Rubrika: Muzeum

Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.

Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.

V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.

V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.

Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.

Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.

Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.

Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.

Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.

V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.

V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.

Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.

Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.

Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.

Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.

Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.

Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.

Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.

Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.

Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.

Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.

Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.

Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.

Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?

Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.

Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.

Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.

Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.

Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.

Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?

Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.

Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.

Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.

Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.

Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.

Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Dávné světy v mrtvé poušti

Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.

Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.

Země indiánů

Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.

Velké vzdálenosti a malé aglomerace

Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.

V paleontologickém táboře

Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.

Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.

Zvláštnosti montanského „venkova“

Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.

Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.blo­guje.cz.

Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.

Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.

Dávné světy v mrtvé poušti

Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.

Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.

Země indiánů

Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.

Velké vzdálenosti a malé aglomerace

Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.

V paleontologickém táboře

Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.

Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.

Zvláštnosti montanského „venkova“

Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.

Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.blo­guje.cz.

Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.

Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.

Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.

{{reklama()}}

Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.

Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“

Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.

Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.

Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.

Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.

Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.

Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.

Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.

{{reklama()}}

Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.

Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“

Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.

Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.

Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.

Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.

Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.

Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.

Londýn je největší metropolí západní Evropy. Někdo ho zatracuje a pro jiného je to zase jedno z nejkrásnějších měst na světě. Já patřím k těm druhým. Jen tak si tam na pár dní zaletět, nasát atmosféru, užít si památek, míst známých i turisty většinou neprobádaných a také zavítat do dalších míst zvoucích k objevování. Člověk by tam mohl jet třeba stokrát a stejně by tam stále bylo co objevovat. To je také jeden z důvodů, proč se do Londýna s nadšením vracím a nakonec mohu i říci, že ho už přeci jen trochu znám. To, co mám ale nejraději, jsou asi muzea a galerie, kterými je Londýn proslulý. I vstupy zdarma do většiny z nich nejsou k zahození. Napadlo nás proto uspořádat v Londýně muzejní týden.

Pro zájemce pořádá Cestovatel.cz Muzejní týden v Londýně. Přibližný program bude následující:

Den první Do Londýna přiletíme ve čtvrtek, protože to je den, kdy jsou nejlevnější letenky. Ubytujeme se ve slušném ale levném hotelu, pravděpodobně to bude hotel „Sleeping beauty“. A odpoledne vyrazíme na procházku do města. Omrkneme Big Ben, nábřeží Temže, svezeme se na ruském kole jménem London Eye a tak. Prostě první seznámení se s městem.

Den druhý Vyrazíme do Science Muzea. Tam lze vidět opravdu všelicos. Třeba skutečné kosmické rakety. Anebo jakousi divnou laminátovou kapsli ve které bych si netroufl plout ani po klidné hladině rybníka někde na vesnici. A ona to je to orbitální stanice Sojuz, ono se v tom lítá vesmírem… Divná představa… To muzeum je obrovské a je plné nejrůznějších pozoruhodností. Od balonů až po historii medicíny. Až nás muzeum přestane bavit tak vyrazíme pěšky do Hyde Parku, ten je tam poblíž.

Den třetí je sobota. Takže je nutné zajít na Oxford street a vidět víkendovou nákupní horečku. Až se prodereme nákupů chtivým davem tak zajdeme dorazit Science Muzeum, protože jeden den na toto muzeum určitě nestačí. Pak navštívíme některý další ze slavných londýnských parků, pokud bude ještě nálada někam jít.

Den třetí je neděle. Ideální den na to nepodnikat nic organizovaného. Prostě se rozprchneme po městě a každý si ho užije jak uzná za vhodné. Odvážnější povahy můžou navštívit třeba tržnici v Camdenu, říká se jí londýnský Amsterdam. V něděli tam lze potkat fakt zajímavé týpky.

Den čtvrtý zajdeme do Greenwiche. Navštívíme Muzeum námořnictví a přilehlé kulturní expozice. Potom vylezeme nahoru na kopec a projdeme si slavnou hvězdárnu Greenwiche kterou prochází nultý poledník. Je to zvláštní pocit stát jednou nohou na východní polokouli a druhou nohou na západní polokouli… Ti kdo budou mít v kapse GPSku ale užasnou, že jim na nultém poledníku ukazuje něco jiného než nulu. Takže se pak klidně můžeme jít projít na místo kde je nultý poledník dle GPS – je to taková nenápadná čárka namalovaná barvou na obrubníku vedle chodníku. A cestou můžeme pokecat o příčinách této nesrovnalosti.

Den pátý Zajdeme do Docklandu. To je bankovní londýnská čtvrt sestavená z mrakodrapů. Bude-li nálada tak potom odpoledne zajdeme i do Národní galerie anebo do Natural history muzea. Tohle muzeum obsahuje věci jako třeba kámen přivezený z Měsíce a tak. Taky zajímavé muzeum.

Den šestý letíme zpět domů…

Na muzejní týden 21.-26.5. 2009 je možné přihlásit se mailem autorovi článku hdelectronic (at) gma­il.com. Uveďte jméno, příjmení adresu, mailové a telefonické spojení.

Předpokládaná výše účastnického příspěvku je 11.800,– Kč, pokud vydrží dnešní skvělý kurs libry vůdči koruně. Protože Muzejní týden je akce nezisková, bude tato částka vyúčtována podle skutečně vynaložených nákladů.

Účastnický příspěvek pokryje náklady na

• dopravu, čili letenku, jízdenky po Londýně a transfer mezi Londýnem a letištěm.
• ubytování v hotelu, včetně snídaně.
• průvodce který dokáže hodně říct zejména k vědecko-technickým věcem co jsou jich plná ta muzea. Samozřejmě česky.

V účastnickém příspěvku není:

• cestovní pojištění
• Jídlo s vyjimkou snídaně v hotelu

V úsporném režimu na jídlo a pití v pohodě bude stačit 5 liber na den. Těm, kteří se rozšoupnou, by mělo stačit zhruba 10 nebo 20 liber na den

• Vstup na placené atrakce. Ale nemáme v úmyslu navštívit příliš mnoho placených atrakcí pokud vůbec nějakou. Vstup do většiny muzeí je totiž zadarmo.

Výše uvedený program a náklady jsou pouze orientační, může se na místě změnit podle dohody účastníků akce nebo v závislosti na okolnostech, které lze jen obtížně předvídat. Výše účastnického příspěvku může kolísat v závislosti na vývoji kurzu měny, cenách letenek a dalších okolnostech. Účastnický příspěvek je splatný ve dvou splátkách na účet Cestovatel, o.s. První splátka bude použita k uhrazení letenky. V případě zrušení účasti bude příspěvek vrácen po odečtení vynaložených nákladů.

Galerií a muzeí je tu na výběr opravdu mnoho. Například The National Gallery. Spatříte zde krásná originální plátna malířů zvučných jmen z celého světa. Kdo by neznal Donatela, Raffaela či Slunečnice od Vincenta van Gogha. Můžete se tu procházet snad donekonečna a kochat se a kochat a kochat. Pokud to tedy vaše nohy vydrží. Ten, kdo je „vědečtěji“ zaměřený, může zamířit do The Science Museum. Vejdete do expozice létání a před sebou spatříte vývoj letectví od jeho počátků, kdy se nad zemí vznášely balóny Mongolfiéry plněné horkým vzduchem, přes pár slepených a plátnem potažených „párátek“, na kterých už létali první šílenci, až po dnešek, kdy se v oblacích vznášejí stroje neuvěřitelných rozměrů dosahujících nepředstavitelných rychlostí. Nezbývá než žasnout, do čeho že to vlastně vstupujeme a čemu to tak bezmezně věříme, když se rozhodneme takovým letadlem cestovat… Neméně zajímavé jsou expozice o vesmíru a o moderních výdobytcích civilizace, kde můžete vedle raket spatřit Stephensonovu parní lokomotivu nebo třeba přistávací modul kosmické lodi Apollo.

Koho zajímá vývoj Země a života na ní, nemusí chodit daleko a hned vedle Science Museum může navštívit The Natural History Museum s expozicemi zabývajícími se botanikou, zoologií, geologií nebo třeba brouky. Najdete tu 70 miliónů exponátů, takže projít ho celé by vám zabralo několik opravdu dlouhých dnů. Ale nebojte, nikdo vás nebude nudit dlouhými popisy. Naopak si můžete na modelu vyzkoušet, jak funguje sopka, užasnout nad kouskem kamene přivezeným až z dalekého Měsíce, uleknout se řevu koster dinosaura nebo prozkoumat zvětšeniny roztodivných rostlin a živočichů.

Londýn ale nejsou jen samá muzea. Když se vydáte z City směrem na východ kolem Temže, budete mít možnost spatřit Tower Bridge, důstojného velikána, dlouhého 268 metrů a vysokého 43 metrů, kterého proslavily především jeho dvě mohutné věže a fakt, že se jedná o most zvedací. Ve druhé polovině 19. století se totiž ve východní části Londýna začal rozvíjet průmysl, ale nebylo zde možné postavit tradiční typ mostu, protože by znemožnil lodní dopravu do londýnského přístavu, který se nacházel mezi mostem London Bridge a Towerem. Proto byla ustavena Komise pro zvláštní most nebo tunel, aby se pokusila najít řešení této dopravní hádanky. Návrhů se sešlo asi 50 a ten vítězný už dnes známe. Dnes je pravda Tower Bridge důležitější pro řidiče, kterých zde projede denně asi 38 tisíc, ale ani dnes ozubená kola, jež zvedají ramena mostu, úplně nezahálejí a zvednou se asi 500krát do roka. Přestože je to mnohem méně, než v dobách dřívějších, stále má lodní doprava přednost před dopravou silniční. Tato skutečnost téměř způsobila diplomatický incident, když prezident USA Bill Clinton se svou kolonou zůstal stát před mostem, který se neočekáváně zvedl.

Až vás všechno to chození unaví, můžete třeba na Greenwichi navštívit Royal Observatory a pak si užívat zeleného ticha okolo se rozprostírajících rozlehlých parků s výborně udržovanými trávníky. V observatoři si můžete stoupnout rozkročmo přes nultý poledník, jednu nohu na jedné polokouli, druhou na druhé, abyste pak zjistili, že nultá zeměpisná délka se ve skutečnosti nachází někde úplně jinde, a to o dobré dvě stovky metrů dál, kde ji označuje jen drobná čára na chodníku.

Obrázky v galerii pocházejí z Wikipedie a jsou použity na základě licence Attribution ShareAlike 2.0

Matka talianskych riek, rieka Pád, vydala v priebehu stáročí mnoho skvostov. Starobylých a jedinečných. K nim sa určite radí aj mesto Turín, metropola regiónu Piemont, prvé hlavné mesto zjednoteného Talianska.

Pre súčasníkov je Turín predovšetkým významným priemyselným centrom, v ktorom sa vyrábajú autá značky Fiat a Lancia. Ďalej mestom futbalu, sídlia tu až dva známe futbalové kluby: Juventus Turín a FC Turín. Na štadióne posledne menovaného sa v roku 2006 otvárali a ukončovali zimné olympijské hry. Supermoderný štadión je známy tým, že diváci vychutnávajú dianie na otvorenej hracej ploche spod zastrešených priestorov a tiež dômyselným zabezpečením štadióna pred výtržnosťami fanúšikov. V blízkosti štadióna stojí, možno ako istý druh amuletu, stavba Metafyzický tieň. Ide o otvorený kváder s dvoma radmi okien na všetkých stenách s tou vlastnosťou, totiž nevrhá v žiadnu dennú dobu tieň. Rovnako ako nepadol ani najmenší tieň na spomínané olympijské zápolenie v Turíne.

Pre istý druh milovníkov toho lepšieho v našom živote je Turín európskym hlavným mestom čokolády. Koncom 18. storočia tu istý vynaliezavý konštruktér menom Doret zostrojil stroj na výrobu čokolády v pevnej forme. Každý rok koncom októbra mesto Turín organizuje dvojtýždňový festival čokolády. Milovníci daru Mayov si môžu zakúpiť špeciálny čokoládový pas, s ktorým ochutnajú vo vybraných zariadeniach až päťdesiat druhov čokolády vyrábaných v regióne.

Hoci v Taliansku vládne prísna odluka štátu od cirkvi, 95% Talianov sa hlási ku katolíckej viere. Mesto Turín je baštou viacerých katolíckych cirkevných rádov, najmä však je kolískou rádu svätého Don Bosca, tzv. Saleziánov. Spomínaný rád, v ktorom vychovávajú aj slovenských Saleziánov, tu má päť kostolov a viacero viacúčelových zariadení, ktoré sa orientujú na teraz tak prepotrebnú prácu s mládežou.

Najmladší a najmodernejší zo všetkých turínskych kostolov, je kostol Svätej tváre, dielo švajčiarskeho architekta Mária Bottu, dokončený tiež v roku 2006. Moderný a nanajvýš originálny kostol bol postavený, tak povediac, ekologicky. Z klasického materiálu: tehál a dreva, ktoré sa využili zo starších budov priemyselnej turínskej štvrte Thorn 3. Za obetným stolom sa skromne a nič si nenárokujúc vynára tvár trpiaceho Bohočloveka. Moderná pripomienka známeho Turínskeho plátna je vytvorená z dômyselne zošikmených tehál a s pomocou umne vedených lúčov svetla. Tento skvost modernej sakrálnej architektúry príznačne zapadá do priemyselnej časti Spina 3. Z jednej strany kostol obklopuje klasický štrnásťposchodový obytný činžiak s obitými balkónmi, z druhej strany múr s kresbami grafitti, za ktorým sa rozkladá odstavená ale nie zbúraná továreň premenená na múzeum v prírode. Nič príliš vzdialené, všetko prvky našej doby.

Turín sa právom hrdí minimálne ešte jedným prvenstvom. V meste je najmladšie a určite najmodernejšie metro v Európe a možno aj vo svete. Prvá línia turínskeho metra, Metropolitana di Torino, bola otvorená krátko pred zahájením spomínaných Zimných olympijských hier v roku 2006. Jazda turínskym metrom, v ktorom vlakovú súpravu neriadi vodič, ale počítač, vozne sú obuté v gumených kolesách a pohybujú sa na betónových koľajniciach, je pôžitkom pre milovníkov výdobytkov techniky. V turínskom metre umne zamedzili možnosť znesvätiť tento stánok technickej moderny spáchaním samovraždy. Vstup na koľajiská metra a do samotných vozňov vymedzuje stena z plexiskla, ktorá sa otvorí len keď na zastávke zastane vlaková súprava.

Mnohí predstavitelia našich miest ba aj štátu by si mohli vziať príklad z nápaditosti otcov mesta Turína, ako v dobrom zmysle spropagovať svojeť a udržať mesto stále na pulze času. V roku 2008 napríklad vyhlásili mesto Turín za hlavné mesto svetového dizajnu, na znak toho na kandelábroch hlavných tepien doteraz vlajú charakteristické zeleno-čierne zástavky s príslušným nápisom. Predtým, v roku 2006 organizácia UNESCO vyhlásila Turín po Alexandrii, Madride, Antverpách a Montreale za hlavné mesto svetovej knihy.

Kniha, dizajn, alebo iné produkty, ktoré jedinec sprostredkúva iným, úzko súvisia s médiami. Mesto Turín sa právom nazýva aj metropolou médií. Okrem iných periodík, vydávajú tu aj jeden z najstarších talianskych denníkov, dodnes mienkotvorný denník La Stampa s celoštátnym rozšírením.

Každý súdny človek uzná, že veľmi silným médiom je kinematografia. A to už viac ako sto rokov. Ešte v 20. rokoch 20. storočia vyjadril ruský revolucionár Trockij nádej, že kiná pomôžu vyprázdniť kostoly, že pritiahnu ľudí lákavejším prostredím a oblečením ako občania nachádzajú v kostoloch. Celkom tak sa síce nestalo, no i tak sa kinematografickému priemyslu podarilo vytvoriť báječný fantastický svet, ktorý premieňa ľudské predstavy na realitu, hoci často len podenkovú. Mýty, príbehy, sny, najrozličnejšie fantázie, to všetko film úplne demokraticky poskytuje miliónom. Vďaka kinematografickým technológiám sa vysnívané aj nadprirodzené stáva reálnym. A práve kinematografii je v Turíne zasvätený v prenesenom význame a doslova chrám – Múzeum kinematografie, ktoré sa nachádza v budove Mole Antonelliana. Budova Múzea kinematografie sa vyznačuje takou originalitou a impozantnosťou, že sa stala nielen symbolom mesta, ale Taliani Mole Antonelliana umiestnili aj na svojich dvojcentových eurominciach. Upomienka na chrám nie je márna, architekt Alessandro Antonelli naprojektoval budovu v 60. rokoch 19. storočia ako synagógu. Neskôr, keď turínska židovská obec pre neustále rastúce náklady a megalomanské vízie architekta odstúpila od stavby, budovu získalo mesto Turín. V čase dokončenia v roku 1889 bola Mole Antonelliana so svojimi viac ako 167 metrami najvyššou tehlovou budovou na svete. Nielen budova, v ktorej múzeum od roku 2000 sídli, je impozantná. Tiež ráz a vnútorné stvárnenie budovy ohromuje. Vnútro múzea tvorí jedna celistvá výstavná plocha rozdelená len podlažiami. Expozície múzea dávajú návštevníkovi možnosť nahliadnuť do sveta kinematografie od počiatkov až k najsofistiko­vanejším prvkom tohto žánru, ako ich poznáme dnes. Pozostávajú z častí: vývoj kinematografie od prvopočiatkov, dejiny fotografie, plagáty k filmom, počiatky filmových záznamov: zbierka a ukážky nemých a zvukových filmov, najrozličnejšie filmové kulisy a rekvizity. Súčasťou múzea je knižnica a archív.

Autori výstavy sú toho názoru, že žáner filmu sa zrodil zo snahy človeka zabaviť druhých. Prvé obrazy človek vytvoril a poskytoval pomocou rúk, svetla a tieňa. O kúsok ďalej vo vývoji sa už nachádzalo poskytovanie obrazov cez jednoduché a zložitejšie okuláre. Na ceste k dnešnej kinematografii nasledovali rôzne optické schránky na prezeranie obrázkov. Na konci 18. a začiatkom 19. storočia dobyla svet zábavy laterna magica. Mimochodom, múzeum vlastní okolo stovky týchto zariadení, starších či novších, stále funkčných a asi 2000 obrázkov na prezeranie. Cesta vývoja potom viedla k fotografickému zachyteniu pozitívneho obrazu na kovových doskách – k dagerotypii a ešte neskôr k prvým fotografickým aparátom. Návštevník sa môže pokochať staručkými fotografickými prístrojmi zo začiatku 20. storočia spolu s kompletným vybavením na vyhotovenie fotografií, azda ani netreba spomínať bohaté ukážky vyhotovených starých fotiek. Čo všetko, ako detailne a v akej kvalite vedeli zachytiť priekopníci filmovania v rokoch 1880–1902, si uvedomí návštevník, až keď sa posadí v jednej z okrúhlych sál na prvom poschodí a zahľadí sa na ukážky nemých filmových snímok, ktoré zachycujú napríklad let muchy, pohyb svalov na nohe pri behu, pohyb svalov na tvári pri vyslovení pozdravu, chôdzu kozy, ovce a podobne.

Sála na druhom poschodí múzea kinematografie sa volá jednoducho chrám. Všetko a všetkých v chráme sleduje obrovský byvol so svetielkujúcim tretím okom na hlave a Božím okom uprostred Dávidovej hviezdy na hrudi, ktorý sedí na tróne. Žeby boh kinematografie? Alebo azda symbol toho, že podaktorí túžia urobiť z kinematografie božstvo, ktoré kontroluje naše mysle a vtláča nám cez pohybujúce sa obrázky do podvedomia svoje predstavy? Tak či onak alebo úplne ináč, božstvo je k svojmu trónu symbolicky pripútané reťazami. Určite však pozorne sleduje všetkými štyrmi očami aj dianie na dvoch veľkých filmových plátnach, na ktorých bežia paralelne rôzne filmy. A tiež divákov pohodlne ležiacich v leňoškách pred nimi. Do polovice septembra bol chrám zasvätený tvorbe všestranného talianskeho umelca a režiséra Uga Nespola. Jeho expozícia Čas po čase, ktorá dáva nahliadnuť do umelcovej tvorby od roku 1967 do súčasnosti, sa nesie v duchu umelcovej myšlienky, že umenie má zobrazovať všetky aspekty reálneho života. Súčasťou výstavy sú fotografické zábery z filmov, plagáty k Nespolovým filmom, videoprojekcie a časti filmových exteriérov z tvorby režiséra. Nespolo je známy tým, že rád využíva aj v nových filmoch už použité exteriéry a tých je po bokoch chrámu nepreberné množstvo. Mimochodom, Ugo Nespolo víta návštevníka už z plagátu pri vchode do samotného múzea.

Návštevník, ktorý sa nasýtil pozlátkom sveta kinematografie, môže sa nechať preskleným výťahom vyviesť na vrchol veže Mole Antonelliana a vychutnať reálny Turín z vtáčej perspektívy.

Ačkoliv se moje návštěva v Muzeu RAF (Royal Air Force – Britské královské letectvo) v Hendonu uskutečnila již před nějakou dobou, zážitky jsou stále natolik silné, že stojí za to je dát na papír, teda na stránky. Myslím, že každý fanoušek letectví nebo milovník novodobé válečné historie, by si toto místo neměl nechat ujít, protože je co vidět. Z pohledu malého Čecháčka je taky příjemné, že vstupné je zdarma, což je na britské poměry (a s ohledem na ceny vlezného kamkoliv v Anglii) věc poměrně nebývalá.

Kromě ceny je příznivá informace, že lze využít londýnské metro k dopravě na místo (to už pravda zadarmo není ); ze stanice Colindale je to cca 15 minut chůze, je to značené, takže zabloudit nelze. Umístění v Hendonu má svoji logiku, neboť je to bývalá letecká základna, která sloužila svému účelu mezi roky 1908 až 1968. Teď byste to asi neřekli, protože je místo obklopeno spoustou obytných domů, a tak nepoznáte, že tu kdysi bylo letiště. Ze tří vzletových a přistávacích drah nezbylo nic, poslední letadlo, které přistálo na zbytcích ranwejí, byl Blackburn Beverley, který se následně stal exponátem. Co zůstalo, jsou budovy firmy Grahame-White Aviation Company (během mé návštěvy však zavřené). Museum bylo otevřeno v roce 1972 za účasti královny a v současné době má přes sto letadel, počínaje létajícími stroji „plátno a trubky“ a konče moderními jety.

Brity lze obecně považovat za mistry v aranžování různých výstav, expozic a jiných edukačních alotrií a tohle muzeum není výjimkou. Asi nejpůsobivější je multimediální show „Their Finest Hour“, aneb příběh letců, kteří bojovali v Bitvě o Británii. To se promítá přímo mezi letadly, pak sál ztichne, světla se rozsvítí a člověk sedí přímo mezi kovovými aktéry bojů, které před chvíli viděl na plátně. Nemůže tam tedy chybět válečný dříč Hawker Hurricane ani létající legenda Supermarine Spitfire, stejně tak jejich protivníci z Luftwafe (Messerschmidt Bf 109 a Bf110, Heinkel He 111). Ve stejné části jsou pak další letadla, která se podílela na válečném úsilí, např. tréninkový de Havilland Tiger Moth, Boulton Paul Defiant, Westland Lysander nebo Supermarine Wallrus, který přispěl k záchraně mnoha životů sestřelených letců. Tuhé boje připomíná vrak Hurricanu, který byl sestřelen v srpnu 1940 u Walton-on-the-Naze a jehož zbytky byly objeveny v roce 1973. Impozantním dojmem pak působí velký létající člun Short Sunderland MR5.

Další monotematickou halou je Bomber Hall, tedy hangár věnovaný bombardovacímu letectvu. I zde je možné najít letadla, na kterých létali čs. letci; zejména zmíníme „velouše“ (Vickers Wellington) a také čtyřmotorový Liberator. Další „kousky“ jsou neméně známé, tj. je tu „létající pevnost“ Boeing B 17, která byla častým hostem na protektorátním nebi, North American B 25 „Mitchell“, Avro Lancaster. Dále je tu v hezkém aranžmá vystaven vrak letounu Handley Page Halifax, který při jedné své misi (evidentně té poslední) přistál na zamrzlém jezeře Hoklingen v Norsku. Letadlo se pak potopilo skrz tající led a spočívalo na dně až do roku 1973 než ho tým specialistů RAF vytáhnul pomocí sudů naplněných vzduchem. Nadšenci nejdříve uvažovali o kompletní rekonstrukci, z důvodu technického stavu vraku pak od této myšlenky upustili – což je možná dobře, „éro“ je takové autentičtější. Poválečnou etapu rozvoje proudových bombardéru dokumentuje Avro Vulcan, který je tak velký, že ho na místě samém prostě nejde vyfotit vcelku. Patrně z důvodů vyplnění místa mezi letouny jsou vystavovány i dvě stíhačky a to dvoumístný Fw 190 A-8 a proudový Heinkel He 162.

Hala s označením „milníky letectví“ je takový trochu miš-maš, dle muzea obsahuje letadla, která svým pojetím nebo výkony byla zásadní pro vývoj letectví. Je zde průřez počínaje letadly jako je Blériot, dále stíhačkami z první světové války, následováno druhou světovou a konče opět tryskáči z doby nedávné. Kromě bojových typů jsou tu i typy nebojové, např. závodní Percival Mew Gull či Miles M 12. Ale opět je na co koukat, řada letadel je známých jako P 51 Mustang, reaktivní Me 262, de Havilland Mosquito nebo poněkud exotický Kawasaki Ki 100, který naštěstí pro americké letce přišel do služby až na úplném konci války. Dle informačních cedulí jediný dochovaný na světě.

Poslední halou, kterou jsem navštívil, byl tzv. historický hangár, čímž je míněno, že sbírka je v autentických hangárech RAF z první světové války. Tematická linie je ta, která obsahuje jen typy používané RAF (resp. jen letadla s výsostným označením RAF), opět v průřezu několika období. Kromě letadel jsou tu i vrtulníky. Za důstojné reprezentanty připomeňme oba Hawkery (Tempest i Typhoon), Kittyhawk, dále P 47 Thunderbolt, z proudové éry jsou zde Gloster Meteor a English Electric Canberra.

Co jsem nezmínil, je pochopitelně celá řada dalších artefaktů, které dokreslují historii letectví nebo válečné úsilí jako motory, bomby, servisní vybavení, vozidla, kombinézy, figuríny letců a velké množství fotografií a jiných obrazových dokumentů. V muzeu jsem strávil 3,5 hodiny a to je skutečně minimum na tak zajímavé místo. Návštěvník v dobré kondici zde klidně prožije celý den. V celém areálu je povoleno fotografování, takže si vezměte hodně velkou kartu do digitálu.

Krkonoše jsou naše nejznámější pohoří. Leží v severní části naší republiky a dělí se na Západní, Centrální a Východní Krkonoše. Nachází se zde nejvyšší hora naší republiky – Sněžka měřící 1602 m.n.m. Vysoká kvalita služeb a široká turistická nabídka láká tisíce návštěvníků každý rok. V zimě je to naše nejvyhledávanější destinace díky výborným podmínkám pro sjezdové i klasické lyžování a v létě díky desítkám turistických tras, cyklotras a širokou nabídkou kulturních akcí.

Lyžování v Krkonoších

Oproti minulému roku se ceny jednodenních permanentek výrazně nemění a v některých areálech dokonce zlevňují – Harachov, Jilemnice.

Nejznámější částí Krkonoš je Špindlerův mlýn, který se nachází na soutoku Labe a Dolského potoka v nadmořské výšce 710 metrů. Celý areál se skládá z několika středisek – Svatý Petr, Medvědín, Horní Mísečky, LV Davidovka, LV Labská, vleky Horal a Krakonoš. Skiareál Špindlerův mlýn provozuje 4 lanové dráhy a 11 vleků což dává dohromady 26 kilometrů sjezdových tratí. Zároveň je ve městě řada diskoték, barů, kino, dále je zde možnost návštěvy masáže či sauny.

Kdyby mi ještě před nedávnem někdo tvrdil, že průmyslová zóna kousek od centra Ostravy je vyhledávaným turistickým cílem, kde se dá strávit celý den, asi bych mu moc nevěřil. Při návštěvě areálu Hornického muzea OKD v Ostravě mi půlden, který jsem měl k dispozici, nestačil.

Landek je jedno z nejstarších osídlených míst v Evropě. První lidé se v okolí soutoku Odry a Ostravice usadili v éře lovců mamutů asi před 30.000 lety a doložené nepřetržité osídlení na Landeku trvá 23.000 let. Už tito první obyvatelé přišli na to, že černý kámen, který se místy objevuje na povrchu, nejen dobře hoří ale dává i víc tepla než dřevo. Stali se tak pravděpodobně prvními lidmi na světě, kteří využívali černé uhlí jako palivo. Starším využitím uhlí bylo jen spalování lignitu pravěkými lidmi v jižní Francii. Zdejší osídlení je součástí takzvaného pravěkého „civilizačního centra Evropy“, což je pás archeologických nalezišť táhnoucí se od rakouského Willendorfu přes Věstonice a Předmostí u Přerova až do Polska. Pravěké sídliště na Landeku bylo objeveno v roce 1924 při úpravě terénu pro výstavbu tenisových kurtů. Od té doby zde proběhlo již několik archeologických průzkumů. Hned při prvním průzkumu byla objevena i takzvaná Landecká (Petřkovická) Venuše. Tato ani ne pěticentimetrová figurka vyrobené z krevele je jediná pravěká ženská soška, která je štíhlá a má proporce odpovídající současnému ideálu ženské krásy.

Ve středověku na Landeku stával hrad vybudovaný někdy mezi 8. a 10. století k ochraně hranic českého státu jako protipól polského hraničního hradu ve Slezské Ostravě. První písemné zmínky pocházejí z roku 1256. Hrad byl během česko uherských válek v roce 1474 pobořen a sloužil pak jako zdroj levného stavebního materiálu pro lidi z okolních obcí. Zbytky hradu byly patrné ještě roku 1912. V dnešní době zde stojí rozhledna.

Velké změny začaly na Landeku na konci 18. století. V roce 1780 zde důlní měřič Schulz objevil výchozy černého uhlí a už v únoru roku 1782 zde začala pravidelná těžba štolovým způsobem. Dodnes jsou v lese na kopci patrné stopy mnoha větracích šachtic. Hlubinná těžba byla na Landeku zahájena roku 1835 hloubením jámy nazvané Ferdinandovo štěstí. V roce 1843 koupil důl vídeňský bankéř Salomon Mayer Rotschild. Za jeho éry zde byl v roce 1847 uveden do provozu nejstarší parní stroj v uhelném revíru. Nejdřív sloužil k čerpání vody, později jako těžní stroj. Současné jméno dal dolu Rotschildův syn Anselm, který jej zdědil roku 1859. Důl byl v činnosti až do 2. srpna roku 1991, kdy byla těžba ukončena. Během své činnosti tento nejstarší důl na Ostravsku dosáhl hloubky 900 metrů a jako v jediném z ostravských dolů, které byly v té době pro nízkou rentabilitu uzavírány, jsou zde zásoby uhlí prakticky vytěženy. V současné době funguje na Ostravsku jediný důl, kde probíhá pouze odčerpávání podzemních vod.

Ostravské hornické muzeum bylo založeno v roce 1987 v době, kdy na dole Anselm ještě probíhala těžba. Pro veřejnost bylo otevřeno o šest let později. Od roku 2000 má muzeum status odštěpného závodu OKD, a. s. a má za úkol nejen zajišťovat prezentaci firmy a její historie a péči o především technické památky, ale pečuje i o archiv OKD a spisovnu dolu Šverma. Archiv, o který se muzeum stará je největší firemní archiv v Evropě. Není divu. Za dobu těžby vzniklo na Ostravsku a Karvinsku asi pět set šachet. Jen na samotném Ostravsku jich bylo asi 380, z nichž mnohé byly přímo ve městě. V archivu jsou kromě plánů a technické dokumentace dolů uloženy i spisy asi sedmi set tisíc lidí, kteří prošli místními doly.

Muzeum není jen sbírkou mrtvých exponátů uložených ve vitrínách. Jedná se spíš o jakýsi hornický skansen, ve kterém byly některé objekty ponechány ve stavu, jako by lidé odešli a měli se sem zase normálně vrátit. Obrovským pozitivem muzea jsou místní průvodci. Tuto službu zde vykonávají bývalí zaměstnanci OKD. Mnozí z nich pocházejí z tradičních hornických rodin, takže místo obvyklého nabiflovaného, vlevo vidíte, vpravo vidíte, se zde setkáte s výkladem založeným na znalosti věci v příjemné míře prokládaným svérázným humorem. Zvídavějšímu návštěvníkovi pak hrozí, že se s průvodcem „zakecá“ o věcech, které se do základního výkladu prostě nevešly. Tomu také odpovídá uspořádání prohlídkových tras. Jsou tři a každá z nich trvá hodinu. Nedostatkem času nejvíc trpí úvodní expozice ve správní budově. Přeci jen se po úvodním výkladu průvodce člověk dívá na exponáty trochu jinýma očima. Bohužel čas ubíhá a většina návštěvníků spěchá, aby stihla fárání do dolu. Možná by stálo za to nechat tuto část volně přístupnou a dát v hodinových intervalech možnost vyslechnout výklad průvodce. Velmi dobře je udělaná průvodcovská trasa důlní expozice. Trasa prochází sklepními prostorami bývalé kompresorovny a zabíhá i do historických štol. I nezasvěcený návštěvník tu získá docela slušnou představu o podmínkách, v jakých se prakticky ručně těžilo uhlí v úzkých slojích Ostravska. Na části trasy je vidět i ukázka uhelného kombajnu používaného dodnes v karvinských dolech, kde se těží sloje s mocností dosahující několika metrů. Třetí návštěvnický okruh je věnovaný důlnímu záchranářství. Tato největší ucelená expozice svého druhu nejen u nás, ale i v Evropě, je umístěná v rekonstruované budově bývalých dílen. Kromě sbírky dýchacích a oživovacích přístrojů, z nichž nejstarší pochází z roku 1884, tu najdete i ukázky potápěčské a hasící techniky. V suterénu je pak v chodbě z ocelových výztuží nainstalovaná důlní záchranářská stanice v podobě, jak by vypadala při ostrém zásahu. V další chodbě je pak postavená ukázková výbuchu vzdorná pytlová hráz. Atrakcí zvlášť pro mladší návštěvníky je cvičný záchranářský polygon simulující různé druhy důlních děl. Je to zkrácená varianta polygonu, který důlní záchranáři používají při výcviku. Prostor se dá zadýmit a je možné tu simulovat i provozní hluk dolu. Součástí záchranářské expozice je i pietní místnost s pamětní plastikou se jmény záchranářů, kteří ve 20. století zemřeli při likvidaci důlních nehod.

Kromě uzavřených expozic najdete v areálu muzea i volně přístupnou výstavu důlní techniky, občerstvit se můžete ve stylové Harendě u Barborky a najdete tu i sportovní vyžití na tenisových kurtech, lodičkách či lanovém centru. Přece jen průmyslový areál je rozsáhlý a je potřeba jej rozumně využít. Areálem muzea a nejbližším okolím procházejí dvě naučné stezky – přírodovědná a geologicko-technická. Působí sice jako by byly ve stavu zrodu a trošku přehlednější značení a vedení tras by neškodilo, ale každopádně stojí za to se po nich vydat a objevit nejen dodnes patrné povrchové výchozy uhelných slojí, ale i kousek přírody možná i díky dolu jako zázrakem zachovaný uprostřed našeho nejprůmyslovějšího města.