Rubrika: Témata

Sadké bílé víno příjemně chladí na jazyku a já pozoruji, jak se na protější stůl zahradní restaurace vyšplhala mladá dívka. Ostatní z dobře se bavící partičky tleskají do rytmu a dívka začíná tančit.

V letních šatech, které toho moc neschovávají, bosky, strhává na sebe pozornost celé zahrádky. Dívám se, co na to personál, ale ti se jen usmívají. Hosté se baví a to je hlavní. Jsem v Chorvatsku, na pár dní. Poprvé a hned úplně na jihu, v Dubrovníku.

Hurá na moře

Jako každý našinec, i já mám rád moře, a jako každý našinec jsem smutný, že ho nemáme přímo u nás. Nemůžu se dočkat, až vezmu šnorchl a ploutve a zanořím se pod hladinu. Samozřejmě, korálové útesy a rybička Nemo na mne nečeká, ale křišťálově čistá voda s neskutečnou viditelností ano.

Přítelkyně dodělává nějaký projekt na hotelu, tak se musím zabavit sám.

„Kam jdeš s tím šnorchlem“, ptá se mne mladý kluk, když jdu směrem k moři. No, kam asi, potápět se, myslím si, a moc se mi s ním nechce dávat do řeči. „Ukážu ti, kde jsou na potápění skvělá místa“, pokračuje. Dávám se s ním do řeči. Nakonec místo na pláži skončím v malém kanclíku potapěčů, po chvilkovém smlouvání o ceně na sebe navlékám neopren a jdu si udělat potapěčský kurz. Jako opravdový, s kyslíkem a tak. Kluci, co to vedou jsem fajn, všechno mi vysvětlují, potápěním vysloveně žijí a evidentně s tím mají hodně zkušeností.

Večer přicházím zpátky do hotelu s hromadou zážitků a rozhodnutý, že se ještě párkrát budu chtít potopit.

Nečekaná romantika

Dubrovník je definitivně jedno z nejromantič­tějších měst na světě. Bezstarostnou atmosféru, namíchanou působením historického místa, mořského vzduchu, dlouhých teplých večerů, bílého mramoru a bavících se mladíých lidí, si musí vychutnat snad úplně každý. Kde jinde zapomenout na ranní vstávání do práce, protivného šéfa, hypotéky, složenky nebo fronty u pokladen.

Ne tak já. V kavárně sedím sám a pozoruji okolí. Přítelkyně je na hotelu, už druhý den a dodělává něco do práce. Prý by jinak nejela vůbec. Úplně mě to sice neuspokojuje, ale co se dá dělat.

Teprve třetí den práci dokončuje a my si můžeme vyrazit spolu. V Chorvatsku je po několikáte, ale v Dubrovníku poprvé. Večer má pomalý rozjezd, ještě mi povídá o projektu v práci, ale postupně, s dobrou večeří (krevety) a několika koktejly, se uvolňuje. Procházíme Dubrovníkem, celé centrum města je jedna velká pěší zóna, prohlížíme obrovské hradby a přidáváme další koktejly.

Dubrovník, to je romantika v čisté podobě. Jsem překvapen, jak moc to na přítelkyni působí. Okolo třetí hodiny ráno mne napůl žertem, napůl vážně, žádá o ruku. Stojí u toho na kašně a její hlas se odráží v tichu malého náměstíčka.

Přijímám. Sice taky napůl v žertu, ale po nějakým prstýnku se zítra určitě poohlédnu.

Konečně dovolená

Zbytek dovolené už trávíme spolu. Historické centrum, rybí trh, přístav, pláže v blízkém okolí Dubrovníku. Hodně piva, vína a ryb. Je začátek září, hlavní sezóna skončila, moře je pořád ještě vyhřáté z horkých letních měsíců a v restauracích už není takový mumraj.

Ačkoli nejsem zastáncem komerčních destinací, které během letní sezony okupují hordy turistů, krása chorvatských ostrovů mi jednoduše nedá spát. Letošní volba padla na ostrov Vir nacházející se v severní části zadarského souostroví nedaleko Pagu a Zadaru. Při rozhodování, který z chorvatských skvostů letos navštívíme, sehrála velkou roli malá lidnatost ostrova a lákadlo v podobě ne příliš známé destinace. Po návratu zpět do rodné domoviny jsme se společně shodli na tom, že naše volba byla správná.

Počáteční nedůvěra k ostrovu

„Jedeme na ostrov po souši a bez toho aniž bychom museli využít služeb trajektu?“ Nedůvěřivé myšlenky se mi honily hlavou. Mému klepání na čelo osádka automobilu nevěnovala sebemenší pozornost. Možná to byla únava z poměrně dlouhé a náročné cesty, možná jsem trpěl horkostí a okolní krajina byla pouhou fata morgánou. Připadalo mi však, že projíždíme českými vesničkami, na které jako by jejich obyvatelé již dávno zanevřeli a zanechali je svému osudu. Nikde ani moře, ani živáčka. Palmy a další středomořské rostlinstvo, pro chorvatské pobřeží typické, zřejmě migrovalo do krajin věrohodnějších. Pasoucí se dobytek kolem silnic nevyrušil zvuk motoru ani mé nářky a stěžování si.

Adrenalin i české pivo v (ne)typické chorvatské destinaci

Konečně se objevil třpytivý srpek moře a světe – div se, ostrov spojený s pevninou mostem. Most měl pouhých 300 metrů, kolem něj se však nerušeně proháněli milovníci adrenalinu na skútrech, které jsem měl později tu čest taktéž vyzkoušet. Řeknu vám, že taková jízda rozbouřeným mořem po několika kouscích chutného českého piva (ano čtete správně – české pivo se na Viru skutečně čepuje, jen musíte vědět, kam zajít) byla vskutku nezapomenutelným zážitkem.

Ráj potápěčů i milovníků horských výšlapů

Vir nepatří mezi tradiční destinace, na které v Chorvatsku narazíte. Panuje zde klid a pohoda. Na své si přijdou milovníci dlouhých procházek, odpočinku na malých soukromých plážičkách, jachtingu i potápění. Podmořský život je v určitých cípech ostrova opravdu bohatý a na jeden ponor můžete objevit skutečné rarity, což se mimo jiné podařilo i naší skupině amatérských potápěčů vybavených pestrobarevnými šnorchly a neustále zatékajícími brýlemi. Není se proto čemu divit, že se sem sjíždějí potápěči z celé Evropy. Patříte-li mezi milovníky turistiky, i vám má ostrov Vir co nabídnout. Z nejvyššího vrcholu ostrova (Bandira – 112 m) se vám naskytne okouzlující pohled do údolí.

České resorty bez jazykových bariér

Nemalou raritou je také skutečnost, že zde natrefíte na zcela české resorty (např. Paradise Resort Vanessa v ulici Stary Put), ve kterých vás překvapí příjemná obsluha roznášející pivo vyhlášené české značky (které zde mimochodem dovážejí za nekřesťanské prachy) a svůj sen o pohodové dovolené bez bariér si tak mohou splnit i ti méně jazykově zdatní.

Komu ostrov Vir učaruje?

Ostrov Vir nadchne všechny, kteří spíše než polehávání na pláži, ocení aktivní trávení volného času. Možností k jeho využití, je zde opravdu nepřeberné množství. Věnovat se můžete jachtingu (na ostrově se nachází několik kvalitně vybavených marin), hlubokomořskému potápění, vysokohorské turistice nebo vodním sportům. Vydat se můžete také na výlet lodí do národního parku Paklenica nebo na souostroví Kornati, které je mnohými považováno za skutečný ráj na zemi. Na ostrově se nachází také několik historických památek (zbytky předrománského kostelíku a bývalé benátské pevnosti ze 17. století, románský hřbitovní kostel sv. Jana). Velmi mile vás překvapí také pohostinnost místních obyvatel, kteří se s vámi podělí nejen o spoustu zážitků, ale také o doušek domácí pálenky. Vir ve vás zkrátka zanechá nesmazatelnou stopu vonící mořskou solí, vinnou révou a nekonečnými borovicovými háji.

Do vězení nechci!!

Od Masajů se procouráváme přes Nairobi, hlavní město Keni až na pobřeží. Zastavujeme se na skok v Nairobi, vyřídit víza do následujících zemí směr jih. To nám je ale čert dlužný. Kličkujeme ulicemi metropole od ambasády k úřadům a všude necháváme pasy nebo peníze. V jedné uličce ústící na hlavní, chybí jasná cedule „průjezd zakázán“, prostě nic nevidíme a to se hodí zkorumpovanému policistovi. Zkorumpovaný v Keni je snad každý policista a úředník, bylo by s podivem, kdyby tento nebyl. Vždyť prodávají i samolepky: „Miluji Keňu, nesnáším korupci,“ tu máme samozřejmě na předním okně. Jé, ale té keňské švestce se to asi vůbec nelíbí. Hned otravuje, hraje si na drsňáka a Renému píše blok. Jenže to není jen pokuta, ale výše kauce, kterou musíme zaplatit, aby si Reného nevzali do vězení. 6000 šilinků. Probíhá velmi živá diskuze a my končíme na policejní stanici. Než stačím přinést peníze na vyhádanou kauci, Reného už zouvají z bot, zabavují mu osobní věci včetně pásku a strkají ho do úzké chodby ošumtělých cel, k těm všem lumpům. Z jedněch mříží koukají jen velké černé špinavé bosé nohy. No Renému se honí hlavou podivné věci.

Na jednu stranu to ze strany vlády není špatný tah, i za přestupek lumpa šoupnout rovnou do vězení a pustit ho jen na kauci. Alespoň se nikdo spravedlnosti nevyhne. I když otázka je, jak dalece je vše v Africe spravedlivé. A jak pro koho. Za pár dní probíhá soud. René je atrakcí celé soudní síně. Bílá ovce mezi černými, všichni ho sledují jako exota v ZOO. Já zatím běhám od ambasády k ambasádě a vyřizuji víza pro pokračování naší cesty. Najednou pípá sms z neznámého čísla „Prosím, rychle přines 10000,– šilinků nebo jdu do vězení – soud je až za 14 dnů!“ Zkorumpovaný policista si vymyslel hnedle dva přestupky a pro výši pokuty s tím Renda nesouhlasí, čeká se na další soud. Ten dopadá dobře, ale vrácení té obrovské kauce většinou trvá několik dní.

Vydáváme se čekat na bělostné pláže lemující Indický oceán. Před horkým sluncem nás skrývají kokosové palmy, které zdobí celé pobřeží.

Medová cesta do ráje

Byla by chyba ale nevzpomenout na příjemnou a „úrodnou“ plně asfaltovou silnici, která spojuje Nairobi s pobřežím. Jestli si někdo myslí, že Afrika, tedy alespoň ta východní je nějaká buš a divočina, je na omylu. Infrastruktura je na vysoké úrovni, i když v některých zemích co dnes je krásná dálnice, zítra je tankodrom. Čína se svými velmi kvalitními výrobky proniká i sem a věřte mi, silnice jsou jedny z nich.

To bychom ale odbočili. Co na Keni milujeme, nebo alespoň já, jsou prodejci všeho a všude. Velké i malé trhy, stolky na krajnicích silnic, cest a cestiček. A právě tato hlavní silnice směr Mombasa je ráj pro shopoholiky. Na každém kilometru je něco nebo někdo, co Vás okouzlí a ten kousek té Afriky si budete chtít vzít domu. Samozřejmě máte na výběr, naleštěné sošky a suvenýry v Curio shopech za astronomickou cenu, nebo autentická figurka či maska od umouněného kluka, který pod slaměnou stříškou hbitě kmitá svýmm opotřebovaným náčiním a pod rukama mu roste nádherná žirafa či rituální maska. My jsme již od prvních kroků po černém kontinentu najeli na tzv. Fairtrade.

Cesta do Mombasy obvykle trvá cca 5–6 hodin, jenže když Vám tady nabízí voňavý výborný med divokých včel, támhle nějakou pěknou masku, tu zase ananas anebo o kousek dál zeleninu či voňavé grilované kozí maso nebo samosu, tak určitě i silná osobnost neodolá a je z toho celodenní výlet. Do Mombasy přijíždíme již dost pozdě. Slunce padá dolu, a když ne nikde jinde, tak alespoň tady v Keni se snažíme držet pravidla „nejezdit za tmy“. Vydáváme se tedy bez zastávky rovnou na trajekt na pláž Tiwi.

Krátká dovolená neuškodí

Twiga lodge je proslulé místo setkávání cestovatelů a overlanďáků. Mezi kokosovými palmami, spolu s chmatavými pracičkami místních kočkodanů s modrými kulkami si užíváme pár dní nerušené dovolené. Za těch pár dní co se tu válíme, diskutujeme a pěkně se připékáme, si nacházíme i svého osobního lovce chobotnic. Každý den nás zásobuje čerstvými mořskými dary a každý den k tomu původnímu množství přidává jeden bonus, až máme za pár dolarů celou mísu chobotnic (i pěkně připravených – namlácených). Měníme místo a relaxujeme i v bazénu. René si v Matatu odskočí pro peníze z kauce a na Velikonoce se ještě vracíme do Twiga lodge. Je plno. Jsou svátky a ani černoši nepracují, alespoň né tady v okolí Twiga lodge. A drzá modrokulková opice nám krade poslední kousek chleba. Není jiného zbytí než se živit co moře a okolní příroda dá. Ohh, ještě že máme našeho lovce chobotnic. Přežíváme. Nakonec krásně odpočatí a nabití energií se vydáváme okolo Kilimandžára do Tanzánie.

V klíně Kilimadžára

Poslední ráno se s námi Keňa loučí s úchvatným pohledem na majestátní střechu Afriky – Kilimandžáro. Ukazuje se nám v celé své kráse jako doprovodný program snídaně u parku Amboseli. Hranice s Tanzánií přejíždíme v malém městečku Oloitokitok. Jak jinak, vždycky musíme mít něco extra.

Z tanzánské strany je Kili i Meru snad nadobro ukryto pod velkou duchnou černých mraků. Zase začíná pršet. Jedeme po krásné asfaltce, kterou lemují vesničky a plantáže banánovníků, avokádovníků a ananasovníků, do Moshi. Blíží se moje narozeniny a výročí startu naší cesty, šest měsíců. Chceme si udělat takovou malou hostinu. Zastavujeme se na místním trhu a minimálně hodinu vybíráme tu největší a nejtlustší slepici jakou tam mladíci nabízejí.

Hlavní město Tanzánie není Dar es Salam, ale Dodoma. Tam se chceme zajet podívat, cesta je asfaltovaná, nic nebrání drobné zajížďce do srdce země. Po několika desítkách kilometrů asfalt mizí a z hladké vozovky se stává rozbitá vojenská cesta. Alespoň nacházíme příjemné místo na kempování a malou oslavičku. Ha ha oslavičku… z pěkně baculaté slepice, dokrmované ještě v kabině auta, se po oškubání vyklubala vyzáblá slípka. Pro Vaši představu, vypadala jak ta gumová hračka pro naše domácí mazlíčky. Takže nebyl žádný drůběží steak a bramborový salát plus nějaké rizoto, ale pěkně slepička na paprice na jeden oběd, vařená asi 2,5 hodiny.

Transit za všechny prachy

Tanzánii bereme jako tranzit a i přesto, že máme jen tranzitní víza, zkracujeme si dobu na čekání na víza do Malawi výletem na Zanzibar. Platíme 80 USD za převoz a ejhle, končíme jen v přístavu a čekáme na další převoz zpět. Zapomněli nám totiž říct, že v přístavu má Zanzibar svou celnici a kontroluje pasy. No a my máme jen ty tranzitní víza, které nás opravňují zemi pouze projet ne se po ní courat. Přesto to zkoušíme. „Třeba to vyjde, v Africe jeden nikdy neví!“ zlehčuje Renda situaci. Pokoušíme se ještě o diskuzi a oháníme se textem ze zákona, který nám ten neústupný nepřítel cizinců ukáže, ale nic nepomáhá. Co je černé na bílém tady prostě neplatí. Tady na černém kontinentu platí co je černé na černém, a „to“ samozřejmě není vidět, takže si „to“ každý vysvětlí dle nálady a obličeje. A tenhle „boss“, jak se někteří černoši oslovují, evidentně dobrou náladu nemá. Náš výlet na ostrov koření skončil v přístavu. „Sbohem Zanzibare.“ Nočním katamaranem se vracíme na pevninu. Kapitán, který ten katamaran řídil, ho nejspíš ukradl a VIP kabina, kam cpou každého bělocha, je na této lodi za trest. Celou dobu plavby místo Reného objímám velký odpadkový koš a modlím se, abychom narazili na molo a já mohla vypadnout ze spárů krvelačného kormidelníka.

V Dar es Salamu si ustýláme v jedné boční ulici a druhý den si jdeme zvednout náladu na jeden z nejznámějších rybích trhů. Pomalu se blížíme k velkému tržišti. Není ani potřeba GPSka, s přesností nás naviguje nos. Nevoní to sice vábně, ale to jim člověk odpustí, když má na výběr z takového množství lahůdek. Makrely, tuňáci, mečouni, tresky a spusty dalších najdete na obrovských stolech. Ke konci dne se na neprodané kusy vyhlašuje aukce. To je také sranda… Zadní roh trhu patří občerstvení. Ženské tam ve velkých hrncích připravují ryby, kuřecí ale i hovězí nebo kozí maso. Najde se i zelenina a samozřejmě kukuřičná kaše. Kdyby si někdo představoval africké občerstvení tak jako evropské, tak na to opravdu zapoměňte. Z pohledu Evropana je návštěva takového stravovacího zařízení jen pro otrlé. Nedýchat, nekoukat okolo a jen se sousředit na vůni nad jednotlivými hrnci, vstřícnost a úsměv prodejců a ostatních hostů. Co nás nezabije, to nás posílí! Heslo, kterým se řídíme celou cestu napříč Afrikou. Lokální jídla nám chutnají, a když navíc přičtete radost a údiv místních, že s nimi jíte, u nich nakupujete, tak je to gurmánský zážitek. Nakoupíme si nějaké specialitky do lednice a pryč z tohoto města.

A ještě než jej opustíme, stihnou nás i okrást. Dva dny se pokoušíme zloděje lapit, ale ani radikální sestřih vlasů a změna image nepomáhá, jsme odhaleni a zloději se na nějakou dobu ukrývají ve své vesnici. Vzdáváme to a bez dlouhého přemýšlení se shodujeme na tom, že Tanzánie pro nás tentokrát není zemí vyvolenou. Jedeme raději do Zambie.

Prázdninovou destinací ze stránek katalogů cestovních kanceláří bangladéšský Cox’s Bazar asi ještě nějakou chvíli nebude. Ani během koupání není ženám dovoleno odhalit nohy nebo břicho, přilehlý přístav místy připomíná spíše skládku a hotely a restaurace by v očích náročnějšího turisty propadly. Koho ale více než slunění na pláži přitahuje setkání s barmskými emigranty, prohlídka buddhistických památek a procházka mezi sušárnami ryb, neměl by toto městečko na východě země vynechat.

Jestliže ve většině míst Bangladéše je bílý turista zjevením, nečekanou a nepochopitelnou senzací, pak v Cox’s Bazaru je důvod jeho návštěvy jasný – návštěva pláže, koupání, odpočinek. Město Cox‘s Bazar je místem dovolených mnoha Bangladéšanů i cizinců. Spojení „nejdelší pláž světa“ zní přece jen lákavě a její návštěva je téměř povinností všech cizinců, kteří se v Bangladéši ocitnou. Cox‘s Bazar je v očích Bangladéšanů chloubou země, nejkrásnějším místem Bangladéše a pro mnoho z nich i v pro ně dostupném vesmíru.

To, že se k návštěvě Cox’s Bazaru nejlépe hodí zimní období, jsme se dozvěděli až na místě. Srpnové období dešťů se najednou projevilo v celé své kráse, předvedlo, jak dokáže vytrvat několik dní bez přestání, promočit všechno naše oblečení naskrz, lámat deštníky a způsobit menší záplavy v nezpevněných ulicích. „Cox‘s Bazar je nejkrásnější v lednu nebo únoru,“ jakoby omluvně vysvětlovali ti, které jsme potkali při ukrývání se před deštěm pod nejrůznějšími přístřešky a převisy, „venku je sice zima, ale moře je čisté a vůbec neprší.“ Zimní teploty v Bangladéši klesají na deset stupňů, mnoho odvážlivců se ale prý od koupání v moři nenechá odradit. Ti ostatní si prý alespoň užívají pohledu na blankytné moře, krásných západů slunce, krás okolí a atrakcí, které hlavní turistická sezóna nabízí.

Řidiči lodí, rikš ani pouliční prodejci se, na štěstí pro nás, deštěm nechat odradit nemohou. Měli jsme tedy možnost poznat alespoň tu „neplážovou“ stránku města. K největším lákadlům patří především nedaleký ostrov Maheškali, buddhistický chrám a barmský trh. Na ostrov Maheškali jsme vyrazili motorovým člunem z přístavu v západní části města. Místo na hranici mezi dokonalou fotogeničností a vrcholem hnusu bylo v podstatě bažinou plnou odpadků, v níž kotvilo množství starodávných lodí pirátského vzhledu sloužících rybářům a soukromým přepravcům. Naše plavidlo bylo obyčejným motorovým člunem, zážitek z něj byl však umocněný množstvím lidí, kteří se na jeho palubu směstnali, a černou plachtou, pod níž jsme se svorně mačkali ve snaze ochránit se před deštěm. Představovala jsem si lodě převážející ukryté uprchlíky a děsila se při každém šplouchnutí, zatímco spolucestující obyvatelé ostrova prožívali cestu jako každodenní rutinu. Kvůli nulové nadmořské výšce země a zvedající se hladině řek zatápí voda stále nová a nová území. Každoroční stěhování i cesty domů motorovým člunem jsou tedy denním chlebem stále většího počtu Bangladéšanů.

Maheškali je domovem buddhistického i hinduistického chrámu, obyvatel žijících o něco pomaleji a uspořádaněji než na pevnině a mnoha sušíren ryb. Sušené ryby, neboli šutky (či šutky – tutky, protože bangla miluje rýmovaná slovíčka), jsou specialitou oblasti. Sušení je vlastně jen formou konzervace, ryba se opět namáčí a při vaření získá svou původní podobu. Vysušené ryby se však lépe skladují a také převážejí jako suvenýry příbuzným, na něž nesmí žádný Bangladéšan při návštěvě Cox’s Bazaru zapomenout. Z kopce se svatyní nad hinduistickým chrámem je krásný výhled do zeleně okolí, na moře, pevninu i stráně, na nichž se pěstují hořké listy betelu. Spíše než oba chrámy, upoutalo mě právě jejich kopcovité okolí umožňující nadhled, který mi v celé, naprosto placaté Bangladéši, tak chyběl.

I samotné město Cox‘s Bazar se od ostatních měst Bangladéše v něčem liší. Kvůli poloze těsně u hranic s Myanmarem tvoří velkou menšinu Barmánci. Tito buddhističtí obyvatelé dělají město barevnější co do složení obyvatelstva, barvy domů i nabídky zboží. Jedna z hlavních ulic, „barmský trh“, je posetá obchůdky Barmánců, z nichž některé připomínají tržnice s čínským zbožím, jiné ale téměř hraničí s rukodělnou tvorbou. K sehnání je vše od modlitebních pomůcek, přes bělící krémy a dřívka až po ručně tkané tašky od barmských uprchlíků. Za zhlédnutí také rozhodně stojí buddhistický chrám Aggameda Khyang v centru města, respektu hodná dřevěná stavba ve stylu barmského buddhismu s klášterem a přilehlým komplexem budov.

Do posledního okamžiku jsme se nedokázali smířit s představou, že náš výlet k moři ukončíme bez aspoň symbolického okoupání. Na pláž jsme naivně mířili každý den, ale déšť jakoby se stupňoval s tím, jak jsme se k rozbouřené vodě blížili. Útočiště jsme vždy našli v téměř jediné přes den otevřené restauraci na pláži, kde jsme si po několika měsících rýže s čočkou dopřáli přepychu západní kuchyně. Znamenitá kuchyně i celkový vzhled plážové párty restaurace napovídali, že přeci jen existují dny, kdy Cox‘s Bazar praská pod náporem turistů. Začátkem srpna, v období dešťů snoubícího se se závěrem postního měsíce Ramadánu však bylo celé město dost za zenitem. Jako kdysi slavné letovisko vyzařující poslední zbytky zašlé slávy působila ušmudlaná pláž, bahnité moře, opuštěné restaurace a stánky se suvenýry i několik vytrvalých plážových prodavačů šňůrek s mušličkami. „Next time,“ odpovídali jsme domorodcům podivujícím se nad termínem našeho příjezdu do Cox’s Bazaru. Teď už víme, že období dešťů na pobřeží řádí, i když zbytek země zmírá horkem a suchem.