Rubrika: Témata

Do země hradů a zámků na jeden den

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na
česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo
– Saska.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo – Saska. Náš hraniční soused vyniká mnohými krásami, mezi ty největší (z hlediska rozlohy a výšky) však patří hrady a zámky, které zde můžete potkat takřka na každém druhém kroku. Putovat po nich lze pěšky či na kole, pokud jste zdatní sportovci, pokud chcete stihnout více, pak je doporučováno auto, vlak či autobus.


Kromě rozličných architektonických stylů, podmanivých přírodních scenérií kolem a samotného interiéru zámků a hradů se můžete dozvědět i mnoho o bohaté společné historii s Českem – ať už se jedná o majetek, provdané princezny nebo přímo rody, kterým, dnes už většinou státní nebo soukromé zámky, patřily.

Zámek Augustusburg, na dohled Česka

My budeme tentokrát cestovat autem (na kolo je už přece jen chladno) – vydáme se na zámek Augustusburg a do známé kolébky evropského porcelánu – Míšňě (Meissen). Jak je vše daleko? Na Augustusburg z Prahy nejdále – 150 km (2,5 hodiny). Z Ústí je cesta o hodinu kratší a například Cheb je co by kamenem dohodil – pouze 59 km.


Koruna Krušných hor, neboli Augustusburg, se rozkládá na východ od města Chemnitz – při dobrém počasí a troše štěstí je ze zámku vidět až k nám do Čech – konkrétně na hraniční oblast v Krušných horách. Původně lovecký zámek z druhé poloviny 16. století dnes nabízí mnoho atrakcí a zajímavostí. Kromě raritní opravdu hluboké studny (65m k hladině), která dlouhou dobu jako jediná zajišťovala přívod vody na zámek, lze obdivovat jak krátkodobé výstavy, tak trvalé expozice motorek a kočárů a samozřejmě celý zámek zevnitř i zvenčí.

Veškeré doprovodné materiály k výstavám a prohlídce zámku jsou v češtině, což je příjemně vstřícný krok vůči českým návštěvníkům. Pokud se chcete na Augustusburg vydat v listopadu či prosinci, pak můžete návštěvu zámku spojit i s tradičními trhy v podzámčí – ve stejnojmenném městečku.

Za míšenským porcelánem.


Druhým cílem na našem putování po Sasku je na Labi ležící Míšeň, od Augustusburgu hodinu jízdy, a nacházejí se zde hned dvě památky. Zámek Albrechtsburg a Míšeňská katedrála. Míšeň je proslulá především porcelánem – v roce 1710 zde vznikla první továrna na jeho výrobu (přímo v zámku!) a od roku 1720 zná svět slavnou značku – dva zkřížené meče. Mimochodem, víte, proč říkáme „cibulák“? A proč je pravý porcelán modrý?

Výstava pouze o porcelánu se může zdát nudná, ale není to tak – kromě vystavených exponátů je vše maximálně interaktivní a zabaví i děti. Kdo by měl všudypřítomného porcelánu už dost, může se porozhlédnout po další zábavě, kterou Míšeň nabízí. Od katedrály (kde opravdu žádný porcelán není), až po krásné procházky podél Labe a městečku obecně. A stejně jako na Augustusburgu – i zde naleznete vánoční trhy – se vším všudy.

Na obou místech najdete množství restaurací i německých „Kneipen“, kde se můžete občerstvit, abyste měli sílu na další cestu. Kdybyste se přece jen cítili moc unaveni na cestu domů, či si chtěli prodloužit výlet do Saska až do druhého dne, pak můžete přenocovat například v klášteře Altzella. Magické místo – z části ruiny, z části zachovalé budovy prastarého cisterciánského kláštera. Pro ranní procházku doporučuji místní důmyslně vytvořenou zahradu z 19. století, o které by na první pohled nikdo neřekl, že jí vytvořila lidská ruka.

Doufám, že ať už se necháte inspirovat doslova nebo si vytvoříte vlastní program, bude se Vám v Zemi hradů a zámků líbít !

Pro více informací:

http://www.schlo­esserland-sachsen.de/…u­gustusburg/

http://www.al­brechtsburg-meissen.de/…ur­g_v_misni/

http://www.schlo­esserland-sachsen.de/…rk_al­tzella/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Spanilá jízda okolo Obertaernu

Více než 190 km sjezdovek všech obtížností, zaručuje, že si
v Obertauernu lyžování určitě užijete. Celou oblast ale netvoří
pouze Obertauern. V součtu pak můžete na jeden skipas projet celých
300 km tratí.

Více než 190 km sjezdovek všech obtížností, zaručuje, že si v Obertauernu lyžování určitě užijete. Celou oblast ale netvoří pouze Obertauern. Lyžovat je možné i ve střediscích Katschberg – Aineck, Kde je mimochodem jedna z nejdelších sjezdovek nazývaná stejně jako hlavní rakouská dálnice A1 a dále v resortech Grosseck – Speiereck a Fanningberg. V součtu pak můžete na jeden skipas projet celých 300 km tratí. Vraťme se ale do Obertauernu.


Přes kopec od Radstadu

Velkou výhodou Obertauernu je jeho nadmořská výška a mikroklima, které umožňuje lyžování hned z kraje sezóny v době, kdy jiné resorty na sněhovou pokrývku marně čekají. Středisko se rozprostírá v nadmořské výšce od 1630 metrů do 2313 m v okolí velmi živého, stejnojmenného městečka. Sezóna zde začíná už koncem listopadu a jinak tomu nebylo ani letos.


V okolí se nachází celá řada středisek. Jen namátkou lze zmínit Sportwelt Amadé se slavným Schladmingem, nebo domovským středisek Hermana Maiera, Flachau. Pár kilometrů daleko leží i údolí Gastein, Zell am See s ledovcem Kitzsteinhorn a vyhlášený Saalbach. Samotný Obertauern najdeme na hranících Salcuburska a Korutan, jen přes kopec od nádherného městečka Radstadt.

Umístění Obertaernu přímo vybízí k návštěvám okolí, zvláště když tu jste autem. Proto neleníme a zodpovědně každý den po lyžování vyprazdňujeme nádrž našeho auta při objevování místních atraktivit.

Spanilá jízda okolo Obertaernu

Velkou výhodou Obertauernu je báječné propojení všech sjezdovek do jednoho okruhu, po kterém budete moci obkroužit celé městečko v údolí. Ve vaší spanilé jízdě vám pomůže jedna kabinová lanovka, 19 sedačkových a 6 vleků. Na které sjezdovce začnete svoji pouť, je zcela na vás. Zde totiž platí, že všechny cesty nevedou do Říma, ale od Obertauernu.


Nebydlíme přímo ve středisku, ale v 3,6 km vzdálené obci Mariapfarr, každý den tedy ten kousek dojíždíme, proto můžeme zastavit na jakémkoliv ze sedmi parkovišť. První den nám zvědavost nedá klidu a tak projíždíme zástavbou hotelů a apartmánů až na konec střediska. První lanovka, kterou využíváme, má název Schaidbergbahn. Je poměrně krátká a vedou pod ní modré a černé tratě. My se vydáváme po modré 3b, která nás svede blíže k centru Obertauernu, k nástupní stanici na Plattenkarbahn. Od její horní stanice je nádherný výhled na údolí. Škoda že lanovky nevedou ještě dál. Nad námi do výšky 2411 m hrdě ční trojice vrcholů Plattenspitz, Gamskarlspitz a Gurpitsch Eck, které přímo vybízejí ke skialpinismu. My na svých slalomech rozhodně nic neriskujeme a raději pokračujeme v naší okružní jízdě.

Specialita šéfkuchaře a obří gulášovka u souseda z Polska

Po červené a následně modré sjezdovce se dostáváme pod lanovku Hundskogelbahn. Při cestě nahoru si po levé straně všímáme poměrně velké horské chaty, která evidentně slouží jako restaurace. Po krátké debatě je jasno. Naše cesta povede přímo do ní. Volíme tedy červené sjezdovky 4a a 11a. Za nedlouho už vypínáme vázání u restaurace s názvem Kringsalm.


V jídelním lístku nacházíme jak tradiční, tak místní speciality. Jako první chod si objednáváme gulášovou polévku, která má v menu přízvisko „velká“ a v ceně je i bulka (semmel). Cena je trošku vyšší než je standardem pro rakouské Alpy, ale tak necháváme se překvapit. Za chvíli nám na stole přistane skutečně kýbl s polévkou a my zjišťujeme, že to nebyl zas tak dobrý nápad vzhledem k tomu, že si chceme ještě dát druhý chod.

Jako hlavní jídlo nevíme co zvolit a hlasitě nad výběrem diskutujeme. Najednou se k nám přitočí podsaditý číšník v kroji a lámanou češtinou nám doporučí specialitu kuchyně Jägerpfandl. Je to Polák, který studoval v Česku cestovní ruch a tady už třetí sezónu pracuje. Prohodíme pár slov a doporučené jídlo si objednáváme. Stojí 15 euro a jedná se o vepřové medailonky s houbami, slaninou, omáčkou, domácími knedlíky a brusinkami, servírované na pánvi. Perfektní výběr.

Turistické lyžování až k protějším vrcholům

Po tak obřím obědě nejsme schopni lyžovat na sto procent. Spíše se vozíme, ale i tak si užíváme spoustu zábavy. Postupně sjíždíme až k parkovištím číslo dvě, tři a čtyři. Než se tam ale dostaneme, vyjedeme lanovkou Seekarspitzbahn. Odtud už vede červeno-modrá sjezdovka až k hlavní silnici v údolí.


Jako další nás čeká jediná kabinová lanovka v Obertauernu, Zehnerkarbahn. Ta končí u stejnojmenné restaurace, kousek pod vrcholem Zehnerkarspitze (2381 m). Zpět k nástupní stanici vede spleť červených sjezdovek a do centra Obertauernu pokračuje modrá 1a. Než se tam dostaneme, jsou tři hodiny. My však chceme dokončit, to co jsme si předsevzali ráno. Abychom dosáhli cíle, musíme ještě jednou vystoupat. Tentokrát na vrchol Gamsleitenspitz do výšky 2357 m a sjet po černé, červené a modré trati k našemu autu.

Další informace o Obertauernu

Kromě lyžování si zde samozřejmě můžete vyzkoušet celou řadu doplňkových činností. Namátkou snowkiting, snowbiking, výlety na sněžnicích, tobogganing, bruslení na ledu a další. K dispozici jsou i vnitřní aktivity, za kterými zamiřte do místního sport centra. Denní vstupenka stojí 15 euro a platí na vše. Zahrajte si fotbal, basketbal, tenis, zajděte si do fitness centra, porazte přátele v bowlingu, kulečníku, ping-pongu a dalších hrách. Nudit se určitě nebudete. Obertauern nabízí vyžití pro běžkaře, i pro vyznavače freeskiingu. Na své si přijdou i milovníci volného terénu. Středisko připravilo 16 km freeridů a velkou back-country oblast.

Domnívám se, že Obertauern je právem označován za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Jeho infrastruktura je na vysoké úrovni. Navíc mají dobré zázemí pro rodiny s dětmi. Jeho velkou výhodou je i dobrá dopravní dostupnost a umístění v okolí mnoha turistických zajímavostí.

Chcete také ochutnat místní speciality, zajezdit si na kvalitních sjezdovkách a užít si dokonalou zimní dovolenou? Pak vyrazte společně s cestovní kanceláří PUXtravel do střediska Obertauern. Prohlédněte si naši lákavou nabídku!

Val di Fassa, okouzlující údolí v srdci Dolomit

Mezi městečky Moena a Canazei, nedaleko Sciliarského národního parku,
leží oblast Val di Fassa – Sella Ronda, která má v srdcích lyžařů
své neopominutelné místo.


Mezi městečky Moena a Canazei, nedaleko Sciliarského národního parku, leží oblast Val di Fassa – Sella Ronda, která má v srdcích lyžařů své neopominutelné místo. Díky šetrnosti, se kterou byla lyžařská infrastruktura budována, se zde setkáte s tradicemi, typickou architekturou, regionální kuchyní a dalšími unikáty, které sem po staletí lákají davy turistů. Abychom si ale udělali vlastní názor, rozhodli jsme se vyzkoušet místní svahy a pohostinnost obyvatel na vlastní kůži. Vyrazili jsme na čtyřdenní výlet do Val di Fassa.

Cesta a příjezd do Val di Fassa

Z Brna vyrážíme na pohodovou 8 hodin a 740 km dlouhou trasu ráno, ještě za tmy. Chceme totiž do cíle dorazit okolo druhé / třetí hodiny odpoledne, abychom se stihli v klidu ubytovat a obhlídnout terén. Nejsme typ lyžařů, kteří by v den příjezdu šli na svah, přeci není kam spěchat.

Navigace nás vede nejkratší trasou z Brna na Vídeň, dále po A1 na Linz, Salzburg a do Německa. U Rosenhaimu padáme na jih po E60. Za chvíli opět vjíždíme do Rakouska a po A12 přes Innsbruck a A13 do Itálie. Za hranicemi se napojujeme na A22, která směřuje na jih. Před Bolzanem uhýbáme doleva a za chvíli už stavíme auto před naším apartmánem, v těsné blízkosti městečka Canazei. Na cestě jsme celkem zaplatili poplatky zhruba ve výši 20 euro. Drtivá většina trasy vede po dálnicích, nebo rychlostních komunikacích, takže se jedná o opravdu pohodové cestování.


Střechu nad hlavou nám poskytuje apartmánová rezidence, ve které máme pronajatý apartmán pro 5 osob (jsme pouze 4) s oddělenými ložnicemi, kuchyní a obývákem. Žádný luxus, ale vzhledem k nízké ceně jsme velmi mile překvapeni a maximálně spokojeni. Vzdálenost k lanovkám pár metrů a do centra Canazei asi 1,5 km. Výborná strategická pozice pro dovolenou.

Rákosy z Val di Fassa

Od apartmánů do centra to je skutečně kousek. Než staneme před informační tabulí v centru městečka, míjíme v drtivé většině nejrůznější apartmány. Tradiční architektura je vidět jen zřídka, což je trošku škoda, ale co jiného taky čekat? Městečko Canazei je přikryto řádnou sněhovou pokrývkou, leží ve výšce 1460 m.n.m. a nabízí hostům perfektní zázemí pro objevování celé oblasti.

V centru stojí poměrně obsáhlá tabule, ze které se dočítáme, že název města pochází z latinského „Cannacetum“, což lze přeložit jako drážka v rákosí. Pravděpodobně zde tedy kdysi byly bažiny, které obklopovali místní potok Avisio.


Máme velký hlad, a tak příliš nepřemýšlíme, jak naložit s časem. Poohlížíme se po nějaké menší, restauraci, která není uniformní a nabízí spíše soukromí. Nacházíme La Bolp Restaurante. Z venku vypadá velmi domácky a tak jdeme dál. Jakmile vstoupíme, zůstáváme v němém úžasu. Celý prostor je velmi jednoduše zařízen, jde evidentně o rodinný podnik. Prostorem se vine vůně z kuchyně. Za velmi přijatelnou cenu se mé chuťové pohárky dostaly do sedmého nebe, díky třem druhům knedlíků a jelenímu steaku s brusinkami (Bistecca di cervo noc mirtilli rossi). Něco neuvěřitelného. Trávíme zde zbytek večera popíjením červeného vína a na apartmán přicházíme téměř o půlnoci.

Lyžování ve Val di Fassa

Díky skipasu Dolomity superski si můžeme užívat ježdění na 1220 udržovaných km sjezdovkách, které obsluhuje 460 lyžařských lanovek a vleků. Italové oblast Val di Fassa považují za jednu z nejmodernějších oblastí Dolomit. Rozlehlost celého údolí umožňuje každý den lyžovat někde jinde. Val di Fassa se dělí na 12 jednotlivých oblastí. Nemusíte však kupovat nejdražší a největší skipass, možností je více. My ale chceme projet úplně všechno, včetně vyhlášeného okruhu Sella Ronda.

První den lyžování


Na rozježdění volíme nejbližší sjezdovky přímo na Canazei na úpatí hor Belvedere (2423 m), Passo Pordoi (2239 m) a Sass Pordoi (2950 m). Sjezdovky jsou zde červené a obsluhují je sedačkové a kabinkové lanovky. Svahy jsou poměrně široké a dá se na nich dobře carvovat. Pro odpočinek vybíráme jednu z místních restaurací, kde žaludek uspokojíme obligátními nočky se špenátem a sklenkou vinného střiku. Než nám slehne, rozhodujeme se pro výjezd gondolou na Sass Pordoi. Je krásné slunečné počasí, čeká na nás jedinečný zážitek, pohled ze skalnatého masivu na téměř celou oblast Val di Fassa. Vidíme odtud i další sjezdovky pod Passo Sella (2244 m) a Col Rodella (2485 m). Vypadají pohodově, tak proč je nevyzkoušet ještě dnes. Naše domněnky se za chvíli potvrzují. Kratší červené sjezdovky, které jsou ale ve stínu a mají tedy poměrně tvrdý povrch. Ještě, že jsme v Brně dali lyže do servisu.

Druhý den lyžování

Další den vyrážíme na opačnou stranu. Z oblasti Alba vede kabinka 131 na Clampac (2100 m). Odtud se dá pokračovat přes vrchol Sella Brunech (2428 m) až do městečka Pozza di Fasso. Sjezdovek zde není mnoho, ale jsou velmi pěkné. Parádní je sjezd do údolí po opravdu dlouhé červené tratí vedoucí podél skalního masivu, který je z ní nádherně vidět. V Pozza di Fassa si dáváme oběd a odpočíváme. Je teplo a sníh trošku taje. Uvidíme, jaké to bude odpoledne. Na protější straně jsou další sjezdovky. Vrháme se jim vstříc. Čekají na nás červené, černé i modré sjezdovky. Pravděpodobně díky blízkosti od aglomerací v údolí je zde poměrně plno, a tak se rozhodujeme ještě tentýž den navštívit Passo Costalunga Karerpass, kde je množství krátkých modrých a červených sjezdovek. Na odpočinkové, nikoliv výkonnostní lyžování ideální. Akorát tu je dost vleků a málo lanovek. Když vidím freeridové možnosti všude kolem, včera i dnes, tak mě bolí u srdce, že jsem si sebou vzal pouze svoje slalomky.

Třetí pohodový den


Třetí den si ordinujeme ježdění v oblasti Passo San Pellegrino, kam se přepravujeme skibusem. Přemýšlím, co má název společného se značkou známé italské vody. Ale zjišťujeme, že nic. Po levé straně silnice jsou červené a modré sjezdovky spíše mírnějšího charakteru. Vyžití zde najdou i úplní začátečníci. Na pravé straně Val di Fassa se nachází o poznání prudší svahy, po kterých se dá pokračovat dál, téměř po hřebeni, s výhledem na masiv Grupo de le Pale. Po obědě se vracíme na ubytování. Převlečeme se do pohodlného a vyrážíme směrem ke krytému bazénu. Vstupné stojí 12 euro na tři hodiny. Mimochodem děti do 4 let jsou zdarma. Perfektní relaxace při pohledu na zasněženou krajinu skrze panoramatická okna.

Čtvrtý den, Sella Ronda

Další den nás čeká téměř bájemi opředený okruh Sella Ronda. Jeho začátek i konec leží v Canazei, máme to tedy blízko. Tento okruh je pravděpodobně největším lákadlem v celém Val di Fassa. Jde o výlet na celý den, na kterém obkroužíte masiv Sella. Projet se dá oběma směry. My vyrážíme směrem na Passo Sella Sellajoch. Překonáváme při tom první vrchol, Col Rodella (2485 m). Z něj sjíždíme červenými sjezdovkami a pak dlouhou a táhlou, téměř rovinatou sjezdovkou, která vede až do Selva Wolkenstein. Jsme hodně natěšení a tak hned stoupáme sedačkovými lanovkami vzhůru na Passo Gardena Gröder Joch (2137 m) a padáme za masiv Sella. Čeká nás dlouhý sjezd do Corvary a přesun na Passo Campolongo (1875 m). Odtud následuje série výjezdu lanovkami až na, nám již známý, Belvedere, kde jsme lyžovali první den. Poklidným tempem jsme se stihli s přestávkami vrátit přibližně za 4 hodiny.

Suma sumárum, šlo o parádní dovolenou, která se nesla především ve znamení lyžování. I přes množství atrakcí, které lze v oblasti navštívit, jsme se nechali zlákat pouze báječným aqvaparkem ve městě Canazei. Na cestu domů se vydáváme po lyžování a vůbec se nám odtud nechce.

Chcete i vy zažít báječnou dovolenou ve Val di Fassa? Navštivte webové stránky cestovní kanceláře PUXtravel a vyberte si z výhodných zájezdů. S námi je kvalita zajištěna!

Trentino – na lyže do Itálie

Zaklaply dveře auta, čeká nás přibližně osm hodin klidné jízdy do
Italského města Tesero, na severu Itálie, v srdci Dolomit. Dá se to
stihnout i rychleji, ale my nezávodíme, že? Hory neutečou a sníh snad
do zítra neroztaje.

Zaklaply dveře auta, čeká nás přibližně osm hodin klidné jízdy do Italského města Tesero, na severu Itálie, v srdci Dolomit. Dá se to stihnout i rychleji, ale my nezávodíme, že? Hory neutečou a sníh snad do zítra neroztaje.

Oblast Trentina není naším cílem poprvé. Těch pár hodin, o které je to dál, než do tradičních rakouských středisek, se vyplatí. Jednak cesta pěkně odsýpá, protože až do Trenta se jede po dálnici, a pak, ono to lyžování v Itálii má svoje výhody: Hezčí a stálejší počasí, méně zaplněné sjezdovky a skvělé lasagne a pizza.

Projíždíme Mnichov, to je kousek, pak před Brennerským průsmykem v Rakousku dáváme kafe a protahujeme nohy. Zas tak pohodlný to auto není. Zbývá přejet průsmyk a jsme v Itálii. A jak už o Prahy radí kámoš, zkušený navigátor, Před Trentem se dáváme doleva. Turisticky známé Lago di Garda je ještě kus jižněji.


Dolomity jsou velmi pěknou a fotogenickou oblastí Alp nejen v zimě, ale i v létě, ať už pěšky nebo na kole. Teď ale přijíždíme do Tesera, na střeše máme lyže a snowboardy a v kufru hromadu teplých věcích. Vytahujeme přeseděné zadky z auta a nadechujeme se studeného horského vzduchu. Jsme tu. Dovolená může začít.

Val di Fiemme

Stojím na horní stanici lanovky v zimním středisku Alpe Cermis. Je modro. Perfektně upravená sjezdovka tak akorát tvrdá. I kámoši se už usmívají. Vypadá to, že mi odpustili brzké vstávání a popohánění do auta. Zařezávám obloučky a bez zastavení jedu až dolů. Nohy trochu protestují, ale nemůžu si pomoct.

Další den jedeme zkusit zas jiný skiareál. Některé už známe, někde jsme ještě nebyli. Ve Val di Fiemme, či v o trochu vzdálenějším Val di Fassa, je skiareálů hromada.

Tip na dovolenou

Nechce-li se vám nějak moc studovat, kam vyrazit, jeden osvědčený tip zní: ubytování v Teseru, a návštěva těchto středisek:

  • Cavalese, skiareál Alpe Cermis
  • Pampeago, skiareal Latemar
  • Moena, skiareál Alpe Lusia

Pokud budete mít dní víc, tak si určitě vyberete středisko, kde se vám jezdilo nejlépe. Všechna střediska jsou přátelská, vhodná pro divochy i pro rodiny s dětmi.

Nespočet lyžařských středisek v oblasti Trentina je i na druhé straně dálnice, tedy západně od Trenta. Jedna lyžařská oblast za všechny je třeba Adamello: s městem Ponte di Legno.

Spousta informací o celé oblasti je dostupná přímo na stránkách Trentina, a to dokonce v češtině.

V Ladakhu se měří čas srdcem

„Vyslov přání, jdi na místo vysoko v horách, rozvěs modlitební
praporky a vítr Tvé modlitby promění ve skutečnost.“ Slyšela jsem
vyprávění jednoho nádherného muže z vesnice Mulbekh. Vyprávěl při
světle svíčky ve svém malém obchůdku s obnošeným oblečením.


Obyvatelé oblasti Ladakh mají pro srdce i mysl stejné slovo – „Sems“ a to určuje jejich čas. Čas smyslu.

Každý rok organizace Brontosauři přijímá v Himalájích dobrovolníky k realizaci různých druhů pomocí v himálajských vesnicích. Takto strávený volný čas je vhodný pro všechny, kteří mají touhu více se spojit s místní kulturou, a tak ji poznat hlouběji z velmi lidského pohledu při tvorbě společného díla.

Buddhismus a hinduismus vedle sebe

Nejdůležitější hodnotou oblasti Ladakh v severní části Indie je právě společnost a lidská společenství. Vedle sebe tu žijí lidé, kteří vyznávají víru islámu, lidé kteří se modlí k hinduistickým božstvům jako je Ganesha a lidé, kteří vzdávají úctu Buddhovi, který jim ukazuje filosofii života. V ladackém magazínu si často můžete přečíst názory místních obyvatel na společenství v oblasti Ladakh a vzácné myšlenky vedoucí k ideálu jak by takové soužití mělo vypadat. Někdy je také možné číst rozličné články ladackých obyvatel o tom, jak nějaký důležitý člověk prokázal jen málo úcty jinému náboženství či filosofickému systému a že je třeba respektovat stejným způsobem všechna náboženství, která se v oblasti vyskytují.


Největší část ladackých obyvatel následuje filosofii buddhismu, a tak můžete vidět, jak muži z vesnice, mladíci i stařešinové pracují na vytvoření nové Stupy. Stupy a Čhorteny jsou nejobvyklejšími stavbami v této části Indie. V dřívějších dobách se dovnitř ukládaly ostatky svatých, dnes často postačí motlitby napsané na mnoha papírech, které jsou následně rozstříhány na malé kousky a vloženy dovnitř stavby. Uznání její svatosti či jen prokázání úcty stavbě, na které se podílelo mnoho lidí, doložíte tak, že Stupu vždy při procházení kolem budete mít po pravé ruce.

Modlitby mnichů i obyvatel proudí éterem celé oblasti Ladakhu tak, jako vlny mobilních sítí křižují vzduch v celém ostatním světě. Zní to až magicky: „Vyslov přání, jdi na místo vysoko v horách, rozvěs modlitební praporky a vítr tvé modlitby promění ve skutečnost.“

Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník, více informací na www.brontosau­rivhimalajich­.cz.

Púdža – modlitby k bohyni Taře

Slyšela jsem vyprávění jednoho nádherného muže z vesnice Mulbekh. Vyprávěl při světle svíčky ve svém malém obchůdku s obnošeným oblečením: „Můj otec si vzal mou maminku ve 13-ti letech, ale dokonce ani po dvaceti letech manželství jeho žena neotěhotněla. Můj otec jel tenkrát s koňmi do Lehu prodat obilí a cestou zpět v jedné vesnici viděl zástupy lidí hrnoucí se do jednoho domu. Lidé říkali, že zde zůstává jeden velmi mladý Rinpočhe. Kamarád, který cestoval s ním, otci říkal, že by se měl mladého Rinpočhe zeptat, zda je možné, aby měl dítě. Šel tedy otec a položil otázku. Mladý Rinpočhe udělal všechny potřebné obřady, pak zvedl hlavu, široce se usmál a řekl mu, že může mít děti! Doporučil otci měsíc trvající púdžu, obřad recitací modliteb k bohyni Taře, která byla zrozena ze slzy Avalokitéšvary, osvíceného bódhisattvy. Tuto měsíc trvající púdžu mělo vykonat sedm Lámů z kláštera v blízkosti Mulbekhu. A ač to bylo velmi nákladné, otec nechal ve svém domě tuto púdžu vykonat a jeho žena mu po té porodila ne jedno dítě, ale dokonce tři syny a já jsem z nich nejstarší bratr.“ Když tento muž viděl Mulbekhem projíždět první automobil byl ještě malý chlapec a od té doby jde prý celý rozvoj oblasti kupředu velmi rychle.


Vesnice Mulbekh a hnutí Brontosaurus

Ve vesnici Mulbekh stojí obrovská socha budoucího Buddhy – Maitreja Buddha, Buddha budoucnosti o kterém toho běžní buddhisté mnoho nevědí. Socha Chamby – Maitreji Buddhy je vytesaná ve skále a je zde přibližně 2000 let. Atributem budoucího Buddhy je Čhorten, Stupa, kterou na všech zobrazeních nese na hlavě, pravděpodobně jako symbol vědomého vystoupení z nebes Tušita a sestoupení na Zemi, kam přijde učit Dharmu – nauku o etických, mravních, přírodních a světových zákonech.

V Mulbekhu také vyrostla škola Spring Dales Public School dříve Lamdon (Světlo) z horoucí touhy místních obyvatel po kvalitním vzdělání. V současnosti je tato škola hlavním středem zájmu dobročinné organizace Brontosaurus v Himalájích, která je zde velmi nápomocna při plnění idejí obyvatel vesnice Mulbekh o vzdělání svých dětí. Rodiče vybírají pro vzdělání svých dětí tuto školu právě kvůli přítomnosti českých dobrovolníků, díky nimž se ladacké děti mohou setkat s jinou kulturou, se kterou by se za jiných okolností tak blízce neseznámili neboť často i vycestování na jih Indie zůstává pro mnoho zdejších obyvatel pouhým snem.

Život v Ladakhu


Lidé v oblasti Ladakhu nemají běžně k dostání elektřinu, nemají pračky, vaří na ohni a pracují na polích a se zvířaty jako za našich starých časů. Mají tvrdou práci vepsanou ve tvářích, ale takovou vnitřní pevnost, odvahu v jednání, přímost srdce a radost ze života u lidí z kanceláře běžně nenajdete. Lidé, kteří v Himalájích žijí, jsou velmi silní díky dnes tak vzácnému daru myšlení srdcem a tvrdé práci nejen na polích vnějších, ale především také díky práci na polích vnitřního, morálního řádu lidské bytosti, která žije vědomě ve společenství s ostatními lidmi a je schopna se v tomto společenství láskyplně orientovat bez lstivosti a strachu.

Rozhodnete – li se Ladakh navštívit, pak vás mnohému z toho mohou naučit také mniši, Lámové ze starých buddhistických klášterů, pokud se v některém z nich zdržíte déle než na vyfotografování Buddhy s modrýma očima. A radostný ladacký pozdrav, „ju-le“, vám pak bude svítit na cestu kdekoli.

Setkání s vysokohorskou pumou v Patagonii

V místě, kde přemýšlíme o kempování, nám zbývá ještě
dost času do soumraku. Nechceme riskovat zítřejší posun v počasí a
tak nakonec vyrážíme na lehko na vrchol ještě to odpoledne. Batohy
schováváme v křoví opodál. Je nádherně. Z vrcholku je krásný
pohled do všech stran, jen baterky foťáku přestaly kvůli silnému větru a
zimě pracovat.

Báli jsme se toho již na začátku naší cesty Jižní Amerikou. V Kolumbii jsme několikrát viděli její stopu. Ale tentokráte nás čekalo setkání tváří v tvář.


Patagonie, národní park Los Glaciares, vesnička El Chaltén. Všechny oficiální kempy jsou plné a tak rozděláváme stan 200m od posledního baráčku za skalkou, tak aby na nás nebylo moc vidět. V noci máme divný pocit a nasloucháme různým zvukům. Ráno za skalkou nalézáme koně, který je přivázán k zemi a pase se. Balíme stan, nakupujeme zásoby a vyrážíme na dva několikadenní výlety.

Počasí nám bohužel po prvním dni nadělilo silný vítr a déšť, a tak dokonce jeden celý den trávíme ve stanu, povídáme si a hrajeme karty. Až pátý den je krásně a tak se kocháme okolní přírodou a scenériemi. Poslední nocování a ráno pelášíme do vesničky, abychom si mohli koupit lístek na autobus, který zde jezdí jen 3–4 týdně. Bohužel je již obsazeno. Další jede až za 2 dny. Zjišťujeme, že na dnešek a zítřek je předpovídáno extrémně dobré počasí na zdejší region. To, na které horolezci vydrží čekat několik týdnů. Proto se rozhodujeme podniknout rychle ještě jeden výlet. Na horu, z jejíhož vrcholu je vidět krásně do všech stran na okolní vrcholky.


Po dokoupení zásob tedy po obědě vyrážíme. V místě, kde přemýšlíme o kempování, nám zbývá ještě dost času do soumraku. Nechceme riskovat zítřejší posun v počasí a tak nakonec vyrážíme na lehko na vrchol ještě to odpoledne. Batohy schováváme v křoví opodál. Je nádherně. Z vrcholku je krásný pohled do všech stran, jen baterky foťáku přestaly kvůli silnému větru a zimě pracovat. Škoda. Vracíme se dolů k batohům. Když přicházíme, zbývá asi 45 minut do soumraku. Zpátky do vesnice to rozhodně nestíháme. A tak stavíme stan v lese, kousek od potůčku a asi 300m od nedaleké louky tak, aby nás nebylo vidět. Jsme přeci jenom v národním parku a stanovat se zde mimo vyhrazené kempy nesmí.

Nafukuji karimatku, když náhle periferně vidím v lese nějaký pohyb. Je to puma! Světle hnědá, není až tak vysoká jak bych předpokládal, ale na délku má určitě dva metry. Štráduje si to zleva lesem cca dvacet metrů před námi. Neví o nás. Až když ji přítelkyni ukazuji, tak si nás všimla. Zastavuje se a všichni se na sebe díváme cca pět vteřin z uctivé vzdálenosti dvacet metrů. Zdá se to ale šíleně dlouhá doba. Přestávám foukat karimatku. Otáčí se a jde okruhem směrem k té louce. Uf, to byl adrenalin. Víme, že jsou vysokohorské pumy plaché a že většinou o lidi zájem nemají, ale přeci jen je to jiný pocit ji vidět zblízka naživo. Nikdy nevíte co má za lubem.


Trvám na tom, že si jde pro večeři na nedalekou louku, kde se pasou krávy. I tak ale upevňujeme jídlo daleko od stanu a dovnitř stanu si beru i dlouhý klacek pro všechny případy. Zalézáme do spacáku a nasloucháme zvukům přírody. Teď si teprve uvědomuji klasické bečení krav. Čekáme na to nestandardní. A tím i její večeři. Bohužel stále nepřichází. Začínáme přemýšlet, zda-li se za námi náš kolemjdoucí nepřijde v noci podívat. Moc nespíme, slyšíme růst trávu i běhat brouky. Hrůza. Úlevu přináší až ranní rozbřesk. Přežili jsme to. Balíme stan a jdeme zpátky do vesnice. Tohle se moc lidem nepoštěstí. Do odjezdu autobusu nám zbývá ještě den a tak si dopřáváme nutného oddechu a dobrého jídla. Večer opět stanujeme na okraji vesnice u naší známé skalky. Konečně se trochu vyspíme. Jaké je naše překvapení, když ráno při procházce za skalku objevujeme ožrané zbytky kostry a kůže. Nejsem odborník, ale musí to být tak tři dny staré. Vypadá to na koně. Že by náš kamarád z první noci?

Více o pumě najdete v mezinárodní encyklopedii rostlin, hub a živočichů BioLib nebo na Wikipedii.

Měsíc po návratu do Čech koukám na jeden z přírodovědných kanálů. Dávají dokument o přepadení dvojice turistů v národním parku v USA vysokohorskou pumou. Chvíli je sledovala a pak udeřila. Pán to nakonec zázračně přežil, protože si dobře chránil krk. Ale skalpovala mu většinu obličeje a zátylku a málem vykrvácel, než se dostal do nemocnice. Inu, občas se ty výjimky stávají. Jsem rád, že náš jihoamerický kolemjdoucí byl přátelštější.

Češko Selo – česká vesnice v Srbsku

Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města,
které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na
silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se
v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš.

Stopuji takhle z města Vršac v srbské Vojvodině do Bele Crkve, odkud chci dál pokračovat přes hranice do rumunské části Banátu na český festival ve vesnici Eibenthal. Zastaví auto, řídí jej postarší sympatický pán. Srbsky sice neumím, a on neumí česky, při troše snahy se ale svými rodnými jazyky a chatrnou znalostí některých dalších slovanských řečí poměrně slušně domluvíme. Ptá se, kam že to jedu. Říkám, že na český festival do rumunského Banátu. A proč do Rumunska? Ptá se můj řidič. Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města, které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš. Asi minutu upjatě přemýšlí dál. Familia Pospišil. Postupně vyjmenuje asi dvacet příjmení. V Bele Crkvi prý žije Čechů víc než tisíc. Zastavíme na kraji města u rekreačního zařízení, už se setmělo, děkuji za odvoz a jdu si najít místo na přespání.


Druhý den mi to nedá, a místo, abych se hned vydal na kraj města a začal stopovat ke hranicím, jdu se podívat do centra. Bela Crkva je sympatické městečko, mají tu pár hezkých ulic, náměstí, pravoslavný i katolický kostel. Abych si mohl civilizovaně odskočit, dám si v kavárně preso. Pak si v pekárně koupím snídani a velkou veku, abych měl co jíst přes den. To ještě netuším, že o žádné další jídlo se ten den už starat nemusím. S naplněným žaludkem se konečně dávám hledat místní českou komunitu. První mě trkne do oka budova s nápisem „Česká beseda.“ Ta je však zavřená. Jdu se tedy zeptat do informačního centra. Ne, tady nic českého pro turisty nemáme, říká slečna v informacích, ani v muzeu nic není, musíte do Češka Sela, to je česká vesnice. Ukáže mi na mapě, jak se tam dostat a já se vracím k silnici ve směru, ze kterého jsem včera přijel. Do Crvené Crkve se ještě dostopovat dá, ale těch pár kilometrů odtamtud už musím pěšky. Cesta vede jen do Češka Sela, dál nikam nepokračuje a tudíž není příliš frekventovaná. Za celou cestu kolem projel jen jeden cyklista.

Mezi mnoha národy


V oblasti Banátu, a to jak na srbské, tak na rumunské straně, žije spoustu národnostních menšin, třeba Maďaři, Slováci nebo Němci, ale také Češi. V Srbsku má největší procentuální podíl na českém obyvatelstvu právě Češko Selo, česky Česká vesnice. Češi také žijí v Bele Crkvy, Kruščici a městečku Gaj. Česká populace se zde neustále snižuje, což je dáno jak migrací do Čech, tak tím, že mladší generace často už ani češtinu neovládají a splynuli se srbskou populací. Přesto zde Češi mají dlouhou tradici. Přišli sem v polovině 19. stol. pravděpodobně z rumunského Valašska, kde se jim příliš nevedlo.

Češko Selo je malá vesnička, jsou tu dvě krátké souběžné ulice. Mezi staveními a velkými zahradami stojí kostel sv. Jana Nepomuckého. Všude kolem jsou malá políčka se vším možným. Tu rostou slunečnice, tu brambory a kukuřice, tamhle jablečný sad. Kousek za vesnicí stojí malý hřbitov, kde si lze udělat představu o jménech rodů, které zde žili, nebo stále ještě žijí. Patří mezi ně třeba příjmení Tesař, Sloup nebo Leksa.

Host do domu, Bůh do domu

Hned po příchodu jsem potkal na jinak klidné návsi dva místní, se kterými jsem se hned dal do řeči. Česky to nebyl žádný problém. Hned jsem tedy viděl, že tato vesnice není česká jen podle názvu. Jestli by mě něco zajímalo o historii a prostě celkově o místních Češích mám se stavit za panem Karlem, ten toho prý ví nejvíc.


Zaklepal jsem na dveře příslušné chalupy. Pan Karel byl doma. Z plánované krátké návštěvy se vyklubalo několik hodin, kdy jsme si povídali nejen o této vesnici, ale pak i o všem možném, co s původním záměrem dozvědět se něco málo o zdejší české menšině nemělo nic společného. Kromě toho se mi dostalo i milého přijetí od jeho manželky a nezištného pohoštění, počínajícím paprikovou polévkou k obědu, pokračujícím domácí pálenkou, kávou a melounem. Když jsem se zmínil o tom, že o srbských Češích, jsem na rozdíl od těch rumunských ještě neslyšel, mi pan Karel odpověděl, že už i sem jezdí turisti z Čech. Včera tady byli dva, předevčírem tři. Sem tam přijede i celý autobus, třeba nedávno přijeli z partnerského města Čermná nad Orlicí a koncem srpna se tu bude ve velkém vařit paprikaš a na to se také očekávají hosté z České republiky.

Českým osadám na Balkáně se věnují i stránky www.banat.cz

Když jsem se rozloučil s panen Karlem, vyhledal jsem rodinu, která se zrovna starala o klíč od společných vesnických prostor. Každý měsíc má u sebe klíče jiná rodina a návštěvníkům na požádání ukáže kostel, společenskou místnost a malé muzeum se starým vybavením domácností, různými fotografiemi a písemnostmi i starými českými učebnicemi. Čeština se zde stále učí, letos se sem přistěhoval nový učitel. Tyto prostory mi ukázala sympatická slečna, která mi rovnou domluvila odvoz, abych nemusel jít zase pěšky. Poradila mi, že než srbský manželský pár pojede večer domů, můžu se stavit třeba támhle u sousedů.

Ani jsem se nestačil představit, už mě paní domácí hostila polévkou, koláčem, slaným pečivem a už si nepamatuji, čím ještě. Přísloví host do domu, Bůh do domu zde stále ještě funguje. Postarší manželský pár si na mně hned udělal čas. Povídali jsme si tak dvě tři hodiny a téměř nebylo znát, že žijeme v odlišných koutech Evropy. Potom zazvonil telefon, že se prý mám dostavit do chalupy na druhé straně vesnice, kde jsou ti lidé, kteří mě svezou. Jakmile jsem dorazil do označeného domu, dostal jsem ještě pořádnou večeři. Navečer mě srbští manželé odvezli do Bele Crkve, kde mě nechali přespat u sebe doma.


Srbští Češi mě velice potěšili svou nezištnou pohostinností a překvapili, jak snadno se s nimi dalo hovořit. Rozuměli jsme si zcela bez problémů, i když jsem nemluvil spisovně, ale takovou tou běžnou „pražštinou“ a oni používali češtinu, kterou si jejich předci přinesli v devatenáctém století. Jediná výrazná odlišnost byla některá slova. Většinou šlo o výrazy, které se prostě v devatenáctém století nepoužívaly a místní je převzali z jiných jazyků, nebo se během generací trochu pozměnily. Jak třeba Číňani jsou Kinési a rožniky jsou hrozny. Běžně také používají plošnou jednotku joch, která odpovídá padesáti sedmi arům. Když se třeba zamyslím nad exponáty ve vesnickém muzeu, musím říci, že nebyly nepodobné tomu, co najdeme na půdách českého venkova. Žijí zde zkrátka trochu jiní Češi, ale ta jinakost je míněna pouze v dobrém slova smyslu.

Jak se cestovalo dříve

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec
sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou
oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co
tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.


Výběr míst, kde strávit dovolenou, byl ale mnohem jednodušší než dnes. Rozhodující podíl na trhu měly tři velké cestovní kanceláře, Čedok, Rekrea a Cestovní kancelář mládeže. Všechny nabízely především zájezdy do socialistických zemí a velmi omezenou nabídku pobytů v ostatních zemích. Pro individuální turistiku to bylo obdobné. Cestování do nesocialistických zemí bylo omezeno, neboť na cestu bylo nutné mít směnitelnou měnu a koruna mezi ně tehdy nepatřila. Směnitelné měny nebylo u nás tehdy možné volně nakupovat. Každý rok proto podávali lidé, kteří chtěli cestovat na Západ, žádost o takzvaný devizový příslib. K tomu určená komise ze žádostí vybrala část žadatelů a těm pak bylo přiděleno omezené množství směnitelné měny.

Samotný devizový příslib však k cestě nestačil. Vedle pasu a víza, byla ještě nutná takzvaná výjezdní doložka. Jednalo se o zvláštní povolení, které bylo zaznamenáno v cestovním pase. Získat tuto doložku však bylo velmi složité. Do nesocialistických zemí mohlo proto cestovat jen malé procento lidí. Všem ostatním tak prakticky zbývalo cestování do evropských socialistických zemí, do kterých nebyla, až na výjimky, výjezdní doložka nutná. Nejčastěji proto lidé vyjížděli k chladnému Baltskému moři do tehdejší NDR a do Polska, k maďarskému „moři“ Balatonu a k Černému moři do Rumunska, nebo Bulharska.


Příprava na cestu

Jelikož mám rád teplo, volíme jako místo pro naši dovolenou, teplé Černé moře. Při cestě bylo možné využít jen trasu vedoucí přes Maďarsko a Rumunsko. Do rumunského letoviska Mangalia, kam máme namířeno, nás čeká přes tisícosmset kilometrů dlouhá cesta. Dálniční síť u nás, ale i v Maďarsku a Rumunsku byla ještě v plenkách. Na celé trase byl tehdy částečně zprovozněn úsek dálnice mezi Prahou a Bratislavou a pak asi sto kilometrů v Rumunsku. Zbytek trasy představují nepříliš kvalitní silnice. Při průměrné rychlosti šedesát kilometrů za hodinu, na nás čeká asi třicet hodin jízdy. K tomu je nutné připočítat zdržení na dvou hraničních přechodech, nutné přestávky na odpočinek a čas na průjezd Budapeští a Bukureští. Doba jízdy se pak přibližuje ke čtyřiceti hodinám. Při třech asi dvanácti hodinových „směnách“ za volantem a dvou přenocování, na nás tedy čekají tři dny a dvě noci na cestě.


Na konci sedmdesátých let byla spolehlivost našich automobilů dost vzdálena dnešním standardům a infrastruktura pro automobilismus byla jen málo rozvinutá. Vzdálenost mezi benzínovými čerpadly se měřila v desítkách kilometrů a jen málokteré z nich bylo otevřeno i v noci. Autoservisů a pneuservisů bylo rovněž málo. Podobné to bylo i v Maďarsku a Rumunsku. Asistenční služba v dnešním pojetí neexistovala a o mobilních telefonech se psalo jen v science-fiction. Za těchto okolností musel být tehdy řidič připraven, pomoci si při poruše během cesty sám. Tomu také odpovídá naše výbava na cestu. Samozřejmostí je kanistr plný benzínu, náhradní duše, montovací páky na sejmutí pneumatiky z disku, hustilka, náhradní hlava rozdělovače, raménko a palec rozdělovače, cívka, kondenzátor, zapalovací svíčky, klínový řemen, různé kabely a hadičky a také sada nářadí.

Článek je převzat z Vladislavova cestovatelského blogu Poznámky z cest. Další vzpomínky na tuto cestu najdete v sekci Rumunsko.

Rovněž odpočívadel s možností občerstvení a motorestů bylo tehdy velice málo. Proto přibalujeme na cestu smažené řízky, vařená vajíčka, zeleninu, trvanlivý salám, tatranky, termosku s kávou a vodu na pití, vše v množství potřebném na tři dny cesty. Ve směnárně si kupujeme cestovní šeky na rumunskou měnu. K růžovému řidičskému průkazu přidáváme zelenou pojišťovací kartu. Zdravotní pojištění není potřeba, neboť naši občané měli tehdy v Rumunsku nárok na bezplatnou akutní lékařskou péči.


Jednoho pátečního, prázdninového odpoledne nakládáme stan, kempinkový stůl s křesílky, kempové nádobí, propanbutanový vařič, spací pytle a trvanlivé potraviny na začátek pobytu. Přibalujeme kanistr s vodou na nezbytnou osobní hygienu během cesty a výlet začíná.

Čím se dříve jezdilo

Na začátku cesty tankujeme plnou nádrž a kanistr benzínu speciál. Dále plechovku motorového oleje Mogul na doplňování během cesty. U tehdejších škodováckých motorů bylo vlivem netěsností běžné, že spotřebovávaly kromě benzínu i určité množství oleje. Přes Prahu projíždíme bez problémů a vyjíždíme směrem na Brno. Během cesty vjíždíme na zprovozněný úsek dálnice. Nyní je jízda o trochu rychlejší, naše Škoda 100 dosahuje na rovinách rychlosti ke stodvaceti kilometrům. V táhlých stoupáních je to ale horší, motor auta zde vadne a ztrácí výkon. Auta, která potkáváme cestou, jsou většinou škodovky. Dále míjíme Wartburgy, Trabanty, Moskviče a Dacie. Sem tam kolem nás projede Tatra a jen ojediněle auto ze Západu.

Mnohá auta mají střešní nosič plný zavazadel a také vozidel s obytnými přívěsy potkáváme plno. Nejvíce je jich se značkou DDR. Úsměvný je pohled na trabanty táhnoucí přívěs. Je až neuvěřitelné, co tyto „bakelitové“ minivozy, s motorem o výkonu dvacetšest koní dokáží. Zvládnou více něž dvatisíce kilometrů dlouhou cestu z NDR k Černému moři a to ještě s přívěsem.


Nezřídka rovněž míjíme motocykly s postraním vozíkem, lidově zvaným „sajtkára“, nebo s přívěsným vozíkem „pávíkem“. To podle jeho obchodního označení PAv 40. Odpočívacích ploch je podél silnic málo a tak řidiči využívají k odpočinku každé vhodné místo. Je již večer, když překonáváme řeku Moravu. V současnosti je zde státní hranice se Slovenskem, která ale tehdy neexistovala. Následně projíždíme klidnými večerními ulicemi Bratislavy a podél Dunaje přijíždíme do Komárna.

Celní kontrola

Zastavujeme u poslední čerpací stanice na našem území, abychom ještě za koruny doplnili benzín. Stejný nápad mají však desítky dalších řidičů a tak si tu vystojíme skoro hodinu ve frontě. Pak přijíždíme na hraniční přechod, ten je umístěn před obloukovým mostem přes Dunaj, za kterým již leží Maďarsko. Nějakou dobu popojíždíme v koloně vozidel, až přijíždíme k hraniční závoře. Cestujeme sice do takzvaně spřátelené země, ale přesto jsme podrobeni důkladné celní kontrole. Nutností je rovněž celní a devizové prohlášení. Do tohoto tiskopisu, opatřeného kolkem, zapisujeme všechny vyvážené „hodnotnější“ předměty. V našem případě hodinky, fotoaparát, stan a další. Podobně musíme zaevidovat i převážené peníze.

Celníci si namátkově vybírají cestující k osobní prohlídce. Nás osobní prohlídka naštěstí minula. Celník v zelené uniformě se ještě pouští do kontroly zavazadlového prostoru našeho auta. Zatím si pečlivě uschováváme celní a devizové prohlášení, neboť jej budeme muset při návratu znovu předložit ke kontrole, zda přivážíme všechny deklarované předměty zpět. Prohlídka zavazadlového prostoru končí, celník dává razítko do pasů a my opouštíme hraniční přechod, který zde v současnosti již neexistuje, protože není pro překročení hranice potřeba.

Jak jste tenkrát cestovateli vy? Podělte se s námi v diskuzi pod článkem nebo na našem Facebooku

Tip na výlet: Po hřebeni Gruně k Bílému Kříži

Jednou z nejvíce prošlapaných stezek v Beskydech je určitě
hřebenovka ze Starých Hamer přes Gruň na Bílý Kříž a dále na
Visalaje.

Jednou z nejvíce prošlapaných stezek v Beskydech je určitě hřebenovka ze Starých Hamer přes Gruň na Bílý Kříž a dále na Visalaje. Protože tato nádherná cesta je vhodná jak pro pěší turistiku, kterou zvládnou i ti dříve narození, pro vycházku s malými dětmi, cykloturistiku, či zimní běžkaře, povíme si o ní blíže a také o všech možných variantách.


Pomník Maryčky Magdónové


Ten kdo se rozhodne vydat do těchto míst veřejnou hromadnou dopravou, tak z Ostravice bude muset dále autobusem, kolem vodní nádrže Šance, která byla vybudovaná v roce 1969, do „Hamer“, na zastávku u kostela. Ve Starých Hamrech je nádherný kostelík svatého Jindřicha a na místním hřbitově můžete vidět při zdi i pomník bez křížku i kvítí. Tam leží bez víry samovrazi. Tam má pomník Maryčka Magdónová, o které napsal báseň Petr Bezruč. V místě určitě neminete ani léčivý pramen.

Od kostela k nejstaršímu Hotelu v Beskydech, Charbulákovi, na parkoviště, to je po žluté značené cestě 3 – 4 kilometry s převýšením necelých tři sta metrů. Dá se jít i po dosti strmé asfaltové silnici. Na parkoviště se dá dojet autem, ale dále už se musíte vydat jen po svých. Nenáročná hřebenová cesta vás ovšem pohladí po duši. Pohledy na vrcholky Beskyd, nejvyšší vrchol Lysou horu a při dobré viditelnosti i na Chočské vrchy, Malou Fatru a dále až na Nízké i Vysoké Tatry, vás na nějaký čas zastaví.

„Občerstvovacích stanic“ a krásného výhledu je dostatek


Ale pojďme pěkně popořádku. Vyjdeme z parkoviště a hned jste u Hotelu Charbulák. Potom minete bývalou místní školu a dojdete k další horské chatě, Dům sv. Josefa a kousek dále bude dřevěný kostelík Panny Marie (820m. n. m.), který má i svoji kapli sloužící k duchovním aktivitám a rozjímání. V dalším úseku cesty zbystřete. Horská cesta vede dále k samotnému vrcholku Gruně, ke Švarné Hance, další krásné nově opravené chatě, a co je hlavní, po obou stranách budete mít nádherný výhled do dálav. Odtud možná uvidíte i Vysoké Tatry.

Kozlena je část zdejší horské osady v nadmořské výšce 886 metrů, kde se z pravé strany na naší červenou značku přidá modrá vedoucí z Konečné na Visalaje. Zajímavé občerstvení vám poskytne bačovská Chyže. Bývalá dřevěná usedlost sloužila za starých času bačům – lidem, kteří chovali a pásli ovce, nejen pro maso a vlnu, ale dělali i velmi chutný sýr.


Úzkou asfaltovou cestu (auta zde nejezdí) a oboustranné krásné výhledy, změníte za kamenitou cestu lesem a dojdete k pobočce Vědeckého centra na výzkum globálních změn klímat, k Bílému Kříži. Navíc se na „červenou cestu“, připojí modře a o pár metrů dále i zeleně značené cesty.

Historie Bílého Kříže

Pašování nejen tabáku v dávných letech (1830) přes tamní hraniční místo se stalo osudným nejen pašerákům samotným, ale i hlídačům hranice tzv. jägrum. Pašeráci jednoho usmrtili a na onom místě mordu, postavili lidé kříž. Tím, že jej zbavili kůry, svítil bíle do dálky. Proto, když v dnešní době potřebuje obnovit, natírá se též na bílo.

Eura mít nemusíte


Asi po jednom kilometru dojdete nejen na hraniční rozmezí s našim východním sousedem Slovenskem, ale i k dvěma horským chatám v nadmořské výšce 923 metrů – Sulov a slovenské Baron Kysuca. Eura mít nemusíte, platit se dá i naší měnou.

Celková trasa od parkoviště u Charbuláka až sem, je zhruba 6 –7 kilometrů. Ti, kteří mají na parkovišti auto, se budou poklidnou cestou vracet zpátky. Druhá skupina se může vydat kolem „kříže“ na Visalaje, odkud je autobus dopraví třeba do Frýdku – Místku. Trasa je dlouhá tři kilometry.

Závěrem

Tento tip na výlet je na jaro, léto, podzim i zimu. Je to místo, kde můžete strávit den, dva a utéci tak před ruchem vašeho města. Vše zvládnete i na kole, po dobře značených cyklostezkách a v zimě na běžkách. Běžecké tratě jsou udržovány v bezvadném stavu. Pokud v některé z chat uslyšíte melodii, kterou hraje skupina Buty, nedivte se. Ve Starých Hamrech bydlí jeden z členů této veleznámé kapely!

Ale na jednu věc přeci jen nezapomeňte. V zimním období není možné vždy počítat se zcela umetenou cestičkou.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Albánská riviéra

Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne.
Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může
pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním
u moře, plně uspokojit.


Češi jezdí k moři do Chorvatska, do Itálie, do Francie, do Egypta nebo do Řecka. Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne. Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním u moře, plně uspokojit.

Největší letoviska jsou Himara a Sarande na jihu země blízko hranic s Řeckem. Ale i severnější destinace nabízejí plno hotelů, restaurací a písečných pláží s lehátky a slunečníky. Tyto pláže zaplňují především Albánci a to jak ti, kteří přijíždějí z vnitrozemí, tak hlavně ti, kteří žijí v zahraničí a do Albánie se vrací jen o prázdninách. Potkali jsme zde i hodně kosovských Albánců a pak i obyvatel z různých dalších Balkánských zemí a z nedaleké Itálie. Mimo to tu není nouze ani o památky. Třeba městečko Dermi je poseté spoustou pravoslavných kostelů – od velkých, které tvoří jeho panorama, po úplně malinkaté schované v bočních uličkách. Nebo téměř na hranicích s Řeckem se nachází starověké město Butrint. My jsme největší pozornost věnovali městu Vlora a národnímu parku Logara.

Přímořské město Vlora

Do Vlory nás dovezl vlak z Tirany. Město je to rozlehlé, pokus přejít jej pěšky jsme na radu místních vzdali a raději jsme zvolili městský autobus. Autobusy jezdí naštěstí dost často, jízdenka stojí pár drobáků. Přestože autobusy ve zdejší zmatené dopravě projíždějí doslova šnečím tempem a zastavují občas i mimo značené zastávky, cestu to urychlí a zjednoduší.


Z historického centra k pláži vede široký bulvár se spoustou obchodů, restaurací, kavárniček i různých kanceláří. Nejvíc mě překvapilo luxusně vybavené informační centrum Evropské Unie určené pro osvětu místních obyvatel. Naopak v „informačním centru pro turisty“ (alespoň tak jsem pochopil význam malé budky uprostřed historického centra, která byla jako informační centrum označená) se žádná osvěta neprovádí. Když jsem se ptal na nějakou mapu města či letáček o místních památkách, nebyl jsem pochopen. Zdálo se, že zaměstnance překvapilo to, že tam vůbec nějaký cizinec přišel na něco zeptat.

I rozcestník na hlavní křižovatce v centru města odkazující k místním pamětihodnostem je poněkud zavádějící. Šipky ukazovaly jen přibližné směry bez udání vzdálenosti. Ukázalo se, že to, co je označováno jako „castle,“ je jedna široká zeď v parku. Ze starých památek tohoto starodávného města“ jsem našel už jenom malou mešitu, kterou bylo možno navštívit jen v době modliteb. Kousek dál stál monumentální pomník vyhlášení nezávislosti v roce 1912, které proběhlo právě v tomto městě a hrob jednoho významného vlastence.


„Fašist: Pao! Pao!“

Při bloudění okolními uličkami jsme nalezli další pomník. Tento připomínal albánský odboj proti italským fašistům za druhé světové války. Ironií osudu je to, že přímo naproti dnes stojí budova italského konzulátu. Tento malý pomníček bychom asi přešli bez povšimnutí, kdyby ze sousedního domu nepřišel drobný dědeček, který nám hned s velkým nadšením začal jakousi podivnou snětí albánštiny a italštiny vyprávět o krvavých bojích, jež probíhali ve Vloře a okolí. Než jsme stihli nějak zareagovat, oblékl si košili a obul pantofle, že nám něco ukáže. Zavedl nás na vyvýšený terasovitý vojenský hřbitov, aby nám na počtu bílých hrobů ukázal, kolik hrdinů zde tehdy padlo.

I když jsme vzájemně neuměli žádný společný jazyk, pokračoval dál ve svém horlivém výkladu, některá jména padlých speciálně zdůraznil a občas vypočítával, v kolika letech dotyční zemřeli. Pořád horlivě máchal rukama a dokola opakoval: „Fašist: Pao! Pao!“ a naznačoval při tom výstřely z pistole. Po podrobné prohlídce hřbitova, kde leželi i jeho příbuzní, se nám snažil pomoci najít hotel. Snažili jsme se vysvětlit, že v hotelu spát nechceme, ale stařík našemu vysvětlování nerozuměl. Až když jsme na ulici náhodně potkali mladou slečnu ovládající anglický jazyk, konečně se nám podařilo přes tuto tlumočnici našemu nevyžádanému průvodci sdělit, že od něj opravu nic nepotřebujeme a poradíme si sami.



Ve Vloře jsme navštívili také dvě muzea. Nebylo to úplně jednoduché se do nich dostat, protože se nám ponejprv nepodařilo se trefit do otevírací doby do jedné odpoledne a pak až od půl šesté do sedmi. Nejedná se o žádné velké muzejní komplexy zaměřené na turisty. Podmínky, ve kterých se exponáty nacházejí, jsou více než skromné. Průvodkyně v historickém muzeu se skoro až podivovala, že někdo dorazil a hned podala k vystaveným exponátům stručný anglický výklad. Uprostřed místnosti byly v plastových lavórech položené starověké amfory, podél zdí leželi kachlíky, sarkofágy a nejrůznější nástroje z doby římské říše i starší. Hned vedle vykopávek byly vystaveny zbraně z druhé světové války. Horní patro muzea patří vyhlášení nezávislosti v roce 1912 a válce s Itálií v roce 1920.

Entografické muzeum je skryto na trochu zastrčeném dvoře. Pokud se průvodkyně v historickém muzeu divila, že přišli návštěvníci, tak mohu říct, že pánové v etnografickém muzeu nad naší návštěvou doslova žasli. Jeden z nich nám slušnou ruštinou popsal všechny části muzea, včetně výstavy zemědělského náčiní, tradičně vybavených místností albánských domácností v minulých stoletích a lidových krojů. Moji kamarádku dokonce vybídl, aby si jeden z krojů vyzkoušela, aby se v něm mohla vyfotit.

Na pláži s Obamou

Přespali jsme na městské pláži, kde nám místní kápo přezdívaný Obama dokonce zdarma roztáhl jinak zpoplatněná lehátka a celý večer nám povídal všechno možné o Albánii a především o této oblasti. Pro lepší vysvětlení do písku nakreslil i pár schématických mapek a tabulek. Když po nás ráno jeho podřízený „Elvis“ chtěl za lehátka zaplatit, stačilo se odkázat na Obamu a hned svou žádost zamítl.


Logara – pohoří na břehu mořském

Silnice z Vlory stoupá do kopce, aby pak mohla zase klesat směrem k jižním destinacím. Vede totiž přes pohoří Logara. Autobus nás vyklopil uprostřed lesů mezi několika hotely a restauracemi. Když se nám podařilo se trochu zorientovat, vyrazili jsme po malé lesní cestičce na Céarovu stezku, což je kameny vytvořený chodník vedoucí na malou náhorní plošinu s nádhernými výhledy do údolí i na okolní hory. Na stromě visí cedule, že se zde jednou zastavil Julius César s vojskem, když táhl proti Pompeiovi. Jinak zde není nic, jen keře, pichlavá tráva a plácek na dva stany, kde jsme se utábořili.


Po té jsme znovu sešli na silnici a pokračovali po ní několik kilometrů do sedla asi kilometr nad mořem, odkud vede cesta na horu s několika vysílači. Na vrcholu, odkud víc jak tisíc metrů vysoký sráz končil přímo v moři, foukal horský vánek nijak podobný vedru na plážích vzdušnou čarou vzdálených jen pár kilometrů. Na rozdíl od těchto pláží jsme tady nahoře nepotkali vůbec žádné turisty. Přitom z těchto míst se naskýtají krásné výhledy na další hory v okolí, na serpentiny silnice slézající do údolí i na otevřené moře.