Je poměrně známé, že jízdní kola dětí, žen a mužů jsou rozdílně konstruované. U dětí je to jasné, u žen a mužů je rozdíl proto, že máme rozdílné stavby těla, máme jinde těžiště, tělo máme jinak uzpůsobeno, a tomu odpovídá konstrukce kol dle pohlaví uživatele. Věděli jste ale, že byste neměli pořizovat dospívajícímu dítku kolo pro dospělé? Přece jen, rozdíl bývá patrný jak ve výšce, tak především ve váze pubertálních dětí.
Poznejte juniorská kola
Dětská kola se vyrábí až do velikosti 26 palců. Jsou určena pro děti od 10 let s výškou dosahující alespoň 155 cm. Tím, jak populace roste a je stále vyšší, máte doma také desetiletého syna právě s touhle výškou. Za dva roky však může být o dost vyšší, přesto hubený, váhově poměrně lehký. A proto starším dětem můžete vybírat jak největší velikost dětských kol, tak juniorská kola.
I u juniorských kol můžete vybírat mezi dívčí a klučičí variantou. Pro vysoké ratolesti jsou k dispozici modely o velikosti kol 29 palců. Přestože jsou pro děti, výška uživatele by měla být od 168 do 179 cm. Dvanáctileté a starší děti tuhle výšku často dosahují a rodiče mají díky pojmenování kol výborný rozlišovací prvek. Co se týče rámu, pro nejvyšší juniory je to velikost 17“.
Kde bude dítko nejčastěji jezdit?
Mezi juniorskými koly najdete typy určené do města, klasická horská kola i rychlá kola. Vybere si tak milovník silnic, pohodového „courání“ městem i jízdy nezpevněnými cestičkami.
Vzhled je také důležitý
Dětem ale nejde jen o funkčnost. Náctiletí řeší velmi často vzhled, chtějí vypadat cool a trendy. Samozřejmostí je moderní design juniorských kol a pestré barvy včetně zajímavých barevných detailů.
Podívejte se na nabídku juniorských kol a vyberte některé společně s vaší dcerou nebo synem. Díky společné volbě si budete jisti, že kolo sklidí úspěch „na všech frontách“.
Jsme dvě holčiny, které mají rády přírodu i aktivní život a v loňském roce, s omezenými možnostmi cestovat, jsme přemýšlely jak si zkrátit dlouhou chvíli.
Zjistily jsme, že lidí, co smýšlejí podobně, chtějí se hýbat a trávit čas mimo zdi svých bytů je mnoho a tak jsme se rozhodly naším projektem ukázat krásy českých hor všem.
Připravili jsme trasy v přírodě pro děti i dospělé, jednotlivce i rodiny.
Poznáte s námi hřebeny Jeseníků, Orlických hor, Broumovska i Krkonoš a budete si užívat čerstvý horský vzduch nebo si se svými dětmi vydáte za výhledy z mnoha nových rozhleden.
Věříme, že se tak všichni rychleji vrátíme zpět k svobodnému pohybu, aktivnímu trávení volného času s přáteli a rodinou, nebo že díky toulavým botám najdete kamarády čí budoucí partnery se stejnou vášní.
Vytvořily jsme pro vás popis tras s přechody horských vrcholů nebo kratší trasy pro rodiny s dětmi i s kočárky po často nově vybudovaných rozhlednách.
Je pak už na každém, zda to pojme jako dovolenou na více dní, nebo jen víkendové (jednodenní) výlety?
Stačí se přihlásit, vybrat si startovací balíček s tričkem a nezytnými věcmi do hor a pak už si jen užít celé léto venku.
Kdo dosáhne všech označených míst, vyfotí se a podělí se o fotky jak s námi, tak s ostatními lidmi sdílící stejný cíl na instagramu s #toulaveboty2021, Facebooku nebo pošle emailem, může se těšit na výherní medaili !
Přidejte se k nám a pojďte všem ukázat, že máme lásku k horám v srdci a nebojíme se výzev❤️.
Budeme rádi, když budete respektovat přírodu a nezapomenete si své odpadky vždy odnášet s sebou.
Zažijte dobrodružství a získej zážitky na celý život.
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.
Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi
nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou
pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro
nás byla jen o to větší výzva.
Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.
A tohle je úryvek z našeho deníku:
Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.
Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.
Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.
Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.
Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.
Celý deník, který Linda diktovala a Kačka zapsala, najdete ke stažení ze stránek sdružení Ultreia
Chystáte se na dovolenou do Řecka? Pevnina i ostrovy této středomořské země nabízejí nádherné a velmi členité pobřeží. Byla proto velká škoda trávit svoji řeckou dovolenou jenom poleháváním pod slunečníkem a několika tempy v teploučké vodě. Seberte odvahu a vyzkoušejte potápění. Získáte jedinečnou příležitost poznat krásu řeckého pobřeží i pod mořskou hladinou.
Chystáte se na dovolenou do Řecka? Pevnina i ostrovy této středomořské země nabízejí nádherné a velmi členité pobřeží. Byla proto velká škoda trávit svoji řeckou dovolenou jenom poleháváním pod slunečníkem a několika tempy v teploučké vodě. Seberte odvahu a vyzkoušejte potápění. Získáte jedinečnou příležitost poznat krásu řeckého pobřeží i pod mořskou hladinou.
Získáte i DVD z ponoru
Představa ponoru pod mořskou hladinu vás možná láká. Rádi byste si užili barevného světa plného rybek a jiných mořských živočichů. Nejspíš jste se ale zalekli vlastních odvážných fantazií. „ Vždyť jsem se nikdy nepotápěl. Nemám vůbec žádné zkušenosti ani vybavení,“ namítáte vyděšeně. Žádný strach. Nevadí, že jste úplní začátečníci. V místních potápěčských centrech můžete potápěčský kurz absolvovat. Naplníte tak dovolenou zajímavým programem a budete na svůj řecký pobyt vzpomínat mnohem raději. V centru vám zapůjčí veškeré vybavení k ponoru a někde si dokonce můžete odnést fotografii, video či DVD se záznamem svého ponoru.
Na Peloponésu pod hladinou i s dětmi
Individuální potápění s přístroji je v Řecku zakázané kvůli ochraně dosud neobjevených starověkých pokladů. Vy se ale nemusíte bát, protože v potápěčských centrech žádné zákazy neplatí. Potápět se díky tomu můžete jak u pevninských břehů, tak i na většině ostrovů. Vydejte se ale tam, kde je podmořský svět nejkrásnější. Kréta se pyšní tím, že má potápěčská centra ve všech větších letoviscích. Na Rhodosu budete moci při ponoru v Kalithei obdivovat podmořské jeskyně. Skvělé podmínky k potápění nabízí Zakynthos i Korfu. Když vyrazíte do areálu Costa Navarino na Peloponésu, mohou potápěčský kurz absolvovat i vaše ratolesti od osmi let věku. Můžete se tak potápět i s rodinou. Ostatně nejenom potápění, ale vlastně jakékoli vodní sporty jsou na řeckých ostrovech velmi populární. Chcete-li si s rodinou užít trochu legrace, půjčte si motorový člun, šlapadlo, vodní lyže nebo vznášedlo. Určitě se nasmějete a přivezete si domů nezapomenutelné zážitky.
Kdo ze současných čtyřicátníků pamatuje předchůdce skateboardu z 80. let minulého století, může s nostalgií zavzpomínat na své mládí, když dnes vidí mládež prohánějící se na barevných penny boardech. Ergonomicky vyvážený plastový skateboard na čtyřech kolečkách, které nesou dvě osy, je současným trendem, jenž letí nejen u chlapců, ale i dívek.
Kdo ze současných čtyřicátníků pamatuje předchůdce skateboardu z 80. let minulého století, může s nostalgií zavzpomínat na své mládí, když dnes vidí mládež prohánějící se na barevných penny boardech. Ergonomicky vyvážený plastový skateboard na čtyřech kolečkách, které nesou dvě osy, je současným trendem, jenž letí nejen u chlapců, ale i dívek.
Plastový skateboard s menšími rozměry a váhou
Penny board je opravdu zmenšeninou dřevěného skateboardu. Je vyroben z plastu a v rozmanitých barevných kombinacích. Díky svým rozměrům a nízké hmotnosti se snadno sbalí do batůžku, strčí do podpaždí či přihodí do plátěného vaku, tolik oblíbeného u dnešní mládeže. Kdo se chce rychle pohybovat po ulicích a nechce být například na kole účastníkem silničního provozu, může se vybavit skladným a lehkým penny boardem. Milí rodiče, nevíte-li si rady, jaký dárek skejťákovi dát, zkuste to právě s penny boardem.
Penny board jako rozjezdové prkno
Zmíněným plastovým skejtem nepohrdnou ani zkušení jezdci, neboť penny board je pro ně výzvou, jak zkrotit prkýnko menších rozměrů nejen na asfaltu či mramoru. S penny boardem můžete do rampy i na překážky, je k tomu ovšem třeba určité zručnosti. Penny board je zkrátka živější než běžná dřevěná deska nebo longboard. Kdo chce se skejtováním začínat, může mu penny board posloužit jako rozjezdový můstek. Podaří-li se vám ovládnout menší board, zcela jistě si poradíte i s klasickou fošnou.
Oblečte si přilbu a chrániče, neohrožujte chodce
Nezapomeňte na bezpečnostní zásady. Nikdy nejezděte v ulicích mezi auty a na chodníku se pohybujte pouze tam, kde neohrozíte ostatní chodce. Penny board je stále sportovní pomůcka, proto i při jízdě na něm je třeba mít ochrannou přilbu a v případě začátečníků se určitě doporučují chrániče zápěstí a kolen, případně loketní chrániče. Nezapomeňte, že pády především na mramoru můžou mít fatální následky, zejména po úderech do hlavy.
I když nevlastníte chatu či chalupu, nemusíte sedět celé víkendy doma. Naopak můžete využít toho, že nejste vázaní k jednomu místu a každý víkend strávit v jiném koutě republiky. Víme, jaká místa byste měli navštívit.
I když nevlastníte chatu či chalupu, nemusíte sedět celé víkendy doma. Naopak můžete využít toho, že nejste vázaní k jednomu místu a každý víkend strávit v jiném koutě republiky. Víme, jaká místa byste měli navštívit.
Šumavské hvozdy
Na Šumavě se nudit nebudete, ať sem vyrazíte na víkendový pobyt v zimě či létě. Při tradiční turistice byste neměli minout dvě největší šumavská jezera – Černé a Čertovo – dokládající, že kdysi dávno jsme měli i v České republice ledovce. Nebo si půjčte kola a využijte místních upravených cyklistických tras. Na kole můžete dojet až na nejvýše položenou zříceninu v Česku, na Vítkův kámen, odkud budete mít krásný výhled na lipenskou přehradu.
Věděli jste, že…
k nejnavštěvovanějším místům Šumavy patří Boubínský prales , který ročně navštíví až 100 000 turistů?
Krkonošské kopečky
Na Sněžku můžete sice vyrazit zbrusu novou lanovkou, ale proč byste to dělali, když si na ni můžete udělat z Pece pod Sněžkou krásnou procházku? Výstup není náročný a o to víc vám po cestě bude na horské boudě Růžohorky chutnat oběd. Nadto se vyhnete v sezóně až několikahodinovým frontám na místo v lanovce. Hotely a penziony v Krkonoších jsou běžně vybaveny minimálně vířivkou a saunou, v těch lepších nabízejí dokonce kompletní wellness procedury. A tak si můžete přes den dát do těla a večer se perfektně zrelaxovat. Na portálu Slevydnes.cz najdete celou řadu víkendových pobytů v Krkonoších za výhodné ceny i uprostřed sezóny.
Věděli jste, že…
u Špindlerova mlýna najdete nejvyšší vodopád v Česku? Pančavský vodopád měří 148 metrů a najdete ho v Labském dole.
Tajemný Špilberk
Při svých výletech po republice byste rozhodně neměli opomenout navštívit druhé největší české město a jeho dominantu. Na hradě Špilberk můžete navštívit proslulé podzemní kasematy a v prohlídce podzemí pokračovat druhou největší kostnicí v Evropě. Tu najdete v katakombách pod chrámem svatého Jakuba. A až se vám omrzí brněnské historické památky a kavárničky, můžete vyrazit doMoravského krasu a na lodičce si projet punkevní jeskyně plné třpytivých krápníků.
Věděli jste, že…
na Špilberku byl vězněn i slavný český loupežník Václav Babinský?
Luhačovické prameny
Moravské Slovácko proslulo přívětivou náladou místních obyvatel a dobrým jídlem a vínem. Kromě toho tu najdete takélázeňské městečko Luhačovice s krásnými malovanými domy od architekta Dušana Jurkoviče. Při procházce na kolonádě si budete připadat jako v pohádce. A z Luhačovic už je to jen kousek do Bílých Karpat a do Beskyd. Popíjení slavné luhačovické Vincentky tak můžete skvěle nakombinovat s výšlapy do hor.
Věděli jste, že…
v Luhačovicích můžete ochutnat až 25 příchutí lázeňských oplatek? Třeba takovou oplatku s citronovo-makovou nebo tiramisu náplní jen tak nepotkáte.
Stověžatá matička
Jestli jste ještě nebyli v Praze, máte nejvyšší čas to napravit. Víkendový pobyt v hlavním městě seženete už za pár stovek a čeká na vás tolik zajímavých věcí, že nebudete vědět kam dřív skočit. Kromě obligátního Pražského hradu, Karlova mostu a Staroměstského orloje si určitě zajeďte prohlédnout Vyšehrad a přilehlý Slavín, hřbitov známých osobností. Až vás omrzí městská turistika a vyrazte do přírodní rezervace Divoká Šárka. Nezapomeňte si s sebou vzít piknikový koš, v Šárce se vám bude hodit.
Věděli jste, že…
koupaliště v Divoké Šárce je v provozu od roku 1930? Z jeho dřevěných kabinek na vás dýchne prvorepubliková atmosféra a okolní svahy udržují vodu v koupališti chladnou i v tom nejparnějším létě.
Určitě jste se ve škole učili, že sídlem řeckých bohů se stala bájná hora Olymp. Působí to velmi romanticky. Možná jste při čtení řeckých bájí zatoužili se tam jednoho dne podívat. Vydáte-li se na dovolenou do Řecka , budete k tomu mít jedinečnou příležitost, které je škoda nevyužít. Přinášíme vám praktického průvodce, na co si dát pozor a jak si zážitek nejlépe vychutnat.
Teple se oblečte
Nenechte se zmýlit tím, že dole u moře teploty překračují třicítku. Na vrcholu Olympu se teploměr sotva přehoupne pár stupňů nad nulu. Chladnému počasí musíte přizpůsobit oblečení. Samozřejmostí jsou dlouhé kalhoty, svetr a větrovka. Jste-li zimomřivější, unesete i lehčí čepici – na vrcholu může foukat. Budete lézt po skalách, takže nezapomeňte ani na kvalitní turistické boty s pevnou podrážkou. Nemusíte se ničeho obávat, cestu bez potíží zvládne i průměrný turista. Snad jenom pokud se bojíte výšek, nebo máte problém s lezením po skalních stupních, měli byste cestu ještě zvážit.
Přizpůsobte se počasí
Nejvyšším vrcholem Olympu je Mytikas. Nenechte se zmást tím, že jsou zde vrcholy dva – Mytikas je se svými 2918 m. n. m. opravdu nejvyšší, Stefani je o 10 metrů nižší. Můžete se vydat i na Skolio, západnější vrchol Olympského pohoří tyčící se do výše 2911 m. n. m., v tomto případě jde o méně náročný výstup. Mytikas je turistům přístupný v sezóně již od konce května do konce října. Termín výpravy byste ale měli přizpůsobit aktuálnímu počasí.
Výšlap zvládnete za den
Pro vlastní výstup můžete vybírat z několika tras. Startovním místem obvykle bývá městečko Litochoro. Asi 18 km od něj se nachází osada Prionia. Z ní už musíte po svých, a to až do výšky 2100 metrů k chatě Refuge A1. Výšlap vám potrvá asi 2-3 hodiny. Jakmile si zde odpočinete, budete dále pokračovat trasou E4 po hřebeni Olympu na rozcestí Skala (2866 m. n. m.). I v tomto případě počítejte s asi 3 hodinovou trasou. Dále vás čeká přibližně hodinový výstup na Mytikas. Druhá velmi oblíbená trasa vede z Megali Gourna, odkud půjdete k rozcestí Skala asi 2 hodiny. S místním průvodcem se dá cesta zvládnout za den a s pobytem v oblasti Olymské riviéry tak můžete spojit nezapomenutelný životní zážitek.
Všude kolem vás panuje velice uvolněná atmosféra. Co chvíli vám přistane na hlavě barevná konfeta. Tlačíte se mezi spoustou lidí, ale teď vám to nevadí. Vítejte na romantickém víkendu v Benátkách, kdy vrcholí zdejší tradiční karneval.
Všude kolem vás panuje velice uvolněná atmosféra. Co chvíli vám přistane na hlavě barevná konfeta. Tlačíte se mezi spoustou lidí, ale teď vám to nevadí. Vítejte na romantickém víkendu v Benátkách, kdy vrcholí zdejší tradiční karneval.
Nebuďte naštvaní a nechte se strhnout davem
Náhle to davem zašumí, lidé se zavlní a tlačí se o trochu víc. To se právě snaží vytvořit prostor některé z masek, která se prodírá davem. Je pozdě odpoledne. Lidé se radují, popíjejí na ulici. Kavárničky na nábřeží i na náměstí svatého Marka jsou teď plné do posledního místa. I kdybyste zavítali do vinárniček v okolí slavného náměstí, sotva byste našli volný stůl. Kdo má ruce a nohy, přišel si užít zábavu. Odhazuje všední starosti a dopřává si dobrého vínka. Dav lidí pak mezi sebou svádí souboj o nejlepší místa, jakmile se někde mihne výpravná maska. Pokud se vám ale podaří ukořistit pěkné místo, fotky stojí za to. Radujte se. Můžete poslouchat hudbu, klidně i tančit, koupit si hezkou masku jako suvenýr. Nebuďte naštvaní a nechte se strhnout davem.
Společenské rozdíly se stírají
Chcete-li mít masky sami pro sebe, vypravte se na karneval už ráno. První masky procházejí po osmé prázdným nábřežím a náměstím, a pokud vytáhnete fotoaparát, bez námitek vám zapózují. Opuštěné nábřeží navíc působí neodolatelně romanticky. Nechte se unést atmosférou, zapomeňte na každodenní starosti. Přijeli jste se sem radovat. Ostatně karneval je právě od toho. Teprve po desáté dopoledne začíná výrazněji přibývat turistů. Už od středověku (poprvé se karneval konal na konci 13. století) jde o jedinou příležitost, kdy se na pár chvil úplně setřel rozdíl mezi služebnou a benátským dóžetem – na chvíli si byli rovni. Zkrátka a jednoduše – král se stává žebrákem a žebrák králem. Využijte toho, vždyť kdy jindy se vám naskytne podobná příležitost…
Mañana přístupem jsou sice proslavení Španělé, ale to asi jen proto, že málokdo zná Maročany. Včerejšek jsme totiž zabili v Tangieru marnou snahou půjčit si auto. Vlastně ne úplně marnou, nakonec jsme uspěli, jen to auto moc daleko nedojelo. A tak jsme se nakonec rozhodli vyrazit taxíkem, což je v Maroku běžný způsob dopravy na střední vzdálenosti.
Takže teď v neustávající prosincové průtrži sedíme v suchu prázdného auta, zatímco se náš řidič a tlupa dalších taxikářů snaží nekonečným vykřikováním „šauen šauen“ nalákat další pasažéry na výlet do 120 kilometrů vzdáleného Chefchaouenu. Tangier opouštíme po hodině čekání, kdy se do pětimístného taxíku konečně vmáčknul i sedmý pasažér. Čím víc cestujících, tím nižší cena za jednoho. V tomhle případě 60 dirhamů, tedy asi 150 korun.
Takový slejvák jako při stoupání do pohoří Rif jsem dlouho nezažil. Potkáváme nesčetně bouraček a jeden autobus převrácený na bok, protože spousta Maročanů si ani v tomhle nečasu neodpouští svůj osobitý styl řízení. To náš taxikář sice jede pomalu, zato ale každou chvíli tahá z kapsy mobil a zatímco lokty drží volant, bouračky a zatopené silnice si fotí, takže těžko říct, jestli je to výhra.
Očekávaná krátká cesta se protáhla na víc než dvě a půl hodiny a když přijíždíme na náměstíčko před chefchaouenskou pevností, je už tma. I tak ale už z auta vidíme skupinky rádoby průvodců, kteří se ke každému přijíždějícímu taxíku hrnou v naději, že dostanou pár drobáků za radu, nebo že si od nich někdo koupí deštník. Nebo hašiš.
Nemáme zájem a zmáčknutí pod jedním deštníkem se naslepo prodíráme pryč z náměstí. Od známého jsme dostali tip na hostel Dar Bildia a Google mapy nás k němu skrz malebné modré uličky po menším bloudění nakonec dovedou. Za 50 dirhamů na jednoho dostáváme v podstatě celý byt – ložnici s koupelnou a obývákem.
V tomhle počasí a ještě za tmy se nějakých procházek po městě dopředu vzdáváme, spíš bychom zašli někam na skleničku. Tomu se ale majitelé hostelu, Američan se Španělkou, upřímně smějí. „Tady nejste v Tangieru, děti,“ dostává se nám odpovědi na otázku, kam bychom mohli vyrazit. Nakonec se ale nabízejí, že nás dovedou k jedinému podniku pro „zoufalé cizince,“ který tu funguje.
Snaha udržet se v suchu nás definitivně opustila. Úzkými uličkami se v neustávající průtrži valí proudy vody, takže po kolena jsme kompletně durch. Užívám si to ze dvou důvodů – pořád je tu o 20 stupňů víc než v Čechách a kamarádi se mi smáli, že jedu do pouště.
Lahev marockého červeného z královských vinic nás stojí 160 dirhamů, z čehož by se asi průměrnému Maročanovi protočily panenky. Trochu se protočily i nám, takže se ani moc nedivíme, že v baru nikdo není. Vystoupali jsme do patra, abychom se z okna mohli kochat rušnou ulicí, ale skla jsou neprůhledná. Patrně aby byli spořádaní občané ušetření pohledů na hříšné nevěřící psy. K vínu dostáváme gratis porci grilovaného lososa a talíř kořeněné zeleniny, takže teď už večera stráveného v hospodě nelitujeme ani trochu. Památky si přece vynahradíme zítra, až se snad vyčasí.
Sluníčko nás tahá z postelí. Vyčasilo se víc, než jsme doufali. Obloha je takřka bezmračná a dopoledne tak trávíme na střešní terase hostelu s výhledem na celé městečko, kde nás rozmazlují kafem a zákusky.
Po poledni konečně vyrážíme. Nejdřív ze všeho nahoru na hradby na doporučovanou vyhlídku na město. Kouzelnými křivolakými uličkami šlapeme vzhůru a ze sytě modrobílých fasád nám přecházejí oči. Báli jsme se davů turistů, ale pod nohama se nám jen občas motají gangy dětiček. Jinak není nikde ani noha.
Z hradeb se naskýtají pohledy nejen na město, ale i na přilehlá údolí a majestátní vrcholky v pozadí. Ale nám to nestačí. Cesta pokračuje do hor mezi kaktusy a vodopády, takže se vydáváme vzhůru. Svah je tak prudký a kamenitý, že po něm sotva zvládáme jít. Proto docela zíráme, když potkáváme podél cesty terasovitě vysazené olivovníky, o které, jako by se nechumelilo, pečuje odhadem 70letý bezzubý stařík.
Stoupáme dál a stezku najednou obklopují shluky opuncií s trsy zralých plodů. Bodliny nás nemůžou zastavit, dáváme si sladkou přírodní svačinku.
Končíme po 400 výškových metrech. Došli jsme do háje, olivového. Cesta už dál nevede a do horolezectví se v džínách pouštět nechceme. A musíme složit poklonu výkonům muezzinů, kteří zrovna v Chefchaouenu svolávají do mešit. Jejich halekání totiž slyšíme i tady, 5 kilometrů od města.
Vracíme se za zvukem a po hodince svižného klesání znovu zaplouváme do kouzelných uliček mediny. Už se ani nedivíme, že na Google mapách dobrá polovina ulic vůbec není. Takováhle spletitá síť se samými slepými zákoutími, křivolakými schodišti a tajemnými průchody se snad ani zmapovat nedá. A v každém tom zákoutí a průchodu čeká usměvavý dealer hašiše.
Snažíme se směřovat stále dolů k řece jménem Fouara, protože bychom před setměním chtěli stihnout ještě vystoupat ke Španělské mešitě, která se tyčí na jejím opačném břehu na kopci východně od města. Od svých hostitelů jsme se dozvěděli, že tahle mešita od 20. let minulého století, kdy ji Španělé postavili, nikdy nefungovala. Oficiálně proto, že ji postavili nevěřící, tím pádem je znesvěcená. Neoficiálně proto, že stojí vysoko na kopci půl hodiny pěšky od města a nikomu by se na modlitbu nechtělo táhnout tak daleko.
Cestou do kopce procházíme muslimským hřbitovem. Na první pohled nás zaujme jeho jednoduchost. Žádné zdobené náhrobky, jen nízké zídky, samozřejmě modré, ohraničující hroby. Některým zesnulým se takového luxusu nedostalo a jejich hrob je vymezený jen kamínky. Všechny pak mají společné to, že jsou orientované směrem k Mekce.
V sevření okolními vrcholky se denní světlo vytrácí velmi rychle, a když přicházíme k mešitě, je už tma. Jsme rádi, že jsme to za světla nestihli, protože pohled, který máme před sebou, je dechberoucí. Z tohohle úhlu teprve vyniká, jak jsou domy ve svahu terasovitě vyrovnané, a díky silnému pouličnímu osvětlení vidíme každou jednotlivou ulici. Lampy v medině navíc nejsou žluté, ale bílé, takže všudypřítomná modrá barva září v umělém osvětlení možná víc než za dne.
S nastupující nocí se Chefchaouen najednou probouzí. Když se vracíme do mediny, není v úzkých uličkách k hnutí. Kromě toho, že je všude mnohem víc lidí než přes den, se hlavně vyrojila spousta pouličních prodejců. A nabízejí všechno od chleba, oliv a koření po hodinky, šperky a oblečení. A samozřejmě hašiš. Z téhle všudypřítomné drogy jsme docela rozpačití. Za držení sebemenšího množství drog jsou v Maroku teoreticky téměř hrdlení tresty, ale v praxi prý Chefchaouen obklopují konopná políčka a produkce se tady nabízí stejně otevřeně jako přeslazený mátový čaj.
Právě u toho přeslazeného mátového čaje chceme večer zakončit. Ale nakonec to vypadá, že se spíš zšejkujeme. V podniku na okraji mediny, kam jsme zapadli, mají mléčné shaky a džusy ze všeho představitelného ovoce za 10 dirhamů. Tak tady se žinýrovat nebudeme.
Chefchaouen nám učaroval, ale tahle rychloexkurze nám pro tentokrát musí stačit. Den odletu se blíží, a tak je zítra čas na odjezd.
Grand taxi čekají v Tangieru na zákazníky
Vybouraný autobus a složitá dopravní situace na horské silnici
