Rubrika: Muzeum

Poměrně dlouho jsem rozvažoval, zda tento článek vůbec napíši. To proto, že na webu cestovatel.cz jsem převážně četl články pozitivně laděné, optimistické, opěvující krásu přírody nebo velikost lidského umu a ducha. Odvahu mi dodalo až vyprávění pana Kylara „Památník Vojna u Příbrami – komunistický koncentrační tábor“, které zmiňuje i temné stránky lidské historie. Já přidám zážitek ještě více ponurý.

V loňském roce jsem strávil několik dní v hlavním městě Litvy – Vilniusu. I když jsem neměl mnoho času, byla mi doporučena návštěva „Muzea obětí genocidy“, které mapuje jednu tragickou kapitolu v historii tohoto malého pobaltského národa. Muzeum je umístěno na ulici Auku str. 2 ve velké kamenné budově, která se oku náhodného chodce ničím neodlišuje od ostatních domů. Je v autentických prostorách, neboť na daném místě až do roku 1991 mělo sídlo velitelství KGB. Zakladatel a provozovatel muzea – Centrum výzkumu genocidy a hnutí odporu – tvrdí, že je jediné tohoto druhu ve státech bývalého Sovětského svazu.

Lze říci, že muzeum je rozděleno do několika ucelených částí. První, patrně nejrozsáhlejší, je část zachycující dokumentárním způsobem období od roku 1940 do roku 1991. Období prosperity 30. let bylo násilně přerušeno v červnu 1940, kdy Sovětský svaz obvinil Litevce z porušení dohody o přátelství, zemi napadl a okupoval až do doby, kdy Litvu obsadila v roce 1941 německá vojska. Během této krátké etapy „sovětské bratrské pomoci“ byly stovky lidí uvězněny, zastřeleny nebo v lepším případě deportovány na Sibiř. Po osvobození v roce 1944 (je diskutabilní, zda slovo osvobození lze v tomto kontextu užít) pokračovala krvavá nadvláda až do roku 1991. Zvláštní část výstavy je věnována bojovníkům za svobodu z období 1944 – 1953, tedy partyzánům, kteří po devět let vedli boj za znovuobnovení nezávislosti Litvy. Že to byl boj marný, není třeba dodávat, z tisíců se stávaly stovky, ze stovek desítky a z desítek jednotlivci, kteří nakonec podlehli mnohočetné přesile. Nejsem odborník na partyzánskou válku, soudím však, že geografický charakter Litvy bez hor a jiných přirozených úkrytu bojovníkům příliš do karet nehrál. Exponáty představují historii boje, přehled polovojenských jednotek, publikace, rukopisy, fotografie, zbraně a osobní věci. Bohužel celkový dojem byl zkažen příchodem povykující skupiny pubescentů, kteří zhola neměli žádnou úctu ke generaci svých dědů a otců.

Pod výstavou v suterénu se nachází vězení s celami, taktéž ve stavu, jak jej v roce 1991 opustili komisaři KGB. Muzeum prošlo v poválečných letech přestavbou, počet cel byl původně 50, nyní jich je jen 19. V některých celách bylo odhaleno až 18 vrstev nátěrů, kterými byly překrývány nápisy, co v v těchto ponurých místech zanechali trvalí či dočasní obyvatelé. Blízko u vstupu do vězení jsou „krabice“, malé temné komory, které sloužily pro umístění podezřelých, zatímco vyšetřovatel ve službě prohlížel jejich dokumenty. Pak je tu místnost, kdy byly nově příchozí fotografováni a kde jim odebírali otisky prstů. Následuje strážnice (kde probíhala politická školení pro personál) a místnost důstojníka ve službě. Z cel je asi nejsmutnější místnost, kde probíhaly výslechy – stěny jsou pokryty tlustou vrstvou tapecírunku, aby nebyl slyšet nářek mučených. Obdobně nehostinná je i místnost, která měla taktéž za cíl zlomit lidi – je to v podstatě nora s „brouzdalištěm“, kde nešťastnici stáli bosky ve studené vodě či v zimě na ledu. Bohužel v muzeu je zákaz focení a „děžurná“ na každém rohu, takže mé fotografie z těchto míst nejsou příliš kvalitní.

Poslední je popravčí cela, ke které se jde dlouhou chodbou z vězení. Když jsem tudy scházel po železném schodišti, tak mi běhal mráz po zádech. Nízká klenutá místnost fungovala od roku 1944 do poloviny 60. letech a přišlo zde o život více jak tisíc lidí. Původně byla cela přepažena dřevěnou zástěnou, aby se kulky neodrážely a nezranily vykonavatele rozsudku, za přepážku pak uložili mrtvé a ty potajmu v noci odváželi náklaďáky – neznámo kam… Dosud byl nalezen jen jeden masový hrob, předpokládá se, že v okruhu 30km od Vilnusu je jich ještě několik. Exponáty jsou poskládány z vykopávek z místnosti, vykopávek z hromadného hrobu v Tuskulenai, fotografií a dokumentů – a rozhodně to tu není pro slabší povahy!

Shrnuto – je to místo se smutnou historii, plné bolesti a zmaru, ale zároveň poučné, které rozhodně nutí k tomu, abychom nezapomínali! Kdo se chce dozvědět více, může se podívat na webové stránky muzea v anglické verzi www.genocid.lt

Plechovou panenku Minerva z roku 1890 i zástupy různě vyšňořených moderních Barbie můžete o letošních prázdninách obdivovat v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Muzeum zde ve spolupráci s Klubem panenky ČR od 20. 6. do 5. 8. 2007 pořádá výstavu Svět panenek. Na výstavě bude možné nejen obdivovat množství panenek a jejich doplňků z různých období, ale proběhnou zde i výtvarné dílny a poslední červencový víkend zde bude fungovat i nemocnice pro panenky.

Vernisáž výstavy proběhne 20.6. 07 od 17 hod. a mimo jiné bude možné shlédnout taneční vystoupení juniorského páru v latinskoame­rických tancích.

V termínech 7. – 8. 7. a později 28. – 29. 7. 2007 bude možno navštívit akci Nemocnice pro panenky. Tam bude paní Alena Zemanová opravovat panenky, medvídky, případně i jiné hračky od nejstarších exponátů až po hračky nové. Ve stejném termínu bude probíhat výtvarná dílna pro děti. O víkendu 28. a 29.7. 07 si sem mohou přinést holčičky přemalovat nebo opravit obličeje panenek, které se jim zdají okoukané nebo došly jakékoli úhony. Denisa Molitorisová, která se zabývá přemalbou panenek a šitím replik divadelních kostýmů jim namaluje obličej na přání. Dokáže i zavlasit panenky s poničenými vlasy. Pokud bude zájemců hodně a všechno nestihnou na místě, bude možné se na přemalbě i opravách panenek domluvit.

V Klubu panenky ČR se sdružují sběratelky panenek od mladého věku přes studující vysokoškolačky a ženy na mateřských dovolených, podnikatelky a další dámy až po důchodkyně. Všechny spojuje stejná láska a záliba a to krása a móda. Všechny také sbírají panenky, případně medvídky, pokojíčky, či miniatury, nebo tvoří různými technikami oblečky od replik starých oděvů, přes módní výstřelky na Barbie nebo panenky Tonner až po filmové kostýmy.

Nejstarší panenka výstavy je plechová MINERVA, vyrobená kolem roku 1890, ale najdete zde i téměř nové panenky Tonner či skoro 150 panenek Barbie z různých časových období. Panenky jsou z rozličných materiálů, jako je papírmaš, celuloid, porcelán, vinyl, nebo guma. Celá výstava od historických panenek až po panenky novodobé čítá víc jak 300 exponátů a množství různých doplňků.

V pořadí již čtvrtá Pražská muzejní noc se ukuteční v sobotu 16. června 2007 od sedmé hodiny večerní do jedné hodiny po půlnoci.

Návštevníci se mohou těšit na netradiční noční prezentace kulturního dědictví doplněná bohatým doprovodným programem. Čtvrtý ročník muzejní noci tak znovu nabízí návštěvu širokého spektra kulturních institucí – muzeí, galerií, kulturních památek, a další lokalit.

Pražské muzejní noci se letos účastní rekordních 21 institucí a téměř 50 objektů, přičemž celá řada z nich prezentuje nové objekty či expozice. Vstup do všech objektů podílejících se na muzejní noci je zdarma, s výjimkou Muzea hlavního města Prahy, Galerie hlavního města Prahy a Národní kulturní památky Vyšehrad, kde se platí symbolické vstupné.

Pražská muzejní noc nabídne také celou řadu doprovodných akcí: koncerty, divadelní představení, filmové projekce, komentované prohlídky, ukázky unikátů a kuriozit z jindy nepřístupných sbírek, přednášky, diskuze, atd. Akce je spojena s prezentací metropole jako takové a kulturní instituce se tak stávají místy mimořádných zážitků a setkávání.

Doprava speciálními autobusovými linkami mezi jednotlivými lokalitami bude během Pražské muzejní noci díky Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, opět zdarma – týká se jen zvláštních muzejních linek. Centrální přestupní bod bude opět na Náměstí Jana Palacha, kde návštěvníci obdrží informační brožurky s mapou jednotlivých tras.

Akci pořádá Národní muzeum, Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost a Asociace muzeí a galerií ČR ve spolupráci s dalšími muzei a institucemi. Akce je pořádána za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Na první pohled celkem nenápadná obec Vilémovice leží zhruba od poloviny třináctého století v Moravském krasu na okraji Harbešské plošiny nedaleko ústí Suchého žlebu a známé propasti Macocha. Není ani nic zvláštního na tom, že na území provrtaném jeskyněmi, propastmi a závrty s množstvím ponorů a vývěrů podzemních toků bádají po dlouhá desetiletí generace jeskyňářů, kteří se snaží probádat a zmapovat tajemný podzemní svět.

Právě jeskyňáři ze speleologické skupiny Myotis, kteří mají ve Vilémovicích základnu, se postarali o jednu místní zajímavost. V roce 1998 usoudili, že je škoda, aby množství věcí, které během patnácti let své činnosti nashromáždili, leželo jen v archivu a soukromých sbírkách a rozhodli se založit speleologické muzeum. Otcem myšlenky byl Zdeněk Hasmanda (Pinďa), o kterém ostatní členové skupiny říkají, že je doslova přinutil muzeum založit a který je dodnes jeho správcem a průvodcem návštěvníků, kteří sem zavítají.

Na expozici je vidět, že její tvůrci naplňují pravý smysl slova amatér, které má základ v latinském amare, milovat. Amatér je tedy ten, kdo to, co dělá (v tomto případě bádá v jeskyních), dělá z lásky. Najdete zde nejen ukázky jeskyňářského a obecně podzemnického vybavení pocházejícího z různých dob a míst, speleologickou literaturu, či galerii těch, kteří se zasloužili o průzkum Moravského krasu. Portréty do této galerie jsou dílem vilémovického malíře Radka Kocmana. Na své si přijdou i milovníci kamenů, ve stádiu příprav je i ukázka kostí pravěkých zvířat nalezených v jeskynních sedimentech a miniexpozice věnovaná osídlení jeskyní. Pro nejmenší je připravená třeba pověst o Macoše. Nejsou tu nablýskané exponáty, ale věci, které skutečně při průzkumu podzemí sloužily a zájemcům se dostane i zasvěceného výkladu.

Během své existence zažilo muzeum i pár těžkých období. V roce 2004 mu hrozil dokonce zánik, když jeskyňáři na základě výpovědi museli vystěhovat pronajaté prostory. Pomoc nabídl obecní úřad a expozice se přestěhovala do půdních prostor radnice. Bohužel při tom zanikl jeden z místních exponátů, nástěnná malba pohledu do Macochy, před níž byla umístěna část původní konstrukce Dolního můstku z propasti Macocha. Visutá plošina můstku vybudovaného v roce 1899 sloužila nejen turistům. V roce 1913 ji při svých výzkumech využívala skupina dr. Absolona k nástupu na osmdesátimetrový žebřík vedoucí na dno Macochy. Po sto letech se pak část konstrukce přestěhovala do speleologického muzea. Dnes je před ní umístěn panel věnovaný památce jeskyňářů, kteří zahynuli při odhalování tajemství Moravského krasu.

A jak je to s tou Vilémovickou Venuší? Jedná se o drobný vtípek. Za Venuši byl prohlášen zajímavě tvarovaný kámen pocházející z nedalekých škrapových polí, který je zde jako ukázka jednoho z mnohých krasových jevů.

Vilémovice leží na silnici mezi Jedovnicemi a Sloupem u Macochy. Dostanete se sem autobusy IDS JMK, buď linkou 232 z Blanska, nebo z Brna linkou 201 do Jedovnic, kde přestoupíte na linku 231. Na kole se sem dá dojet například z Blanska přes Skalní mlýn a pak kolem Kateřinské jeskyně Suchým žlebem a po silnici vpravo do kopce. Nedaleko odtud je jeskyně Balcarka a již zmíněná propast Macocha.

Muzeum najdete na návsi v budově obecního úřadu. Otevřeno je dle potřeby, což znamená, že o víkendech celý rok a v sezóně denně. Vstupné je dobrovolné. V případě, že je muzeum zavřené, je dobré se poptat na obecním úřadě, nebo v hospodě U netopýra, která se nachází v tomtéž domě, případně přes ulici na jeskyňářské základně. Určitě se najde někdo, kdo vás provede.

Za všechno může manželčina záliba ve vaření a moje touha zas někam vyjet. Jednoho krásného dne jsme nasedli do auta a vyrazili na okružní cestu Maďarskem, kterou jsme nazvali „Gastronomickou miniexpedicí Paprika“.

Předem jsme si vytipovali místa, kde se zastavíme a co hlavně okusíme. Hlavní cíl miniexpedice však byla návštěva Paprikového muzea v městě Kalocsa.

Je pět hodin ráno a vyrážíme z Ostravy směrem na jih. Slovenská republika je pojímána jako zrychlený přesun a na hraničním přechodu Medveďov, asi třináct kilometrů na jihovýchod, začínáme být vtahováni do maďarské atmosféry. Ne tím, že přejíždíme řeku Dunaj, ale maďarským jazykem, který nás obklopuje ze všech možných nápisů kolem silnice. Než se stačíme zorientovat jsme v městě Györ, první krátká zastávka naší cesty, kde si prohlížíme historické centrum města, které je významné především tím, že je centrem biskupským. Vedle významných budov jako například Biskupský palác či nejstarší kaple Dóczy z 15. století míříme na široko daleko největší květinový trh s tím, že si přejeme, aby byl otevřen i dnes ve čtvrtek. Zjišťujeme, že trh je v provozu skutečně pouze v sobotu.

Asi po hodině odjíždíme na nedalekou Martinovu horu v Pannonhalmě, kde se stkví nejstarší klenot maďarského stavitelského umění, svatostánek všech Maďarů, sídlo arciopatství benediktinů, zapsaného v roce 1956 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. K jeho tisíciletému výročí sem zavítal i papež Jan Pavel II.

V Pannonhalmě jsou soustředěny neocenitelné hodnoty: gotická klenba basiliky, klášter s jedinečnou nepoškozenou středověkou křížovou chodbou a knihovna s 360.000 svazky, která patří mezi tři největší knihovny světa. Dnes se však nic zvláštního nekoná krom silničních uzavírek pro opravu silnice a stavby dalšího parkoviště. A tak místo opouštíme a přejíždíme do jedny z nejstarší rekreační obce Velence u stejnojmenného jezera, kde začneme s naší degustační činností.

Než jsme však dojeli do požadovaného místa, museli jsme projet městem Székesfahérvár a to tak abychom při výjezdu z města nevjeli na dálnici směřující do Budapešti, neboť pak bychom museli dost kilometrů najíždět. Když už jsme se asi po desáté ocitli na stejné křižovatce, rozhodl jsem se konečně zeptat na cestu ven z města a obsluha na benzínové pumpě mi skutečně cestu ukázala. Podotýkám ale, že k vysvětlení byl použit pouze ukazováček prvé ruky a místní podrobná mapa. Počítáme projeté světelné křižovatky a odbočujeme vlevo. Míjíme supermarket Tesco a již na pravé straně registruji modrou plochu jezera. Vjíždíme do Velence přitom již vyhledáváme vhodné ubytování. Hotel Juventus nás nějak podvědomě nutí zastavit, že by v tom měl prsty Pavel Nedvěd. Po obvyklé proceduře v recepci a ubytování vyrážíme do czárdy (čárda – typická maďarská hospůdka). Vítá nás milá dámská obsluha, která patrně měla větší radost z novorozeněte své známé, které podle mě nemělo víc jak dva měsíce. Skutečně to bylo hodně malé mimino.

Usedáme a manželka si objednává první typicky maďarské jídlo, které není nic jiného než halászlé – rybí polévka. Dále uzenou rybu s těstovinami a tvarohem. Já dávám přednost kuřecímu špízu. Výborně si pochutnáváme a navíc jsme překvapeni velikostí porcí, což nemělo být poprvé, ale to jsme zatím nevěděli. To nejsou porce pro jednoho, ale tak minimálně pro dva jedlíky. Jídlo zapíjíme maďarským pivem, které je lehčí než to naše české, ale při současných tropických teplotách takový mok je jistě vhodnější.

Slunce již pomalu se blíží ke svému západnímu horizontu hory Bence a my se po prvním příjemným kulinářském zážitku rozhodujeme schladit těla ve vodě místního jezera. Cestou obdivujeme střechy domů z rákosů. Schladit se v jezeře se nepovedlo. Voda měla snad 35 stupňů. Až když jsem odplaval asi dvě stě metrů od břehu a ponořil se, pak bylo možné hovořit o nějaké chladnější vodě.

Jezero Velence je možné pro názornost přirovnat k nádrží Olešná u Frýdku-Místku a to pro svoje břehy rákosí, tmavěhnědou vodu, ale ne bahnitou a především spoustou návštěvníků. Tak říkajíc hlava na hlavě.

Ještě nebylo tak pozdě a proto jsme se usadili na terase jednoho rychlého občerstvení. Zde nás zaujala nabídka smaženého hejka. Ryba ne delší jak 25 cm s jednou páteřní kostí vskutku byla vynikající. Sněhově bílé maso lahodilo pohledu i jazyku.

Mezitím s postupem večerního času zábava vodních her se přesunula na pevninu do místních restaurací a diskoték. Zem sálající teplo nám pak až pozdě v noci umožnila usnout a nabrat síly na další cestu.

Po snídani, která nesla styl klasické evropské kuchyně, snad jen s výjimkou upečené maďarské klobásy a místního pečiva, se vydáváme dále na jihovýchod. Právě dnes je ten den s velkým „D“. Čeká nás muzeum papriky – feferónů. Zásadně se vyhýbáme dálnicím a pak všem hlavním silničním tahům. Ocitáme se na jedné z vedlejších cest a hned oceňuji, že máme terénní auto. Zuza, jak říkáme naší Suzuki Grand Vitara hravě zvládá většinu nerovností. Zároveň najíždíme na „pusztu“ Velkou maďarskou nížinu. Uvědomuji si, že ještě ráno jsme viděli horu Bence, která nebyla vyšší jak 300 m a teď budeme jen na rovině do doby než se před námi objeví vinařské městečko Tokaj, ale to nebude dřív jak za dva dny.

Kukuřice, samá kukuřice. Potom lány slunečnic a zas jen slunečnic. Po dvou hodinách jízdy se nacházíme v oblasti, kde se pěstuje převážně paprika. Věnuji se řízení i navigaci a manželka vyhledává domy, kde pod okapy se sučí červené zlato, jak se paprikám zde obecně říká. Tak to aspoň v dřívějších dobách bývávalo. Dnes je však všechno jinak. Paprika se suší ve speciálních velkosušárnách, pokud bychom to tak mohli nazvat. Již parkujeme blízko centra městečka Kalocsa a hledáme ulici Szent István király číslo 6, což je právě muzeum papriky. Ulici záhy nacházíme, ale podle orientačního čísla je nám jasné, že se projdeme pěkný kus cesty, abychom se dostali na její druhý konec, kde se právě muzeum nachází. Přecházíme na druhou stranu ulice, to proto abychom se tak vyhnuli pálicím slunečním paprskům, ale moc to nepomáhá, horko je všude. To jsme ale ještě netušili co nás čeká v muzeu. Konečně stojíme u vchodu číslo 6 v dlouhé řadě stojících domů a hned stoupáme pod střechu velké půdy, kde dominuje červená barva všudypřítomné papriky. Vlhkost i teplota ukazuje nad čtyřicet. Je tu pekelné teplo, ale stojí to za to. Paprika sladká, paprika štiplavá. Paprika v malém balení, paprika ve velkém balení. Paprika v sáčku, paprika v keramice.

Capsicun annum ve svých různých tvarech i barvách je bohatší na vitamin C než citrusové plody. Tento vitamín během svých pokusů poprvé izoloval dr. Albert Szent-György ze Segedu, který získal Nobelovu cenu v oboru lékařství.

Je až neuvěřitelné, že roční produkce tohoto koření je okolo 10.000 tun a tak proč ne část této úrody přenést do naší kuchyně. Prohlídka byla u konce a také batůžek byl řádně zatěžkán patřičným množstvím papriky v jejích různých formách a chutích. Duši už má moje manželka na místě, jak by řekla, teď zbývalo, abych duši na místě měl i já. Startujeme a přejíždíme 18 km do vesnice Hájos, která byla založena Marií Terezií v 18 století a která vypadá, že se skládá jen a pouze ze samostatných vinných sklípků. Celkem asi 1200 lisoven hroznů vína je architektonickou kuriozitou Evropy. Byla vybudována německými osadníky z krajiny kolem Ulmu a Freiburgu. Víno je ohnivě aromatické. Je tím na vině paprika? No to už nechám na vás.

Dnes však je tady pusto a prázdno. Do vinobraní zbývá ještě alespoň jeden měsíc a všichni vinaři jistě pracují ve vinicích. Zastavuji u jedné z vinic, abych se podíval jakým způsobem zde pěstují vinnou révu, zda na jeden nebo dva tažně. Na jeden. Je mi to jasné. Našim skoro jižním sousedům se jedná především o kvalitu vína, než o jeho kvantitu.

Manželka nervózně sedí v Zuze a očima mě tahá z vinice pryč a to jen proto, abych náhodou od ostrahy neschytal nějaké ty broky do zadnice. „Buď v klidu“ utěšuji ženu a dál vyrážíme na východ do míst, kde se konalo První zákonodárné stavovské shromáždění maďarských kmenů, do Ópusztaszer , které se datuje před rokem 896 a které je asi 30 km severně od města Seged.

Nejenom navštívit nejvýznamnější místo maďarských dějin, ale také ochutnat všemi tak chválený guláš v Szerdi Csárdě, hned vedle kempu. Jenže pokud jsme se nasytili historií s gulášem to tak snadné nebylo. V pět hodin odpoledne na jídelníčku snad nezůstalo nic co by bylo typicky maďarské, protože návštěvníci tohoto místa, a bylo tu skutečně hodně zájezdních autobusů, všechno vyjedli. Neváháme a nacházíme další csárdu, kde na jídelníčku mají také maďarský guláš, který si objednává manželka, už jenom proto, aby porovnala své kuchařské umění s maďarským.

Guláš je skutečně přinášen v malém smaltovém hrnci s naběračkou a jako příloha typický bílý chleba. Stačilo už jen nabrat a jíst. Guláš byl velmi dobrý, ani nebyl nijak zvlášť ostrý, jak by si našinec mohl myslet. Jeho obsah po celodenním putování však záhy zmizel. Zbývalo už jen opět najít nějaké ubytování. I když jsme sebou měli potřeby pro stanování v kempu, vedle cesty nás upoutala pozvánka do penziónu Marika s bazénem ve vedlejší obci Baks.

Chvíli nám trvalo, než jsme jej našli, ale s pomocí místního občana všechno dobře dopadlo. Po obvyklé proceduře ubytování odcházím si koupit tekuté občerstvení a usedám do židle u místního bazénu, ve kterém si hrají děti. Když tak sedím a vybavují se mi okamžiky, které jsme doposud zažili, po nějaké době si uvědomuji, že mě vůbec neláká vyzkoušet jak je voda v bazénu studená. Nebo naopak teplá?

Za čas přichází manželka a míří přímo k bazénu, aby si schladila svoje nohy, které ji trochu natekly. Varuji ji, aby to nedělala, protože děti, které si hrály v bazénu tam podle mě byly jistě celé odpoledne a nepociťovala doposud žádný chlad. Přesto usedá na kraj bazénu a jedem kotník noří do vody. Hned je noha ven s konstatováním, že to není voda, že to je teplé jak cacao. Přemísťujeme se na terasu restaurace penziónu a objednáváme si výborně vychlazené bílé víno Muškát Otonel a začíná večer a noc, na kterou jen tak brzy nezapomeneme.

Sedíme ve stínu a rozhovor se po nějaké chvíli stáčí na konstatování, že je tady cítit nějaký smrad. „Jo“, říkám, „tady jsme na vesnici a asi je nízký tlak“. S tím tlakem to byla velká hloupost při takovém slunečném tropickém počasí. Za chvíli se tato antivůně někam vytratila. Za to nás začínají čím dál tím víc otravovat mouchy. „Kde se tady berou?“ sebe se ptám a rozhlížím se po okolí. Všímáme si, že u vedlejšího stolu právě večeří nějaký mladý pár, ale to co jím lítá kolem talířů by mě jistě od jídla odradilo. V tu chvíli se pronikavý smrad vrací zpátky. Je to strašné, ale co se dá dělat. Manželka mi ukazuje na velkou bílou stěnu a pobízí mě, abych si uvědomil co je na stěně namalované. Najednou oba víme co nám tady tak smrdí. Prasečák. Za stěnou je pracečák. Tím se vysvětlují i ty mouchy. Pomalu se stmívá, obsah láhve muškátu už doznal úbytku. Přes to všechno je pohoda. Najednou moje oči zaregistrovaly nějaký nepatrný pohyb. A další. Zaměřuji pohled na betonovou plochu před terasou a co nevidím. Všude skáčou malé zelené žabičky. Je jich čím dál tím víc. Upozorňuji manželku ať se neleká, ale je to marné. Žáby nebo myši. Koukáme nevěřícně na sebe. „Myslíš, že nás ještě může něco překvapit?“ ptá se mně. Mohlo a bylo to hned vzápětí. Do dvora přiletěli dva netopýři. Je pravdou, že velká většina much zmizela, ale my jsme také zmizeli, na pokoj.

Jak proběhla noc nevím, ale ráno kolem páté nás vzbudilo neskutečně hlasité kvičení prasat. Ve čtvrt na šest jsme již ujížděli vstříct novým zážitkům.

Opět rovina, opět rovná cesta, opět kukuřice a slunečnice. Jedeme celkem svižnou rychlostí a vůbec nám nevadí horší kvalita silnice. Zuza nerovnosti celkem lehce zvládá. V dálce vidím nějaký násep asi tři metry vysoký. To bude železniční přejezd. Když ale jsme na jeho vrcholu koleje tady nejsou. „Co to mám znamenat“ říkám si. „Že by nějaká ochrana před vodou?“ No a už brzdím. Před námi se objevil tok řeky Tisza. Když jsme se ráno dívali do mapy, tak jsme ji přehlédli, protože byla schovaná v ohybu papírové mapy. Naštěstí vidíme převozníka jak k nám míří, aby nás převezl na druhou stranu. Platíme v přepočtu asi 30,– Kč a překonáváme 50-ti metrové řečiště. Dobře to dopadlo a my míříme dál do města Gyula u maďarsko-rumunských hranic na kávičku a krémeš.

V městě Gyula totiž provozuje cukrárna svoji živnost už celých 166 let. Cukrárna Szávés na Erkel tér 1 založená v roce 1840 je druhou nejstarší cukrárnou v zemi. V jejím Malém a Velkém salónu s Biedermaeierovým nábytkem se podávají vybrané speciality a ve vitrínách si lze prohlédnou staré předměty používané k pečení.

Když jsme vešli do cukrárny, ani jsme nechtěli věřit svým očím, jak je cukrárna pěkná. Skutečně je nám dovoleno se usadit v jednom ze sálů a je nám podávána kávička a sladký krémeš . Není možno opsat to příjemné prostředí a proto doporučuji si zde na zákusek a kávu zajet. Dřív než jsem se oddávali příjemným prostředím cukrárny, manželka narazila na obyčejné železářství, které ji na dveřích vítalo velkou sadou barevných nálepek různých platebních karet. No a já věděl co bude následovat. První co bylo v košíku byl hrnec na sádlo. Když na každý podzim je u nás zabíjačka, uznal jsem, že tu věc potřebujeme. Pak v košíku přistál obrovský pekáč s poklopem. Než jsem chtěl svůj tázavý pohled slovně podpořit, bylo vysloveno jen jedno slovo. Husa. „Ta do tohoto pekáče vleze a ještě ji přikryji“ nekompromisně konstatovala a dodala, že já nevařím. Rezignoval jsem. Pak manželku vidím jak se dívá na pravé maďarské kotlíky. Smaltové, kovové, ale také měděné. Malé, střední, větší, největší. Jen tak mimochodem podotýkám, že to nemá přenosné kovové ohniště, které se dává pod kotlík a pak se může vařit všude a všechno. Kotlík se v tuto chvíle nekupuje. Ještě nějaké drobnosti a spojením pokladny s platební kartou odčerpává bankovní účet.

Nakládáme nádobí, nakládáme sebe a naše cesta se stáčí na sever. Tím směrem se vlastně začínáme vracet. Ještě projíždíme kolem gotického hradu z 15. století, který je jediný cihlový ve střední Evropě. Cílem naší další zastávky je Hortobágyi, asi čtyřicet kilometrů západně od Debrecenu. Tato vesnice je centrem hortobáďské oblasti, která byla dříve známa honáky dobytka, hospodami a cikánskými kapelami. Leží uprostřed puszty, která je jednou z největších travnatých stepí Evropy.

Je kolem šesté hodiny odpolední a vjíždíme do vesnice přes most s devíti oblouky. Zastavujeme. Vidíme muzeum pastýřů, kde se můžete seznámit jak ovčáci a ostatní pastevci žili, kde spali, jak vařili, co si oblékali a jaké ozdobné předměty si zhotovovali. Hortobágyská kruhová stodola ukazuje jedinečný svět zvířat a rostlinstva puszty, lidové umění a řemeslné nářadí zdejších cechů. Pořádají se zde Mezinárodní jezdecké dny. Dny folklóru a trhy. Trhy tady jsou snad pořád. Jenže už je pozdě a trhovci začínají všechno své zboží schovávat, aby je zas ráno vystavili a prodávali.Rozhodujeme se, že se ubytujeme v místním hotelu a na nákupy půjdeme zítra, než se vydáme na další cestu.

Proti včerejšímu ubytování se dnes cítíme jako v prezidentském apartmá. Všechno ve dřevě, nábytek působí starodávným dojmem, personál je milý a snaží se nám ve všem vyjít vstříct. Protože ještě nebylo tak pozdě a hotel byl od turistického centra necelé dva kilometry, rozhodujeme se, že si ještě uděláme procházku. Ještě než jsme chtěli vyrazit, zadržela nás hudba, která se linula z místní zahradní restaurace. Nebylo možné tam nejít. Temperamentní cikánská muzika nás přinutila jít blíž a pak jsme shlédli celé vystoupení jedné cikánské skupiny, která hrála a tančila tak energicky, že se místní návštěvníci oddávali zpěvu i tanci spolu s nima.

Produkce skončila a já ukazuji zkratku mezi hotelem a centrem obce, kterou se vydáme, ale která zkratkou nebyla. Přesto se nám do centra navigačních diskusích podařilo dojít.

Zde se ještě musím zmínit, že jsme v ten večer již neměli dost peněz na hotovosti. Nějak se v průběhu dne zapomnělo najít bankomat a později už žádný bankomat na cestě nebyl a do Debrecenu se nám nechtělo. Navíc byla sobota odpoledne a to žádná banka není otevřená.

Jsme zase tam, kde jsme asi před hodinou projížděli autem. Ještě jsou tu poslední trhovci, kteří balí své zboží, ale už to tady více méně zeje prázdnotou. Procházím kolem posledních proutěných košíků a co za nima na, vlastně ve stěně nevidím. Bankomat. Oba jsme se radovali jako malé děti, které dostanou bombón. Vkládám kartu, vyťukávám PIN a bankomat mi sděluje, že moji VISA kartu neakceptuje. Karta manželky všechno zachraňuje. Ještě dobře, že jsme nechali udělat k účtu různé karty, když jsme účet zakládali.

„To se musí oslavit“ zvolala žena a už jsme mířili do místní Hortobágyi Csárda. Jako aperitiv objednáváme Barack pálinku – meruňkovici. Na náš vkus byla až moc ostrá. Pak si vybíráme jídlo pro dva. Co to přesně bude, nevíme, ale jsme si jisti, že tam bude ryba, husí játra a klobása. Za nějakou dobu nám přinášejí obrovskou mísu plnou jídla. Nevěřícně na to koukáme a uvědomujeme si, že to nemůžeme sami sníst. Ale co: „Pane vrchní, pivo. A ne jedno“ objednávám a začali jsme hodovat. Nejdřív sundáváme z jehlic opečené kousky klobásy. Pak postupně podle chuti pomalu, ale jistě mizí opečený špek, husí játra, vepřové medailonky, kuřecí přírodní řízek velký jako ta mísa, pečená ryba. K tomu nějaká ta zelenina, mezi kterou je i smažený květák. Hranolky a rýži už necháváme.

Protože je už kolem osmé hodiny večerní a všichni, i turisté jsou doma, jsme v czárdě skoro sami. Sedíme pod stříškou na terase a při tom celém degustačním procesu k nám začínají doléhat něžné, vábivé tóny houslí. Tu melodii známe. Tu tklivou, táhlou melodii oba poznáváme. Pochází však trochu více z jihu. Z jihu, ze země oliv a vína. Z ostrova Sicílie, z vesničky Corleone, kde začal příběh Kmotra tak, jak jej nám popsal Mário Puzzo. V tu chvíli není snad nic krásnějšího než sedět právě zde, když ještě celou atmosféru dokreslila tichá hudba vánku, který si pohrával s květy lípy spadlými všude kolem nás.

Je ráno, jsme po snídani a odjíždíme ještě dokončit to co jsme včera večer nestihli. Hortobágyiský trh začíná žít. Nejdřív se zastavujeme i bičů. Každý z nich je jiný a trhovec nám vysvětluje jejich funkci a jejich rozdílnost. Je to až neuvěřitelné, jak se s trhovcem domlouváme. S maďarštinou, angličtinou, němčinou, trochu češtinou, ale hlavně polštinou. Vybíráme si jeden pěkný bič. Je nám také ukázáno, že je i funkční. Práskání bičem se mi zprvu zdá dost nebezpečné, ale po prvních pokusech zjišťuji, že i já dokážu pořádně prásknou bičem. Licitujeme cenu, ale než dojde k dohodě ukazuji manželce kotlíky i přenosným ohništěm. Vybíráme velikost, přejeme si měděný a licitování začíná znovu. Po nějaké chvíli dohadování jsme se shodli a všichni jsme spokojeni. Korunu všemu dává trhovec, když nám umožňuje platit českou korunou. Dokonce nám i v českých vydává zpět.

Tokaj, středisko vinařské oblasti je vlastně oficiálním cílem našeho putování Maďarskem. Z Hortobágyi jedeme cestou necestou. Kvůli rozestavěné dálnici musíme na objížďku. Po čtyřech dnech perného slunce, obloha je zatažená a místy prší. Voda, bláto a prach změnily stříbrnou karosérii Zuzy na odporně hnědošedou hmotu. Konečně vidíme něco jiného než rovinu. Když se blížíme k Tokaji rostou před námi Zemplénské vrchy. Vyjíždíme z vesnice Tiszalök a zažíváme stejnou příhodu jako když jsme třetí den mířili z Bakse do Gyuly. Z ničeho nic a před námi je řeka Tisza a most nikde. Kompa nás převáží na protější břeh a už pouhých deset kilometrů nás dělí od ráje vinařů.

Parkujeme v samotném centru, hned vedle mostu přes námi tak známou řeku. I tady je znát, že doba ještě nedospěla do vinobraní. Procházíme celým centrem Tokaje, zatím jen navštěvujeme jednotlivé vinotéky a obdivujeme různorodost tokajských vín a všeho co k němu patří. Při zpáteční cestě se v jedné takové vinotéce zastavujeme a kupujeme několik láhví tokajského vína. Tokaj šesti putonový, rok 1997, Tokajské cuvé 2000, Tokaj pěti putnový ročník 1999. Pěkně se budou vyjímat v mém malém vinném sklípku.

Vystupujeme po schodech do místní czardy, ale personál nás upozorňuje, že otevírají až v jedenáct. Škoda. Tím tak skončila naše malá expedice Paprika.

Nasedáme do Zuzy a začíná přesun domů, do Ostravy.

V Maďarsku jsme toho prožili hodně a jistě bychom toho prožili více, kdybychom tam byli déle. V paměti nám zůstaly, slunečnice, kukuřice, vinná réva a hlavně paprika, vlastně feferóny. Nekonečná rovina, nekonečně rovné, ne však kvalitní cesty. Na náš vkus přespříliš teplé vody jezer a bazénů. Nezapomenutelný zážitek z agroturistiky. Spoustu kvalitního jídla. Spousty nádobí, které nám bude doma často připomínat naši cestu. Ale hlavně spoustu dobrých a příjemných lidí.

Červenec 2006