Témata – 82. stránka – Cestovatel.cz

Začala sezóna terénních a městských šifrovacích her

Letošní sezónu týmových terénních a městských her spojených
s luštěním šifer zahájila o minulém víkendu hra Zimoc, která
proběhla v ulicích Brna. V chladném předjarním období se
luštiči přesunou do tepla ke svým internetovým přípojkám ke hře
Sendvič, jejíž pátý ročník proběhne 1. 3. 2008. Hra Sendvič
neprospívá jenom mozkovým závitům hráčů. Probíhá totiž v rámci
kampaně „30 dní pro neziskový sektor“ a účastnický poplatek
každého týmu je věnován přímo ve prospěch neziskové organizace, kterou
si hráči sami zvolí. Sezóna pak skončí v listopadu dvěma
nejnáročnějšími akcemi, legendární TMOU a rozsáhlou Octoginta Octo.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Letošní sezónu týmových terénních a městských her spojených s luštěním šifer zahájila o minulém víkendu hra Zimoc, která proběhla v ulicích Brna. V chladném předjarním období se luštiči přesunou do tepla ke svým internetovým přípojkám ke hře Sendvič, jejíž pátý ročník proběhne 1. 3. 2008. Hra Sendvič neprospívá jenom mozkovým závitům hráčů. Probíhá totiž v rámci kampaně „30 dní pro neziskový sektor“ a účastnický poplatek každého týmu je věnován přímo ve prospěch neziskové organizace, kterou si hráči sami zvolí. Sezóna pak skončí v listopadu dvěma nejnáročnějšími akcemi, legendární TMOU a rozsáhlou Octoginta Octo.

Lidé jsou ochotni cestovat kvůli různým věcem. Jedním z důvodů, proč stále větší skupina lidí jezdí dál, než do sousedního města, jsou týmové šifrovací hry, které si nacházejí stále více příznivců nejen mezi mladými lidmi. Boom těchto her zahájila brněnská TMOU pořádaná neformálním sdružením Instruktoři Brno. Poměrně nenápadná noční akce odkazující se na závod Open Blood spustila na začátku listopadu 2000 lavinu, která se rozšířila nejen po celém Česku, ale dostala se i za hranice (Nachtschicht v Dortmundu a Quest ve Švédsku).

Během několika let dostaly šifrovací hry různou podobu. Prakticky klonem původní hry je pražská Bedna konaná v jarních termínech a odlehčená brněnská DNEM… určená zejména hráčům, kteří z různých důvodů nemohou absolvovat dlouhou noční akci v chladné části roku. Autoři dalších nových her pak začali buď opouštět lineární model (Matrix nebo Pardubická šifrovací orientační hra), začali ve větší míře zapojovat Internet (Exit, Lamí stezkou), přidali hrám příběh (Pewnost), případně povolili i jiné než pěší možnosti přesunu (Za NOSEM). Od roku 2005 probíhá vždy v červnu v brněnských ulicích pod názvem Temno i vozíčkářská verze hry pořádaná občanským sdružením Domov pro mne. Kapitolou samou pro sebe je rozsáhlá a velice náročná několikadenní akce Octoginta Octo přímo navazující na svého předchůdce 66 hodin.

Výčet her v tomto článku není zdaleka kompletní. Asi nejpodrobnější seznam najdete v kalendáři šifrovacích her. Kromě informace o termínech jsou zde i odkazy na stránky jednotlivých akcí. Velice pozitivní zprávou je to, že prakticky všechny jsou nekomerční a týmy nadšenců je pořádají často na profesionální úrovni bez nároku na odměnu.

Ještě poznámka na závěr. Pokud se chcete některé hry zúčastnit, tak neváhejte. Zájem často překračuje možnosti organizátorů a u některých her dokonce musela vzniknout internetová kvalifikace, ve které týmy soutěží o možnost účasti. Tento postup mimo jiné přispívá k tomu, že si hry mohou uchovat vysokou náročnost a stávají se tak výzvou pro své účastníky.

Šifrovací hry probíhající v terénu jsou stále oblíbenější. Záběr pochází z devátého ročníku TMOU.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pražské zahrady, zastavení třicáté šesté – park na náměstí Jiřího z Poděbrad

Kdysi, koncem 19. století, bývaly Královské Vinohrady obcí
s krásnými starými zahradami. Bylo to jedno z mála míst, které
si v době velkého tlaku na nové parcelování starších původních
zahrad, dokázalo uhájit prostory pro místa veřejná i navzdory
razantnímu růstu cen pozemků určených pro výstavbu nových domů. Na
přelomu 19. a 20. století tak v Praze 3 Královských Vinohradech
při parcelaci zahrad vznikl i park na Náměstí Jiřího
z Poděbrad.

Tento park je poslední dobou známý jako výchozí bod velkých
masopustních průvodů. Masky jdou za bujarého veselí Mahlerovými sady,
přes Havlíčkovo náměstí až do parku Parukářka, kde průvod končí
masopustním programem a ohňostrojem.

Kdysi, koncem 19. století, bývaly Královské Vinohrady obcí s krásnými starými zahradami. Bylo to jedno z mála míst, které si v době velkého tlaku na nové parcelování starších původních zahrad, dokázalo uhájit prostory pro místa veřejná i navzdory razantnímu růstu cen pozemků určených pro výstavbu nových domů. Vznikaly tak zejména všem přístupné nové zahrady a parky. Na přelomu 19. a 20. století tak v Praze 3 Královských Vinohradech při parcelaci zahrad vznikl i park na Náměstí Jiřího z Poděbrad.

Tvar náměstí i parku vymezují jednotlivé domy do obdélníkového tvaru. Celková plocha parku dnes činí 2,3 hektaru a najdeme ho v nadmořské výšce 260 až 265 metrů. Jeho dominantou je farní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, který projektoval známý slovinský hradní architekt a Masarykův dvorní architekt Josip Plečnik. Sám byl hluboce věřící muž a celému objektu dokázal vdechnout spirituální atmosféru. Stavba byla zrealizována v letech 1928 až 1932 ve své jednodušší podobě. Původně měla být výrazně architektonicky složitější, inspirovaná řeckými chrámy, s výrazným vnějším sloupořadím. Plečnik zdarma a sám vytvořil tři projekty. Jelikož chyběly peníze na stavbu, dokázal Plečnik u vybrané varianty snížit předpokládané náklady zhruba na třetinu.Výstavbu financovala tzv. Beptovská nadace, spravující majetek novoměstského radního Karla Leopolda Bepty, který ho daroval na církevní účely. Tyto peníze však nestačily a tak sama farnost pomohla sbírkami, dary i pořádáním loterií.

Stavba je úžasná a atypická. Kostel je postaven ve stylu modernistického neoklasicismu, s velkým sálem (obdélníkový sál má rozměry 26 krát 38 metrů a je 14 metrů vysoký) a širokou věží se šesti zvony, která je zakončena třímetrovou měděnou bání se čtyři metry vysokým křížem a dosahuje výšky 42 metrů. Věž má rozměrné kulaté okno o průměru 7,6 metru, které zároveň plní funkci hodin.. Tento kostel v Praze na Vinohradech patří k architektonickým perlám Evropy a je navržen do seznamu UNESCO. Kostel byl nejen dokončen ale i vysvěcen v roce 1932 a to 8. května. Plečnik jasnozřivě vytvořil rozsáhlé zázemí pro farní společenství. Farnost Římskokatolické církve patří k nejživějším v Praze a tak kostel i přilehlé prostory jsou plně využívány. Kostel je situován téměř na středu parku. K zadní části stavby přiléhá soukromá veřejnosti nepřístupná farní zahrada.

Park byl časem značně okleštěn při budování dopravních sítí, nejdříve tramvají, později výstupů ze stanice metra. U jednoho ze vstupů do metra na jihozápadní části náměstí byla instalována kamenná fontána dle návrhu Hany Hübschmannové od sochaře P. Šedivého. V jejím okolí se dá posedět a odpočívat. I cesty směrem ke vchodu do kostela jsou roubeny lavičkami k odpočinku. Park je přístupný bez omezení a často využíván ke krátkodobé relaxaci. Je i pěší spojnicí mezi ulicemi Vinohradskou, Slavíkovou, Lucemburskou a Přemyslovskou do dalších ulic. Vstup do kostela Nejsvětějšího srdce Páně volně navazuje na Mánesovu ulici.

V parku jsou zachovalé starší stromy, zejména lípy stříbrné a javory mléče, další část stromového pláště je tvořena z lip malolistých a javorů klenů. V parku jsou již náhradní mladé dřeviny, které nahrazují původní výsadbu.

Tento park je poslední dobou známý jako výchozí bod velkých masopustních průvodů. Masky jdou za bujarého veselí Mahlerovými sady, přes Havlíčkovo náměstí až do parku Parukářka, kde průvod končí masopustním programem a ohňostrojem.

Masopustní veselice v únoru 2007 byla ve znamení 130. výročí narození slavného muže, který zasvětil svůj život spravedlnosti – policejního rady Vacátka alias Josefa Vaňáska (*1877 – †1938). Masopustní karneval proběhl v duchu nezapomenutelných příběhů, které se odehrávaly v ponurých žižkovských uličkách a dal možnost opětovnému oživnutí postaviček ze seriálu Četnických humoresek i neodmyslitelného policejního rady Vacátka z melodramatických příběhů ze seriálu Hříšní lidé města Pražského.

Letošní Žižkovský masopust 2008 vzdal poctu Jaroslavu Haškovi, světoznámému spisovateli, který v letošním roce pomyslnně slaví 125. výročí od svého narození a jeho příteli Frantovi Sauerovi, u kterého Hašek na Žižkově bydlel a vydával s ním první sešitové vydání světoznámé knihy, ale také hlavní postavě tohoto románu, dobrému vojákovi Švejkovi. Těm všem byl věnován 15. ročník Žižkovského masopustu 2008. Několikadenní akce, kterou tradičně pořádala radnice Prahy 3 zařadil britský list The Guardian letos na třetí místo desítky největších lákadel Prahy pro turisty. Barevný masopustní průvod pak tradičně vyrazil z náměstí Jiřího z Poděbrad v úterý před Popeleční středou. Masopustní průvod skončil opět na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde byl program zakončen ohnivou show skupiny Palitchi.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Festival cyklocestování je svátkem všech cyklocestovatelů

Pokud je vašim společníkem na cestách kolo, tak byste si rozhodně
neměli nechat ujít festival Cyklocestování, na kterém se sjedou známí
cyklocestovatelé aby se podělili o své zážitky. Setkání plné besed
a doprovodných akcí proběhne již 23.-24. února v kině Vlast ve
Frýdku-Místku.

Pokud je vašim společníkem na cestách kolo, tak byste si rozhodně neměli nechat ujít festival Cyklocestování, na kterém se sjedou známí cyklocestovatelé aby se podělili o své zážitky. Setkání plné besed a doprovodných akcí proběhne již 23.-24. února v kině Vlast ve Frýdku-Místku.

Cílem festivalu Cyklocestování je shromáždit „všechny“ známé i neznámé cyklocestovatele, cykloturisty a další cyklonadšence pod jednou střechou, společně se poznat a formou cestovatelských besed s fotoprojekcí, workshopů, diskuzí atd. si předat zkušenosti. Organizátory akce jsou Martin Stiller a Tomáš Skotnica.

„Spolupachatelem“ tohoto festivalu je Martin Stiller jeden z našich autorů. Na festivalu můžete uvidět jeho premiérové promítání z cesty Napříč Austrálií na kole VERTEC ze které se s Renátou Lorišovou vrací několik dní před začátkem festivalu ze silnými zážitky a zaručeně čerstvými informacemi.

Program CYKLOCESTOVÁNÍ 2008

Sobota 23.2. 2008

10:00 – 11:00 – Libor Hnyk – „Cykloexpedice před čtvrtstoletím“ 11:15 – 12:30 – Honza Galla – „Hamé Nordkapp – Gibraltar non-stop ride“ 12:45 – 14:00 – Josef Kozák – „Cesta na východ“ 15:00 – 15:30 – workshop 15:45 – 17:00 – SPECIAL – Miloš a Katka Motani – „Amerika inkognita“ 17:15 – 18:30 – Honza Vlasák – „Svéráz svéráznou Indií“ 18:45 – 20:00 – Josef Zimovčák – „Španělská Vuelta na vysokém kole“ 20:15 – 21:45 – PREMIÉRA – Martin Stiller – „Napříč Austrálií na kole Vertec“

Neděle 24.2. 2008

09:00 – 10:15 – manželé Sztulovi – „Kolem kolem Švédska“ 10:30 – 11:45 – Josef Honz & Martin Vejmělka – „Na kole přes Himálaj“ 12:00 – 13:15 – Jozef Trabalka – „Madagaskar“ 13:30 – 15:00 – Lucie & Michal – „Na hliníkovém oři divokým západem“ 15:15 – 16:30 – J.Bošek & K.Hejnová – „Na velocipedu od Kavkazu po Ararat“

Podrobný program festivalu a organizačních pokynů naleznete na www.cyklocestovani.cz

Pořadatelé kromě zajímavého programu také slibují zajištění ubytování ze soboty na neděli ve vlastním spacáku.

Dopravné múzeum v Norimbergu – výlet do sveta ľudských možností

Norimberg dnešných dní je moderné veľkomesto, v ktorom žije asi
pol milióna obyvateľov. V posledných mesiacoch 2. svetovej vojny bolo
mesto bombardovaním spojeneckých síl silno poškodené, včítane
historických častí. Ale ako je to v Nemecku pomerne bežné, aj
v Norimbergu sa historické objekty jednoducho postavili nanovo.

Pozornosť chcem venovať Dopravnému múzeu v Norimbergu.

Mesto Norimberg, po Mníchove druhé najväčšie mesto rozšafného Bavorska, je našincovi známe najmä z hodín dejepisu. Určite si mnohí pri vyslovení názvu tohto mesta rýchlo spomenú, že v časoch vlády národného socializmu v Nemecku sa v tomto meste konali zjazdy Hitlerovej strany NSDAP a v roku 1935 tu boli prijaté zlopovestné norimberské rasové zákony namierené proti židovským spoluobčanom. Bolo potom len symbolické, že po skončení druhej svetovej vojny si víťazné mocnosti zvolili Norimberg za miesto konania norimberských procesov proti hlavným vojnovým zločincom fašistickej diktatúry. Norimberské procesy sa tu potom konali od novembra 1945 do apríla roku 1949.

Norimberg dnešných dní je moderné veľkomesto, v ktorom žije asi pol milióna obyvateľov. V posledných mesiacoch 2. svetovej vojny bolo mesto bombardovaním spojeneckých síl silno poškodené, včítane historických častí. Ale ako je to v Nemecku pomerne bežné, aj v Norimbergu sa historické objekty jednoducho postavili nanovo.

Nechvalne známe časy druhej svetovej vojny symbolicky pripomína napríklad aj moderne a nápadito riešená Ulica ľudských práv, z ktorej je vchod do Germánskeho národného múzea. Túto ulicu lemuje 27 betónových stĺpov s článkami nemeckej ústavy /tzv. Grundgesetz/ v 30 jazykoch sveta (zastúpená je aj čeština). Asi uprostred radu stĺpov sa nachádza strom, ktorý symbolizuje všetky ostatné jazyky sveta.

Vo svojom príspevku nechcem opisovať toto príjemné mesto ležiace na oboch brehoch rieky Pegnitz a jeho historické pamiatky. Tých je veľmi veľa a mnohí ich dobre poznajú. Veď po roku 1990 sa naše zájazdové autobusy často vydávali najmä do Benátok a do Norimbergu ako pomerne blízkeho turistického cieľa v blízkosti českých hraníc. Pozornosť chcem venovať Dopravnému múzeu v Norimbergu. Tento zaujímavý a na exponáty nesmierne bohatý objekt sa nachádza na ulici Lessingstrasse 6, len jednu zastávku metrom alebo 15 minút pešej chôdze od hlavnej železničnej stanice. Na tomto mieste by som chcela spomenúť, že tí návštevníci, ktorí sa dostanú do Norimbergu železnicou, napríklad na denný lístok /Tageskarte/ alebo na tzv. Bayernticket, môžu tieto lístky použiť aj na všetku dopravu v rámci Norimbergu. Ba čo viac, pri návšteve Dopravného múzea, získajú pri nákupe vstupenky zľavu 25% /s určitosťou aj tí, ktorí majú bežný železničný lístok s trasou do Norimbergu/. Plné vstupné do múzea činí štyri eurá; s platným železničným lístkom, študenti a dôchodci platia len tri eurá. Hja, nemecké železnice sú síce drahé, ale aj presné a pohodlné a pri troche znalostí miestnych pomerov možno využiť aj rôzne výhody.

Dopravné múzeum existuje v Norimbergu viac ako sto rokov, od konca 19. storočia. Je to najstaršie železničné múzeum Nemecka. Na druhom poschodí sa nachádza múzeum pre komunikácie, tiež veľmi rozľahlé a bohaté na exponáty. Okrem toho sú k dispozícii konferenčné miestnosti, príjemná reštaurácia, zadarmo vstup do knižnice s 25 tisícami zväzkov a po predchádzajúcom ohlásení aj vstup do archívu.

Celá koncepcia dopravného múzea je ústretová voči návštevníkovi, priateľská, so snahou získať si človeka, najmä mladého návštevníka a pritom ho hravou, nenásilnou a súťaživou formou aj poučiť a nakriatnuť ľudí, aby sem prišli zas, aby si vytvorili vzťah k múzeu ako k svojej inštitúcii. Na exponáty si môže návštevník siahnuť a aj prakticky overiť tvrdenia, ktoré sú na pestrých sprievodných tabuliach. Sotva tu nájdete klasických muzeálnych dozorcov, ktorí by vás okrikovali, technický personál sa pohybuje najviac v miestnostiach s obrovskými modelovými (a fungujúcimi) železničnými dráhami. V tomto múzeu je naopak verejnosť priam vyzývaná, aby si na exponáty siahla. Som presvedčená, že aj takto možno podporiť ochabujúci vzťah mladých ľudí k štúdiu technických disciplín.

Hneď vo vstupnej miestnosti múzea si môžete za malý poplatok vyraziť z vhodenej dvojcentovej mince vlastný peniaz so železničným námetom. Ďalšia miestnosť predstavuje lapidárny úvod do problematiky využitia drevených vozíkov využívaných v stredoveku na dopravu rudy a uhlia v baniach. Návštevník si vlastnými rukami môže vyskúšať rýchlosť pohybu vozíkov, s akými kolesami sa pohybujú najrýchlejšie. Od tohto úvodu je už len krôčik k prvopočiatkom železničnej dopravy v Nemecku, ktorej základný kameň predstavuje prvá parná lokomotíva v Nemecku Adler (Orol). Orol bol uvedený do prevádzky v roku 1835, lokomotíva premávala dvakrát denne, zvyšnú dopravu zabezpečovali kone, preto priestor medzi koľajami bol vyplnený dlaždicami. Len na porovnanie, na Slovensku začala až o rok neskôr, v roku 1836, fungovať prvá konská železnica a prvý vlak poháňaný parou dorazil do Bratislavy v roku 1848. Premával na trati: Bratislava- Devínska Nová Ves- Marchegg – Gänserndorf.

Veľmi atraktívna je vystavená prvá nemecká elektrická lokomotíva, vyrobená už v roku 1895 firmou Siemens – Halske, s troma obojstrannými lavičkami pre cestujúcich na sedenie. Tento elektrický vláčik, na ktorý môžete pokojne ešte aj teraz v múzeu vysadnúť, dosahoval plne obsadený rýchlosť bájnych sedem kilometrov zas hodinu. Jeho jazdy boli dlhý čas neustále obsadené. Na dobovej fotografii hneď poblíž môžete obdivovať okrem vláčika napríklad aj oblečenie cestujúcich dám a pánov. Hneď ďalej môžete vstúpiť do trocha mladšieho veterána – lokomotívy, ktorá podľa štítku absolvovala poslednú generálnu prehliadku v roku 1942. Nesporným magnetom najmä pre mladých nadšencov železničnej dopravy je možnosť virtuálne viesť lokomotívu IC-vlaku na trasách Norimberg- Mníchov a Norimberg- Hannover.

Na základe veľkej makety všeobecnej, nemenovanej usadlosti v Nemecku sa návštevník poučí nielen o histórii krajiny, ale do dejinného a demografického prehľadu je veľmi citlivo zakomponovaný aj rozvoj železničnej dopravy od konca 19. storočia.

Osobitná časť expozície je venovaná vývoju železničných staníc od skromných začiatkov, cez integráciu napríklad kín, mliečnych barov (podľa amerického vzoru) a iných zariadení do staničných komplexov. Fyzicky vstúpite hoci do čakárne prvej i druhej triedy na začiatku 20. storočia; predaj cestovných lístkov je tak názorne nainštalovaný, až sa vám zdá, že keď sa postavíte pred okienko, už-už musí prísť železničný zriadenec a lístok vám vydať.

Osobne ma veľmi zaujala časť, ktorá bola venovaná nemeckým dráham v roku 1945 a nasledujúce roky. Po porážke Nemecka v roku 1945 a s rozdelením Nemecka na okupačné zóny si víťazne mocnosti rozdelili na zóny aj nemeckú železničnú dopravu so všetkým, čo k tomu patrilo. Sovietsky zväz, ako krajina, ktorá najviac utrpela za čias fašizmu, si „odrezal najväčší kus z koláča“ na tie časy veľmi vyspelej nemeckej železničnej dopravy. V sovietskej okupačnej zóne bolo demontovaných asi štyritisíc kilometrov koľají, ktoré boli spolu s množstvom vagónov a lokomotív odvezených do ZSSR. Ostatné mocnosti sa zachovali milosrdnejšie k nemeckým dráham, možno aj preto, že u nich bola železničná doprava v danom čase na lepšej úrovni ako v Sovietskom zväze. Ak v tejto časti pristúpite k preskleným skrinkám uprostred miestnosti, môžete sa započúvať do autentických prejavov generála DeGaulla, Churchilla a Stalina pri preberaní svojich zón. Taktiež tu uvidíte francúzsko-nemecké, anglicko-nemecké a rusko-nemecké preukážky pre železničných zamestnancov do práce a obojstranné slovníky v daných rečiach určené pre železničných zamestnancov, tiež dvojjazyčné cestovné preukážky pre cestujúcich. Obrázky na okolitých panelov vás úplne vtiahnu do povojnového Nemecka, obklopia vás vlaky ovešané vojakmi, zajatcami z táborov a koncentračných táborov, ale aj civilným obyvateľstvom, ktoré v danom období v mestách trpelo obrovskou núdzou všetkého. Asi nie je veľmi známe, ale tu sa to dozviete, že obyvatelia nemeckých miest chodievali k vlakom kradnúť uhlie určené na pohon lokomotív a že vyrážali vlakmi ale aj inými prostriedkami, napríklad na bicykloch do bližších i vzdialenejších dedín, aby si zakúpili potraviny. Potom sa preplnenými, a doslova ako strapec hrozna ovešanými vlakmi, (aj na strechách, plošinách, rôznych prípojkách) vracali do miest. Núdza bola v tých časoch tak obrovská, že dokonca kolínsky kardinál Frings určitým diplomatickým spôsobom schválil krádeže uhlia.

V roku 1949 vznikla Nemecká demokratická a Nemecká spolková republika. Železnice sa začali v oboch republikách rozvíjať oddelene a oddelene sledujú tento vývoj aj muzeálne expozície. Nadobudla som dojem, že vývoj železničnej dopravy v bývalej NDR je predstavený s miernym dešpektom.

Veľká pozornosť sa v múzeu venuje rýchlostným IC- vlakom, ktoré sú v terajšom Nemecku na vynikajúcej úrovni.

Druhé poschodie dopravného múzea je venované vývoju prostriedkov komunikácie od počiatkov do dnešných čias. Milovníkov starých predmetov určite zaujmú vystavené dostavníky, žlté autíčko z 50.- tych rokov na dopravu poštových zásielok, ukážka starobylej pošty a telefónnych búdok z dvadsiatych rokov dvadsiateho storočia, dnes už zabudnuté prvé počítače, ktoré kedysi zapĺňali celé miestnosti a ďalšie pozoruhodnosti.

Ak sa teda raz dostanete znova do Norimbergu a usúdite, že mesto už dobre poznáte, skúste navštíviť Dopravné múzeum na Lessingstrasse. A keď sa nasýtite obdivom k technickému pokroku – k tomu, čo všetko ľudia dosiahli v oblasti dopravy a komunikácie, odporúčam, aby ste prešli pešo len pár metrov k blízkemu Germánskemu národnému múzeu, ktoré sa môžete ponoriť do inak krásnych vecí – do jedinečných objektov výtvarného umenia, sochárstva, architektúry, užitého umenia. Verím, že oboje posilní vašu vieru v schopnosti človeka.

krádeže uhlia, jazdy za nákupmi po vojne

Po stopách pyšné princezny – Dolský mlýn

Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval
dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu
zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl
zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo
víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a
pohádkově dobrý konec.

Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a pohádkově dobrý konec.

Cesta na Dolák

Od padesátých let viděly tuhle pohádku generace Čechů a dodnes nesmí chybět v programovém schématu vysílání o vánočních svátcích. Na scénu, ve které princ Miroslav zvítězí nad strážemi v bitce ve mlýně a nakonec je ve spolupráci s princeznou nastrká do pytlů, si jistě mnozí vzpomenou. Budova mlýna nebyl filmovou kulisou, ale bývalým skutečným mlýnem. Jeho zdi dodnes stojí v romantickém zákoutí národního parku České Švýcarsko. Cesta k němu je snadná, dokonce okolo vede naučná stezka. Takže kudy do pohádky? Nejkratší cesta je po modré turistická značce z Vysoké lípy, do níž zajíždí autobus z Děčína. Modrá vede z Vysoké lípy dolů přes jeden z kaňonů, kterými je národní park proslulý. Na skalách se spolu s vřesem vyhřívá keříčkovitý lišejník dutohlávka lesní, zaslechnout se dá jak káně lesní, tak krkavec velký a máte-li opravdu velké štěstí, mihne se oblohou ostříž lesní. Jakmile dorazíte k říčce Kamenici, jste u mlýna. Jenže je za vodou a vypadá poněkud nedostupně. Kamenice není prudká a dá se přebrodit (vím o čem píšu, brodil jsem ji u mlýna 3. února, teplota vzduchu mínus 3 stupně Celsia), ale budete-li pokračovat pár stovek metrů dál, čeká vás sice nedlouhý skalní chodníček a pak rozcestník. Stačí jen vydat se vpravo po žluté, přejít most a za chvíli jste u Dolského mlýna. Vyplatí se dívat kolem sebe, neboť do skal jsou tesané nejrůznější značky, které mají svou historickou i vypovídající hodnotu.

Zaniklá sláva

Před několika lety mi Václav Sojka, strážce zdejšího národního parku řekl: „Chybí tu historická kontinuita. Němci byli po válce odsunutí, zmizely osady, smolaři (lidé, kteří se živili získáváním smůly a výrobou dehtu ve smolárnách – pozn. autora). S nimi odešla historická paměť a kontinuita. Na jejich práci, zkušenosti a umění už nikdo nenavázal. A na tomhle kraji to je poznat.“ Dolský mlýn je stojícím důkazem jeho slov. Oficiální stránky Srbské Kamenice o mlýnu píší: „První písemná zmínka o objektu je z roku 1515, jeho počátky sahají zřejmě do období osídlování zdejší krajiny Michalovici. Mleli v něm hospodáři z Vysoké Lípy a Kamenické Stráně, později i zahradníci z Růžové. Od roku 1584 patřil Benešovskému panství, roku 1653 jej získalo panství Bynovec. V roce 1696 vrchnost mlýn prodala Janu Kryštofu Pohlovi, jehož rod pak mlýn držel až do roku 1910. Mlynářské řemeslo komplikovalo plavení dříví po Kamenici, které začalo již roku 1530. Podle smlouvy z roku 1743 hrozila mlynáři pokuta, pokud omezí plavení dříví snížením hladiny při odběru vody pro mlýnský náhon. V době plavení mlýn stál. Jistou kompenzací bylo právo vyrábět pálenku a čepovat pivo. Vyráběla se tu také kolomaz. Mlýn byl několikrát přestavován – barokní podoba pocházela z roku 1727, další přestavby následovaly roku 1819 a 1845 (úprava pro pobyt finanční stráže, v okolí přibývalo podloudníků …), roku 1814 byl postaven lihovar. Především po roce 1881, kdy byla v soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem zahájena plavba na člunech, se Dolský mlýn stal oblíbeným turistickým cílem. Po roce 1945 byl objekt opuštěn a postupně zchátral.“ Vladimír Kraus na serveru zanikleobce.cz dokonce píše, že „filmaři, točící zde později Pyšnou princeznu, kvůli několikavteřinovému záběru strhli sousední budovu bývalého hotýlku, jejíž trosky zasypaly strouhu odvádějící vodu přitékající ze sousedního údolíčka, což také uspíšilo následnou zkázu“. K mlýnu v 19 – 20. století přináležela pekárna, palírna i výčep a snad každý turista si umí představit, jak příjemné posezení tu muselo být. Voda z Kamenice chladila pivo, možná se nabízeli zdejší pstruzi a domácí koláče… Nedaleký most postaven roku 1910 a je velmi nenápadným unikátem. Jde totiž o první železobetonovou stavbou na tehdejším území Rakousko-Uherska, což jen podtrhuje zajímavost místa a jeho tehdejší (nejen) turistický potenciál. Dnes už z bývalé atraktivní hospody a velkého mlýna zbylo jen mechem obrostlé zdivo, mlýnská kola zapuštěná do podlahy a zbytky dlážděné cesty. Samotný mlýn není na tomto místě jedinou rozpadající se stavbou. Ruin je několik a každá má svou vlastní historii. U „Doláku“ stávala smolárna, tedy důkaz dnes už zaniklého řemesla. Ostatně byl to právě Václav Sojka, který v prostorách Labských pískovců našel zbytky desítek smolných pecí. Ale ani sebelepší článek, ani sebekrásnější fotografie nezprostředkuje lesk sluníčka na místních pískovcích, vůni vřesu či podvečerní tesknotu Dolského mlýna, z jehož bývalé slávy zůstaly jen mrtvé díry oken a informační cedule na turistické stezce. Ale naděje umírá poslední. Existují snahy o zachování a částečného zvelebení zdejšího místa. Nezbývá než doufat, že budou úspěšné. Místo je opravdu krásné, není divu, že tady zamířili filmaři s Pyšnou princeznou a princem Miroslavem. Národní park je slušně proznačený, takže se v rámci jednodenního výletu dá poznat víc hezkých míst v okolí.

Bylo by divné, kdyby se k mlýnu nevztahovala nějaká pověst. Je jich dokonce několik – jsou v nich mrtví a oloupení a dnešní atmosféra místa morbidní pověsti jen podtrhuje. Až budete procházet troskami Dolského mlýna a vzpomínat na Pyšnou princeznu a její dobu, tak přidejte ještě jeden kamínek do mozaiky úvah. V roce, kdy byla natočena tato slavná pohádka uvedená do kin, byla zfilmována i Olbrachtova Anna proletářka, probíhala kolektivizace a politické monstrprocesy končící komunistickými justičními vraždami. Taková to byla doba. A možná právě vypadá „Dolák“ tak, jako ho vidíte na současných fotografiích. Možná měl pohádkový boj mezi dobrem a zlem a pýchy se skromností odvést pozornost mas od „obyčejného života.

Tip a varování na závěr: Než se vydáte do lesů Českého Švýcarska, prolistujte si knihu Natálie Belisové, Zdeňka Patzelta a Václava Sojky Lidové památky Českého Švýcarska. Jakmile ji otevřete, zjistíte, do jak krásných končin se chystáte. Díky vysoké atraktivitě místa a množství eury platících turistů jsou ceny ve zdejších hospůdkách mírně nadsazené, tak na buďte případně vyzbrojeni vlastní svačinou.

autor je šéfredaktorem časopisu Travelfocus

54 projektů v Expedičním fondu

Rekordních 54 cestovatelských projektů se uchází v 3. kole
soutěže Expedičního fondu o finanční a materiální podporu. Nyní
má komise čas na jejich vyhodnocení. Mezi vítěze má rozdělit celkem
224 tisíc korun.

O podporu Expedičního fondu soutěží 54 cestovatelských projektů

Rekordních 54 cestovatelských projektů se uchází v 3. kole soutěže Expedičního fondu o finanční a materiální podporu. Nyní má komise čas na jejich vyhodnocení. Mezi vítěze má rozdělit celkem 224 tisíc korun.

Za několikanásobný nárůst finančních prostředků v Expedičním fondu musíme poděkovat jeho hlavním partnerům, jimiž jsou cestovní kancelář Adventura, geografický magazín Koktejl, výrobce outdoorového oblečení Humi Outdoor, HedvabnaStezka.cz a Evropská cestovní pojišťovna, která navíc zdarma pojistí všechny, jakkoliv extrémní, vítězné projekty. Poděkování patří i všem ostatní podporovatelům a mediálním partnerům.

Projekty se stejně jako v předchozích kolech dají rozdělit do tří základních kategorií: expedice, výzkumné projekty a dobrovolnická pomoc. 3. kola soutěže EF se zúčastnili i někteří z našich nejlepších horolezců, vodáků a cestovatelů. Členové komise podle předběžných informací propadají depresi – mezi došlými projekty je mnoho vynikajících záměrů (z krátkých anotací zde uvedených to není vždy zřejmé) a bude těžké vybrat ty nejlepší. Podporu by si zasloužilo mnoho ze zaslaných projekty, ale získané peníze nebudou na všechny stačit. Více informací najdete na www.Expedičnífond.cz.

Kdo soutěží o podporu Expedičního fondu?

Sportovní a cestovatelské expedice

Lukáš Bier – Pohoří Fagaraš (Rumunsko) – na jednokolce za Draculou Přejezd rumunského pohoří Fagaraš na speciálních jednokolkách určených pro jízdu v terénu.

Milan Daněk – Dokumentace působení Pavla Šebesty v Malajsii Výprava po stopách českého antropologa Pavla Šebesty, tentokrát do Malajsie za potomky etnika Semangů.

Miroslav Deneš – Kosovo – horký brambor na evropské půdě Cesta do Kosova za účelem pořízení reportáží a fotografické výstavy.

Libor Drahoňovský – Rusko nám neznámé Dokumentace života místních obyvatel na ruském severu.

Ivo Drahorád – Na kole přes střechu světa Cyklistický sólo přejezd tibetské náhorní plošiny, cca 6 500 km za 130 dní.

Pavel Faustus, Jan Kolář, bratři Andrassyové, Eva Fillová a další – Expedice Futaleufu Česko-slovenská vodácká expedice do oblasti Patagonie s cílem zmapovat místní toky.

Petr Goldmann – Expedice Singarope 2008 Dvoučlenná výprava automobilem Škoda Rapid do Singapuru.

Jana Horáčková – Expedice Río Curanja, Alto Purús, Peru Dokumentace situace původních obyvatel oblasti jednoho z pramenů Amazonky, řeky Curanja, před plánovanou dostavbou transamazonské dálnice.

Michael Hulva – Expedición Andanza 2008 Výprava do jižní Ameriky s horolezeckými výstupy, výpravami za indiány a zmapováním života dětí v rodinách a dětských domovech.

Miroslav Jan Kadlec – Expedice Japonsko 2008 Časově neomezená výprava na kolech po Hedvábné stezce přes Čínu, Mongolsko a Sibiř do Japonska a pak přes JV Asii zpět.

Andrea Kaucká – Divoká cesta – Afrika Cesta vlastním vozem z České republiky přes Tunis po východním pobřeží Afriky do JAR.

Zdeněk Krupička – Motorkáři bez bariér : jízda sajdkárem Praha – Maroko Účast vozíčkáře, jedoucího v sajdkáre, na motorkářské výpravě do Maroka.

Petr Láník a Filip Jančar – Po stopách belizských rybářů ze Sartenejy do Placencie Výprava na mořských kajacích po trase, kterou pravidelně plují španělsky mluvící rybáři ze severu Belize na jih země (okolí Placencie).

Tomáš Lindner – Cesta za Litungou Návštěva krále zambijského kmene Loziů, pobyt na jeho dvoře a dokumentace života jeho kmene.

Vlasta Machatová – YRTATÉKOSYV, aneb Tatry nás nezlomí Výprava klientů Domova na zámku Bystré na Pardubicku s mentálním a kombinovaným postižením do Vysokých tater.

Petr Mazal – Extrém Peru 2008–02–06 Pokus o zdolání šestitisícovek, sjetí horního toku řeky Vilcanota – Urubamba a cesta džunglí za ztraceným městem Espirit Pampa.

Marek Mička – Kolem Koule 2008 Půlroční cesta kolem světa na motocyklech.

Jan Miklín – Expedice Los Andes 2008 Desetitýdenní trekování v Brazílii, Paraguayi, Chile, Bolívii a Peru.

Martin Minařík – Dhaulagiri 2008 Pokus o sólo výstup na himalájský vrchol Dhaulagri 8167 m.

Jaromír Modlitba – Mongolsko 2008 Sjezd řeky Šišigt gol (M.Jenisej) na dvojmístných nafukovacích lodích Baraka aa Rio.

Jan Pala – Sopky a hory Kamčatky a Kurilských ostrovů na lyžích Výstupy a sjezdy na lyžích z vulkánů a hor na Kurilských ostrovech a Kamčatce.

Jiří Pavlík – Afrikou v jedné stopě Jízda motocyklů-veteránů Afrikou v upomínku na dálkového jezdce na čs.motocyklech MUDr.Václava Potužníka.

Roman Pekař, Mára Holeček, Karla Štěpánková a další – Expedice Uparisína Natočení dokumentárního filmu o prvovýstupu na afghánskou Uparisínu (6300 m), „Horu, kterou pták nepřeletí“.

Richard Pokorný – Island 2008 – „Hraun, eldur og ís“ Paleontologický a geologický průzkum Islandu včetně fotodokumentace geomorfologických jevů a mineralogických nalezišť pro účely rozšíření výuky geologie na Fakultě ŽP.

Tom Roth – Expedice Kačna jama 2008 Speleologický průzkum druhé nejdelší jeskyně Slovinska Kačny jamy.

Jiří Schauer – Kam dopadlo neznámé těleso, tzv. tunguzský meteorit? Expedice na Sibiř do oblasti výbuchu Tunguzského meteoritu u příležitosti 100. výročí události.

Pavlína Soukupová – Albánie Cesta do Albánie za účelem pořízení fotografické výstavy.

Vladimír Štěpán – Expedice Svalbard (Špicberky) IV. Expedice na nafukovacích člunech do centrální části ostrova Spitsbergen.

Petr Suchý – Expedice TRANS ASIA 2008 Cesta 12timístným Tranzitem přes JV Asii do Japonska a přes Tibet zpět.

Markéta Syllová – Sedm sopečných Mezinárodní výstup na nejméně sedm jihoamerických sopečných vrcholů a jejich následný sjezd na lyžích či snowboardu.

Saša Ryvolová – Divochem na plný úvazek Měsíční pobyt v jedné z posledních vesnic kmene Karo v jihozápadní Etiopii.

Pavel Szabo – Venezuela – zapomenutý svět Cesta po nekrásnějších místech Venezuely za účelem sestavení fotografické výstavy.

Lukáš Synek – Hedvábnou stezkou ve stopách dávných karavan Vydání knihy reportáží z uskutečněné cesty po historické Hedvábné stezce.

Aleš Krátký – Hippocampus planety Země Organizace výstavy fotografií ze zemí čtyř kontinentů.

Jiří Albrecht – Sedm let cesty k lidem III díl Napsání a vydání 3. dílu knihy Sedm let cesty k lidem z uskutečněné plavby kolem světa.

Výzkumné projekty

Tomáš Beránek – Úsměv z Nepálu Výzkum sociálního postavení rodin, jejichž děti jsou v programu adopce chudých nepálských dětí na dálku sdružení Namasté Nepál.

Zuzana Koukalová – Hledání pání Výzkum stavu zdrojů pitné vody v nepálských Vnějších Himalájích a oblasti Térají.

Hana Čiháková – Island – země legend Sbírání legend a životních příběhů obyvatel islandského venkova.

Kamila Hnyková – Geologická a ornitologická specifika Kurilských ostrovů Geologický a ornitologický průzkum ostrovů Paramushir, Atlasova a Onekotan.

Jan Dungel – Živá Amazonie Dokumentace fauny a ekosystémů v oblastech Amazonie formou obrazů a fotografií.

Veronika Horáčková – První férová expedice aneb za Fair Trade až na konec světa Dokumentace fungování fair trade v zemích zemí střední a jižní Ameriky a vytvoření informačních materiálů pro české občany.

Jiří Ponert – Perspektivy rozvoje Bornea Identifikace rozvojových trendů Bornea s přihlédnutím k celosvětovému zájmu o zachování tropického genofondu i k lokálnímu rozvoji, s důrazem na Sabah a Sarawak.

Petra Pospěchová – Zpod klobouků ladackých žen Rozhovory s ladackými ženami o historii regionu s pozdější možností vypracovat učebnici dějepisu pro ladacké děti.

Jan Tilinger – meteostanice pro Kargyak Zřízení základní meteorologické stanice monitorující klimatické změny ve vesnici Kargyak, v oblasti indického Himaláje.

Jiří Vondřich – Výzkum tělesné zdatnosti starších osob při přejezdu Pyrenejí na MTB Výzkum tělesné zdatnosti a podrobného zdravotního stavu trénovaných osob starších 70 let při denních etapách v náročných horských terénech Pyrenejí.

Karel Vrána – Expedice Krvesaj Výzkum příčin alkoholismu v Namíbii, jeho dostupnosti různým skupinám obyvatel, způsobů jeho výroby a společenských a zdravotních dopadů jeho užívání.

Markéta Kutilová – Medializace problematiky východního Konga s důrazem na situaci znásilněných žen Cesta do oblasti Velkých jezer na východě Konga a zmapování situace tamních žen pro česká média.

Dobrovolnická pomoc

Patricie Čížová – Humanistické zdravotní středisko ve čtvrti Farako I, Kankan, Guinea Vybudování zdravotního střediska pro poskytování bezplatné lékařské péče v Kankanu v Guinei.

Ondřej Dubský – České dny v Grozném Uspořádání reprezentativní přehlídky českého filmu v Grozném včetně workshopu Základ filmové práce.

Petra Procházková – Černobílá expedice „hračky z Evropy do Asie“ Doprava nevelké zásilky hraček darovaných českými dětmi autem do Afghánistánu.

Jarmila Ptáčková – Vzdělávací projekt pro tibetské nomády, oblast Amdo, provincie Qinghai, Čína Vzdělávací projekt s cílem vyučit nomády praktickému řemeslu, které jim nahradí modernizací znemožněnou pasteveckou činnost.

Jana Suchomelová – Projekt vzdělávání obyvatel v Kargyaku Vypracování projektu vzdělávání obyvatel himalájské vesnice Kargyak včetně analýzy vlivu projektů tohoto typu na život obyvatelstva.

Zora Richtárechová – Stavíme školu v Keni =autentické příběhy v jedné z nejchudšíchoblastí Keni Vydání knihy o dobrovolnické činnosti.

Vítězové soutěže Expedičního fondu budou slavnostně vyhlášeni na veletrhu cestovního ruchu Holiday World v Praze sobotu 16. února.

Teotihuacán, místo, kde se zrodilo Páté Slunce – kapitola 2. – Procházka po areálu

Teotihuacán je opravdu úctyhodně veliký a tak má hned několik hlavních vchodů. Řekla bych, že většina turistů vstupuje tím, jenž je označen jako číslo 5, ale nejsem si jistá, zda-li vás autobusové společnosti zajištující dopravu na Teotihuacán nevyloží spíše u brány číslo 1. V podstatě v tom, ale není moc velký rozdíl. V každém případě doporučuji pro lepší orientaci zakoupit si, nebo si předem stáhnout z Internetu malou mapku. Calle de los Muertos (Cestu mrtvých) a obě hlavní pyramidy určitě najdete, ale byla by škoda minout například trošku schovanou Ciudadelu s nádherným Templo de Quetzalcóatl (Chrám Opeřeného hada), který není tak úplně „na trase“.

Předpokládejme tedy, že vstupujete jako většina branou číslo 5. Hned po několika krocích se octnete z levé strany druhé největší pyramidy Mezoameriky (tou největší je pyramida v Cholule, stát Puebla) – Pirámide del Sol (Pyramida slunce). Obzvlášť ze zdola je pohled monumentální neboť tento úžasný kolos měří přibližně 60 metrů na výšku a 260 metrů na délku. Začátek stavby Pyramidy slunce se datuje do období 1 – 150 n. l., tzn. do druhé fáze rozvoje Teotihuacánu spadající do doby, kterou pro studium Mezoameriky nazýváme Pozdním pře-klasickým obdobím (hlavní vývoj pak patří do období klasického – pro porovnání uvádím, že maysko-toltécká část Chichén Itzá je datovaná až do post-klasického období, tzn. obě ceremoniální centra od sebe dělí téměř tisíc let).

Pyramida slunce byla stavěna jako hlavní „budova“ znázorňující nejen centrum města, ale symbolicky také centrum světa. Ceremoniální stavby mezoamerických kultur vždy musely odpovídat jistým pravidlům. Proto je Pyramida slunce orientována na západ. Neodpovídá však už co se týká pravidelnosti části schodiště a „teras“. Původně tyto terasy měly být pouze čtyři, ale dnes jich můžeme vidět pět, z nichž se ta čtvrtá vymyká jakémukoliv vztahu s ostatními. Toto bylo způsobeno neodbornou rekonstrukcí, která nerespektovala původní verzi. To znamená, že ve skutečnosti Pyramida slunce vypadala jinak než ji můžeme vidět nyní a opravdu odpovídala všem složitým pravdidlům mezoamerické architektury, respektive vnímání vesmíru.

Další ze zajímavostí tohoto velikána je jeskyně po ním. Jedná se o jeskyni, jenž má formu květu o čtyřech okvětních lístcích (čtyři světové strany). Tato skutečnost je velmi důležitá v symbolice mezoamerickych národů a je vysvětlována dvojím způsobem. Jeden tvrdí, že ona jeskyně je vlastně dělohou, že které bylo zrozeno lidstvo, a druhý pak, že pyramida jako taková nás přibližuje bohům pro svou výšku a jeskyně pod ní znamená vstup do podsvětí. Ať už tak či onak, teotihuacánská kultura přikládala této jeskyni obrovskou důležitost. Jeskyně je bohužel veřejnosti nepřístupná, neboť v ní probíhají velmi složité výzkumy snažící se odhalit strukturu samotné pyramidy.

Po vystoupáni a následném slezení Pyramidy slunce (opravdu se není čeho bát, není to tak hrozné jako to ze zdola vypadá, i takový nesportovci jako já to přežili) se vydejte na Calle de los Muertos (Cestu mrtvých). Po této široké a dlouhé cestě lemované bezpočtem staveb dojdete až k Mural de Puma (nástěnné malbě znázorňující pumu), jenž se nachází po vaší pravé ruce. Je potřeba si uvědomit, že Teotihuacán ve své době byl celý podobně pomalován. Musel to být úžasný pohled.

Už jen kousíček od zmíněné nástěnné malby se nachází Plaza de la Luna (Náměstí měsíce) a Pirámide de la Luna (Pyramida měsíce). Pyramida měsíce je menší co se výšky týče o 20 metrů a je směrována na jih. Bohužel při mých posledních návštěvách Teotihuacánu nebyla již její vyšší část přístupná veřejnosti. Pravděpodobně kvůli vandalství, jehož stopy byly na vrcholku pyramidy patrné. Její stavba byla započata ve stejné době jako stavba Pyramidy Slunce, ale dokončena byla až kolem roku 700 n. l. Pyramida Měsíce představuje krásný příklad typicky teotihuacánského stylu stavby, který se nazývá „talud y tablero“. Velmi laicky řečeno se jedná o terasovité stavby. Tento styl můžeme pozorovat u spousty pozdějších kultur Mezoameriky čímž lze dokázat obrovský vliv teotihuacánské kultury i v regionech mimo centrální Mexiko.

Až si vychutnáte užasnou harmonii Náměstí Měsíce, které sloužilo k ceremoniím a shromážděním, otočte se a vydejte se zpět po Cestě mrtvých. Tentokrát po vaší pravé spatříte paláce a obytné části teotihuacánské elity. Ten zřejmě nejkrásnější a nejdochovalejší palác je Palacio de Quetzalpapálotl (Palác Opeřeného motýla). Vzhledem k jeho poloze a i odlišnosti od ostatních paláců se předpokládá, že měl sloužit těm nejvyšším představitelům TeotihuacánuKduž jej projdete, octnete se v dalších úžasných zákoutích. Jedná se o Patio de los Jaguares (Nádvoří jaguárů) a Subestructura de los Caracoles Emplumados (Stavba opeřených hlemýždích ulit). Obě místa jsou proslulá nádhernými nástěnnými malbami.

Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.tamushf.com/

Po prohlídce paláce a okolí pokračujte v procházce návratem na Cestu mrtvých směrem na jih. Cestou k dalšímu z nejdůležitějších bodů Teotihuacánu uvidíte po obou stranách avenidy, která tentokrát bude měnit i výškovou úroveň (záleží jen na vás, zda-li jste ještě neměli dost scházení a vycházení schodů a nebo dáte přednost obcházení opatrně po stranách), různé druhy staveb, které v minulosti byly mylně považovány za hrobky a tak daly jméno Cestě mrtvých.

Na konci této Cesty pak po levé straně spatříte Ciudadelu, neboli nový střed města a tak i vesmíru. Proč náhle teotihuacánští přestěhovali střed světa z Pyramidy slunce do Ciudadely není dosud objasněno, ostatně jako spousta záhad mezoamerickych kultur jejichž řešení nám zůstanou pravděpodobně utajena. Ciudadela je ve skutečnosti vyvýšené náměstí měřící po stranách přibližně 400 metrů. Byla postavena kolem roku 200 n. l. Po stranách je pravidelně obklopena stavbami a i v jejím středu jich můžete několik vidět. V okamžiku, kdy vystoupáte na pyramidu v jejím centru, se vám zaručeně opět zastaví dech. Odkryje se vám totiž pohled na jeden z nejzdobnějších chrámů, který je vskutku skvostem sochařského umění Teotihuacánu. Ve své době byl samozřejmě barevný. Jedná se o Templo de Quetzalcóatl (Chrám Opeřeného hada).

Tento chrám je úžasně zdobený znázorněním hlemýždích ulit, mušlí, kukuřičných klasů a především hadími hlavami. Za zmínku také stojí, že při archeologických výzkumech bylo v chrámu nalezeno asi 20 lidských koster. Podle poloh kostí a jiných znaků, se pravděpodobně jedná o lidi usmrcené jako oběti. Předpokládá se, že jak tyto oběti, tak i symboly na zdobení chrámu ukazují na spojení chrámu s vodou a plodností.

Návratem na Cestu Mrtvých se ocitáte na konci procházky a podle sil a nálady můžete volit ze dvou variant. Naproti Ciudadele se nachází vstupní brána číslo 1, u které najdete obchůdky se suvenýry. Druhá varianta je pak projít zpět po Cestě mrtvých a naposledy si vychutnat atmosféru tohoto místa, až k bráně číslo 5. A vlastně je tu ještě třetí varianta pro ty s největší vydrží. Můžete si obejít paláce a obytně prostory Teotihuacánu rozeseté kolem areálu.

Procházka končí a v příští kapitole se budu věnovat praktickým informacím.

Programy mobility mládeže umožňují práci v Kanadě

Kanada a Česká republika pro rok 2008 zvyšují kvóty pro pracovní
pobyty mladých lidí na 600 osob z každé země. Smlouva umožňuje
Čechům a Kanaďanům ve věku 18 – 35 let pobývat v druhé
zemi až 12 měsíců a získat tam krátkodobé zaměstnání nebo
pracovní stáž související se studiem či příležitostně pracovat během
cestování po navštěvované zemi.

Kanada a Česká republika pro rok 2008 zvyšují kvóty pro pracovní pobyty mladých lidí na 600 osob z každé země. Smlouva umožňuje Čechům a Kanaďanům ve věku 18 – 35 let pobývat v druhé zemi až 12 měsíců a získat tam krátkodobé zaměstnání nebo pracovní stáž související se studiem či příležitostně pracovat během cestování po navštěvované zemi.

Tato dohoda zjednodušuje administrativní podmínky a otevírá mladým lidem nové možnosti pracovních zkušeností v zahraničí v rámci flexibilních programů umožňujících mladým lidem navštěvovat jazykové nebo večerní kurzy, cestovat a zároveň získat mezinárodní pracovní zkušenost. Mobilita mladých lidí je pro Kanadu a Českou republiku jednou z priorit.

Kanada nabízí v rámci této dohody pro občany České republiky celkem pět programů. Mladým lidem, kteří chtějí podniknout poznávací cestu do Kanady, zdokonalit se v angličtině nebo ve francouzštině, poznat kanadskou kulturu a společnost a zároveň mít povolení vykonávat příležitostné placené práce, je určen program Pracovní prázdniny. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou využít obdobný program Pracovní prázdniny pro studenty (SWAP). Program Mobility je možné využít i při budování kariéry. Mladým lidem, kteří chtějí získat na základě příslibu pracovní smlouvy nové zkušenosti a při tom vykonávat placenou práci, je určen program Karierní růst. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou v Kanadě absolvovat placenou odbornou stáž, případně zde mohou absolvovat praxi, která je povinnou součástí studia. K tomu je nutné získat příslib pracovní smlouvy, nebo se programu Stáž v rámci studia zúčastnit na základě dohody mezi institucemi. Za obdobných podmínek se také mohou zúčastnit programu Stáž pro absolventy.

Čeští občané, kteří splňují kritéria jednotlivých programů, mohou svou žádost zaslat poštou nebo přinést osobně na Velvyslanectví Kanady v Praze. Úplný seznam požadavků a podmínek pro jednotlivé programy je k dispozici na www.canada.cz. Na těchto stránkách je také k dispozici ke stažení informační brožura , ve které jsou zodpovězeny nejčastěji kladené otázky.

Pražské zahrady, zastavení třicáté páté – park na náměstí Míru

Na náměstí Míru (dříve Purkyňovo náměstí) v Praze 2 v Královských Vinohradech. se nachází velmi exponovaný a provozem zatížený park, který slouží především jako průchozí prostor. Nadmořská výška parku je 241 až 248 metrů. V jihovýchodní části je výstup a vstup do metra a okolo jedné části vedou tramvajové tratě. Bývalé Purkyňovo náměstí bylo přejmenováno na Náměstí míru na paměť příměří mezi mocnostmi Dohody a Německem díky které byla 11.listopadu 1918 ukončena první světová válka. Svou současnou podobu park získal v letech 1928 až 9 po úpravě podle návrhu Josefa Kumpána.

Náměstí je téměř obdélník s křížovou parkovou úpravou. Středem kříže je kostel sv. Ludmily, jehož dominantou jsou dvě průčelní věže a příčná loď. Pod širokým schodištěm pod kostelem je do půl oblouku vymezený prostor s volnou plochou, na kterou navazují osově souměrné trávníkové plochy.

Náměstí míru, až do první republiky se jménem Purkyňovo, vzniklo souběžně s výstavbou Královských Vinohrad a to až v druhé polovině 19. století. Bylo vystavěno u staré silnice, která vedla do Vršovic. Dříve se na tomto místě nacházely sady Jakuba Wimmera. Dne 8. 11. 1888 byl schválen projekt farního kostela sv. Ludmily od architekta Josefa Mockera, který dostavil svatovítskou katedrálu. Hlavním světitelem byl pražský arcibiskup František de Paula kardinál Schönborn se dvěma biskupy. Na místě stavby kostela byly ještě v roce 1884 lány žita, později cirkus a zvěřinec. Slavnost položení základního kamene na sebe nenechala dlouho čekat a uskutečnila se 25. 11. 1888. Stavba pokračovala velmi rychle. Roku 1892 navštívil Královské Vinohrady a stavbu chrámu sám císař František Josef I a stavbu to ještě více urychlilo. Na chrám totiž přispěla i kabinetní kancelář z Vídně. Císařovu návštěvu zachycují i dobové fotografie.

Kostel je postavený z režných cihel a jeho věže jsou vysoké 60 m. Tympanon hlavního portálu zdobí reliéf Krista, sv. Václava a sv. Ludmily od J. V. Myslbeka. Nad hlavním portálem je dominantní růžicové okno. V jeho rozích jsou umístěné basreliéfní emblémy čtyř evangelistů, které vytvořil J. Čapek. Štíty hlavní a příční lodi jsou vyzdobeny sochami českých patronů. sv. Ludmily od L. Šimka, sv. Cyrila a Metoděje od B. Seelinga, sv. Prokopa od F. Hergesela a sv. Vojtěcha od A. Procházky. Okna kostela byla zhotovena podle návrhů F. Sequense, F. Ženíška, A. Libschera a F. Urbana. Interiér kostela je vyzdoben malbami od J. Jobsta. Slavnost na jeho posvěcení byla stanovena na 8. 10. 1893 a říká se, že byla velkolepá. Popsal to i zdejší farář Msgre. Ferdinand Lehner, významný historik umění.

V roce 1929 u příležitosti svatováclavského milénia tehdejší pražský arcibiskup Dr. František Kordač povýšil faru u sv. Ludmily na arciděkanství a tím se chrám stal arciděkanským. Zjara roku 1974 byl kostel – chrám kvůli stavbě metra uzavřen. Roku 1980 už se však znovu skvěl nově opravenou střechou a započaly opravy interiéru. Roku 1984 byla obnovena jižní loď a na poděkování jejího znovuotevření zde byla sloužena 24.12.1984 mše svatá. Celý kostel byl ale znovuotevřen až 16.9.1992, kdy byl zároveň posvěcen nový oltář čelem k příchozím. O rok později, 3.9. 1993 zde znovu po dlouhé době zazněly zvony na věži.

Dodnes je kostel dominantou náměstí, které je obestavěno ještě dalšími významnými stavbami, např. budovou radnice z roku 1878, která byla postavena při příležitosti 500. výročí úmrtí Karla IV. V letech 1893 až 1894 stavitel Troníček nechal postavit podle návrhu architekta Antonína Turka vinohradský Národní dům. Novorenesanční stavba na vinohradském náměstí Míru byla postavena v pouhých patnácti měsících. Národní dům byl slavnostně otevřen 10. 11. 1894. Stal se sídlem četných spolků a korporací – Měšťanské besedy, pěveckého spolku Hlahol, Matice školské, Vinohradského Sokola a dalších. V roce 1955 jej v havarijním stavu získaly Československé dráhy. Rekonstrukce pak trvala až do roku 1959 a o pár let později se název budovy změnil na Ústřední kulturní dům železničářů. Od prosince 1994 zajišťuje provoz tohoto kulturního domu soukromá společnost Národní dům – KDŽ, s.r.o.Od tohoto roku byla provedena řada oprav a rekonstrukcí vedoucích k obnovení věhlasu Národního domu. Byla obnovena fasáda, kompletně vyměněna střešní krytina, modernizováno sociální zařízení, zázemí stravovacích služeb a postupně restaurován interiér vrcholící obnovou Majakovského sálu. Po revoluci se Národnímu domu vrátil původní název.

Na severní straně náměstí je secesní budova Vinohradského divadla, která byla postavena v letech 1905 až 1909 podle návrhu Aloise Čenského. Bylo po Národním divadle druhým největším v Praze. Průčelí této secesní budovy je zakončeno pylony s plastikami Pravda a Skutečnost od M. Havlíčka z roku 1906. Terasu druhého poschodí zdobí hermovky od B. Kafky. Strop hlediště se honosí freskou Hold umění od F. Urbana. Sochařskou výzdobu proscénia a lóží vytvořil A. Mára a foyeru A. Popp. Opona divadla je dílem V. Županského vytvořeného v letech 1906 – 1909. V divadle je umístěna pamětní deska Anny Letenské, která zahynula v koncentračním táboře roku 1942. Portrétní busta divadelní a filmové herečky je dílem J. Jiříkovského.

Roku 1897 byla vybudována městská elektrická dráha Královských Vinohrad. Napájela ji rozšířená elektrárna, umístěná ve vinohradské vodárně (Nitranská), která původně sloužila pro osvětlení Národního domu. Na západní straně náměstí byla postavena budova školy.

Dnes najdeme na jižní ploše od kostela bronzovou sochu s holubicí od pana Kryštůfka z roku 1978 a na severní straně kamenný pomník pana Opočenského věnovaný bratřím Karlu a Josefu Čapkovi. Po obvodu náměstí jsou vysazeny stromy. Na bočních stranách kostela najdeme volně rozmístěné javory mléče, převislý buk lesní, břízy, javory stříbrné.

Park na Náměstí Míru je každoročně dějištěm různých akcí. Po létě roku 2007 to byly namátkou v září jarmark Diakonie, jehož stánky hrály různými barvami rukodělných výrobků chráněných dílen, a do toho všeho Žižkovská smršť spustila svoje největší pecky. O pár dní později o víkendu 21.-22. září se v Praze 2 konala hned dvě vinobraní, jedno na náměstí Míru, druhé v Havlíčkových sadech. Za zmínku stojí divadelníci na chůdách a pozdě večer ohňová show. Už od listopadu ožilo pak náměstí Míru tradičními vánočními trhy se stánky nabízejícími příjemný vánoční sortiment, navíc purpuru, staročeský trdelník, punč i cukroví. Dají se tady pořídit i krásné vánoční ozdoby. Loni 16. prosince 2007 v rámci zábavního programu, zde ale byla možnost nevídaná. Od 15 hodin se mohli občané zúčastnit zpívání spolu se zástupci zastupitelů druhého pražského obvodu. Ne každý pražský obvod se může pochlubit hudebně nadanými zastupiteli.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

budova Vinohradského divadla s částí parkových cest

Dolní oblast Vítkovic – exkurze do ocelového města

„Vážení návštěvníci, nacházíte se v areálu vítkovických železáren na půdě Vítkovice, a.s. Protože nejsme Konopiště, ale průmyslová památka, je během prohlídky povoleno fotografování a natáčení. Toto povolení se týká pouze vlastní technické památky vlevo od prodloužení ulice Ruské. Jsem povinen vás upozornit, že pořizování záběrů v opačném směru, kde se nacházejí pracující provozy, by mohlo být považováno za průmyslovou špionáž.“ Takto nějak průvodce zahájil svůj výklad po té, co jsme všichni podepsali prohlášení o tom, že jsme byli seznámeni s bezpečnostními předpisy a nafasovali předepsané přilby. Pak už následovala víc než hodinu a půl dlouhá procházka průmyslovými provozy, ze kterých se před časem skoro ze dne na den stalo obrovské město duchů.

Kdyby Marie Terezie nepřišla ve válce s Pruskem roku 1742 o průmyslovou oblast Slezska, byly by možná dodnes Vítkovice celkem nevýznamnou vískou kdesi u Ostravy. Po celý středověk zde stál jen mlýn a šest usedlostí. Dnes je zde doslova ocelové město, kde tramvaj projíždí spletí sídlištních bloků a div ne skrz tovární haly a na ulici sem tam potkáte několik metrů vysoký stroj, který mezi svýma pavoučíma nohama převáží železné polotovary z jedné haly do druhé. I to se však postupně mění.

Nutnost nahradit ztracené slezské hutě vedla k prudkému rozvoji celého Ostravska. Vše pak ještě urychlil objev ložisek ostravského uhlí v roce 1763. Již v roce 1809 skotský hutní podnikatel John Baildon, který provozoval hutě olomouckého arcibiskupství ve Frýdlantě nad Ostravicí, navrhoval přesunout sem železářskou výrobu. Jeho návrh zpočátku nesklidil velké nadšení, ale již o dvacet let později, v roce 1828, byly ve Vítkovicích postaveny Rudolfovy hutě a roku 1831 byla uvedena do provozu první pudlovací pec v Rakousko-Uherské monarchii. Výstavba odbočky Ferdinandovy dráhy dále urychlila průmyslový rozvoj celé oblasti. Od roku 1835 byly železárny pronajaty Vítkovickému těžířstvu tvořenému vídeňskými bankéři a v roce 1843 pak přešly do majetku Rotschildů. Protože železárny potřebovaly patřičnou surovinovou a technickou základnu, postupně vkládaly svůj kapitál do dolů, mechanických dílen, vápencových lomů a dalších podniků včetně vlastních obchodních společností a projekčních kanceláří. To vyžadovalo i spojování kapitálu a nakonec v roce 1873 vyústilo ve vznik Vítkovického horního a hutního těžířstva, které zůstalo vlastníkem i po vzniku Československa. V předtuše válečných událostí majitelé v roce 1937 převedli společnost do vlastnictví londýnské pojišťovací společnosti Aliance Insurance. Díky tomu se železárny nikdy během války nestaly německým vlastnictvím, i když byly využívány pro německou válečnou výrobu. Zajímavý byl i poválečný osud železáren. Jako snad jediný velký podnik nebyly znárodněny, ale celý komplex byl do posledního šroubku odkoupen a poválečná rekonstrukce tehdy již přejmenovaných Vítkovických železáren Klementa Gottwalda a nově budované Nové huti Klementa Gottwalda byly vyhlášeny za první stavbu mládeže.

Provoz hutí ve Vítkovicích skončil poměrně nečekaně v roce 1998, kdy byla v rámci útlumu těžkého průmyslu na Ostravsku výroba z velké části prakticky ze dne na den ukončena a převedena do technologicky méně vyspělých provozů Nové huti a to i navzdory tomu, že po rekonstrukci na konci osmdesátých let dvacátého století patřily Vítkovické železárny k evropské špičce ve svém oboru a s nasmlouvanými zakázkami na tři roky dopředu rozhodně nebyly krachujícím podnikem. Hlavním důvodem k tomuto kroku bylo umístění těžkých provozů prakticky uprostřed obytné části města. Po uzavření provozů vzniklo najednou 162 hektarů nevyužitého území, které bylo vyhlášeno za národní kulturní památku. Po uklidnění situace byla památkově chráněná zóna postupně zredukována. Národní kulturní památka Důl Hlubina, vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren, jak zní plný název, v současné době zaujímá 12 hektarů a zbytek území je připraven k revitalizaci. Postupně by zde mělo vzniknout městské centrum včetně rozsáhlého univerzitního komplexu a technologického parku.

Postupně jsme prošli okolo litinového pavilonu, který se v roce 1873 stal chloubou Vítkovic na Světové výstavě ve Vídni, navštívili kdysi nejteplejší pracoviště u nás, kde panovala při odpichu teplota až 60OC. Prohlédli jsme si velín v 80. letech zrekonstruovaný na úroveň evropské špičky a nahlédli do „Zlaté uličky“, která odděluje železárnu od areálu dolu Hlubina. V prostoru bývalého posunovacího nádraží, na kterém je již většina kolejí vytrhána, jsme si prohlédli vagón pro převoz tekutého železa přezdívaný Veronika.

O kus dál jsme měli možnost vyříznutou sondou nahlédnout do našeho největšího dochovaného mokrého plynojemu. Stavba je to úctyhodná. Celý plynojem je nýtovaný. Jedinou výjimku tvoří vyrovnávací pás, který byl do konstrukce navařen při opravě po té, co se konstrukce začala naklánět. Plynojem sám byl po čtyřicet let doslova časovanou bombou, aniž to kdo tušil. Při bombardování Ostravy v roce 1944 jej zasáhla stokilogramová letecká puma, která nevybuchla a zůstala ležet na dně. Ležela tam až do roku 1984 a nad ní bylo 50.000 metrů krychlových plynu. Co se všechno mohlo stát, je lepší nedomýšlet.

Energetická ústředna postavená ve stylu vídeňské průmyslové secese byla dlouhá léta doslova srdcem celých železáren. Je osazena dvěma mohutnými pístovými dmychadly, která byla schopná vyprodukovat sto deset tisíc metrů kubických stlačeného vzduchu každou hodinu. Oba stroje vyrobily v roce 1938 Vítkovické železárny a vydržely sloužit až do uzavření železáren. O jejich důležitosti svědčí to, že v případě výpadku dodávky vzduchu, by během půl hodiny došlo k zatuhnutí celé vsádky. Nezbylo by pak nic jiného, než celou vysokou pec rozebrat a postavit znovu. Proto zde bylo v roce 1961 instalováno ještě turbodmychadlo přezdívané Jitka. Původně bylo uvažováno jako náhrada. Jeho provoz však byl velmi drahý. Jen v roce 1961 činil účet za elektřinu 18 miliard Kčs. Na oknech energetické ústředny je dodnes patrný černý nátěr pocházející z protileteckého zatemnění v době druhé světové války. Fungovalo asi dobře, protože ústředna nebyla při žádném bombardování Ostravy zasažena.

Není snad u nás město, nebo vesnice, ve kterém byste nenašli most, silo nebo jinou stavbu pocházející právě z Vítkovic. To je dnes téměř minulostí. V roce 1998 byly po stosedmdesáti letech od založení provozy z velké části uzavřeny a výroba přesunuta. Zůstala obrovská postupně chátrající průmyslová ruina, která byla vyhlášena za národní technickou památku. Celý komplex dolu Hlubina, koksárny, vysokých pecí a dalších provozů tvoří společně s dopravními mosty a pásovými dopravníky unikátní celek, ve kterém se dá vystopovat vývoj celé oblasti v období průmyslové revoluce. Celá památka má společně s hornickým muzeem na Landeku a dolem Michal slušnou šanci na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO jako součást průmyslového dědictví Ostravy.

Tak, jako zde byla znenadání zastavena výroba, přišlo náhle i zpřístupnění pro veřejnost. V srpnu 2007 byla během pouhých tří dnů připravena prohlídková trasa a do části „ostravských hradčan“ začali proudit první návštěvníci. Ti měli na podzim 2007 unikátní možnost prohlédnout si „expozici posledního dne“, tedy v takovém stavu, v jakém byl provoz opuštěn. Okamžitě po té, co byla na konci října památka pro veřejnost uzavřena, začaly zde práce na rekonstrukci a konzervaci. Návštěvníci se sem podívají každý další rok vždy v letní sezóně. Do roku 2014 bude v prostoru vysoké pece číslo 1 vybudován technický skanzen. V prostoru pece 4 a 6 vznikne univerzitní centrum a zbytek bude částečně přeměněn v městské centrum a částečně zalesněn. Celý projekt financovaný z rozpočtu Vítkovice a.s., Moravskoslezského kraje a prostředků EU vyjde na 12 až 14 miliard korun.

Bohužel není dodnes zcela jasné, kdy a jestli vůbec se podaří návštěvnicky zpřístupnit celý technologický komplex zahrnující nejen vysoké pece, ale i přilehlý důl Hlubina a naši nejmenší koksovou baterii, která sloužila výhradně pro provoz pece číslo 1. Problém klasicky spočívá ve vlastnických vztazích. Důl Hlubina totiž patří státnímu podniku Diamo, který je sice pokračovatelem Československého uranového průmyslu, ale nedisponuje takovými prostředky, jako společnost Vítkovice, a. s., která investicí do této technické památky nejen plní svou zákonnou povinnost, ale také dává najevo, že si váží svých vlastních historických kořenů.

Prohlídková trasa se vrací ke svému výchozímu bodu nedaleko vrátnice kolem vodojemu. V těchto místech má být v budoucnu vybudováno občerstvení a zázemí pro návštěvníky.

Prohlídky by měly až do ukončení úprav probíhat v letní sezóně. Na prohlídku je potřeba se předem objednat. Velikost skupin je z bezpečnostních důvodů omezená a zájem je poměrně velký. Průvodcovská služba je vynikající a je vidět, že to dělají lidé, kterým se průmyslová historie Ostravy stala koníčkem. Jedinou vadou na kráse je prozatím nedostatek informačních materiálů. Na pokladně je dostupný pouze miniprůvodce po Ostravě a výpravná, leč drahá fotografická publikace věnovaná průmyslovým dějinám Ostravska. Chybí zde nějaká jednoduchá brožurka nabitá informacemi v ceně do stokoruny. Velká část informací v tomto článku proto pochází z poznámek pořízených během výkladu průvodce a mohou se zde tudíž vyskytovat určité nepřesnosti.

Areál je přístupný od dubna do října. Prohlídky zajišťuje Ostravský informační servis a Zájmové sdružení právnických osob „Dolní oblast VÍTKOVICE“ Pokud pojedete městskou hromadnou dopravou, vystoupíte na tramvajové zastávce Vítkovice-vysoké pece. Autem se sem dostanete tak, že z Rudné odbočíte na Výstavní a pak vpravo po ulici Ruská na parkoviště před ředitelstvím železáren. K vrátnici, která je společná se vstupem do provozů funkční části, se dostanete podchodem pod ulicí Místeckou. Zvlášť mimoostravští návštěvníci jedoucí autem budou možná trochu bloudit mezi objekty dosud pracujících provozů železáren. Prohlídková trasa vede autentickým průmyslovým prostředím včetně lávek, můstků a ocelových schodišť. Není fyzicky příliš náročná, ale rozhodně není bezbariérová a vyplatí se vzít si přiměřeně pevnou obuv.