Témata – 14. stránka – Cestovatel.cz

Jaké je nejlepší letiště světa? Incheon v Soulu!

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden
přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin
nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit
jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu,
na letišti Inchoen.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu, na letišti Inchoen.

Korejské aerolinky byly několik let po sobě vyhlášeny jako druhé nejlepší, hned za Singapure Airlines. Nás, jakožto Evropany, může ovšem v letadlech trochu nemile zaskočit nabídka stravy, která je většinou z poloviny korejská. Ovšem na samotném letišti Inchoen žádné výtky nenajdete. Jedná se jednoznačně o nejlepší letiště světa.

Letiště je sice poměrně velké, avšak není členěno do více terminálů, mezi kterými by bylo nutné jezdit autobusy či vlaky. Pokud máte dostatek času, všude pohodlně dojdete pěšky, případně za pomocí výtahů a eskalátorů. Budova je vícepatrová, avšak přehledná. Na každém rohu navíc rozdávají mapy s průvodci, kde jakou atrakci či zajímavost zrovna najdete.

Lázně a bazén na letišti

Většina cestujících se nejvíce těší na lázně či bazén, který je přístupný všem cestujícím za dvacet dollarů. Pokud s sebou nemáte plavky a ručník, nevěšte hlavu. Vše vám bude zapůjčeno. Stejně tak ženy ocení plně vybavenou šatnu u bazénu, kde jsou snad všechny vlasové a kosmetické prostředky, které Vás jen napadnou. Takže se není třeba obávat, že po koupeli budete odcházet s rozcuchanými vlasy. Pokud jde o make up, můžete využít služeb vizážistek, které na letišti pracují a velmi rády Vám vykouzlí svěží obličej i po několikahodinovém letu či koupeli v bazénu.

Masáže nejen z masážního křesla

Z dalších často vyhledávaných služeb je masáž. V nabídce je hned několik druhů masáží, od aromatických a relaxačních, přes masáže lávovými kameny, až po tvrdé nekompromisní práce thajských masérek, které Vám dají co proto. Cenově zaplatíte od dvaceti do sta dollarů, dle délky a druhu masáže. Ačkoli tato služba není zadarmo, je varianta reálné masáže jistě mnohem příjemnější než pouhé, na letištích často instalované, masážní křeslo. To zde najdete také, dokonce zdarma k použití, avšak ruční masáží to nemůže konkurovat.

Když přijde na letišti hlad

Po koupeli nebo masáží může přijít hlad. Restaurace zde jsou z devadesáti procent korejsko-japonské. Pokud ovšem máte dojem, že asijská jídla milujete, protože čínská bistra v Čechách jsou přece dobrá, pak raději zbrzděte. To, co se jako čínská, korejská nebo třeba pákistánská jídla prezentuje u nás, byť často vařeno přistěhovalci z dané země, je většinou silně upravená varianta originálu. Originální korejská jídla stojí za vyzkoušení, avšak nedivte se, pokud Vám zvláštní silně kořeněná chuť nesedne. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně chcete v pořádku doletět do cílové destinace, je možná jistější variantou vybrat některou z evropských či amerických restaurací na letišti. Pokud trochu zapátráte, narazíte třeba i na klasické ptáčky s omáčkou a rýží, které chutnají stejně tak, jako jsme zvyklí.

Park a botanická zahrada na letišti? V Soulu ano!

O tom, že letiště je skutečně výjimečné, svědčí i celá řada parků a hájů, které v areálu najdete. Pokud zatoužíte například po oddychu v parku plném stromů a travin, stačí si tam zajít. Mnoho cestujících v tomto téměř dokonale přírodním prostředí čte noviny nebo knihy. Ostatně celou řadu literatury si můžete půjčit v letištní knihovně. Jen je třeba myslet na vrácení všech výpůjček před dalším letem. Park navíc v jedné části plynule přechází do botanické zahrady, kde lze obdivovat exotické květiny, za které by se nemusela stydět ani naše nejslavnější botanická zahrada v Liberci. V Incheonu najdete opravdu velkou různost druhů rostlin.

Muzeum jihokorejské kultury na letišti

Součástí letiště je i několik muzeí, která prezentují jihokorejskou kulturu a historii. Zdejší největší Korean Culture Museum mapuje postupně historii země za posledních pět tisíc let. Dozvíte se tak nejen o způsobu života někdejších obyvatel země, ale také o kultuře, obchodu a politických situacích napříč dějinami. Milé hostesky na každém kroku nabízí průvodcovskou brožuru s informacemi v několika světových jazycích (na češtinu však patrně ani zde nenarazíte).

Kulturně založené turisty vedle muzeí jistě uchvátí i hudba a koncerty, které se v pravidelných časových intervalech na různých místech letiště konají. Jedná se o houslové či klavírní koncerty nebo dokonce tradiční zpěv. Časté jsou i průvody masek prezentující korejské zvyklosti a tradice. Jen při procházkách chodbami mohutného komplexu každého jistě napadne otázka, jak velké množství umělců musí toto letiště zaměstnávat, aby se celý bohatý program každý den podařilo realizovat.

Výlety za hranice letiště, třeba do Soulu

Na druhou stranu, pokud vyloženě netoužíte po setrvání několik hodin na místě jednoho, byť luxusního, letiště, je zde možnost vycestovat. Vzhledem k tomu, že s Jižní Koreou nemáme coby Česká republika vízovou povinnost (dostanete pouze razítko do pasu na místě, ale před odletem netřeba cokoli vyjednávat), můžete velmi snadno brány letiště opustit a vyrazit na obhlídky samotného města. Nepříjemností je fakt, že letiště se nachází pětačtyřicet minut cesty vlakem od centra Soulu. Ovšem při, kupříkladu půldenním, čekání se varianta výletu do města jeví jako zajímavý a realizovatelný nápad. Můžete vyrazit takříkajíc na vlastní pěst, tedy koupit si jízdenku na vlak, vystoupit v centru korejské metropole a prohlédnout si ulice. Pokud toužíte po sofistikovanějším výletu, lze jednoduše využít některou z nabídek zájezdových agentur na letišti, například do buddhistického chrámu nedaleko letiště. Agentura alespoň zaručí, že se v neznámém městě neztratíte a nezmeškáte další let.

Spaní na letišti v Soulu

Na závěr ještě jedna zajímavost: pokud máte let, kdy bude nutné na tomto letišti strávit noc či přespávat, není nutné shánět rezervace hotelů v okolí. Letiště nabízí za pár dollarů buňky na spaní, kde si můžete pohodlně a soukromě odpočinout či zdřímnout. O včasné probuzení se postará speciální budík. Pokud chcete buňku sami pro sebe, je pouze vhodné si ji předem rezervovat. Mohly by totiž být plné. Bezplatně a bez rezervace lze využít pak ještě jakousi hromadnou odpočívárnu, kde jsou na zemi elegantní matrace namísto postelí.

Cesta přes korejské letiště tedy bude, patrně vždy, zajímavým zážitkem. Většina Čechů se sem podívá zejména během letů do Austrálie či Indonésie. Pokud tedy máte jen malou možnost volby, kde strávíte přestup, věřte, že Incheon je tou nejlepší volbou!

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Po stopách divokých zvířat

Každý cestovatel hledá něco jiného. Zatímco někteří touží po odpočinku na pláži, jiní vyhledávají horské či exotické túry. Jsou i tací, kteří rádi vyráží za zvířaty a roztomilá stvoření „loví“ na svůj fotoaparát. A právě těmto „lovcům“ je určen následující článek. Pokud Vás zajímá, kde se snadno a zblízka podíváte na slony, leopardy či si třeba pohledíte klokana, pak čtěte dál!

Cestování za divokými zvířaty

Každého jistě hned z kraje napadne, že africká safari bude pravděpodobně jasnou volbou. Velmi se doporučují především trasy po Keni, Tanzanii či v Jihoafrické republice. Zkušení průvodci vědí, kde v klidu vyfotografujete smečku lvů, zebry či třeba hrochy a africké slony. Nepříjemností v případě tohoto výletu však zůstává nejen poměrně vysoká cena zájezdů a přeci jen jezdit do Afriky bez jakýchkoli zkušeností takříkajíc na vlastní pěst nemusí být zrovna nejbezpečnější varianta. Nesmíte opominout ani řadu povinných očkování, s nimiž se doporučuje začít zhruba pět měsíců před samotnou cestou. Vedle Afriky existuje ale také celá řada dalších míst, kde lze exotická zvířata ve volné přírodě snadno pozorovat.

Sloni a leopardi na Srí Lance

Například cenově výrazně přijatelnější dovolená na Srí Lance (kam lze navíc vyrazit bez očkování téměř okamžitě). Tato země je známá především díky stádům slonů, která často vidíte i během každodenní přepravy po zemi. V některých oblastech sloni křižují silnice jsou zkrátka všude. Pokud budete mít štěstí na hotel a budete dál od velkých měst, nad ránem uslyšíte i velmi hlasité troubení slonů. V některých částech země se sloni dodnes používají jako dopravní prostředek – a to nikoli jen jako atrakce pro turisty.

Vedle slonů je Srí Lanka také domovem leopardů. Na Srí Lance žije údajně největší kolonie této kočkovité šelmy na světě. Tuto skutečnost dokazují, bohužel, i časté útoky na člověka, a to nejen na vesnicích, ale i ve větších městech. Pokud jako turista toužíte spatřit leoparda v divoké přírodě na vlastní oči, je nejlepším řešením domluvit se s místními průvodci a vyrazit do divočiny v jeepu. Nejvhodnější oblastí je druhý největší národní park země Yala na jihovýchodě země, kde většina leopardů žije. Doporučuje se vyrazit brzo ráno a pozorovat tyto kočky přes den či přes poledne, kdy ve vysokých teplotách pospávají nebo v klidu odpočívají ve stínech stromů. K večeru totiž vyrážejí na lov a jsou obecně více aktivní, což pro pořízení fotografií (a klidný návrat na hotel) nemusí být úplně ideální.

Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen. V jihozápadní části ostrova se ještěrky přemnožily, takže není třeba tvářit se překvapeně, pokud budete každý den jednu vynášet z hotelového pokoje. Je to zkrátka běžné. Hoteloví zaměstnanci je většinou zabíjí.

Chráněná zvířata v Austrálii

Oproti tomu v Austrálii, kde žije celá řada jedinečných tvorů, nikoho jen tak zabíjet zvíře neuvidíte. Zřejmě i proto, že za zabití jakéhokoli zvířete (kromě žáby) hrozí až dvacet tisíc dolarů pokuty. Všechna zvířata jsou totiž v zemi chráněná. Zajímavostí je, že například chráněný je i pták ibis, který je sice nádherný, avšak v zemi jich žije zhruba tolik jako u nás holubů. Takže se tito opeřenci nijak neostýchají nalétávat třeba na zahrádky restaurací ve snaze ukořistit nějakou tu dobrotu. V loňském roce se ve městě Brisbane stal incident, kdy korejský student ibisa usmrtil, protože mu ukradl svačinu přímo ze stolu. Studentova reakce byla sice nepřiměřená, avšak reakce strážníků a následných úřadů byla pro mnoho cizinců šokující – pokuta za zabití chráněného ibisa byla mladému studentu angličtiny vyměřena na hranici oněch dvaceti tisíc dollarů. Tento příběh je možné považovat za dobré varování pro každého turistu či zájemce o studium u protinožců – zkrátka na zvířata je zde skutečně lepší se jenom dívat.

Skutečností však je, že Austrálie je rájem pro milovníky zvířat. Celou řadu živočichů jinde nenajdete, třeba klokany, ptakopyska, emu nebo divokého psa dinga. Klokany lze poměrně snadno zachytit i ve volné přírodě a to i v relativní blízkosti větších měst. Zhruba čtyřicet minut jízdy od třetího největšího města Brisbane, u městečka Alberton (připomíná spíše velmi řídce osídlenou vesnici) lze spatřit klokany doslova na každém kroku. Stačí pomalu projíždět autem a v travnatých loukách okolo silnice jich spatříte desítky. Většina z nich jsou plaší jedinci, kteří před zvukem aut utíkají. Pokud si budete chtít klokana pohladit či se s ním vyfotografovat, doporučuje se vyrazit do přírodních parků. Těch je v Austrálii celá řada a zvířata tam jsou na přítomnost lidí zvyklá.

Australská ZOO

V Queenslandu se nachází Australian ZOO (vstupné 60 AUD), kde je možné se s celou řadou zvířat vyfotografovat nebo si je pohladit. Nás, jakožto Evropany, může děsit v názvu slovo „zoo“. Avšak australské „zoologické zahrady“ mají do těch našich hodně daleko. Jedná se spíše o rozsáhlé přírodní rezervace, kde ve výběžcích jsou jen některá zvířata (většinou dovážená), zatímco zbytek živočichů si volně žije v přírodě a turisté se k nim snadno dostanou. Potkat klokana a pohladit si ho je zcela běžné. Zvířata jsou zvyklá na přítomnost turistů a nijak se nenechávají vyrušovat ze svých běžných činností. Nalézt tam můžete vedle klokanů i koaly, psy dingo a velké množství ptáků a ještěrek.

Pokud chcete fotografii s exotickým zvířetem, které je nebezpečné nebo nemá v Austrálii svou domovinu, je možné o to požádat personál, a oni Vám vyjdou vstříc. Například za sto dollarů si můžete půl hodiny hrát s malým tygrem a fotografovat se s ním dle libosti.

Centrum koal v australském Brisbane

Dalším centrem, kde se to australskými zvířaty jen hemží, je brisbaneské Long Pine Koala Senctuary. Ačkoli se tato rezervace zaměřuje spíše na koaly, které si zde můžete jednoduše i pochovat, zde naleznete také několik druhů klokanů, plazů a ptáků. Podívat se můžete třeba i na nejjedovatějšího hada světa – tajpana. Ten při severní pobřeží Austrálie žije volně, avšak spatřit ho ve městech je prakticky nemožné. Naštěstí. Pro zájemce je ale pár jedinců k vidění právě z tomto koalím centru. Milovníci šnorchlování a podmořského světa by si neměli nechat ujít výlet k Velkém bariérovému útesu na severu Austrálie. Ten je právem považován za nejkrásnější místo světa, co se potápění týká.

Drzé opičky na Bali

Pokud patříte mezi milovníky opic všeho druhu, pak nelze doporučit nic jiného než ostrov Bali! Nejznámějším opičím pralesem je Ubud, kde se nachází nejvíce malinkých opiček velikosti zhruba třicet centimetrů. Tyto opice jsou však známé tím, že se velmi často a rády obohacují o turistovu výbavu. Proto se obecně doporučuje sundávat před návštěvou pralesa šperky, čepice a vše, co by si mohla šikovná malá opička nechat jako vzpomínku na Vás. Vstupné vychází na zhruba deset dollarů, což je oproti většina Australských rezervací opravdu jen symbolická cena.

Projížďky na slonech

Vedle opic Bali nabízí i projížďky na slonech pralesem. Jedná se sice o atrakci zaměřenou na turisty, jako třeba na Srí Lance, ale kdo má zájem, může se obohatit i o tento zážitek. Zajímavostí je, že vedle slonů a opic, se můžete na Bali setkat také s medvědy. Nikoli avšak ve volné přírodě, nýbrž chovanými opět jako turistickou atrakci. Za doslova pár drobných si tak můžete medvídě nakrmit či se s ním vyfotografovat. Jedná se sice o další byznys se zvířaty, ale na druhou stranu chápejme, že v chudé zemi jako Bali je, se lidé zkrátka živí čímkoli, co jim může aspoň trochu vydělat – a tím turistický ruch beze sporu je.

Krmení medvědů na Bali. Pozor – turistická atrakce!

Chorvatské ostrovní pohoří Osoršćica

Co jsem ještě na dovolené v Chorvatsku nezažil? Vysokohorský trek.
Ano, i v Chorvatsku jsou hory a ostrovní pohoří je navíc něco úplně
jiného.

Další prázdniny se opět nachýlily a s přáteli jsem znovu řešil každoroční dilema. Kam letos na dovolenou? Padlo několik návrhů, několik protikladných nápadů, až jsem se nakonec rozhodl pro Chorvatsko. Oproti ostatním evropským destinacím je zde opravdu nádherná příroda, průzračná voda a lidé milí a ochotní. Nechtěl jsem však všechen čas strávit jen na pláži nebo v hotelu, rozhodl jsem se tedy pro něco netradičního, nového, co jsem ještě na dovolené v Chorvatsku nezažil – vysokohorský trek. Ano, v Chorvatsku sice nejsou zase až tak vysoká pohoří, ale pro naši partu je to naprosto dostačující. Teď už jen, jaké pohoří si vybrat? Jakmile jsem se podíval na pár fotek na internetu, bylo to jasné. Pojedeme na ostrov Lošinj, což je jeden z Kvarnerských ostrovů, na kterém se v jeho severní části rozprostírá horský hřeben Osoršćica.

Poctivá příprava

Ještě před samotným výletem jsem se na něj musel důsledně připravit. Doma, v České republice, jsem proto navštívil hned několik obchodů se sportovním oblečením, kde jsem si vybíral hlavně kvalitní sportovní obuv. Jelikož je horský masív Osoršćica vápencového původu, bylo mi jasné, že zde bude hlavně kamenitý, nerovný a drsný terén, do kterého budu potřebovat pevnou obuv. A dalším úkolem bylo vymyslet trasu, kterou půjdeme. Ubytování jsem našel v přímořské vesnici Nerezine, takže začátek bude tady a cílem cesty bude nejvyšší vrchol pohoří Osoršćica, Televrina se svými 588 metry nad mořem.

Ideální den na výšlap

Po dlouhých přípravách, hodinách plánování a debatování jsem konečně byl v Chorvatsku a těšil se na netradiční vysokohorský výlet. Den byl pěkně teplý, od moře foukal příjemný větřík a na nebi ani jeden mráček. Ideální den na výšlap. Přímo u hotelu jsem objevil ceduli ukazující na trasu vedoucí na Televrinu. Vydal jsem se tedy po ní. Chvíli jsme procházeli mezi domky místních starousedlíků, pár hotely a restauracemi, ale hned vzápětí jsme se dostali na prašnou cestu. Asi po dvou a půl kilometrech se cesta začala trochu stáčet a já se najednou ocitl v úžasně voňavém dubovém lese. Každým krokem začínala cesta více a více stoupat a já tak měl mezi stromy možnost zahlédnout malebný výhled na vesnici pod námi, na přijíždějící lodě i na turisty, kteří se lenivě opalovali na pláži. Vegetace se s každým metrem snižovala, až téměř úplně vymizela. Jen tu a tam nějaký keřík, květina nebo tráva. Tady jsem už nádherně viděl na skoro celé východní pobřeží.

Televrina je naše

Vesničku Nerezine, Osor i Osorský záliv jsem měl jako na dlani. Jelikož byla výborná viditelnost, dohlédl jsem až na vedlejší ostrov Cres. Celou cestu lemovaly ostré vápencové skály, které mě přesvědčily, že výběr vhodné trekové obuvi opravdu nebylo radno podcenit. Stále jsme stoupali a stoupali a cesta se již stala poměrně hodně náročnou. „Nevrátíme se zpátky?“ ozvalo se nejednou z úst našeho kolegy, který vysokohorské turistice příliš neholduje. Po krátké pauze a delším přesvědčování jsme však dosáhli vytouženého vrcholu Televrina. Odtud byl tak nádherný a nepopsatelný pohled, že jsem zde vydržel takřka celou hodinu a půl a jen jsem němě pohlížel na tu krásu pod námi. Nakonec mě a celou naši skupinu ale pomalu zapadající slunce donutilo vrátit se zase zpátky dolů.

Ohlednutí

Celý výlet si naše výprava nakonec velmi pochvalovala. I když to bylo místy opravdu hodně náročné, někteří z nás to chtěli vzdát a ne vždy nám síly stačily, to byl velmi pěkný výlet a netradiční zážitek. Určitě nelituji peněz, které jsem vložil do trekové obuvi, do kalhot a triček z funkčního materiálu a do přípravy na celý tento výlet. Vše se mi totiž mnohonásobně vrátilo. A shrnutí? Pokud bych patřil mezi zkušené vysokohorské turisty, nejspíš by mi výlet zabral jen jedno odpoledne. Jelikož jsme si ale dělali časté pauzy a na vrcholku jsme se celkem dlouho zdrželi, strávili jsme na Televrině takřka celý den, na který však budu ještě dlouho s nostalgií vzpomínat. Patříte-li i vy mezi milovníky vysokohorských procházet, mohu vám Televrinu vřele doporučit!

Okruh Sella Ronda v sedle biku

Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní,
mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí,
když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do
Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.

Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní, mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí, když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.

Cyklo-lyžařský ráj Sella Ronda

Sella Ronda je okruh okolo užasného masivu Sella v Dolomitech, známý jak lyžařům (většinou v zimě), tak cyklistům (většinou v létě). A cyklistům silničním i horským. Okruh vede přes čtyři průsmyky (Gardena, Campolongo, Pordoi a Sella), do kterých se dá vyjet lanovkou a okruh tak zvládnou pohodlně za jeden den. Jednou ročně se tu pořádá tzv. Sella Ronda Bike Day kdy jsou silnice vyhrazené pouze pro cyklisty.

Ale to není to, proč se kvůli tomu ve třech mačkáme v autě my. Chceme projet Sella Ronda okruh na horských kolech, což je 65 km dlouhý okruh s celkovým převýšením skoro 4 tisíce metrů. Další den si to chceme dát opačně, po anitclockwise okruhu, který je dlouhý 55 km s převýšením přes tři tisíce.

Cestu máme pečlivě naplánovanou, i díky docela podrobné mapě cyklotras v oblasti Val di Fassa, kterou jsme nafassovali na turistických informací minule.

Základní tábor rozbalujeme v Canazei, v kempu. Vytahujeme kola, hadrová ochrana proti poničení úplně nezafungovala. Jarouš se směje, zažívá první zadostiučinění, že si nevzal svoje super karbonový a fakt hodně drahý kolo. My tomu nerozumíme, proč si ho kupoval, když si ho pak na nejlepší výlet sezóny nevezme proto, aby si ho náhodou nepoškrábal v autě, aby mu kolo někdo neukradl v kempu, případně aby svým naleštěným karbonovým rámem nespadl na ostrý dolomitský šutr. Jeho věc, říkáme si, my se o naše postarší celopéra tolik nebojíme, necháváme je uvázané u stromu a jdem někam na večeři.

Výjezd. Teda sjezd.

O samotném výletu není moc co psát. Úžasný zážitek, v úžasné krajině, poměrně těžké traily po kamenitých stezkách. Možnost vyjet si nahoru lanovkou je hrozně fajn, i když to vyjde na docela dost peněz. Sjezdy zvládáme ve zdraví, kolo jsme nikdo nerozbil, neztratil, ani nám je nikdo neukradl. A to je na horských boudách ani nezamykáme.

Okruh lze projet i se zaplaceným průvodcem, což by asi pomohlo v tom, že bychom tak často nemuseli čumět do mapy a nekufrovali. Zas tak dobře značený to nemají. Ale dá se, s dobrou přípravou a mapou. A s tím, že čas od času je potřeba nějaký ten kopeček vyšlápnout zpět.

Na Jaroušovi je po celou dobu vidět jeho rozpolcenost. Na svým starým kole se docela trápí, hrozně by chtěl mít svoje nové, ale zároveň je rád, že se tu o něj nemusí bát. My bychom to asi řešili nějakým pojištěním.

Reklama: máte-li na cestách strach o své jízdní kolo, zvažte cestovní pojištění jízdních kol. Ještě nedávno to bylo komplikované, ale dnes to jde, a to dokonce online, s EVR Pojišťovnou, nabízející kompletní cestovní pojištění.

Výlet ještě nekončí, a už plánujeme, jak se sem vydáme znovu. V okolí je spousta dalších cyklo i pěších tras, takže bychom mohli vzít i naše holky, které naše adrenalinové střiky úplně nemusí.

Pár dat:

Praha – Canazei: Pohodlným tempem skoro pořád po dálnici 8 hodin, poplatek za Rakouskou dálnici, Brennerský průsmyk, Italskou dálnici.
Sella Ronda: Určitě to chce celoodpružené kolo a technickou zdatnost, není to pro začátečníky. Nástupní místa ideálně v Selva Gardena, Corvara, Arabba, Canazei nebo Campitello di Fassa.
Počasí: V Dolomitech je vetšinu dní v roce fakt pěkně, ale jsou to samozřejmě nepředvídatelné hory, takže stojí zato mrknout na předpověď.

Vatikán – cíl nejen pro křesťanské poutníky

Řím a křesťanství, Vatikán a papež František – to jsou cíle cest pro dnešní křesťanské poutníky, stejně jako pro cestovatele obdivující Vatikánský stát, město a zahrady. Rozlehlostí a noblesou starých časů Vás ohromí náměstí sv. Petra, kde se vám zatají dech tváří v tvář stejnojmenné bazilice, ve které můžete s pokorou spočinout u hrobu prvního z papežů, apoštola Petra. Historií Vás prodchnou Vatikánská muzea a po srdci pohladí procházka Vatikánskými zahradami. Strávili jsme v Římě a Vatikánu jeden květnový týden. Prošli přes osmdesát památek během těch dní. Vycházeli jsme ráno na osmou a vraceli se večer na osmou a v noci šli fotit noční Řím. O Římě toho bylo napsáno mnoho a tak bych Vás v tomto článku ráda provedla Vatikánem.

Co je třeba vědět o Vatikánu z historie?

Vatikán, s původním etruským názvem vatico, se rozkládá na pravém břehu Tibery. První záznamy o osídlení tohoto břehu Tibery jsou z konce období římské republiky. Už v 1. pol. 1. stol. po Kristu tam založila zahrady Agripina, manželka Germanikova a matka císaře Caliguly, a Dominicia Lepida, Neronova teta (později zahrady dostal právě Nero). Tehdy byl nejvýznamnější stavbou na této půdě cirk, postavený za císaře Caliguly a obnovený později Nerem. Po něm také dostal své jméno circus Gai et Neronis. Místu vévodil obelisk, který byl přivezen speciální lodí z Heliopole u Káhiry v Egyptě. Je až neuvěřitelné, že byl dopraven roku 37 n. l. a na náměstí sv. Petra jsem ho obdivovala nyní i já ve 21. století. Nikde jinde na světě jsem necítila tak dokonalé propojení s historií, s řetězcem generací přede mnou. Nikde jinde na mě nedýchaly skutečnosti časů dávno minulých jako právě zde. Kdysi v cirku byly pořádány právě Nerem ukrutné a krvavé nelidské hry se životem, vozatajské umění, které končívalo smrtí. Dnes zde křesťanům káže papež František lásku k Bohu a k bližním.

Na tomto místě bylo r. 67 umučeno mnoho křesťanů. Zde byl umučen i apoštol sv. Petr, který byl v cirku ukřižován hlavou dolů a vedle něj pohřben. Roku 324 zde byla postavena první bazilika, která byla zasvěcena právě sv. Petrovi. Papežský stát má své počátky vývoje v době římského vévodství. Roku 752 se stal hlavou vévodství papež. Roku 756 papež Štěpán III. dostal darem velká území mezi Apeninami a Jaderským mořem (na nich známá místa jako Ancona, Gubbio, Faenza, Bologna…) od franckého krále Pipina Krátkého.

Ale historie bylo už dost, přeneseme se do doby vzniku samostatného státu na území Říma, Stato della Cittá del Vaticano, který vznikl na základě lateránských dohod 11. 2. 1929 mezi tehdejší italskou vládou a Svatým stolcem na přání papeže Pia XI., který toužil po svobodném, nezávislém Svatém stolci.

Vatikán – vlastní známky i telekomunikace

Celková plocha státu je 0,44 km2, z toho 0,26 km2 zabírají budovy. Zbytek plochy patří Giardini Vaticani – Vatikánským zahradám a komunikacím. Vatikán je obehnán starobylými hradbami z let 1550–1640. Když navštívíte Vatikán, opustíte nejen hranice města Říma, ale i italské státní území. Jste v nejmenším státě na světě! Suverénní stát je uznán podle práva a udržuje vztahy se 145 zeměmi světa. Disponuje vlastními pořádkovými silami, má vysoce ceněné vlastní mince, vydává známky, má poštu, své telekomunikace. Vlastní žlutobílou vlajku se zkříženými klíči a tiárou a vlastní registrační značku vozidel (SCV, CV). Má svá tisková média a „Radio Vaticana“,.

Rozhlas z Vatikánu do celého světa

Vlastní rozhlasová činnost byla svěřena Tovaryšstvu Ježíšovu, tedy jezuitům, už od doby vzniku VR od 4. února 1931, kdy Pius XI. zahájil první vysílání. První vysílačku vybudoval vynálezce radia Guglielmo Marconi. Generace pamatující II. světovou válku ví, že tehdy bylo upuštěno od původního záměru vysílání pouze proslovů Svatého Otce, ale sloužilo okupovaným národům a také pronásledovaným místním církvím. České pravidelné vysílání se datuje už od 24. 12. 1947 v češtině i slovenštině, první vysílání proběhlo 22. 12. téhož roku a zasloužil se o ně pražský arcibiskup Josef Beran. Ne každý ví, že jako znělky se od počátku vysílání používalo úderů hodin baziliky sv. Petra. Po II. světové válce zněla melodie písně českého skladatele Jana Kunce „Kristus vítězí, Kristus kraluje“.

Dnes při přípravě a vysílání programů Vatikánského rozhlasu ustupují stále více tradiční analogové technologie technologii digitální. Každý den připravují různé redakce, vybírají a překládají zpravodajský materiál, nahrávají ho, stříhají digitální záznam a vybírají i hudbu. Při montážích často ještě spolupracují s techniky, kteří dokončují verbální i hudební tvorbu programů nebo asistují při přímém přenosu zpravodajských a kulturních pořadů. Při tvorbě, ukládání a vysílání programů je využívána kvalitní počítačová síť, která tvoří základ automatizovaného vysílacího systému. Profesionální software byl vytvořen speciálně pro potřeby rozhlasu a je instalován v systému výkonných serverů a umožňuje tak obsluhovat stále rostoucí masu dat. Každý den se odtud rozlétají do celého světa pořady ve 40 jazycích na krátkých vlnách, do Evropy a Itálie také na středních vlnách. Programy je možné poslouchat také na živo na internetových stránkách Svatého stolce a Vatikánského rozhlasu.

Největší římské náměstí – Piazza di San Pietro

Piazza di San Pietro – náměstí sv. Petra s výše zmíněným obeliskem a monumentální bazilikou sv. Petra se celé nachází na území Vatikánu. Ohromená jsem byla elipsou monumentální kolonády a nástupním schodištěm do baziliky. Neméně jsou návštěvníci ohromeni frontou pro vstup do baziliky, která se táhne po celé elipse kolem dokola. Než tu frontu vystojíte, detailně se seznámíte s celou plochou, mistrovským dílem Berniniho (1598–1680). Bránu střeží Švýcarská garda v uniformách. Po smrti papežů se brána uzavírá a je opět otevřena po zvolení papeže nového. Při čekání zvedněte oči na horní římsu kolonády, po každé straně uvidíte sedmdesát světců. Nad středem barokní fasády je umístěna socha Ježíše Krista. Dole pod schodištěm upoutají zrak dvě monumentální sochy sv. Petra vlevo a sv. Pavla vpravo. Egyptský obelisk z dob císaře Nerona je uprostřed, sem byl obelisk přenesen roku 1586 dle příkazu papeže Sixta V. aby zde na očích všem připomínal Petrovo mučednictví a smrt. Po stranách obelisku jsou dvě kašny ze 17. století. Pravá je od Carla Maderny a vznikla za pontifikátu Pavla V. Levá, je od Carla Fontany z dob papeže Inocence XI. Zajímavostí tohoto místa je osazení kulatého kamene mezi každou kašnou a obeliskem. Když se právě sem postavíte, podívejte se na sloupy po šířce kolonády. Napovím, že vzniká dojem jediného sloupu u celé kolonády, sloupy jsou v zákrytu. Každou středu, pokud je to možné, se tu koná generální papežská audience a každou neděli ve 12 hodin pronáší papež modlitbu Anděl Páně a požehnání z okna své pracovny v Apoštolském paláci. Náměstí je tak plné lidí, dosahuje až 80 000 přítomných.

Ohromující interiér baziliky sv. Petra

Impozantní interiér, 187 metrů délka baziliky, 11 kaplí, 45 oltářů. Dřevo a mramor, ze kterých dýchá dlouhá a bohatá historie. Láska zakletá v grandióznosti provedení, detailech a harmonii – množství uměleckých děl, na něž slova nestačí. Prolínání dob a generací. Jsou zde díla původem z první baziliky, jiná na objednávku v době pozdní renesance a baroka. Ohromující dílo Berniniho ze 17. století. Pod Michelangelovou nebetyčnou kopulí se sbíhají dvě boční lodě, které mají délku 76 metrů!!! Opět ohromující prostory, kde jako kapka v moři utonou ty stovky návštěvníků, kteří se jako had linou dovnitř a ven, postávající s němým úžasem pod papežským oltářem nebo pod Berniniho propracovaným baldachýnem mezi čtyřmi robustními pilíři či u mistrovského díla Michelangela, Pietá, kterou dokončil již ve svých 25 letech!!! Slavné mramorové sousoší je z roku 1499. I jiné mramorové sochy a sousoší působí svou velikostí a mohutností stejné pocity úcty. Pokud se rozhodnete navštívit Petrův hrob pod bazilikou v Nekropoli, vstup je vedle Ufficia Scavi, zvnějšku baziliky. Nekropole byla objevena roku 1939, když se osazoval náhrobek papeže Pia XI. a výzkum trval až do roku 1951. Bylo zde nalezeno celkem 18 mauzoleí a hrob sv. Petra. Než baziliku opustíte, můžete se pokochat výhledem na Řím z kopule.

Vatikánské zahrady

Vatikánské zahrady jsou ohraničeny na severu, západě a jihu hradbami, na východě basilikou sv. Petra a Vatikánskými muzei. V zahradách najdeme nejvyšší bod celého Vatikánu a to v 75 metrech nad mořem. Předzvěstí dnešních zahrad byl malý park ve 13. století, který si nechal vyrůst papež Mikuláš III., kolem svého sídla. Ale až v 16. – 17. století zahradní návrháři a architekti Ligorio, Bramante, Tempesta, Maggi a Falda počali budovat zahrady, které rozčlenili do teras propojených schodišti podle návrhu Bramanteho a v té době také vznikly první zahradní plochy osázené stromy, květinami, doplněné fontánami a sochami.

Feferonky a banánovník – dar pro papeže

Tehdejší nunciové měli také za úkol posílat do Vatikánu semena a sazenice rostlin, které v Itálii nerostou. A tak se přes velvyslance u španělského krále Filipa II. dostal k papežovi tabák nebo feferonky. Podobným způsobem – darem dostal papež banánovník. Téměř od počátku své existence zajišťovaly Vatikánské zahrady také čerstvou zeleninu. Tradice darů pokračuje dodnes, ještě roku 2011 Izraelská vláda a nezisková asociace Keren Kayemeth LeIsrael (KKL), která se zabývá bonifikací a zalesňováním rozsáhlých území Izraele, věnovala do Vatikánských zahrad olivovník starý čtyři století.

Zahrady jsou protkané historickými a uměleckými díly ze všech epoch lidského vývoje. Každá generace zde zanechává svou stopu, ať už ve stavbách, fragmentech antických sloupů a sarkofágů, sochách, fontánách, svatyních, kamenných lavičkách či jiných uměleckých dílech, především ale v práci zahradníků, kteří zahrady udržují krásné a svěží, plné květin, nejrůznějších rostlin, skalek, sestříhaných keřů či růžové zahrady po všechny uplynulé generace. Stíny dávají dnes už mohutné stromy všeho druhu. Prý je zde více než 6500 rostlin z různých míst světa, které reprezentují více jak 300 druhů. Známé jsou javory ze Severní Ameriky, libanonské cedry, tasmánské eukalypty nebo čínské jasmíny. I když se v zahradách žádní živočichové dnes cíleně nechovají, našli zde svůj domov ptáci, užovky, veverky, kuny a ježci a dokonce ve fontánách žáby.

Modlitby růžence ve Vatikánu

Každoročně se ve Vatikánských zahradách scházejí věřící k rozjímání a modlitbě růžence. Tradice modlitby růžence ve Vatikánských zahradách na svátek svaté Marty existuje od roku 1995 z iniciativy mons. Raffaella Lavagna, který tak chtěl reflektovat dva způsoby vztahu k Ježíši, způsob činný a kontemplativní, které Marta a Marie, tak jak je popisují evangelia, představují. Křesťany je vnímána jako duchovní srdce parku Lurdská jeskyně (La Grotta di Lurdes), možná i proto, že je právě věrnou kopií jeskyně v Lourdech. Byla věnována papeži Lvu XIII. biskupem Schoeperem a francouzskými katolíky roku 1902, medailony obou jsou umístěny v horních rozích čelní stěny. Uvnitř jeskyně je exponován originální oltář z Lurd, který byl darován Janu XXIII. Nedaleko této jeskyně je instalována bronzová socha Panny Marie z Fatimy a mramorová socha Zjevení panny Marie Guadalupské. Pod sochou je umístěna Žabí fontánka se čtyřmi bronzovými soškami žab, chrličů vody. V zahradách najdeme budovu Etiopského semináře a Italskou zahradu s fontánami, oleandry, granátovými jablky i banánovníky, která je vybudována ve stylu italské renesanční zahrady ale bez květin.

Procházka zahradami při pěkném počasí a dobrém světle člověka zklidní a zharmonizuje. I nám se zdálo, že nás Vatikán nabyl energií a láskou. Pokorou a příslibem. Řím byl pro nás jeden velký shon a ruch, přeplněné metro, občas ulice plné odpadků, smutek žebráků prakticky u každého menšího kostela. Odměnou nám bylo ticho a nevyslovitelná krása interiérů kostelů, kterých je v centru města na 350, mnohotvárná městská architektura složená ze všech časů lidského pokolení do jednoho celku a jednotlivé budovy jak kamínky zapadaly do mozaiky věčného města Říma a v magické síle se zapsaly do našich srdcí.

ROMA čtena pozpátku je AMOR. I pro nás se Řím stal láskou a už při odletu jsme plánovali návrat co nejdříve, protože přece: „Všechny cesty vedou do Říma”.

Zámek pro Sissi

Zámek si oblíbila hlavně císařovna Alžběta, která sem utíkala před
nenáviděnými dvorními povinnostmi. Každodenní život tu byl mnohem
příjemnější než ve Vídni. Místní lidé ji milovali, zámecký personál
byl ochoten udělat pro ni první poslední.

„Nemám nyní žádné peníze. V těchto těžkých časech musíme šetřit. Prusové způsobili velké škody i na našem majetku. Bude trvat roky, než se zotaví. Téměř polovinu koní musíme prodat a žít skromně,“ napsal František Josef I. své manželce Alžbětě v roce 1866, jen pár týdnů po prohrané bitvě u Sadové.

Venkovský palác Gödöllő

Vojáky zraněné v bojích na Chlumu a dočasně ubytované v jízdárně zámku Gödöllő se tehdy císařovna chystala navštívit. Zároveň ale v dobách prusko-rakouské války hledala v Maďarsku útočiště pro své děti Rudolfa a Giselu. Pronajatou vilu v Budě považovala za příliš malou a na budínském hradě se jí v létě nelíbilo kvůli velkému horku. Toužila po paláci na venkově a Gödöllő jí padlo do oka. Císař ale palác kvůli špatné finanční situaci způsobené válkou kupovat nechtěl. Nakonec se však Alžběta dočkala. Přání jí splnila uherská vláda. František Josef I. byl totiž na základě korunovační přísahy z roku 1867 povinen trávit určitý čas v Uhersku. Vláda pro tyto příležitosti dala královskému páru k dispozici budínský hrad jako politický úřad a jako „dar lidu“ chtěla věnovat rezidenci na venkově, kde by mohli odpočívat. Volba padla na zámek v Gödöllő, městě asi 30 km severovýchodně od Budapešti, kam se dnes lze dostat z maďarské metropole autobusem nebo příměstským vlakem zhruba za 45 minut.

Jeden z nejkrásnějších maďarských zámků dal v první polovině 18. stol. postavit hrabě Antal Grassalkovich I., který se mohl pochlubit jednou z nejúžasnějších kariér své doby. Z pouhého advokáta se stal jedním z nejvlivnějších uherských magnátů a nejvyšším státním pokladníkem. Nashromáždil obrovský rodinný majetek a vybudoval několik paláců. Elegantní Gödöllő, postavené podle návrhu Andráse Mayerhoffera, patří ke skvostům barokní architektury. Navštěvovala ho i císařovna Marie Terezie, která měla pro svého důvěrníka Grassalkoviche slabost.

Antal Grassalkovich II. dal v 80. letech 18. stol. přistavět k nejjižnějšímu zámeckému křídlu divadlo, jež bylo první kamennou scénou s kulisami na území Maďarska. Hrálo se v něm ale jen tehdy, když pobývalo na zámku panstvo, což bylo jen několik týdnů v roce, protože většinu času trávil Grassalkovich ve Vídni. Rozlehlý zámek s více než stovkou pokojů doplňovaly kostel, oranžérie a lázně, na druhé straně stáje s jízdárnou. Po roce 1841, kdy Grassalkovichové vymřeli, noví majitelé na zámku téměř nepobývali, a tak chátral. V roce 1867 ho koupil uherský stát a po opravách vedených známým stavitelem Miklósem Yblem věnoval Františku Josefovi a Alžbětě jako korunovační dar.

Gödöllő v rukách císařovny Sissi

Na zámku trávili několik měsíců v roce, hlavně na jaře a na podzim. Císař zábavě a odpočinku příliš neholdoval. Dnešním slovníkem typický workoholik se silným smyslem pro povinnost pracoval od časného rána do pozdní noci s krátkými přestávkami na procházku nebo jídlo. Rád se ale zúčastňoval honů, hlavně na vysokou. Komnaty a schodiště v Gödöllő zdobily jeho trofeje. Zámek si oblíbila hlavně Alžběta, která sem utíkala před nenáviděnými dvorními povinnostmi. Každodenní život tu byl mnohem příjemnější než ve Vídni. Císařovna si mohla nikým nerušena číst, učit se jazyky, psát nebo se podle libosti procházet. Místní lidé ji milovali, zámecký personál byl ochoten udělat pro ni první poslední. Císařovna se naučila výborně maďarsky, milovala koně i uherskou aristokracii a byla považována za jednu z nejlepších jezdkyň v Uhrách i nejkrásnější dámu v zemi. Když „Sissi“ zatoužila po společnosti, uspořádala velkolepé koňské dostihy, chrtí závody nebo hon. Často ji navštěvoval zejména hrabě Gyula Andrássy. Sissi se stýkala i s místními cikány, obdivovala jejich tance, hudbu i vrozenou svobodu. Několikrát je na zámku hostila. František Josef I. to nerad viděl, všechny výstřelky ale musel tolerovat. Naposledy byla Sissi v Gödöllő v říjnu 1897. Po její smrti přijížděl císař na zámek již mnohem méně, naposledy v roce 1911. Rozpadem Rakouska-Uherska pak vstoupilo Gödöllő do nové, ve srovnání s idylickými časy královny Sissi velmi bouřlivé éry.

Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Budapešti pořídit.

Využití paláce ve 20. století

Nejprve se zde usadilo vedení jepičí Maďarské sovětské republiky, v roce 1920 se pak stal zámek sídlem zemského správce, admirála Miklóse Horthyho. Často sem přijížděl odpočívat i lovit, a tak se zde znovu objevovali zahraniční hosté a aristokraté. Za Horthyho byl v zahradě vybudován protiletecký kryt, propojený se zámkem podzemní chodbou. Během druhé světové války zámek neutrpěl žádné škody, až ho na podzim 1944 téměř kompletně vyloupili němečtí vojáci. Po válce je vystřídali sovětští osvoboditelé Maďarska, kteří tu zřídili polní nemocnici a v hospodářských budovách měli od roku 1950 kasárna. Obytné prostory sloužily jako domov důchodců.

Chátrání zámku skončilo až v polovině 80. let, kdy stát začal s rekonstrukcí, jež mu postupně vrací jeho někdejší lesk a noblesu. Návštěvníkům jsou zpřístupněny renovované sály středního křídla, slavnostní sál zdobený zlatobílým štukováním a část královských obytných prostor. Obrazy, zbraně, nábytek a řada obrazů představují prvních sto let zámecké historie a život Grassalkovichovy rodiny. Připomíná se i častá přítomnost císařovny Alžběty. Její pokoj byl zrenovován v původní fialové barvě, kterou měla ráda.

Časy, v nichž žila Sissi, oživuje také Jezdecký park v Domonyvölgy, jen pár kilometrů od Gödöllő. Vybudovali ho bratři Vilmos a Zoltán Lázárovi, kteří se věnují vozatajskému sportu a získali víc než tucet titulů z mistrovství světa. Několikrát denně se tu konají atraktivní vystoupení čikošů, někdejších honáků dobytka v maďarské pustě. Předvádějí své mistrné jízdy na koňských hřbetech vestoje, práskání bičem a další kousky. Na koni se také ukáže císařovna Sissi. Návštěvníci se mohou svézt na voze taženém koňmi, ale také si zkusit ovládat koně zapřažené do kočáru mezi překážkami tak, jak to dělají bratři Lázárovi na vozatajských soutěžích. Děti si mohou prohlédnout malou zoo s maďarskými domácími zvířaty.

Jihovýchodní Asie: cyklisté vítáni

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. O našem putování píšu v předchozích dílech seriálu a teď se pokusím shrnout, co asijská cesta dala a vzala.

Ochutnávka asijské kuchyně – největší motivace

Proč jsem se do Asie vlastně vydala? Protože v zimě je v Čechách zima a tu já nemám ráda. Protože jsem v Asii (vyjma Turecko) dosud nebyla a stejně jako ve spoustě dalších destinací i tady platí: Čím dřív, tím líp. Protože mě roky láká vyjet na delší cyklovýlet a poznávat cizí kraje ze sedla bicyklu. A taky proto, že miluji asijskou kuchyni a po pravdě řečeno jedním z hlavních důvodů cestování, je pro mě ochutnávání místních dobrot a toho jsem si v Asii užila do sytosti. I když ne vždy to byly dobroty…

Plánování? To nám jde!

Mnoho informací o cyklistice v jihovýchodní Asii se mi sehnat nepodařilo a na detailní plánování nebylo mnoho času, a tak jsme prostě sedli do letadla s mapami a průvodci v ruce a začali ze dne na den vymýšlet, kam vlastně pojedeme. Začátek v Bangkoku byl jasný a dál se děla vůle naše i Buddhova. Nedocenitelným pomocníkem se stala GPS vybavená open street maps staženými z internetu. V Thajsku, Vietnamu a Kambodže fungovaly mapy výborně, našli jsme v nich každou malou silničku a vyhnuli se tak nepříjemným hlavním tahů. V Laosu to s open street maps bylo o poznání horší, tahle část světa asi ještě nestála za detailní zmapování. Jenže na druhou stranu zde nejezdila téměř žádná vozidla, a tak jsme bez problémů brázdili hlavní tahy země. Jednou za čas jsme prostě sedli na internet, otevřeli google earth a naplánovali postup na dalších pár dnů. Samozřejmě, že občas došlo na prekérní situace provázené nadávkami na „terénní zkratky“ a proklínáním techniky, která nám dodala odvahu opustit jistotu asfaltu, ale to k cestování zkrátka patří. Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzívní.

Jaká je asijská realita?

Co jsem od Asie očekávala? Úplně všechno. Rýži, usměvavé lidi, ušmudlané děti, bambusové chýše, džungli a hlavně bezčasí a pohodu, ve které nikdo nikam nespěchá. Popravdě řečeno, někdy toho bylo příliš. Rýží počínaje a pohodou a nespěcháním konče, zvlášť v Laosu byl často boj přesvědčit majitele bambusového stánku s rýží, aby vstal z hamaky a obsloužil hladového zákazníka. Ne nadarmo se zkratka Lao PDR (People’s Demoratic Republic ) překládá jako „please, don’t rush“. V každé zemi jsme podnikali mnohadenní jízdy mimo hlavní turistické oblasti. Patřily k nejkrásnějším etapám výletu. Rychlost pohybu na kole je ideální na kochání se krajinou, sledování života ve vesnicích a městech, užívání si divočiny v džungli, jenže občas přijde hlad a civilizace může být zatraceně daleko. Příjezd do Luang Prabang a první kuřecí bageta byl jeden z nejhezčích zážitků výletu. Omluvte mou povrchnost, ale hlad je prostě hlad.

Na domorodce jsme obecně působili jako šílenci. Když jsme rukama nohama a pár slovíčky popsali, co máme za sebou a co nás ještě čeká, chytali se za hlavu, váleli se smíchy a ukazovali na své motorky. Kde máme na těch našich kolech motor? Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. S jazykem jsme se za celou dobu v Asii příliš nesžili, ale i „dobrý den, děkuji, bylo to dobré a nashle,“ kvitovali místní s radostným úsměvem, i když jsme možná říkali něco úplně jiného. V zemích, kde „Kááá“ znamená „blízko“, „daleko“ a „kuře“ to našinec nemá jednoduché.

Tento článek je závěrečným dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko, Laos, Vietnam nebo Kambodžu na kole.

Co se nám v Jihovýchodní Asii líbilo?

Plán byl splněn na 167 % a možná ještě víc. Proti původnímu itineráři Thajsko – Laos -Kambodža jsme se trochu utrhli a zvládli k tomu ještě Vietnam a Malajsii. Radost nám nemůže zkazit ani to, že jsme do Malajsie dojeli z Bangkoku stopem a strávili tam pouhých 10 minut.

Thajsko: Coby klady jednoznačně vyzdvihujeme pohodové Thajce, jídlo, večerní tržnice a autostop (když bylo nejhůř, naložili nás i s bicykly). Coby zápory hodnotíme sklony silnic ve stylu: Když už do kopce, tak převis! Nepotěšil větší provoz na některých cestách a vyšší cena piva. Ale všeobecně je Thajsko nejpříjemnější země, co jsme v jihovýchodní Asii navštívili.

Laos: Potěšil nás minimální provoz na všech silnicích, plavba po Mekongu, několik překrásných horských oblastí, koloniální městečko Luang Prabang a laoské pivo. Jinak jsme tu zažívali spíš zklamání a pocit bezútěšnosti z chudé země plné zaprášených bambusových chýší u rozbitých cest, kde nikdo nic nemá a o nic se nestará. Pár turistických lokalit ukazuje Laos v úplně jiném světle než venkovská realita.

Vietnam: Jsem pivař, takže obrovské vietnamské plus je točené pivo z tanku za pár korun. Cyklistika získala zcela nový rozměr, k tomu nádherná hornatá krajina, nejlepší káva na světě, kouzelné městečko Hoi An i motorkářská metropole Saigon. Měsíc byl na Vietnam málo, ještě se sem někdy vrátím. Jen někteří Vietnamci a hlavně Vietnamky často lezli krkem, šidili nás, kde mohli a to jsme si vážně dávali bacha. Každodenní hádání o ceně litru vody či suché bagety unavovalo, ale celkový dojem ze země nezkazilo.

Kambodža: Cyklistický omyl. V druhé polovině března, kdy jsou obrovská horka, jsme tam na kolech vážně neměli co dělat. Zažili jsme si pár týdnů utrpení v prachu a potu a rozhodli se, že příště do Kambodži jedině na motorce. Vůči této zemi cítím dluh, přes to vedro jsem neměla sílu prožít si ji se vším všudy. Ale není všem dnům konec. Lidé jsou zde milí a o poznání příjemnější, než v sousedním Vietnamu a Angkor Wat si ráda projedu ještě jednou.

Cyklistická bilance a stav našich kol

Skóre defektů je: 4 (partner) + 11 (já, jeden nedobrý trnitý keř mi způsobil 8 najednou). K tomu jeden přetržený řetěz, jeden prasklý ráfek a jeden drobný karambol bez větších následků. Celkem ujeto cca 6 700 km. Fyzické zdraví jen lehce nalomeno infekcí z komářích bodnutí, na která rychle zabrala antibiotika. A těch pár střevních potíží k Asii patří. Duševní zdraví kupodivu vydrželo, ponorka se dostavila v únosné míře a na kolo jsme také nezanevřeli. Za pár let jedem zas, třeba do Jižní Ameriky .

Chystáte se na podobný výlet?

Neváhejte se mi ozvat. Ráda poskytnu podrobnější informace. Sama jsem při jejich hledání strávila hodiny na internetu a mnoho použitelného na mne nevypadlo. Jihovýchodní Asie stojí za to a projet ji na kole doporučuji všemi deseti. Kontakt je v redakci Cestovatele.

Autorka je průvodkyní horských a cyklistických zájezdů. Vedle toho píše cestopisné články a pořádá cestovatelské přednášky a promítání. Více informací o Dominičiných aktivitách najdete na jejím webu.

O soubojích s močovým měchýřem

Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina
několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte
svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.

Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.

Já jsem pro svůj močák oblíbeným soupeřem a tento duel si dáváme pravidelně. Většinou to začne tak, že rychle naskočím na pomalu odjíždějící autobus a nestihnu jít před jízdou na záchod. To se zkombinuje s kombinací nepravdivé informace o době jízdy, chybějících zastávek, hrbolatých cest a promítaného filmu Divoká řeka (a není to Meryl Streep, která by na mě tak působila). Výsledkem bývá něco mezi extází, agónií a posledním dervišůvým tancem. Duel vrcholí, když už notně orosený hledám PET láhev, zvracecí pytlík, případně otvírám okno ke skoku ven. Když autobus konečně zastaví na vymodlenou čůrpauzu, je vítězství moje.

Co dělat před cestou – Jít před cestou na záchod. Základní pravidlo. Nepřekročitelné. Fundamentální. – Protože pít se musí, je dobré to rozložit do více menších dávek na celý den – Vyhnout se močopudnostem – meloun, kafe, kola, pivo. – Neptat se na to, jak dlouho cesta trvá, jak často se staví a jestli má autobus záchod. Odpovědi jsou většinou stejně zavádějící a vedou k podcenění přípravy.

Co dělat během cesty – Nemyslet na to! Nemyslet na to! Je to jasné? Ne? Nemyslet na to! – Nevynechat ani jednu čůrpauzu, pokud se náhodou vyskytne. Je jedno, jak hnusné záchodky si řidič vybral. – Pít jen tolik, kolik dokáže tělo zpracovat. – Nehlasovat pro filmy jako je Divoká řeka, Tajmená řeka, Prokletá řeka, Červená řeka nebo Čelisti.

Musím, říct, že zatím všechny tyto duely jsem vyhrál. Docela nedávno, když jsem opět jednu z podobných historek dával k dobru, mi někdo řekl, že je fajn, že mám šanci takový duel ještě vyhrát. Že jsou lidi, kteří do toho jdou s tím, že prohrají. Vždycky. A že je pak cestování docela na hovno. A tak jsem se dozvěděl, co znamená inkontinence, a že to může od cestování docela odrazovat.

Cestování s inkontinencí

Protože mi to přišlo jako zajímavé téma (ano, kdo ví, jak dlouho ještě dokážu vzdorovat), trochu jsem si o tom přečetl ve wikipedii a trochu se dovzdělal. Není to totiž záležitost pouze našich babiček a dědečků.

Inkontinence je samovolný únik moči, který má různé příčiny a po konzultacích s lékařem je v některých případech možné jej léčit. Dozvěděl jsem se také, že existují i různé Inkontinenční pomůcky (různé vložky a pleny), které mohou, obzvláště na delších cestách autobusem, pomoct. Nejčastějším problémem tedy bývá stud, který lidem neumožňuje svůj zdravotní stav efektivně řešit, a proto já tu veřejně přiznávám, že problém s inkontinencí zatím nemám, ale až jej začnu mít, poznáte to snadno. Už žádnou veselou záchodovou historku z autobusu ode mne neuslyšíte. Budu jako hrob.

Reklama: Doporučujeme inkontinenční pomůcky TENA, které jsou komfortní a přizpůsobitelné pro všechny typy postav i věkové kategorie.

10 míst, která musíte v New Yorku vidět

New York, to je největší, a podle mnohých také nejkrásnější město
Spojených států amerických. Najdete tam opravdu všechno, na co si
vzpomenete. V následujícím článku doporučuji deset věcí, bez
kterých se návštěva The Big Apple, jak se americké metropoli přezdívá,
neobejde.

New York, to je největší, a podle mnohých také nejkrásnější město Spojených států amerických. Najdete tam opravdu všechno, na co si vzpomenete. V následujícím článku doporučuji deset věcí, bez kterých se návštěva The Big Apple, jak se americké metropoli přezdívá, neobejde.

Město New York tvoří čtyři velké čtvrti – černošský Brooklyn, kde vedle krásných pláží naleznete také celou řadu klasických hip hopových klubů, luxusní Manhattan s pověstnými mrakodrapy, údajně nebezpečný Bronx v severní části města a Queens plný přátelských přistěhovalců především z Asie.

1. Socha Svobody

Jižně od Manhattanu na Ostrově Svobody se nachází snad nejvyhledávanější památka celých Spojených států – Socha Svobody. Tu zde koncem devatenáctého století postavili Francouzi jako symbol podpory a přátelství. Málokdy však ví, že autorem Sochy Svobody je Gustave Eiffel, který mimo jiné stojí také za výstavbou neméně slavné Eiffelovy věže v Paříži. Oproti Eiffelovy věži je však Socha Svobody výrazně menší – měří pouhých 46 metrů, s podstavcem pak 93 metrů.

Při cestě k slavnému symbolu Ameriky je však potřeba obrnit se trpělivostí. Fronty před nástupem na trajekt, který na Ostrov Svobody vozí turisty, jsou velmi dlouhé a výjimkou není ani několikahodinové čekání. Samozřejmostí jsou i velmi přísné bezpečnostní kontroly, téměř totožné s kontrolou před nástupem do letadla.

2. Mrakodrap Empire State Building

Výrazně jednodušší, levnější i rychlejší, je však vstup do druhé nejvyšší budovy města – manhattanské Empire State Building. Zhruba za dvacet dollarů se můžete projet ultra rychlým výtahem až do 102. patra a pořídit jedinečné snímky panoramatu města. Na rozdíl například o vyhlídek v Sydney, je zde výhodou otevřená terasa, takže nefotografujete přes sklo.

3. Noční život na Times Square

Nedaleko zmiňované druhé nejvyšší budovy New Yorku se nachází snad nejrušnější místo města – pověstné Times Square. Návštěva zde má své kouzlo především v noci, kdy obrovské barevné reklamní plochy září a vytvářejí dojem moderního velkoměsta. Zajímavostí je, že v této turisticky preferované oblasti, naleznete i celou řadu restaurací s přijatelnými cenami. A pro pány se právě v okolí tohoto místa nachází i vyhlášené striptýzové kluby.

4. Památník WTC – National September 11 Memorial & Museum

Snad nejpůsobivější místo, které můžete v kosmopolitním New Yorku navštívit, je muzeu postavené na počest obětem po 11. září nedaleko samotného World Trade Center. V jižní části Manhattanu, prakticky v ulici vedle nově postaveného „dvojčete“ se nachází muzeum, v němž uvidíte nejen celou řadu fotografií ze známé tragédie, ale i artefakty přímo z místa neštěstí, jako například kusy letadla, dámské kabelky, které v centru zůstaly či třeba žárem do betonu zatavenou pistoli pracovníka ochranky. Kromě turistů sem chodí také mnoho Američanů.

5. Nákupy na „páté avenue“

Pro milovníky nákupů bude nejzajímavější částí města pravděpodobně slavná „Pátá Avenue“, kde se nachází celá řada obchodů s luxusními značkami, zejména pokud jde o kosmetiku a módu. Ačkoli se jedná o vyhlášenou třídu, cenově se stále vyplatí nakupovat spíše zde, než třeba v Praze. New York je totiž městem módy, což je patrné nejen ze široké nabídky obchodů, ale i při pohledu na běžné Newyorčany na ulicích!

6. Chinatown v srdci New Yorku

Trochu jinou formu nákupů, a především netradiční zážitek, nabízí čtvrť Chinatown. Ta se nachází v samém srdci New Yorku a člověk zde má skutečně pocit, jako by se přesunul na druhou stranu zeměkoule do Číny. Nápisy na ulicích i menu v restauracích jsou většinou psané pouze čínsky. Dokonce není ani překvapením, když si zde zastavíte na ulici taxikáře, který neumí ani slovo anglicky. A v obchodech nebudete zhruba o polovině věcí ani tušit, co to vlastně je.

7. České restaurace v New Yorku – Bohemian Hall & Beer Garden

A protože o New Yorku skutečně platí, že tam koupíte úplně všechno, nelze nezmínit české restaurace. Je jich tam hned několik. Největší a neznámější z nich se nachází v Queensu, přesněji v oblasti zvané Astorie. Restaurace s obrovskou zahradou (nikoli zahrádkou, protože sem se skutečně vejde více než sto padesát hostů) nabízí vše, na co jste doma zvyklí, od klasické svíčkové, přes smažený sýr (nelogicky zařazený v předkrmech) až po tradiční české nápoje jako je třeba Becherovka či Kofola. Mezi obsluhou pracuje hodně turistů z Čech a Slovenska. Zajímavostí však je, že před čtyřmi lety byl vedoucím hospody Američan, který se dosud nikdy do České republiky nepodíval.

8. Koupání na Coney Island Beach

Vzhledem k tomu, že se město nachází u pobřeží, dá se poměrně snadno užívat i sluníčka na pláži. Jednou z nejvyhlášenějších je Coney Island v Brooklynu. Vedle koupání je zde i celá řada dalších atrakcí, ať už je to obří lunapark, množství restaurací či třeba některý z mnoha festivalů, jež se zde pravidelně pořádají. Pokud se zde člověk rozhodně strávit celý den, rozhodně se nudit nebude. Navíc díky velkému množství policistů, kteří zde hlídkují, se i ženy v podvečer v těchto místech mohou cítit bezpečně.

9. Karaoke v Brooklynském Muzeu

Pro zážitek ze skvělého hudebního čísla není třeba chodit na koncerty. V Brooklyn Museum se vedle výstav, z nichž část je přístupna bez vstupného, pořádá také pravidelné večerní karaoke. Zábava je spojená s popíjením drinků, případně i grilování a atrakcemi pro děti. To, co ovšem každého turistu musí uchvátit, je talent některých místních obyvatel. Především černošské ženy v domácnosti a maminky od rodin, to umí rozjet a zapívat tisíckrát čistěji než ledajaký finalista našich slabých českých talentových soutěží.

10. Metrem po New Yorku

Každý, kdo navštíví New York, bez ohledu na to, jak moc je movitý či pohodlný, by měl povinně nastoupit do tamního metra. Ačkoli se nejedná o nejčistší „podzemku“ na světě, je tamní systém velmi dobře propracovaný a skutečně šetří čas. Navíc je levné. Tou hlavní záležitostí je však jisté osobité kouzlo, které slavná americká „podzemka“ má. Pokud chce někdo skutečně ochutnat život Newyorčanů, byť jen na okamžik, musí zkrátka do metra.

7 nejužitečnějších funkcí funkčního trika na cestách

Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez
nohaviček. Pružné triko může posloužit jako záložní kraťasy. Jen vám
nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce první: Došla vám voda a ve studánce se hemží něco, co vypadá jako maličký vetřelci? Před napitím stačí přetáhnout triko přes hlavu tak, aby obličej zůstal zakrytý. A dát si z plnýho hrdla. K filtrování menších nečistot, špíny a prachu tričko přehněte před pusou nadvakrát, u vysloveně kontaminované vody natřikrát.

Funkce druhá: Je vám v hromadném dopravním prostředku těsno? Stačí vytáhnout umělé funkční triko, ve kterém jste trávili posledních čtrnáct dní v horách. Bohužel, zabírá jen v Evropě. Západní.

Funkce třetí: Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez nohaviček. Pružné triko může dobře posloužit – otočit hlavou dolů, nohy strčit do rukávků a záložní kraťasy jsou na světě. Jen vám nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce čtvrtá: Vracíte se z Argentiny a chcete si vzít stejk jako svačinu? Nechte udělat na grilu z jedný, z druhý strany a pěkně za horka zabalit do trička. Funguje lépe než smršťovací fólie na chlebu s řízkem. Jen jde hůř rozbalit.

Funkce pátá: Klacík, trocha cviku a z funkčního trika je parádní moskytiéra. Nebo hamaka. Pro vaši cestovní čivavu.

Funkce šestá: Když se někde dostanete na místní pohřeb, můžete zkusit trochu uvolnit atmosféru středoevropským vtipem, který nezklame snad nikdy. Přehodíte přes nebožtíka funkční tričko, usmějete se a řeknete: „Dejchá“.

Funkce sedmá: Znáte to, sedíte v autobusu na druhou stranu Himalájí, veškerý prostor vyplněný lidskými těly, slepičími tělíčky a horkým vzduchem. Motor právě naskočil a všechno se zahalilo do černého kouře. Na střeše bečí menší stádo koz. Najednou to ve vás zabublá, zavrčí, a vy víte, že včerejší mléčný koktejl právě dokončil transformaci, a že váš svěrač možná bude potřebovat týlové zabezpečení. Hodně savé.