Slovinský kras je tvořený především vápencem a nachází se v blízkém sousedství Jaderského moře. Jelikož vápenec je vcelku „tvárnou“ horninou, vzniklo na tomto území za několik miliónů let nespočet skal, jeskyní, děr, podzemních pramenů a řek. Právě jeskyní zde bylo doposud napočítáno přes šest tisíc!
*Slovinský kras je tvořený především vápencem a nachází se v blízkém sousedství Jaderského moře. Jelikož vápenec je vcelku „tvárnou“ horninou, vzniklo na tomto území za několik miliónů let nespočet skal, jeskyní, děr, podzemních pramenů a řek. Právě jeskyní zde bylo doposud napočítáno přes šest tisíc! Z těch šesti tisíc jeskyní ale představím pouze ty nejznámější, které zajisté upoutají vaši pozornost a nalákají k navštívení.* Škocjanské jeskyně ===================
Tyto jeskyně byly díky své jedinečnosti zapsány na Seznam UNESCO již v roce 1986 a po rozdělení Jugoslávie pouze ony zůstaly Slovinsku jako jediná lokalita zapsaná na tomto seznamu. **Škocjanské jeskyně**:http://www.mundo.cz/slovinsko/skocjanske-jeskyne jsou formovány řekou s přízračným názvem Reka, která pramení v horách. Po několika kilometrech se řeka ztrácí a proudí do podzemí, kde již pěknou řádku let vytváří úchvatné tvary jeskyně Postojna. Nebezpečí pro jeskyni představují záplavy, které přichází s jarním táním. Nejhorší z nich jeskyni postihla v roce 1826, kdy voda dosahovala do výšky 108 metrů! Při prohlídce jeskyně jistě neminete památnou desku s vyznačenou výškou vody. Prohlídková trasa měří 2,5 kilometru, teplota v jeskyni má v suchých částech většinou konstantní teplotu 12 °C, ale v dómech je nutné počítat i s nižšími teplotami. Ze začátku prohlídky vás možná napadne, že na této jeskyni není nic zvláštního, ale po několika chvílích už možná rozeznáte šumění vody a páru vycházející „odněkud“. To se blížíte k největšímu podzemnímu prostoru v Evropě – **Martelově dvoraně**. Na délku měří 380 m, na šířku má 120 m a na výšku úctyhodných 146 m. Pro překonání této dvorany je nutné přejít přes mostek, který možná nebude dělat úplně nejlépe lidem trpícím závratěmi. Postojanské jeskyně =================== Jedna z nejslavnějších jeskyní vůbec se stala nejnavštěvovanější turistickou atraktivitou Slovinska. Právě tento fakt ale z **jeskyně Postojna**:http://www.mundo.cz/slovinsko/postojanske-jeskyne vytvořil komerční místo kypící masovým turismem. I přesto ale tato jeskyně rozhodně stojí za navštívení. Při prohlídkové trase se svezete podzemním vláčkem, který vás zaveze 5 km do nitra jeskyně. Dále již budete muset po svých, ale dostanete se do překrásných sálů s unikátní krápníkovou výzdobou. Skutečný poklad této jeskyně vám ale představí **Proteus Vivarium**, které se nachází zhruba 100 metrů od vchodu do jeskyně. Uvidíte zde multimediální prezentaci o krasu a podzemí a několik akvárií s živočichy, které obývají tamní jeskyně včetně několika *macarátů jeskynních*. Častěji je tento živočich označován jako lidská ryba díky jeho růžové barvě, která připomíná lidskou kůži. Dorůstá až 30 cm a životu v temných podzemních prostorách se přizpůsobil.
Jezero Cerknica ================ Pokud sem přijedete v létě, asi si budete ťukat na hlavu a budete si říkat, že si z vás někdo vystřelil, neboť zde žádná voda není. Jezero Cerknica je totiž periodické krasové jezero a díky své rozloze (10 km na 5 km) je dokonce největším jezerem svého druhu na světě. Voda se z něho dvakrát do roka ztrácí ve spleti podzemních jeskynní a jam. Pokud sem zamíříte brzy z jara či v období podzimních dešťů, naleznete zde největší jezero Slovinska s jedinou slovinskou ostrovní vesnicí **Otok**. V období sucha ale post největšího slovinského jezera Cerknica ztrácí a na výsluní se dostává termální jezero **Bohinj**. Predjamský hrad a jiné zajímavosti ===================================
Kromě jeskyní v krasové oblasti najdete i další perličky. Jednou z nich je krásný Predjamský hrad vsazený do vysokého skalního vápencového útesu. Toto místo zkrátka nesmíte vynechat při návštěvě Slovinska. Prohlídka hradu je řešena individuálním způsobem s informacemi vytištěnými v jazyce, který si zvolíte. I zde můžete navštívit jeskyni, která se nachází pod hradem. Prohlídku můžete absolvovat pouze za pomocí svítilen. Žije zde kolonie netopýrů a její návštěva vyžaduje jistou dávkou kondice a nebojácnosti. Krasová oblast Slovinska vám může nabídnout ještě daleko více. Kromě těchto nejznámějších míst můžete navštívit i menší jeskyně – **Knižna jama**, **Vilenica** anebo si udělat procházku krásným krasovým údolím **Rakov Škocjan**. Nedaleko se nachází též známá oblast **Lipica**, odkud pochází celosvětově známí a uznávaní sněhově bílí ušlechtilí koně lipicáni. Za krasovým vínem ================= Pokud budete „přejeskyňovaní“ a utahaní objevováním krás slovinského krasu, určitě vás potěší, že tamní vápencové podloží velice svědčí vybraným odrůdám vín. Jedna z nejznámějších zde pěstovaných odrůd se nazývá **Teran**. Vápenec dodává Teranu temně rudou barvu a jedinečnou chuť. Nejen tímto lahodným mokem vás velice rádi pohostí tamní obyvatelé v některém z jejich sklípků v oblasti Nové Gorici a Vipavy.
Koryta horských říček, která si našla svou cestu přes vrcholy
neprostupných Himálají, vytvořila na severu Indie neobvykle dramatickou
krajinu. Poutníci, procházející po hedvábné stezce, tuto oblast
pojmenovali Ladakh – Země zářících sedel. Život v pohádkových
horách je ale méně idylický, než by se na první pohled mohlo zdát.
Koryta horských říček, která si našla svou cestu přes vrcholy neprostupných Himálají, vytvořila na severu Indie neobvykle dramatickou krajinu. Poutníci, procházející po hedvábné stezce, tuto oblast pojmenovali Ladakh – Země zářících sedel. Život v pohádkových horách je ale méně idylický, než by se na první pohled mohlo zdát. Své o tom vědí školáci – některé ladacké děti od školy dělí až tříhodinová cesta. Číst a psát umí v Ladakhu jen každý druhý. Na zlepšení této situace se podílí i organizace Brontosauři v Himálajích, která v této oblasti působí již osmým rokem.
Severoindický stát Džammú a Kašmír je křižovatkou třech náboženství. Zatímco v Džammú převládá hinduismus, v Kašmíru jsou spíše muslimové. A v Ladakhu? Tam na mešity a hinduistické chrámy zapomeňte – hlavní slovo mají buddhisté. Ladakh je historicky silně ovlivněn tibetskou kulturou. Když Čína v roce 1950 násilně obsadila Tibet, někteří uprchlíci našli domov právě zde.
Takzvané „počínšťování“ Tibetu (přemísťování čínského obyvatelstva na tibetské území), ve kterém Čína přes kritiku dalších států či lidskoprávních organizací, pokračuje, činí z Ladakhu jediné místo na světe, kde je tibetská kultura nepotlačená. Tradice tibetského buddhismu v oblasti pokračuje nepřetržitě přes více než tisíc let. Ostatně, říká se mu Malý Tibet.
Cesta do vysokých hor Ladakhu. Značka: Jednoduše
Tibetský odkaz v kombinaci s čarokrásnou přírodou láká čím dál tím víc cestovatelů. Kdo by nechtěl alespoň na moment spatřit dechberoucí scenérie nejvyššího pohoří světa, do kterého jsou zasazeny buddhistické kláštery ověšené pestrobarevnými praporky třepotajícími se ve větru?
Pokud jste se nechali zlákat, vězte, že cesta do jednoho z nejvýše položených obydlených míst na planetě není ani trochu složitá. Vše, co musíte udělat, je koupit si letenku do indické metropole Dillí. Do Lehu, hlavního města Ladakhu, dojedete jeepem za pět hodin. Důležité je jedno – dát si pozor na výškovou nemoc. Leh se totiž nachází úctyhodných 3500 metrů nad mořem. Až se tělo po pár dnech aklimatizuje, můžete vyrazit na jeden z mnoha treků. Třeba vás okolní krajina okouzlí tak jako režiséra Rona Frickeho, který v Ladakhu natočil scény filmu Samsara.
Ladakh se nalézá ve srážkovém stínu Himálají. Ročně tu spadne jen 150 mm srážek, jedná se tedy o pouští oblast. Tradičně si místní v nehostinném Malém Tibetu zajišťovali obživu pastevectvím a zemědělstvím. Ještě před čtyřiceti lety v oblasti běžně fungoval směnný obchod. Vlna, maso a kůže se směňovaly za ovoce a obilniny, které byly vypěstovány v níže položených údolích. I mzda se nejčastěji vyplácela právě v ječmeni a obilí.
Dnes už směnnému obchodu odzvonilo. Jeden či dva lidé z každé rodiny mají nyní možnost získat na místní poměry dobře placenou práci. Ostatní členové rodiny dál pracují na poli – ale jen přes léto, než třicetistupňová vedra vystřídá krutá zima s teplotami až – 30 °C. Místní přečkávají zimu v prostředních patrech svých třípatrových domů, která jsou vyhřívána jen a pouze teplem, které vyprodukují hospodářská zvířata ustájená o patro níž. Dovoz dřeva je příliš drahý a nic jiného není. A tak se prostě netopí. V místnosti je běžně okolo – 10 °C.
Umět číst a psát bohužel v Malém Tibetu stále není samozřejmostí. V oblasti Mulbek, která obklopuje stejnojmennou vesnici asi pět kilometrů od hlavního města Leh, je gramotnost 58%. Velký rozdíl je přitom mezi pohlavími. Zatímco číst a psát umí sedm z deseti mužů, u žen jsou to jen čtyři z deseti.
Přelomem pro mulbecké děti i rodiče byl rok 2008. Místní školy, která byla těsně před zavřením, se ujal nový ředitel Tsewang Norboo. Tomu se nelíbilo, že by žáci měli docházet do školy někam daleko. Jeho, dnes již více než desetileté, úsilí si postupně získávalo uznání místních. Rodiče do mulbecké školy posílají stále více dětí. Místo původních osmdesáti jich nyní do lavic usedá na sto osmdesát.
Pomoc od Brontosaurů: Finance, odborníci a dobrovolníci
Úspěchy mulbecké školy jsou tak trochu i úspěchy českými. Když se v roce 2008 ředitel Norboo obrátil s prosbou o pomoc na zahraniční organizace, iniciativy se chopila česká organizace Brontosauři v Himálajích. “Naše dlouhodobá pomoc je rozdělena do tří hlavních oblastí – posíláme do oblasti finance, odborníky a dobrovolníky,” řekl Jiří Sázel, předseda Brontosaurů v Himálajích.
V současné době se organizace zaměřuje na realizaci a další zlepšování komplexního rozvojového plánu, který platí až do roku 2022. Jeho hlavním cílem je zvýšení kvality vzdělávání a rozšíření školních prostor. Jedním z dílčích cílů je například otevřením nových tříd a internátu, naplánované na příští rok. Budoucí směřování Ladakhu je ale podle Jiřího Sázela plně v režii místních obyvatel: “My jako organizace jim jen dodáváme vzdělání k tomu, aby si vlastní zemi mohli sami rozumně řídit,” dodal.
Prázdninový přerod – z právničky učitelkou angličtiny
Do chodu školy se každoročně zapojuje i skupina dobrovolníků, která do Mulbeku přijíždí během léta. Takzvaní “prázdninoví dobrovolníci“ mají na starosti výuku místních dětí. Anna Maixnerová, členka loňské dobrovolné výpravy: “Snažila jsem se ve svých hodinách spojit hru s učením. S malými dětmi člověk nepotřebuje tak hluboké znalosti angličtiny, ale je potřeba vymýšlet aktivity, které by je bavily.“ Protože většina jejích žáků byla školního nebo předškolního věku, hodiny s českou paní učitelkou pro mnohé z nich představovaly první kontakt s angličtinou vůbec.
Stabilně pracuje jako právnička v neziskové organizaci, ale kvůli měsíčnímu dobrovolnickému pobytu si Anna Maixnerová vzala volno. Na novou roli angličtinářky se připravovala vzorně, osnovy i hry chystala s několikaměsíčním předstihem. Naučila se dokonce základy ladačtiny. „Když jsem pak dětem vyprávěla anglicky příběh, doplňovala jsem to slovy v ladačtině. Lépe jsme si pak rozuměli,“ popsala dobrovolnice.
Touha vyzkoušet nové věci, pomoct smysluplnému projektu a taky naučit se něco víc o sobě samém – to jsou jen některé z motivací, které prázdninové dobrovolníky do vesničky Himálajích přivedou. Za jejich pomoc jim v roce osobně 2011 poděkoval sám Dalajláma. Yvona Vera Ragasová, která strávila na projektu tři měsíce mimo jiné jako koordinátorka dobrovolníků, popsala poslední půl hodinu před audiencí takto: „Vzala si nás do parády armáda mnichů. Nebyla to ochranka, ale měli vážnou tvář a ostré oči. Běhali kolem nás a vysvětlovali, co máme nebo nemáme dělat.“
Dalajláma, který se na podpoře Mulbecké školy finančně podílí, vyslovil dík za pomoc, kterou dobrovolníci z Hnutí Brontosauři v Himalájích nezištně poskytují. V průběhu půlhodinové audience měli dobrovolníci možnost položit Dalajlámovi tři otázky. A jaké je nejsilnější poselství, které si ze setkání odnesli? „Vůbec nepřemýšlej co a jak. Konej to, co cítíš. A když to konáš, tak to dělej naplno,“ říká Ragasová.
Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník.
Jak jsem měla možnost poznat, ve Spojených státech amerických je
všechno velké – lidé, porce jídla a pití, budovy a také příroda.
Jasným důkazem toho je národní park Yosemite ležící zhruba ve středu
Kalifornie necelých 300 km od hlavního města Sacramento.
Jak jsem měla možnost poznat, ve Spojených státech amerických je všechno velké – lidé, porce jídla a pití, budovy a také příroda. Jasným důkazem toho je národní park Yosemite ležící zhruba ve středu Kalifornie necelých 300 km od hlavního města Sacramento.
Campy v NP Yosemite
Národní park zabírá plochu více jak tři tisíce kilometrů čtverečních a díky rozdílným výškám od šesti set do čtyř tisíc metrů se zde vyskytuje šest vegetačních pásem. Tuto pestrost nadmořských výšek jsme pocítili hned při prvním přespání. Protože kempy v nejfrekventovanější a nejhezčí části parku – ta je jednoduše nazvána Yosemitské údolí – byly už plné (buď se objednávají dopředu, nebo funguje metoda, kdo dřív přijde, ten dřív mele), složili jsme hlavu v kempu ležící ve výšce kolem 2 000 metrů. Tam byl i v červnu ještě na některých místech sníh. Naštěstí druhý den jsme byli při hledání kempu úspěšnější a „pouhé“ sjetí o tisíc metrů nám zajistilo příjemné spaní. V souvislosti s kempováním je potřeba zmínit, že v celém parku je takzvaná bear area, tedy zde žijí medvědi černí, kteří někdy zavítají i blíže k lidem. Zatím nikdy nikoho nezabili, ale auta s jídlem dokážou poničit slušně. Proto je nutné všechny potraviny i aromatické věci ukládat do uzamykatelných beden a odpadky vyhazovat do speciálních košů.
El Capitan a Half Dome
Když jsme vjeli do Yosemitského údolí, záhy jsme pochopili, proč sem každoročně zavítá na čtyři miliony lidí. Při vstupu se tyčí téměř kilometr svislá skála El Capitan, která je největším žulovým monolitem na světě. Jako mravenec si člověk připadá i ve srovnání se skálou Half Dome. Ta se neodchyluje se od vertikály o více než sedm stupňů, a je tak nejkolmějším útesem Severní Ameriky. Dá se na ni vylézt, ale šestihodinový výstup je velmi fyzicky náročný a posledních sto dvacet metrů na vrchol se musí lézt po dvou natažených lanech.
Sprška pod Yosemitskými vodopády
Nejvíce paf jsme v Yosemitech byli z dunících vodopádů (pozor ale, některé na konci léta už vysychají). Ten největší pojmenovaný jednoduše Yosemite Falls je vysoký téměř tři čtvrtě kilometru. Skládá se totiž ze dvou vodopádů – horního a dolního – a série kaskád. Pod spodní vodopád jsme se snadno dostali po zhruba čtvrthodince chůze od parkoviště, k hornímu je potřeba zdolat prudký asi osmihodinový výšlap. Tolik času jsme neměli, přesto nás ale intenzivní vodopádový zážitek neminul. Vydali jsme se na totiž na stezku Mist Trail (tam i zpět pouze pět kilometrů) a užili si prudký a mokrý výstup přímo kolem vodopádu Vernal Fall. Byla to krása a navíc výborné osvěžení v letním dnu.
Stromy, které pamatují dobu před třemi tisíci lety
Bylo by ale ode mě nespravedlivé mluvit v souvislosti s Yosemity jen o vodopádech a skalách. Velkým zážitkem pro nás byla i návštěva jižní části parku. Tam se nachází háj Mariposa Grove, který je domovem pro pět set sekvojovců obrovských. Jsou to giganti, kolem šedesáti metrů vysocí, a úžasné také je, když si uvědomíte, že někteří pamatují dobu před třemi tisíci lety. Yosemitský park však není jen přehlídkou přírodních krás. Funguje zde výborná organizace. Při vstupu do parku každé auto obdrží mapu a noviny s aktuálními informacemi a doprovodnými programy. Po údolí jezdí bezplatné autobusy a nechybí ani několik dobře vybavených informačních center. A určitě jsem se na záchodech nemusela starat, jestli mám drobné.
Někteří o korutanském středisku Katschberg – Aineck, situovaném
v jižní části Rakouskau, tvrdí, že je jen pro děti. Jiní na něj
ale nedají dopustit. Já patřím k těm, kteří si ho oblíbili pro jeho
perfektní sjezdovky a kvalitní doprovodnou infrastrukturu.
Někteří o korutanském středisku Katschberg – Aineck, situovaném v jižní části Rakouska, tvrdí, že je jen pro děti. Jiní na něj ale nedají dopustit. Já patřím k těm, kteří si ho oblíbili pro jeho perfektní sjezdovky a kvalitní doprovodnou infrastrukturu.
Jak se na Katschberg a Aineck dostat
Katschberg a Aineck jsou dva propojené zimní areály, na jejichž svazích vládne Katschi – dobrý duch modré barvy, který je zároveň maskotem celé oblasti. Do tohoto rakouského střediska se pohodlně dostanete z Brna přes Vídeň po dálnici A2 na Baden, Leoben a Judenburg. Cesta díky dálnicím a rychlostním komunikacím utíká rychle a ve svém cíli se ocitnete již za necelých pět hodin čisté jízdy. Z Prahy je cesta o poznání delší. Trvá pět a půl hodiny a vede přes České Budějovice, Linz, Salzburg a Bischofshofen. Věřte ale, že stojí za to tuto stále přijatelnou vzdálenost absolvovat.
Ubytovat se můžete přímo ve středisku. Osobně však doporučuji zvolit strategičtější místo. Díky tomu budete moci během své dovolené navštívit hned několik korutanských pokladů, jako je například Bad Kleinkirchhein nebo Nassfeld. Na stranu druhou ubytování okolo Katschbergu zase vybízí k návštěvě Obertauernu. Pokud si zvolíte jako já první variantu, pak hledejte nocleh okolo jezera Milstätter see, ideálně obec Seeboden.
Lyžování výhradně po zasněžovaných tratích
Oblast disponuje dostatečným množstvím tratí všech obtížností. Nejvíce sjezdovek je červených a pouze dvě, za to pořádné, černé. Ve středisku najdete dokonce dvě tréninkové sjezdovky s umělým zasněžováním, které jsou úplně zadarmo. Na lyžích nebo prkně můžete řádit po více než 70 km 100% zasněžovaných sjezdovek, nacházejících se na úpatí dvou hor – Aineck (2220 m) a Tschaneck (2030 m).
Největším lákadlem pro návštěvníky je bezesporu více než 6 km dlouhá sjezdovka – dálnice, s příznačným jménem „A1“. Svojí délkou se řadí mezi to nejdelší, co můžete v Rakousku potkat. I ona byla, společně s ostatními perfektně udržovanými svahy, důvodem, proč středisko získalo prestižní ocenění v testu lyžařských středisek v sezóně 2012/2013 pořádané portálem skiresort.de.
Katschberg patří hlavně dětem
Nejen webové stránky střediska, ale i všudypřítomné atrakce pro děti dávají vědět, že středisko důkladně myslí na nejmenší návštěvníky. Pro ty je zde připraveno hned několik atrakcí, včetně šesti lyžařských škol a dětského světa (Kinderwelt Katschi), bezpečně odděleného od okolních sjezdovek. Na děti jsou připraveni i v restauracích, kde mají dětská menu za příznivé ceny.
Sáňkování na Katschebrgu
Kromě zmiňované sjezdovky A1 doporučuji půjčit si klasické dřevěné sáňky a užít si odpoledne nebo večer na osvětlené 1,5 km dlouhé sáňkařské dráze. Start a místo, kde se zároveň dají sáně půjčit, najdete u horské chaty „Gamskogelhütte“. Při delším pobytu možná vy nebo spíše vaše děti ocení kluziště v centru střediska Katschberg. To je rovněž večer osvětleno. Veškeré potřebné vybavení seženete ve všech půjčovnách sportovního vybavení.
Mohu-li za sebe doporučit nějakou restauraci, pak to určitě bude dřevěná restaurace Schneeflocker. Najdete v ní útočiště před nepřízní počasí i v případě nutnosti odpočinku. Nachází se na černé sjezdovce Tschaneckpiste, ale nebojte, její větší část můžete objet po modré. Z místních jídel bych vyzdvihnul Kaiserschmarn – trhanec a velmi vydatnou gulášovou polévku.
Zimní středisko Katschber – Aineck hodnotím velmi pozitivně. Ve středisku jsme byli bez doprovodu začátečníků nebo dětí a mohli jsme tak projet kompletně všechny sjezdovky. Domnívám se, že středisko je proto vhodné jak pro zkušené lyžaře, tak pro děti. Během třech lyžařských dnů v oblasti jsem ocenil nejen moderní přepravní zařízení a rovné tratě, ale také dobrou doprovodnou infrastrukturu, včetně příznivých cen.
Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.
Maďarská kuchyně je po celé Evropě známá širokým využitím papriky
a svým exotickým nádechem. Bohužel, ani Maďarsku se kulinární globalizace
nevyhnula a najít zde pravé maďarské jídlo není vůbec jednoduché.
Maďarská kuchyně je po celé Evropě známá širokým využitím papriky a svým exotickým nádechem. Některá jídla, jejichž kořeny se nacházejí v maďarské kulinární kultuře, jsou oblíbená i u nás. Pokud se však nevydáte do země jejich původu budete se muset spokojit pouze s jejich různě povedenými napodobeninami. Bohužel, ani Maďarsku se kulinární globalizace nevyhnula a najít zde pravé maďarské jídlo není vůbec jednoduché. Z jedné strany jsou v Maďarsku populární zahraniční sítě s rychlým občerstvením, z druhé si typický Maďar k obědu dá něco jednoduchého, třeba řízek s rýží. V celém Maďarsku samozřejmě najdete mnoho restaurací orientovaných na turisty nabízejících „ungarische gulasch”, ale nejedná se o úplně nejvhodnější místa pro ochutnání maďarských specialit.
Kam se tedy během pobytu v Budapešti vydat abyste si z něj přivezli ty nejlepší kulinární vzpomínky? Snad pomůže tento článek. Je rozdělen na dvě části. První je věnována restauracím a jídelnám s typickými maďarskými pokrmy. Ve druhé naleznete vybrané podniky nabízející nejlepší světové pokrmy. Ve všech zmíněných místech se dobře najíte doslova za pár korun.
Frici Papa
Už delší dobu v této restauraci, umístěné přímo v centru Budapešti, tvoří většinu hostů zahraniční turisté. Není se však čemu divit – toto místo se právem dostalo jako tip do kategorie „budget” v mnoha turistických průvodcích. Hlavním důvodem je možnost vyzkoušet zde za nízký obnos typická maďarská jídla. Místo svou atmosférou připomíná levnou jídelnu, najdete zde však číšníky. Ceny hlavního chodu zde nepřesahují 1000 forintů (méně než 100 korun) a přitom jsou porce opravdu velké. Obzvláště doporučuji vyzkoušet pörkölt (to, co u nás známe pod pojmem guláš) vařený na červeném víně a tvarohový dezert túrógombóc, který stojí jen 450 forintů. Adresa: VII obvod, Király utca 55.www.fricipapa.hu
Kádár Étkezde
Retro-bufet se stoly potaženými umělohmotnými ubrusy a sodovkou ze sifonu. V minulosti bylo takových míst v Budapešti víc, v poslední době však rychle mizí. Nikde nedostanete lepší maďarské domácí jídlo než tady. I zde jsou ceny velice atraktivní, atmosféra jako doma. Výběr je sice malý, díky tomu je však vše vždy čerstvé. Problémem může být jen otevírací doba – v Kádár Étkezde je otevřeno jen v době oběda, tj. od 11:30 do 15:30. Adresa: VII obvod, Klauzál tér 9
Grinzingi
Čas se zde zastavil asi před dvaceti lety. A v tom spočívá kouzlo tohoto podniku. Místo trochu připomíná lahůdky v socialistické době u nás. Dřevěné obložení na stěnách, chladnička s chlebíčky a obsluha oblečená do bílých zástěr. Nemají zde sice moc co nosit, v jídelním lístku najdete jen několik druhů chlebíčků, chleba se sádlem (190 forintů), párky, karbanátky (380 forintů) nebo pagáče (slané maďarské pečivo)… Sem se však nechodí kvůli jídlu, ale dát si levné a celkem dobré víno. Nabízené pokrmy se k němu velice dobře hodí. Litr vína zde stojí 1300–1400 forintů. Přicházejí sem štamgasti, studenti sousedních univerzit a někdy se zde objeví i několik turistů. Adresa: V obvod, Veres Pálné utca 10www.grinzingi.hu
Jégbufe
Aneb „ledový bufet”. Nebudeme přehánět když řekneme, že se jedná o kultovní místo. Tento bufet funguje již od roku 1952 a nabízí hlavně sladkosti, chlebíčky a kávu. Specialitou podniku jsou prokládané vafle, jediné svého druhu v Budapešti. Vše samozřejmě za přístupnou cenu. Nejedná se o exkluzivní kavárnu, spíše jeji verzi pro pracujíci lid. Lidé sem chodí dát si rychlou kávu, zákusek nebo chlebíček. Pořád zde funguje starý systém objednávek podle kterého si nejdříve objednáte a obdržíte lístek, který předložíte u pokladny, zaplatíte a až pak se vydáte k pultu, kde vám vše co jste si objednali vydají. Zdá se to sice komplikované, ale stojí to za to. Nejlépe je objednat si kousek klasického Dobošova dortu (s čokoládovo-máslovým krémem a karamelovou polevou) a kávu a posadit se na barové židli u okna s výhledem na rušné náměstí Ferenciek Tere (Františkánské náměstí ). Adresa: V obvod, Ferenciek Tere 10
Kam se vydat pokud chci zkusit i jídla z jiných částí světa?
Hummus bar
Pro vegetariány, ale nejen pro ně. Ve městě najdete těchto barů s rychlým občerstvením nabízejících speciality z Blízkého východu hned několik. Nabízejí, kromě jiných specialit, skvělý hummus a falafel. Výborné plněné pity zde dostanete již od 600 forintů. Adresa: například Alkotmány utca 20 v 5. obvoduwww. hummusbar.hu
Pad Thai Wokbar
Nejlepší thajská kuchyně ve městě. Pokrmy jsou připravovány přímo před vašima očima. Sympatický, moderní design a rozumné ceny v samotném centru města. Sami si můžete vybrat, které ingredience mají být použity pro přípravu vašeho jídla. Klasické Pad Thai zde stojí asi 1500 forintů a zaručeně vás nasytí. Adresa: V obvod, Október 6 utca 4
Szeraj
Bezpečně nejlepší „turek” ve městě. Neuvěřitelně široký výběr jídel tureckého a čínského původu (od předkrmů, kebabů a grilovaného masa až po neuvěřitelně sladké turecké pamlsky). Pořád je zde hodně lidí, ale místa je uvnitř tolik, že není nutné čekat na volné místo k sezení. Kebab na talíři zde dostanete asi za 1300 forintů. Adresa: V obvod, Szent István körút 13
Článek vznikl ve spolupráci s rezervačním portálemAgoda.com, nabízejícím široký výběr ubytování v nejlepších hotelech v Budapešti i po celém světě.
Brontosauři v Himálajích hledají dobrovolníky na rok 2014, kteří
chtějí pomoci dětem z vesnice Mulbekh k dobrému vzdělání!
Právě je nejvhodnější příležitost k přihlášení.
Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník.
Brontosauři v Himálajích hledají dobrovolníky na rok 2014, kteří chtějí pomoci dětem z vesnice Mulbekh k dobrému vzdělání! Právě je nejvhodnější příležitost k přihlášení.
Ve dnech 21. – 23. 2. 2014 pořádáme první přípravné setkání, které je pro většinu zájemců o dobrovolnictví povinné. Poslední přihlášky na první setkání přijímáme do 19. 1. 2014. Více informací najdete nebo na webu BrontosaurivHimalajich.cz
Zcela nově můžete jet do Mulbekhu také na výuku Buddhismu. V rámci zcela unikátního kurzu Buddhismu v Malém Tibetu se naučíte meditační techniky a pochopíte význam buddhistické filozofie. Kurz probíhá v malebném klášteře v odlehlé vesnici Mulbekh zcela výjimečně. Absolvováním kurzu totiž podpoříte tamní školu, kterou podporuje i 14. Dalajláma.
Pouze málo míst v Chorvatsku se může pochlubit takovou spoustou
architektonických, přírodních a turistických zajímavostí jako ostrov Pag.
Severo dalmatský, někdy označován též jako kvarnerský ostrov má své
jedinečné kouzlo, které jsme si letos chtěli užít jinak a tak trošku
netradičněji.
Pouze málo míst v Chorvatsku se může pochlubit takovou spoustou architektonických, přírodních a turistických zajímavostí jako ostrov Pag. Severo dalmatský, někdy označován též jako kvarnerský ostrov má své jedinečné kouzlo, které jsme si letos chtěli užít jinak a tak trošku netradičněji. Na Pag každoročně míří tisíce turistů s jediným cílem – strávit celé dny na lehátku před čtyř hvězdičkovým hotelem a domů si odvézt nejen spálenou kůži, ale také nějaké to kilo navíc. Proto jsme letos vsadili na cykloturistiku. Pro milovníky této sportovní aktivity je Pag doslova jako stvořený.
Kdy je Pag pro cyklisty nejvhodnější?
Klasickým turistům i cykloturistům má ostrov opravdu co nabídnout. Ať už jde o celou řadu historických památek, stop dávných osídlení, místní folklór nebo přírodní zajímavosti. Připravte se však na to, že řada cyklostezek je určena zejména zkušenějším cyklistům, kteří před prvním kopcem (a že jich na Pagu rozhodně není málo) neodhodí kolo do nejbližšího příkopu. Dovolenou jsme si naplánovali na polovinu měsíce května, kdy jsou místní teploty příjemné, avšak ne nesnesitelné, jako tomu je v hlavní letní sezoně. Nic určitě nepokazíte, pokud se na cyklovýlet Pagem vydáte v průběhu června nebo v polovině září. Během července a srpna se tato sportovní aktivita vzhledem k vysokým teplotám a hustému provozu na hlavních i vedlejších komunikacích příliš nedoporučuje.
Předtím, než vyrazíte
Ještě před samotným odjezdem jsme si potřebovali opatřit nějakou cyklomapu ostrova, na které by byly vyznačeny trasy dle jejich délky a obtížnosti. Jelikož se nám s sebou nechtělo vozit knižní průvodce, zamířili jsme do chorvatské centrály, která se nachází na Krakovské ulici v Praze, kde nám velmi ochotně poradili s výběrem konkrétní trasy a kromě toho nás vybavili také dostatečnou zásobou cyklo mapek. Po prostudování obdržených dokumentů jsme se rozhodli pro trasu střední částí ostrova.
Nasedáme!
Naše cesta začínala v letovisku Madre, které je v hlavní letní sezóně obleženo turisty. My jsme však měli štěstí, v květnu se zde koupalo pouze pár odvážlivců. Madre se nachází přibližně 20 kilometrů od hlavního města Pagu mezi vesničkami Šimuni a Gajac. Naše trasa začínala v místě, jehož nadmořská výška se shodovala s hladinou moře, hned v úvodu jsme si dali pořádně do těla. Stoupání bylo v některých místech opravdu neúnosné a tak jsme pořádali pravidelné zastávky.
V nadmořské výšce 70 metrů se nachází vesnička Lisičnjak s ne příliš lichotivým vysílačem. A kopcům bohužel nebyl ani zdaleka konec. Táhlejší stoupání vystřídal prudší sjezd do údolí, kde nás upoutala první netradiční rarita ostrova – římské studny. Římské studny v období 1. století našeho letopočtu zásobovaly vodou 10 kilometrů vzdálený obchodní přístav ve známém městečku Novalja. Zde si můžete prohlédnout zbytek římského viaduktu i pozůstatky kamenných koryt.
Za tajemstvím vyhlášeného pažského sýru
Naše trasa pokračovala údolíčkem směrem na osadu Caska. Zde se nachází válcová věž, která kdysi dříve sloužila k pozorování hejn tuňáků, které sem nalákali rybáři. Ve vhodnou chvíli jim zahradili únikovou cestu zpět na volné moře a mohli začít s výlovem. V osadě je několik pizzerií a typických chorvatských taveren. Malé občerstvení vám v tuto chvíli určitě přijde vhod. Pokud budete pokračovat podél stejnojmenné pláže, dostanete se k rozsáhlému zábavnímu centru – největšímu na ostrově – Zrče. My jsme však pokračovali ještě dál až k výrobně typického pažského sýra.
Sýrárna Gligora se nachází ve vesničce Kolan. Místní sýr, vyráběný pouze z mléka zde chovaných ovcí, rozhodně stojí za vyzkoušení. Pažský sýr je držitelem několika prestižních ocenění a vyváží se takřka do celého světa. Překonejte proto počáteční ostych nebo obavy a specialitu ostrova určitě vyzkoušejte.
Sláva, nazdar výletu
Sýrárnou náš dnešní cyklo-výlet končil. Přeci jen jsme nechtěli přepálit start a také jsme nevěděli, co s námi úvodní prudké stoupání během noci udělá. Proto jsme využili nabídky místních a přijali jejich pozvání na lahodnou večeři včetně ubytování. Pag se v současné době může pochlubit 16 cyklostezkami. Většina z nich je však určena zkušeným cyklistům nebo těm, kteří zvládnou kopečky a prudší stoupání bez větších potíží. Pokud k nim patříte, na nic nečekejte a vydejte se po stopách dávných kultur i vynikajícího pažského sýru.
Niekedy koncom leta 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká
z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa
odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách
Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a
zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad
nadchla.
Viac ako 8 000 kilometrov, 24 dní, 8 krajín, 4 časové pásma, 2 motorky (Yamaha TDM 850, r.v. 1999 a Yamaha TDM 850 r.v. 2000), Michal a ja – Veronika.
Opäť hranice, opäť kontrola pasov, batožiny, tento raz už i fotiek a videí. Keď viete ako na to, vybavíte sa celkom rýchlo. Za Uzbekistanom mi bude smutno. No dobrodružstvo pokračuje a bude naberať na obrátkach. Pár hodín cesty a prichádzame do hlavného mesta Tadžikistanu, Dushanbe, mesta fontán.
Tajikistan je najchudobnejšia krajina daného post-sovieckeho regiónu. V centre sa nachádzalo množstvo historických budov, sôch, záhrad a samozrejme desiatky rôznych fontán. Ľudia sa tu stretávali, aby si odpočinuli a vyrozprávali si zážitky z dňa. Vzniklo tu taktiež množstvo krásnych svadobných fotografií. Po dlhých dňoch jazdenia púšťou mi toto mesto prišlo ako malý raj. Dnes už len večera, nákup zásob na týždennú cestu Pamírom a hurá spať.
Vyrážame zavčasu. Už o ôsmej sa teploty šplhajú nad tridsať. Prvých dvesto kilometrov je fajn, pekný asfalt, príjemný tieň stromov a dvíhajúci sa obzor. Začínajú prvé náznaky hôr. Miestami je to malý off road. V podvečer, pri prejazde vyschnutým korytom rieky, sa mi motorka zaborila medzi kamene a zhasla. Chlapi si iste pomyslia,…ženská…. no fakt, som tam mala neutrál, a i tak neštartovala. Neviem, niečo vraj vyskratovalo batériu. Na Michala som sa spoliehala, sťa mechanika výpravy. Uisťovala som sa, že moju moto opraví. No i tak som sa už videla v kamióne s nejakým tádžikom ako ma vezie späť do mesta, „smer Slovensko“. Asi po dvoch hodinách som počula ako motorka naskočila. Poruchu síce nenašli, ale za pomoci drátov (štartovacích káblov), štartovala. Nevadilo, že budíky sa pretáčajú dookola a nemá výkon, ide!! Cesta pokračuje!! Stále som premýšľala nad tým, ako málo stačí, aby sa celá cesta skončila. A akí ste malí, bezvýznamní a bezmocní v ťažení na svoj cieľ.
Krajina postupne naberala ráz horských ciest. Stúpania na hrebene kopcov, križovatky absolútne bez značenia, jazda serpentínami späť nadol k ceste popri rieke či jej brodenie. Brodenie rieky znie ako fasa zážitok, vlastne zážitok to aj je, ale až dnes. V tej chvíli, nevyspaní, unavení a s pokazenou motorkou prebrodiť široký brod rieky so silným, po kolená hlbokým prúdom, kde sú výfuky počas prejazdu pod vodou, nebola žiadna sranda. Neskôr tá rieka tvorila hranicu s Afganistanom. Neskutočné. Moje jazdecké limity som prekonávala nie každý deň, ale každú hodinu.
Cestou sme stretali rôznych dobrodruhov na bicykloch okolo sveta, pripadne cez pol sveta alebo Poliaka na motorke ktorý cestoval z Poľska do Afganistanu. Títo ľudia nám dodávali neskutočnú silu pokračovať v jazde, pretože oni cestovali cele mesiace niektorí aj roky. Poliak nás varoval, že s mojou motorkou v danom stave, neprejdeme Pamír. Takže, nadchádzajúce mesto, Khorog bolo mojou jedinou nádejou. Na trhovisku sa Mišovi podarilo zohnať veľkú AUTObatériu, stála asi 80$. Vyhádzal mi všetky veci z kufra, natiahol dva 50 cm káble, jeden na +, druhý na – a motorka šlapala ako nová. Aké jednoduché, v krajine, kde popri ceste dlhej viac ako 1000km zoženiete akurát tak granátové jablká. Však?
Bez novej baterky a Michala by som nasledujúci výstup do 4300 mnm, a potom do 4655 mnm, veru nezvládla. Bol tam riedky vzduch a motorkám sa už nechcelo ťahať. Jednu noc sme strávili bivakovaním na hranici s Afganistanom. Trochu som sa toho obávala, sever Afganistanu je baštou Talibanu a pocit keď zaspávate a od tohto územia vás delí len rieka je tiež na nezaplatenie.
Cesta Pamírem v 4000 m.n.m.
Po vystupaní na Pamirsku náhornú plošinu ktorá je vo výške cez 4000mnm bolo už len málinko dedín, áut alebo zvierat. Len holá krajina, okolo nás samé zasnežené štíty Pamíru, sem tam čínsky kamión a neuveriteľné ticho. V takýchto výškach už nie je hmyz, zver ani nič čo by vydávalo nejaké zvuky. Noc strávená v stane bola životným zážitkom…ticho ako v hrobe. Počas prvej noci, z dôvodu nedostatočnej aklimatizácie sa dostavili silné bolesti hlavy, brucha, zimnica a veľká únava. Krajina nám dávala jasne najavo, že tu nie sme pánmi my. Uvedomovala som si, aké je všetko pominuteľné. Aj tá najmenšia chyba na tomto mieste, by mohla znamenať koniec cesty, a to nie len tej motorkovej.
Stan sme si postavili pri zrkadlovo čistom horskom jazere, pri rozvalinách starých vojenských pozícii. To neuveriteľné ticho spolu so zimnicou ma ubíjalo celú noc.
No ráno po oprave utrhnutého nosiča kufrov sme museli opäť nasadnúť a pokračovať ďalej. Čakalo nás mestečko Murgab a Karakulské jazero (výška 3900mnm, rozloha 380 km², najhlbší bod 238m). Cestu lemuje nikým nestrážený plot ktorý je provizórnou hranicou s Čínou. Noc trávime pri Karakulskom jazere. V rodinnom dome, ktorý slúžil ako hotel sme sa stretli s ďalšími cestovateľmi. Nemci, ktorí už tri týždne jazdia a spoznávajú Tadžikistan na zapožičaných motorkách, cyklisti z Anglicka smerujúci do Bangladeže alebo chalani, ktorí si v Kyrgyzstane prenajali taxík a jazdia po krajine. Keďže sprcha tu nebola, po spoločnej večeri sme si umyli zuby a zaľahli. Zaspávali sme za rachotu elektrocentrály. Došlo nám, že je to jediný zdroj elektrickej energie v tejto dedine.
Kirgizsko – krajina fareb
Od hraničného priechodu Tadžikistanu (4282 mnm) k priechodu Kyrgyzstanu to bolo 25 km „necestou“. Zostup z náhornej plošiny Pamíru je zo severnej strany a zima bola teda poriadna. Hranica pozostáva zo zopár unimobuniek a obrovských nádrží na vodu, prerobených na ubytovacie priestory. Pred nami sa pomaly začala rozprestierať rozmanitá horská krajina plná farieb, no v spätných zrkadlách sme sa stále lúčili s Pamírom a jeho štítmi.
Behom pár hodín sa krajina zmenila zo skalnatej nehostinnej hrudy kameňa na krásnu, pestrú paletu farieb plnú života. Kouboji na koňoch ženúci stáda dobytka po cestách, cez ktoré sa musíte neustále predierať. Umocňovalo to v nás pocit, že nehostinnosť hôr je pomaly, ale isto minulosťou. V Kirgizsku nájdete tiež vysoké horské priesmyky. Na ceste do mesta Oš sme prechádzali cestu vo výške 3615mnm. Ako sme pomaly, serpentínami, schádzali do nížiny Kyrgyzstanu a kochali sa rozmanitou prírodou, dobehli nás 4 motorkári. Zviezli sme sa s nimi do mesta Oš. Jedným z nich bol totiž Patrik. Švajčiar, ktorý sa s celou rodinou presťahoval do Kirgizska a u ktorého budú naše motorky zimovať a čakať na náš návrat budúci rok. Aby som vysvetlila, plán je taký, že motorky zostávajú v Kirgizsku, my letíme domov, budúci rok sa vrátime späť a pokračujeme. Ešte nevedno kam. Neprekonateľná túžba jazdiť, nás neustále hnala vpred. Dokonca aj dni určené na oddych sme venovali motorkám a tejto ceste. Do Oš sme tak dorazili o pár dní skôr. Po drobnej porade s Patrikom sme ich využili na spoznávanie okolia. Vybrali sme sa do 150km vzdialeného, Jalal Abad. Naše unavené telá nám však ukázali, že to nebol práve najvhodnejší nápad. Posledný deň, opravy motoriek. Pripravovali sme ich na zimný spánok a spisovali zoznam, čo musíme budúci rok priniesť so sebou. Večer sme už len leňošili na hoteli a čakali na ranný let.
Cestu sme zvládli, čo vlastne bol aj prvotný plán. Dokázali sme, že k cestovaniu netreba mať najnovšie, najdrahšie stroje a rozpočet desaťtisíce eur. Stačí len chcieť a vedieť prekonať nepohodlie bežného komfortného života, na ktorý sme z domu zvyknutí. Celú cestu sme sa riadli heslom „Cesta je ciel“ a to je záruka, že život sa nikdy nestane stereotypným.
Samotná cesta, let, domov bol plný rozporuplných pocitov. Boli sme naštvaní a smutní, že sa všetko končí. Najradšej by sme sadli na mašiny a šli ďalej. No taktiež sme sa už pripravovali a tešili na budúci rok. Premýšľali či pôjdeme smer Mongolsko a jeho známy Ulanbaatar alebo Čína, Laos či India. Kto vie?
Karakulské jezero, výška cez 3900 mnm
Pamírské uličky
Dobrodruhové všeho druhu
Vo výškcá cez 4000 mnm je obloha modrejší než modrá
Také je vhodné znát místní zvyky a kulturu. Například v levných
asijských zemích (např. Thajsko a Vietnam) AI skoro nenajdete. Všude je
mnoho restaurací, stánků a dalších možností dobrého jídla, že vázat
klienty hotelů pouze na hotelové restaurace je nepraktické a skoro
nemožné.
Polopenze nebo all inclusive? Toto je otázku, kterou je dobré zvážit již při koupi zájezdu nebo přímo při jejím výběru. Ne vždy je dobré investovat do all inclusive. Jak je to možné? Proč jsou země, které tuto pohodlnou variantu vůbec nenabízí?
Rozsah all inclusive neboli AI je různý, každý resort či hotel má přesný popis služeb, které do AI spadají. Minimálně jde o tři jídla během dne – snídaně, oběd a večeře. Často obohacené o svačiny či čaje o páté. Hlavním, co však láká, je neomezená konzumace nealkoholických nápojů a často i místními lehčími alkoholickými nápoji (pivo, víno, místní lihoviny). Zpravidla do all inclusive nespadá tvrdý alkohol včetně luxusních značek vín. Dále v balíčkách AI můžete nalézt různé sportovní aktivity či výlety resortu. Proto při koupi dovolené je vhodné se informovat, co přesně do balíčku patří.
Také je vhodné znát místní zvyky a kulturu. Například v levných asijských zemích (např. Thajsko a Vietnam) AI skoro nenajdete. Všude je mnoho restaurací, stánků a dalších možností dobrého jídla, že vázat klienty hotelů pouze na hotelové restaurace je nepraktické a skoro nemožné. Zájezdy do Asie jsou proto vesměs pouze se snídaní. Další jídlo je dostupné všude kolem. Nemusíte se bát vyjet na výlet a obávat se, že zmeškáte večeři či oběd.
Určitě je však vhodné zvažovat upřednostnění AI před polopenzí na ostrovech, kam se vše dováží a nic se nepěstuje. Takovými ostrovy jsou jednoznačně Maledivy. Jde o malinké ostrůvky, které do hodiny obejdete. Jeden ostrůvek rovná se pouze jeden rezort. Tady jste odkázáni pouze a pouze na restaurace v resortu. Možnost odjet na celý den na výlet je omezená. Navíc cenu nápojů ovlivňuje prohibice, která však neplatí v turistických resortech, dále je alkohol zatížen vysokou daní. To znamená nejen dovoz, přirážky resortů, ale i daně významně ovlivňují vysokou cenu na baru. Zde jednoznačně platí, pokud si chcete dopřát láhev vína k večeři a neomezovat se během dne, pak volte AI. To však neplatí u nejluxusnějších resortů a hotelů nejen na Maledivách – tady se předpokládá, že hosté mají na to, si vybrat co chtějí a nebudou mít problém si exkluzivní služby i zaplatit.
V Karibiku hledejte AI. Resorty i klientela jsou na to zvyklí. To samé platí na luxusních zaoceánských lodích či ve vybraných exkluzivních vlacích.
Na Mauriciu, Seychelách či Réunionu uvažujte, zda all inclusive je pro Vás vhodné. Pokud nepatříte k těm, co celou dovolenou leží na lehátku či tráví čas u baru, ale spíše chcete poznávat a budete aktivní, pak zvažujte jiné varianty. Chystáte-li se na minimálně dva celodenní výlety, v tuto chvíli AI nemusí být pro Vás to nejekonomičtější. V tomto případě je vhodné zvolit pouze polopenzi a nápoje si dle potřeby dokoupit.
Článek byl připraven ve spolupráci s DOVOLENÁ SNŮ.
Niekedy koncom leta 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká
z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa
odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách
Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a
zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad
nadchla.
Viac ako 8 000 kilometrov, 24 dní, 8 krajín, 4 časové pásma, 2 motorky (Yamaha TDM 850, r.v. 1999 a Yamaha TDM 850 r.v. 2000), Michal a ja – Veronika.
28. augusta sme bezproblémovo vymenili Rusko za Kazachstan. Tak rýchlo ako sme ubrali z doterajšej rýchlosti 110 km/h na 40-tku, tak rýchlo sa vytratila všetka zeleň a miestami aj asfalt. Kazachstan je krajina kontrastov, po prekročení hranice máte pocit, že ste sa vrátili v čase, hlinené domy, dobytok voľne pobehujúci po ceste a zas nikde nič. Ba ešte by som povedala, o niečo redšia civilizácia než v Rusku. Zas a znova hodiny strávene na motorke v pusti. Cestou v tej ničote sme stretli pánka jazdiaceho na ťave, ktorý nás privítal v Kazachstane a zaželal šťastnú cestu. Bolo to mysteriózne stretnutie, široko ďaleko nebolo nič len my a on. Ďalej sme pokračovali smerom na Atyrau. Na hlavy nám smažilo slnko a od Kaspického mora fúkal dosť studený vietor. Do Atyrau sme dorazili spálení a zároveň vymrznutí.
Atyrau, krásne upravené, rozľahlé, moderné mesto. Od Kaspického mora, vraj, 50 km. No ani po úmornom hľadaní sme nenašli viac, ako len 3 metre vysoké rákosy a hejná moskytov. Tie vysnené pláže sa nachádzajú na južnom pobreží Kaspiku v meste Aktau. Ešteže cestu tu lemovali krásne, soľné jazerá. Ľudia, ktorých sme tu stretli boli priateľský a pohostinní. Podelia sa s vami aj o to posledné. Či už jedlo alebo vlastné obydlie. Mali sme možnosť si to vyskúšať na vlastnej koži. Hotely v Kazachstane, hlavne v malých mestách vzdialených od bežnej civilizácie, sú hrozne drahé (100–150 $/noc), a tak nám ponúkol jeden pán ubytovanie u neho doma. Zoznámili sme sa s jeho rodinou a aj keď sme spali na zemi, tak sme boli vďační za strechu nad hlavou, ktorú nám ponúkol.
Na Uzbeckých hraniciach s pasom pobehujete od okienka k okienku a vyplňujete množstvo dokladov. S vami sa tam prediera tiež množstvo domácich, ktorí vedia čo a ako, a tak vás vždy predbehnú. Po 5 únavných hodinách, asi 4 kontrolách pasov a batožiny sme to zvládli aj my. Konečne brázdime cesty Uzbekistanu. Keďže prechod hranicami bol pomerne zdĺhavý, opäť, ako i v Rusku, opúšťame hranicu v noci a našu prvú noc trávime v stane. Rozložiť stan uprostred noci v pusti kde nie sú žiadne svetlá je hop alebo trop. Modlíte sa, aby ste sa ráno nezobudili niekde uprostred domorodých kanibalov . Motorky sme zatiahli kilometer od cesty do puste, rozložili stan a hneď nato som uvidela tú najkrajšiu, nočnú oblohu v mojom živote. Tisíce hviezd, všetky možné súhvezdia a jasne biela, mliečna dráha. Asi pol hodinu som len stála a kochala sa. Nevedela som od nej odtrhnúť oči. Ráno nám dali budíček erdžiace divoké kone. Keď sme o hodinku vyliezli zo stanu, tak okolo nás pre zmenu pobehovali zvedavé ťavy. Široko ďaleko nebolo nič, len náš stan a motorky. Z Ruska sme už boli zvyknutí na pustiny. Psychika sa už pomalinky adaptovala na odcudzenie a celkové zvládanie cesty sa čím ďalej, tým viac javilo samozrejmé.
Uzbekistan naozaj stál za všetku prvotnú námahu. Muynak – kedysi mesto na pobreží Aralského jazera, (Aralské jazero bývalo 2. najväčším jazerom na svete), no dnes chudobné mesto „chvíľu“ pred zánikom, ako aj jeho jazero. Po jazere zostal len umelo vytvorený rezervoár ktorý domáci využívali na zavlažovanie v poľnohospodárstve. Samotná voda jazera ustúpila o viac ako 200km smerom na sever.
Dnes môžeme obdivovať koráby lodí v piesku bývalého dna. Vraky potopených lodí, ktoré doteraz ukrývalo pieskové dno jazera a mnohé iné. Po krátkej túre objavujeme samotné jazero, teda to čo je z neho dnes, spomínaný rezervoár. Rezervoár je mekka života, dobytok, vtáctvo, ryby, ľudia, proste všetok život závisí od udržania už aj tak plytkého rezervoáru. Ľudská nerozvážnosť, ktorá zničila Aralské jazero ničí celú provinciu západného Uzbekistanu. So zánikom rybolovu a prosperity, zaniká aj kultúra obchodného ducha uzbeckého národa. Kedysi slávny obchodnícky národ ležiaci na hlavnom ťahu hodvábnej cesty spájajúcej Rímsku ríšu s Čínou a dnes, krajina na kolenách a bez budúcnosti. Benzín, ktorý natankujete do motorky je tak nekvalitný, že motory škrípu a sú na pokraji kolapsu. Uzbekistan sa stal pre krajiny kde sa ropa ťaží vo veľkom, smetiskom benzínu. Krajinou, kde bohaté krajiny predávajú odpad, ktorý by inak nikto iný nechcel. Západný Uzbekistan je krajina určená cestovateľom, ktorí nemajú radi preturizmované krajiny.
Väčšina turistov však radšej navštevuje väčšie mestá, ktoré im poskytujú komfort a možnosť nočného života ako Samarkand, alebo významné body Hodvábnej cesty, Khiva či Buchara. Tieto mestá sú úchvatné a nádherné. Neustále rekonštrukcie mozaiek chrámov, minaretov či múzeá uchovávajú historické bohatstvo týchto miest. No mňa skôr oslovili uzbecké mestá ako Muynak, Turtkul či Nukus. Tu stretnete bežných ľudí a nezakopávate o turistov či otravných predavačov suvenírov. Zháňanie benzínu doslova, od domu k domu, či zámena dolárov nie v bankách, ale priamo na trhoviskách, čakanie na možnosť natankovať v niekoľko kilometrovej kolóne kde Vás domáci, ktorí tam čakajú niekedy aj dva dni, pustia pred seba, aby ste si natankovali prví. Práve vtedy si viete utvoriť celistvý obraz o danej krajine a mentalite jej obyvateľov. Zistíte, že nie peniaze všetkého sveta vám zaručia kvalitu života. Že len obyčajná pohostinnosť a ľudská ochota podeliť sa aj o to posledné čo máte, tvoria tie pravé hodnoty, pre ktoré sa v skutočnosti oplatí žiť.
Po týždni opúšťame Uzbekistan. Musíme isť obchádzkou okolo Afganistanu, pretože pred prechodom cez Panjakent sme otočený miestnou políciou, ktorá nám povedala, že tento prechod je už dva roky zatvorený. Obchádzka trvala dva dni a nemali sme ani presnú mapu. Cesta ma prekvapila, mesačno – horská krajina zas a znova úžasní ľudia, ktorí aj keď sme poblúdili tak si dali tu námahu, aby sadli do auta a odprevadili nás na správnu cestu. Bez nároku na akúkoľvek odmenu zakývali a vrátili sa späť domov.
Pokračování cesty do Kyrgyzstánu za týden.
Bukhara-historické město byznysu
Uzbekistán – Benzín je občas nedostatková komodita
Uzbekistán – úžasné mozaiky na každom kroku
Haló, tu som, neodplávajte bezo mna
Ľudia a hlavně děti sú prostě úžasné
História Uzbekistánu je velkolepá
Korytnačka v kazašskej púšti, prečo se ponahlat
Opuštěné lietadlo v uzbeckej púšti má tiež svoje kúzlo
Ťava v Kazachstánu
Uzbecká púšť
Uzbekistán – až ráno zjistíte, kde ste sa ubytovali
Uzbekistán – Benzín je občas nedostatková komodita
