové. A právě zde máte možnost si za poplatek koalu pohladit, vzít do náručí a nechat se s ním vyfotit. To jsme si nemohli nechat ujít! Pro Renču to byl nezapomenutelný zážitek, na který se celých 5000 km těšila. Kromě parku ze zvířaty jsme ještě navštívili nádhernou botanickou zahradu a v centru Adelaide také největší aboriginské muzeum na světě.

V Adelaide jsme se také měli sejít s dánským cyklistou Nicolaiem. Na místo srazu jsme nechtěně dorazili se zpožděním a Nicolai už na nás bohužel nečekal. Tak snad v Melbourne – jede totiž stejnou trasu.

Neplánovaně trávíme další tři noci v Adelaide navíc a to u Pavla Kohouta, který je zde na stáži. Společně s ním vyrážíme na první koupání k moři. Dosud jsme se kvůli nízké teplotě vody nikde nekoupali. Tady je tomu podobně, moc teplá není. Renča zůstává na břehu a já lezu do oceánu sám.

Huráá na Kangaroo Island

Tento ostrov plný původní fauny se nachází asi 100 km jižně od Adelaide. Cesta lodí trvá asi 2 hodiny. Do přístavu Wirrina nás doprovází Pavel a pak už plujeme sami do hlavního města Kingscote. Teprve až na lodi se dozvídáme, že téměř 85 % ostrova bylo evakuováno a zavřeno policejními zatarasy kvůli obrovským požárům. Jsme rozčarováni, neboť zaměstnanci lodní společnosti nám informaci sdělili až po nástupu na palubu a zaplacení lodních lístků. Zároveň jsme strašné zklamaní, že asi nic neuvidíme. Po připlutí zjišťujeme aktuální stav v infocentru a je tomu opravdu tak. Můžeme jen do 60 km vzdáleného přístavu Penneshaw. Váháme, zda jet, a vidět aspoň tučňáky, anebo se vrátit na australskou pevninu. Nakonec tučňáci vítězí. Pozorování těchto tvorů při návratu z moře za setmění stálo opravdu za to. Vracíme se zpět do Kingscote kde se dozvídáme, že byla otevřená další malá část ostrova. Zde se nachází další park se zvířaty. A tak se jedeme podívat na klokany, medvídky koala, krokodýly, papoušky, dravce a dokonce i possumy. Měli tam take wombata, toho jsme viděli úplně poprvé. Před odplutím pozorujeme ještě krmení pelikánů a potom nám nezbývá nic jiného než se vrátit na australskou pevninu. Ohně zuří dále, zvětšují se a nedaří se je uhasit. Přijíždějí požárníci z celé Austrálie, dokonce až z Tasmánie. Konvoje stovek vozů. Nepříjemný pohled. Myslíme jen na ta všechna nádherná zvířátka, která se asi nepodaří zachránit… .

Podél pobřeží směrem k Melbourne

Volíme trasu, která kopíruje pobřeží směrem k Victor Harbor a Goolwa. Udělali jsme dobře, je to parádní cesta skrz vysoké lesy, je příjemně chladno, nádherné pohledy z kopců na oceán. Jediné, co nás trápí, jsou stovky dotěrných much. Moskytiéry máme navlečené už celé dny, bez nich to nejde.

Ve Victor Harbor musíme s mým kolem do servisu, mám něco se středem. Profesionální a příjemný chlapík během 30 minut vše perfektně opravuje a účtuje si jen 15 AUD.

V tomto městečku nás zaujala historická, koňmi tažená tramvaj, ktera po náspu vozí turisty na ostrůvek Granit Island. Následující kilometry následují po atraktivní pobřežní cyklostezce.

Velmi nás zaujalo historické městečko Strathalbyn. Doposud asi nejhezčí město na naší cestě. Odsud dále jedeme několik set kilometrů velmi neatraktivní a nudnou krajinou. Jediným zpestřením, kromě několika vyschlých bílých solných jezer, je snad překonání slavné řeky Murray, po které se v historii plavily krásné kolesové parníky.

Začíná nás trápit počasí, začíná pršet, máme hodně silný protivítr. Nedá se nic dělat, musíme bojovat.

V městečku Kingston nás vítá 20 metrů vysoká socha humra. Člověk by se skoro až lekl. Za Kingstonem už začíná být cesta konečně trošku zajímavější, občas nějaké kopečky, lesy a vinice. Musíme ale spěchat, čeká nás další den více než 130 km do Mount Gambieru. Kdyz to stihneme do večera, budeme mít šanci krmit possumy.

A vychází nám to. 139 kilometru přibylo na tachometru a večer se jdeme podívat do propasti plné malých nor, ze kterých po setmění vylézají possumi za potravou a lidé je tam chodívají krmit. Je to krasny zážitek. Tyhle zvířátka – něco jako veverky velikosti kočky se vůbec nebojí, žerou ovoce klidně z ruky, můžete si je pohladit, no paráda. Mount Gambier má ovšem ještě jednu raritu. Nádherné kalderové jezero Blue Lake o obvodu 5 km, které se třpytí fantastickou tyrkysovou barvou. Fantazie. Nemůžeme se nabažit. Tady také končí naše putování Jižní Austrálií. Vstupujeme na území dalšího státu – Victoria.

Great Ocean Road

K této pobřežní silnici jsme dorazili přes města Portland a Warrnambool. První slavné útesy které potkáváme jsou skaliska v místě zvaném Bay of Islands. Přijíždíme k nim před setměním. Zrovna přichází silná bouřka, spousta blesků a silný déšť. Je to ale jen přeháňka a hned po ní přichází západ slunce – neuvěřitelné divadlo stínů a barev. Takové přírodní show jsme tady ještě nezažili. Fotíme co to jde, ale hlavně vše jen pozorujeme a užíváme si to. Tak tohle bylo opravdu skvostné přivítaní na Great Ocean Road. Druhý den ráno je ještě hezky, projíždíme kolem bizarních útesů ve tvaru mostu – London Bridge. Pomalu se ale počasí horší, sluníčko se ztrácí. V Loch Ard Gorge a pak dále na slavných Twelve Apostels sice ještě neprší, ale už to není na focení.

Zde se prvně setkáváme s proudícími davy turistů. Skoro jak v Praze na Václaváku. Turismus a s ním spojená komerce dorazila bohužel už i sem. V Austrálii naštěstí zatím pouze sem…

Zbytkovou část po Great Ocean Road překonáváme v dešti. Hlavne v okolí Apollo Bay jsou velké lijavce. Krajina je kopcovitá. Nedá se nic dělat, musíme šlapat. Chceme být přece včas na vánoce v Melbourne.

Na závěr Great Ocean Road jsme narazili na medvídky koala, žijící poblíž cesty, v malém eukalyptovém lesíku. Tak přece jen nejsou pouze v parcích, ale i divocí ve volné přírodě.

Setkání s blbcem

V městečku Princetown jsme byli požádat v místní restauraci o vodu. Odmítli nás s tím, že podzemní voda není pitná. Máme si koupit balenou. O tom, že mají dešťovku, se nezmínili. Tak jsme vyšli ven a chtěli si nabrat z kohoutku, který jsme objevili pár metrů vedle na pozemku kempu. Odtamtud nás ale sprostě vyhodil jeden místní obyvatel. Rezolutně nám odmítl dát vodu, máme si ji koupit u něj v obchodě. Vysmál jsem se mu a řekl, ze on je prvním a jediným nepříjemným Australanem kterého jsme potkali a že ostatní jsou moc fajn. O vodu jsme nakonec požádali v nedaleké farmě, kde nám ji bez problémů velmi ochotní Australané dali. Ostatně jako vždy.

Příjezd do Melbourne.

Ze 70 km vzdáleného Geelongu vede dvouproudá dálnice. Cyklisté mají vjezd povolen. Tak tedy jedeme. V jednom místě je zničehonic zákaz. Hledáme náhradní řešení. Asi po půl hodině marného hledání se vracíme na dálnici a frčíme dalších 20 km k Melbourne. Je to hrozně nepříjemná jízda a navíc se bojíme, že nás bude pokutovat policie. Těsně před městem dálnice začína stoupat na obrovský dlouhý most. Tak tohle určitě nezvládneme. Tady by šlo o život. Sjíždíme z dálnice dolů a jdeme se motat předměstskými uličkami, abychom se dostali do centra. První pohledy na Melbourne jsou úchvatné. Je vidět plno skleněných mrakodrapů i historických budov. Je až překvapivé, jak k sobě docela ladí. Na několik hodin se zastavujeme u Kořínkových, kteří zde žijí už mnoho let. Je zde zrovna na návštěvě Mirek, bývalý Renčin spolupracovník. Povídalo by se, jenže my se musíme prokousat na druhý konec Melbourne k našim známým, u kterých budeme trávit vánoce. Jedeme podél řeky Yarra po parádní dlouhé cyklostezce. Pro cyklisty je Melbourne opravdový ráj. Začíná se stmívat, cesta je dlouhá a komplikovaná. Nemáme podrobnou mapu a trošku bloudíme. S pomocí kolemjdoucích se nakonec daří dosáhnout cíle. Jsme na místě. Tachometr ukazuje 6506 km. Tak tady u Marka a Prue ve čtvrti Ivanhoe budeme trávit vánoce.

Závěrem

Na průběh australských vánoc, zážitky z Melbourne se můžete těšit v další reportáži. Bude zároveň spojena s prvními zážitky z Tasmánie, kam se vydáváme už 28.12. a strávíme zde Silvestra.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocestovani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Masopust, nejbláznivější svátek roku

Ať už mu říkáme masopust, fašank nebo karneval, je to vždy jeden
z nejveselejších a nejbujařejších svátků roku. V současných
oslavách masopustu v ČR se odráží inspirace benátského karnevalu
i osobité folklorní tradice. Jedno mají ale společné: před
nekonečným půstem se lidé chtěli pořádně najíst a pobavit, a to
s chutí děláme dnes stejně jako před staletími.

Ať už mu říkáme masopust, fašank nebo karneval, je to vždy jeden z nejveselejších a nejbujařejších svátků roku. V současných oslavách masopustu v České republice se odráží inspirace benátského karnevalu i osobité folklorní tradice. Jedno mají ale společné: před nekonečným půstem se lidé chtěli pořádně najíst a pobavit, a to s chutí děláme dnes stejně jako před několika staletími.

Buďte tím, čím chcete být, vyzývá pražský Bohemian Carnevale (www.carnevale.cz), festival talentu, vůní a kreativity. Od 31. 1. do 5. 2. 2008 ovládne město karneval a jeho nespoutaná veselost vás bude ponoukat, abyste si vybrali masku a přidali se do alegorických průvodů. V karnevalovém Salonu v Clam-Gallasově paláci se změníte v postavu svých snů a zároveň budete moci nahlédnout do karnevalové dílny masek a kostýmů. Líbí se vám vaše nová podoba? Třeba s ní uspějete v DIVERTIMENTO FURIOSO, soutěži alegorií, kostýmů a masek, která se koná 2. 2. 2008 na Staroměstském náměstí. Své vítězství si pak vychutnáte na galavečeru v maskách GALACTICOS. Chuť do palety zážitků doplní gastronomický festival CUISINE D’ALCHIMISTE. Ten vás zavede do pražských hotelů, restaurací a barů na přehlídku masopustního kulinářského umění.

Na Moravě se masopustu říká fašank a jak se slaví, uvidíte např. ve slovácké obci Strání (www.strani.cz). Od 1. 2. do 6. 2. 2008 prostoupí obec folklorní hudba, tanec, divadlo i film. Hlavní část programu se chystá na sobotu 2. 2., a to s domácí zabijačkou, ukázkami lidových řemesel a především vystoupením folklorních souborů. Maškary projdou obcí v úterý 5. 2. a určitě zatancují i pověstný mečový tanec Pod šable.

Masopust s označením c.k. (podle literární postavy vojáka Švejka) pořádá 16. 2. 2008 město Kadaň (www.mesto-kadan.cz). Masky i diváci se vydají na veselou pouť od hradu k františkánskému klášteru, kde na ně čeká ukázka starých řemesel a ochutnávka zabijačkových dobrot.

Navštivte také

Masopust v Chebu – 2. 2. 2008 (www.muzeumcheb.cz)

Masopust ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm (www.vmp.cz) 2. 2. 2008

Fašaňkovou obchůzku v Kyjově – 3. 2. 2008 (www.mestokyjov.cz)

Masopust v Telči – 10. 2. 2008 (www.telc-etc.cz)

Masopust v Hornickém muzeu Příbram – 9. 2. 2008 (www.muzeum-pribram.cz)

Pražské zahrady, zastavení dvacáté deváté – Chotkovy sady

Tyto zeleně a místa se nazývají Chotkovy sady po svém zakladateli,
nejvyšším purkrabím, hraběti Karlu Chotkovi, který dal k výstavbě
tohoto parku popud roku 1833. Jejich původní název byl Lidová zahrada. Toto
místo však bylo od počátku upraveno pro procházky pro běžný lid.
Chotkovy sady byl tehdy první veřejný park tohoto typu na území Prahy.

Zveřejnit po zámeckých parcích a Královských oborách

Nachází se jižně od ulice Mariánské hradby v oblouku Chotkovy ulice na Hradčanech, Praha 1. Můžete odtud přejít lávkou přímo do navazujícího parku s názvem Letenské sady. Projít do něj lze rovnou z Královské zahrady zadním traktem okolo letohrádku královny Anny. Park má nyní výměru 3,7 ha, je situován v nadmořské výšce 230 až 245 metrů a neuzavírá se. Můžete jej navštívit kdykoli, i v noci.

Tyto zeleně a místa se nazývají Chotkovy sady po svém zakladateli, nejvyšším purkrabím, hraběti Karlu Chotkovi, který dal k výstavbě tohoto parku popud roku 1833. Jejich původní název byl Lidová zahrada. Park byl přejmenován až roku 1841. Byl založen původně na zčásti pastvině a zčásti ploše, kde se skladovalo dříví, z části místo sloužilo jako hospodářské zázemí Pražského hradu.Zajímavé je, že v minulosti se zde konávaly rytířské turnaje i jezdecké soutěže.

Založení parku navázalo přímo na Chotkovu silnici, která nahradila příkrou úvozovou cestu roku 1831 až 32. Již roku 1833 byl park otevřen přímo pro veřejnost. Je to výjimečné. Většina dnešních parků a zahrad byla po mnoho staletí soukromým majetkem panstva. Toto místo však bylo od počátku upraveno pro procházky pro běžný lid. Chotkovy sady byl tehdy první veřejný park tohoto typu na území Prahy. Autorem plánu zahrady byl Josef Fuks a práce zajišťoval Jiří Braul, který též navrhl osadit park stromovím. Veškeré práce byly financovány z obecních prostředků. Od roku 1887 podle návrhu Františka Thomayera najdeme v místech novoromantické jezírko a partie kolem něj. Ty byly dotvořeny podle pomníku Julia Zeyera od Josefa Maudra z roku 1913. Musím říci, že jako dítě mě socha nad rybníčkem uprostřed husté zeleně a skály děsila a park jsem neměla ráda. zdaleka ne tak jako sousední Královskou zahradu se zpívající fontánou, kterou jsem naopak milovala. Připadala jsem si tam jako na Olšanském hřbitově u hrobky svých praprarodičů. Ještě že v sedmdesátých letech minulého století byla zřízena v ohradní zdi pod letohrádkem průchozí branka, kterou se dalo rychle přeběhnout do prostor daleko krásnějších.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Dnes to vnímám jinak. Zahrada je plná velmi vzrostlých stromů. Připisuje se jí přibližně 55 kusů dřevin, z toho 27 listnáčů. Tedy na podzim ráj pro oko. Dva exempláře platanu javorolistého mají ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene nad 330 a 340 cm. Z jižní strany jsou impozantní duby zimní, největší z nich má obvod kmene také nad 330 cm. Najdeme tady ale i borovice, smrky, v partiích u jezírka je mohutný topol kanadský. Ve výšce 130 cm od země má obvod kolem 5 metrů. Nazvala bych ho majordomem zahrady, ale nelze. Dočetla jsem se, že kdysi tady stával skutečný strom majordomus, byl u vstupu z Mariánských hradeb, jilm horský (Ulkus glabra) a po něm prý žádný jiný strom roli majordoma nepřevzal. Topol kanadský na to tedy alespoň aspiruje, je statný a zdravý.

Dneska jako na dospělou už na mě sousoší z bílého mramoru nepůsobí tak depresivním dojmem. Objekt má podobu umělého skalnatého výstupu s jeskyní, v němž jsou mramorové sochy, představující nejznámější postavy ze Zeyerových děl. Jezírko pod nimi je opravdu romantické, obzvlášť, když se v něm zrcadlí barevné listí stromů. Z okrajů parku jsou výhledy na Malou stranu a Kramářovu vilu. Kdysi byla součástí veřejného parku Lidová zahrada i zahrada Kramářovy vily. Napravo od vchodu do parku z Chotkovy silnice je umístěn pamětní kámen s datem 4. listopadu 1841, který nese nápis Chotkova silnice – Chotkovy sady. V 60. letech byla postavena nová lávka spojující Letenské sady s Chotkovými podle návrhu arch. Jaroslava Fragnera. Od r. 1997 jsou sady ve Správě Pražského hradu a byly znovu propojeny s Královskou zahradou. V r. 1998 nahradila péčí Nadace Václava a Olgy Havlových Fragnerovu lávku novou lávkou podle návrhu arch. Bořka Šípka. Lávka tady ale v mnoha podobách existuje už od založení parku, hned po dobudování silnice nad Myší dírou. Podél silnice existuje zkratka, příkrá cesta z Malé strany nahoru na Hradčanskou, která se dodnes Pražany nazývá Myší díra. Nejedny podpatky jsem na ní poničila a poztrácela, když jsem se tudy jako mnoho jiných Pražanů vracela pozdě v noci domů nestihnouc poslední metro. Právě jsem si uvědomila jak dlouho jsem tudy nešla a o kolik romantiky noční Prahy přicházím. Možná to někdo z Vás stihne za mě.

Ještě bych doporučila tomu, kdo má rád pražské zahrady a parky a má dostatek času na opravdu dlouhou procházku, projít si trasu počínající Jelením příkopem, vystoupat nahoru do Královské zahrady, projít Chotkovými sady a lávkou do Letenských sadů, dát si kafíčko v Hanavském pavilonu, pokochat se opravdu úchvatným výhledem na pražské mosty, vzít to kolem metronomu procházkou až do restaurace Letenský zámeček. U něj si nezapomeňte prohlédnout zahradní altán a nedaleko pod ním Pavilon Expo 58. Ale o těchto místech blíže až následující pátek.

Mořský svět – největší mořská akvária v ČR na Výstavišti v Praze

V den předvánoční jsme si s dcerou dopřály krásné pohodové odpoledne v prostorách ukrytých v budově na Výstavišti na Praze 7. Bylo tu temno, romanticky, ve velkých mořských akváriích brázdily vodu mořské ryby, murény, perutýni, krásné barevné korálové rybky a spousty dalších exotických rybiček ze všech možných koutů podmořského světa. Mají tu dokonce i žraloka písečného. Ten žije v největší nádrži v České republice, která má obsah 100 000 litrů. Když jsme v areálu byly my, žralok měl na horní ploutvi přilepenou velkou rybu, která brázdila vodu stále dokola vymezeného prostoru s ním a další společnost mu u pusy plné ostrých zubů dělalo hejno malých rybiček, které mu čistily ostré tesáky tím, že mu za plutí vybíraly zbytky potravy z tlamy. Pozorovaly jsme impozantní pohyb žraloka dlouhého téměř dva metry a zuby na nás cenil ukázkově.

Tento pražský mořský svět je největším mořským akváriem v celé republice. Výstava se rozkládá v přízemí a v patře na ploše 1000 metrů čtverečních. Uvnitř jednotlivých akvárií je prý vtěsnáno 250 000 litrů speciálně upravené mořské vody a doplňků, které simulují přirozené prostředí, ve kterém druhy normálně žijí. Ale abychom se nemýlili, jsou zde i druhy ryb sladkovodních. Celý mořský svět čítá přes 350 druhů mořských a sladkovodních ryb celkem v padesáti akváriích. Někdo prostory projde do hodinky, jiní tu vydrží i několik hodin. Smí se zde bez problémů fotit, ale rybičky doporučuji stejně jako majitelé mořského světa fotit bez blesku na dlouhý čas. Ideální by bylo mít s sebou stativ.

Pro ty, kterým se v Mořském světě podaří pořídit bez blesku nejlepší záběry, je vypsána fotosoutěž. Více se dozvíte přímo na stránkách Mořského světa. Najdete zde i informaci o otevírací době a výši vstupného.

Jednotlivci, nebo firmy, které chtějí Mořský svět podpořit, se mohou, podobně jako třeba v zoologických zahradách, stát adoptivními rodiči jednotlivých druhů.

Celé první patro je výpravné, tvořené jako sluj a kamenné jeskyně a mezi tím v menších akváriích najdeme téměř bezpočet sasanek, korálů a malých pestrých rybek. Korálová jeskyně je dlouhá 25 metrů a má různá podloubí a průchody v uměle vytvořené skále. V předsálí je umělá nádrž s vodou. V různých zákoutích se v prvním patře dá nafotit spousta hezkého makra, detaily korálů nadchnou asi každého.

Z celé výstavy se dceři líbila nejvíc dominanta expozice, nádrž ve které je umístěn vrak lodi Bounty. Má objem 50 000 litrů a vodní sloupec tři metry,. Celou nádrž prý drží pouze 15 centimetrů silné plexisklo. Vodou brázdí žraloci kobercoví, murény, rejnoci a korálové ryby menších druhů. Většina návštěvníků expozice se právě tady u lodě fotí. Vzhledem k tomu, že místo je krásně vánočně vyzdobeno, u vánočního stromu zase fotí tatínci své ratolesti. Milá je i výzdoba zdí, které jsou pomalované velkými rybami.

Mě zase zaujal model majáku ze Severní Karolíny. V této nádrži je 15 000 litrů vody a sdílí jí hejno dravých barakud. U nich jsem se s foťákem zdržela nejdéle, protože mě naprosto fascinovaly. Druhá moje nejdelší zastávka byla u ryb Selene vomer, lesklých, jakoby průsvitných potvůrek, které v čelním pohledu vypadaly jako ET Mimozemšťan.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Výstava je otevřena už přes 4 roky, je to stálá expozice a za tu dobu ji navštívilo přes 320 000 návštěvníků. Kdo z Vás do tohoto čísla ještě nepatří, vřele doporučuji. Pro ty, se zde podaří nafotit bez blesku pěkné záběry je vypsána fotosoutěž .