Rubrika: Jídlo na cestách

Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor. U nás se moc nepoužívá, i když je k dostání ve všech supermarketech. Navíc je velmi zdravý. Podporuje trávení, pomáhá při nadýmání, zmírňuje nevolnost, a proto je doporučován v těhotenství, snižuje hladinu cholesterolu. A další předností je určitě i jeho cena.

Také v České republice můžete ochutnat spoustu tradičních pákistánských jídel. Většina z nich je hodně pálivá, což způsobují různé druhy chilli papriček. Chilli neodmyslitelně patří do pákistánské kuchyně. Evropané mají problém některá jídla pozřít hlavně kvůli tomu, jak jsou ostrá. I na to pákistánští kuchaři pamatují a k jídlu vám dají mističku s bílým jogurtem, který pálivost zmírní.

Výběr jídel je opravdu veliký. Jelikož Pákistán je muslimská země, nejí se tady vepřové maso. Můžete si vybrat z masa hovězího, kuřecího, jehněčího, zvěřiny a mnoha druhů ryb. Hlavně v severní oblasti Gilgitu, kde je hodně jezer, lidé loví ryby a pak je čerstvé připravují. V horách Gilgitu zase loví zvěřinu, která je tu mimořádně chutná.

Jako v „Básnících“, kde doktoři dostávali na vesnicích vajíčka, králíky a další naturálie, to funguje i tady. Můj švagr Adnan, který pracuje v bance v úvěrovém oddělení, každou chvilku přináší domů dárečky od lidí, kteří potřebují schválit úvěr. Jednou jsou to pstruzi, jindy maso z kamzíka, domácí máslo, třešně nebo jablka.

Pákistánské ženy jsou skvělé kuchařky. Snad i proto, že se učí od dětství, kdy pomáhají doma. Umět dobře vařit také zvyšuje šance dobře se vdát.

Vaří se zde ve velkém, protože rodiny jsou velmi početné. Vše je domácí výroba. Domácí nudle, chleba, máslo, jogurtový nápoj (lassi). Také zeleninu si rodiny pěstují na malých zahrádkách. Upřednostňují domácí vajíčka a mléko, které si kupují vzájemně mezi sousedy.

A co se tu vaří nejvíce?

Například byriani, což je dušený pokrm neboli kari obsahující maso, krevety nebo zelenina vařené s kořením a rýží. Keema – mleté hovězí maso, které se podává s bramborami, hráškem nebo květákem. Gosht palak – jehněčí maso se špenátem. Je tady ráj pro vegetariány. Vegetariáni mají problém vybrat si v českých restauracích. Tady je výběr opravdu velký. Mnoho druhů fazolí s velmi chutnými omáčkami, čočka, hrášek, květák, špenát, lilek. Toto vše se kombinuje s bramborami a různými omáčkami. Jako příloha se podávají roti chleby, což jsou placky z mouky a vody.

V pákistánských restauracích je samozřejmostí, že k jídlu dostanete karafu s pitnou vodou zdarma. Nepotřebujete tedy objednávat žádné další nápoje. Nekoupíte zde alkohol, muslimům je zakázán. Naopak budete překvapeni, kolik zde nabízí nealkoholických nápojů, mléčných koktejlů z čerstvého ovoce jako mango, banány, jablka. Podnebí je tu velmi horké, a tak spotřeba nápojů je obrovská. Jsou zde specializované obchody jen na nápoje.

A po jídle dezert?

Třeba halvu – upražená krupice na másle s přidaným sušeným ovocem nebo rozinkami. Když navštívíte cukrárny, je to svátek pro vaše oči. Všechno je tu barevné a co není barevné, to se dobarvuje. Najdete tu spoustu minizákusků z medu a oříšků všech možných tvarů a barev. Zákazníků je tu pořád dost. Často si nechávají dárkově zabalit výběr zákusků, když chtějí někoho navštívit.

Další pákistánské zajímavosti

Když vás cestou domů přepadne malý hlad, je tu celá škála nabídek, co si můžete koupit v malých obchůdcích nebo ve stáncích. Kuřecí maso připravované na uhlí, kebab, praženou kukuřici, mantu – těsto plněné masem, cibulí a kořením, připravené na páře a mnoho dalších malých pochoutek.

Jen náš český smažený sýr tady nenajdete. Když přišlo na vyprávění o české kuchyni, také jsem ho zmínila. Moje švagrová Aasia mi chtěla udělat radost a připravit ho pro mě. Jenže k dostání jsou jen trojúhelníčkové sýry Veselá kráva (Happy cow) dovezené z Rakouska. Obalila mi tedy tyto trojúhelníčky.

Stolování je v Pákistánu také odlišné. Sedí se na zemi okolo prostřeného ubrusu, kam se nanosí všechna podávaná jídla od polévky, roti chlebů, po hlavní jídla, dezerty, nápoje a dochucovadla.

Každý se obsluhuje sám. Jí se většinou rukama. Ulamovanými kousky roti chlebů se nabírá hlavní chod, ať už je to rýže, maso, omáčka nebo brambory.

Perlička na závěr

Bratranec manžela Sajid měl automobilovou nehodu. Uzdravil se a přišel na návštěvu s kusem masa. Později jsem se dozvěděla, že je zde zvykem přinést maso z poražené ovce jako poděkování za modlitby, když se někdo dostane z nemoci nebo vyvázne živý z nějaké nebezpečné situace. Podle islámské tradice se rozdělí maso na tři díly – pro chudé, pro příbuzné a z třetího dílu se připraví večeře pro lidi z mešity, kteří jsou zváni do domu k modlitbě.

Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor. U nás se moc nepoužívá, i když je k dostání ve všech supermarketech. Navíc je velmi zdravý. Podporuje trávení, pomáhá při nadýmání, zmírňuje nevolnost, a proto je doporučován v těhotenství, snižuje hladinu cholesterolu. A další předností je určitě i jeho cena.

Také v České republice můžete ochutnat spoustu tradičních pákistánských jídel. Většina z nich je hodně pálivá, což způsobují různé druhy chilli papriček. Chilli neodmyslitelně patří do pákistánské kuchyně. Evropané mají problém některá jídla pozřít hlavně kvůli tomu, jak jsou ostrá. I na to pákistánští kuchaři pamatují a k jídlu vám dají mističku s bílým jogurtem, který pálivost zmírní.

Výběr jídel je opravdu veliký. Jelikož Pákistán je muslimská země, nejí se tady vepřové maso. Můžete si vybrat z masa hovězího, kuřecího, jehněčího, zvěřiny a mnoha druhů ryb. Hlavně v severní oblasti Gilgitu, kde je hodně jezer, lidé loví ryby a pak je čerstvé připravují. V horách Gilgitu zase loví zvěřinu, která je tu mimořádně chutná.

Jako v „Básnících“, kde doktoři dostávali na vesnicích vajíčka, králíky a další naturálie, to funguje i tady. Můj švagr Adnan, který pracuje v bance v úvěrovém oddělení, každou chvilku přináší domů dárečky od lidí, kteří potřebují schválit úvěr. Jednou jsou to pstruzi, jindy maso z kamzíka, domácí máslo, třešně nebo jablka.

Pákistánské ženy jsou skvělé kuchařky. Snad i proto, že se učí od dětství, kdy pomáhají doma. Umět dobře vařit také zvyšuje šance dobře se vdát.

Vaří se zde ve velkém, protože rodiny jsou velmi početné. Vše je domácí výroba. Domácí nudle, chleba, máslo, jogurtový nápoj (lassi). Také zeleninu si rodiny pěstují na malých zahrádkách. Upřednostňují domácí vajíčka a mléko, které si kupují vzájemně mezi sousedy.

A co se tu vaří nejvíce?

Například byriani, což je dušený pokrm neboli kari obsahující maso, krevety nebo zelenina vařené s kořením a rýží. Keema – mleté hovězí maso, které se podává s bramborami, hráškem nebo květákem. Gosht palak – jehněčí maso se špenátem. Je tady ráj pro vegetariány. Vegetariáni mají problém vybrat si v českých restauracích. Tady je výběr opravdu velký. Mnoho druhů fazolí s velmi chutnými omáčkami, čočka, hrášek, květák, špenát, lilek. Toto vše se kombinuje s bramborami a různými omáčkami. Jako příloha se podávají roti chleby, což jsou placky z mouky a vody.

V pákistánských restauracích je samozřejmostí, že k jídlu dostanete karafu s pitnou vodou zdarma. Nepotřebujete tedy objednávat žádné další nápoje. Nekoupíte zde alkohol, muslimům je zakázán. Naopak budete překvapeni, kolik zde nabízí nealkoholických nápojů, mléčných koktejlů z čerstvého ovoce jako mango, banány, jablka. Podnebí je tu velmi horké, a tak spotřeba nápojů je obrovská. Jsou zde specializované obchody jen na nápoje.

A po jídle dezert?

Třeba halvu – upražená krupice na másle s přidaným sušeným ovocem nebo rozinkami. Když navštívíte cukrárny, je to svátek pro vaše oči. Všechno je tu barevné a co není barevné, to se dobarvuje. Najdete tu spoustu minizákusků z medu a oříšků všech možných tvarů a barev. Zákazníků je tu pořád dost. Často si nechávají dárkově zabalit výběr zákusků, když chtějí někoho navštívit.

Další pákistánské zajímavosti

Když vás cestou domů přepadne malý hlad, je tu celá škála nabídek, co si můžete koupit v malých obchůdcích nebo ve stáncích. Kuřecí maso připravované na uhlí, kebab, praženou kukuřici, mantu – těsto plněné masem, cibulí a kořením, připravené na páře a mnoho dalších malých pochoutek.

Jen náš český smažený sýr tady nenajdete. Když přišlo na vyprávění o české kuchyni, také jsem ho zmínila. Moje švagrová Aasia mi chtěla udělat radost a připravit ho pro mě. Jenže k dostání jsou jen trojúhelníčkové sýry Veselá kráva (Happy cow) dovezené z Rakouska. Obalila mi tedy tyto trojúhelníčky.

Stolování je v Pákistánu také odlišné. Sedí se na zemi okolo prostřeného ubrusu, kam se nanosí všechna podávaná jídla od polévky, roti chlebů, po hlavní jídla, dezerty, nápoje a dochucovadla.

Každý se obsluhuje sám. Jí se většinou rukama. Ulamovanými kousky roti chlebů se nabírá hlavní chod, ať už je to rýže, maso, omáčka nebo brambory.

Perlička na závěr

Bratranec manžela Sajid měl automobilovou nehodu. Uzdravil se a přišel na návštěvu s kusem masa. Později jsem se dozvěděla, že je zde zvykem přinést maso z poražené ovce jako poděkování za modlitby, když se někdo dostane z nemoci nebo vyvázne živý z nějaké nebezpečné situace. Podle islámské tradice se rozdělí maso na tři díly – pro chudé, pro příbuzné a z třetího dílu se připraví večeře pro lidi z mešity, kteří jsou zváni do domu k modlitbě.

Co všechno můžeme na Kypru zažít?

Jet na dovolenou na Kypr neznamená nutně „grilovat“ se na pláži a potloukat se po přelidněných letoviskách. Na Kypru je toho hodně k vidění. Kdo má zájem, ten odjíždí z ostrova plný nových a zajímavých zážitků. Může se rozhodnout, chce-li objevit Afroditin ostrov lásky a vydat se na cestu na místa spojená s bohyní lásky. A těch je na Kypru dost. Pro někoho bude vrcholem blaha okukovat všechny ty skvostné starořímské mozaikové podlahy hlavně v městě Pafos. Jiní plni obdivu budou putovat od jednoho půvabného kostelíku z byzantského období ke druhému a s úctou budou hledět na staré zachovalé fresky, které zdobí všechny kostelíky. Pro duše turistické je jako stvořený poloostrov Kamás a také pohoří Troodos. Oboje ocení i cyklonadšenci. A pokud odjedete na Kypr na jaře nebo na podzim, přibalte si i lyže, protože v pohoří Troodos jsou v tu dobu v provozu sjezdovky. A samozřejmě pro nás všechny jsou to i zážitky plné zajímavé gastronomie.

Ochutnáme Commandarii – Apoštola vín

Tak a nejdřív ochutnáme Commandarii. Commandaria je víno vyrobené z napůl usušených hroznů. Svou chutí připomíná jemné portské víno. Je výborné. Poutním a kultovním místem všech ctitelů tohoto kyperského vína je Colosssi – pevnost nedaleko Limassolu. Rytíři řádu sv. Jana, johanité, získali velké panství Kolossi západně od Limassolu. Z vinné révy, které se tam dosud výborně daří, dělali johanité sladké dezertní víno s 15 % alkoholu. Víno pojmenovali podle rytířského sídla Commandaria. Tak se ve 12. st. zrodilo první značkové víno na světě. Z někdejší Commandarie se v Kolossi zachovala pouze část, již dominuje hranolová věž s mostem před hradní příkop. Johanité byli podnikaví a víno vyváželi na královské dvory v Evropě. Při soutěži vín na dvoře francouzského krále Filipa Augusta v roce 1223 byla Commandaria nazvána „Apoštolem vín“. Její pití se potom stalo znakem kultury a vznešenosti.

I Karel IV. ochutnal Commandarii a pilo se i na počest Afrodity

Prvním Kypřanem, který navštívil Čechy, byl kyperský král Peter I. V dnešní době bychom mohli prohlásit, že to byl první kyperský turista u nás. Ten prý přivezl Commandarii našemu „otci vlasti“ Karlu IV., kterého prosil o podporu při další křižácké výpravě. Všichni víme, že „král Karel s Buškem z Velhartic vypili už mnohou sklenku spolu…“, a určitě si také pamatujeme ze školy, že to víno se zdálo trpké a tak sladká Commandaria určitě Karlu IV. moc chutnala, když ji „ku půnebí tiskl“. Karel IV. ji ale neměl tolik, aby ji mohl pít hojně.

Kyperské mýty vypráví o kyperské „Namě“, což bylo slaďoučké víno a hojně se pilo při pohanských oslavách svátku zrození bohyně lásky Afrodity, která se podle báje zrodila z mořské pěny v místě nazvaném Petra tou Romiou. A rozhodně si vybrala moc pěkné místo ke svému zrodu.

Kyperské meze snad nemají meze

Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná „tarmosalada“ a sezamová pasta s citronovou šťávou, olivovým olejem a česnekem zvaná „tachini“, také mistička s olivami a další miska s malými nakládanými papričkami.

Potom přijdou na řadu různé vynikající předkrmy, které většinou obsahují nějakou zeleninu, jako je chřest nebo špenát s vajíčkem, lilkový nebo pravý hummus, což je jakási omáčka či pomazánka z cizrny, olivového oleje, česneku a petrželky. Dále plněné vinné listy zvané „koupepia“, petržel s rajčaty a kořením, cuketa plněná masem a sýrem. No a nesmím zapomenout na „talatoúri“, což jsou řecké tzatziki. K ochutnání je také moussaka, naložená cibulka, zapečené žampiony, závitky s listového těsta plněné sýrem a šunkou, smažené kousky sladkých brambor. Už teď to vypadá jako v té slavné písničce „Představte si, představte si, co jsem měl dnes k večeři…“.

Ale to ještě zdaleka nejsme u konce s jídlem. To byly jen samé chuťovky, teď přijde něco hutnějšího. Téměř nikdy nechybí typický kyperský sýr holoumi. Je vyrobený ze směsi kozího, ovčího a kravského mléka s přidáním trošky máty. Podává se pečený nebo grilovaný s různým kořením, ale může se i smažit, vařit, strouhat a jíst jen tak čerstvý. Sýr holoumi se používal již před tisíci lety. Nevím, jak chutnal našim předkům, ale nám chutnal převelice. Potom se objeví talíře s masovými kuličkami a souvlaki, až se přísun masa rozroste na velké mísy plné vepřových, jehněčích a kuřecích pečení. Všechny šťavnaté a výborně upečené. A kdo by do sebe nedostal ještě výborné kléftiko ve velkém kameninovém hrnci, který je plný výborného měkoučkého skopového masa, pečeného ve velkých pecích se speciálním kořením. Uf, uff, ufff… Tak pokud se člověk prokouše tou horou jídla, tak mu hrozí, že praskne. Samozřejmě, že „meze“ si neobjednávají lidé ve dvou, ale je určeno pro větší skupiny strávníků. Ale stejně kyperské „meze“ nemají meze.

Pro milovníky ryb a rybích specialit je příhodné vyhledat rybí „meze neboli fish meze“. To pak sedíte u stolu plného ryb, chobotnic, olihní, sépií, krevet a krabů pečených, grilovaných, marinovaných a vodní tvorové na vás z talířku tupě zírají. Ať už na vás koukají nebo ne, stejně zaplní váš stůl od předkrmu až po velkou pečenou rybu na konec stolování, kdy už úplně odfukujete. Mořských potvůrek jste naplněni víc než vrchovatě.

Pivo, káva, ořechy

V kyperské gastronomii je hodně chutí převzatých z Řecka, ale i z arabského světa a anglický vliv je v kuchyni také poznat. Ale mnohé, co se používá v kyperské kuchyni se tak říkajíc sbírá u cesty, například kapary a kaparové výhonky, šneci, ale i máta nebo tymián.

K jídlu se pije místí víno, voda anebo místní pivo Keo. Na závěr přijde káva připravovaná na turecký způsob, buď středně sladká zvaná metrio, neslazená sketo nebo naopak velmi sladká gliki. Mléko se do ní nedává.

V pohoří Troodos se daří různým druhům ořechů, vedle vlašských a lískových jsou to také u nás neznámé ořechy zvané pekanové. I když vypadají jinak, chutí jsou velmi podobné vlašským ořechům. Hodně ovoce a ořechů se konzervuje nakládáním do oleje a medu, čímž vznikají vynikající, i když dost sladké cukrovinky, které často končí v zavazadlech turistů jako výborný suvenýr.

Co všechno můžeme na Kypru zažít?

Jet na dovolenou na Kypr neznamená nutně „grilovat“ se na pláži a potloukat se po přelidněných letoviskách. Na Kypru je toho hodně k vidění. Kdo má zájem, ten odjíždí z ostrova plný nových a zajímavých zážitků. Může se rozhodnout, chce-li objevit Afroditin ostrov lásky a vydat se na cestu na místa spojená s bohyní lásky. A těch je na Kypru dost. Pro někoho bude vrcholem blaha okukovat všechny ty skvostné starořímské mozaikové podlahy hlavně v městě Pafos. Jiní plni obdivu budou putovat od jednoho půvabného kostelíku z byzantského období ke druhému a s úctou budou hledět na staré zachovalé fresky, které zdobí všechny kostelíky. Pro duše turistické je jako stvořený poloostrov Kamás a také pohoří Troodos. Oboje ocení i cyklonadšenci. A pokud odjedete na Kypr na jaře nebo na podzim, přibalte si i lyže, protože v pohoří Troodos jsou v tu dobu v provozu sjezdovky. A samozřejmě pro nás všechny jsou to i zážitky plné zajímavé gastronomie.

Ochutnáme Commandarii – Apoštola vín

Tak a nejdřív ochutnáme Commandarii. Commandaria je víno vyrobené z napůl usušených hroznů. Svou chutí připomíná jemné portské víno. Je výborné. Poutním a kultovním místem všech ctitelů tohoto kyperského vína je Colosssi – pevnost nedaleko Limassolu. Rytíři řádu sv. Jana, johanité, získali velké panství Kolossi západně od Limassolu. Z vinné révy, které se tam dosud výborně daří, dělali johanité sladké dezertní víno s 15 % alkoholu. Víno pojmenovali podle rytířského sídla Commandaria. Tak se ve 12. st. zrodilo první značkové víno na světě. Z někdejší Commandarie se v Kolossi zachovala pouze část, již dominuje hranolová věž s mostem před hradní příkop. Johanité byli podnikaví a víno vyváželi na královské dvory v Evropě. Při soutěži vín na dvoře francouzského krále Filipa Augusta v roce 1223 byla Commandaria nazvána „Apoštolem vín“. Její pití se potom stalo znakem kultury a vznešenosti.

I Karel IV. ochutnal Commandarii a pilo se i na počest Afrodity

Prvním Kypřanem, který navštívil Čechy, byl kyperský král Peter I. V dnešní době bychom mohli prohlásit, že to byl první kyperský turista u nás. Ten prý přivezl Commandarii našemu „otci vlasti“ Karlu IV., kterého prosil o podporu při další křižácké výpravě. Všichni víme, že „král Karel s Buškem z Velhartic vypili už mnohou sklenku spolu…“, a určitě si také pamatujeme ze školy, že to víno se zdálo trpké a tak sladká Commandaria určitě Karlu IV. moc chutnala, když ji „ku půnebí tiskl“. Karel IV. ji ale neměl tolik, aby ji mohl pít hojně.

Kyperské mýty vypráví o kyperské „Namě“, což bylo slaďoučké víno a hojně se pilo při pohanských oslavách svátku zrození bohyně lásky Afrodity, která se podle báje zrodila z mořské pěny v místě nazvaném Petra tou Romiou. A rozhodně si vybrala moc pěkné místo ke svému zrodu.

Kyperské meze snad nemají meze

Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná „tarmosalada“ a sezamová pasta s citronovou šťávou, olivovým olejem a česnekem zvaná „tachini“, také mistička s olivami a další miska s malými nakládanými papričkami.

Potom přijdou na řadu různé vynikající předkrmy, které většinou obsahují nějakou zeleninu, jako je chřest nebo špenát s vajíčkem, lilkový nebo pravý hummus, což je jakási omáčka či pomazánka z cizrny, olivového oleje, česneku a petrželky. Dále plněné vinné listy zvané „koupepia“, petržel s rajčaty a kořením, cuketa plněná masem a sýrem. No a nesmím zapomenout na „talatoúri“, což jsou řecké tzatziki. K ochutnání je také moussaka, naložená cibulka, zapečené žampiony, závitky s listového těsta plněné sýrem a šunkou, smažené kousky sladkých brambor. Už teď to vypadá jako v té slavné písničce „Představte si, představte si, co jsem měl dnes k večeři…“.

Ale to ještě zdaleka nejsme u konce s jídlem. To byly jen samé chuťovky, teď přijde něco hutnějšího. Téměř nikdy nechybí typický kyperský sýr holoumi. Je vyrobený ze směsi kozího, ovčího a kravského mléka s přidáním trošky máty. Podává se pečený nebo grilovaný s různým kořením, ale může se i smažit, vařit, strouhat a jíst jen tak čerstvý. Sýr holoumi se používal již před tisíci lety. Nevím, jak chutnal našim předkům, ale nám chutnal převelice. Potom se objeví talíře s masovými kuličkami a souvlaki, až se přísun masa rozroste na velké mísy plné vepřových, jehněčích a kuřecích pečení. Všechny šťavnaté a výborně upečené. A kdo by do sebe nedostal ještě výborné kléftiko ve velkém kameninovém hrnci, který je plný výborného měkoučkého skopového masa, pečeného ve velkých pecích se speciálním kořením. Uf, uff, ufff… Tak pokud se člověk prokouše tou horou jídla, tak mu hrozí, že praskne. Samozřejmě, že „meze“ si neobjednávají lidé ve dvou, ale je určeno pro větší skupiny strávníků. Ale stejně kyperské „meze“ nemají meze.

Pro milovníky ryb a rybích specialit je příhodné vyhledat rybí „meze neboli fish meze“. To pak sedíte u stolu plného ryb, chobotnic, olihní, sépií, krevet a krabů pečených, grilovaných, marinovaných a vodní tvorové na vás z talířku tupě zírají. Ať už na vás koukají nebo ne, stejně zaplní váš stůl od předkrmu až po velkou pečenou rybu na konec stolování, kdy už úplně odfukujete. Mořských potvůrek jste naplněni víc než vrchovatě.

Pivo, káva, ořechy

V kyperské gastronomii je hodně chutí převzatých z Řecka, ale i z arabského světa a anglický vliv je v kuchyni také poznat. Ale mnohé, co se používá v kyperské kuchyni se tak říkajíc sbírá u cesty, například kapary a kaparové výhonky, šneci, ale i máta nebo tymián.

K jídlu se pije místí víno, voda anebo místní pivo Keo. Na závěr přijde káva připravovaná na turecký způsob, buď středně sladká zvaná metrio, neslazená sketo nebo naopak velmi sladká gliki. Mléko se do ní nedává.

V pohoří Troodos se daří různým druhům ořechů, vedle vlašských a lískových jsou to také u nás neznámé ořechy zvané pekanové. I když vypadají jinak, chutí jsou velmi podobné vlašským ořechům. Hodně ovoce a ořechů se konzervuje nakládáním do oleje a medu, čímž vznikají vynikající, i když dost sladké cukrovinky, které často končí v zavazadlech turistů jako výborný suvenýr.

Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku. Porto, ležící na severu Portugalska a druhé největší město v zemi, se chlubí výrobou a distribucí pětatřiceti druhů Portského vína a vším, co je spojené s jeho vznikem až po současnost. Posedět v jedné z místních hospůdek na břehu úchvatné řeky Douro, sledovat dřevěné bárky s pestrobarevnými plachtami, vychutnávat vůni léta a toto silné, dobré víno – to je město Porto a jeho kouzelná atmosféra, příjemně klidná, i uprostřed turistické sezóny.

{{reklama()}}

Údolí Douro – vinné regiony

Portské je často podáváno jako dezertní víno, nebo i aperitiv, suché, polosuché, v červené i bílé variantě. Vinice obklopující řeku Douro a její údolí se dělí do třech hlavních regionů, Baixo Corgo – nejzápadnější region po proudu řeky Corgo, zároveň nejvlhčí a nejchladnější, produkuje levnější odrůdy vína, rubínové a zlatohnědé barvy. Cima Corgo – region sušší a teplejší, produkuje víno vyšší kvality a pro pozdní sběr. Douro Superior – rozléhá se velmi blízko u hranice se Španělskem, patří k nejméně obdělávaným, díky obtížné navigaci na řece v těchto místech a celkové poloze se využívá spíše pro mechanizaci výroby.

Barcos Rabelos

Barcos Rabelos je portugalský název pro malé, dřevěné loďky, plachetnice, používané zhruba do šedesátých let jako transport pro převoz vína k dalšímu zpracování a poté k uskladnění. Od té doby došlo samozřejmě k modernizaci a dnes se k tomuto účelu používají speciální tankery. Barcos Rabelos jsou však stále naprosto neodmyslitelnou součástí Porta, jejich majitelé se o ně starají jako jiní o nablýskaná auta. Křižují řeku v hojném počtu a pyšně ukazují své barevné plachty, pořádají se závody. Vidět na nich můžete samozřejmě i původní dřevěné soudky, barely, v kterých bylo víno převáženo a tak jsou krásnou, nostalgickou připomínkou historie a tradic, na které jsou tu právem pyšní.

Porto – město průmyslu, historie a vína

Porto, jako hlavní město celé severní oblasti Portugalska, tu samozřejmě ovládá veškerou jeho politiku a ekonomiku, a je zároveň srdcem kultury.

Historické centrum Porta je na seznamu památek Unesco od roku 1996. Bohatá obchodní a průmyslová tradice zasahuje až do 15 století, dovoz zlata a dřeva z Brazílie podpořil prosperitu města.

Jasně červené střechy domů, hustě poskládaných vzestupně na obou březích řeky, úzké uličky s dlouhými schodišti, domy s otlučenou omítkou a prádlem pověšeným ven z oken, vůně opékaných ryb. Typické keramické obklady, krámky se suvenýry a stolky nabízejícími posezení u sklenky Portského vína, majestátní mosty spojující oba břehy a nesoucí svou vlastní historii. Porto a celý Portský okres je nejprůmyslovějším okresem v Portugalsku, na poli ekonomiky je stálým rivalem hlavního města – Lisabonu.

Architektura

Historické centrum Porta je architektonickým kulturním dědictvím a právě mosty v Portu nejspíš upoutají pozornost nejdřív. Kovový železniční most Dona Maria Pía, byl vybudován technikou Gustava Eiffela v roce 1877, most Doma Luíse I. spojuje město s Vila Nova de Gaia, městem, v jehož sklepech zraje portské víno, nejnovější je most Puente da Arrábida, který byl dokončen v roce 1963 a který nabízí nádherný výhled na město i oceán.

Portská katedrála – Sé do Porto – je jedním z nejstarších monumentů města a zároveň jedním z nejdůležitějších v románském slohu. Episkopální Portský palác – je rezidencí zdejších biskupů, důležitá ukázka portugalského pozdního baroka a rokoka. Palác da Bolsa – komerční palác vybudovaný v 19 století v neoklasicistním stylu, je jednou z hlavních turistických památek. Mezi další významné zajímavosti patří zahrady paláce de Cristal a barokní kostel Clérigos, ke kterému patří monumentální věž, dominanta a symbol města.

Portugalský folklór a tradice

Mezi každoroční tradice patří festival sv. Jana – 23 a 24 června, okna se zdobí vázami s bazalkou a večeří se čerstvé sardinky, vařené brambory a pije se červené víno. V ulicích se tančí a pořádají se různé přehlídky a sportovní aktivity.

Vinný festival – oslavuje se doba sklizně, poslední týden v srpnu, koná se velká degustace. Colombo festival – příchod Kolumba do Portugalska se oslavuje v třetím zářijovém týdnu, ulice oživí průvody, trhy a ohňostroje.

Přímo v Portu se např. v březnu koná Keltský hudební festival, jedním z nejvýznamnějších je tzv. Svatý týden – koná se v březnu nebo v dubnu – do ulic vyrazí obyvatelé v náboženském procesí, nesoucím kříž.

Náboženství

Portugalci jsou z více než 80% katolíci. Křest, svatba v kostele a poslední pomazání jsou zde samozřejmostí pro většinu obyvatel.

Patronkou země je sv. Fátima. Portugalci si potrpí na různé oslavy na počest svých svatých, kromě samotného náboženství jsou zastánci nejrůznějších pověr a mýtů. Portugalci mají velmi milou a vstřícnou povahu, jsou ochotní si s každým a o všem popovídat, nebo nabídnout pomoc. OBR.15

Lahůdky Portské kuchyně

Z Porta pochází mnoho delikates, kterými se pyšní Portugalská kuchyně. Tripas na Portský způsob – telecí dršťky, kuřecí a hovězí maso uvařené s mrkví a cibulí na sádle. Francesinha – velmi oblíbený snack, sendvič plněný několika druhy masa, zapečený se sýrem a přelitý zvláštní omáčkou ochucenou pivem. Mezi nejoblíbenější skvosty portugalské kuchyně patří také Bacalhau – sušená a nasolená treska, která se dá upravit dle portugalských znalců 1001 způsoby!

Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku. Porto, ležící na severu Portugalska a druhé největší město v zemi, se chlubí výrobou a distribucí pětatřiceti druhů Portského vína a vším, co je spojené s jeho vznikem až po současnost. Posedět v jedné z místních hospůdek na břehu úchvatné řeky Douro, sledovat dřevěné bárky s pestrobarevnými plachtami, vychutnávat vůni léta a toto silné, dobré víno – to je město Porto a jeho kouzelná atmosféra, příjemně klidná, i uprostřed turistické sezóny.

{{reklama()}}

Údolí Douro – vinné regiony

Portské je často podáváno jako dezertní víno, nebo i aperitiv, suché, polosuché, v červené i bílé variantě. Vinice obklopující řeku Douro a její údolí se dělí do třech hlavních regionů, Baixo Corgo – nejzápadnější region po proudu řeky Corgo, zároveň nejvlhčí a nejchladnější, produkuje levnější odrůdy vína, rubínové a zlatohnědé barvy. Cima Corgo – region sušší a teplejší, produkuje víno vyšší kvality a pro pozdní sběr. Douro Superior – rozléhá se velmi blízko u hranice se Španělskem, patří k nejméně obdělávaným, díky obtížné navigaci na řece v těchto místech a celkové poloze se využívá spíše pro mechanizaci výroby.

Barcos Rabelos

Barcos Rabelos je portugalský název pro malé, dřevěné loďky, plachetnice, používané zhruba do šedesátých let jako transport pro převoz vína k dalšímu zpracování a poté k uskladnění. Od té doby došlo samozřejmě k modernizaci a dnes se k tomuto účelu používají speciální tankery. Barcos Rabelos jsou však stále naprosto neodmyslitelnou součástí Porta, jejich majitelé se o ně starají jako jiní o nablýskaná auta. Křižují řeku v hojném počtu a pyšně ukazují své barevné plachty, pořádají se závody. Vidět na nich můžete samozřejmě i původní dřevěné soudky, barely, v kterých bylo víno převáženo a tak jsou krásnou, nostalgickou připomínkou historie a tradic, na které jsou tu právem pyšní.

Porto – město průmyslu, historie a vína

Porto, jako hlavní město celé severní oblasti Portugalska, tu samozřejmě ovládá veškerou jeho politiku a ekonomiku, a je zároveň srdcem kultury.

Historické centrum Porta je na seznamu památek Unesco od roku 1996. Bohatá obchodní a průmyslová tradice zasahuje až do 15 století, dovoz zlata a dřeva z Brazílie podpořil prosperitu města.

Jasně červené střechy domů, hustě poskládaných vzestupně na obou březích řeky, úzké uličky s dlouhými schodišti, domy s otlučenou omítkou a prádlem pověšeným ven z oken, vůně opékaných ryb. Typické keramické obklady, krámky se suvenýry a stolky nabízejícími posezení u sklenky Portského vína, majestátní mosty spojující oba břehy a nesoucí svou vlastní historii. Porto a celý Portský okres je nejprůmyslovějším okresem v Portugalsku, na poli ekonomiky je stálým rivalem hlavního města – Lisabonu.

Architektura

Historické centrum Porta je architektonickým kulturním dědictvím a právě mosty v Portu nejspíš upoutají pozornost nejdřív. Kovový železniční most Dona Maria Pía, byl vybudován technikou Gustava Eiffela v roce 1877, most Doma Luíse I. spojuje město s Vila Nova de Gaia, městem, v jehož sklepech zraje portské víno, nejnovější je most Puente da Arrábida, který byl dokončen v roce 1963 a který nabízí nádherný výhled na město i oceán.

Portská katedrála – Sé do Porto – je jedním z nejstarších monumentů města a zároveň jedním z nejdůležitějších v románském slohu. Episkopální Portský palác – je rezidencí zdejších biskupů, důležitá ukázka portugalského pozdního baroka a rokoka. Palác da Bolsa – komerční palác vybudovaný v 19 století v neoklasicistním stylu, je jednou z hlavních turistických památek. Mezi další významné zajímavosti patří zahrady paláce de Cristal a barokní kostel Clérigos, ke kterému patří monumentální věž, dominanta a symbol města.

Portugalský folklór a tradice

Mezi každoroční tradice patří festival sv. Jana – 23 a 24 června, okna se zdobí vázami s bazalkou a večeří se čerstvé sardinky, vařené brambory a pije se červené víno. V ulicích se tančí a pořádají se různé přehlídky a sportovní aktivity.

Vinný festival – oslavuje se doba sklizně, poslední týden v srpnu, koná se velká degustace. Colombo festival – příchod Kolumba do Portugalska se oslavuje v třetím zářijovém týdnu, ulice oživí průvody, trhy a ohňostroje.

Přímo v Portu se např. v březnu koná Keltský hudební festival, jedním z nejvýznamnějších je tzv. Svatý týden – koná se v březnu nebo v dubnu – do ulic vyrazí obyvatelé v náboženském procesí, nesoucím kříž.

Náboženství

Portugalci jsou z více než 80% katolíci. Křest, svatba v kostele a poslední pomazání jsou zde samozřejmostí pro většinu obyvatel.

Patronkou země je sv. Fátima. Portugalci si potrpí na různé oslavy na počest svých svatých, kromě samotného náboženství jsou zastánci nejrůznějších pověr a mýtů. Portugalci mají velmi milou a vstřícnou povahu, jsou ochotní si s každým a o všem popovídat, nebo nabídnout pomoc. OBR.15

Lahůdky Portské kuchyně

Z Porta pochází mnoho delikates, kterými se pyšní Portugalská kuchyně. Tripas na Portský způsob – telecí dršťky, kuřecí a hovězí maso uvařené s mrkví a cibulí na sádle. Francesinha – velmi oblíbený snack, sendvič plněný několika druhy masa, zapečený se sýrem a přelitý zvláštní omáčkou ochucenou pivem. Mezi nejoblíbenější skvosty portugalské kuchyně patří také Bacalhau – sušená a nasolená treska, která se dá upravit dle portugalských znalců 1001 způsoby!

Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.

Jsme na jednom z jižních Baleárských ostrovů – Mallorce, pro niž jsou typické hned dvě jídla. Prvním je studená, ze zeleniny připravovaná polévka gazpacho. Neméně charakteristické pro jižní oblasti Španělska jsou kořeněné klobásky chorizos. Své speciality má samozřejmě i na darech moře závislý sever země. Není to však překvapivě pokrm z ryb, ale naopak králík s oříšky a čokoládou připravovaný na víně. Východ si pro změnu zakládá na kvalitních vínech, ale proslulá je i jejich zarzuela – směs z darů moře vařená v jednom hrnci.

{{reklama()}}

Odhlédněme pro tuto chvíli od sušené šunky, marinovaných paprikových lusků, salátu z grilované zeleniny, kotlet na červeném víně, pstruhů na mandlích a dalších specialit a pojďme se bavit o jídle, které Španělsko proslavilo nejvíce. A tím je jednoznačně paella!

Sedíme v jedné z romantických restaurací na španělské Mallorce v městečku Porto Petro. Toto malebné letovisko patří k těm místům na Mallorce, kde opravdu zapomenete na shon a ruch všedního života. I když sedíme prakticky v centru městečka, jen občas k našim uším dolehne lehký náznak provozu z malého přístavu, vzdáleného pár desítek metrů. Ze zahradní restaurace zastíněné přístřešky se nabízí nádherný výhled na zátoku, s neslyšně se pohybujícími plachetnicemi a s mořskými vlnkami, které lehce dorážejí na břeh jen pár metrů od našich nohou. Svěží vítr v poledním horku příjemně ochlazuje, a my už ani nepřemýšlíme nad jídelním lístkem. Máme jasno! Jsme ve Španělsku – tedy paella! Toto jídlo, vzhledem připomínající naše rizoto, patří k základní nabídce snad všech španělských restaurací. Zatímco v Itálii se žádná hospůdka neobejde bez pizzy, to samé platí o Španělsku a o paelle. Toto vpravdě národní jídlo má pochopitelně spoustu variant a způsobů přípravy.

Ještě dříve, než k nám takřka neslyšně „připluje“ číšník, je třeba si říci, že k základním pravidlům španělského oběda patří, vyhradit si dostatek času. Stejně jako je tomu u jiných národů kolem Středozemního moře, i zdejší obyvatelé si potrpí na klid a pohodu při stolování. A kde jinde by to mělo platit více, než na ostrovech. Pozorný personál restaurace Vám poskytne dostatek času na výběr z jídelního lístku, ale zároveň vystihne tu pravou chvíli, aby přispěchal ke stolu a vyslechl návštěvníkovu objednávku. Hbitě zmizí a Vám poskytne dostatek času na ochutnávku některého ze zdejších kvalitních vín. A to vše probíhá v tak klidné atmosféře, jako kdyby člověk seděl někde doma na zahradě. Snad jen to moře je tu jaksi navíc.

Paella, kterou jsme si vybrali dnešnímu obědu, patří asi k tomu „nejklasičtějšímu“, co nám může španělská kuchyně nabídnout. Servírovaná je na nízké rovné pánvi, podle které získala i název. Za místo jejího původu je všeobecně považováno město Valencie na španělské pevnině, ale za oblíbené jídlo je považována i na ostrovech – Mallorcu nevyjímaje. Zatímco je nám šafránem zbarvená, pestrá rýžová směs servírována číšníkem na talíře, zjišťujeme, že k mořským ráčkům, slávkám – mořským škeblím a kuřecímu masu, se tu přidává ještě celá řada dalších ingrediencí. Jsou tu fazole, fazolové lusky, sépie, artyčoky, rajčata, papriky, česnek atd. Tedy bohatství chutí, které se slévá v konečný (a vynikající) festival chutí, vzájemně se dobře doplňujících.

Na paellu narazíte ve všech koutech Španělska a pokaždé Vám bude prezentována jako to nejlepší, co španělská kuchyně může nabídnout. I když se bude lišit v závislosti na místě, kraji, provincii, přesto vždy poskytne skvělý kulinářský zážitek nejen pro Vaše chuťové buňky, ale i pro oči i nos. Pokaždé v sobě bude mít španělskou pestrost, barevnost a pikantnost. A věřte, že stojí za to, této nabídky využít!

Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.

Jsme na jednom z jižních Baleárských ostrovů – Mallorce, pro niž jsou typické hned dvě jídla. Prvním je studená, ze zeleniny připravovaná polévka gazpacho. Neméně charakteristické pro jižní oblasti Španělska jsou kořeněné klobásky chorizos. Své speciality má samozřejmě i na darech moře závislý sever země. Není to však překvapivě pokrm z ryb, ale naopak králík s oříšky a čokoládou připravovaný na víně. Východ si pro změnu zakládá na kvalitních vínech, ale proslulá je i jejich zarzuela – směs z darů moře vařená v jednom hrnci.

{{reklama()}}

Odhlédněme pro tuto chvíli od sušené šunky, marinovaných paprikových lusků, salátu z grilované zeleniny, kotlet na červeném víně, pstruhů na mandlích a dalších specialit a pojďme se bavit o jídle, které Španělsko proslavilo nejvíce. A tím je jednoznačně paella!

Sedíme v jedné z romantických restaurací na španělské Mallorce v městečku Porto Petro. Toto malebné letovisko patří k těm místům na Mallorce, kde opravdu zapomenete na shon a ruch všedního života. I když sedíme prakticky v centru městečka, jen občas k našim uším dolehne lehký náznak provozu z malého přístavu, vzdáleného pár desítek metrů. Ze zahradní restaurace zastíněné přístřešky se nabízí nádherný výhled na zátoku, s neslyšně se pohybujícími plachetnicemi a s mořskými vlnkami, které lehce dorážejí na břeh jen pár metrů od našich nohou. Svěží vítr v poledním horku příjemně ochlazuje, a my už ani nepřemýšlíme nad jídelním lístkem. Máme jasno! Jsme ve Španělsku – tedy paella! Toto jídlo, vzhledem připomínající naše rizoto, patří k základní nabídce snad všech španělských restaurací. Zatímco v Itálii se žádná hospůdka neobejde bez pizzy, to samé platí o Španělsku a o paelle. Toto vpravdě národní jídlo má pochopitelně spoustu variant a způsobů přípravy.

Ještě dříve, než k nám takřka neslyšně „připluje“ číšník, je třeba si říci, že k základním pravidlům španělského oběda patří, vyhradit si dostatek času. Stejně jako je tomu u jiných národů kolem Středozemního moře, i zdejší obyvatelé si potrpí na klid a pohodu při stolování. A kde jinde by to mělo platit více, než na ostrovech. Pozorný personál restaurace Vám poskytne dostatek času na výběr z jídelního lístku, ale zároveň vystihne tu pravou chvíli, aby přispěchal ke stolu a vyslechl návštěvníkovu objednávku. Hbitě zmizí a Vám poskytne dostatek času na ochutnávku některého ze zdejších kvalitních vín. A to vše probíhá v tak klidné atmosféře, jako kdyby člověk seděl někde doma na zahradě. Snad jen to moře je tu jaksi navíc.

Paella, kterou jsme si vybrali dnešnímu obědu, patří asi k tomu „nejklasičtějšímu“, co nám může španělská kuchyně nabídnout. Servírovaná je na nízké rovné pánvi, podle které získala i název. Za místo jejího původu je všeobecně považováno město Valencie na španělské pevnině, ale za oblíbené jídlo je považována i na ostrovech – Mallorcu nevyjímaje. Zatímco je nám šafránem zbarvená, pestrá rýžová směs servírována číšníkem na talíře, zjišťujeme, že k mořským ráčkům, slávkám – mořským škeblím a kuřecímu masu, se tu přidává ještě celá řada dalších ingrediencí. Jsou tu fazole, fazolové lusky, sépie, artyčoky, rajčata, papriky, česnek atd. Tedy bohatství chutí, které se slévá v konečný (a vynikající) festival chutí, vzájemně se dobře doplňujících.

Na paellu narazíte ve všech koutech Španělska a pokaždé Vám bude prezentována jako to nejlepší, co španělská kuchyně může nabídnout. I když se bude lišit v závislosti na místě, kraji, provincii, přesto vždy poskytne skvělý kulinářský zážitek nejen pro Vaše chuťové buňky, ale i pro oči i nos. Pokaždé v sobě bude mít španělskou pestrost, barevnost a pikantnost. A věřte, že stojí za to, této nabídky využít!

V dnešní vyspělé cestovatelské době už nestačí jen krásná příroda a kulturní památky. Do popředí zájmu se dere i zážitek. Pro každého z nás zážitek znamená něco jiného, někdo touží po dobrodružství, někdo je „grilovací typ“, pro někoho je zážitkem adrenalin a pro jiného poznání. Ale drtivá většina lidí se kromě toho svého specifického zážitku shodne s ostatními na stejném zážitku, a tím je zážitek gastronomický.

Samozřejmě, jíst a pít se musí i při cestování. Ale nejde jen o to, hodit něco do žaludku. Čím dál tím více lidí touží si jídlo a pití užít. Myslím tím, ochutnat krajové speciality, vyzkoušet novinky i užít si typické jídlo. Ale jíst chtějí i naše oči, takže oceníme i lákavý vzhled jídla a završíme zážitek příjemným prostředím.

V létě jsem se toulala po Jižních Čechách a ochutnávala a často i vychutnávala svou gastropouť. Nejvíc mě lákaly pokrmy tradiční české kuchyně. Ale nejen to. A tak se se mou vydejte za gastronomickými zážitky do podmanivého koutu naší země.

A čím začít v kraji rybníků než rybou, která vám sice nesplní žádné ze tří přání, ale která je chutná, zdravá a typicky česká. Samozřejmě, že je to český kapr. Bohužel si ho většina lidí spojuje jen s vánočními svátky a to je moc škoda. Abych se ale přiznala, nikdy jsem „kapromilem“ nebyla. Ale to se změnilo po návštěvě restaurace Šupina v Třeboni. Nechala jsem si poradit zkušeným panem provozním a objednala jsem si kapří hranolky. Páni, v životě by mě nenapadlo, že by kapr mohl tak úžasně chutnat. Vážně jsem moc litovala, že nemám alespoň tři žaludky, abych je mohla vystlat touto dobrotou, kterou na jídelní lístek přivedli rodiče nynějších majitelů restaurací Šupina a Šupinka. Samozřejmě, že vám nikdo rodinný recept nedá, ale dozvěděla jsem se, že kapří kousky se nejprve máčejí v pikantní marinádě, potom se obalují v mouce, která se přesívá přes speciální filtr. Lahůdku si můžete ještě doplnit skvělou houbovo-koprovou omáčkou nebo říznou česnekovou s mandlovými plátky. Už se vám sbíhají sliny, že? A představte si, že se jen za víkend v plnou sezonu sní v této restauraci 140 kg kapřího masa.

Kdo dává přednost jiným rybám, přijde si také na své. Jen namátkou jmenuji rybí šampiony jako amur, lín, candát i vzácný úhoř, který pochopitelně patří k nejdražším jídlům, ale fajnšmekry dostává do extáze.

Restaurace jsou plné celý rok, protože jsou velmi populární nejen u domácích obyvatel, ale hojně je navštěvují lidé i z jiných krajů a samozřejmě i z nedalekých německy mluvících zemí.

A co vaří dobrého v Českém Krumlově v restauraci U malého Vítka? Řeknu vám, že samé dobroty a porce jsou královské. Protože je restaurace v srdci historického města, tak sem samozřejmě zavítá spousta zahraničních turistů. Ale nebojte se, že by ceník jídel zruinoval vaši peněženku. A pro milovníky historie je tady zvláštní, trochu nostalgická atmosféra, která člověku připomene, že se nachází v opravdu historické budově, která člověka dokáže přenést do časů dávno minulých, kdy tady hodovali naši předkové. A protože oni se kuchařskému umění oddávali v černé kuchyni, která je (světe div se) stále ještě funkční, tak je volba jídla asi jednoduchá. Přece si nenechám ujít delikatesu z pravé černé kuchyně. Podle pohádek pana Pingizera Krumlošovy pohádky se tady podává skvělé Krumlošovo překvapení a zapíjí se stejně skvělým českokrumlovským pivem Eggenberg. A protože bylo krásné slunečné počasí, pošmákla jsem si na svém jídle na letní terase. K zažívání šťavnatého stejku jsem přidala okukování plastik ozvláštňujících volné prostory a úsměv mi vykouzlily i poskakující děti, které tady mají možnost si pohrát.

Takže, když to shrnu, U malého Vítka najdete historii, umění, dětský smích, černou kuchyni, výborné mňamky a milé a ochotné lidi.

V Českých Budějovicích jsem schválně nezamířila do centra, ale žízeň jsem zaháněla – jak jinak – dobře vychlazeným Budvarem v motelu Pegast v Litvinovicích. To víte, že jsem také mrkla do jídelního lístku, kde jsem objevila osobité motto: Bůh stvořil jídlo a ďábel kuchaře. Fakt musím konstatovat, že se oběma dílo zdařilo. Ďábelský kuchař připravuje speciality na litěném roštu, jídla gratinovaná, teplé toasty, spousty palačinek a naprosto netradičně i pravý sibiřský boršč. Recept na něj má majitel od své babičky z Novosibirsku. Na dobroty sem chodí převážně domorodí obyvatelé, kteří se sem vypravují na víkendové rodinné obědy nebo jen tak, kvůli svému oblíbenému jídlu.

Majitel i kuchař v jedné osobě má ale v rukávu ještě jeden trumf. Mnoho let vařil v Rakousku, kde se naučil vynikající špecle – obdoba slovenských halušek. Já jsem si smlsla na restovaných špičkách ze tří druhů masa a k tomu špecle se smetanou. Mmmm, lahůdka. A protože ďábel je všudypřítomný, svedl mě ještě na sladké potěšení v podobě “ palačinky „: s ořechovou náplní s čokoládou a šlehačkou. I když bych předtím přísahala, že se do mně už nic nedostane, zmizela palačinka z mého talíře obdivuhodně rychle.

Když už člověk jednou je v Jižních Čechách, nemůže se dopustit takové hrozné chyby, aby nezavítal na Hlubokou, protože zdejší zámek je až notoricky známý. Po jeho návštěvě a příjemné procházce parkem mi vytrávilo, a tak jsem si vyhlížela nějakou osvěžovnu. Našla jsem ji v hráškově zelené budově, která nese jméno KA.PR. Ale pozor, nedejte se mýlit jménem, tady se nepodávají jen vodní živočichové na talíři, ale i živočichové z babiččina dvorečku. Stačí se rozhodnout. No ale jak, když nabídka v jídelním lístku je tak bohatá.…. ale když jsem se dozvěděla, že mají právě čerstvé pstruhy, tak jsem po jednom zatoužila a už mi ležel (ale ne u nohou) na talíři, a aby se na mně moc neusmíval, ďábel v podobě kuchaře ho přizdobil citronem a dal si práci se skvělými opečenými bramborami. Rybička si zaplavala v nealkoholickém pivečku a byla jím spokojená a ani jí žádné alkoholické grády nechyběly.

V restauraci bylo příjemně a mně také nic nechybělo. Ale svůdný hlas půvabné servírky mě zavál k představám kávičky a lívanečků s jahodami. No, odolejte úsměvu servírky a představám letní nadýchané sladkosti. Koneckonců jahody jsou ovoce, a to velmi zdravé. No, nejdůležitější je si svůj hřích zdůvodnit. A ke všemu ten hřích stál za to.

S plným bříškem a nádhernými gastro-vzpomínkami jsem ujížděla k domovu. Byla to krásná šťavnatá pouť. Ale abych se přiznala, provázeli mě vzpomínky i na krásnou přírodu, skvostné hrady a zámky, večerní romantiku i na představení sledované na otáčivé hledišti. Bylo toto hodně, na co jsem vzpomínala.