Rubrika: Mystická, kultovní a poutní místa

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí. S laskavým svolením vydavatele nabízíme našim čtenářům ukázku z úvodního slova a několik fotografií z této publikace, kterou ocení každý kdo rád cestuje po krásných a tajemných místech. Kniha je důkazem, že za krásnými přírodními scenériemi nemusíte jezdit na druhý konec světa, stačí se jen dívat kolem sebe a objevovat.

„…kamenům se klaní“

Hlubinné žulové vyvřeliny třetihor, hrátky přírody s tvárnou hmotou, nebo snad čertovy či boží kameny rozsypané po návrších, úbočích zalesněných kopců, v úžlabinách vodních toků i na otevřených rovinách. Množství kamenných sestav i obrovitých balvanů samotářů – „jezbin“, jak je nazývala starší romantická literatura, ať již jako přírodních menhirů a dolmenů – vysokých a stolových kamenných útvarů, či jako zbytnělá torza připomínající dávné megalitické svatyně, obětní stolce, umělé jeskyně a kamenné brány. Jedny jakoby zbloudilé, jiné co pozůstatky zvětralých výčnělků ztracených skal. Oblé i hranaté, hranoly, jehlany, plotny navršené v několika vrstvách, viklany i kotle s hlubokými prohlubněmi, mísami pravidelných tvarů i brázděné povrchovými žlábky, v pitoreskních formách i fantaskních seskupeních. Již od pradávna probouzejí lidskou představivost opřádající jejich sošné zjevy mýtickou rouškou dávných věků nebo přisuzující jim zvláštní magickou energii, ať již s funkcí blahodárnou nebo varující.

Setkáváme se s nimi na mnoha místech Evropy – v Anglii, Skotsku a Irsku, Francii, Švýcarsku i ve skandinávských zemích, od druhé poloviny 19. století se jako pravěké upomínky minulosti, zejména ty s prohlubněmi na povrchu, začaly popisovat i v Americe a Indii. Kameny víl, pohanské, obětní, oltářní, druidské, posvátné, čertovy i božské, ale i obří hrnce, strážci pokladů a ochránci cest, nebo významné orientační body a hraniční mezníky, jak je zaznamenávají písemnosti vrcholného středověku. Ty námi sledované od rozbřesku dějin jsou rozesety na území starého slovanského Doudlebska, dnes z větší části jižních Čech s přilehlou pomezní oblastí rakouského Waldviertlu a Mühlviertlu na jihu, na západě na rozhraní Šumavy a Bavorského lesa, na východě pak v okolí moravských Slavonic. Nacházíme je obvykle na místech méně dostupných, většinou jen zřídka navštěvovaných a až donedávna lidskou rukou téměř nedotčených, v přízračných krajinách nejrozmanitějších krás, obepnuté kulisami vrchů, zalesněných strání i prosvětlených údolí s mokřinami, modrými stuhami řek a oky jezírek. Po celá staletí den co den otevřená přírodní galerie nevšedních objemů i tvarů z říše rostlinné i živočišné. Tu homole cukru, přerostlý hřib, torzo dívčího těla, obří dělové koule, jinde lesní trpaslík, pyramida, chýše poustevníka. Probouzené v ranním úsvitu ptačím chórem a chladivou rosou, odpočívající přes horké poledne smáčené letní bouřkou až po konejšivé záblesky rudého slunce prodírajícího se z posledních sil dřímajícím stromovím, choulící se před nočním chladem v mechových pláštích.

Sochy přírody a lidská fantazie v odvěké symbióze. Co paměť sahá, měly své horlivé obdivovatele i příkré odpůrce oživující tak či onak jejich němé, leč výmluvné tváře. Kolik paměti se tají v jejich mlčenlivých siluetách, které dráždí nevědomé a odkrývají svou duši jen v rovině esoterické pouze zasvěceným? Co kámen to příběh. Jaký ten náš? Kdo ví… Snad pastevce, co vypásával svými stády trávu a z dlouhé chvíle tesal misku na dešťovou vodu k osvěžení, či pohanského kněze, jenž mísil vodu s krví pro usmíření bohů při obětním rituálu, nebo snad venkovana z blízké osady, kladoucího kus potravy a květy k patě kamenného oltáře za uzdravení dítěte, možná i příběh naděje zbožného poutníka, omývajícího nemocné oči v zázračné tekutině.

Luděk Jirásko

Na první pohled jedno z mnoha míst svázaných s historií Velké Moravy a cyrilometodějskou tradicí, jakých je v horách kolem Buchlova i v nížinách kolem Uherského Hradiště plno. Přece jen je ale něčím zvláštní. Skoro by se chtělo napsat, že přibližně v půli cesty mezi Osvětimany a Koryčany je Hora svatého Klimenta bokem od ruchu známých turistických cílů nacházejících se nedaleko asfaltových tras a zahlcených parkovišť pro autobusy nekonečných davů poutníků, místem klidu a tichého rozjímání.

Místo dávného hradiště leží v lesích nedaleko kroutící se silničky, která se šplhá z jedné strany Chřibů na druhou. Kdo se sem chce dostat, musí jít buď pěšky lesními cestami, z Osvětiman, nebo nedalekého hradu Cimburka, nebo musí auto odstavit na křižovatce silnice s lesní cestou a na vrchol vystoupat. Nebýt velkých informačních tabulí u silnice, snadno by se toto místo dalo minout. Kdo sem dojde, najde na návrší v terénu dodnes patrné zbytky valů a příkopů z dávného opevnění významného sídla a na samém vršku je pak nízkou zídkou vyznačený půdorys kostela pamatujícího snad Cyrila a Metoděje, dřevěná kaplička, řada symbolických hrobů světců a nejmladší stavba, zvonice svatého Gorazda.

Zvonice nesoucí jméno po jednom z předních žáků soluňských bratří, sv. Gorazdovi, kterého sv Metoděj vybral za svého nástupce ve vedení moravské církve, pochází z roku 1985 a je to stavbička velice zajímavá. Jednu její část tvoří klasická dřevěná zvonička, podobná těm, jaké je možné ještě dodnes najít v zapadlých vesnicích. Druhou její část tvoří jednoduchá zastřešená dřevěná konstrukce, na které jsou zavěšené trubkové ozvučnice, jako by se autor nechal inspirovat kdysi populárními Tubular bells Mika Oldfielda. Ty jsou naladěny a poskládány tak, že kdokoli, kdo vezme do ruky dřevěnou hůl a rozezní zvony postupně zleva doprava, zahraje první dva takty velkomoravského chorálu Hospodine pomiluj ny. Každý, bez rozdílu talentu a vyznání tedy může odeslat své přání či poselství k nebesům způsobem vycházejícím z dávných tradic a historie tohoto místa. Připomnělo mi to modlitební mlýnky donekonečna roztáčené věřícími i náhodnými turisty v buddhistických chrámech v zemích daleké a dnes tolik módní Asie. Vlastně mi to přišlo sympatické a jako šité na míru středoevropské zemi, kde většina obyvatel možná není přímo nevěřící, ale určitě se nehlásí k žádnému konkrétnímu náboženství ani církvi.