Témata – 10. stránka – Cestovatel.cz

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.

Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.

Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!

Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.

Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Visoćica a Bjelašnica – pohodové toulky v horách Bosny

Jaro je dávno za dveřmi, z hor konečně slézá sníh a jeho místo
pomalu vyplňují pestrobarevné koberce květin. To je ten pravý čas sbalit
batoh a vyrazit. Kam? Samozřejmě, že na Balkán! Třeba do Bosny a
Hercegoviny.

Jaro je dávno za dveřmi, z hor konečně slézá sníh a jeho místo pomalu vyplňují pestrobarevné koberce květin. To je ten pravý čas sbalit batoh a vyrazit. Kam? Samozřejmě, že na Balkán! Třeba do Bosny a Hercegoviny.

Bosna a Hercegovina je hornatá země v jihovýchodní Evropě naneštěstí stále doprovázená puncem války, která se zde odehrála v devadesátých letech. Jenže dnes už je to dvacet let, co válka skončila a byla by škoda, tuto kulturně a přírodně rozmanitou zemi vyškrtnout ze svých cestovatelských plánů. Že se zde turisté příliš nehrnou? To je jen otázka času, mohu-li poradit, vypravte se do Bosny co nejdříve. Necelých třicet kilometrů od hlavního města Sarajeva leží hned dvě pohoří ideální pro několikadenní turistiku – Visoćica a Bjelašnica. Pohodově se sem dostanete autobusem ze sarajevského předměstí Ilidža anebo autostopem, který na Balkáně není žádný velký oříšek.

Visoćica, zelená kráska plná závrtů a ledových studánek

Vápencové štíty Visoćice byly do nedávna téměř neznámé. Před deseti lety začala v horském údolí poblíž vesničky Sinanovići fungovat turistická chata spravovaná místním turistickým klubem, který také vyznačil několik turistických tras. Takový ryze nebalkánský komfort člověka překvapí a bosenská káva a lahev Sarajevska piva před cestou do hor zase nemálo potěší. Při první návštěvě jsem odsud vyrazila na jeden z nejvyšších vrcholů Vrh Vito, odkud se dá po mírně exponovaném hřebínku dojít až na vrchol Drstva s úžasným výhledem na hluboký kaňon řeky Rakitnice. Mé další toulky Visoćicou vedly liduprázdnou krajinou krasových závrtů k nejvyššímu vrcholu Džamija a do hlubokého údolí řeky Neretvy. Výlet, který se dá krásně zvládnout za tři dny. Nikde žádní turisté, jen stopy zvěře ve zbytcích loňského sněhu a prázdné salaše poskytující noční útočiště.

Bjelašnica, bosenský skanzen a muslimské stařenky

Pohořím Bjelašnica nepěkně otřásla válka v letech devadesátých. Vedla tudy jediná zásobovací cesta do obléhaného Sarajeva, a aby byla ubráněna, proběhlo zde mnoho krutých bojů. Z původních jednadvaceti horských vesniček zůstaly jen čtyři, mezi nimi i nejvýše položená bosenská vesnice Lukomir. Do Lukomiru jsem se vydala úzkou stezkou po hraně kaňonu Rakitnice s nádhernými výhledy na sousední Visoćicu. Stezka je z velké části značená a vede z nedaleké vesničky Umoljani přes kouzelné sedlo Gradina a údolí meandrujícího Studeného potoka, které na jaře zaplaví tisíce narcisů. V Lukomiru jako by se zastavil čas. Mladí lidé odsud dávno zmizeli do nedalekých měst, starousedlíci pomalu vymírají, jen pár podnikavých stařenek v muslimských krojích nabízí ručně pletené ponožky, domácí rakiju a kávu z džezvy. K tomu pár starých domků, rozpadlých salaší a opět ten nádherný výhled do údolí Rakitnice. Výstup na nejvyšší vrchol Bjelašnica, po kterém je pohoří pojmenováno, je skoro za hubičku. Vede sem šotolinová cesta vyzívající spíš náročné cyklisty než horské poutníky. Na vrcholu se tyčí zbytky rakouskouherské meteorologické stanice, údajně nejstarší na Balkáně. Druhou stranu hory pokrývají sjezdovky, které svou největší slávu zažily při zimní olympiádě v roce 1984.

Rakitnica, jeden z nejhlubších kaňonů Evropy

Obě pohoří od sebe odděluje kaňon řeky Rakitnice dosahující hloubky až tisíc metrů. Kaňon je dlouhý pětadvacet kilometrů a na mnohých místech téměř neprůstupný, však se sem také první výprava odvážila až v druhé polovině dvacátého století. Pouhý metr úzké soutěsky, vodopády, modré laguny, ale také nebezpečí extrémně rychlého stoupání vodní hladiny a přemnožení zmije růžkaté. Zkrátka ideální nedělní procházka.

Na dohled od Sarajeva

Z Visoćice i Bjelašnice je to do Sarajeva, co by kamenem dohodil a zbytek dojel stopem. Když už do této oblasti zavítáte, byla by škoda, nechat si hlavní město Bosny a Hercegoviny nádherně položené v údolí řeky Miljacky ujít. Sarajevo založili doslova na zelené louce Osmané, po nich tu zůstaly nejstarší mešity, mosty a orientální tržnice. Za dob Rakouska – Uherska se město stalo působištěm významných českých architektů, kteří zde vystavěli ty nejdůležitější městské budovy, svatostánky katolíků, protestantů a ortodoxních křesťanů, ale i řadu obyčejných městských domů. Samozřejmě nepřehlédnete ani stopy války a nedávnou historii nejdéle obléhaného města v Evropě, svědkem jsou desítky hřbitovů zdobící svahy nad městem. Dnes je však válka minulostí a Sarajevo je opět příjemně živou metropolí s rušnými ulicemi i klidnými zákoutími. Věže kostelů, úzké minarety starých mešit, muzea, galerie a hlavně bosenské hospůdky a tržnice plné balkánských dobrot. Hezká tečka za horskými výlety.

POZOR, PAZI: Bosna a Hercegovina je nejvíce zaminovanou zemí v Evropě. Chystáte-li se ji navštívit, doporučuji kontaktovat některou z organizací zabývající se odminováváním země a vyžádat si mapy minových polí lokalit, do kterých míříte. Je třeba respektovat cedule a pásky, které nebezpečná místa ohraničují, vyhýbat se vybydleným domům a místům, kde lidská noha evidentně dvacet let nevkročila.

Bjelašnica-ručně pletené ponožky z Lukomiru

SOS Nepál – sbírka stále pokračuje

Na konto sbírky SOS Nepál organizace Člověk v tísni se již vybralo
přes 21 milionů korun. Vaše pomoc je opravdu potřebná a umožní nám
pracovat na obnově země po mnoho náledujících měsíců. Mnohokrát
děkujeme za příspěvek!

Ničivé zemětřesení v Nepálu zasáhlo celkem osm milionů lidí. Více než 1,4 milionu lidí naléhavě potřebuje jídlo a do mnoha oblastí se pomoc kvůli poničené infrastruktuře zatím vůbec nedostala. V nejhůře postižených oblastech lidé potřebují pomoci s provizorním zastřešením poničených domů, a proto jsme již v Nepálu rozdali tisíce plachet. Důležité je i jídlo a přísun pitné vody. Na konto sbírky SOS Nepál organizace Člověk v tísni se již vybralo přes 21 milionů korun. Vaše pomoc je opravdu potřebná a umožní nám pracovat na obnově země po mnoho náledujících měsíců. Mnohokrát děkujeme za příspěvek!

Přispějte na konto organizace Člověk v tísni převodem na účet, platební kartou, DMS nebo složenkou. Vše na www.clovekvtisni.cz

Marocké hory – tajemný Ríf

O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se
zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas,
oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům
známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a
severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.

O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas, oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.

Ríf v arabštině znamená venkov. V Maroku toto slovo značí rozlehlý region na severozápadě země, protkaný vyššími a nižšími horami a kopci, a obestřený tajemnou aurou. Od sedmdesátých let Ríf upadl v zapomnění. Bývalý král, Hassan II., neměl tyto hory rád, a tak jej prostě vyříznul z pomyslné mapy království. V regionu, kde nebyla takřka žádná infrastruktura – počínaje kvalitními cestami a konče lékaři a školami, a kde nebyl ani král, chopili se moci ti druzí. Na třicet let si moc nad Rífem rozdělili narkobaroni, mafie a různé náboženské skupiny s rozdílnou mírou radikalizace. A tak každý kout pohoří, každé jeho údolí, kvetlo v jiném duchu. Zatímco někde se kázala náboženská čistota, jinde se pěstoval hašiš na vývoz do Španělska. Ostatně, dodnes právě Ríf produkuje kolem 40 % celosvětové produkce hašiše. Což je zároveň obrovské turistické lákadlo.

Starý král je už šestnáct let mrtev a nový král má konečně sever rád. Poslal peníze a povolil otěže režimu. A tak, když se procházíte malebnými uličkami Chefchaouenu, je vám nabízen nejen odkup libovolného množství kuřiva, ale také návštěva plantáží a míst na sušení a skladování materiálu. Nikoho z místních to nepohoršuje a návštěvníci jsou nadšeni. Ne každé zákoutí je ale uzpůsobeno návštěvníkům. Do středního Rífu není radno jezdit – kolem silnic stojí prodejci, kteří skáčou před auta a řidiče, s nožem u krku, nutí k nákupu zboží. Kraj je to stále chudý a místní dělají, co mohou.

Ríf může nabídnout mnohé i pro ty, které nezajímá nákup ani produkce omamných látek. Magicky modrý Chefchaouen byl turisty objeven teprve nedávno a kruhové vodopády Akchour v jeho blízkostí jsou čerstvě odkrytým marockým tajemstvím. Národní park Hoceïma nabízí rozlehlé cedrové háje a květinová údolí, vedoucí k pobřeží a okolí španělské Ceuty jakoby místy vypadlo z filmu Avatar, vynecháte-li ty plachtící skály. Mou oblíbenou ale zůstane Taza.

Šest hodin jízdy vlakem od hlavního města Rabat stráží údolí mezi Atlasem a Rífem město Taza. Na rozdíl od jiných marockých měst, nemůže nabídnout velkolepé stavby ani nádherné monumenty. Dlouhé a vysoko položené hradby svírají malou medínu, ve které se těžko hledá hotel. Nové město se rozléhá pod ní. Ze všech stran Tazu obklopují hory, do kterých vás za pár korun odvezou místní velké taxíky. Můžete projít vesničky, navštívit hluboké rokle, nebo sledovat toky divokých řek. Když se ale rozhodnete pro cestu na jih od města, dorazíte k největšímu klenotu regionu, jeskyním Friouato.

Podle Maročanů se jedná o nejhlubší jeskynní systém severní Afriky. Více než pět stovek schodů vám umožní sestup podél kruhové díry v zemi, až na její dno, kde zírá malá, černá štěrbina. Když si zaplatíte průvodce, místní speleologové vás obléknou do kombinézy, na hlavu posadí helmu s baterkou a vpustí vás do hlubin země. Pro návštěvníky jsou zpřístupněné první tři kilometry komplexu. Po úzkých lávkách a železných žebřících se budete prodírat titěrnými otvory, brodit se podzemními jezery a opatrně přecházet nad černými spády. Tato zábava ale není pro každého. Řada těch, kteří se odváží udělat první krok do hlubin, z nich okamžitě zase vystupuje. Úzké prostory a tma dokáží nahnat strach i těm otrlým, kterým pak nezbývá, než počkat na zbytek skupiny na dně propasti, nebo před vstupem do jeskyní, které jako cenu útěchy nabízí aspoň krásný výhled do krajiny, nabízející zvláštní klid. A pak se mohou pomalu všichni vydat zpátky, přes cedrové lesy, kolem vodopádů a po ostrých serpentýnách, vedoucích do Tazy.

Tajemný a zapomenutý kout země, ve kterém se stále ještě pasou koně, kvetou mandlové stromy a ženy sbírají magické bylinky, které prodávají při cestách. Takový je Ríf a takový, doufám, ještě zůstane.

Autor: Lenka Hrabalová, CK Mundo

Svatý Kopeček u Olomouce – tip na výlet

Poutní chrám Navštívení Panny Marie byl při návštěvě papeže Jana Pavla II. roku 1995 prohlášen za baziliku minor. Každoročně se zde konají velké poutě, protože místo je srdcem římskokatolické farnosti, kde se odehrávají ta nejcennější tajemství víry… V kostele je nutné zachovávat klid, je to dům modlitby a usebrání.

*Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.* Svatý Kopeček (382 m. n. m.) je historické město, městská čtvrť na severovýchodě statutárního města Olomouce a to od roku 1974. Jde o významné moravské poutní místo, basilika Minor Navštívení Panny Marie, barokní chrám, který patří svou architekturou a interiérem k velmi významným barokním stavbám s nesmírnou církevní, historickou a kulturní hodnotou.

Svatý Kopeček je využíván jako rekreační i jako poutní místo s dlouhou tradicí. Na Svatém Kopečku najdeme množství zákonem chráněných druhů rostlin. Byl roku 1946 vyhlášen botanickou rezervací, od roku 1992 přírodní rezervací. Na vrcholu Svatého kopečku jsou dodnes ve stepním společenstvu původní rostlinné druhy. Na jižní straně roste kosatec nízký, kavyl Ivanův, ožanka horská a je zde k nalezení mnoho druhů teplomilného hmyzu. Východní strana je plná hlohu, severní svahy jsou zalesněny. Dominantou jsou výři velcí, kteří hnízdí v opuštěném lomu.

Procházky a výlety po okolí Svatého Kopečku

Pokud jedete na Svatý Kopeček s dětmi, určitě navštivte zoologickou zahradu, která svou historii datuje až do roku 1952. Od května 1952 započala těžba lesního porostu, byly budovány cesty, stavby, oplocení jednotlivých objektů a budov. Ve výbězích byli prvotně především zástupci české a evropské fauny. Zoologická zahrada byla slavnostně otevřena 3. června 1956. Nyní je tam k shlédnutí kolem 300 druhů zvířat, např. výběhy opic nebo jelenů, vivárium, pavilon kočkovitých šelem, voliéra dravců s jedinečnou zajímavou konstrukcí, zimoviště africké zvěře, kolekce akvárií a terárií, chov velkých afrických kopytníků, pavilon hyen, pavilon žiraf, obří akvárium pro žraloky o objemu 17 000 litrů. V centru areálu zoologické zahrady se nachází dvaatřicetimetrová tříboká ocelová věž z roku 1975 od architekta J. Navrátila, rozhledna, která se tyčí do výšky 32 metrů. Asi 100 metrů za východem ze ZOO radost dětem i dospělým udělá pobyt v Lanovém parku Veverák. Tam můžete na třech trasách vyzkoušet 47 překážek umístěných v lese a často v korunách stromů při aktivním sportovním vyžití.

Turistika a cykloturistika v okolí Svatého Kopečku

Nabízí se tu výšlapy po různých stezkách, které vedou přes Svatý Kopeček. Pro každého je zajímavá zdejší naučná stezka dlouhá 7,1 km, kde. jsou informace jak ze současnosti Svatého Kopečku, tak z jeho historie. I z cyklostezek je na výběr. Vybudované trasy mají různou náročnost, různou délku a navazují na Jantarovou stezku, jednu z evropských základních cyklostezek. Zkuste se po památkách projet elegantně na elektrokole.

Dominanta Svatého Kopečku – Bazilika Navštívení Panny Marie

Počátky poutního místa jsou spojeny se jménem Jan Andrýsek (1595 – 1673), významný obchodník s vínem, který nechal postavit na kopci nad Olomoucí mariánskou kapli. Ta byla vysvěcena r. 1633 a postavena na pozemku premonstrátského opatství Klášterní Hradisko u Olomouce. Protože poutníků sem chodilo hojně a říkalo se o něm, že je místem vyslyšení modliteb a odevzdání trápení lidí, kteří je sem přicházeli ve víře vypovědět (mnohá jsou dokumentována, ale většina zůstává skryta), navíc v průběhu dějin věhlas zdejšího místa stoupal, až časem byla Panna Maria na Svatém Kopečku vzývána a uctívána jako Královna Moravy a kaple navíc byla později zničena švédskými vojsky při obléhání Olomouce, byl dle návrhu vlašského architekta Giovanniho Pietra Tencalla vybudován na popud premonstrátů v letech 1669 – 79 nový kostel, chrám navštívení Panny Marie. V letech 1714 – 1721 byla podle projektu D. Martinelliho vybudována dnešní rezidence a celý komplex byl doplněn o ambit a kapli P. Marie. Již když přijíždíte silnicí a stoupáte do vrchu z mnoha míst je vidět, jak Basilika Minor Navštívení Panny Marie vytvořila spolu s bočními křídly, hospodářských a obytných budov kláštera a čtyřřadou lipovou alejí zdaleka viditelný kříž v krajině. Chrámové průčelí s bočními křídly má bohatou sochařskou výzdobu a je dobře vidět z dalekého okolí.

Na čelní zdi kolem vchodu jsou umístěny sochy představující božské ctnosti, víru, naději a lásku od J. Winterhaltera, v nikách průčelí jsou sochy Panny Marie s Ježíškem, sv. Štěpána, sv. Augustina a sv. Norberta. Boční křídla chrámu nesou sochy dvanácti apoštolů a sv. Šebestiána a sv. Rocha. Baziliku tvoří hlavní a příčné lodi s kopulí a osmi bočními kaplemi. Dominantou interiéru je zdobení chrámová kopule, která je podpírána čtyřmi sloupy a zdobena freskovými obrazy s výjevy ze života šesti biblických starozákonních žen – Abigail, Betsabé, Ester, Judith, Rebeky a Sáry. Klenba interiéru je bohatě zdobena plastickou štukou a velkými freskovými obrazy s tématy Nejsvětější Trojice, Boží oslavy a nanebevzetí Panny Marie. Poutní chrám Navštívení Panny Marie byl při návštěvě papeže Jana Pavla II. roku 1995 prohlášen za baziliku minor. Každoročně se zde konají velké poutě, protože místo je srdcem římskokatolické farnosti, kde se odehrávají ta nejcennější tajemství víry… V kostele je nutné zachovávat klid, je to dům modlitby a usebrání. V průběhu konání bohoslužeb není dovoleno konat prohlídky ani jinak narušovat průběh bohoslužeb. Moje fotografie u článku jsou staršího data, protože nyní fotografovat interiér je možné pouze se souhlasem Strahovského kláštera a duchovní správy. Na místo jsem se ráda vracela v průběhu času a vždy jsem si našla něco nového, co jsem ještě neviděla a ráda si také upamatovala na místa nebo pocity mě již důvěrně za ta navštívení známá.

Hlavní poutě na Svatý Kopeček

– na svátek Navštívení Panny Marie (31. 5.) – neděle po svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) a následující pondělí a úterý, poslední neděle v říjnu – novinka: Od 23. 4. 2015 do 30. 9. 2015 probíhá v kostele v rámci projektu Statutárního města Olomouce průvodcovská služba. Průvodce je přítomen každý týden od úterý do soboty mezi 10 a 17 hod.

Kdo byl s místem bytostně spjat?

Je to např. rodiště Karla Svolinského, malíře, národního umělce, pobýval tady Jiří Wolker, který napsal roku 1921 báseň se stejnojmenným názvem Svatý kopeček, roku 1955 zde zemřel jiný malíř, Jindřich Lenthart na jehož hrobě jsou slova „Zde zemřel malíř, jenž miloval tento kraj“, roku 1975 zde zemřel spisovatel Oldřich Králík, bydlel zde spisovatel a překladatel O. F. Babler. Místo samé bylo pro ně inspirací k vlastní tvorbě, k vyjádření svých citů i pocitů ať už kresbou, malbou, básní nebo prózou. Je plné duchovna, klidu a míru v duši.

A co na závěr? Pivovar na Svatém Kopečku!

Svatokopecké pivo, možná již vyplývá z názvu, se vaří přímo v pivovaru na Svatém Kopečku. Pivovar vznikl v červnu 2009, kdy byla uvařena první domácí „hrncová“ várka, ale komerčním pivovarem, třetím v Olomouci, se stal až 3. 1. 2012. Při Vašem výletu nebo poutní cestě jistě osvěží a vy můžete zjistit, jakou má chuť. Jestli stejně zemitou jako tento kraj.

Todra – soutěska obklopená krajem palmárií

Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často
připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně
orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči
místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy,
líně se procházející po dunách Sahary.

Sedíme na barevných pokrývkách, které jsou ledabyle položené na širokých pohovkách. Na zemi leží ručně vyráběné koberce, které lemují chodby vedoucí do všech zdejších pokojů. Po kobercích se líně procházejí želvy a zkoumají všechny příchozí návštěvníky. Máme za sebou již několikadenní putování po Maroku, a tak si pohodlné lenošení v oblasti soutěsky Todra jaksepatří užíváme. Právě sedíme na malé terásce rodinného hotýlku, který patří našemu kamarádovi Hamouovi, kouříme vodní dýmku a pijeme mátový čaj.

Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy, líně se procházející po dunách Sahary. Sama jsem v Maroku poněkolikáté a tuto atmosféru mám opravdu strašně ráda.

Doma u Maročanů

Sejdu dolů po točitých schodech, suterén hraje všemi barvami a na zdi naleznete fotky celé místní rodiny. Dveře hotelu vedou do malinké uličky, kde tak jako na mnoha místech Maroka dominuje krásně zbarvená oranžová zem, a kde s křikem běhají místní veselé děti. Zaslechnu řinčení hrnců a jdu se podívat do kuchyně na přípravu jídla. Marocká kuchyně patří bezesporu mezi nejlepší, co jsem během svých cest měla možnost ochutnat. Hamou obratně zadělává na placky, vytahuje čerstvě pečenou zeleninu a nakukuje pod nádobu tajinu (kameninový hrnec pro přípravu marockých pokrmů), zda už má kuřecí maso tu správnou medovou barvu. V tu chvíli celou místnost prostoupí nádherná vůně pomalu pečeného masa a čerstvé máty, která je vedle připravena na čaj. Mimochodem, tajin seženete i u nás a není tak problém si tento lahodný pokrm připravit i během našich dlouhých zim, což jedině doporučuji.

Nevěřícně koukám na všechny hrnce, nástroje a pomůcky na vaření. Možná si Maroko představujete jako nepříliš bohatou africkou zem … nicméně kuchyně Hamoua je několikrát větší než ta moje, přičemž množství hrnců, nádob, moderní lednička … mě nenechávají na pochybách, že lidé v Maroku jídlo milují a umějí si je vychutnat. Zanedlouho již sedíme na čerstvém vzduchu, rukou nabíráme kousky masa se šťávou a družně se bavíme.

Soutěsku uprostřed berberských vesnic

Během jídla plánujeme zítřejší výlet. Hotel stojí nedaleko vstupu do soutěsky Todra, a tak to máme do výchozího místa, co by kamenem dohodil. Samotnou soutěsku tvoří masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka. V některých místech uvidíte až 300 metrů vysoké skalní stěny, které jsou také velmi oblíbené mezi horolezci. Ostatně, majestátností skal budete patrně ohromeni hned při vstupu do soutěsky. Todra však stojí za návštěvu také díky své poloze – je obklopena krajem palmárií a berberských vesnic. Když tedy vystoupáte na okolní plošiny, uvidíte pod sebou zelené oázy, děti jedoucí na oslíku či místní ženy nesoucí nůši na zádech.

I přes krásu místní krajiny je však na místě upozornění, které se týká paradoxně buď nedostatku, nebo nadbytku vody. Rada číslo 1. zní, nikdy se nevydávejte do okolních hor bez dostatečných zásob vody (toto pochybení by vás lehce mohlo stát život), a rada číslo 2. dejte si pozor na místní povodně. Po mohutném dešti se totiž občas stane, že se jejím dnem valí obrovské množství vody, s čímž mají místní bohaté zkušenosti. Jinak zde ale čas plyne krásně pomalu a bez starostí. Proto zde také mnoho cestovatelů končí tak, že se z plánovaného dne stane zastávka na týden.

Mnoho krásných zážitků během dovolené v Maroku přeje Hanka Dekojová, průvodkyně CK Mundo.

Posílení duše v Indii

Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima.
Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy
– blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto,
aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice
přísný.

Strávil jsem v roce 2014 více než půl roku v Indii. Nejdelší část pobytu – zhruba 4 měsíce – jsem věnoval výuce malých mnichů v klášteře Key v údolí Spiti. Dostal jsem se do tohoto odlehlého místa díky spolupráci s obecně prospěšnou společností MOST.

MOST pomáhá při studiu tibetským dětem a ladackým mníškům formou adopce na dálku. Projektů má více a mnoho informací lze najít na jejich stránkách www.protibet.cz. Můžete je podpořit třeba drobností – zasláním darovací esemesky za 30 korun ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777.

Pokud bych měl určit nejsilnější moment mého pobytu v Indii, tak bych rozhodně musel říct “loučení s mnichy”. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce se mě to dotklo. Myslím, že tibetský buddhismus je něco nesmírně cenného a já jej vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu…no, co myslíte?

Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima. Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy – blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto, aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice přísný. Samozřejmě, že mniši nemohou alkohol pít a ani jej nepijí, ale věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost. Ovšemže se jim to povedlo .

Další vtipnou příhodou bylo natáčení bolywoodského filmu, které se v klášteře v mých posledních dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance s názvem “Cham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie.

Nakonec se točilo až do pozdního večera a natáčení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v Key byli (dokonce dva z nich byli Češi). Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem měl výuku. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným . I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě – v klášterní kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.

No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Vyprávěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nehubuje. Sklidil jsem za toto vyprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší.

Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začalo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým s mnichem v dosahu 1km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.

No a po focení se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý jeden z nich měl připravenou bílou šálu tzv. katak – symbol čistoty a soucítění. Tu mi posléze každý jeden z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné. Od té doby, co jsem zpátky doma, svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok, protože před Indií jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen aspoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty, i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň.

Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuju mnichům z kláštera Key v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem – sám o sobě nikým.

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.

Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.

Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.

Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Indonésie – Jáva

Jáva je i přes velký počet obyvatel stále velice pěkné místo
s krásnými přírodními scenériemi a historickými místy. Jelikož
leží v zóně atlantického zlomu, dost často se zde příroda ukazuje
v nejhorší podobě. Zemětřesení a následné tsunami jsou zde častým
jevem. I já sám jsem měl možnost během dvou měsíců jedno
zemětřesení zažít.

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie, je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“. Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.

Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

I díky těmto kontrastům je zájezd na ostrov Jáva velmi zajímavou volbou a nevšedním zážitkem. Kontrast mezi chudobou a relativním bohatstvím je vskutku fascinující.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a dík

Centrum EDEN v Bystřici nad Pernštejnem – ráj zábavy, poznání a inspirace na Vysočině

Vyrazte na Vysočinu do ráje. Centrum EDEN je vhodným místem pro rodinné
výlety či školní exkurze. Během roku můžete navštívit i několik
tematických víkendových akcí, jako třeba Slavnosti moravského
uzeného nebo Slavnosti brambor a další.

Vyrazte na Vysočinu do ráje. Centrum EDEN je vhodným místem pro rodinné výlety či školní exkurze. Během roku můžete navštívit i několik tematických víkendových akcí, jako třeba Slavnosti moravského uzeného nebo Slavnosti brambor a další.

Centrum EDEN je rozděleno do několika částí, všechny spojuje linka minulost-přítomnost-budoucnost.

V Horácké vesnici poznáte život našich předků, lidová řemesla, která si budete moci vyzkoušet i Vy sami.

V Panském dvoře se dozvíte, jak se vaří pivo, vyrábí mošt nebo bylinkové mýdlo, anebo se stanete na chvíli kovářem a řezbářem. Expozice Příběh půdy Vás pak provede nejen světem zemědělství.