Rubrika: Témata

Po představení dvou okresních měst, na jejichž území se Orlické hory nacházejí, si nyní budeme všímat nejrůznějších oblastí vhodných pro turistiku či jen obyčejný krátkodobý výlet. A protože je dnes velmi vyhledávanou, a proto i nebývalým tempem se rozvíjející složkou turistiky i tzv. cykloturistika, začneme dnes nabídkou pro Orlické hory.

Přirozeným výchozím bodem lze zvolit Žamberk, ležící asi v polovině celé okružní trasy a prakticky (spolu s Jablonném nad Orlicí) v nejnižší nadmořské výšce – cca 400 m n.m. Nejvyšším bodem celé trasy je naopak vrch Šerlich (těsně nad 1000 m n.m.). Okruh je dlouhý necelých 190 km a není problém si jej rozdělit na několik etap, protože se zde nachází nejen množství hotelů a ubytovacích zařízení, ale i nemálo nejrůznějších cyklo servisů.

Faktický popis trasy ze Žamberka směrem na východ:

Klášterec nad Orlicí (pozdně gotický kostel z poloviny 15. století), Pastviny (přehradní nádrž – letovisko s možností vodních sportů, ubytování, stravování), Nekoř (barokní kostel z roku 1698 – maloval zde Al. Kalvoda), Studené, Těchonín, Jablonné nad Orlicí (kdysi název Gablona, na náměstí Ulbrichův roubený dům z roku 1750, původně gotický kostel ze 14. století – dnes v barokním stylu z roku 1725 s rokokovým zařízením, barokní fara z roku 1725, zajímavost – u nádraží ČD lze vidět křídové vrstvy fylitu, tzv. transgrese), Červenovodské sedlo (nedaleko Suchý vrch 995 m n.m. – nejvyšší vrchol východní části Orlických hor), Červená Voda, Hedeč, Červený potok, Dolní a Horní Morava (pod Jelením vrchem – 936 m n.m. – obrátka na jihozápad a později na severozápad podél hranic s Polskem), Králíky (město založeno již ve 12. století jako hornické centrum – stříbro a železo – renesanční kostel z roku 1600, barokní poutní kostel z let 1696 – 1706 – vlastivědné muzeum), Mladkov (na jihovýchod od obce je radioaktivní pramen), Adam (762 m n.m.), Zemská brána (zde Divoká Orlice, tvořící doposud hranici s Polskem, proniká divokými skalami na naše území – velmi zajímavá a podivuhodná přírodní scenérie), Bartošovice v Orlických horách, Neratov (zřícenina velkého barokního poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie – 1723 až 1733), Černá Voda, Orlické Záhoří (lidová architektura), Bedřichovka, Šerlich (z původní osady dnes zbylo jen několik chalup, turistická chata otevřena 14. 9. 1925 Klubem českých turistů), Šerlišský mlýn (výletní místo v údolí říčky Bělé – ve II. světové válce rekreační středisko německých prominentů), Polom (vrch Stenka 752 m n.m.), Olešnice v Orlických horách (asi 600 m n.m. – zpět východním směrem podhůřím Orlických hor), Sedloňov, Deštné v Orlických horách (největší rekreační středisko v Orlických horách, dřevorubecká osada s názvem Dešny se připomíná již v roce 1362, barokní kostel z let 1723 – 1726 – vzácné barokní varhany, pozdně rokokové sousoší z roku 1781), Luisino údolí, Zdobnice, Říčky v Orlických horách (velké zimní lyžařské středisko), Rokytnice v Orlických horách (na náměstí dřevěné domy s podloubím), Kunvald (zde byla v roce 1457 založena Jednota bratrská – pomník Jana Amose Komenského) a konec opět v Žamberku.

Příjemnou jízdu bez nehod a krásné zážitky v Orlických horách – v jednom z nejkrásnějších českých pohoří.

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Přes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují to s našimi silnicemi není zas tak špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré.

V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli: „Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte doleva“. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí autopilota.

Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek.

Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a `červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenší než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II.třídy, a červené že jsou naše okresky. Že jsme se spletli jsme pochopili až poté, co jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach.

Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka „Oprava silnice“ s tabulkou 12km“. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici, kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč.

Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů. Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme, že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet, jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a tak vše proběhlo bez problémů.

Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice byly krajkářky a silnice podle toho vypadají. Tož se těším…

Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

Cyklobrašny na nosič mohou být buď vcelku (obě dvě sešité pásem či popruhy přes nosič), nebo mohou být od sebe obě poloviny oddělitelné. Jsou-li vcelku, dají se nosit přes rameno, což je například při nastupování do vlaku výhoda k nezaplacení – člověk má obě ruce volné. Na druhé straně zase brašny, které se dají rozdělit na dvě poloviny (levou a pravou) jsou lehčí a lépe se s nimi manipuluje. Pokud jezdíte na kole třeba do školy či do práce, nemusíte si brát s sebou obě dvě, ale stačí jen jedna. Záleží na každém, jaký typ si vybere.

Nejzranitelnějším místem na brašnách jsou nejspíše zipy. Když člověk brašny správně napěchuje, visí na nich velká část zátěže a zipy odchází do věčných lovišť. Existují i brašny bez zipů, balí se podobně jako batoh, problém je v tom, že jsou citelně dražší – kdo ale jezdí více, investice se mu vyplatí.

Dnes už se pravděpodobně člověk nesetká s brašnou, která by neměla alespoň papundeklové vyztužení vnitřní strany, ale co kdyby – doporučuji zkontrolovat. Užitečnou věcí jsou i kapsy zboku na brašnách, vejde se tam nářadí, které člověk používá často, instantní nápoje, vařič, krém na opalování, slovník, toaletní papír. Výhodou je, že člověk nemusí lézt dovnitř a přehrabovat se v brašnách. Dobrý pocit přidávají i odrazné fólie našité zezadu, cyklista se hned cítí lépe. K některým brašnám se dodává i třetí díl, který se přidělává seshora na nosič, znamená zvýšení použitelného místa asi o třetinu.

Jako první jsem si zakoupil nejlevnější třídílné brašny Author. Ani ne za dva měsíce (cca po prvních pětistech kilometrech) povolil spoj v místě, kde je přišitá výztuha ke stěně brašny. Brašny jsem reklamoval a poté jsem si zakoupil jiné. Authorácké třídílné brašny jsou levné (600Kč), mají kapsičku i na třetím dílu, ale sypou se. Ptal jsem se později kamarádů, u kterých jsem viděl tytéž brašny a sypaly se všem. Možná, že už to Authoři opravili, raději doporučuji najezdit s nimi co nejvíc a pokud to nesnesou, tak reklamovat. Jsou z příjemného materiálu, na omak jemnější než brašny od Junka, promokají stejně.

Moje druhé brašny byly brašny od Junka, takové ty tvarované s dírou na nohu a dvěma bočními kapsami na každé straně (cca 550Kč). Třetí díl se prodává zvlášť – buď malý batůžek (150Kč), nebo velký čtverec (220Kč). Jediná jejich nectnost je, že nesnáší přetěžování. Po dvouapůl letech provozu (5000km s brašnami) se rozsypaly všechny zipy. Promokají, ale pokud se člověk naučí balit všechno do igelitu, tak je v pohodě. S třetím dílem jsou správně veliké pro dvoutýdenní akci mimo civilizaci. Rozumný poměr mezi výkonem a cenou. (A abych nezapoměl, tak mají tendenci se ztrácet – už je doma týden hledám a nemůžu si vzpomenout, kam jsem je dal.)

Kamarád (Adam) si pořídil baťohoidní brašny od Junka a nemůže si je vynachválit (cca 1000Kč). Nemají totiž žádné zipy, které by se mohly sypat. Problém je, že nemají ani kapsy, které by byly zvenku přístupné, pouze uvnitř je každá členěna na dvě části. Jsou už dostatečně veliké i bez třetího dílu (cca 250Kč). Nejsou tvarované, kolo má potom dost široký průjezdný profil.

Pěknou vymyšleností je brašna na řidítka – je-li dobře postavená, je přístupná i za jízdy, většinou se dá už i hodit přes rameno a vypadá jako taška. S brašničkou na řidítka jsem projel Pobaltí a Maďarsko (něco přes 2000km) a nemůžu si ji vynachválit. Mám sice jednu z nejmenších (malou od Junka), ale vejde se mi tam dost věcí – rekord mám, když jsem tam dal věci do školy – sešit A5, psací potřeby a převlečení na horolezeckou stěnu. Ceny se pohybují od 400Kč až k 900Kč, opět podle velikosti a způsobu upevnění.

Mohu-li posoudit známé značky, tak moje malá brašna Junk (formát A5, hloubka asi 20 cm) je za její cenu docela dobrá. Co by se jí dalo vytknout je nešikovně umístěný hlavní zip – je-li taštička plná, tak se strašně špatně otevírá. Další nectností je poněkud nebezpečné uchycení, pokud člověk jede bez brašny, tak zepředu z kola čouhají dva pevné dráty délky asi 20cm, což není estetické, a nepřipadá mi to ani bezpečné. Dodává se s ní pouzdro na mapy, do kterého se vejde osm Tatranek, nebo jedna mapa. Vepředu má kapsu, do které se dá dát blikačka, lepení a spousta dalších věcí. Za cenu něco málo přes 400Kč brašnu nepovažuji za špatnou koupi. Zatím mi nepromokla.

Druhou brašnou, kterou používá kamarád je větší bratr od Junka, podle údajů z obchodu se dovnitř vejde osm lahví piva. Také má pouzdro na mapy a kapsičku. Zapíná se podobně batohům, na šňůrku a přezky, uchycení má udělané bezpečněji než předchozí typ. Bohužel, její cena je okolo 900Kč.

Brašničky do rámu asi taky nejsou špatné – moc toho o nich napsat ale nemohu, protože jsem s brašničkou najel jenom 200 km a to na závodech. Tam se mi hodilo, že je malinkatá a přitom se mi dovnitř vešla tatranka a mobilní telefon. Za jízdy jsou poněkud hůře přístupné, ale jsou malé a lehké. Nejlevnější jsem viděl okolo 100Kč, cena rostla až ke 300Kč (podle velikosti). Nemám s nimi zkušenosti, nemohu posoudit. Přesto si myslím, že mnohem lepší investicí (z hlediska cena/výkon) je brašna na řidítka.

Na závěr bych chtěl upozornit, že všechny zkoumané modely brašen (i ceny) pocházejí z léta 1999, kdy jsme brašny pořádně zajížděli (cca 2000km). Výrobci od té doby mohli lecos změnit. Existuje i spousta modelů brašen, které jsme nezkoumali, protože je prostě nemáme (a nemáme na ně peníze).