Rubrika: Parky a zahrady

Park na náměstí 14. října najdete v Praze 5 na Smíchově. V podstatě jde o plochu před smíchovským Národním domem a kdysi Smíchovskou tržnicí, dnes pobočkou Městské knihovny a okolo kostela sv. Václava. Park není velký, pouhých 0,36 hektaru a nachází se v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Veskrze jde o relaxační plochu obestavěnou z několika stran typickými smíchovskými domy, jejichž krásná okna, průčelí, sošky mi často berou dech.

Kostel sv. Václava na Smíchově je novorenesanční trojlodní basilika s dvěma padesátimetrovými věžemi z let 1881 až 1885 postavená podle Antonína Barvitiuse staviteli Linhartem a Mildem. Krytina obou věží je z měděného plechu s dvěmi báněmi a kříži. Postranní lodi jsou kryty černým štýrským plechem, krytina apsidy je také měděný plech a krytina hlavní lodi je z břidlice. Sochy před hlavním oltářem jsou od Čeňka Vosmíka. V průčelí vedou do svatyně tři vchody–; hlavní portál do hlavní lodi a dva do postranních lodí. Nad hlavním portálem je majolikový reliéf sv. Václava se dvěma anděly. Nad postranními portály reliéfy sv. Anežky a Hroznaty. Nad reliéfy jsou dva výklenky s kamennými sochami. Mezi nimi se nachází obraz na skle, který představuje Madonu s Ježíškem. V postranních lodích jsou umístěna figurální okna představující 12 apoštolů. Na každé straně jich je šest, a každá dvě okna jsou úzce spojena. Mezi nimi jsou nástěnné malby. Do hlavní lodi jde pod kazetovým stropem 14 jednoduše zdobených barevných oken. Zajímavá je také křížová cesta uvnitř chrámu vyznačená 14 dřevěnými kříži. Základy kostela sahají 7 m hluboko.

Roku 2007 proběhla obnova prostranství před kostelem dle návrhu akademického architekta Jakuba Cajthamla a to tak, aby se plocha okolo kostela co nejvíce přiblížila klasickému uspořádání odpovídajícímu náměstí. Proto byla celá plocha nově vydlážděna, přibyla zeleň a osvětlení. Byly odstraněny nevhodné asfaltové povrchy a nově vydlážděný prostor se více otevřel návštěvníkům. Na místo čtyř odumírajících stromů zde bylo nově vysazeno devět vzrostlých lip, které tak navazují na stávající výsadbu kolem kostela. Roku 2007 byla ještě obnovena zeleň u medvědí kašny. Byly odstraněny bujně rostoucí keře pustorylů – nepravých jasmínů. Místo nich byly vysazeny nižší kvetoucí keře, růže, tavolíny, spirei a řada trvalek. Obnoveny byly také travnaté povrchy.

Na úpravy nám. 14. října byla pro rok 2007 vyčleněna z rozpočtu částka 3,5 milionu korun. Plocha za kostelem sv. Václava byla revitalizována roku 2005 v souvislosti s obnovou a dostavbou fary kostela. V téže době byly odstraněny nevhodné úpravy uskutečněné v souvislosti s budováním metra v 80. letech 20. století a úpravy místa, kde byla v 90. letech provozovaná až do roku 2002 stánková tržnice. Nově tady byly osazeny chodníky, po obvodě parkové plochy bylo vysazeno stromořadí lip a květinové záhony uprostřed plochy.

Poslední etapou obnovy náměstí by měla být úprava promenádní zóny mezi ulicemi Štefanikova a Preslova. V nejbližších letech se také počítá s nočním osvícením budovy kostela sv. Václava.

Park je na prostranství mezi ulicemi Štefánikova, Pecháčkova, Zborovská. Na severu sousedí s Portheimkou. Tvoří tak společně zelené srdce Smíchova. Roku 2006 byla plocha směrem k Portheimce oplocena a po obvodě osazena živým plotem z rostlin ligustrum – ptačí zob. Celá tato etapa obnovy a dostavby probíhající v letech 2005 až 2006 stála cca 4,5 milionu korun.

Městská část Praha 5 patří rozlohou mezi největší městské části Prahy. Odbor městské zeleně (OMZ) se stará cca o 80 hektarů parků, dětských hřišť a ostatní veřejnou zeleň rozmístěnou po celé městské části. Patří sem významné parky (Portheimka, náměstí 14. října. Sacre Coeur, vrch Mrázovka, Klamovka, Bertramka , Santoška a mnoho dalších), 57 dětských hřišť a téměř 50 menších ploch zeleně. Velké množství z nich se nachází právě na Smíchově.

Původ pojmenování Smíchova se vykládá různě. Jisté je, že základním kmenem slova je“smích“. Pravděpodobným se zdá i výklad J. Pauliho v „Památníku Smíchova“ kde uvádí, že pojmenování pochází od slova „smíchati“ (smíchání obyvatelstva). Nejstarší historická zpráva o Smíchově pochází z roku 1297, kdy tu dne 2. června po korunování Václava II. byla podle zápisu skvělá hostina.

Kdysi, v první polovině 18. století, se toto místo nacházelo ve velkém komplexu barokních zahrad. Na smíchovském břehu Vltavy bylo součástí Dienzenhoferova letohrádku (dnes zvaný Portheimka podle posledních známých majitelů Porgesů z Portheimu) a zahrady. Pak se vlastníci střídali a počátkem 19. století byla původní zahrada oklešťována, stavěly se nové domy i průmyslová zástavba až do 80. let 19. století, kdy bylo rozhodnuto, že Smíchov jako samostatné město dostane darem své nové reprezentativní centrum. Proto zástavba hned v prvním desetiletí 20. století přinesla na toto místo skutečně reprezentativní náměstí, tehdy s názvem Svatováclavské a po jeho obvodu objekt Národní dům a tržnici, které projektoval význačný český architekt té doby, profesor pozemního stavitelství v České technice Alois Čenský. Právě on je také autorem projektu Vinohradského divadla v Praze a Městského divadla v Náchodě. Na všech stavbách si můžeme všimnout jeho čistého rukopisu, který nás nenechá na pochybách, že jde o stavby od téhož architekta. Někteří od něj možná znáte budovu záložny v Přerově, obchodní školy v Českých Budějovicích nebo sokolovnu ve Dvoře Králové a mnoho dalších po celé republice.

Jak jsem již nastínila, Národní dům na Smíchově je vrcholně secesní kulturní památkou České republiky. Byl postaven podle projektu Aloise Jana Čenského v letech 1906–8 jako dominanta hlavního náměstí samotného města Smíchova a po celou dobu byl a je společenským centrem nejenom Smíchova, ale dnes celé Prahy. Dokonalá vnitřní dispozice a architektonické řešení od suterénu přes přízemí, reprezentativní schodiště a první patro nabízí prostory pro akce všeho druhu pro téměř dvě tisícovky návštěvníků současně. Národní dům prošel od roku 1998 náročnou rekonstrukcí a nabízí zrekonstruované prostory, doplněné historickými prvky, kvalitní mobiliář a potřebné technické vybavení pro společenské akce, plesy, konference a pod.

V okolí vznikaly také reprezentativní činžovní domy, převážně od skvělého a všestranného českého architekta Josefa Fanty, který byl též malířem, návrhářem nábytku a autorem mnoha publikací. Výborně a čtivě psal a také se hojně věnoval ochraně památek. Byl velmi činorodý a od oslavy stých narozenin ho dělily pouhé dva roky, když zemřel. Mnozí z vás od něj znají novorenesanční lampu, která dodnes stojí před Národním divadlem v Praze, nebo budovu a halu Hlavního Wilsonova nádraží či Hlávkovy koleje a další stavby, jako budova Ministerstva obchodu a průmyslu v Praze.

Roku 1920 bylo náměstí přejmenováno a nese dnešní název Náměstí 14. října podle význačné historické události vyhlášení Československé republiky roku 1918. Ve stejné době, kdy pokračovala městská zástavba Smíchova bylo náměstí parkově upraveno. Po 2. světové válce bylo náměstí rozšířeno o zbourané domy a jejich dvory, které byly za kostelem svatého Václava.

Roku 1948 byla do parku přemístěna dnešní dominanta, barokní pískovcová fontána zvaná Medvědí. Sochu Neptuna a část kašny vytvořil dvorní český sochař Jeroným Kohl, známý též pod jménem Hieronymus Kohl, tvořící v druhé polovině 17. století. Tři medvědi podpírají širokou mísu nad kterou je umístěn Neptun (Triton) s pozlaceným trojzubcem, který si užívá vítězství nad mořskou obludou. Kohl toto sochařské dílo původně vytvořil pro zahradu nedalekého letního sídla Jana Jiřího Slavaty. Dnes se na jejím místě tyčí rozlehlý blok domů mezi Smetanovou a Švandovou ulicí.

Areál míval výrazný vstupní barokní portál s rodovými znaky. Ten byl zachráněn, stejně jako fontána, a umístěn do pražského lapidária. Za zdí se rozkládal překrásný park, plný rozmanitých květin, keřů a košatých stromů. Později zvaná Slavatova zahrada, Krásná zahrada, jak byla původně nazývána, byla vybudována roku 1673. Jejím prvním majitelem byl Jan Jiří Slavata, tajný císařský rada a nejvyšší zemský soudce, vnuk defenestrovaného místodržícího. Medvědi jsou na fontáně proto, že právě medvěd byl heraldickým zvířetem rodu Slavatů. Když člověk trochu pátrá historií zjistí, že vždycky všechno souvisí se vším a historie všech věcí a míst má dokonalý řád a logiku. I tato fontána s medvědy má svoji logiku a zajímavou historii k ní. Po úplném zániku zahrady Slavatů roku 1899 byla kašna přestěhována na náměstí Kinských před Justiční palác do malého parčíku a teprve odtud dne 18.3. 1948 sem.

Pro zajímavost před Justičním palácem vedle Medvědí fontány stával od roku 1945 do roku 1948 tank č. 23. Tehdejším soudruhům se kombinace tanku a fontány nelíbila stejně jako nesoudruhům a tak ji v zájmu vybudování trolejbusové zastávky nechali přemístit. Tank zde zůstal od roku 1945 (nakonec přemalovaný na růžovo) až do doby, kdy byl po listopadovém převratu 1989 později odstraněn. V době po povodních (13.8.2002) zde bylo započato s budováním nové fontány s názvem „Propadliště času“, která byla slavnostně odhalena 17. října 2002 večer. Byla postavena podle projektu ing. arch. Jana Laudy, vnuka akademického sochaře Jana Laudy. Nová fontána je tvořena šedesáti čtyřmi tryskami a čtyřiceti světly, vše řízené počítačovým programem. Puklá skála, dvě žulové desky z libereckého lomu, symbolizují propadliště času, který pohltí veškeré lidské počiny.

Na 33. zasedání Rady MČ Praha 5 byl schválen záměr opravy a restaurování Medvědí fontány na náměstí 14. října. Opravu a restaurování Medvědí fontány v I.etapě zadala MČ akademickému sochaři a restaurátorovi Petrovi Dufkovi za celkovou částku 496. 000,– Kč. Během roku 2005 tak nechala smíchovská radnice restaurovat veškeré reliéfy kašny i dvě mísy a nechala doplnit trojzubec, který kamennému Neptunovi kdosi ukradl. Roku 2006 byla opravena v další etapě spodní velká mísa a dno fontány. Vybourány byly i nevhodné betonové bloky, do kterých byla tato památka zasazena.

V 80. letech 20. století v parku přibyla nasávací část vzduchotechniky metra. Pnou se po ní liánovité vistárie. V okolí jsou lavičky a místo vypadá upraveně. Je odděleno silnicí od hlavní části parku s fontánou. V té době byla také plocha v důsledku výstavby trasy metra B nově upravena dle návrhu zahradního architekta Jana Šteflíčka. Od té doby jsou v rohových parterech pnoucí růže na konstrukcích.

Roku 2004 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce bývalé Smíchovské tržnice a byla v ní umístěna pobočka Městské knihovny. Historická secesní budova dostala novou fasádu a byla jí opravena střecha. Postarala se o to firma NOVIS, s.r.o. a cena zakázky se pohybovala kolem10 milionů korun. Rekonstrukce počítala s využitím podstřešního prostoru a tím umožnila prostorovou, architektonickou a stavebně technickou rehabilitaci zajímavé stavby industriální architektury. Na základě zvolené koncepce vznikl jedinečný vnitřní prostor knihovny s horním osvětlením a zvýšenými galeriemi, přístupnými jednoramennými schodišti otevřenými do volného prostoru centrální haly pod obloukovými vazníky. Celková užitná plocha pro uživatele knihovny je 1033 m2, kapacita knihovního fondu 80 000 knihovních jednotek, provozní doba 43 hodin týdně.

Ráda bych poděkovala za spolupráci při tvorbě tohoto článku zástupci starosty městské části Prahy 5, ing. Petru Horákovi.

K atraktivitě Prahy přispívají velkou měrou právě městské a přírodní parky, historické zahrady, lesy, stromořadí, zvláště chráněná území i vodní toky, které vytvářejí ojedinělý kolorit města a dotvářejí jeho atmosféru.

Praha je také město typické svými městskými stromořadími. Ta byla vysazována už ve 14. století. Odjakživa se nejvíce používaly lípy a osazovaly se celé ulice. Dnes se na území města Prahy nachází přibližně 26.000 stromů jak v ulicích tak na plochách parků a zahrad. Od roku 1995, kdy hlavní město zahájilo projekt Praha stromům – stromy Praze, v jehož rámci započala systematická obnova uličních stromořadí, se přitom podařilo v ulicích města vysadit více než 2 500 nových stromů. Pravda je, že se také kácelo, zejména stromy přestárlé nebo ty, které braly světlo domácnostem. Na jejich místa byla ale obvykle vysazena nová alej.

Zelené plochy v Praze se ale také s časem mění. Mění nejen svoji podobu a tvář, ale mnohdy za svou historii ustupují jiným realizacím. Jejich plochy se zmenšují zejména díky budování nových komunikací, ustupují magistrálám, silničním obchvatům, železnicím, metru a stavbě mostů a tunelů. Nejednou zeleň nechráněná musela ustoupit stavbě obytných domů a rezidencí. Nikdy se v Praze nestavělo tolik jako dnes.

Podobný osud měly sady na smíchovském nábřeží, kde kdysi bývala velká botanická zahrada. V jejich dějinách se plochy zmenšovaly nejen kvůli novým zástavbám, stavbám silnic a Jiráskova mostu a řadě honosných domů ale dokonce a především působením vodního živlu při záplavách způsobených řekou Vltavou. Jedná se o sady v Praze 5 Smíchov na prostoru, který ohraničují ulice V Botanice, Matoušova a hlavně Janáčkovo nábřeží. Dnes plocha parku zabírá místo pouhých 0,6 hektarů a leží v nadmořské výšce 192 metrů. Dnešní podoba je zhruba stejná od roku 1932, plošně je ještě trochu zredukovaná obvodovými chodníky, které vznikly při rekonstrukci Jiráskova mostu v 80. letech 20. století. Park je veřejnosti přístupný stále, ale je jedním z méně využívaných parků Prahy k relaxaci. Nejspíš proto, že v jeho blízkosti najdeme jednu z dopravně velmi zatížených křižovatek. Kolem celého nevelkého parku jsou navíc silnice se silným provozem aut. Každopádně ale jsou sady dobře udržované a na několika místech je původní stromoví doplněno výsadbou mladých stromků.

Na tomto místě je doloženo první osídlení už od středověku, kdy zde byl dvůr Templa z Hory. Měl svá popluží, sady a vinice. Tento majetek vykoupil sám král Jan Lucemburský roku 1342 a daroval ho řádu Kartuziánů, kteří nově dorazili do Čech. Ti zde postavili klášter a kostel Panny Marie. Už za husitských válek ale stavby zanikly, zbyly jen písemné zmínky. Zajímavé je, že už kolem roku 1600 se tady pěstovaly léčivé byliny a cizokrajné rostliny. Pozemky totiž byly lékaře Rudolfa II. Hořčického, kterého zvali Sinapius. Miloval vůni bylin a cizokrajných rostlin, které pěstoval ze semen i cibulí a těšilo ho mít něco, co nemá v Čechách obdoby. V průběhu 17. století byly v okolí velmi honosné zahrady se skvělou architekturou a se sochami. Toto území darovala v té době Marie Manrique de Lara Perštýnová Jezuitům. I za nich zde byly bylinné zahrady, které se vymykaly honosnosti okolních zahrad. I v 18. století zde hospodařil jezuitský konvikt sv. Bartoloměje.

Když byl jezuitský řád roku 1773 zrušen, zahradu získal studijní fond. Od roku 1775 byla přeměněna na botanickou zahradu pražské univerzity. Byly tady postaveny nové skleníky, skalky, ale hlavně ochranná hráz proti povodním. Směrem k Vltavě byl v 19. století založen anglický park a na zbytku území byly pravidelné plochy sbírek konkrétních rostlin. V Dienzenhoferově pavilonu byl tehdy byt ředitele zahrady.

Ačkoli docházelo na místě k záplavám od řeky Vltavy i přes ochrannou hráz, právě tato botanická zahrada patřila k jedné z nejbohatších v tehdejší Evropě díky svým 12 tisícům druhů domácích i cizokrajných rostlin. Kdyby to tak doktor Sinapius věděl… Místo jakoby odjakživa po květinách a bylinách volalo. Tušili to i Jezuité, kteří v pěstování bylinek pokračovali a mnoho staletí pěstování bylin na tomto místě u Vltavy završila právě unikátní botanická zahrada. Vodní živel byl ale silnější. Z místa zbyly dnešní Dienzenhoferovy sady a ulice V Botanice. Po velké povodni 2. a 3. září 1890, která protrhla i několik oblouků Karlova mostu a zaplavila celé toto území, se zahrada přesunula roku 1898 do nové botanické zahrady Na Slupi. Právě sem byla přemístěna část sbírek ze Smíchova.

Na tomto místě býval také Jezuitský letohrádek, který Kilián Ignác Dienzenhofer, architekt, po němž mají sady jméno, postavil rovněž na Smíchově pro Jezuity roku 1735. Původně sloužil jako ubytovna pro dočasně uvolněné členy řádu. Byla to prý krásná budova. Jednopatrová, obdélníkového půdorysu 25 krát 12 metrů a měla mansardovou střechu. Budova však musela roku 1930 ustoupit vyústění Jiráskova mostu a její existenci dnes připomíná pouze název Dienzenhoferovy sady. Jezuitský barokní pavilon byl před stavbou Jiráskova mostu rozebírán a plánovalo se, že bude znovu postaven jinde. Nikdy však k jeho obnově a znovupostavení nedošlo. Původně se uvažovalo, že letohrádek bude přemístěn o pouhých 150 metrů proti proudu Vltavy. Byly ale jak technické problémy tak neochota pojišťovacích ústavů letohrádek po dobu převozu pojistit. V té době byl také již značně poničený a tak bylo jeho rozebírání přerušeno a nakonec byl doslova zbourán.

Málokdo pamatuje na to, že když byla stavěna nábřežní zeď, letohrádek ležel přímo v její linii. Ve zdi byl vytvořen výklenek aby se letohrádku uhnula. O tom vyprávěla babičce prababička, která se tam s manželem chodila dívat na to jak se staví nová ochranná zeď. Babička mi zase vyprávěla, jak byl 30 let na to kouzelný letohrádek likvidován. Jen výklenek po něm zůstal. Všem Pražanům ho bylo bezesporu líto. Ale brzy na něj zapomněli, když přes Vltavu stál dokonalý a úhledný železobetonový most dlouhý celých 310,6 metru. I jeho šíře 21 metrů byla úctyhodná.

Pět betonových návodních pilířů o šířce 4,6 metrů bylo obloženo žulovými kvádry. Most spojuje šest obloukových polí o rozpětí 45 – 51 m. Povrch vnějších ploch je z omítky z umělého kamene. Betonové zábradlí a osvětlovací stožáry mají terasový hlazený povrch. Na obou předmostích jsou 13,5 m vysoké osvětlovací pylony s dekorativními kašnami a obelisky, díla architekta Vlastislava Hofmana. Pražané pojali stejný obdiv k mostu jako měli dříve k letohrádku, na který se tak rychle zapomnělo. Lidská paměť je vrtkavá.

Dnes stojí na předmostí Jiráskova mostu v Dienzenhoferových sadech moderní fontána, která je situována poblíž rušné dopravní tepny. Dříve, v 80. letech 20. století bývala jiná. Zajímavé na ní bylo, že uprostřed fontány byl umístěn sloup veřejného osvětlení. V 90. letech ji firma Aquafont zrekonstruovala a sloup odstranila. Fontána na dvou čtvercových stupních s kruhovým soklem byla osazena novou konstrukcí. Ta svým tvarem odkazuje k Tančícímu domu na protilehlém břehu Vltavy. Do roku 2007 byla zajímavostí socha dívky z bílého mramoru, která má náruč květin a fontánu jakoby sledovala. Málokdo ale také ví, že socha byla na tomto místě už od roku 1932. Jmenuje se Jaro a vytvořil ji Ladislav Beneš. Málokdo také ví, že k fontáně vůbec nepatřila. Přesto se tyto dva zcela odlišné objekty krásně doplňovaly. A už téměř nikdo neví, že socha byla loni najednou po tolika letech odstraněna a zbyl po ní jen holý podstavec v zemi. Nyní se mramorová dívka s náručí květin nachází v interiéru letohrádku Portheimka .

Koho ještě zajímá historie osudu zaplaveného území, vězte, že roku 1899 začala parcelace pozemků na nábřeží a současně s ní výstavba nábřežních zdí. Hlavně kvůli nutnosti výstavby zdí byla botanická zahrada zrušena a od roku 1902 byla zahájena i její parcelace. Vzniklo tak mnoho hromadných veřejných protestních akcí a vlastně jen díky nim byla malá část zahrady zachována a roku 1905 zde vzniknul městský park. Nejdříve se mu říkalo V botanické zahradě, později V sadech, pak se jmenoval Ferdinandovy sady a lidově V lavoru. Až od roku 1920 má své současné jméno podle autora tehdy zde ještě stojícícho letohrádku.

Se jménem Kilián Ignác Dientzenhofer jste se v mých procházkách pražskými parky a zahradami setkali již mnohokrát. Mnozí z Vás víte, že jde o českého architekta a stavitele německého původu a především představitele vrcholného baroka. Své stavitelské nadání podědil po svém otci staviteli Kryštofu. Přes to, že původně vystudoval na pražské universitě filosofii a matematiku, rodinné dispozice zvítězily. Žil v letech 1689 až 1751 a zanechal po sobě taková díla jako stavbu hlavního průčelí pražské Lorety nebo kostel sv. Mikuláše jak na Staroměstském náměstí tak na Malé Straně (kněžiště a kupole) ale i Invalidovnu v Karlíně. Známá je vila, kterou postavil pro svoji rodinu pod jménem Portheimka a mnoho dalších skvostů církevních i světských.

Zámecký park v Krči, Michelský les, Kunratický les a údolí Kunratického potoka jsou označovány za zelené plíce Prahy 4.

Dnes je čtvrť Krč součástí Prahy 4. Jméno Krč (lat. Carrium) bylo uváděno v písemných památkách již r. 1222 jako majetek kapituly Vyšehradské. V Dolní Krči bývala r. 1293 tvrz probošta u sv. Víta, do níž „utíkali se poddaní za nebezpečenství“. Také v Horní Krči byla tvrz proboštova. O Krči se podruhé můžeme dočíst v dokumentech z roku 1273.

V květnu r. 1434 bylo Tábory a Sirotky při ústupu k Lipanům vypáleno celé zdejší okolí. R. 1448 u Krče byl slavnostně vítán papežský legát Jan Carvayala, odkud byl veden do Prahy pod nebesy. Během dalších století se majitelé i události Krče střídali. Až roku 1628 se Dolní Krč stala majetkem havelského kláštera. Na části území Horní Krče a v jejím okolí vznikla v 19. století nově ještě osada Jalové dvory se 152 obyvateli. Původní Horní Krč měla 823 obyvatel a obě obce byly v té době v okresu Královské Vinohrady.

Dolní Krč měla 1354 obyvatel. V roce 1900 byla vsí nuselského okresu a stál zde již zámek, pivovar a cihelna. Zámeček byl postaven v první polovině 19. století tam, kde předtím bývalo letní sídlo řádu Karmelitánů se jménem zámeček Svatý Havel. Roku 1860 byl novogoticky přestavěn a rozšířen o další křídlo jižně od kaple. Tehdejší vlastník baron JUDr. Karel Schlosser byl i stavebníkem této přestavby, kterou zrealizoval v tzv. winsdorském stylu. Před rokem 1989 měla v zámečku sídlo firma Agroprojekt se zemědělským učilištěm. Zámek prošel roku 2003 až 2007 kompletní rekonstrukcí, při níž byl přeměněn na hotel jménem Chateau St. Havel Součástí hotelu je i stylově zařízená restaurace pro 50 osob. Nabízí českou a mezinárodní kuchyni s širokým výběrem vín i dalších nápojů.

V zámeckých hotelových pokojích už byla například ubytována celá kapela Glenn Miller Orchestra a nebo syn Johna Lennona – Sean. Pokoje jsou zařízeny stylovým nábytkem, sladěny do atmosféry zámeckého pokoje. Prostředí novogotického zámku s rozlehlými rybníky a parkem se také stalo důstojným místem pro svatby v zámecké kapli. Letiště je odtud vzdáleno 24 km a Hlavní nádraží 6 km, Václavské náměstí 5 km. Je to tedy poloha k podnikání velmi výhodná.

Poblíž hotelu je golfové hřiště zahrnující putting a chipping green, molo na hladině rybníka a 7 krytých odpališť s koši plných plovoucích balonů. Tento první Aqua range v naší republice byl slavnostně otevřen 20. září 2007. Vznikl díky majiteli hotelu Michalu Filipovi v odborné spolupráci s profesionálním trenérem Jiřím Zavázalem. Čtyři zakotvené jamky jsou ve vzdálenostech 30, 60 a, 80 a 110 metrů, a tak si může každý vyzkoušet různé velikosti holí. Rozsáhlý putting green se rozkládá na ploše cca 700 metrů čtverečních. Příjemná je možnost osvětlení celého drivingu a tudíž trénování i ve večerních hodinách. Na chipping greenu se dají trénovat i příhry z písku. Areál je nyní určený pro pořádání nejrůznějších rodinných, obchodních a hlavně golfových akcí včetně například závěrečného večírku našeho největšího golfového podniku Lady Paradise Golf Tour. TEn se tu konal v roce 2007. Aqua range v Praze – Krči je kompletně vybaven pro výuku golfu a zajištění kursů pro přípravu na ZK ve spolupráci s blízkými golfovými kluby.

Plány majitelů jsou velké, v blízké budoucnosti chtějí započít s výstavbou malého devítijamkového hřiště v prostoru přilehlého parku, kde jsou ještě dva další rybníky dosud volné a hotel v nich momentálně nabízí možnost rybaření se zajištěním rybářského náčiní i rybářského instruktora. Pokud se projekt podaří prosadit, procházky dříve divokým parkem plným vegetace, dnes o trochu přehlednějším, to tedy brzy omezí. Neomezí to ale návštěvnost areálu, protože do budoucna je plánováno, že nedaleko vznikne nadzemní stanice metra D s názvem Nádraží Krč. Měl by pak odtud být výhled nejen na zámek – hotel, golfová hřiště ale i celý zámecký park.

Park zabírá dnes plochu vymezenou ulicemi Vídeňská, Jižní spojka, Před nádražím. Poslední část parku odděluje kolejiště nádraží Praha Krč. Do areálu se dá dostat z několika stran a to buď z ulic Před nádražím, Vídeňská, ale i podchodem pod Jižní spojkou z ulice Za Obecním úřadem, i podchodem pod nádražním kolejištěm z ulice U Krčského nádraží.

Park byl rozsáhlý s výměrou 8,94 hektarů, založený v anglickém stylu v nadmořských výškách 212 až 221 metrů. Kdysi byl park spíše lesem, až roku 1998 tady došlo ke kácení a probírkám nejen stromů ale hlavně keřového podrostu. Tři rybníky sloužící dříve výhradně k chovu ryb představují 2,2 hektaru této plochy a je s nimi spojen systém kanálů. Ve východní části parku býval kdysi mlýn, od roku 1927 tady byla restaurační budova pivovaru Pragovar podle projektu architekla Stoklasy.

Plocha parku je obdélníková, orientovaná západ východ, přičemž východní část je rovinatá, západní skloněná k severu. Bývalý cestní systém dnes prezentuje jediná cesta ve směru západ východ, od bývalého zámku k bývalému hostinci. Projít se dá také po hrázi mezi dvěma rybníky nebo podél rybníku a zpět nahoru na asfaltovou cestu napříč parkem.

Po velké ploše parku rostou stromy a keře ještě i dnes hustě, takže park mnohde nevypadá přehledně, ne však v okolí hotelu. Zde se stromy nadále kácí. Ze stromů tady najdete hlavně javor mléč, dub letní, jasan ztepilý, lípy malolisté. Na březích rybníků olše. Na prostředním z rybníků krásnou vrbu a nyní začátkem dubna tady kvete spousta fialek v barvách lila, sytě fialová a čistě bílá. Na jižní straně dožívají topoly černé. Dnes má park rozlohu zhruba 5 hektarů díky vybudování golfového areálu a prostranství za hotelem, které je oploceno drátěným plotem. Rozloha se zmenšila, divoká takřka neprostupná krajina plná vegetace dostala řád a omezení a kdo je nejspokojenější jsou golfisté. Ti tady mají ráj.

Krč byla ku Praze připojena roku 1922. V té době žilo na území Horní a Dolní Krče a Jalových Dvorů celkem přes 3.700 obyvatel v 323 domech. Roku 1960 se Krč stala součástí nového obvodu Praha 4 a o třicet let později, od roku 1990 je součástí městské části Praha 4. Nedaleko zámeckého parku, stačí přejít jedinou silnici a ocitnete se v přírodním ráji. Najdete zde dva souvislé dalekosáhlé lesní porosty Michelský les a Kunratický les, můžete se projít chráněným územím, údolím Kunratického potoka. Botanicky cenné jsou proslulé skalky na prosluněných svazích nad potokem. Najdeme tady vzrostlé smrky, borovice, modříny a duby červené. Přírodní památka údolí Kunratického potoka byla vyhlášena roku 1988 na katastrálním území Krče, Kunratic a Michle a má rozlohu 152 hektarů.

Kunratický les je velmi příjemným místem pro relaxaci, vstup do lesa je možný od zastávky autobusů „Michelský les“ (jedna stanice z Kačerova) nebo přímo lze navázat procházkou od třetího rybníka v zámeckém parku přejitím komunikace a hned dojdete k dalšímu rybníku, který je plný kachen a tam navážete na další cestu vedoucí kolem rybníka směr buď Michelský nebo Kunratický les, nebo se vydáte údolím podél Kunratického potoka.

Pokud zvolíte trasu na nejvyšší vrcholek skály, otevře se vám do několika světových stran pohled na velkou část Prahy 4. Nepřehlédnete ohromný areál Thomayerovy nemocnice a kulatou přistávací plochu pro vrtulníky. Z té výšky tam paneláky, které převažují v širokém dalekém okolí, vypadají jak krabičky od sirek.

Turistické trasy jsou vedeny po dobře udržovaných lesních cestách a slouží jak pro pěší, tak i pro cykloturistiku. Rezervací prochází podél Kunratického potoka žlutá turistická značka. Trasa začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem, kolem rybníka Labuť, studánky Habrovka, Kunratické hájovny až do Kunratic (Kostelní náměstí, zast. autobusu č.114, 165). Po této trase je možno dojít ke zřícenině hradu Nový hrádek. Žlutá turistická značka navazuje na modrou a zelenou značku. Modrá turistická značka začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem kolem tří dubů a zříceniny až na Zelené Domky. Zelená značka prochází centrální části lesa.

Značná část Kunratického lesa je tvořena přírodní památkou Údolí Kunratického potoka, která zahrnuje svahy v údolí Kunratického potoka o celkové rozloze 152 hektarů. V luhu podél Kunratického potoka většinou dominují porosty olší, vrb, topolů a jasanů. Pokud dojdete až do jihozápadní části nedaleko ulice Vídeňské narazíte na zříceninu gotického Nového hradu, který zde byl postaven mezi lety 1411-1412 na rozkaz krále Václava IV., který na hradě také 16. srpna 1419 zemřel. Zbytky hradu jsou volně přístupné a přímo v lese můžete posedět v některé z tamějších stylových restaurací, U krále Václava IV., Na zelené louce nebo v restauraci U Labutě.

Kunraticko – Michelský les, jak jsou dnes lesy často společně nazývány (Pražané jim také ještě častěji říkají jednoduše Krčský les), má celkovou rozlohu 285 hektarů. Najdeme v něm skutečnou raritu – stádo muflonů. Z obratlovců zde žije srnčí zvěř, zajíc a bažant. Z ptáků je zde zastoupen strakapoud prostřední, datel černý, žluna šedá i několik druhů sov. V lese převažují porosty dubu a smrku – smrkové monokultury jsou však postupně přeměňovány na smíšené porosty blížící se původnímu přirozenému složení porostů v oblasti Prahy.

V lese jsou v rámci obnovy lesních porostů prováděny prořezávky, probírky a výsadby stromků. Ve vhodných lokalitách je podporována obnova lesa přirozeným zmlazením. Kdo z vás se při dlouhé procházce dostane až do západní části Kunratického lesa, uvidí hájovnu a výběhy pro srnčí a daňčí zvěř.

Další zajímavá místa v Praze můžete najít na stránkách Tripduck.com. Každý turista se tam vyhledá ke své cestě velké množství aktivit co mu zanechají krásné vzpomínky.

Vrch Vítkov je protáhlý kopec na pravém břehu Vltavy a tvoří od nepaměti přirozenou severní hranici Žižkova od Karlína. Patří ku Praze 3 Žižkov a leží mezi ulicí Husitskou a železniční tratí. Je velký. Jeho výměra je 14,93 hektarů se značnými výškovými rozdíly od 210 po 270 metrů nad mořem. Park je trvale celoročně přístupný a nyní je využíván k rekreačním procházkám i během své dlouhotrvající revitalizace.

Kdysi dávno byl vrch zcela zarostlý hustým lesním porostem. Při jeho osídlování byly lesy mýceny a jak jinak, Karel IV. zde nechal založit vinice a vymýtit většinu přírodních porostů. Hodně vinic patřilo duchovenstvu a měšťanstvu. Jedním z majitelů byl také pražský konšel Vítek z Hory. Právě po něm dostal tento vrch své jméno. Název obce Žižkov zase vzniknul díky vítězství husitů nad křižáckými vojsky Zikmunda Lucemburského 14. července 1420 podle jejich vůdce Jana Žižky z Trocnova. Na památku této bitvy v těchto místech se Vítkov začal nazývat Žižkův vrch – Žižkov. Dnes ho Pražané nazývají oběma přízvisky.

Během třicetileté války byla většina vinic zničena, protože docházelo k opevňování vrchu valy a ohradami. Ke zničení zbytku vinic a nemnoha původních porostů, které se zachovaly, došlo při vpádu pruských vojsk roku 1757 a od té doby až do 30. let 19. století zůstala celá severní strana vrchu úplně holá. Až roku 1824 došlo k prvnímu pokusu ji osadit ovocnými stromy. Nápad ale nebyl dobrý, severní strana jim nesvědčila a neudržely se zde. Od roku 1860 až do roku 1879 probíhaly další pokusy se zalesněním vrchu obyčejnými občany z okolí, kteří neměli žádný plán ani koncepci. V 90. letech byl oficiálně požádán František Thomayer, aby místo až k západní rovině přeměnil na městský sad.

Původně bylo plánováno, že k sadu budou připojeny další pozemky vykoupené kolem kamenitých strání nad tratí a zbytky pole. Plány přerušila první světová válka. Po ní byla rovinatá část pozemků využita pro stavbu sportovního areálu TJ Sokol Praha. V meziválečném období bylo také rozhodnuto vybudovat zde, na nejvyšším bodě vrchu Vítkov, v nadmořské výšce 270 metrů, národní památník. Od roku 1929 do roku 1938 došlo k přeměně dispozic parku. Byl budován památník k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky (Památník Národního osvobození). Rovněž byly přeměňovány původní parkové úpravy a cesty, vysazovány okrasné dřeviny.

Architektura Národního památníku na Vítkově (NPV) realizovaného v letech 1929 až 1932, (symbolický výkop provedl prezident T. G. Masaryk 8. listopadu 1928) a rozšířeného v letech 1946 až 1948 markantně změnila vzhled vrchu Vítkov. Jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky z roku 1950 je největší jezdeckou sochou v Evropě. Podstavec je obložen žulou.

Tato jedna z největších jezdeckých soch na světě je dokonalá i naprosto důsledným realistickým pojetím. Kafka neponechal náhodě žádný detail. Po odborných diskusích o typu koně se modelem nakonec stal norický ryzák Theseus z tlumačovského hřebčína. Sochař po té vypracoval mnoho studií koně, nechal ho fotografovat v klidu i pohybu, až po několika letech práce představil model koně v životní velikosti. Samotná socha koně je k vidění v parku zámku ve Slatiňanech u Chrudimi.

Podle dochovaných zpráv postavě jezdce stálo modelem několik typů mužů – zápasník, důstojník, písmák i architekt. Postupně tak byly zachyceny veškeré podrobnosti od posezu jezdce, po takový detail jako knír. Veškeré podrobnosti výzbroje a výstroje byly vytvořeny na základě dobrozdání historiků. Bohumil Kafka pracoval na soše 10 let, od roku 1932 až do své smrti roku 1942. Podařilo se mu kompletně dokončit model v sádře. Po válce byla socha odlita z bronzu a slavnostně odhalena až 14. července 1950. Její výška je devět metrů, délka 9,6 metru, šířka pět metrů a hmotnost 16,5 tuny.

Nápad postavit na Vítkově sochu vzniknul ale mnohem dříve. Někdy uprostřed druhé poloviny devatenáctého století v pražském hostinci U deklarace vznikl Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky na Vítkově. Pomník měl vzniknout na tehdy ještě pustém vrchu Vítkov. Léta běžela, k realizaci myšlenky nedošlo. Až roku 1904 se v materiálech Národního muzea můžeme dočíst výmluvné: „Po letech stagnace byla činnost Spolku obnovena.“ a myšlenka o obří soše tady zase létala prostorem jako výzva. Práce prostě čekala na Kafku víc jak půl století.

Budova NPV je konstruktivistická stavba podle projektu architekta Jana Zázvorky. Výška hlavní budovy je 31,5 metru, délka 143 metrů a šířka 27,6 metru. Hrubá stavba byla dokončena roku 1932. Vnitřní práce na interiérech pak pokračovaly dalších šest let. Na výzdobě se podíleli významní umělci, například Jakub Obrovský, Karel Pokorný, Max Švabinský, Jan Štursa, Jaroslav Horejc, Otakar Španiel či Josef Malejovský. V době okupace za druhé světové války sloužil památník jako sklad vojenského materiálu německé armády. Jako celek byl areál památníku dokončen až v roce 1950.

Hrob Neznámého vojína a vojenské kolumbárium pod pomníkem Jana Žižky bývalo místem piety a slavnostních aktů. V roce 1949 sem byly přeneseny ostatky neznámého bojovníka od Dukly. Hrob kryje žulová deska pro kladení věnců s nápisem „Sláva hrdinům padlým za vlast“. Nad hrobem je vytesán velký státní znak. V roce 2006 zde byly uloženy ostatky generála Aloise Eliáše a jeho manželky. Od roku 1962 je NPV národní kulturní památkou.

Babička mi vyprávěla o tom, že v Panteonu na Vítkově, kde měly být původně uloženy ostatky prezidenta Masaryka, i přes to, že se obecně vědělo, že sem po své smrti nechtěl, byly později vystaveny ostatky Klementa Gottwalda. Mauzoleum Klementa Gottwalda bylo otevřeno 5. prosince 1953. V podzemí památníku bylo kvůli tomu vybudováno rozsáhlé technické příslušenství. Gottwaldova mumie ale začala brzy ohnívat a to navzdory výkonné vzduchotechnice a dvěma směnám techniků, kteří vše dozorovali a starali se o to, aby vše bylo přesně podle norem. Roku 1962, aniž by se media touto záležitostí nějak zabývala, byla mumie zpopelněna, popel uložen v Ústřední síni a celé mauzoleum zrušeno.

I přes to, že zde byly uloženy ostatky Antonína Zápotockého, Ludvíka Svobody a dalších významných funkcionářů doby, význam památníku se počal vytrácet. Jen ke hrobu Neznámého vojína občas chodily delegace s věnci nebo pionýři. Generace moje, to jest tehdy malých dětí narozených v 60. a 70. letech, tady byla houfně pasována na pionýry a jako akt nám zde byl uvázán rudý šátek. To bylo vlastně moje první setkání s Vítkovem.

Po roce 1989 byl popel funkcionářů nabídnut rodinám. Ostatky, které vesměs nikdo nechtěl, odkoupila nakonec komunistická strana a včetně těch Gottwaldových je uložila ve společném hrobě na Olšanech. Další zajímavostí bylo, že Katolická církev provedla cosi jako vymítání ďábla, když prostory Památníku nechala vysvětit, prokropit svěcenou vodou – gesto snad v polistopadové euforii pro někoho pochopitelné, pro jiné nelogické či komické.

Ale zpět k parku. Vrcholová partie Vítkova je seříznutou plošinou velkého rozsahu, na kterou navazuje příjezdová komunikace v ose kopce. Na plošinu pak navazuje schodiště a rozsáhlý systém stezek k procházkám po svazích kopce Vítkova. V prostoru před památníkem dosahuje vrch nadmořské výšky 260,9 metrů, na severním konci pak 270,4 metrů. Plochy, které se nepodařilo účelově zalesnit, jsou porostlé vesměs trnovníkem akátem a náletovými dřevinami. Další porosty v parku tvoří hlavně javor mléč, jírovec maďal, duby, lípy, jeřáby, pajasam a mahalebky. V keřovitém porostu najdeme zimolezy, šeříky, bezy a tavolníky. Nechybí věncový pustoryl a v předjaří právě teď kvetou zlatice – Forsythie.

Od roku 2000 spravuje Národní památník na Vítkově Oddělení novodobých českých dějin Historického muzea Národního muzea. Generální ředitel muzea Michal Lukeš tehdy řekl: „Jisti jsme si tím, že Památník rozhodně nemůže být strnulou muzejní expozicí. Chceme, aby byl moderní, založený na multimediálních prezentacích, obměně dočasných výstav, pořádání kulturních akcí, aby byl v neposlední řadě příjemným místem k setkávání lidí.“ To mimo jiné podle předběžného projektu znamená dostavbu prosklené restaurace a otevření vyhlídky na střeše. O typu proměny a oživení lokality se diskutovalo dlouho především s památkáři. V lednu Roku 2006 byl schválen plán obnovy tohoto vrchu.

Celkové náklady na obnovu centrální části parku budou v desítkách milionů korun. Projekt předpokládá výstavbu nových cest, míst pro hru dětí i vyhlídkové restaurace s terasou a sociálním zařízením. Plánují se také úpravy zeleně, přibýt má mobiliář, například lavičky.

Vrch Vítkov by se měl stát pro lidi lépe přístupným. Zejména v části vrchu směrem ke Karlínu jsou některé cesty dávno zarostlé, další zcela zanikly. Měl by tam vzniknout nový velký parkový okruh, lidé by se dostali po hraně svahu pohodlnou cestou na různá atraktivní místa s vyhlídkami. V rozpočtu roku 2006 mělo město na obnovu Vítkova deset milionů korun. Práce budou postupné a potrvají několik let. Na založení vinice o rozloze 1000 metrů čtverečních žižkovská radnice vyčlenila tři miliony korun, magistrát záměr podpořil dalšími pěti miliony.

Spodní část Vítkova si na podstatnější zásahy bude muset počkat o něco déle. Pod vrchem se staví tunely pro novou železniční trať z Hlavního nádraží. Nynější trať potom bude zrušena, povede tam stezka pro cyklisty. Současný projekt obnovy vrchu také nezahrnuje hlavní cestu k památníku.

Panteon českých legionářů, mauzoleum Klementa Gottwalda a sál pro večírky podnikatelů, tím vším už byl Národní památník na Vítkově. Nyní je na dva roky pod lešením a v říjnu 2009 nás překvapí zcela nový interiér. Národní muzeum v něm chce 28. října 2009 otevřít expozici dějin české a československé státnosti. „Česká republika trpí takovou ostudou, že nemá žádnou expozici moderních českých dějin. To bychom chtěli novou expozicí v Památníku napravit,“ řekl k tomu ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Expozice, která v Památníku vznikne, se bude jmenovat Křižovatky české a československé státnosti ve 20. století. Představit by měla klíčové body českých dějin. V muzejní expozici je plánováno pět křižovatek, které se budou soustředit kolem roků 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. „Vždy to bude samozřejmě i s událostmi, které těmto zlomovým okamžikům předcházely i těmi, které následovaly po nich. V místnosti, kde byl mumifikovaný Gottwald, plánuje muzeum expozici k 50. létům minulého století. „Z toho místa dodnes běhá mráz po zádech, takže bychom jej chtěli do expozice zapojit,“ doplňuje historik Junek.

Kromě expozice má lidi na Vítkov dle definitivního rozhodnutí přilákat také nová kavárna a rozhledna. Panoramatická kavárna vyroste na jedné z bočních střech památníku, rozhledna bude na střeše hlavní. Kromě těchto dvou novinek nečeká Památník žádný jiný výrazný architektonický zásah. Podle slov architekta Petra Všetičky bude nově pouze zasklen podchod před vstupem do hrobu Neznámého vojína, aby nebylo narušeno pojetí autora stavby Jana Zázvorky.

Kromě Památníku čeká rekonstrukce také sochu Jana Žižky. Praha by dokonce měla načas o jednu ze svých dominant přijít. Socha je totiž v tak špatném stavu, že ji bude třeba rekonstruovat ve specializované dílně. V říjnu 2009, kdy se bude nový Památník otevírat pro veřejnost, by měl ze svého původního místa chrabrý Žižka už zase shlížet na Prahu i na svoje Pražany.

V současné době park i objekt odpovídá plánovaným přestavbám. Objekt je kvůli rekonstrukci pro veřejnost uzavřen a park zatím vypadá dost nehostinně. Jarní procházky s výhledy na mnohá místa Prahy jsou tady ale nijak neomezené.

Sama se ale těším až uteče pár let a všechny plány se stanou reálnou skutečností. Právě toto místo s neučesanou minulostí a nehostinnou syrovou přírodou by mohlo být skutečnou perlou Prahy obdobně jako Petřín. Výhledy na moře domů, kostelů a pražských věží jsou tady impozantní a Praha na Vás dýchá svojí nostalgií. Večer svítí až k oněmění. Pokud zde skutečně budou zbudovány všechny plánované vyhlídky na město byl by hřích nechat si to kouzlo noční Prahy odtud ujít. A co teprve atraktivní pohledy z panoramatické kavárny nebo rozhledny. No, myslím, že se máme opravdu nač těšit.

Na úpatí Vítkova v ulici U Památníku Národního osvobození se nachází Armádní muzeum Žižkov. A u něj tank. Že už jsem lakonická? Ani ne, informace o Armádním muzeu nechám povolanějším. Na tomto článku jsem strávila 24 hodin a je čas jít spát.

Tato čtvrť Prahy 3 plná kouzla, pavlačových domů, svých typických starousedlíků, hospod, pivnic, putyk, barů a heren, podnapilých Cikánů tančících a zpívajících po ulicích stejně tak jako bezdomovců a dalších nepřehlédnutelných postaviček sousedí přímo s královskými Vinohrady. Právě tady zhusta tepe život Prahy ve dne i v noci.

Při sčítání lidu v roce 1843 měla část nynějšího Žižkova pouhých 83 usedlíků. Ale již o sedm let později roku 1850 to byl více než dvojnásobek, přesně 197 osob. Za dalších sedm let přibylo 71 osob a v roce 1869 už bylo zapsáno 292 obyvatel. Tenkrát se ale ještě moc nestavělo a obyvatel i domků přibývalo pomalu. Spíš obyvatel než domků. Dětí se tu rodila spousta. Zatímco v letech šedesátých a sedmdesátých docházelo k osídlování spíš vyšších poloh za hradbami, v osmdesátých letech se už stavělo po celém území a Žižkov už se stal velkým městem s 21.212 obyvateli! Další sčítání obyvatel v roce 1890 už mělo ve výkazech 42.000 osob ve více než 750 domech! Rychlý to rozmach.

Místo se původně mělo jmenovat podle rakouského korunního prince a následníka trůnu Rudolfov. To se ale místním obyvatelům nelíbilo. A protože staré „prohnilé“ Rakousko nebylo zřejmě tak absolutistické a zkostnatělé, jak se dodnes domníváme, mínění obyvatelstva bylo akceptováno, přestože k českému válečníkovi Janu Žižkovi určitě mnoho sympatií pociťováno nebylo. Název Žižkov byl pak úředně potvrzen 7. srpna 1877.

Rozvoj místa s sebou nesl i potřebu městského vybavení, například škol. A tak původní Olšanská – Volšanská škola velice záhy přestala stačit přílivu místních dětí. Další škola, budova s č.p. 190 stála naproti Žižkovské radnici, ale ani ta nestačila a město Žižkov záhy rozhodlo o výstavbě další velké školy. Škola Komenského byla první z velkých školních budov na Žižkově a stavěl jí stavitel Karel Hartig (mimochodem také 22. března 1876 byl zvolen prvním starostou Žižkova). Po ní následovala škola na tehdejším Basilejském náměstí, další škola se otevřela v Cimburkově ulici, další na Palackého třídě, nynější Vlkově ulici a Žižkov se rozrůstal dál. I když nové školy byly velké, jejich kapacita byla zaplněna. Otevíraly se další školy měšťanské.

Město Žižkov mělo pět zdravotních obvodů, v každém s jedním i více městskými lékaři. Na území Žižkova působila i záchranná zdravotní služba! Když se navrátíte k historii Žižkova, zjistíte, kolik mnohých spolků a sdružení obyvatel tady vzniklo a působilo! Spolků pěveckých, divadelních, sportovních a profesních cechů.

Historie Žižkova od osmnáctého do devatenáctém století byla pestrá. Jen z několika usedlostí za městskými hradbami vyrostlo město, které se zařadilo mezi největší města v Čechách. Konec jeho samostatnosti se blížil díky zboření městských hradeb Prahy. Jako samostatné město Žižkov existoval 45 let. Postupné sbližování obou měst vedlo ke splynutí zástavby i přes oddělující prostor obou velkých pražských nádraží. Protože Praha byla pochopitelně silnější, stalo se jednoho dne město Žižkov součástí města Prahy. Bylo to v roce 1922, kdy byl podle zákona č. 114/1920 Sb. připojen Žižkov ku Praze a spolu s Hrdlořezy a Malešicemi se stal Prahou XI. To už byla Praha hlavním městem nového státu – Československa a být jeho součástí přinášelo zajímavé výhody. Po novém dělení města v roce 1949 se Žižkov změnil v Prahu 11 a od roku 1960 je spolu s částí Královských Vinohrad součástí Prahy 3.

Vlastní jádro Žižkova ve dvacátém století utržilo velký zásah do své svébytnosti. Přestavba Žižkova se svojí plošnou asanací nahradila mnoho historických domů panelovou výstavbou. Pod paneláky skončila i první Volšanská škola, Bezovka, Güttlingův dvůr a další historické budovy.

Ty prastaré domy s pavlačemi jsou pamětí dob dávno minulých a jsou zajímavé nejen pro mnohého turistu, ale i Pražany z jiných částí Prahy, které tyto doslova skvosty s nenahraditelnou atmosférou neznají. Nemohla jsem se odtrhnout a vynadívat na mnohá zákoutí domů s namrzlým prádlem, uschlýma kytkama v květináčích po letošní zimě a spoustě věcí na balkonech. Roztomilé haraburdí mi připomínalo proslavené Benátky. Atmosféra opravdového tepajícího života, každodenního ruchu je tady nezaměnitelná. Obzvlášť když za vámi ještě hrčí tramvaje a cinkají jak o život, lidé si tu chodí po ulicích jak chtějí, nějaké přechody nebo semafory jsou zbytečným luxusem. A těch lehkonohých děvčat a bordýlků po okolí. Nikde jejich koncentrace v Praze není taková jako právě tady, nikde tolik nafintěných a zmalovaných slečen v minisukních po ulicích nepotkáte tolik co tu. Co se týká pavlačí, můžeme si jen přát konec bourání. Jen citlivé rekonstrukce můžou zachovat z historického Žižkova maximum. Co se týká děvčat, tak ta k Žižkovu prostě nějak patří stejně jako ty putyky, pivnice a čilý noční život.

Když se vymotáte z žižkovských uliček, dostanete se na opačnou stranu ráje. Na tu ještě krásnější. Do srdce Žižkova, zeleně pražské. Stezkou můžete vystoupat na Vrch svatého Kříže, místo spíše známé pod obecným názvem Parukářka. Žižkováci to tady jednu dobu nazývali přízviskem Na Křížku. Údajně tu kdysi bývalo popravčí místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní tu stojí svérázná hospoda s výhledem na starou Prahu, s jakým se může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. V okolí hospůdky i přilehlém parku je spousta laviček.

Je to kus krásné přírody s travnatým parkově upraveným návrším přesně uprostřed čtvrti Žižkov na kopci. Vrch svatého Kříže leží zhruba v prostoru mezi vrchem Žižkov (Vítkov) a Olšanskými hřbitovy a z jeho temene je netušený výhled na centrum Prahy od Vinohrad přes Petřín a Hradčany až po památník na Vítkově a na jezdeckou sochu Žižky, která dominuje širokému okolí.

Vede tu Stezka, která popisuje tento vrch ve všech podobách historických i současných, flóru i faunu. Informační panel na vrcholu zobrazuje viditelné panorama s vyznačením významných staveb. Trasa je vedena po asfaltovém chodníku rozděleným na část pro chodce a pro cyklisty, jinak není značena. Je cca 1 kilometr dlouhá a jsou na ní tři informační panely. Na jednom z nich je popsán výhled nejen na Vítkov a Žižkovskou televizní věž, kterou rozhodně nepřehlédnete, ale i na Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad , telefonní ústřednu, Hotel Olšanka, ZŠ Chelčického, kostel sv. Rocha, sv. Rozálie a sv. Šebestiána, na ZŠ Lupáčova a na Neumannovu vilu a na mnoho dalších významných staveb Prahy v okolí. Mimochodem ona zmíněná televizní věž je nejvyšší věží v Česku a ve výšce 66 metrů nad zemí je v ní i restaurace. Stezka je věnována žižkovské patriotce Jiřině Polanecké, a RNDr. Věře Toběrné, které se obě podílely i na její tvorbě.

Z panelů se dozvíte, že geologický podklad tohoto parku, stejně jako většina území Prahy 3 je tvořen břidlicemi s jílem, drobami a křemenci, usazenými horninami, které vznikly v prvohorách. Prvohorní křemence byly od pradávna důležitou stavební surovinou a proto se na několika místech těžily. Opracované kameny známé pod pojmem kočičí hlavy se často používaly na dláždění ulic. Na počátku 20. století byl jeden z lomů provozován i na úpatí tohoto kopce. Těžil se tady štěrk a vyráběly dlažební kostky, kterými se dláždil Žižkov. Ještě dnes jejich pozůstatky můžeme vidět například v Krásově ulici.

Dřívější Parukářka bývala v minulosti viničnou a zemědělskou usedlostí. Až do roku 1804 se jmenovala Hejtmanovská. Když usedlost koupil parukář Jan Hrabánek začalo se jí říkat po jeho profesi. V roce 1825 zde francouzští podnikatelé Sellier a Bellot zavedli výrobu střelných zápalek. Byly zde vyráběny zápalky pro lovecké náboje, později i pro náboje vojenské. Od roku 1827 továrna zvaná Kapslovna vyráběla zapalovadla z bílého střelného prachu. Byl to tovární objekt s několika domky, které byly od sebe z bezpečnostních důvodů odděleny už od prvopočátku silnou zdí. Poslední zbytky této zdi jsou vidět ještě dnes asi 100 metrů odsud při cestě do kopce. Bylo tady prý vyráběno až 60 milionů zápalek ročně zejména pro Rakousko a dále pro export do USA, Anglie, Brazílie a východní Indie. Bylo zde zaměstnáno kolem sto zaměstnanců, dívky ve věku 12 až 14 let třídily kapsle. Celá výroba byla podle zachované dokumentace dost nebezpečná. Roku 1832 utrpěl sám Bellot vážné poranění při explozi třaskaviny. Skla z brýlí, která se rozprskla mu poškodila oči. Pro větší bezpečnost výroby pak nechal přistavět domy na přípravu třaskavé směsi. V roce 1872 ale dle dochovaných zpráv došlo k velkému výbuchu, kdy bylo usmrceno 14 lidí a řada jich byla vážně popálena. Trpkou ironií osudu to byly právě Bellotovy náboje, které v pruských flintách způsobily porážku rakouského vojska v bitvě u Hradce Králové roku 1866. Víme, že ve třicátých letech 19. století pracovalo v žižkovské kapslovně již přes tisíc dělníků. Dalšímu rozkvětu továrny však zabránilo její umístění. V době založení ležela Parukářka daleko za branami města, ale později stavební rozvoj Žižkova způsobil, že obytné domy byly stavěny až v blízkosti kapslovny. To bylo důvodem, aby byla roku 1936 výroba přestěhována do Vlašimi.

Na Vrchu svatého Kříže, který leží mezi horou Vítkov a Olšanským náměstím je několik pivních deštníků u zdejšího kiosku, který nabízí k občerstvení nejen pivo, víno a různé druhy destilátů ale taky nakládaný hermelín nebo výborné klobásy . O pár desítek metrů níže, respektive v podzemí jednoho z mnoha bývalých protiatomových bunkrů, které byly zbudovány během „studené“ války v 50. až 60. letech minulého století, najdeme zábavně relaxační centrum – bunkr Parukářka. Že se tenkrát na bezpečnosti pro zasloužilé soudruhy nešetřilo, dokazují mohutné podzemní prostory s na svoji dobu precizním technickým zázemím. Zdejší „Bunkr“ sloužil hlavně pro zajištění bezpečnosti funkcionářů z nedalekého hotelu Olšanka. Dnes je tu malý bárek a pódium, kde hrají kapely. Díky starým nápisům, různému potrubí a elektroinstalaci, ze které dýchají staré časy, je tady navozena působivá atmosféra. Byla tady spojena minulost a současnost a vznikl prostor, kde se vše potkává a souzní. Vystupovat tady je pro kapely věc prestiže. Je zde zájem o cokoli moderního z taneční hudební scény, reggae, punk, rock nebo experiment, jen ne o heavy metal. Do klubu je osobám mladším 18 let vstup zakázán.

Hospoda Parukářka ani podzemní protiatomový kryt nemají adresu. Není zde žádná ulice, protože obě stavby jsou umístěny na okraji parku Parukářka, na Vrchu svatého Kříže. Dostanete se sem tramvají č. 5, 9, 26 nebo autobusem č. 136 když vystoupíte na Olšanském náměstí. Za hotelem Olšanka se musíte dát nad nadchod. Kopec, na němž hospůdka stojí, je sevřen ulicí Olšanskou, Lupáčovou a Jeseniovou.

Pod Vrchem sv. Kříže byly vybudovány v letech 1950 – 1955 další podzemní stavby, protiatomové kryty s kapacitou asi 2500 osob. Pro porovnání, pražské metro je v současné době schopno pojmout asi 300 tisíc osob. Systém štol je napojený na Ochranný systém metra a má pět vstupů z různých stran kopce a dvě věže, které zajišťují větrání a mohou sloužit i jako nouzové vstupy. Kryt je také vybaven vlastním zdrojem elektrického proudu a vodní nádrží. V současné době slouží jako sklady. Kromě toho zde mají České radiokomunikace nouzové vysílací studio, které bylo prý použito v roce 1968.

Nemyslete si ale, že Žižkov je jen stará zástavba, bunkry, paneláky a místní kolorit, to ne. Díky své dobré dostupnosti, na Václavské náměstí jen čtyři stanice tramvají, je to lokalita vyhledávaná k nové zástavbě. Hned pod Parukářkou, oddělen jen zahrádkou, vzniká momentálně obrovský komplex novostaveb, jižně orientovaný bytový dům PIANO HOUSE v Jeseniově ulici. Záměrem architektů je vytvořit nadčasový a elegantní designe s dynamikou a nábojem moderního životního stylu. Velké prosklené plochy Vás nenechají na pochybách, že uvnitř je dostatek slunečního svitu. Ještě že garáže jsou koncipovány především jako podzemní a zbytek aut bude mít parkovací místa v Jeseniově ulici. Stačí, že do místního parku a na Vrch svatého Kříže brzy přibude invaze nových majitelů bytů ať už na projížďku na kole, nebo pejskařů či lidí, kteří si sem půjdou jen tak na vycházku mezi starobylé stromy, keře, květiny a další zeleň.

Jsou tady především spousty druhů keřů jako bez černý, růže šípková, šeřík obecný, pustoryl obecný, meruzalka alpská, zlatice převislá, netvařec křovitý a žanovec měchýřník. Najdeme tady i zajímavé liány jako přísavník pětilistý či plamének plotní. Plamének kvete bíle na konci léta a zajímavé je, že chomáče semen opatřené bílými chlupy zůstávají na rostlině po celou zimu. Na Vrchu svatého Kříže se vyskytují jak pěvci, tak druhy tažných ptáků, které zde pobudou jen několik měsíců. Zkrátka, můžete zde najít poslední zbytky přírody, které vám nechají zapomenout, že se nacházíte téměř v centru Prahy.

A čemu vlastně vděčí vrch za své jméno? Podle některých pověstí tady bylo na čas popraviště, na kterém byl umístěn kříž se šibenicí. Původní popraviště ale prokazatelně bylo na Šibeničním vrchu. Ten stával na místě dnešní křižovatky U Bulhara. Tady bylo popraviště zcela prokazatelně a sloužilo Starému městu. Podle pověsti byl právě tady také zakopán Golem. Protože toto popraviště bylo příliš blízko hradeb a hlavně blízko obytných domů a lidé z nich už nechtěli koukat na tolik násilí, bylo v letech 1817 a 1836 opakovaně přesunuto do dalších lokalit. Bylo to dál od města, do oblasti dnešních Olšan. Má se za to, že nějakou dobu mohlo být i na Vrchu svatého kříže, ale historicky to podloženo není. Je však známo, že jeho poslední poloha byla na Židovských pecích.

Podle jiné pověsti nechali na tomto místě postavit dřevěný kříž František Xaver Šefl a jeho žena Eva roku 1822. Roku 1825 se tento dřevěný kříž podle dochovaných zpráv rozpadl působením přírodních sil. Na kopci byl vítr a hojně pršelo. Co ale doložené je, že majitelka Olšanského dvora, Amálie Eckhardová tyto pozemky koupila roku 1829 a nechala na vrchu postavit kříž nový, který byl roku 1846 vysvěcen jako symbol ochrany a víry tohoto místa.

Na úvod jen něco krátce o Královských Vinohradech. Jsou nejen jednou z nejmladších částí Prahy, ale také jednou z nejvýstavnějších. Ještě v předminulém století většinu Vinohrad pokrývaly pole a pustiny. Říkalo se těm místům na Sahaře. Roku 1754 tu baron Wimmer znovu založil vinice a nechal vysázet krásná stromořadí, ale až od roku 1817, po odstranění novoměstských hradeb a bran, započal jejich výrazný růst a rozmach. Pro zajímavost v roce 1784 na „Viničních horách“ bylo v 51 domech 136 obyvatelů, roku 1843 se zde nacházelo 69 samot se 169 obyvateli. Roku 1849 byly usedlosti za branami Žitnou, Koňskou, Novou a Poříčskou spojeny v obec zvanou „Královská Vinohradská obec“. V roce 1866 byla nynější Bělehradská třída pouze silnicí a na Fochtově třídě byly budovy jen při Pštrosce, při Kanálce a Cikánka. Dále byly jenom osamělé dvorce Smetanka, Vozová, Kuchyňka, Švihanka, Kravín, Nigrinka a Prkenka. Roku 1869 tady bylo 75 domů se 1274 obyvateli Teprve roku 1875 byly Vinohrady uznány městem.

Na prostoru s výměrou 2,33 hektaru vymezeném ulicemi Vinohradská, Slezská, Šumavská a U Vodárny, v Praze 2 na Vinohradech najdeme park, který je volně přístupný veřejnosti a neuzavírá se. Pokud chcete toto místo navštívit, je nejlepší dojet na stanici metra Jiřího z Poděbrad, kde se můžete projít i parkem, kterému byl věnován jeden z předchozích článků . O kus dál pak najdete dlouhý pás přírody, zeleně i cest s názvem Čechovy sady.

Park je zde už od dob parcelace usedlosti Nigrinka, ke které došlo koncem 80. let 19. století. Půdorys parku téměř stejný, jako je dnes, byl poprvé zaznamenán roku 1890 na plánu města Prahy pod názvem Růžové sady. Vznikly zřejmě podle návrhu architekta Františka Thomayera. Nesou jeho rukopis, ale není nikde skutečného záznamu o tom, kdo park skutečně vybudoval. Roku 1903 byly sady přejmenovány na Sady Svatopluka Čecha dle českého básníka, prozaika a právníka, který právo opustil a začal se výhradně věnovat literatuře a působil v novinách a časopisech. Ve Světozoru, Lumíru, Národních listech a Květech, které pomohl založit. Čech patřil mezi představitele literární skupiny ruchovců. Prosazoval vlasteneckou tvorbu, která navazovala na ideály národního obrození. V roce 1895 odešel do ústraní, kde psal drobné hořké básně. Mladí autoři ho nadále uznávali. Svatopluk Čech zemřel 23.2.1908 v Praze a zažil pět let pocit jaké to je mít své pražské sady. Většinou dostávaly různé parky jména po mrtvých osobnostech české kultury a politiky, tady se dá říci, že výjimka potvrzovala pravidlo.

Za války tady byla vyhloubena protipožární nádrž, později z ní vzniknul zahradní bazén. Po válce byla oplocena terasa na východní straně. Roku 1980 byla v západní části parku zbudována větrací šachta metra a došlo díky ní dle některých odborných studií ke stržení podzemních vod. Tím postupně docházelo k rychlému rozpadu stromoví a keřoví v celé nadmořské výšce 250 až 265 metrů. Většina dřevin byla na přelomu tisíciletí nejen přestárlá, ale i vyschlá a rychle se rozpadaly, jejich stav se trvale zhoršoval. Místy byly dřeviny dosazovány, ale nestačilo to.

V září roku 2002 došlo k obnově parku firmou Firma Projekce zahradní, krajinná a GIS, s.r.o., která vznikla v roce 1997 a měla za sebou již jiné úspěšné realizace obnov zahradních ploch. Objednatelem prací byla MČ Praha 2 zastoupená zástupcem starosty RNDr. Karlem Winkelbauerem. V podstatě byla zachována původní struktura parku do plochy protáhlého úzkého obdélníku s osou východ západ, kde je vkomponována okružní cesta a na západě květinový parter a terasa se stromovím. Na ose je pěkný průhled parkem. Je tady zastoupeno přes 50 druhů dřevin. Park funkčně navazuje na Bezručovy sady a nachází se v blízkosti Riegrových sadů a parku na náměstí Jiřího z Poděbrad . Je tedy možné projít za jediné odpoledne tyto čtyři parky. Roku 1924 byl do parku umístěn bronzový pomník s kamenným podstavcem, monumentální socha Svatopluka Čecha od J. Štursy, rok 1924. Rok dokončení pomníku se shodoval s osazením na své místo a bylo to autorovo poslední význačné dílo.

Dnes si mladí mohou v Čechových sadech zajezdit na skateboardu a všichni na kolečkových bruslích nebo na kole, zkrátka na všem, co není motorovým vozidlem. Po obvodu celého parku je krásná promenádní cesta, škoda, že z asfaltu. Parčík hyzdí jen vypuštěný bazén pomalovaný sprejerama, jinak je místo udržované a příjemné.

V prostoru vymezeném ulicemi Polská, Italská, Chopinova, Vozová a U Rajské zahrady leží už více než celé století park Riegrovy sady. Místo s kouzelným výhledem na Hradčany a Malou Stranu, místo, které je považováno za duši celých Vinohrad. Místo, které je plné návštěvníků především na Silvestra, protože právě odtud lze sledovat ohňostroj na pozadí panoramatu Prahy se stovkami věží jako na dlani. Mimochodem víte kolik věží má stověžatá Praha? Prý něco přes pět set.

Park, který má výměru 11 hektarů leží v nadmořské výšce 237 až 270 metrů a výhledy na Prahu jsou odtud během celého roku impozantní, ať už na jaře a v létě kdy všechno kvete a přímo se tu noříte do zeleně, posedáváte po trávnících nebo na podzim s barevným listím stromů procházíte cestami, či v zimě, když se Vám lepí sníh na paty a s dětmi tady stavíte sněhuláky. Praha má odtud vždy své nezaměnitelné kouzlo a díváte se na ni z rámu tohoto parku jako na obrázek, a právě park mu k tomu dodá svůj specifický punc. Tyto pozemky jsou na východ od původních městských hradeb, kdysi tady byla obyčejná pole, později vinice a ještě později zahrady usedlostí.

Jako na mnoha dalších místech Prahy byly vinice i zde založeny na velkých plochách za vlády Karla IV. Až konec třicetileté války přinesl de facto i konec zdejších vinic. Postupně chátraly a pustly a nikdo se o ně nezajímal. Zašly spolu s časem nepozorovaně. Jen ty, které byly v rukách duchovních nebo měšťanů přetrvaly déle, podobně jako vinice Andělka. Jméno měla po lékárníkovi Angelu z Florencie a na jejím místě později vznikla tzv. Rajská zahrada.

Roku 1783 ale získal toto místo a ještě přilehlou část za Koňskou bránou (místo, kde je dnešní Národní muzeum) Josef Emanuel Canal de Malabaila a nechal zde vybudovat dvorec, kde se chovala ušlechtilá zvěř. Část zahrady, která tu vznikla místo vinic, získala podobu zelinářské zahrady, ze druhé části se pak stala zahrada okrasná. Byla tu také pokusná rostlinná stanice, pěstovaly se např. brambory tehdy ještě v českých zemích málo rozšířené. Na druhé straně v okrasné zahradě se nacházely cizokrajné dřeviny, miniaturní pavilonky v čínském stylu, jezírka, voliéry, bludiště, vodotrysky, dokonce i menší zoologická zahrada. Po majiteli se místo nazývalo Kanálka. Roku 1811 tu byl postaven také malý pokusný cukrovar a v parku byla založena posluchárna botanických věd. Přednášel tady známý přírodověděc, profesor zoologie a mineralogie na univerzitě v Praze, Jan Svatopluk Presl. Právě on vymyslel řadu pojmenování dodnes známých květin a rostlin, jako například kopretina, kukuřice nebo bledule a mnoho dalších. Zasloužil se také o rozpracování českého chemického názvosloví. Místo bylo veřejně přístupné a proslavené také svými zahradními slavnostmi. Po hraběti Canalovi vlastnil toto místo továrník a bankéř Mořic Zdekauer. Za něj byla tato zahrada stálým hospodářským výstavištěm. Zahrady byly zrušeny v letech 1901 až 1903 a jejich pozemky byly rozparcelovány. Zbytek byl roku 1895 darován obci.

Severozápadní část dnešního parku zabírala dříve největší z místních usedlostí zvaná Saracinka. Dnes je to prostor mezi Italskou a Vozovou ulicí. Pojmenována byla po jednom z majitelů, Italovi Sarracinovi. Dodnes ji připomíná kamenná vstupní brána ve spodní části Vozové ulice. Malebná brána je z opuky kombinované s ozdobnými koulemi symetricky umístěnými na obou zdech.

Švihanka, říkalo se jí také Švihovka i Marvánka, byla přibližně v místech dnešní restaurace a původně zde byla též vinice. V 15. století patřila Jeronýmu Šrolovi. Pak se po mnoho století majitelé střídali a až roku 1903 ji obec koupila od poslední majitelky Isabely Broscheové. Jihozápadní část sadů se sochou Františka Ladislava Riegra od Josefa Václava Myslbeka z roku 1913 leží na území bývalé zahrady Pštrosky. Tato zahrada majitele Eduarda Pštrosa byla po nalezení minerálních pramenů zastavěna lázeňskými objekty, které byly hojně využívány Pražany. Jak rychle se lázně proslavily, tak stejně rychle jejich věhlas pominul. Roku 1849 zde bylo otevřeno české divadlo, v němž působil i Josef Kajetán Tyl. Později zde hrálo letní německé divadlo jménem Heinovka, zatímco lázeňské období brzy skončilo.

Vlastní park byl po vykoupení všech pozemků vinohradskou obcí založen v letech 1904 – 08 vinohradským zahradním ředitelem Leopoldem Baťkem spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracinka, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Všechny tyto zahrady a usedlosti dostaly společný ráz anglického přírodního parku. Jeho osázení novými dřevinami i cibulovinami nebylo ve svažitém terénu jednoduché, ale zdařilo se. Roku 1938 byla plocha sadů zmenšena výstavbou vinohradské sokolovny s hřištěm podle plánů architektů Františka Marka a Zbyňka Jirsáka. Jeden z největších sokolských areálů na světě za protektorátu zabral útvar SS.

Sady nesly od svého vzniku jméno českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly dočasně přejmenovány na Smetanovy sady. Pak se jim vrátil název původní. Právě 3. března jsme si mohli připomenout výročí 105 let od smrti této význačné osobnosti českého národního života. O Františku Ladislavu Riegrovi se hovoří jako o jedné z největších postav českého liberalismu 19. století. Ovlivňoval českou politiku po celá tři desetiletí tím, že se angažoval ve prospěch národa nejen v politice ale i na poli kulturním a hospodářském. Stal se miláčkem národa, nástupcem Františka Palackého, obdivovanou a uznávanou osobností, která přijatelně ztělesňovala představy Čechů o svém představiteli – svým mužným zevnějškem a přitažlivým vzhledem, svými rétorickými schopnostmi, kultivovaným vystupováním.

Po válce byl zdevastovaný park v roce 1947obnoven. Známým objektem je bývalý Šťastného hostinec, který byl přestavěn roku 1934 a kterému se podle nájemce říkalo Šretrova restaurace. Po válce zde byly vystavěny různé školní objekty zejména na prostoru bývalé Rajské zahrady – zásobní zahrady města Prahy založené Františkem Thomayerem. Dnešní hospoda Riegrovy sady leží uprostřed parku pod širým nebem oplocena jak živým tak drátovým plotem. Plocha hospody s lavičkami je na pohled obrovská a není mnoho stejně velkých zahrádek. Točí zde Plzeň a Gambrinus + jako bonus ledovou tříšť do které je možnost dát si vodku. Muži tvrdí, že pivo je zde dosti podprůměrné a i drahé což je ta nejhorší kombinace. Pro tak velkou hospodu je zde jen jeden výčep s dvoučlennou obsluhou, tudíž se zde tvoří velice často fronty. V tuto roční dobu (březen) ale byla ještě zavřená. V parku najdeme dodnes trojboký pískovcový obelisk z roku 1840. Údajně je to památka na souboj dvou důstojníků o dívku. Na obelisku v blízkosti Vozové ulice je reliéf ptáka s mláďaty.

Park je známý svými prostornými loukami, harmonickými průhledy a nezapomenutelnou vyhlídkou na Prahu, ale i intimními zákoutími v téměř lesním prostředí. Připomínkou časů dávno minulých je také klasicistní rozhledna postavená ve 20. letech 19. století, rozhledna přezdívaná Mlékárna, která byla zrekonstruována a v současné době v ní funguje kavárna. I odtud je překrásný výhled z ptačí perspektivy na malebnost města.

Při vstupu do parku Riegrovy sady z Chopinovy ulice najdeme dětské hřiště s herními prvky: pískoviště, klouzačka, pružinové houpačky, závěsné houpačky, kolotoč, skluzavka s prolézačkou a stěnou na lezení, vše umístěné na slunci. Sedět se dá pod stromy v chládku. Místo je velmi příjemné. V centru Prahy, nedaleko parku se od roku 2006 stavěl komplex Rezidence Riegrovy sady. Krásné bydlení s výhledem na Prahu, pět pětipodlažních bytových domů se 151 byty. Na stavbě bylo použito více než 12.800 m3 betonových konstrukcí a 1.600 tun armatury. Ano, v Praze se stále více a více staví a staví. Poslední zbytky zeleně jsou vyrovnávány hladinou betonu. Ale to už je osud velkoměst.

Čelakovského sady leží těsně vedle Národního muzea, mezi ulicemi Vinohradská, Mezibranská a Škrétova v Praze 1 Nové Město. Park je relativně malý, má výměru 1,3 hektaru, leží na svažující se ploše v nadmořských výškách 215 až 226 metrů.

Sady vyprojektoval a začal budovat již v roce 1885 pražský zahradní architekt František Thomayer na místě zbouraných městských hradeb na horním konci Koňského trhu. Rozloha původní zeleně byla později značně omezena stavbou metra a magistrály, která sady lemuje z východní a ze západní strany. Právě díky stavbě metra a magistrály byl park rozdělen na dvě části, jeho původní koncept změněn a z původní kompozice parku se nezachovalo prakticky nic.

Části parku jsou spojeny podchodem a sítě cest zde jsou přizpůsobeny vchodům do metra. Volně umístěné dřeviny reprezentují na 30 druhů. Nejvíce zde najdeme lípy malolisté a jerlíny japonské. Je známo, že dva stromy byly v parku vysazeny známými osobnostmi. Po levé straně muzea v ploše chodníku roste od roku 1990 lípa svobody, kterou zde zasadili Václav Havel a Alexander Dubček. Po pravé straně muzea najdeme také lípu malolistou od hudební skupiny ELÁN a souboru tanců Lúčnica. Lípa byla vysazena na paměť česko – slovenského přátelství.

Po pravé straně muzea najdeme pomník z bílého mramoru dramatické umělkyně Otýlie Sklenářové Malé od sochaře Ladislava Šalouna. Socha byla odhalena roku 1933. Mimo jiné slavná herečka Otýlie Malá učila v dramatické škole Národního divadla později neméně tak slavnou Emmu Destinovou.

Sady jsou pojmenovány po českém vědci, básníkovi a literátovi Františku Ladislavu Čelakovském, který byl znám především díky svým charakteristickým výrazovým prostředkům lidové epiky i lyriky v dílech Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých. Politické a společenské otázky řešil prostřednictvím epigramatických cyklů. Navíc si ze školy jistě pamatujete jeho básnickou sbírku Růže stolistá, kterou završil své bohaté dílo.

Podle statistik v roce 2005 projelo pražskou magistrálou pod Národním muzeem okolo Čelakovského sadů kolem 85 000 aut denně. V roce 2006 už kolem 100 000. Toto je maximální zatížení pro okolní zeleň i stavby v okolí a proto začal magistrát jednat a připravil radikální změnu současné podoby horní části Václavského náměstí. Studie počítá s přeložením jednoho ramene magistrály za Národní muzeum a s propojením náměstí s Vinohradskou třídou bulvárem pro pěší. Václavské náměstí by tak znovu dostalo vzhled, do kterého výstavba magistrály nešetrně zasáhla. Mohlo by se tak stát již za několik let. Vznikly návrhy vrátit na Václavské náměstí tramvaje. Ty mají své příznivce stejně jako odpůrce. Tramvaje zde přestaly jezdit v sedmdesátých letech minulého století, projíždějí pouze Jindřišskou ulicí napříč Václavským náměstím. Uvidíme, co nás v budoucnu čeká.

Dominantní stavbou v této části Václavského náměstí je Národní muzeum Na jeho budovu byl 15. 11. 1883 vypsán veřejný konkurs na předběžné skicy pro novou stavbu. Zvítězil Schulzův projekt, který zaujal tím, že obohatil stavební program o ideu ústředního slavnostního Panteonu. Prof. Schulz vypracoval rychle nové definitivní plány upravené po připomínkách muzejních kustódů a vídeňských odborníků. Následně byl jmenován ředitelem stavby, která měla být hotova za čtyři roky. Schulzův honorář za celou práci měl činit 3 % veškerých plánovaných nákladů na stavbu, tedy 53 500 zl. Stavební náklady byly odhadovány (bez architektova honoráře, vnitřní umělecké výzdoby a mobiliáře) na 1 740 000 zlatých. Ve skutečnosti pak dosáhly výše asi 2 miliónů zlatých.

Dne 27. června 1885 bylo místodržitelstvím vydáno povolení ke stavbě. V roce 1888 byla dokončena stavba hlavní kopule, bylo osazováno hlavní schodiště, prováděly se práce štukatérské a malířské a na balustrády byly usazeny sochy. Roku 1888 měla být stavba dobudována, ale zdržela se díky nepříznivému počasí. V témže roce se začalo s přípravou vnitřního zařízení budovy, na něž zemský sněm schválil rozpočet do výše 300 000 zlatých. Dokončovací práce trvaly až do počátku r. 1890. Zahajovací slavnost České akademie, uspořádaná v Panteonu 18. května 1891, se stala současně slavnostním zpřístupněním nové budovy Muzea Království českého. Akademii byla propůjčena část levého přízemního traktu budovy. Počátkem 90. let se upravovalo bezprostřední okolí budovy na veřejný park.

Národní muzeum dnes shromažďuje sbírky hmotných dokladů české i zahraniční provenience týkající se vývoje přírody i historie, zejména v oborech mineralogie, geologie, petrologie, paleontologie, hydrobiologie, mykologie, botanika, entomologie, zoologie, antropologie, prehistorie a protohistorie, středověká archeologie, klasická archeologie, české dějiny, národopis, numismatika včetně mimoevropské, dějiny divadla, dějiny tělesné výchovy a sportu, pravěk a starověk Přední Asie a Afriky, mimoevropská etnografie, asijské kultury, muzikologie a knihověda. V hlavní budově na Václavském náměstí najdete přírodovědecké muzeum se zoologickou expozicí, antropologickou expozicí, mineralogicko – petrologickou expozicí, osteologickou expozici a paleolontologickou expozici.

Děti tady nejraději koukají na vycpaná zvířátka a motýly. Pražané jsou zvyklí ať s dětmi či bez nich tiše procházet sály a vnímat okolní krásu, ze které se tají dech a sálá monumentálnost prostor, které vyvolávají řadu emocí a návratů do historie. Po načerpání informací, zážitků i síly a po procházce patry a mnoha místnostmi impozantní budovy je hezké sednout si na některou z laviček v půlkruhu kolem trávníku v Čelakovského sadech, které celou budovu Národního muzea obklopují.

Před Národním muzeem je dnes přímo do dlažby zasazen pomník – kříž dvěma studentům, kteří zde spáchali své protestní sebevraždy. Pomník Jana Palacha a Jana Zajíce. Když jsem fotila park, kde toho mimochodem v zimě k focení mnoho není, míjela jsem tento zasazený kříž plný právě rozsvícených svíček. Stálo nad ním několik mladých lidí a zapalovali svíčky další. Nejdříve jsem měla cukání je tam vyfotit, jak se sklání ke kříži s hořící svíčkou v ruce, začínalo se stmívat a já si uvědomila, že nechci tuhle chvíli rušit blesknutím fotoaparátu.

Před budovou Hlavního, dříve Wilsonova nádraží, v prostoru mezi ulicemi Opletalova, Wilsonova, Bolzanova a Washingtonova leží park Vrchlického sady, dříve zvaný Velký park. Dnes už tak velký opravdu není, má výměru 6,1 hektaru v nadmořské výšce 198 až 208 metrů a je fragmentem parku původního.

Ve 30. letech 19. století byla na barokních hradbách zřízena sadová promenáda z podnětu hraběte Chotka nazvaná Na Hradbách. Promenáda vedla od ulice Žitné až k Poříčí a kolem ní byly vysazeny topoly a spousta keřů a květin. Mezi nimi bývaly kavárny. Když bylo postaveno nádraží Františka Josefa I. podle architekta Josefa Fanty, někdy se mu také říká Fantova budova, byl kolem něj roku 1876 založen Velký park, později pojmenován Městský velký park. Byl romantika sama, rybník s ostrůvkem, květinové partery, skály s umělým vodopádem… Roku 1884 byl park rozšířen o další plochu, která byla dle návrhu zahradního architekta, jednoho z nejlepších, Františka Thomayera, upravena a vyzdobena květinami.Nacházel se zde velký květinový útvar v podobě městského znaku. V čele tohoto květinového vzoru byl roku 1916 umístěn právě pomník botanika Presla. Začátkem 20. století byl park revitalizován, ale jen částečně podle Karla Skaláka. Roku 1913 byl park přejmenován na Vrchlického sady. Bylo to rok po úmrtí tohoto významného básníka a profesora všeobecné literatury na Karlově univerzitě. Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída, vydal za 35 let své básnické tvorby celkem 270 svazků knih.

V letech 1972 až 77 byla na velké ploše parku postavena hala Hlavního nádraží, metro, jeho výstupy i výdechy. Tento zásah dovršuje vedení severojižní magistrály. Odbavovací hala je na místě dřívějšího překrásného místa s rybníkem, na rozsáhlých loukách směrem k Václavskému náměstí je dnes parkoviště pro auta. Z bývalé koncepce parku mnoho nezbylo, síť cest je podřízena vstupům do metra a nádraží. Přesto je dobře, že na takto dopravně frekventovaném a domy zhusta osazeném místě je alespoň kus zeleně, kde je dnes ještě zastoupeno kolem 50 druhů dřevin a umístěny lavičky pro odpočinek. Mnoho lidí se tady sice nezdržuje, dýchat výpary z nedaleké magistrály není to nejlepší. Ke „koloritu“ parku patří různá individua, která se obvykle drží okolo každého nádraží, především bezdomovci a běženci. Lidé, kteří použijí park jako průchozí se občas posadí na lavičky s občerstvením z několika zde rozmístěných stánků. Park je ale užíván především jako přístupová komunikace k nádraží.

Počátkem devadesátých let byly tyto sady nebezpečnou lokalitou pro každého, kdo se z nerozumu či neznalosti do těchto míst dobrovolně vydal. Mezi nejčastější oběti však patřila zejména nic netušící cestující veřejnost, která po opuštění cílové železniční stanice Hlavní nádraží musela projít kolem „Sherwoodu“, jak se tomuto prostranství začalo brzy přezdívat. Případů krádeží či brutálních loupeží tehdy valem přibývalo. Až rázná policejní opatření včetně neustálých preventivních kontrol nezvané hosty odehnala. Podsvětí „změnilo parket“, policejní dozor tím pádem postupně ustával. Narkomané a dealeři drog se roku 2007 znovu vraceli do obávaných Vrchlického sadů. Toto nepříliš vábné prostranství v těsné blízkosti Hlavního nádraží se tak po letech vrátilo ke staronovému životu pod taktovkou kriminálních živlů. Důvod je přitom víc než prostý – pražská čtvrť Nusle se totiž pro dealery a narkomany stala nepříjemně horkou půdou díky častým policejním čistkám. „Vrchlického sady jsme ze zřetele vlastně nikdy nepustili. Není vůbec vyloučeno, že náš zájem o veřejný pořádek v těchto místech bude opět ještě intenzivnější,“ sdělil loni novinářům policejní důstojník z prvního pražského obvodu. Uvidíme. V zimě je tu více méně prázdno, jen korzující lidé.

Přímo před odbavovací halou se nachází vyhlášený památný strom s velkým obvodem kmene. Je to pavlovnie plstnatá. Na jihu u parkoviště je vysoký a široký platan javorolistý s obvodem kmene kolem 350 cm. Hezčí část parku najdete kolem pomníku botanika Jana Svatopluka Presla, který se dodnes nachází na svém prapůvodním místě. Tento obdélníkový reliéf s ženskou alegorickou postavou je od sochaře Bohumila Kafky a architekta Josefa Gočára z roku 1909.

Při vstupu do sadů z Opletalovy ulice najdeme dětské hřiště vybavené prolézačkou se skluzavkou, pružinovými houpačkami, pískovištěm, lanovkou, lanovou prolézačkou, můstky, lanovým mostem, závěsnými houpačkami a ještě domečkem a lodí. Je to asi nejhezčí místo tady.

7. listopadu 2007 byl zahájen 11. ročník výstavy „Budoucnost a přítomnost Prahy 1“. Téměř 70 výstavních panelů shrnulo realizované, probíhající či připravované projekty v již tradičních sekcích: Veřejná prostranství, Novostavby, Rekonstrukce a Interiéry. Ve stadiu projektu byla představena rehabilitace Vrchlického sadů. Takže kdo ví, třeba za pár let budou stejně krásné a romantické jako kdysi…

Havlíčkovy sady neboli Grébovka či Gröbovka je park anglického typu. Nachází se v Praze 2 na Královských Vinohradech. Ze severu je ohraničen ulicemi U Havlíčkových sadů a Rybalkovou a na jihu potokem Botič. Zahrada má výměru 11 hektarů. Z toho na 1,7 hektaru leží vinice. Tyto rozlehlé prostory jsou v nadmořské výšce 200 až 245 metrů, přičemž na nejvyšším místě se nachází vila Gröbovka s překrásnou vyhlídkovou terasou na Prahu. Hned pod ní je rozlehlá vinice propojená s terasou dvouramenným schodištěm, které je právě v rekonstrukci. Na úbočí vinice leží viniční pavilon ze dřeva. Zahrada je ohraničená ohradní zdí, pod svahem neširokým potokem Botič.

Tento park pochází z let 1871 až 1888. Už od počátku obklopoval vilu pražského průmyslníka Moritze Gröbeho. V parku se dnes vyskytuje kolem 120 druhů dřevin a žije zde 25 druhů ptáků. Téměř polovina z druhů zde i hnízdí. Jediné místo, které je i dnes úplně zchátralé je Grotta se skalkami ležící v severozápadní části zahrady. Před ní jsou fragmenty bývalé kašny, ve které kdysi stávala socha Neptuna. Do parku jsem vcházela ulicí Rybalkovou. Zde se nachází rozlehlé a krásné dětské hřiště se spoustou relativně nových herních prvků a dneska i se spoustou dětí, které ho při prvním vysvitnutí sluníčka využívají.

Ve druhé polovině 14. století Karel IV nechal založit na zdejších prosluněných stráních vinice. Později zde vznikly hospodářské usedlosti Horní a Dolní Landhauska. Roku 1870 koupil parcely i s usedlostmi pražský podnikatel Moritz Gröbe a na pozemku Horní Landhausky nechal vybudovat letní sídlo zvané tehdy „Villa Gröbe“.

Novorenesanční vila byla postavena v letech 1879–1881 podle projektu Antonína Barvitia. Autorem návrhů interiérů byl Josef Schulz. Stavbu prováděl stavitel František Havel. Autorem fresek na fasádě je vídeňský malíř Kugler. Plastická výzdoba interiérů je dílem sochaře Detema. Po smrti Gröbeho (v roce 1891) jeho dědicové areál neužívali, na jeho údržbu si vydělávali provozováním zahradnictví a zpřístupněním parku veřejnosti za poplatek. Na čas také prostor pronajali císařské rodině Habsburků. Z dochovaných materiálů víme, že zde pobývala princezna Alžběta, dcera korunního prince Rudolfa a vnučka císaře Františka Josefa I., se svým manželem Karlem Ottou Windischgrätzem.

Dědicové nakonec vilu i s pozemky odprodali v roce 1905 vinohradské obci a ta 16. května 1906 areál zpřístupnila pod názvem Havlíčkovy sady. V té době už v okolí stála nová činžovní zástavba a původní odlehlé letní sídlo se ocitlo v centru rezidenční čtvrti. Spojenecké bombardování v únoru 1945 poškodilo objekty i park. Budova vily byla roku 1953 opravena architektem Pavlem Smetanou. Po té byla využívána jako Dům pionýrů a mládeže. Současná obnova přišla po několika desetiletích chátrání. Na celou rekonstrukci bedlivě dohlíželi památkáři a projektanti využili i dobovou dokumentaci. V prvním podlaží odvedli hlavní práci restaurátoři, kteří obnovili původní štukové stropy. Ten nad schodištěm nesl stopu i po pionýrech, kteří ve vile sídlili. V jeho středu byl totiž umístěn srp a kladivo. Opravu za zhruba 200 miliónů korun zaplatila společnost CEELI Institut, která získává prostředky společnost z vládních dotací, nadací nebo příspěvků soukromých společností. Radnice druhé městské části přispěla ještě 12,6 miliónu na rekonstrukci Havlíčkových sadů. V současné době ale vila slouží hlavně jako školicí centrum pro právníky a soudce, příležitostně i jako kulturní centrum.

První koncert pro veřejnost pořádal ve středu 7. července 2004 v částečně zrekonstruované Gröbeho vile v Havlíčkových sadech její nájemce, CEELI Institut, který vilu od roku 2003 rekonstruoval a má ji od městské části pronajatu na 50 let. Vystoupil zde Barokní soubor ‘Accento’. V Gröbeho vile by se kulturní a společenské akce měly konat pravidelně. Jak vyplývá ze smlouvy o rekonstrukci a pronájmu, městská část bude mít možnost pořádat koncerty na terase, a to nejméně šestkrát ročně. Hlavní konferenční místnost vily bude mít šestkrát do roka k dispozici pro přednášky či zasedání zastupitelstva a v přístupných prostorách se každý rok budou moci konat dvě výstavy. Všechny akce mají být koordinovány tak, aby nebyl narušen provoz Gröbeho vily, současného pražského sídla CEELI Institutu o.p.s. První akcí pro veřejnost, která tady proběhla po úplném dokončení pak bylo zářijové vinobraní.

Další dominantou místa je Dolní Landhauska, novorenesanční vila ve spodní části parku, postavená roku 1871. Stojí pod členěnými terasovitými zahradami u břehu Botiče. V rámci rekonstrukce v roce 2007 získala novou střechu a fasádu. Do soukromých rukou byl objekt prodán dříve, než byly Havlíčkovy sady svěřeny Městské části Praha 2.

Na místě bývalých „Hor viničných“ je dnes památkově chráněná vinice. V současné rozloze byla založena při stavbě areálu v příkrém svahu navýšeném navážkou z vinohradského tunelu. Mezi válkami se jmenovala Primátorská. Na konci druhé světové války byla hodně poškozena a pak nadále pustla. V letech 1992–1993 byla obnovena na náklady Městské části Praha 2. Nyní má rozlohu 1,7 ha a ročně produkuje 4000 litrů vína. Jsou zde pěstovány odrůdy Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Dornfelder, Rulandské šedé a Rulandské modré a od roku 1997 se zde každoročně koná „Vinohradské vinobraní“. „Víno z Gröbovky” v místě vypěstované je možno zakoupit i v přilehlém Viničním altánu.

Viniční altán je překrásná chráněná kulturní památka, která byla obnovena v letech 2002–2004 v nákladu 20 milionů korun. Při rekonstrukci byla vytvořena replika dřevěné historické konstrukce altánu včetně dekorativních prvků, byly opraveny zděné části, schodiště s vyhlídkou za altánem a obnovena břidlicová střecha. Přistaven byl viniční sklípek zahloubený do svahu. Altán funguje jako kavárna a vinný šenk, jsou tady provozovány svatby i různé společenské akce. V rozlehlém sále s prosklenou stěnou najdete i spoustu krásných a zdařilých obrazů. Nechybí ani květiny, které navodí atmosféru přírody. Na přírodu v parku můžete koukat prosklenou stěnou a při tom si dávat třeba zrovna místní vínko.

Podle podnikatelského záměru provozovatele Viničního altánu, slouží zrekonstruovaný objekt především jako místo příjemného posezení u kvalitního vína a různých chuťovek a delikates od vídeňských uzenářů a výrobců sýra z různých částí Rakouska. Ty se podávají v proslulých rakouských vinných výčepech nazývaných „Heurige“. Altán o ploše 125 metrů čtverečních pojme podle charakteru použité stolové úpravy kolem šedesáti hostů. V létě na okolních plochách pochopitelně víc. Plochu altánu kromě toho zvětšují i terasy. Vrchní terasa má 37 metrů čtverečních a je z ní úchvatný výhled na Prahu mezi krajkovím dřevěných vyřezávaných ornamentů, a čelní terasa má dokonce asi sto metrů čtverečních

Hostům je ale především nabízeno originální víno z hroznů, které na vinici Gröbovka již řadu let fundovaně pěstuje vinohradník Antonín Tureček. A tak zde můžeme vychutnat jeho Rýnský ryzlink, Müller Thurgau, Rulandské modré a šedé nebo na Modrý Portugal. Pokud přes den nemáte zrovna chuť na víno můžete si tady dát i řadu různých výborných káviček nebo čokolád. Já jsem zvolila horkou a hořkou čokoládu se zmrzlinou a šlehačkou a byla naprosto vynikající a hlavně na začátku února opravdu zahřála i přes rozpouštějící se zmrzlinu.