Rubrika: Zámky a letohrádky

V České republice je dost národních kulturních památek, kterým se věnuje podstatně méně pozornosti než jiným. Třeba jen proto, že jsou v oblasti příliš vzdálené od známějších a vyhledávanějších míst, tak jsou neprávem přehlíženy a opomíjeny. Dal by se mezi ně zařadit i zámek Kačina na Kolínsku, mimo jiné i proto, že byl dlouho uzavřený veřejnosti.

Nyní je však tento mimořádný objekt znovu přístupný a přesto, že je vzdálen 90 km od Prahy, stojí za to se sem vypravit, protože význam tohoto zámku a jeho okolí je rozsáhlejší a zajímavější, než se může na první pohled zdát.

Empírová hraběcí rezidence

Zámek Kačina stojí na místě zaniklé středověké vesnice jménem Kačín. Nechal jej postavit Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého, s výraznou pomocí dvou významných architektů – Johanna Philippa Joendla z Čech a Christiana Franze Schurichta z Drážďan. Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém architektonickém slohu u nás. Stavební návrh, předložený zmíněným drážďanským architektem, byl návrhem jedné z nejhonosnějších rezidencí své doby. Stavba probíhala v letech 1802 – 1823. Kolem zámku byl vytvořen nádherný anglický park, na jehož vzniku se podílel významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquine. Zámek patřil rodu Chotků do roku 1911. Poté došlo k několika stavebním úpravám během let 1927 – 1930 a během války došlo ke značnému poškození interiérů zámku. Zámek Kačina je ve státním vlastnictví od roku 1945.

Muzeum zemědělství a expozice českého venkova

Muzeum prezentující význam českého venkova je skutečně unikátní a svou odborností podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku. Expozice se zaměřuje na současnost i historii v oblasti zemědělství a potravinářství.

Tři samostatné prohlídkové okruhy mají více než 3000 m. První okruh nás seznamuje s pěstováním nejrůznějších druhů zemědělských plodin, chovem dobytka a koní a můžeme zde vidět ukázky nejrůznějších hospodářských řemesel od středověku po současnost. Tento okruh je možné projít samostatně bez průvodce, další dva už pouze s průvodcem. Druhý okruh je věnován zakladatelskému rodu Chotků a jeho historii, dozvíme se mnoho zajímavostí nejen o nich, ale i o pozoruhodném životě jiných předních českých šlechticů. Třetí okruh vás zavede do knihovny rodu Chotků a do zámeckého divadla a dále do zahrad a skleníků zahrnutých ve venkovní expozici, za pozornost stojí například zahrada léčivých bylin.

Akce a slavnosti na zámku Kačina

Každoročně se v areálu a zahradách zámku Kačina koná cukrářská pouť. Letos proběhla začátkem dubna a k vidění byla výroba mnoha druhů sladkostí, dortů, ale i květinových aranžmá a mnoho dalších atrakcí. Pokud jste tuto “sladkou“ pouť na Kačině nestihli, máte možnost si to vynahradit tradičními Chotkovskými slavnostmi, které se letos konají 24. května. Jedná se o slavnosti na počest stavitele a majitele zámku J. R. Chotka.

Na pozadí nádherného zámku a okolí, si můžete prohlédnout umění starodávných řemesel a zvyklostí v doprovodu dechovky, účastnit se mnoha soutěží a ochutnat výborné speciality staročeské kuchyně.

Ve dnech 1. 6. – 31. 10. se koná výstava s názvem “Mezi rančerem a kolchozníkem“, která prezentuje podrobný přehled evropského a světového zemědělství, nevyjímaje současnou situaci zemědělství českého.

Začátkem října probíhá také akce s názvem Hubertova jízda a slavnosti brambor, kterou provází ochutnávka likérů, výstava brambor a bramborové speciality. 13. prosince si pak můžete vychutnat tu pravou atmosféru venkovských Vánoc na Kačině – pečení vánoček, cukroví, domácího chleba a pečiva, čeká vás také výstava betlémů a pravá vesnická zabijačka.

Na zámku probíhala v nedávné době rekonstrukce, kvůli které musely být dočasně zrušeny tyto expozice – šlechtitelství a semenářství, lnářství, včelařství, potravinářství, cukrářství, venkovské stavby a řemesla. Nové expozice by měly být zpřístupněny znovu během letošního a příštího roku. Před návštěvou bude lepší podívat se přímo na webové stránky zámku, nebo se dotázat telefonicky, pro aktuální informace.

Venkovské sídlo Kačina – ráj filmařů i snoubenců

Bílý honosný zámek, stojící uprostřed nádherného parku, jehož půdorys je ve tvaru luku vyhnutého západním směrem, se svými čtvrtkruhovými kolonádami, iónskými a dórskými sloupy, mohl být jen těžko opomenut filmovými štáby a režiséry. Nejen pro tvorbu filmů a dokumentů, ale i pro natáčení komerčních snímků a reklam. Zámecké interiéry, zvláště pak přízemní kruhový sál, jsou skutečně reprezentační a připomínají spíše prostory paláce hodné královské rodiny, což zejména filmoví tvůrci mohou dobře využít.

Zámek, nanejvýš romantický, je samozřejmě k dispozici pro svatební obřady, jak v samotné kapli, nebo v tanečním sále, tak i v zámeckém parku, pro dokonalou atmosféru v hezkém počasí.

Jak, kudy a za kolik?

Zámek Kačina se nachází v obci Sv. Mikuláš a vede k němu červená turistická stezka z Kutné Hory přes Sedlec a Nové Dvory. Vlakem se vypravíte do Kutné Hory, hl. nádraží, na trati – Praha, Havlíčkův Brod, Brno. Z Kutné Hory pak vedou linkové autobusy přímo k zámku. Z Prahy je zámek Kačina vzdálen asi 90 km, přímo u zámku je velmi dobré parkování.

Vstupné do zámku je kolem 60 Kč, rodinné vstupné 150 Kč, děti a studenti 30 Kč. Otevřeno je většinou od 8.00 do 17.00, poslední prohlídka v 16.00, mimo státní svátky, více informací na webu zámku.

Jiné památky na Kolínsku

Kromě historické Kutné Hory, která je vzdálená jen několik kilometrů, je v okolí zámku Kačina i mnoho jiných památek, které stojí za pozornost. Přímo v Kolíně je k vidění např. radnice, chrám sv. Bartoloměje, kostel sv. Víta, mezi rarity patří úzkokolejná řepařská dráha, kostel sv. Václava v Nové Vsi, městské opevnění v Kouřimi, zámek Bečváry a mnohé jiné.

V České republice je dost národních kulturních památek, kterým se věnuje podstatně méně pozornosti než jiným. Třeba jen proto, že jsou v oblasti příliš vzdálené od známějších a vyhledávanějších míst, tak jsou neprávem přehlíženy a opomíjeny. Dal by se mezi ně zařadit i zámek Kačina na Kolínsku, mimo jiné i proto, že byl dlouho uzavřený veřejnosti.

Nyní je však tento mimořádný objekt znovu přístupný a přesto, že je vzdálen 90 km od Prahy, stojí za to se sem vypravit, protože význam tohoto zámku a jeho okolí je rozsáhlejší a zajímavější, než se může na první pohled zdát.

Empírová hraběcí rezidence

Zámek Kačina stojí na místě zaniklé středověké vesnice jménem Kačín. Nechal jej postavit Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého, s výraznou pomocí dvou významných architektů – Johanna Philippa Joendla z Čech a Christiana Franze Schurichta z Drážďan. Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém architektonickém slohu u nás. Stavební návrh, předložený zmíněným drážďanským architektem, byl návrhem jedné z nejhonosnějších rezidencí své doby. Stavba probíhala v letech 1802 – 1823. Kolem zámku byl vytvořen nádherný anglický park, na jehož vzniku se podílel významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquine. Zámek patřil rodu Chotků do roku 1911. Poté došlo k několika stavebním úpravám během let 1927 – 1930 a během války došlo ke značnému poškození interiérů zámku. Zámek Kačina je ve státním vlastnictví od roku 1945.

Muzeum zemědělství a expozice českého venkova

Muzeum prezentující význam českého venkova je skutečně unikátní a svou odborností podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku. Expozice se zaměřuje na současnost i historii v oblasti zemědělství a potravinářství.

Tři samostatné prohlídkové okruhy mají více než 3000 m. První okruh nás seznamuje s pěstováním nejrůznějších druhů zemědělských plodin, chovem dobytka a koní a můžeme zde vidět ukázky nejrůznějších hospodářských řemesel od středověku po současnost. Tento okruh je možné projít samostatně bez průvodce, další dva už pouze s průvodcem. Druhý okruh je věnován zakladatelskému rodu Chotků a jeho historii, dozvíme se mnoho zajímavostí nejen o nich, ale i o pozoruhodném životě jiných předních českých šlechticů. Třetí okruh vás zavede do knihovny rodu Chotků a do zámeckého divadla a dále do zahrad a skleníků zahrnutých ve venkovní expozici, za pozornost stojí například zahrada léčivých bylin.

Akce a slavnosti na zámku Kačina

Každoročně se v areálu a zahradách zámku Kačina koná cukrářská pouť. Letos proběhla začátkem dubna a k vidění byla výroba mnoha druhů sladkostí, dortů, ale i květinových aranžmá a mnoho dalších atrakcí. Pokud jste tuto “sladkou“ pouť na Kačině nestihli, máte možnost si to vynahradit tradičními Chotkovskými slavnostmi, které se letos konají 24. května. Jedná se o slavnosti na počest stavitele a majitele zámku J. R. Chotka.

Na pozadí nádherného zámku a okolí, si můžete prohlédnout umění starodávných řemesel a zvyklostí v doprovodu dechovky, účastnit se mnoha soutěží a ochutnat výborné speciality staročeské kuchyně.

Ve dnech 1. 6. – 31. 10. se koná výstava s názvem “Mezi rančerem a kolchozníkem“, která prezentuje podrobný přehled evropského a světového zemědělství, nevyjímaje současnou situaci zemědělství českého.

Začátkem října probíhá také akce s názvem Hubertova jízda a slavnosti brambor, kterou provází ochutnávka likérů, výstava brambor a bramborové speciality. 13. prosince si pak můžete vychutnat tu pravou atmosféru venkovských Vánoc na Kačině – pečení vánoček, cukroví, domácího chleba a pečiva, čeká vás také výstava betlémů a pravá vesnická zabijačka.

Na zámku probíhala v nedávné době rekonstrukce, kvůli které musely být dočasně zrušeny tyto expozice – šlechtitelství a semenářství, lnářství, včelařství, potravinářství, cukrářství, venkovské stavby a řemesla. Nové expozice by měly být zpřístupněny znovu během letošního a příštího roku. Před návštěvou bude lepší podívat se přímo na webové stránky zámku, nebo se dotázat telefonicky, pro aktuální informace.

Venkovské sídlo Kačina – ráj filmařů i snoubenců

Bílý honosný zámek, stojící uprostřed nádherného parku, jehož půdorys je ve tvaru luku vyhnutého západním směrem, se svými čtvrtkruhovými kolonádami, iónskými a dórskými sloupy, mohl být jen těžko opomenut filmovými štáby a režiséry. Nejen pro tvorbu filmů a dokumentů, ale i pro natáčení komerčních snímků a reklam. Zámecké interiéry, zvláště pak přízemní kruhový sál, jsou skutečně reprezentační a připomínají spíše prostory paláce hodné královské rodiny, což zejména filmoví tvůrci mohou dobře využít.

Zámek, nanejvýš romantický, je samozřejmě k dispozici pro svatební obřady, jak v samotné kapli, nebo v tanečním sále, tak i v zámeckém parku, pro dokonalou atmosféru v hezkém počasí.

Jak, kudy a za kolik?

Zámek Kačina se nachází v obci Sv. Mikuláš a vede k němu červená turistická stezka z Kutné Hory přes Sedlec a Nové Dvory. Vlakem se vypravíte do Kutné Hory, hl. nádraží, na trati – Praha, Havlíčkův Brod, Brno. Z Kutné Hory pak vedou linkové autobusy přímo k zámku. Z Prahy je zámek Kačina vzdálen asi 90 km, přímo u zámku je velmi dobré parkování.

Vstupné do zámku je kolem 60 Kč, rodinné vstupné 150 Kč, děti a studenti 30 Kč. Otevřeno je většinou od 8.00 do 17.00, poslední prohlídka v 16.00, mimo státní svátky, více informací na webu zámku.

Jiné památky na Kolínsku

Kromě historické Kutné Hory, která je vzdálená jen několik kilometrů, je v okolí zámku Kačina i mnoho jiných památek, které stojí za pozornost. Přímo v Kolíně je k vidění např. radnice, chrám sv. Bartoloměje, kostel sv. Víta, mezi rarity patří úzkokolejná řepařská dráha, kostel sv. Václava v Nové Vsi, městské opevnění v Kouřimi, zámek Bečváry a mnohé jiné.

Lednicko-valtický areál je od roku 1996 zapsán do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se na jižní Moravě, na pravém břehu řeky Dyje. Jeho největší dominantou je bezesporu novogotický zámek Lednice.

Trocha historie

Původní tvrz založili ve 13. století místní vladykové Adamar a Lipert z Lednice. Dalším vlastníkem byl významný rakouský rod Sirotků, který však své rodinné bohatství prohýřil. Pánem se stal rod Lichtenštejnů a mimo pětileté přestávky v 16. století jím zůstal až do roku 1945. V 16. století byla tvrz přestavena v renesanční zámek. Po celé 17. století byl zvelebován jako reprezentativní letní sídlo, kam přijížděli Lichtenštejnové z Valtic. Karel Eusebius z Lichtenštejna měl významný podíl na rozkvětu Lednicko-valtického panství. Zval a také štědře platil spoustu velkých umělců té doby. Vzniká komplex hospodářských budov, kašna, také barokní jízdárna a konírna podle návrhu Jana Bernhardta Fischera z Erlachu. K posledním velkým úpravám dochází v 19. století, kdy je zámek přestaven v anglickém novogotickém slohu, na východní straně je přistaven skleník, změnou procházejí také interiéry. Projektantem byl Jiří Wingelmüller, rakouský architekt, po jehož smrti dílo dokončil jeho asistent Jan Heidrich. Výsledkem je impozantní komplex budov o osmi křídlech se čtyřmi dvory, dvěma věžemi a skleníkem, ozdoben zámeckým parkem, nazývaným „zahrada Evropy“.

Interiéry

V reprezentačních místnostech zámku vás určitě zaujme řezbářské dílo zdobící podlahy, obložení zdí i kazetové stropy. Pozoruhodné je dřevěné schodiště ve vstupní hale, kde můžete vidět také velký mosazný lustr, který se svými 116 rameny na svíčky váží téměř 700kg. Prohlídka zahrnuje mimo jiné čínský kabinet s ručně malovanými tapetami, letní jídelnu či zámeckou knihovnu, kde můžete obdivovat nádherně vyřezávané schodiště vyrobené z jednoho kusu dřeva.

Zámecký park

Také zámecký park prošel několika úpravami. Založen byl v 16. století, postupně měnil svou podobu přes barokní, klasicistní až při své nejvýznamnější přeměně v začátku 19. století, kterou provedl zahradní architekt Fanti, dostal podobu romantickou. Byl přetvořen do tvaru hvězdy, vznikla zde řada romantických objektů a byl vybudován zámecký rybník s 15 ostrovy. Velká přestavba zámku v 19. století si vyžádala také změny v okolí. Park byl rozšířen a přebudován na francouzskou zahradu. Nachází se zde bohatá sbírka rostlin a dřevin.

Zámecký skleník je 92 m dlouhý, 13 m široký a 10 m vysoký. Jeho litinovou konstrukci podpírají sloupy ve tvaru bambusu ozdobeny dekoračními listy. Mezi původní mobiliář patří lavičky, keramická sedátka a čínská ohřívadla. Vodu do skleníku přivádí Maurská vodárna už od dob renesance. Teplotu zajišťuje staré parní topení, na které je napojena automatizovaná kotelna. Největší teplota je v části u zámku 18–25°C, uprostřed je 15–18°C a na druhém konci klesá až na 7–14°C. Mezi nejvzácnější sbírky rostlin patří cykasovité, nejstarší zástupce je 300 let starý. Uvidíte tropické kapradiny, palmy, spoustu kvetoucích rostlin atd.

Odpočinout si můžete při sledování letových ukázek dravců. Probíhají v určené hodiny, kdy se posadíte na tribunu a pak už se jen díváte, jak ptáci útočí na makety zvířat.

Jako dopravní prostředek v zámeckém parku můžete zvolit kočár, který jezdí po čtyřech trasách, nebo loďky na řece Dyji, jezdící od zámku k Minaretu a dále k Janovu hradu. V zámeckém parku je zakázáno jezdit na kole, můžete jej pouze vést vedle sebe.

Minaret

Minaret, tyčící se do výšky 60 m, stojí cca 1,5 km od zámku. Byl dokončen roku 1804. Na rozhledně jsou tři vyhlídkové ochozy, ze kterých je nádherný rozhled po okolí. Při cestě na ten nejvyšší musíte vystoupat 302 schodů. Základna rozhledny má tvar hranolu s arkádami, uvnitř je osm místností s orientální výzdobou, které však nejsou veřejnosti přístupné. Stavitelem minaretu byl Josef Hardtmuth, kterého jistě znáte jako vynálezce tužky a zakladatele firmy Koh-i-noor.

Informace čerpány z www.zamek-lednice.info , www.hrady.cz , www.breclav.info .

Město Duchcov najdeme v Severních Čechách na úpatí Krušných hor. Leží v okrese Teplice a je od nich vzdáleno 8 km. První písemná zpráva pochází z roku 1207. Město se nachází v nadmořské výšce 201 metrů. Na území žije 9002 obyvatel. Jeho dominantou je zámek, který nechal postavit Jan Bedřich z Valdštejna během deseti let. V letech 1675 až 1685 tak vznikl na místě staršího renesančního lobkovického sídla z konce 16. století podle plánů J.B. Matheye zámek nový a skvostný. Netrvalo dlouho a roku 1 707 byl rozšířen o dvě křídla a okolo něj byla založena barokní zahrada, práce na níž trvaly až do roku 1720.

Původně žili v Duchcově pánové ze Sulevic, kteří jej získali roku 1473. Později byl na tomto místě hrad pánů z Oseka a po roce 1570 zde vznikal zámek pro Václava Popela v Lobkowicz, který budoval Filip Vlach podle plánů Ulrica Aostaliho. Roku 1731 došlo po úpravě terénu k rozšíření zahrad a tyto plochy byly zajištěny opěrnými zdmi. Tím byly vytvořeny dobré podmínky k založení tzv. Knížecí zahrady. V letech 1967–68 se dočkala rekonstrukce v duchu baroka. V nižší části zahrady je květinový parter, při opěrných zdech byly vysazeny popínavé růže. Lomená osa zahrady vychází z bočního vstupu a je zakončena plastikou. Stromky jsou stříhané do jehlanů. Výškový rozdíl vyrovnává dvouramenné schodiště s drobnou kašnou s maskaronem. Dolní rozšířená část je oddělena od přírodního parku okrasnými jabloněmi. V letech 1812 až 1818 byly rozsáhlé zahrady upraveny na klasicistní přírodní park a klacisistně byly předělány i fasády zámku.

Barokní období v zámku vyvrcholilo stavbou hospitálu s kaplí Nanebevzetí P. Marie umístěnou na středu stavby s freskou V. V. Reinera. Hospitál byl nejspíš dílem litoměřického stavitele Octavia Broggia. Jeho maketu můžete dodnes spatřit při prohlídce interiérů zámku. Umělcem, který završil výzdobu špitálu, byl Václav Vavřinec Reiner. Již před rokem 1720 namaloval pro Jana Josefa Valdštejna rozsáhlý cyklus obrazů valdštejnských předků. Je možno je shlédnout na stěnách hlavního sálu zámku. Výzdobu tohoto sálu dokončil rozsáhlou nástropní freskou. Roku 1728 přišel do města znova, aby na žádost vyzdobil kapli špitálu. Reiner byl v té době umělcem známým a velmi žádaným. Ve své tvorbě rozvíjel dědictví Karla Škréty a říká se, že v mnohém navazoval na Petra Brandla. Co se týká fresek, byl jeho vzorem přítel Jan Kryštof Liška, který ho zřejmě zasvětil do této malířské techniky.

V roce 1956 a v dalších letech byla téměř třetina parku zasažena těžbou hnědého uhlí. Již zchátralý barokní hospitál mu padl za zbytečnou oběť. Byly zachráněny jen Reinerovy fresky, pro něž byla speciálně v zahradě parku vybudována stavba, kam byly stropní i další freskys ložitě umístěny. Nyní je opět z technických důvodů stavba dlouhodobě nepřístupná veřejnosti.

Pavilón speciálně pro tuto Reinerovu fresku projektoval v roce 1972 Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze podle návrhu prof. ing. arch. Jana Sokola. Koncepci pavilónu určovaly rozměry a tvar původní kopule, zachována musela být i výška fresky nad podlahou a osvětlení čtyřmi oválnými okny v kopuli. Stavba pavilónu byla zahájena zároveň s rekultivací zámecké zahrady. Stavbu prováděly Doly Julia Fučíka v Bílině a Inženýrské a průmyslové stavby v Praze. Mezi prvním výkopem 11. 5. 1973 a závěrečnou kolaudací počátkem roku 1976 bylo možno vidět celou řadu unikátních stavebních postupů, které byly nezbytné, protože životnost stavby v našich podmínkách má překročit 300 let. K nejtěžším pracím patřila přesná konstrukce kopule. Oprava a instalace fresky trvala až do 5. července 1982, kdy proběhla kolaudace hotového díla. Slavnostní zpřístupnění pavilónu s Reinerovou freskou se uskutečnilo 19. května 1983. Představy o uchování fresky pro veřejnost na 300 let byly sice krásné, ale realita je zcela jiná.

V srpnu jsem se tedy alespoň zúčastnila prohlídky zámku a zahrady s vodní plochou . Úžasným zážitkem je prohlídka hlavního sálu s Valdštejnskou rodovou galerií, kde na vás dýchne historie. Jinak uvidíte v interiérech historický nábytek od gotiky až do poloviny 19. století a tři místnosti (knihovnu, ložnici a pracovnu), kde žil známý a doslova věhlasný Benátčan Giacomo Casanova jako správce knihovny (bibliotékář) majitele zámku. Byla to spíše úloha čestná, ale finančně odměňovaná. V zámku je možné shlédnout i křeslo, ve kterém umělec života a lásky zesnul. Je na něm položena rudá růže. Roztomilé je, že se říká, když si na křeslo nějaký muž sedne a spočine, nasaje jeho energii a stane se stejně dobrým milovníkem jako mistr sám. Háček je jen v tom, že je křeslo nepřístupné a za provazem. Docela to chápu, protože by v něm byl jistě dávno vyseděn ďůlek.

Překrásná je v zámku výzdoba chodeb, kde si můžete prohlédnout grafiku ze 17. a 18. století, na většině z nich je motiv slavných Benátek. Zajímavá je i vojenská zbrojnice. V zámku bezesporu zaujme také biliárový pokoj, který je pojmenován podle zdařile rekonstruovaného monstrózního, čtyři metry dlouhého biliárového stolu z masivu. V pokoji jsou ale i jiné stolky pro hry, kombinované a patrové nebo sklopný stolek karetní. Celá místnost byla určena pro hry a zábavu a biliárový stůl má navíc nevídané osvětlení. Jedná se o soustavu ploch po obou stranách nad stolem, na každé z nich je umístěna svíce a za ní zrcadlo. Tím, že se plamen v zrcadle odrážel a tyto bloky jsou umístěné v řadách proti sobě byl celý čtyřmetrový stůl při hře dokonale osvětlen. Zatím jsem nikde nic obdobného neviděla. V rohu místnosti jsou vysoká a krásná kachlová kamna, do kterých se nakládalo zvenčí z chodby, aby panstvo nebylo při hře rušeno. Bývá to často na mnoha zámcích.

Při prohlídce knihovny (kde knihy nejsou původní a jsou dovezené z jiného zámku) na vás paní průvodkyně klikne a ve stěně za vámi s knihami odjedou do pozadí maskované dveře a světe div se, v komůrce za knihovnou sedí v celé své kráse maketa Casanovy píšícího za stolem…). Můžete si jej vyfotit podobně, jak to dělá i většina cizinců, kteří zámek navštíví. Je to výjimka. Projela jsem během letošního (2008) srpna sérii zámků a úplně ve všech je focení během prohlídky buď úplně zakázané, nebo se musí koupit povolenka zvlášť mimo vstupné.

Pokud vás zajímá bohatý život dobrodruha Casanovy, přijďte na prohlídku zámku nebo si jeho životopis přečtěte třeba na stránkách http://www.pru­vodce.com/duchcov/ . Dočtete se o něm, že byl nejen dobrodruh a svůdce žen, ale i to, že v noci na 25. července 1755 byl zatčen agenty benátské inkvizice a uvězněn v dóžecím paláci v lepším vězení, podstřešních Olověných komorách. Původně tam měl pobýt celých pět let, ale po patnácti měsících se mu podařilo utéct. Prokázal při tom mnoho důvtipu i odvahy. Nejen jeho život sám, ale i jeho spisovatelské dílo je hodno zastavení. Říká se, že nebýt na sklonku svého života právě tady v klidu na Duchcově, kde prožil posledních 13 let svého života, nestal by se proslulým spisovatelem, ale vzpomínalo by se na něj hlavně jako na cestovatele, dobrodruha a sukničkáře. Zemřel 4. června 1798 . Byl pohřben na hřbitově u sv. Barbory. Když byl „Starý hřbitov“ proměněn na park, zmizel i jeho hrob. Duchcovský „casanovista“ B. Marr se domníval, že roku 1822 v zámeckém parku nalezený, hrubě zpracovaný kámen je náhrobní kámen Casanovův, ale později se zjistilo, že to byl žertík duchcovských kameníků.

Když prodali Waldstein-Wartenbergové svůj duchcovský zámek státu, přestěhovali svoji knihovnu do Mnichova Hradiště včetně archivu a památek na Casanovu. Další část do Prahy a Doks. Až po roce 1945 se Casanovova pozůstalost z archivu a knihovny zase sešla v zámku v Mnichově Hradišti.

Na náměstí proti zámku nepřehlédnete druhou duchcovskou dominantu a to sloup Nejsvětější trojice, který vznikl v letech 1750 až 1760. Nechal ho vybudovat František Josef Jiří z Valdštejna. Barokní sousoší vytvořil v letech 1750–1760 duchcovský sochař Matyáš Kühnel. Při příjezdu do města mě nadchla úžasná budova gymnazia, kde se dalo nakouknout i do zahrady. Budova byla postavena v letech 1923–1926 podle projektu architekta Ladislava Skřivánka. Pokud budete ve městě nenechte si pohled na ni ujít.

Určitě pojedete i kolem obrovského rybníka se jménem Barbora a před vchodem do zámeckého nádvoří budete po levé straně obdivovat kostel Zvěstování Panny Marie, který byl prý dokončen v roce 1721 F. M. Kaňkou. Plány na výstavbu tohoto barokního skvostu však nechal vytvořit Arnošt Josef z Valdštejna již v roce 1696 stavitelem Marcem Antoniem Canevalou. Koncem 2. světové války a to 10. května 1945 byl kostel vypálen a při tomto zničujícím a rozsáhlém požáru byly nenávratně zničeny oltářní obrazy od V. V. Reinera a dřevěné nadživotní plastiky od Matyáše Brauna.

V Duchcově se dá prožít příjemný den. Můžete se zastavit i u kašny sv. Floriána, prohlédnout si Kapli sv. Barbory nebo sochu – pomník Karla Havlíčka Borovského. Pokud je dobré počasí, můžete skončit na duchcovském koupališti. Když prší je nejlépe navštívit místní muzeum, které sídlí v barokním domě s renesančním jádrem. Je jedním z nejstarších domů ve městě. Mají tady výstavní síň Jana Ignáce Poppela, kde se konají příležitostné výstavy. V badatelně je možné nahlédnout do písemností B. Marra o životě G. Casanovy. V atriu muzea je zachovaná část jinak téměř zaniklých hradeb a galerie historických kamenných reálií.

Najdete tady všechno. Krásné koupaliště s rozlehlou a čistou písečnou pláží a tobogánem, který hned vyzkoušela moje dcera. Píšou o něm, že má téměř 100 metrů délku a je vysoký devět metrů. Navíc jsou tu i stánky s občerstvením a placené a hlídané parkoviště. V Zákupech je toho ale co stojí za pozornost víc. Můžete vidět radnici založenou v 16. století. Je tu i kapucínský klášter, který kvůli špatnému technickému stavu není nepřístupný.

Za to je přístupný kostel, který byl vystavěn v letech 1550 – 1562. Je zdoben presbytářem s patrovými přístavky a sakristií. Celé zařízení kostela je pseudogotické. Nejzajímavějšími exponáty jsou sochy dvou světců z poloviny 18. století a obraz Nebeské Trojice také z poloviny 18. století. Kolem kostela je hřbitov, na jehož zdi se dochovalo sedm náhrobků z 18. století.

Ve městě zaujme ještě morový sloup se sousoším Nejsvětější Trojice ,1706 – 1710, dvorní sochař Anny Marie Františky Ondřej Dubke, a domy, o kterých se ví, že hodně z nich bylo přestavěno ve druhé polovině 19. století, nejspíše v souvislosti s prosperitou města způsobenou častou přítomností Ferdinandova dvora. I zvenčí působí monumentálně barokní zámek Zákupy s rozlehlou zahradou a jedním živým medvědem pod hradem. Dříve mívali dva, jeden ale umřel. Uvnitř zámku najdete rokokové interiéry.

O osídlení místa, kde jsou dnešní Zákupy jsou první zprávy už ze 14. století. V okolí dnešního kostela bývala německá obec a v okolí dnešního zámku česká obec. Časem splynuly obě dvě a staly se městem. Česky se nazývalo Zákupy a německy Reichstadt. Tehdy patřily rytířskému roku Pancířů ze Smojna. Na místě dnešního zámku stával už koncem 14. století na skále hrad.

Od 60. let 15. století vlastnili hrad Berkové z Dubé. Byl to významný severočeský rod, ale žádný z nich ničím nevynikal až Zdislav Berka z Dubé, původem docela chudý zbohatl až když se zasloužil a pomohl při volbě Ferdinanda I. Habsburského na český trůn a ještě ho celý život podporoval. Odměnou mu byly peníze, které dokázaly sloučit Zákupy a dalších pět vesnic z okolí s dvěma vzdálenějšími vesnicemi a celým milštejnským panstvím, k němuž patřilo město Cvikov a kolem devíti vesnic. Zdislav Berka nejdříve zastával úřad zemského sudí, později byl jmenován zástupcem (fojtem) v Horní Lužici (severně od nás, centrum v Budyšíně, která tehdy patřila k Českému království) a nejvyšším hofmistrem. Ačkoliv bylo známo, že král jinak věcnými a finančními odměnami šetřil, přesto pan Zdislav za svoji věrnost od něj získal mnoho výhod, ale i peněz a pozemkového majetku. Koupil si další panství Jablonné (v Podještědí) a do zástavy od panovníka získal panství Mělník. Na všech svých panstvích příliš nepobýval, protože se zdržoval více v Praze u svého panovníka. Jeho majetek, který tak krásně rozmnožil mu ale nebyl nic platný, protože ač sám byl třikrát ženatý, nepodařilo se mu zplodit jediného potomka, který by po něm majetek převzal. Po jeho smrti byl rozdělen dle jeho závěti dalším příbuzným.

Podařilo se mu ale přebudovat hrad na výstavní sídlo, rozsáhlý renesanční zámek s jedním patrem. Ten pak vlastnil po dobu 25 let Zbyněk Berka z Dubé. Byl to syn Zdislavova bratrance, nepříliš majetný. Díky stejné politice se mu podařilo rozšířit panství o panství Horní Police a podařilo se mu oženit s dcerou významného a bohatého šlechtice, Veronikou z Lobkovic. Na rozdíl od Zdislava, zplodil Zbyněk v rychlém sledu s Veronikou dvanáct potomků. Mnoho z nich ale zemřelo záhy ještě jako děti. Než roku 1578 Zbyněk zemřel zámek vyhořel. Byl rychle opraven, dodnes se zachovaly sgrafitové fasády na půdě na štítě.

Roku 1612 ale muselo být panství prodáno. Syn Jan zemřel v tomtéž roce co otec a syn Václav byl nezletilý a tak zámek před prodejem obhospodařovali poručníci. Novým majitelem zámku pak byl manžel Václavovy sestry Elišky, Jan Novohradský z Kolovrat. Ten ale zemřel již roku 1613 a jeho syn Zbyněk Novohradský během 30. leté války a protože byl bezdětný panství přešlo na jeho ženu Annu Magdalénu z Lobkovic.

Majitelé se střídali až vévoda Julius František nechal zámek přestavět do raně barokní podoby. Stavba se v ní dochovala dodnes. Přestavbu tehdy vedl nejdříve Domenico Orsi a později Julius Broggio. Barokní úpravy ale dokončila až vévodova dcera Anna Marie Františka. Ve druhé polovině 18. století se majitelé opět rychle střídali, zámek nebyl obýván a chátral, a to i poté, co ho r. 1805 získali Habsburkové.

Když r. 1848 odstoupil císař Ferdinand V., vládl v letech 1835 až 1848, zvolil si Zákupy (spolu s Ploskovicemi) za své letní sídlo. Měl epilepsii, na kterou tehdy neznali lék a obávali se jí. Lékaři doporučovali jen klid a neměnnost. Proto byl Ferdinand jako malý držen v absolutním klidu, nebyl ani vzděláván, nedovolovali mu ani žádná tělesná cvičení.Změnilo se to až v jeho devíti letech, když nastoupil nový vychovatel. Později byl oženěn s Marií Annou Karolínou, princeznou sardinskou. Podle přání jeho otce za něj ale vládla rada složená z knížete Metternicha a hraběte Kolovrata a do vlády zasahoval i císařův příbuzný arcivévoda Ludvík. Za revoluce roku 1848 Ferdinand V. v Olomouci, kam se s dvorem uchýlil, odstoupil. Ani on neměl děti, a tak se císařem stal jeho synovec František Josef I.

V zimě r. 1850 – 1851 a r. 1853 byly architektem Bělským provedeny drobné stavební úpravy, zejména však celý zámek nově vytapetován, vymalován a zařízen, protože před tím byl úplně zanedbán. Tyto práce vedl „dekoratér“ Josef Veselý z Prahy a prý na jeho doporučení byla výmalba stropů zadána pražskému malíři Josefu Navrátilovi. Byly i nově zařizovány a zdobeny jednotlivé pokoje a to ve stylu romantismu, chcete-li druhého rokoka. To obnášelo sounáležitost a kontinuitu, např. čalounění bylo shodné se závěsy a případně i s tapetou nebo výmalbou. Prostě všechno ladilo se vším, jak barvy tak vzory. Třeba v prvním salónu císařovny jsou dodnes stejné závěsy a potahy křesel. Císařovna se prý osobně podílela na zařizování zámku a sama si prý látky i vybírala. Proto právě sem Ferdinand s císařovnou až do své smrti přijížděli pravidelně každé léto. Císař měl mnoho zájmů, vynikala nad nimi botanika a zemědělství i hospodářství a tak se tady sám staral o statek, který před tím ztrátový začal vynášet. Dávali s manželkou i mnoho peněz na charitu a opravy kostelů a far a tak byl v okolí značně oblíben. Po jeho smrti dostal majetek císař František Josef I. a Marie Anna Karolína dožila na Pražském hradě.

Zámek pak býval opuštěný. Císař František Josef I. byl na zámku prý pouze dvakrát a to roku 1876, kdy tady jednal s ruským carem Alexandrem o otázkách Balkánského poloostrova, roku 1899 tu bydlel, když se v okolí konaly manévry armády. Prameny tvrdí, že jediný syn Františka Josefa I. korunní princ Rudolf a jeho manželka Štěpánka Belgická dleli v Zákupech pouze krátce roku 1881, dva měsíce po své svatbě a osm týdnů v létě roku 1882. Princ Rudolf se věnoval hlavně lovu v okolních lesích a na Novozámeckém rybníku u Zahrádek. Štěpánka, i když na několika lovech byla s ním , byla většinu času sama se svými dámami a cítila se opuštěná. Takovým životem došlo mezi manželi brzy k odcizení, které způsobilo 30. ledna 1889 tragédii na zámečku Mayerling, kde princ Rudolf pravděpodobně zastřelil nejprve svoji milenku a potom sám sebe. Novým následníkem trůnu byl jmenován synovec Františka Josefa I. František Ferdinand d´Este. R. 1889 byl též na manévrech, ale už tehdy měl neshody s císařem kvůli svému ohlášenému nerovnému sňatku, proto se odstěhoval do České Lípy. Do Zákup pak přijel pouze uzavřít sňatek s Žofií Chotkovou 1. července 1900. Svatba zde však proběhla velmi rychle a bez přítomnosti významných členů dvora. Oba manželé byli později, 28.6.1914, zastřeleni v Sarajevu, což dalo podnět k rozpoutání první světové války. Za první světové války zámek sloužil jako vojenský lazaret.

Veškerý habsburský majetek byl roku r. 1918 převzat státem, když vznikla samostatná republika. Muzeum, které tady bylo otevřeno roku 1936 zaniklo po Mnichovské dohodě, kdy zdejší kraj byl připojen k Německu. Správu zde převzaly říšské lesy a statky. V letech 1940 – 1941 byli v zámku ubytováváni Němci z neněmeckých oblastí, přesidlovaní do Říše. Po druhé světové válce celý komplex včetně zahrady převzala památková péče a nyní je součástí Národního památkového ústavu. Mezi léty 1977 – 1985 byl zámek z důvodu rozsáhlé rekonstrukce uzavřen.

Dodnes je překrásnou ozdobou zámku raně barokní Kaple, která byla přistavěna k renesančnímu zámku koncem 17. stol. Františkem Juliem. Můžete obdivovat oltář z kararského mramoru z druhé poloviny 19. století a nepřehlédnete na oltářním obraze sv. Františka z Assisi, kterému je kaple zasvěcena. Na oltáři je umístěna neogotická stříbrná monstrance. Na stropě je úchvatná barokní štuková výzdoba opravená v polovině 19. století sochařem Václavem Levým.

Zámek obsahuje klasické pokoje jako jiné zámky, pokoje císaře, pracovny, salony, jídelnu, hernu, přijímací kabinet, hudební kabinet, ložnici, převlékárnu, zajímavým je dětský pokoj, ačkoli Ferdinand V. děti neměl. Byl vystavěn a zařízen pouze pro děti příchozích návštěv, kde si hrály se svými vychovatelkami a spolu. Z hraček se tady zachovaly panenky s porcelánovými hlavami s parukami z pravých vlasů. Malá je vosková, v zelených šatech. Hračka na klíček, skládačka. Cínoví vojáčci, kuchyňka z měděného plechu, sáňky, to všechno si zde můžete prohlédnout. V prvním salonu císařovny mě zaujal strop s výjevy z jižních krajin jako Itálie a Balkán a portréty, na kterých je namalován Ferdinandův synovec a nástupce František Josef I. a jeho manželka císařovna Alžběta („Sisi“). V druhém salonu císařovny jsou ojedinělé obrazy, portréty, spíše obrázky francouzských šlechtičen, v rohu u okna , na kterých jsou šperky dívek zhotoveny ze sklíček. Pocházejí ze 17. století. Jako ženu mě pochopitelně zaujal pokoj se sbírkou porcelánu.

Ví se, že porcelánové kabinety byly oblíbeny ve šlechtických kruzích zejména v 18. stol. To se v Evropě začal porcelán vyrábět. První porcelánku založil v roce 1710 sasský král August II. Přestože tajemství výroby porcelánu bylo přísně střeženo, rozšířila se jeho výroba brzy do dalších evropských zemí a určitě to nebyla škoda. Právě tady jsou vidět ukázky nejznámějších evropských porcelánek (Míšeň, Vídeň, Berlín Sevres). Podle barvy potahů a nádobí je tady nazvána Modrá jídelna, která sloužila jen dvorním dámám a do mé oblíbené knihovny, ráda si je na zámcích prohlížím, se tady dá jen nahlédnout. Je tady převážně německá a francouzská literatura a převažují spisy o Napoleonovi a Orlíkovi.

Mé ještě oblíbenější místo na hradech a zámcích je zámecká zahrada. Tady si můžete chodit docela dlouho, má totiž dvě části a jednu poměrně rozsáhlou. První část je dodnes francouzský park, který je pozůstatkem původní barokní zahrady a je to ta menší část hned u příchodu do zámku. Ta byla šlechtěna a stavěna delší dobu, dodnes jsou zde dochované terasy, které zřejmě vznikly za Anny Marie Františky okolo roku 1700 se sochařskou výzdobou. Určitě se na nich podílelo větší množství umělců. V 19. století následně vznikl sousední přírodní anglický park, který vypadá nedávno z větší části zrekonstruovaný. Jeho osou je alej plná jírovců maďalů, která směřuje od vstupní brány do brány hospodářského dvora. Pro Ferdinanda V. zde kdysi byly postaveny skleníky. Zákupy Vás určitě nadchnou stejně jako mě, obzvlášť když si v nedaleké hospůdce dáte na závěr jako já staročeskou kachničku.

Prší? Se smutkem ve tváři pozorujete padající kapky deště a s každou z nich odplouvají vaše plány na výlet? Nevadí, jsou tu přece ještě hrady a zámky! Na ten v Hořovicích se ale můžete klidně vydat i v době, kdy je krásně a svítí slunce a obloha je zalitá jeho paprsky. Uvítá Vás totiž nádherně pěstěný park rozkládající se na východní straně města a jeho rozloha 6,4 hektarů Vám jistě připraví mnoho příležitostí k občerstvujícímu odpočinku jak na lavičkách pod vysokými mohutnými stromy tak někde na louce při pikniku.

A jaká je vlastně historie tohoto až překvapivě krásného místa? V roce 1685 se dcera posledního z hořovických Martiniců – Terezie Františka – provdala za Jana Františka hraběte z Vrbna a o pět let později na něj převedla svůj veškerý majetek po otci. Tímto se Vrbnové stali majiteli Hořovic a počátkem 18. století se rozhodli pro stavbu nového zámku v barokním stylu. Rod pánů z Vrbna se v Hořovicích udržel až do poloviny 19. století a výrazně se zasloužil především o rozvoj železářství v celém regionu.

Velký zámecký park zde byl zbudován krátce po dokončení zámku zahradním architektem Janem Ferdinandem Schorou v letech 1709–1714. Od prvopočátku se v něm mohla honorace procházet centrální cestou v ose parku, která byla a dodnes je lemována alejí lip. Cesta je zakončena tzv. Sluneční branou, která původně vedla do volné přírody. Dnes za ní stačí přejít silnici a pár bloků panelových domů. Za nemocnicí jste opět za městem, kde se vám otevře pohled do širokých luk a polí, která žlutě září až k dalekému obzoru. Pole, louky a stromy, remízky a silnice modeluje světlo do úchvatných výhledů do čisté přírody podmalované zpěvem ptáků a léčivým klidem.

V polovině 18. století prý býval v parku bazén obklopený čtyřmi pavilony. Nezachoval se stejně jako původní úpravy parku ve francouzském stylu. Už roku 1800 hrabě Rudolf z Vrbna nechal citlivě park upravit na přírodně krajinářský. Jen ta alej lip a centrální cesta zůstala. Park v průběhu staletí doznal ještě mnoha různých úprav, nejvíce jich bylo spjato s instalací sochy Fridricha Wilhelma Hessenského roku 1852, který byl prvním majitelem panství německého původu. Zámek prý původně koupil proto, aby jeho manželka Gertruda, se kterou žil v morganatickém svazku, mohla být povýšena do knížecího stavu. Paradoxně se toto panství stalo jediným, které rodu zůstalo k užívání po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866. Smrtí Jindřicha von Hanau v roce 1917 hořovická větev rodu zanikla a zámek připadl státu. V roce 1922 úspěšně uplatnil svůj dědický nárok na panství kurfiřtův pravnuk Jindřich, hrabě ze Schaumburgu a jeho rodina zůstala na Hořovicích do konce 2. světové války. Tehdy byl zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován státem a v jeho majetku se nachází dodnes. Další změny poplatné době spočívaly ve vykopání rybníka, který byl později zrušen a zatravněn, ve zbudování tenisových kurtů, které zde již rovněž nenaleznete stejně jako bazén na koupání v jižní části parku.

Park byl veřejnosti zpřístupněn roku 1945 a ta jej bezesporu využila. Konaly se zde lidové veselice a zábavy. Roku 1959, kdy bylo nutno vybudovat silnici k nemocnici byl park o několik desítek metrů zmenšen, což jeho kráse neubralo tolik jako pohled na panelové domy sídliště Višnovka přes zdi parku. Roku 1993 byl park revitalizován.

Čtvercový trávník člení pravidelný obrazec cest a procházka alejí vzrostlých lip musí být dnes stejně romantická jako bývala kdysi. Stromy Vám dají sílu a energii, čímž má tato část zahrady s čelním pohledem na zámek v sobě hluboký náboj.

A co když opravdu prší? Pak nastává opravdová příležitost s chutí prozkoumat zámecká tajemství, která jsou zahalena hávem jeho zdí. Můžete dokonce zvolit ze dvou okruhů a v rámci prvního shlédnout stálou výstavu ukázek umělecké komárovské litiny. Najdete zde různá zábradlí, kamna, mříže, ale i drobné šperky nebo busty, reliéfní portréty či figurální plastiky. Pochopitelně nebudete ochuzeni o nádherné zámecké interiéry. Jedním z nejzajímavějších je přijímací salón, který reprezentuje šest generací rodu Vrbnů, kteří se významně zasloužili o rozvoj celého panství. Mimořádností je na zámku umístěný zajímavý a cenný dokument, katastrální mapa právě tohoto panství, ručně malovaná zemským geometrem Janem Aloisem Kolbem roku 1756 na přání Eugena z Vrbna.

Nejzajímavější osobností z rodu Vrbnů prý ale byl všestranně vzdělaný šlechtic a podnikatel Rudolf. Jeho hraběcí slévárny v Komárově dosáhly evropského významu. Na zámku můžete shlédnout jeho pracovnu. Velmi zajímavé jsou i Červený, Modrý a Zlatý salónek. Nechybí ani typicky pánská místnost, salónek Lovecký. Velkou chybou by bylo opomenout oválný prostor, který vyplňuje zámecká knihovna se čtyřmi tisíci knihami, kde se nachází nejen prostor k jejich studiu, ale i místo ke klidnému rozjímání u krbu.

Na druhém okruhu se můžete pokochat hračkami a hrami malých aristokratů, tak jak se měnily v průběhu staletí. Jde o sbírku z období od 17. do poloviny 20. století. Najdeme zde jak hry „boje o vítězství“, tak expozici Království panenek. Poslední místnost s názvem Oslava pohybu zaujme beze sporu více muže než ženy. Zde si jezdí, létají a plují nejrůznější dopravní prostředky a to na vlastní pohon.

Ať už nám příroda nadělí jakékoliv počasí, zámek i park v Hořovicích určitě stojí za to.

Na pravém břehu Sázavy v zeleni na návrší nad městem najdete v rozlehlé zahradě překrásný a romantický renesanční zámek porostlý zelenými listy a schovaný za hradbami. Po vstupu Vás přivítá stříkající fontána a kouzelná zahrada plná vzrostlých stromů. Zámek je krásně vidět z altánku v zahradě. Jde o trojkřídlou dvoupatrovou budovu s třípatrovou věží, která je umístěna v jihovýchodním nároží. Hradby okolo zámku jsou zbytky pseudogoticky upravených hradeb a bašt. Dokonce zde najdete i části původního hradu, kterým je zbytek bašty za zámkem. V severozápadní části parku jsou dodnes hranolové věže.

Pár údajů z historie místa jsem našla na internetových stránkách města Zruč. Hodně mě překvapilo, kolik až majitelů se na místě vystřídalo. Město Zruč nad Sázavou je známo od roku 1335, kdy náleželo Heřmanovi ze Zruče. O dvacet let později již byla Zruč majetkem Petra z Orlíka a v roce 1364 patřila Ješku z Kolovrat. Kolovratům náležela Zruč až do roku 1433. Právě za Kolovratů byl zde ve 14. stol. nebo počátkem 15.stol. vystavěn původní gotický hrad.

Od roku 1433 je znám jeho majitel Milota z Chřenovic spřízněný s Kolovraty. Právě jeho potomci užívali jméno Zručtí z Chřenovic. Zdeněk Zručský z Chřenovic již roku 1547 prodal hrad Jindřichovi Střelovi z Rokyc a ten roku 1548 Janovi Černickému z Kácova. Ten ho měl v držení pouhých pět let a již roku 1553 jej prodal dál, Jiřímu Kalenicovi z Kalenic. Za Kaleniců v druhé polovině 16. stol. byl přestavěn původní hrad na renesanční zámek. Tomuto rodu náleželo zručské panství až do roku 1623, kdy bylo Albrechtovi Kalenicovi z Kalenic pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno.

Zkonfiskované panství koupil Arnold Perglar z Losentic. V roce 1642 je dcera Arnolda Perglara z Losentic, Bohumila Alžběta, prodala Markétě Mecerodové a ta ho roku 1657 postoupila Kryštofovi Hložkovi ze Žampachu. Majitelé Zruče se pak i po další staletí rychle střídali až roku 1781 zámek vyhořel. Protože i po té zde žádný majitel dlouho nevydržel, byla provedena jen nejnutnější oprava, aby budova zcela nezchřadla. Teprve v letech 1872 – 1878 za Jana Skrejšovského byla provedena rozsáhlá oprava a přestavba zámku.

Roku 1885 koupil zámek zbohatlý podnikatel železničních staveb Jan Schebek. Jeho syn, Adolf Schebek dal v letech 1891 – 1892 zámek přestavět v pseudogotickém slohu. Byla zbořena část hradeb a bašt dosud zachovalých na východní straně a v těch místech byla postavena nová pseudogotická vstupní brána do zámeckého areálu, která je velmi krásná a zámek zdobí dodnes. Bašty a části hradeb, které byly ponechány, byly také pseudogoticky upraveny a to jako altány a zahradní terasy. Ve stejném slohu bylo upraveno i torzo velké věže v severovýchodním rohu hradeb. Výrazně se tak změnil celý vnější vzhled zámku. Byly odstraněny starší fasády a budova dostala vzhled stavby z lomového kamene. Zámek byl nově zastřešen vysokou valbovou střechou. Celá stavba byla v té době vyšperkována několika gotickými štíty, věžičkami a vikýři.

V majetku Schebků zůstal zámek až do roku 1948, kdy přešel do správy Městského národního výboru a byly zde umístěny jeho kanceláře. V 90. letech 20. století byl zámek Schebkům v restitucích vrácen. V části zámku jsou i nadále kanceláře radnice a další část je po rekonstrukci přístupná veřejnosti. Na prohlídkovém okruhu přístupné části můžete vidět výstavu Království panenek, kterou obhospodařuje Klub panenky ČR. Panenky jsou zde z různých časových období i materiálů a sbírka se průběžně rozšiřuje a také mění. Uvidíte zde nejen panenky, ale i staré proutěné kočárky nebo jiné doplňky k panenkám. Panenky umístěné v zámku jsou poetické a mnohá z nás si vzpomene na své dny dětství a her. Některé z panenek a kočárků pamatují už jenom naše babičky.

Při mé návštěvě zámku v sobotu 31.5. 08 se zde právě konala slavnost. Na nádvoří tančila dětská skupina historického tance Mariane, dobová skupina CORMALEN a další. Slečny oděné za princezny z pohádek tady později tančily s malými holčičkami, které měly také princeznovské šatičky a korunky. Venku na nádvoří se točily v rytmu dobové hudby. Každé dítko si v zahradě mohlo nechat namalovat na obličej od zdatně kreslící slečny Denisy nějaký vzor. Největší zájem byl o motýly. V zahradě bylo plno stánků s roztomilými věcmi, od polodrahokamů až po loutky. Nechybělo ani občerstvení. Všude bylo živo a veselo a zahrada i nádvoří plné barev a hudby.

Vřele doporučuji návštěvu zámku i nečasté návraty do dětství. Procházka parkem pak příjemně prožitý den jen umocní.

Když se řekne D1, téměř každému se vybaví věčně ucpaná a na dopravní kolize bohatá dálniční spojnice mezi Prahou a Brnem. Pokud jsme někdy nuceni ji použít, naší snahou většinou bývá projet ji co možná nejrychleji. A tak se může velmi snadno stát, že přehlédneme nepříliš nápadné poutače, které nás zhruba po 35 km za Prahou vybízejí k návštěvě hned několika hradů a zámků. A na jeden z nich, bychom se v krátkém vyprávění dnes vypravili.

Český Šternberk je malebná vesnička lemující půvabný břeh řeky Sázavy. Cestou od dálnice budete projíždět krásnými listnatými lesy a budete-li zasněni tak jako já, lehce se vám může přihodit, že za jednou zatáčkou úplně přehlédnete malé parkoviště. A to by byla škoda, protože právě od něho vede cesta k jednomu z hradních skvostů v naší republice, hradu Český Šternberk. Hrad se díky kopci, na kterém stojí tyčí do výše a již po celé věky střeží klid všech, kteří zde nacházeli místo k životu. Ačkoliv je dnes již jiná doba a k ochraně životů hradu potřeba není, přesto jeho historie i současnost stojí za shlédnutí.

Prohlídku interiéru hradu lze absolvovat ve druhém patře. Patro první je totiž od roku 1992 obytné, protože právě v tomto roce získal rod Šternberků panství v restituci zpět. Právě zde dnes žije Zdeněk Šternberk s manželkou. Ač stár úctyhodných 84 let, přesto je nesmírně inspirující procházet hradními prostory s vědomím, že potomek starobylého rodu je opět přítomen. Prohlídka zpřístupněných prostor hradu trvá zhruba hodinu a rozhodně stojí za to. Budete-li muset nějakou tu minutu počkat než na vaši skupinu přijde řada, ničeho nelitujte. Ba právě naopak, využijte darovaný čas a ponořte se do úchvatných pohledů, které se vám z hradeb naskytnou. Něžné sázavské meandry, skalní masivy občas vykukující z hustých lesů nad řekou, nebo romanticky supící posázavský pacifik, který má v podhradí jednu ze svých mnoha zastávek. Věřte mi, že se vaše oko nenasytí do okamžiku, kdy se ozve hlas průvodkyně, až nepříjemně vás odtrhávající od krásy, kterou jste teprve začali vnímat.

První krásnou místnost, kterou při prohlídce spatříte, je Rytířský sál. Je zdoben nejen nádherným nábytkem, ale jsou zde na zdech po obvodu zejména barokní portréty vojevůdců z doby 30. leté války. Erby nad nimi symbolizují vztahy právě s rody Šternberků. Zajímavý je obraz Jiřího z Poděbrad, jehož první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka a ačkoliv erb nad jeho hlavou je erbem českých králů, v té době mu zdaleka ještě nepatřil, neboť panovnický trůn zemí Českých ho teprve čekal. K tomuto rozlehlému sálu patří i barokní kaple sv. Šebestiána, ke které se váže zvláštní pověst. Jednoho dne z ní prý vyběhl ohnivý pes a při svém útěku z hradu zanechal na jeho hradbách stopy. Budete-li mít štěstí a dopřejete-li svému srdci dávku vnímavosti, odnesete si nezapomenutelný zážitek z jejich nalezení.

Dalším místností je Žlutý, neboli Pánský salónek. I když se do těchto míst pánové jistě velmi rádi uchylovali a užívali si klidných chvil, přesto ani zde se nedokázali obejít bez možnosti obšťastnit se pohledem na krásné dámy. Jejich fantazie však i přesto patřila ženám vlastního rodu, takže zde můžete spatřit tzv. Dámu v bílém a Dámu v černém. Tou první je Františka ze Šternberka, jejíž manžel v Praze založil Akademii výtvarných umění a spolupodílel se na založení Národního muzea. Ale protože jedna dáma pánům obvykle nestačí, mohli se pokochat krásou i Karolíny ze Šternberka, která je babičkou současného hradního pána. Její obraz je namalován zvláštní malířskou technikou, takže ať už si stoupnete v místnosti do jakéhokoliv místa, vždycky budete mít pocit, že se vám dívá přímo do očí. V případě tak krásné ženy, je to však spíše vítaným zjištěním. Karolína velmi vášnivě sbírala porcelán a stříbrné miniatury. Právě tuto sbírku těsně před svojí smrtí pečlivě uschovala a byla objevena až o 40 let později synem místního správce ve sklepě pod haldou uhlí. Pověstný poklad hradu Šternberk tak pozbyl roucho své tajemnosti a je přístupný všem zájemcům.

Ačkoliv manžel Karolíny ze Šternberka Filip byl také sběratelem a sice dýmek, znám je především jako zanícený malíř amatér. Své umělecké vlohy měl možnost rozvíjet pod vlivem takových učitelů, jako byl například Alfons Mucha. Nejraději maloval vojenské a válečné motivy, ale jeho pozornost byla upřena také na koně. Vždyť po několik sezón byl dokonce hlavním rozhodčím Velké pardubické steapelchase. Jedním z jeho působivých obrazů je zachycení prusko – rakouské bitvy u Hradce Králové u Sadova, které ačkoliv se pro své mládí nemohl zúčastnit, přesto do válečné vřavy svoji postavu umístil. Jako jedinou ji však namaloval bez pokrývky hlavy, takže i když jediná, je nalezení Františka docela oříškem.

Vaší pozornosti jistě neujde, že v prostorách celého hradu je umístěno velké množství mědirytin s motivy z období 30. leté války a tehdejší doby. Tuto sbírku dal dohromady otec dnešního hradního pána Jiří, který jich shromáždil rovných 545 a je tak největší v Evropě. Není bez zajímavosti, že od roku 1949, kdy hrad zabrali komunisté, zde Jiří ze Šternberka pracoval jako kastelán a průvodce. Dobrodružné povahy jistě ocení prohlídku Loveckého salónu, kde kromě mnoha trofejí ulovených na panství Šternberků, je i krokodýlí kůže, kterou právě Jiří získal v roce 1907 na Ceylonu, který navštívil při své cestě kolem světa. Ta byla darem jeho rodičů za úspěšné složení tehdejší zkoušky dospělosti, dnes dobře známé maturity.

Až při své prohlídce budete procházet hradní jídelnou, neopomeňte fakt, že právě v těchto prostorách se natáčela pohádka o krásné Arabele. U kachlových kamen postávali Blekota s Mekotou a v ještě dnes otevřeném okně tehdy sedával černý havran coby Rumburak. Prohlídka hradu Český Šternberk skončí dřív, než byste očekávali. Ne pro svoji krátkost, ale protože budete natolik vtaženi do poutavého vyprávění, že přestanete vnímat čas. Dějiny rodiny Šternberků jso plny nesmírně zajímavých osobností, pohnutých osudů i lásek. Vzešli z nich vzdělanci, umělci, vojenští hrdinové, ale vždycky lidé, kteří svá panství využívali moudře, aby lidé žijící v jejich blízkosti mohli nikoliv přežívat, ale žít. Jejich návrat do prostor domova jim nemůžeme než ze srdce přát.

A snad právě pro to co vše museli putováním nelehkými dějinami prožít, půjdete-li chodbami druhého hradního patra, nezapomeňte, že jen o pár metrů pod vámi prožívá podzim svého života Zdeněk Šternberk s chotí. Návštěvníkům se nerozdávají papuče ani návleky, našlapujte tedy prosím opatrně, klid, který tím vytvoříte, si tito lidé již docela jistě více než zaslouží.

Řeka Sázava je motivem mnoha trampských písní a nejeden tulák s romantickou duší zde tráví chvíle, jejichž ozvěna v srdci mu pak pomáhá přežívat zcela opačnou atmosféru moderních měst. Od dávných věků se lidé uchylovali k řekám, jako zdroji životodárné vody a prožívali zde své životy více či méně v klidu a ústraní.

Pokud vás některé víkendové ráno přepadne neumlčitelná touha zaslechnout i jiné zvuky, než jsou jen auta, tramvaje či trolejbusy, zkuste se vydat tímto směrem. Můžete jet autem a z dálnice D1 odbočit u exitu Sázava, nebo vláčkem, který coby Posázavský Pacifik vás do těchto míst dopraví stejně pohodlně. Sázava je sice také město, ale skýtá mnoho krásných míst a ačkoliv se vám pak velkoměsto bude zdát ještě ošklivější, vaše srdce bude alespoň naplněno něčím krásným.

Město Sázava má nejen řeku, podél jejíž břehů se můžete hodiny a hodiny toulat, ale také klášter, jemuž se dnes budeme věnovat zejména. Jeho historie je spjata se jménem, které je nám Čechům více než drahé. Sv. Prokopem. Že nevíte o koho se jedná? No, možná jste tehdy ve škole chyběli, když se v dějepise tato postava probírala, ale nevadí, malé zopakování nikomu neuškodí.

Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi, jakémusi Vítovi a Boženě. Vzdělání získal ve slovanské škole na Vyšehradě a stal se knězem. Jelikož tehdy se kněží ještě ženit směli, měl se svojí manželkou syna Jimrama. Po určitých životních údobích se rozhodl pro asketický a poustevnický život právě v lesích Posázaví. Zde žil velmi prostě, mýtil les a obdělával půdu. Legenda praví, že místní obyvatelé ho spatřili jak zapřáhl ďábla do pluhu a popoháněl ho křížem. Je to jedno z vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou. Ať už legendy říkají cokoliv a jejich pravdivé jádro je sebenepatrnější, jistě to byl člověk velmi silného ducha. Cílevědomý, houževnatý a laskavý.

Díky knížeti Oldřichovi zde mohl založit poustevnickou osadu pro své žáky a později, roku 1032 dokonce klášter, jehož se stal za panování Oldřichova syna Břetislava prvním opatem. Díky vlivu bratří Cyrila a Metoděje na našem území, i zde se slavila a pěstovala slovanská liturgie ve staroslověnštině a vzdělanost. Sázavský klášter je znám především tím, že byl právě posledním místem v českém království, kde se udržela nejdéle, než byla bezezbytku vytlačena latinským obřadem. Roku 1204 byl Prokop prohlášen papežem Inocencem III za svatého jako první Čech. Patří tak společně se sv. Václavem, Ludmilou a Vojtěchem k patronům naší země. A jeho specialitou je ochrana horníků, zemědělců a vinařů.

Celý komplex se skládá z několika budov. Především je to klášter samotný, přebudovaný na zámek. Expozice Staroslověnská Sázava Vás zde uvede do časů Velké Moravy, prvního slovanského státu v Čechách. Stanete se svědky velkého kulturního vzestupu našich předků především díky slovanským apoštolům sv. Cyrilovi-Konstantinovi a Metodějovi. Setkáte se s Konstantinovým „vynálezem“, prvním slovanským písmem – hlaholicí. Můžete se pokusit číst ve starých rukopisech psaných slovanským spisovným jazykem – staroslověnštinou. Nakouknete do atmosféry 9. a 10. století, do doby rostoucí moci rodu Přemyslovců, budoucích vladařů celých Čech, ale i do života jejich konkurentů Zličanů a Slavníkovců. Dobu raného středověku Vám přiblíží další středověké latinské i staroslověnské rukopisy, které byly napsány v Čechách, nebo přímo na Sázavě.

V barokním refektáři kláštera s nástropní freskou známého Jana Karla Kováře na téma založení kláštera se potkáte s jeho zakladatelem a prvním opatem sv. Prokopem, dozvíte se o dramatu jeho svatořečení v roce 1204 Římem. Seznámíte se také i s téměř tisíciletými dějinami kláštera od dob první poustevnické osady až do dneška. V dalších sálech si připomenete některé ze zázraků sv. Prokopa tak, jak jsou sepsány v románských i gotických legendách a letopisech. A dozvíte se jakou souvislost má Sázavský klášter s pražským klášterem Emauzy, založeným císařem Karlem IV.

Skutečnou perlou prohlídky bude překrásná gotická kapitulní síň ze 14. století s unikátními malbami na téma života Panny Marie. Nechybí Madona v naději (Madona těhotná), Madona Sázavská (Madona kárající) ani šestnáct andělů na nebeské klenbě, každý s jiným klanějícím se gestem rukou. Nádhernou práci středověkých malířských mistrů podtrhuje neméně krásná architektura místnosti s křížovou klenbou, kterou podpírá unikátní bohatě zdobený střední pilíř s bazilišky, vytesanými v dolní polovině pilíře neznámými mistry kameníky. Není bez zajímavosti, že v 70. letech 14. století zde započala přestavba kláštera a zejména kostela, ale díky vleklým husitským válkám nebylo dílo nikdy dokončeno. Ze zamýšleného chrámu Panny Marie a sv. Jana Křtitele tak zůstalo až do dnešních časů jen torzo, které však působí natolik magickou atmosférou, že od něho nebudete moci odtrhnout zrak. V roce 1785 byl klášter zrušen a přešel do soukromých rukou. Jeden z majitelů Jan z Neuberku upravil klášter na zámek ve stylu novorenesance. Přistavěl věž s terasou, upravil interiéry a vytvořil pohodlné zámecké bydlení. Další zajímavostí v areálu kláštera je barokní kostel sv. Prokopa s milostným obrazem tohoto světce. V období baroka a také v roce 2006 údajně prodělal nevysvětlitelné, až zázračné proměny v jeho tváři.

Jako místo vysloveně odpočinkové, kde budete moci vstřebat vše co spatříte, je klášterní zahrada, jejíž kouzlo schované za zídkou a dřevěnými vraty, vás jistě překvapí. V samém středu zahrady s několika vzrostlými stromy se nacházejí základy kostela sv. Kříže z 11. století odkryté archeoložkou dr. Květou Reichertovou v 70. letech 20. století. V místě dnešní zahrady pravděpodobně již od počátků kláštera žila bok po boku sázavských mnichů malá osada laiků. Mnichové sloužili jí a ona jim. Archeologické průzkumy odhalili příbytky těchto lidí i řemeslné dílny. Pozoruhodný je půdorys kostela v podobě řeckého rovnoramenného kříže (centrála se čtyřmi apsidami). Jeho pravzorem byl kostel Anastasis neboli chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Zdá se, že sázavští mnichové se pro jeho stavbu inspirovali byzantskými kostely, se kterými se setkali během svého vyhnanství. Po zrušení kláštera Josefem II. (1785) upravili světští majitelé sázavského panství prostor na francouzskou zahradu a posléze v park. Časem se však o něj nikdo nestaral a postupně zarůstal v divokou pustinu. Té se však dnes již obávat nemusíte. Divoké doby jsou tytam a vás uvítá skutečně klidný a k meditaci i odpočinku nanejvýš vhodný prostor.

A až se pak budete branou kláštera vracet dějinami zpět, jistě mi dáte za pravdu, že Sázava, řeka i toto místo, si nevydobyli zájem trampů jen tak náhodou. A zasteskne-li se vám v týdnu po romantických zákoutích, nevěšte hlavu, takových nádherných míst je v naší zemi snad nepřeberné množství. Do dalšího víkendu jistě nějaké další objevíte.

Mezi dálnicí D1 a městem Benešov se nalézá zámek, který se netyčí již z daleka do výše a neláká k návštěvě davy turistů. Pokud si ho však někdo z vás jako cíl svého výletu vybere, objeví místo, ze kterého bude dozajista odcházet pozpátku. A ještě ve zpětném zrcátku svého vozu bude do poslední chvíle hltat očima poslední pohledy.

Romantické duše zde naleznou přebohatou pastvu pro svá srdce a ti z vás, kteří jsou svým založením spíše realisty, se budou možná cítit trochu nesví. To z toho, jak se ve vás bude polehoučku otevírat do té doby neznámý prostor pro vnímání krásna. Zámek Jemniště má totiž kouzelnou moc, která vdechnuta do vtahující atmosféry, vás pohltí již na parkovišti před objektem. Jakmile na zámek poprvé pohlédnete, rezervujte si pro jistotu dostatek času, genus loci tohoto místa, vás totiž jen tak ze své malebné náruče nepustí.

Nejde pouze o básnický obrat. Vždyť zámek ke svým hostům vztahuje přívětivé dlaně v podobě nádherně zdobeného železného plotu s malou, ale půvabnou dvoukřídlou barokní bránou.

Jakmile překročíte její hranici, ocitnete se v prostředí upraveného parku, který svými decentními rozměry na vás dýchne kouzlem domova. Na levém pilíři vstupní brány si povšimněte několika zvonků. Za pozornost stojí zejména kombinace jejich označení. Dovolat se můžete na firmu zajišťující catering, dále do svatební agentury a v neposlední řadě si uvědomíte, že v prostorách zámku i dnes bydlí a žije rodina Šternberků. Ale pojďme si udělat malý výlet do historie.

Zpráva o vsi jménem Jemniště pochází již z roku 1381. Tehdy na jejím území stávala nevelká tvrz s vodním příkopem. Majitelem byl jakýsi Beneš z Cimburka. Roku 1717 však panství koupil František Adam z Trauttmansdorffu, původem ze staré štýrské rodiny. A protože jeho potřebám staré sídlo již nepostačovalo, rozhodl se postavit nedaleko od vsi zámek nový. Stavba započala roku 1724 a již v říjnu 1725 byla dokončena natolik, že mohla být vysvěcena zámecká kaple sv. Josefa. Autorem projektu byl slavný český architekt František Maxmilián Kaňka. Ačkoliv zámek roku 1754 až na zmíněnou kapli zcela vyhořel a František Adam byl nucen ho obnovit, nedošlo od té doby k žádným zásadním změnám jeho podoby. Máte tak možnost spatřit stavbu, reprezentující architekturu vrcholného baroka.

Roku 1868 zakoupil od knížete Windisch-Graetze panství Zdeněk hrabě Šternberg, majitel nedalekého panství Český Šternberk (prapradědeček současného majitele). Ačkoliv byl zámek do roku 1943 v držení rodiny Mensdorff-Pouilly, do které se přivdala Terezie ze Šternberka, díky tomu, že neměli s manželem potomky, zdědil nárok na Jemniště jejich synovec, Jan Bosko Šternberg (* 1936). Do rukou Šternbegů se zámek s velkostatkem navrátil roku 1995. Současným majitelem Jemniště je jeho syn Jiří, který se svou rodinou obývá levé křídlo zámku.

Zámek je patrová stavba, jejíž průčelí je směrováno k benešovské cestě a lipové aleji. Jistě vás zaujme elegantní štít s balkonem, který jen umocňuje pozvání ke vstupu do jeho vnitřních prostor. Přízemní budovy po stranách sloužily k hospodářským účelům. Na hlavní zámeckou budovu se napojují téměř v pravém úhlu a vytvářejí právě onen podmanivě malebný prostor předvstupního parku, neboli čestného nádvoří. To je zdobeno benátskou kašnou, zimostrázovými živými plůtky, sloupovitými zeravy a tisy. Čím více se budete k průčelí zámku přibližovat, tím více budete mít neodbytný dojem, že v jeho prostorách se právě odehrává koncert. Ale není tomu tak. To jen z několika reproduktorů se pro potěšení návštěvníků line krásná, klasická hudba. Budete-li mít pocit, že jste se ocitli v době knížat, baronů či jiných šlechticů a co nevidět k vám ze zámku vykročí sám kníže Šternberk, možná nejste tak daleko od pravdy. Doby se samozřejmě nevracejí, ale zámecký pán dost možná vše naaranžoval tak, aby se kadý, kdo jeho sídlo navštíví, cítil alespoň na okamžik někým cenným, váženým a vřele vítaným.

Pokud by se vám zdálo, že jste se všech dojmů nasytili až po okraj, zdaleka jste nespatřili vše, co zámek nabízí. Kromě příjemně zařízené kavárny nalevo od vstupu do areálu zámku, vás ještě očekává krásná zámecká zahrada a děti jistě ocení něco na způsob malé zoologické zahrady. A myslím, že nejen děti. Je mi čtyřicet a nemohl jsem se odtrhnout od něžné srnky, která se lehce a zprvu bázlivě otírala o moji dlaň.

Jakmile se osvěžíte v prostorách zmíněné kavárny, velkými dřevěnými vraty můžete vstoupit do zahrady. Vstupného nelitujte, bohatě vám to vrátí v podobě nezapomenutelných zážitků. Nejprve se zajděte podívat za zámek. Jeho zadní průčelí je totiž obráceno do parku a za F. A. Trauttmansdorffa se jednalo o park francouzský, pro který byly typické přísné geometrické linie,sochy a fontány. Často byl využíván k pořádání zahradních slavností a k témuž účelu byly vybudovány i dva zahradní pavilony. Na přelomu 18. a 19. století byla barokní zahrada přeměněna v romantický anglický park. Jedinou připomínkou někdejšího francouzského parku je tak úprava čestného dvora a nově založený libosad na pravé straně zámku. A pak už můžete pustit své děti aby se pokochaly zvířaty, která zde jsou umístěna. Dvá krásní papoušci kakadu molučtí, dva docela malí klokánci, srnky, krásné hnědé kozy, které budou bojovat s jemnými srnkami o vaši přízeň a mnohá další.

Zámek Jemniště je místem, kde můžete strávit i celý den. Záleží jen a jen na vaší vnímavosti a schopnosti rychle vstřebávat prožitky. Nemusíte spěchat, ale ať už zde prožijete hodinu, nebo celý den, až budete z těchto míst odjíždět, vždycky budete míst pocit, že to bylo málo. A to je jistě neklamnou známkou toho, že jste tu nebyli nadarmo.

Ačkoliv polabská nížina pro svůj rovinatý ráz mnoho lidí k toulkám neláká, lze zde nalézt místa, která jistě stojí za zhlédnutí. Lysá nad Labem k takovým zastavením jistě patří. Necelých 40 km na východ od Prahy se zvedá nevelký vrch, který již v dávných dobách raného středověku byl zván Lysý. Snad od něho získala místní kupecká osada svůj název.

Nejstarší písemná zmínka o Lysé nad Labem je zaznamenána v Kosmově kronice a souvisí s dobou úmrtí knížete Oldřicha v roce 1034. Je velmi pravděpodobné, že zde již tehdy existovala ves. Z historických pramenů se k roku 1052 váže další událost spjatá s Lysou. Tehdy kníže Břetislav I. založil nedalekou staroboleslavskou kapitulu a ustanovil, že po smrti velmože Mutiše má kapitule připadnout i Lysá. Zřejmě zde již stával opevněný knížecí dvorec. K roku 1244 jsou zachovány písemné zprávy o kapli sv. Desideria, která se nacházela v dnešním klášterním areálu (zbořena byla při budování kláštera augustiniánů v roce 1737). Od konce 13. století městečko patřilo k věnným městům českých královen.

Důležitý zlom nastal v roce 1291, kdy královna Guta zavedla v Lysé emfyteutický systém (právní řád). Před počátkem 90. let 13. století byla Lysá již rozvinutější sídelní aglomerací, což dokládají tři sídliště pod zámeckým vrchem s rotundou sv. Desideria a se správním a hospodářským areálem (lokalita není známa). V roce 1291 došlo ke zřízení fary zřejmě i farního kostela sv. Jana Křtitele se hřbitovem ve východní části protáhlého vidlicovitého náměstí (od roku 1741 byl užíván jen jako hřbitovní kaple sv. Barbory). V rozsáhlé a složitě uspořádané uliční síti vyrostla postupně zástavba převážně zemědělského charakteru. Z první poloviny 16. století pocházel kostelík (snad s funkcí zámecké kaple) Narození Panny Marie, který stával na zámeckém vrchu při staré rotundě. Základy kostela zbořeného v roce 1737 současně s rotundou, byly odkryty archeologickým průzkumem v roce 1997. V roce 1548 se panství dostává do držení královské komory. Ve 2. polovině 16. století byl zdejší hrad přestavěn na renesanční zámek.

Ve 40. letech 17. století se majitelem panství stal generál Jan Špork a po jeho smrti věhlasný František Antonín Špork, kterému Lysá patřila v letech 1684 – 1722 a 1734 – 1738. Lysá se pod Šporkovým vedením opět pozvedla, a to na úroveň předních českých rezidenčních šlechtických měst. Spadá sem barokní přestavba zámku i zřízení okrasné zámecké zahrady s vynikající sochařskou výzdobou (Matyáš Braun, jehož sochy zdobí dnes zeď kolem kostela sv. Jana Křtitele-zejména socha sv. Jeronýma). V letech 1700 – 1704 vznikla při rotundě a kostelíku Narození Panny Marie rezidence augustiniánů bosáků, kteří se v Lysé usadili v roce 1713. Ale již ve 30. letech 18. století byl na místě těchto církevních staveb postaven nový klášter s kostelem. Z let 1719 – 1741 pochází i nový farní kostel sv. Jana Křtitele na severozápadním konci náměstí Bedřicha hrozného, zřejmě podle návrhu Fr. M. Kaňky. Do tvůrčího víru byla zatažena i okolní volná krajina, kde vznikly velkolepé barokní komplexy pousteven s kaplemi, špitály, daňčí obora s letohrádkem na břehu Labe, lovecký zámek a další stavby, doplněné o vynikající sochařská díla.

Pokud se do Lysé dostanete, rozhodně si nenechte ujít alespoň prohlídku zámku a přilehlých zahrad. Z celého města jsou tím nejhezčím, co zde můžete spatřit. Do svého zajetí vás vtáhne tichá a klidná atmosféra francouzského parku, jehož vzhled je stále udržován v perfektním stavu. Pokochat se můžete mnoha sochami od žáků Matyáše Brauna a zvlášť sochy všech měsíců v roce by neměly uniknout vaší pozornosti.

Protože interiér zámku již dlouhá léta slouží jako Domov důchodců, budete se muset spokojit pouze s prohlídkou jeho venkovní podoby. I ta však rozhodně stojí za vynaloženou námahu, zejména pokud si svoji návštěvu naplánujete na poslední srpnovou sobotu, kdy se zde každoročně konají kulturním programem bohatě obsazené Slavnosti hraběte Šporka. Budete-li mít štěstí, spatříte našeho zámeckého pána na vlastní oči i s jeho krásnou chotí.