Rubrika: Parky a zahrady

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.

Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.

Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora

Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.

Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.

Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora

Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Petřín a česká Eiffelovka

Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.

Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.

Jára Cimrman

V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.

Zrcadlové bludiště

Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!

Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.

Lanovkou na Petřín

Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.

Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.

Hladová zeď

Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.

Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.

Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”

Štefánikova hvězdárna

Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.

Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.

Romantická oáza uprostřed metropole

V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.

I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.

Zasněžený Petřín

Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.

Petřín a česká Eiffelovka

Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.

Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.

Jára Cimrman

V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.

Zrcadlové bludiště

Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!

Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.

Lanovkou na Petřín

Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.

Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.

Hladová zeď

Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.

Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.

Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”

Štefánikova hvězdárna

Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.

Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.

Romantická oáza uprostřed metropole

V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.

I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.

Zasněžený Petřín

Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.

Mnoho generací mojí rodiny žije právě tady. A tak jako má každý své volné místo v srdci pro to své město, svůj rodný dům, pro svůj tajný koutek z dětství, pro své sny co se plní i neplní tak tím vším je pro mě Praha. Můj domov, mé sny a mé vzpomínky. Moje rodiště a celoživotní bydliště.

Historie místa, kde se dnes rozkládá hlavní město je velmi dlouhá. Praha leží v Pražské kotlině, v součásti Středočeské pahorkatiny. Místo, které je díky svým kopcům a kopečkům dostatečně členité, právě toto místo okolo břehů stříbrného toku řeky Vltavy od pradávna lákalo k osídlení. A tak už od doby kamenné tady bývali první osídlenci. Po lovcích mamutů se zde usídlili neolitičtí zemědělci, které vystřídaly kmeny Keltů, Germánů, od 6. století již natrvalo Slovanů. Během 9. a 10. století se slovanské kmeny postupně sjednocovaly až zde vzniknul první raně feudální přemyslovský stát.

První křesťanský kostel, který byl postaven na území Prahy, býval na pustém ostrohu nad Vltavou. Jmenoval se kostel P. Marie a byl postaven roku 870 Bořivojem I., knížetem kmene Čechů. Nedlouho na to vzniká v místě samé zeleně kam až oko dohlédne sám Pražský hrad, který je sídlem přemyslovských panovníků. Na Pražském hradě vzniká stavba rotundy sv. Víta a to roku 926 a už od roku 973 je stolicí biskupskou. Na protilehlém břehu Vltavy se brzy skví Vyšehrad a místa pod ním jsou protkána důležitými obchodními cestami. V podhradí Hradu i Vyšehradu je dán již základ osídlení městského typu s mnoha tržišti a velkým sortimentem krásně ručně zpracovaných výrobků. Koncem 9. století se nacházela v tomto úžasném přírodním rámu dřevěná i kamenná zástavba. Roku 965 navštívil Prahu židovský kupec Španěl Ibrahím Ibn Jákub, aby vydal svědectví o místě okolo břehů Vltavy. Roku 1085 se Praha stává královským městem. Jestlipak si z dějepisu pamatujete, že prvním českým králem byl Vratislav I.? A od té doby započal zápas doposud neporušené přírodní krásy v okolí řeky Vltavy s dílem lidských rukou a mozků. Co přinese budoucnost? Symbiózu přírody a města? Naštěstí všichni měli touhu zohlednit přírodní podmínky v urbanistickém řešení míst, i když i tady výjimky potvrzují pravidla.

Roku 1172 je v Praze dokončena stavba druhého kamenného mostu ve střední Evropě a to Juditina. Po roce 1230 vznikají Staré a Havelské Město. Na protějším břehu Vltavy zakládá roku 1257 Přemysl Otakar II. Nové Město, které se později jmenuje Menší Město a ještě později, abyste věděli, o které území přesně jde, Malá Strana.

Románská Praha, tj. Praha 10. až 13. století prožívá přechod od spíše vesnického charakteru do typu města. Už tehdy si místní lámou hlavu, co vlastně bylo prvním osídlením těchto míst. Zda brod přes řeku Vltavu (u dnešního Domu umělců), kde vznikla první kupecká osada, nebo „sídliště“ kde si Přemyslovci vybudovali v druhé polovině 9. století hradiště na ostrohu právě nad tímto brodem. Nevíme to dodnes. Ale příčinou všeho byl brod. Nebýt brodu nebylo by Prahy.

Představte si, že Staroměstské náměstí existuje a pulzuje obchodním životem již od roku 1100 a od roku 1338 tady stojí už Staroměstská radnice. A všude kolem, mezi řídkou zástavbou a rozsáhlými tržišti je spousta zeleně, lesů, polí, sem tam soukromých zahrádek a na Vltavě mnoho a mnoho ostrovů. Z Hradu a Vyšehradu jsou vyhlídky na moře trávy a stromů, polí, lesů a zahrad. Představte si, že v této době Pražané vidí opak toho co my dnes. Moře domů a zástavby nebytové a jen sem tam zahrada soukromá a zahrada městská, množství mostů to už je jen pohled pro naše oči. Jen řeka Vltava zůstává, dlouhý lesklý had uprostřed města. Neviděli odtud ani dnešní pražskou dominantu, katedrálu sv. Víta, jejíž stavba započala až roku 1344, kdy bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Katedrála byla oficiálně dostavěna až roku 1929, o šest století později.

Největšího rozmachu a rozkvětu Praha dosahovala v epoše vlády Karla IV. a to v letech 1346 až 1378. Nejen, že se Praha stala hlavním městem Českého království a říše Římské, vznikaly zde spousty vinic a zahrad. Pražané se mohli pyšnit první universitou ve střední Evropě. Navíc rok jejího založení 1348 přináší i založení Nového Města ( dodnes stejné území i název). 14. a celé 15. století se v Praze staví ve slohu gotickém. Právě založením Nového města, rozšířením Malé strany o Újezd a tím, že Praha byla opevněna tzv. Hladovou zdí a dostala přesné kontury stala se největším městem tehdejší Evropy. Měla tři trhy: Dobytčí, Koňský a Senný a na ně byla navázána přesná síť ulic, proložená kostely, kláštery, hřbitovy. Tehdy se o Praze říkalo, že je nejen největším městem Evropy, ale také nejdůmyslněji urbanisticky řešeným městem. Za hradbami byla nekonečná zeleň vinic a dalších hřbitovů, luk, polí a lesů.

Emauzy, Apolinář, později kaple sv. Václava s množstvím obrazů, soch, s obkladem drahokamů, zlatých štuků (na hrobě světcově bylo množství drahokamů a perel v počtu nad 1300 kusů), právě díky nim dostala Praha přízvisko zlatá.

Léta Páně 1419 – 1437 jsou poznamenána pokusy duchovenstva o reformu církve, která vyústila v husitské revoluční hnutí. To, že reformní kazatel a mučedník Jan Hus byl upálen v roce 1415 v Kostnici se od školních lavic určitě nevymazalo z hlavy žádnému Pražanovi. Do roku 1526 se datuje nástup habsburské dynastie na český trůn (až do roku 1918).

První představitel nové české královské dynastie Ferdinand I. otevřel po roce 1526 náruč renesanci, která u nás ovládala naše stavebnictví do 17. století.. Roku 1530 zřídil vlašskou zahradu. Byl to úplně první architektonicky řešený přírodní pás v Praze. V něm byl letohrádek od Paola della Stelly, nejčistší renesanční dílo v tehdejší střední Evropě.

V letech 1583 až 1611 dochází opět k nevídanému rozmachu Prahy. Za vlády českého krále Rudolfa II. se Praha stává opět sídlem císaře a také místem společenského, kulturního i vědeckého dění. Rudolf má podobné sklony jako Karel a tak miluje umění, starožitnosti, zlato a drahokamy, kresbu, malbu i sochařské výtvory. Stejně jako Karel i on pořizuje nové korunovační klenoty a to roku 1602. Škoda, že jeho světem je jen Pražský hrad a ne celá Praha. Karel IV. byl velkorysejší a jeho pohled byl kompletnější.

České stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618 – 1620 bylo poraženo, nastávají krušné roky, úpadek českého jazyka a národního vědomí. Rok 1784 je důležitým mezníkem pro Prahu. Jsou spojena čtyři dosud samostatná pražská města – Hradčany, Malá Strana, Staré Město, Nové Město – v jeden celek. Léta 1784 – 1848 znamenají dobu obrození českého národa, počátek průmyslové revoluce, vznik českých institucí. Slohem doby pobělohorské protireformace až do poloviny 18. století je sloh barokní.

Už od počátku 18. století přicházejí místo stavebníků architekti, které si najímají kultivovaní investoři.Vynikají absolutním ideovým architektonickým i zlatnickým nadprůměrem. Malostranští zlatníci dosáhli na světovou úroveň. V Praze vznikají taková architektonická díla jako vrcholný pražský barok, Dienzenhoferova kupole sv. Mikuláše, koruna tehdejší barokní Prahy. Na malostranských a hradčanských úbočích Prahy jsou krásné barokní zahrady.

Slohem druhé poloviny 18. století je zdrobnělý sloh barokní, tzv. rokoko. Po něm následuje sloh empírový, který napodobuje sloh řecký a římský a u nás se staví tento typ domů do 20. let 19. století. Příkladnou ukázkou empírové šlechtické vily je Letohrádek Kinských ( 1827 až 1831, architekt Jindřich Koch). Významný je rok 1918, který přináší vyhlášení samostatnosti Československa a Praha se stává hlavním městem nového státu. Konec 19. století a počátek 20. století až do první světové války se v Praze staví ve slohu secesním. Jde především o činžovní zástavbu. Do let 1939 – 1945 spadá doba krušná a to okupace nacistickým Německem, do roku 1945 povstání českého lidu a osvobození Prahy Sovětskou armádou. Únor roku 1948 znamenal nástup Komunistické strany Československa k moci. Zatímco v roce 1950 bylo v Praze ještě 4384 soukromých obchodů, na počátku 60. let jich zbylo pouze 97. V průběhu roku 1948 bylo znárodněno asi 1200 stavebních firem a postupně sloučeno do velkých státních stavebních podniků (Kohout, Vančura 1986: 172). V 50. letech byla pod ekonomickým a politickým tlakem převedena do vlastnictví státu většina nájemních domů (Sýkora 1996a: 365). Proměnila se i sociální struktura části rodinných a činžovních vil. Bytová výstavba se v socialistické Praze soustředila téměř výhradně na výstavbu sídlišť. Ačkoliv do sídlištní výstavby mohou spadat již projekty budované v období první republiky (Spořilov, Zahradní Město), vilové čtvrti a družstevní zástavbu z let 1946–7 (např. Solidarita), jejich hlavní rozvoj je spojen s obdobím socialismu a označován jako komplexní bytová výstavba (KBV). Narozdíl od projektů z poloviny 40. let a zcela v kontrastu s vilovými městečky let třicátých jsou socialistická sídliště složena především z výškových budov. Snahou komunistického režimu byla maximální ekonomická úspornost při vysoké kvantitě výstavby. Původně vznikaly menší projekty, které navazovaly na starší zástavbu a infrastrukturu. Ty byly od poloviny 60. let vystřídány ucelenými samostatnými komplexy a od počátku 70. let nahrazovány budováním izolovaných „sídlištních měst“ mimo kompaktně zastavěné vnitřní město. Noví obyvatelé byli často z jedné čtvrti vnitřního města, která se měla přestavět, asanovat. Často se v jednom domě objevila řada sousedů z původního bydliště na Žižkově, v Košířích, v Nuslích či v jiných čtvrtích vnitřního města. Psalo se, že tito většinou nuceně přestěhovaní obyvatelé, byli doplňováni mladými rodinami čekajícími v pořadnících bytového úřadu nebo pracovníky státem preferovaných profesí.

Reformní snahy Pražského jara roku 1968 byly ukončeny intervencí pěti států Varšavské smlouvy. Četla jsem, že sedmdesátá léta znamenala zásadní přelom ve vývoji Prahy. Srovnání relativní zaostalosti našeho hlavního města s ostatními socialistickými metropolemi přimělo stranu a vládu k sérii opatření na podporu Prahy. V závěrech XVI. sjezdu KSČ byl rozvoj Prahy označen jako „priorita národního hospodářství, zabezpečovaná silami celé republiky. Kromě územního rozšíření Prahy a rozsáhlých investic do metra, infrastruktury i bydlení bylo rozhodnuto i o přesunech pracovních sil do Prahy. Rovněž sídliště ze 70. a 80. let mají odlišný charakter. Začínají se stavět rozsáhlejší soubory na zelené louce.

Po tzv.„sametové revoluci“ v roce 1989 byla vytvořena vláda národního porozumění, prezidentem republiky byl zvolen Václav Havel. Mnozí z nás si už pamatují, že roku 1990 byly vypsány první svobodné volby po čtyřiceti letech. V lednu roku 1993 došlo k rozdělení federace se Slováky a vzniku samostatné České republiky. Některým z nás to přišlo líto, uměli jsme aspoň dobře slovensky. No netrvalo to dlouho a je tu Evropská unie. A s ní rozkvět cestování a jazykových dovedností. A naše děti koukající na Markýzu jsou zdatné nakonec i v té Slovenštině.

Víte, že Praha, hlavní město České republiky, je naší nejvýznamnější městskou památkovou rezervací? Od roku 1992 je historické jádro města o rozloze 866 ha zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Praha je jedním z devíti měst, kterým Evropská unie udělila titul Evropská metropole kultury roku 2000.

O Praze a jejích památkách nejen o zeleni, která dělá Prahu Prahou by se dalo psát velmi a velmi dlouho. Seriál by mohl mít klidně dílů jednou tolik. Ale všeho do polosyta, je staré známé pořekadlo. Je aspoň volný prostor pro vás samotné, projít se pražskými uličkami a pražskou zelení a najít si to své místečko srdci nejbližší a svůj zelený koutek, kde se dá spočinout a jen tak dlouze sedět a rozjímat.

Prošli jsme se spolu již mnoha stoletími Prahy, nejen jejími zahradami, ale i jejich historií i současností. Pro mnohé Praha vzdálená stala se tak Prahou blízkou, romantickou a měnící se s časem. Snažila jsem se ukázat stavební i kulturní minulost míst, najít bohatství pražských zákoutí, jejich netušené detaily stejně tak jako dané architektonické základy odvíjející se od zpracování každé jednotlivé lokality v kontextu s dobou, ve které zahrada či park původně vznikaly. Pokoušela jsem se nalézt vývojovou kontinuitu života Prahy jako takové. Město je živý organismus, rostoucí a měnící se s věkem svých více jak tisíc let.

Nikdy jsem neměla ráda označení Praha historická, Praha soudobá, Praha socialistická nebo Praha kapitalistická. Praha je především kulturní, umělecká, je vzácnou pokladnicí umění z rukou předešlých generací stejně tak, jako z rukou současných architektů. Je to symbiotický celek, ve kterém jsou chráněny skvosty minulosti a budovány pozoruhodné výtvory současnosti. Všichni máme na paměti, aby Praha, která byla od nepaměti (nebo od dob Ibrahíma Ibn Jákuba ?) předmětem chvály a obdivu byla jím pro nás pro všechny dodnes i do budoucna. Kdysi i pan Humboldt prohlásil, že Praha je nejkrásnější město Evropy, stejně jako pan Wagner byl polapen jejími půvaby, tak mnoho známých básníků, skladatelů, malířů a dalších umělců vklínilo její krásu do mnoha dalších uměleckých děl a opěvovalo její nádheru skutečně bohatě..Matně vzpomínám na Beethovena, Mozarta, Dostojevského, papeže Jana Pavla II či britskou královnu Alžbětu II. Co Kafka, Neruda nebo Seifert? Všichni jí byli opojení.

Praha má odjakživa svůj náboj a navíc krásnou polohu téměř ve středu Evropy. Snad právě proto má své typické přívlastky Praha srdce Evropy (díky své poloze), Praha stověžatá (pro svých skoro 500 věží), Praha zlatá (a to by se dalo jmenovat, že by stránka nestačila), Praha perla měst (netřeba komentář) nebo známá Praha caput regni (Praha matka království – což má vepsáno ve svém znaku renesanční okno na jižní straně Staroměstské radnice), či Praha – Řím severu. Mně se z toho nejvíce líbí přízvisko „Praha – kamenný sen“. Ty staré domy z kamene jsou tady dodnes). Já sama bych jí ještě dodala další malé přízvisko „Praha – vějíř výhledů“. Její jedinečné výhledy z vyvýšených míst, třeba z Hradu, Vyšehradu, Letné, Vítkova, parku Sacré Coeur nebo Riegrových sadů nenechají nikoho na pochybách, že si Praha všechny tyto přívlastky hrdě zaslouží.

Její architektura v sobě nese stopy poezie věků a její zahrady jsou očistné oázy v ruchu moderního velkoměsta. Praha toho má opravdu hodně za sebou a doufejme, že také velmi před sebou. Staví se tu jako o život, narůstají nejen krásné vila domy s luxusním bydlením, nové nebytové prostory k podnikání, přibývají další stanice metra ale i nové zahrady a parky, vznikají nové ostrůvky zeleně, země ticha, v hluku města.

Praha má nejen mnoho svých dominant jako Hrad, Nový Svět, Staroměstské náměstí, Malou stranu, Židovské Město, Vyšehrad, Klementinum, Karolinum, Prašnou bránu, všechna svá náměstí, zahrady a parky ale také mnoho krásných kulturních míst, které by návštěvník hlavního města neměl vynechat jako kavárnu Slavia (vypít si kávu se šlehačkou mezi pražskými umělci), návštěvu Národního divadla nejen pro kulturní prožitek při sledování nějakého dramatu ale i pro vdechnutí ducha národa a pro prohlídku jedné z nejcennějších a nejpamátnějších staveb České republiky. Víte například, že ND má od základu výšku budovy 26 metrů? Nebo že lustr nad hledištěm váží 2 tuny a má 260 žárovek? Nebo že na oponu bylo spotřebováno 26 kilogramů barev, váží 180 kg a byla malována 90 dní? Je dílem Vojtěcha Hynaise z roku 1883. A tušíte kolik lidí se maximálně do divadla vejde? Vězte, že 984 se vešlo dříve před úpravami, dnes sem může přijít 979 diváků. Jsou to všechno jen detaily, ale není milé a zajímavé je znát?

Navíc, když navštívíte Prahu, není možné vynechat procházku po symbolu města, po Karlově mostě, který je bezesporu jedním z nejkrásnějších na světě. A tvrdí se, že i nejpevnějších, protože jeho stavitel nechal míchat do malty vápno s vínem a vejci. A protože po celé Praze nebylo tolik vajec, co bylo potřeba Karel IV.nařídil, aby všechna města z celé země přispěla nějakým podílem.Do Prahy tehdy přijížděly plné vozy vajíček, které byly v bedýnkách, v proutěných koších, v truhlicích a všechno vystlané slámou a senem, aby se neporozbíjely už cestou. Kdysi jsem se dočetla, že obyvatelé z Velvar vzkazu neporozuměli a protože se báli, aby se vejce cestou nerozbila, nechali je všechna uvařit. Zpráva o natvrdo uvařených vejcích se brzy rozkřikla po celé Praze a všichni se nasmáli. Víte, že stavitel nechal zazdít do jednoho z oblouků mostu divotvorný meč? Prý to byl dar zbožného poustevníka a přivezl si ho z cest.

Dům umění Rudolfinum Vám přinese také nezapomenutelný zážitek při jakémkoliv z koncertů. A nevidět v Praze tryskat vodu z Křižíkovy fontány a večer ty záplavy světla a hudby o mnoho byste přišli. Taky si neumím představit, že by někdo navštívil Prahu a přitom neslyšel cinkot světoznámých a proslulých Loretánských zvonků nebo se neprošel po starých zámeckých schodech. I ten Tančící dům na nábřeží se Vám protančí až k srdci. A noční světla z Václavského náměstí ve Vás budou rezonovat ještě za ranního kuropění.

Je mnoho dalších a dalších míst a věcí, které jsou pro Prahu tak typické. Třeba romantika sama a to jsou její ostrovy. Pouze 100 metrů chybí korytu Vltavy k tomu, aby na území města mělo délku celých 40 kilometrů. V příštím seriálu o Praze romantické se tedy staneme Sherlocky na nábřeží a podíváme se, kolik ostrovů a ostrůvků do dnešních dní Praze zbylo. Bývalo jich mnoho, možná ještě pamětníci vzpomenou na některé z 30. let minulého století. Dodnes jich zbylo celkem devatenáct a po těch nej se spolu, pokud budete chtít, projdeme na podzim.

Když vstoupíte do jižní části areálu botanické zahrady v ulici Nádvorní 134 v Praze 7 Troji, dýchne to tu na Vás nejen vůní a barvami ale i jasnou představou a záměrem. Všechno je na svém místě, pěstěné, přesně určené, dokonalé. Nenajdete tu žádné staré vzrostlé stromy, stín, chlad ani bujnou vegetaci. Uvidíte naopak posečené louky, spousty trsů nízkých květin a skalniček a tújí, které narostly do výšky svých 16 let a mnohé z nich důvěrně znáte, protože je nejspíš sami pěstujete na svých zahradách. Je vidět, že zahrada je zbudována koncem tisíciletí. Pro veřejnost byla venkovní expozice otevřena od roku 1992 a přesně dle zahradních architektů má svůj pevný řád. Koncem května tu kvete na 500 taxonů kosatců, prý je to kolem 5000 rostlin, ale najdete tady i léčivé bylinky, uvádí se kolem 350 druhů. A to už na své zahrádce nenajdete. Nejvíce druhů tady ale zaujímají trvalky; celých 2000.

Nepřehlédnete ani skalničkový skleník s vitrínami, který je rozdělen na čtyři části. Bála jsem se, že uvnitř něj bude horko. Při mé návštěvě koncem května bylo 29 stupňů i venku na slunci. Opak byl pravdou. Ve skleníku se hodně větralo větralo, takže ve skleníku bylo stejně jako venku. Jiné dny tomu tak nebývá. Jedna část obsahuje dokonce chladnomilné orchideje.

Mě osobně v této části zahrady nejvíce nadchla Japonská zahrada. Ta je ještě mladší. Založena byla roku 1997 na ploše 0,67 hektaru. Japonské zahrady jsou tvořeny zejména kameny a jezírky a můstky a altány. Tady se snažili přiblížit co nejvíce, prostor ale příliš možností nedává a tak tady najdeme jedno jezírko s ostrůvkem připomínající želvu. Rostliny jsou zde stále zelené, jak keře, tak listnáče i jehličnany. Celá zahrada je rozdělena do dvou částí. Ta první má představovat „krajinu s horami“, potůček a jezírko, druhá představuje dřeviny, které pochází z Japonska a Číny.

Nedaleko Japonské zahrady ve směru k severní části areálu najdete další jezírko. Želvy sice nepřipomíná, za to v něm žijí a za slunečného dne se krásně vyhřívají na slunci podél jezírka. Mezi nimi je posedává řada ptáků, kteří si neúnavně čechrají peří. Zahradou vede potůček, spíše strouha . Je proložena seskupenými kameny.

Když se chcete rozhlédnout do kraje můžete dojít na vyhlídku nad vinicí svaté Kláry. Máte odtud jako na dlani Šternberskou vilu a její zahradu, uvidíte lesklého vodního hada Vltavu a hned za ní Stromovku. Hned pod vyhlídkou je sbírka vřesovištních rostlin, které tvoří překrásnou barevnou mozaiku z vřesů, vřesovce, medvědice, azalek a rododendronů. Vinice svaté Kláry je již velmi stará, pamatuje dobu a vládu Václava II., proto je památkově chráněna. Na jejím vrcholu je malá Kaple svaté Kláry, ve které se jednou týdně vždy v neděli dopoledne konají bohoslužby. Ve střední části vinice je viniční domek s vinotékou. Na slunné straně pod Japonskou zahradou najdete květenu Středomoří a Turecka.

Pokud chcete vidět tropický skleník Fata Morgana, musíte opustit zahradu ven východem z areálu a jít pěšky nahoru po asfaltové silnici směrem na sever. Z dálky už uvidíte moderní impozantní budovu s esovitým půdorysem, která je zapuštěna do skalnatého terénu. Uvnitř je rozdělena do tří částí podle teploty a vlhkosti vzduchu. V první z nich jsou suché tropy a subtropy, spousta rostlin z Madagaskaru či z australské buše, jižního Mexika a různých oblastí Afriky. Největší část tady ale patří vlhkým tropům, deštným pralesům. Tady uvidíte i tropická jezera a rostliny umístěné v těchto místech měly původně svůj domov ve střední a jižní Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Madagaskaru, ale i ve Vietnamu či na Filipínách. V poslední třetí části je napodobeno prostředí vysokých hor, tato část je chlazená. Najdete zde rostliny z And, Asie, Afriky a Venezuely.

Během měsíce dubna tady můžete vidět množství tropických motýlů. Při mé návštěvě tady, 27.5. jich už ale leželo velké množství otřepaných a mrtvých po zemi a létalo jich vzduchem už jen pár. I tropičtí motýli žijí obvykle jen několik dnů, výjimečně až dva týdny.

Expoziční plocha skleníku má 1750 metrů čtverečních a zadní stranu zapuštěnou přímo do skály a činí tak ze skleníku evropský unikát. Skleník Fata Morgana je otevřen denně mimo pondělí, venkovní expozice a vinice svaté Kláry denně celoročně od 9 hodin. Od května do konce září až do 19 hodin, ostatní měsíce se s večerním přítmím zkracuje.

A ještě na závěr. Kdo má rád naučné stezky může se vydat mezi bohnickým sídlištěm a lesem. Po cestě uvidí nejen příměstskou krajinu, ale i přírodní památky, zahrady, vinice i pastviny a usedlosti. Během zhruba dvou hodin projdete kolem Havránky, Salabky i Velké skály. K botanické zahradě se nejlépe dostanete autobusem číslo 112 až na konečnou ze stanice metra C Nádraží Holešovice.

Vstoupíte a omámí Vás tisíce vůní. Vstoupíte a uslyšíte němou mluvu květin, keřů a stromů. Vstoupíte a uslyšíte ptačích křídel šum a když se pozorně zahledíte a zaposloucháte možná i mnohé uvidíte na vlastní oči.

Botanická zahrada leží v Praze 2 na Novém Městě, Na Slupi 16. Zahrada má rozlohu 3,5 ha. Její nejnižší místo je u ulice Na Slupi a to 195,56 metrů nad mořem a nejvýše položená plocha je nad velkým alpinem ve 227.51 m.n.m. V jejím areálu se nachází budova katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK, Ústav životního prostředí a sídlí zde i studijní oddělení Přírodovědecké fakulty UK. Expozice zahrady jsou rozděleny na skleníkové (interiéry) a přírodní venkovní (exteriéry).

Ve sklenících je stálá expozice tropů a suchých subtropů (sbírka kaktusů a sukulentů). Sbírka rostlin z vlhkých subtropů je v létě instalována pod širým nebem podle světadílů původu rostlin, které jsou pak v zimním období uskladněny ve velkém studeném skleníku. Vedle rozsáhlé sbírky sukulentů stojí za zmínku velké a staré exempláře cykasů, kamélie, myrty a další rostliny pocházející ze sbírek někdejší smíchovské univerzitní zahrady z 19. století. Z venkovních expozic je významný unikátní exemplář jinanu dvoulaločného, Ginkgo biloba cv. Praga. Je to vlastně někdejší obří bonsaj, jejíž stáří se odhaduje na přibližně 130 let. Uvidíte tady například jednu z prvních do Evropy introdukovaných metasekvojí a další dřeviny. Nejcennější zdejší expozicí je prý kolekce středoevropské květeny založená v roce 1904 a kontinuálně udržovaná po celých předchozích sto let.

Zahrada je pravidelně pořadatelem mnoha různých výstav. Já tam viděla výstavu exotického ptactva, později různých kaktusů a nedávno bonsají. O zahradu prý pečuje v současné době přibližně 20 zahradníků a kurátorů a roční náklady na její provoz, hrazené Přírodovědeckou fakultou UK, se pohybují kolem 6 milionů Kč.

Ještě něco málo z její historie. Na větší části pozemků byl až do poloviny 19. století ovocný sad. Roku 1845 tyto pozemky zakoupila společnost pro zvelebování zahradnictví Böhemische Gartenbaugese­llschaft za finančního přispění hraběte Rohana a právě zde založila Společenskou zahradu. Roku 1862 dostal prostor z ulice Na Slupi litinový plot na podezdívce z pískovce a od roku 1882 byl budován komplex skleníků. Od počátku byly brány jako výstavní pavilony a pořádaly se zde spousty výstav. Krásná byla centrální kopule se spoustou světla. O zahrady se v té době staral zahradní architekt Eduard Fiala.

Po velké povodni roku 1890 odkoupil zahradu stát pro pražskou univerzitu. V letech 1897 a 1898 sem byla přenesena velká část sbírek ze Smíchova, z tamější zahrady, která utrpěla povodní a byla zrušena. Roku 1898 byl tady v české zahradě vybudován orchidejový skleník a skupina dalších sedmi skleníků. Z téže doby je i dřevěný altán v zahradě. Ten byl roku 1994 opraven.V le­tech 1900 až 1902 vzniklo první alpinum, v letech 1906 až 1907 druhé. Roku 1938 přibyl skleník pro tropické vodní rostliny. V červenci 1940, po uzavření českých vysokých škol, byla česká botanická zahrada připojena k německé nacházející se hned nad ní a oddělené jen plotem.

Při spojeneckém náletu na Prahu dne 14.2.1945 byly německé skleníky i části zahrady vážně poničené. Došlo pak k trvalému sloučení obou zahrad a byly rozšířeny o svah s výměrou 1795 m2. Místo původních náletem zničených skleníků byly postaveny nové s původní kompozicí, ale ocelové. Původní kopule a dvě křídla zde zůstaly dodnes. Venkovní expozice se neustále mění podle potřeb školy. Větší revitalizace zahrady započala v roce 1992. V letech 1996 až 1998 byly rekonstruovány skleníkové komplexy.

Celková dispozice zahrady je dána svažitým terénem, který je terasovitě upraven. V západní části je rovinatý parter ve dvou úrovních. Svahové části jsou osázené dřevinami, mezi cestami vedou schodiště. Z původní Společenské zahrady se tady dochovaly až dodnes sloupovité duby letní, skupina tisů červených nebo nahovětvec dvoudomý. Krásný je také starý trojkmenný platan javorolistý. Ostatní dřeviny jsou mladší, většina jich pochází z posledních let 19. století. Najdeme mezi nimi řadu cenných druhů.

Zahradu ročně navštíví asi 100.000 návštěv­níků. Slouží nejen jako zdroj demonstračního materiálu pro studenty biologie a přidružených oborů jak z Karlovy univerzity, tak ze sesterských fakult, ale i pro studenty středních a žáky základních škol. Zahrada zároveň umožňuje celoživotní vzdělávání obyvatelstva, protože u každé květinky, keře i stromu najdete cedulku s botanickým názvem. Částečně slouží i k relaxaci návštěvníků zejména z řad obyvatel Prahy 2, kteří se zdržují na mnoha lavičkách i cestičkách. Chodí sem ale celá Praha, lidé všech věkových kategorií. Najdete tu na pěšinkách mezi skalkami běhat malé děti nebo líbající se milence v tichých zákoutích či v dřevěném altánku. Nejvíc jsem tady ale dneska potkala důchodců a přišlo mi to velmi romantické. Takoví staříčci co sotva chodí se tu prochází, drží za ruce a pomáhají si do schodů mezi terasami a květinami. Mnozí se nakloní a přivoní k právě kvetoucím rhododendronům až je to přinutí kýchnout. A o tom ta botanická zahrada je. O klidu, o tichu, o vůni a o lásce.

Vedle Letenských sadů, v místě kde stávaly pražské Mariánské hradby leží pečlivě pěstěná zahrada o výměře 1,06 hektarů, v nadmořské výšce 210 až 234 metrů. Obklopuje vilu, kterou nechal postavit v roce 1914 první československý premiér Karel Kramář. Od 18. prosince 1998 slouží jako oficiální rezidence českých premiérů. A tak se zde vystřídali již Karel Kramář, Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Někteří zde bydleli, jiní využívali prostory jen občasně.

Karel Kramář zakoupil pozemek roku 1911 a nechal zde postavit dům pro svou manželku Rusku Naděždu Nikolajevnu. Celkem pro ni nechal postavit tři vily, jednu na Krymu, druhou tuto a třetí ve svém rodišti ve Vysokém nad Jizerou. Při koupi se zavázal, že budova bude pouze jednopatrová, aby nenarušovala panorama Hradčan. Tyto pozemky včetně onoho inkriminovaného původně roku 1911 vykoupilo město a jeho plánem bylo udělat zde parkové úpravy a připojit ho k Letenským sadům. Změnu v záměrech obce prý způsobila velmi vysoká nabídka na koupi tohoto pozemku a to tehdejších 50 kč za 1m2. Po získání pozemku Kramář zadal projekt vídeňskému architektovi Friedrichovi Ohmannovi. Vilu pak postavili pražští stavitelé pan Čánský a pan Hošek. Zahrada byla svěřena roku 1913 našemu nejlepšímu zahradnímu architektovi Františku Thomayerovi. Jak dům tak zahrada byly ve vzájemné harmonii pojaty částí novobarokně a částí secesně. Došlo k dokonalému prolnutí.

Ve vile o rozloze 700 m2 bylo celkem 56 místností. Většina z nich sloužila od počátku reprezentačním účelům. Vybavení interiéru si vzala na starosti paní Kramářová ve spolupráci s předními českými výtvarníky. Autory výzdoby tak byli Češi – profesoři Umprum Celda Klouček a Jan Beneš, Karel Štipl a další. Součástí areálu jsou ještě dva menší domky pro personál. Stavba trvala 4 roky Není tajemstvím, že byla zařízena velmi luxusně. Například jen pracovna Karla Kramáře se stropem vysokým 7,5 metru měla pracovní stůl potažený pravou buvolí kůží.

Po smrti Kramářových spravovala vilu Společnost dr. Karla Kramáře. Ta později pronajala vilu Národní galerii. Po roce 1948 ale byla společnost rozpuštěna a vila se dostala do rukou státu. Od roku 1952 byla pod správou komunistického Úřadu předsednictva vlády a postupně ztrácela na své honosnosti, stárla a chátrala. Až v letech 1994 až 1998 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Po ní slouží vila jako rezidence předsedy vlády České republiky.

Zahrada obklopující Kramářovu vilu je upravena ve stylu francouzského parku, který je položen na severojižní ose. Cesta je z obou stran lemována impozantním stromořadím javorů mléčů s kulovitými korunami. Z jižní strany domu je situována terasa, ze které je úchvatný výhled na Prahu a její mosty. Odtud se dá dvouramenným schodištěm sejít o úroveň níže mezi opěrnou zeď terasy a opěrnou zeď někdejšího opevnění. Zahradě dává punc motiv mašle, který Thomayer rád používal. Do imaginární mašle jsou uzpůsobeny cesty v zahradě, které podporují intimitu východní části zahrady. Najdeme zde buky letní, duby letní, lísky, jeřáby, cedry i modříny. Krásné jsou i jedle ojíněná a jedle obrovská, které zahradu provoní spolu s dalším množstvím nižších dřevin a keřů. Široko daleko odtud na jaře voní šeříky.

Kramářova vila, rezidence českých a československých premiérů, byla 28. září 2006 zpřístupněna veřejnosti. Den otevřených dveří zahájil předseda vlády Mirek Topolánek, který sídlo vybudované prvním československým ministerským předsedou Karlem Kramářem využívá k pracovním schůzkách a jednáním. Zájemci se mohli do vily s jedinečným výhledem na Prahu podívat od 9 do 16 hodin a oslavit tak Den české státnosti připomínající svatého Václava. Poprvé tak byly veřejnosti zpřístupněny i místnosti, které obývají premiéři. Součástí prohlídky historicky i architektonicky zajímavé stavební památky byl výklad o historii vily a o jejím prvním majiteli Karlu Kramářovi. Roku 2006 vila přivítala dokonce zpěváka Karla Gotta, který zde vedl rozhovor s panem Paroubkem a téhož roku v říjnu zde byla na návštěvě MISS WORLD Taťána Kuchařová na setkání již s Mirkem Topolánkem. Je vidět, že v Kramářově vile probíhají i příjemná setkání, nejen závažná jednání. Úplně poprvé se ale lidé mohli podívat do části Kramářovy vily 28. října 2005, kdy byl premiérem Jiří Paroubek.

Rezidence českých premiérů se otevřela veřejnosti znovu první červnový týden 2007. Konala se zde výstava, která dokumentovala rodinný život prvního československého premiéra Karla Kramáře a jeho manželky Naděždy. Od Kramářovy smrti uplynulo sedmdesát let. Návštěvníci mohli shlédnout osobní předměty i archivní dokumenty. Nejcennějším předmětem k vidění byl diamantový náhrdelník Naděždy Kramářové. Jeho součástí je totiž jeden z největších zasazených diamantů ve střední Evropě. Návštěvníci se také dozvěděli, že za první republiky nesla vila nemilé přízvisko, a to „vzdorohrad“ . Bylo to kvůli napjatým vztahům mezi Kramářem a prezidentem Masarykem.

Ve vile bydlel naposledy Vladimír Špidla, jeho nástupci Stanislav Gross, Jiří Paroubek ani Mirek Topolánek se nastěhovat nechtěli, využívali však prostory ke schůzkám a jednáním.

Zahrada vily sice dýchá souhrou barev i vůní, ale nikdo si ten dům nezamiluje, protože pobyt v něm je vždycky jen na chvíli. Dobře to vystihla už paní Viktorie Špidlová, která brala místo jako přechodné a neměla při stěhování sebemenší náznak smutku. S tím, že jí Kramářova vila nikterak nepřirostla k srdci, se nikdy netajila. Dobře věděla, že jde o chvilkovou záležitost, a tak si slíbila, že se zde nebude na nic vázat. I tak si podle jejích slov v nádherné ale cizí vile nad Prahou našla koutek, kde ráda trávila volné chvilky. „V obývacím pokoji byl gauč, kam jsem si ráda lehla s knihou a naším Maximem,“ přiznala své oblíbené místo k relaxaci.

A tak se v domě střídají lidé i sny, naděje i touhy a skutečná realita.

Náměstí leží mezi ulicemi Moskevská, Tolstého, Madridská a Slovinská v Praze 10 ve Vršovicích. Jeho výměra je 1,78 hektaru a nachází se v nadmořských výškách 213 až 226 metrů.

Málo kdo ví, že toto náměstí stojí na pozemku bývalého hřbitova již od roku 1910. Svůj název dle básníka, prozaika, novináře a cestovatele, který se proslavil svými krásně fantastickými příběhy pana Broučka, nese od počátku svého založení. Podle Čecha bylo vůbec pojmenováno mnoho ulic po celém Česku. Má svůj Čechův most a v Praze dokonce dva parky. Jeden na stejnojmenném náměstí a k tomu ještě pražské Sady Svatopluka Čecha v Praze Vinohradech. Hodně Pražanů si je pletlo.

Roku 1929 až 1930 byl v horní třetině náměstí vybudován kostel sv. Václava, zcela jistě nepřehlédnutelná dominanta jak náměstí, tak celého okolí. Byla realizována dle projektu architekta Josefa Gočára, který spolupracoval s Aloisem Wachsmanem . Právě tento kostel je spolu se souborem rodinných vil na Babě (1929 až 1930) jeho nejlepším konstruktivistickým dílem. Vitráže v kostele jsou od Josefa Kaplického, křížová cesta od Bedřicha Stefana. Plastiky pro postranní oltáře udělal Josef Kubíček, Karel Pokorný a Václav Vosmík. Kříž hlavního oltáře Čeněk Vosmík.

Gočárův návrh zvítězil až v druhém kole soutěže. Převzal užití prosklené stěny od Wachsmana a Smetany v závěru presbytáře a parabola ovládla celý kónický, lehce se sbíhající prostor. Tento motiv umožnil Gočárovi logicky zasadit všech pět oltářů na pohledové osy interiéru. Nakonec ještě architekt obohatil siluetu kostela o svůj oblíbený prvek stupňovité pyramidy jak v úrovni podlahy, tak ve sféře střechy. Stupňovité uspořádání mělo zdůraznit aktivitu ducha. Vzniká tak ojedinělá železobetonová, stupňovitě komponovaná stavba kostela sv. Václava s průčelní věží vysokou 80 metrů.

Katolický konstruktivistický neboli funkcionalistický kostel nic nepředstírá, nic nevnucuje, je strohý, bez zdobení, čistě duchovní. Otvírá se duši stejně jako světlu. Má mohutné prosklené plochy oken, které až téměř divadelně osvětlují presbytář. Pro věřící je tady široký prostor, který stoupá do výšin, představuje svobodu a volnost. Kostel sám je na vrchu náměstí, pod ním několikero schodišť a níž sestupující prostranství. Kostel jakoby otevírá náruč věřícím. Dílo mělo být podle původních Gočárových plánů ještě monumentálnější. Nikdy nedošlo k jeho úplnému dokončení podle původního návrhu. Původně měla být za kostelem další budova, před kostelem monumentální schodiště s bazénem pod ním, výrazným vodním prvkem a další schodiště. Kvůli nedostatku financí bylo ale zbudováno jen dočasné schodiště a až v letech 1980, kdy se nástupem ke kostelu zabýval architekt Pazderka, byla zbudována dvě paralelní schodiště. Místo vodní plochy je ale plocha vegetační. Svažitý terén je členěn terasou. Systém cest je veden tak aby se sbíhaly k vyústění schodišť.

Po okrajích náměstí jsou vysoké staré stromy, buky lesní a platany javorolisté. Na obou stranách parku jsou kruhové prostory pod stromy osazeny lavičkami. Lavičky k odpočinku se nachází také ve středové části mezi schodišti. Po větší části parku na jeho obvodu je alej z lip malolistých.

Zajímavý je důvod, proč jsou tu zrovna červené buky malolisté. Gočárovým záměrem totiž bylo přenést červenou barvu nejen do interiéru kostela, do jeho presbyteria, ale také do exteriérů v parku, proto tu jsou právě buky se svojí lesní až vínově červenou barvou listí.

Kostel u sv. Václava má svoji farní kroniku, v ní mimo seznamu bohoslužeb a dalších akcí zde konaných, najdete i fotografie všech kněží od sv. Václava, kteří zde sloužili od jeho založení dodnes. V neděli 27.1. 2008 sloužil v tomto kostele mši dokonce kardinál Miloslav Vlk. Na tuto mši přijal pozvání i starosta Prahy 10, MGr. Vladislav Lipovský.

Park na náměstí Svatopluka Čecha je veřejnosti přístupný bez omezení. Lidé ho využívají často jako spojnici pro pěší stejně tak jako shromaždiště před kostelem, ale i k běžné relaxaci na lavičkách a k procházce mezi zelenými plochami v celém okolí kostela.

Heroldovy sady najdete v Praze 10 ve Vršovicích v prostoru mezi ulicemi Kodaňská, Holandská a Vršovickým náměstím. Má výměru 1,43 hektaru a leží v nadmořských výškách 224 až 235 metrů.

Je de facto rozdělen na parky dva. Jeden je udržovaný s dětským hřištěm a krásnými prostornými travnatými plochami, uzavíratelný a ohraničený železným plotem. Druhý je v okolí bývalého zámečku ve stavu výrazně horším. Dnes je užíván relaxačně a jako pěší komunikační spojnice. Před zámečkem, který je momentálně v rekonstrukci je ale řada bezdomovců a pod zámečkem uzavřený prostor, na kterém se nachází zcela zničená fontána a její okolí je zhusta zarostlé plevelem. Vede k ní dvouramenné schodiště podél něhož jsou lavičky.

Ve 14. století jako na mnoha jiných místech dnešních parků byly vinice a část byla v majetku řádu německých rytířů. Majitelé území se střídali až roku 1842, kdy Jindřich Rangheri (syn italského usedlíka v Praze) koupil místo od barona Jakuba Wimmera. Ten měl velkolepý plán a peníze. K tomu a do vínku od svého otce dostal zálibu v motýlech a entomologii a rozhodl se pro chov bource morušového a plánoval tady založit hedvábnickou manufakturu. Protože měl peněz opravdu dost, přikoupil ještě sousední Špendlikářku a pro chov tohoto vzácného motýla začal stavět pavilon a nechal vysázet po okolí dvě stě vzrostlejších morušovníků. Pozemky spojil a nechal ohradit a dvě propojené dvoupatrové budovy, které zde vyrostly, byly nejvýstavnější z celých Vršovic. Když Jindřich Rangheri po letech zemřel, dědicové usedlost prodali dalším majitelům a ti zase dalším až roku 1877 začala budovy najímat vršovická obec pro dívčí školu a nevyužitou část na letní byty pro Pražany.

V letech 1844 až 5 vznikla první část parku na místě tehdy zpustošené zahrady usedlosti Rangherky. Roku 1885 byly Vršovice povýšeny na městys a v parku se konaly velké slavnosti, na které Vršováci dlouho vzpomínali. Od těch dob se tam tyčí kamenný jehlan. Již v letech 1892 až 3 byl ale nový park ze severní strany částečně zastavěn budovami škol, dívčí i chlapecké. Roku 1899 došlo i k rekonstrukci budovy někdejší Rangherky a k úpravám v jejím okolí. Byly odbourány zdi oddělující prostor od náměstí a na svahu bylo zbudováno dvouramenné schodiště a následně pak celý svah upraven. K této části parku ještě byla připojena Špendlikářka a též upravena. Dnes je tato část prostranství pod původním dvouramenným schodištěm v pořádku, nachází se pod ní rozlehlá sečená louka.

Druhá, mladší část parku vznikla podle městského zahradníka Františka Zítka roku 1905 až 6 a současně byl upraven i park starší. Na severní straně bylo zbudováno i menší hřiště. To všechno se nazývalo jedním jménem Městský sad. O nebývalý rozkvět Vršovic se zasloužil jeho starosta Herold a tak po jeho smrti bylo místo pojmenováno po něm. Před areálem škol v Estonské ulici je dokonce pomník vršovického starosty JUDr. Josefa Herolda. Na památku jeho osoby byla do parku vysazena také lípa. V letošním roce se dožila 100 let a její zdraví není úplně nejlepší. Proto pár metrů od ní byla vysazena lípa nová, kterou zasadil sám pan starosta a maminky z Prahy 10.

Do 1. světové války byly zbourány budovy Špendlikářky. Zajímavostí parku je, že roku 1926 rostla mezi květinami v záhonech i skupina banánovníků, které prý i kvetly. Ze stromů dnes najdeme v parku javor mléč, lípu malolistou, borovici černou, smrk pichlavý, jasan ztepilý, trnovník achát, jerlín japonský.

Praha 10 rozjela akci „Strom za každé nové dítě“, která nabízí možnost rodičům narozených dětí vysadit potomkovi strom. Je nabízena rodičům při vítání občánků. Pokud rodiče nemají o nabídku zájem, není strom za občánka vysazován. V loňském roce bylo vysazeno prvních dvanáct stromů právě v tomto centrálním parku Heroldovy sady. Deset nových stromů za nové občánky bylo vysazeno právě v krásně upravené části parku za oplocením. Jedná se o stromy u nás běžných druhů jako jsou lípy, červenolisté buky a červenolisté javory, buky a líska. Dva stromy jsou v druhé části parku, která na svou revitalizaci v budoucnu po dokončení oprav zámečku teprve čeká.

Část sadů byla průběžně rekonstruována od poloviny 90. let 20. století do července 2001. Během této doby vzniklo dětské hřiště, byla obnovena zeleň a upravená část parku byla oplocena. Bylo zřízeno i parkoviště v Kodaňské ulici. Radnice Prahy 10 na tuto část obnovy vynaložila kolem třinácti milionů korun a probíhala ve 4 etapách.

V rámci obnovy sadů tady pod zámečkem (v neoplocené části sadů) vznikla i dnes zcela poničená stupňovitá fontána, kdysi s krásně upraveným okolím. Byla vytvořena podle návrhu Ing. Pavla Šimka z projekční kanceláře Florart. Realizována byla v letech 1997–1999. To co z ní a z jejího okolí zbylo k dnešnímu dni je smutné. Autora tohoto velmi krásného díla je mi líto. Dnes je vše zničené, počmárané sprejery a zarostlé bujnou vegetací, která nebyla po mnoho let udržována.

Fontánu tvořilo několik kruhových a polokruhových bazénků. Vrcholila válci o nestejném průměru, po nichž stékala voda. Do válců jsou zapuštěny segmenty z hlazeného mramoru. Fontána prý již od svého spuštění trpěla častými poruchami. Snad proto je již několik posledních sezón stále mimo provoz. Navíc byla ze zámečku vykradena celá elektronika. Její rekonstrukce by byla příliš nákladná a bez záruky.

Nyní jsou zpracovány již nové projekty ohledně prostorů v zámku a okolí, které učiní po rekonstrukci z bývalého zámečku malý skvost Vršovic. Po znovu zprovoznění zámečku je v něm plánována veřejná knihovna, obřadní síň, prostory pro Radnici Prahy 10, hotel a restaurace ve druhé části. Místo fontány je plánován bazén a místo je určeno k vybagrování i s fontánou. V porovnání s tím co vydržela např. Medvědí fontána, byl život této doslova jepičí. Zanedlouho z ní zbudou jen fotky pod článkem.

Tento park najdeme v Praze 9 Prosek mezi ulicemi Vysočanská, Jiřetínská, Jablonecká a Prosecká na výměře 11 hektarů v nadmořských výškách 288 až 295 metrů.

První písemné zmínky o Proseku jsou již z 10. století, kdy byl v těchto místech založen kostel sv. Václava. Bylo to u staré obchodní cesty mezi Prahou a Boleslaví a dlouho byl právě tento kostel místní dominantou. Název místa Prosek, dříve Prosík, dle etymologie souvisí s tím, že tudy už kdysi dávno vedla „prosekaná“ cesta na sever. Od ledna 1922 je Prosek částí Prahy 9. Pod vedením architekta Růžičky tady od roku 1965 až do roku 1977 probíhala výstavba mohutného sídliště, které bylo první v rámci tzv. Severního města. Původní jádro sídliště tvořilo 10 976 bytových jednotek, později byla zástavba rozšiřována na západ, východ a severovýchod.

Park je také poměrně mladý, realizovaný právě při výstavbě tehdy nové obytné čtvrti v 70. letech 20. století na severu Prahy, kdy zde vznikalo sídliště se stejnojmenným názvem Prosek. Úplně původně tady byla vymezena pro park plocha 23 hektarů. Bylo počítáno, že bude v centru především společenských a kulturních objektů. Roku 1968 byl v architektonic­ko–krajinářské soutěži řešení tohoto místa vybrán jako vítězný projekt, projekt architekta Otakara Kuči.

V polovině 80. let autor zpracoval projektovou dokumentaci na plochu 11 hektarů. Realizace projektu probíhala postupně během let 1976 až 1983. Byl tady vytvořen park v duchu anglických krajinářských parků, jehož hlavním motivem jsou vodní kaskády, fontány, rybníčky, potoky. Soustava vodních ploch a vodotečí měla délku 400 metrů. Poslední roky byl ale vodní systém kvůli špatnému technickému stavu nefunkční a tak bylo rozhodnuto o oživení a znovu zprovoznění.

Nyní probíhá první etapa, která by měla být zakončena letos v létě. Větší část parku by měla být v původním a stejně krásném stavu, v jakém se nacházela při svém založení. Samozřejmě, že další části budou ošetřeny tak, aby odpovídaly dnešním požadavkům doby. Sám architekt Kuča říká, že při navrhování struktury cest si sám bedlivě všímal, kudy vedou vyšlapané cestičky, takové prsty k zastávkám MHD a na tom založil celou koncepci parku. Další koncepcí byla inspirace jednoduchou českou krajinou, proto zde nejsou žádné cizokrajné stromy, ale obyčejné jírovce, lípy a jeřáby. Na renovaci tohoto parku přispějí kromě státního rozpočtu a rozpočtu hl. města Prahy i dotační fondy Evropské unie. Jen rekonstrukce vodoteče je plánována na cca 37 milionů korun.

V parku se nachází dětské hřiště a nedaleko rondelu socha Jiřího Wolkera, básníka touhy, prozaika i dramatika. Muže, který zemřel ve věku svých 24 let na zákeřnou tuberkulózu. V této části Prahy 9 pokračovala výstavba metra. Dvě nové stanice, Střížkov a Prosek, byly otevřeny letos. Také masivní výstavba, která zde probíhá už řadu let, úplně mění vzhled tohoto sídliště. Díky prodloužení trasy C metra až do Letňan vzniká na sídlišti Prosek nejen řada nových jednotlivých budov, ale celých obytných komplexů i nová obchodní a administrativní centra. Proto autor původního projektu, Otakar Kuča, zpracoval návrh revitalizace parku už roku 2005 v části nad tubusem metra. Revitalizaci celé plochy parku zpracovával během roku 2006. Byl to velmi rozumný počin Městské části Praha 9, že zadala znovuobnovení parku jeho tvůrci. A tak se můžeme těšit na nové sítě cest s živičným povrchem namísto asfaltu a mobiliář – nové lavičky i odpadkové koše, ale hlavně na obnovu vodních ploch s kaskádami a vodotrysky a samozřejmě na novou výsadbu keřů a rostlin. Obnovy se dočká i původní rozárium, kde najdeme odpočinkový prostor s lavičkami a záhony růží. Vše umocněno tvarovaným živým plotem.

Před revitalizací samozřejmě musely proběhnout také práce demoliční, odstranění přestárlých stromů i s kořeny apod. Park nebyl uzavřen, protože hlavní cesty parku spojují různé části sídliště, ale jsou zde plochy značené jako staveniště, kam je vstup nežádoucí.

Většina původních vzrostlých stromů zde zůstala a najdeme tady lípy malolisté, velkolisté i stříbrné, duby jak zimní tak letní, i červené, javory mléče, jírovce maďaly, habry obecné a další. Jehličnany jsou zastoupeny borovicí lesní a černou, tisy červenými a modříny opadavými. Vodní toky jsou oživené vrbami, plazivou a sivou. Jedná se o vrby nízké, aby nebránily v různých pohledech a průhledech. Přesto některé z nich narostly místo do výše jednoho metru až do metrů dvou. Prý proto, že si ty původně vysazené vrby braly vlhkost z odpařování z vodní hladiny. Sám autor je prý nejvíce pyšný na rondel, kruhové jezírko s ostrůvkem, na němž jsou vysazené lípy.

Já jsem jako Češka pyšná na autora, který nejen park založil, ale i po mnoha letech upravil tak, že jde s dobou a ladí s novou moderní zástavbou. Nejkrásnější na tom je, že se sám autor, český krajinářský architekt, dožil chvíle, kdy jsou v jeho parku vzrostlé zdravé stromy a bohatý park znovu ožil. A ožije ještě více, až se spustí do vybetonovaných nádrží voda a park se zaplní malými dětmi i dalšími lidmi ze sídliště – začne mít svůj denní rytmus, prostě žít. Mně osobně právě ten park přijde jako jediné místo tady, kde bych mohla na čas spočinout. Otakar Kuča je autorem úprav Františkánské zahrady, okolí stanice metra Malostranská a nejkrásnější zámecké zahrady v Praze Troji. Projektoval i ústřední kolonádu v Mariánských lázních nebo zámeckou zahradu v Kratochvíli, samé krajinářské skvosty. Určitě bude stejným skvostem po jeho úpravách i sám Vyšehrad, na kterém pracuje v současné době. Zajímavostí sídliště Prosek je, že tady v minulosti bydlel současný prezident Václav Klaus.

Dnes se stal Prosek vyhledávaným místem investorů právě díky nově otevřeným stanicím metra. Ceny pozemků se tady z nedávných 1500 Kč za metr čtvereční vyšplhaly až na 8000 Kč. Prosek už nebude pražskou periferií, zvanou ubytovna Prahy. Výstavba na Proseku nemá svým rozsahem v hlavním městě srovnání. Do několika let na sídlišti přibudou tři tisíce bytů, 20 tisíc metrů čtverečních kanceláří a obchodů, ale i tisíce parkovacích míst. V příštím roce bude dokončen projekt Prosek Point čítající tři osmipodlažní budovy, který poskytne pracovní příležitosti 1200 lidem.

Projděte si Prosek a uvidíte Prahu budoucnosti, skutečné velkoměsto. Nevím jak vy, ale já ještě ráda uteču do úzkých malebných uliček staré dobré Prahy, do historického centra, do srdce starých dávných časů pod noční rozsvícené lucerny a nostalgicky zavzpomínám na doby dávno minulé.

Tento rozlehlý, krásný a velmi upravený park najdete v Praze 9 ve Vysočanech. Leží mezi ulicemi Sokolovská, Rubeška a Podvinný mlýn.

I když historie Vysočan sahá mnohem dále, jedním z mezníků pro ně byl rok 1896, kdy byl započat provoz Křižíkovy elektrické tramvaje a Vysočany se tak přiblížily Praze. To se odrazilo v jejich dalším rozvoji a rozkvětu. Roku 1902 císař František Josef I. povýšil osadu na prosbu jejího obecního zastupitelstva na město. V té době zde podle záznamů žilo přes čtyři tisíce obyvatel a bohatě se rozvíjela spolková činnost. U příležitosti 10. výročí byla postavena nová radnice, která je dodnes jednou z dominant celých Vysočan. Při vzniku tzv. Velké Prahy roku 1922 byly i Vysočany mezi 37 připojenými obcemi. Začlenění v rámci Prahy IX. platí dodnes.

V letech 1997 až 1998 prošel právě tento park v srdci Vysočan velkou úpravou a to na území táhnoucím se v pásu městské zeleně od osady Kolčavka až k přednádražnímu prostoru stanice Praha Vysočany. Vlastníkem pozemků byla a je obec, investorem byl proto Úřad MČ Praha 9. Celý projekt se realizoval podle návrhu Dr. S. Špouly a akademického architekta L. Culka a M. Pacnera. Projektantem byl ing. arch. J. Smutný.

Ve zmíněném parku najdeme moderní dětské hřiště . Na něm zaujme hradiště, které je prostorově pestře modelované na terénním zlomu.V dětech podpoří rozvoj pohybových vlastností, ale i fantazie a hravosti.Svojí uvolněností křivek a zdánlivou nepravidelností tvarů kontrastuje s technicistním pojetím života všude kolem, kde je nyní moderní a nová zástavba podle projektu Tulipa Rokytka. Právě zde se zrodil nový bytový projekt, který nabízí přes 170 nových bytů ale i nové parky (tři soukromé vzniknou přímo v areálu), dětské hřiště, zimní zahrady a pod. Veřejné hřiště se opravdu snaží nabídnout městským dětem chybějící sportovní vyžití v přírodních podmínkách místa.

Ideovým řešením celého parku bylo pojetí, které připomíná ještěří hřbety. Ty dělí areál do řady autonomních segmentů, které doslova imitují navlněný hřbet pravěkého ještěra.V části je hřbet prolomen podélnou chodbou a dvěmi příčnýmí tunely. Hlavou ještěra má být vyhlídka se schodištěm. Je krásná a je z ní výhled na celý park i travnaté upravené plochy pro piknik. Na této velké louce můžeme krom vzrostlých stromů najít i dřevěný altánek. Vyhlídka je jednou z dominant Hradiště. Celá jeho hmota je volně přístupná a z několika stran i průlezná. Je kombinovaná z kamení a dřevěných dubových trámů.

Druhá dominantní část se nazývá Jezerní vyhlídka. Je logickým zakončením ještěřího hřbetu. Vystavěna je na kamenných pilonech ze dřevěných trámů a dává nahlédnout do velké části parku. To vše dává parku ráz středověké tvrze a opevněného keltského hradiště. Kontrastem k této vyvýšené části je vodní jezírko s rostlinami dole v nížině. Skrz něj lze projít po opracovaných kamenech středem jezírka. Cestou můžete vidět maličký vodopád a vodní květiny.

Svahy ještěra jsou podle technické zprávy ztuženy diagonálami nebo vaznicemi. Příkré svahy jsou tvořeny stěnou z na sebe vodorovně kladených kmenů. Oba tunely jsou přemostěny trámovou konstrukcí. Chodba probíhající tělem ještěra podélně i příčně je zapažena do dubových trámů opřených do dřevěných sloupů, které jsou zapuštěny do terénu a obetonovány. Celá konstrukce je pro děti i dospělé velmi bezpečná a při mé návštěvě ji mnoho dětí využívalo k lezení, běhání mezi tunely a průchozími chodbami, rodiče k posedávání i polehávání nedaleko svých potomků. Svahy jsou osázeny zelení a nahoře doplněny kamennými bloky. Konstrukce je nejen pěkná na pohled i velmi důmyslná a praktická pro hry dětí.

Centrální prostor nevídaného hřiště je utvořen jako Amfiteátr. I vnitřní prostor ohraničený kameny nabízí určitou specifiku dětských her. Okolí Amfiteátru je tvořeno opracovanými kameny, které jsou vloženy do betonu. Na těch lidé posedávají, odpočívají a jejich děti kolem poskakují.

Zásadní dominantou úplně celého prostoru je ale nepřehlédnutelný dubový kmen o výšce asi 10 až 12 metrů a o přibližné hmotnosti 12 tun, který je zbaven kůry, opracován a postaven kořenovým systémem vzhůru k nebi. Po provizorním zapažení byly ve kmenu vyvrtány otvory a jimi protaženy ocelové armovací tyče. Tato konstrukce byla po svislé rektifikaci zabetonována. Po té byly stěny vyplněny štěrkovým zásypem. Všimla jsem si, že na kořenech stromu roste místy tráva a keřík a rádi tam posedávají ptáci. Vůbec ptáků je všude v parku spousta, jsou nejen slyšet, ale i vidět. Děti obdivují úplně klidné a nebojácné kačeny, které se prohání potokem. Za tímto stromem najdeme ještě tesařsky vázanou konstrukci o rozměrech 15 krát 20 metrů, která je určena pro děti nad 12 let věku. Výtvarná kompozice je zpracovaná J.Beránkem a vytvořená vodorovnými svislými dřevěnými prvky, které jsou částečně opracovány.

Parkem se dá projít po okružní cestě, kde uvidíte areál odděleného Lanového centra Proud. Podél celého areálu parku Podviní teče ze strany od ulice Sokolovská nejdelší pražský potok Rokytka, který je zde přepažen dvěma můstky. Na malé strouze, která teče parkem je také můstek a květinové zákoutí žlutě kvetoucích a prudce vonících vodních kosatců. V oblouku podél je umístěno několik laviček k odpočinku. Na opačné straně hřiště za můstkem přes Rokytku najdete věc v Praze nevídanou. A to hřiště pro psy. Jde o celkem velký oplocený areál pro hru psů a jejich páníčků. Na stromech visí důmyslně pneumatiky od aut pro různé přeskakování a pod. Psů tam bylo habaděj a měli úžasné vyžití. Stejně úžasné vyžití měly děti na houpačkách a nedalekém pískovišti hned za Rokytkou i před Rokytkou, kde je další dětské hřiště naproti poliklinice ve Vysočanech, protože se jim tam pejsci nepletli do jejich her. Nedaleko psího hřiště jsou také dvě normální velká hřiště, tenisové kurty a hřiště pro rugby Sparta Praha.

V červnu a v září se konají v kamenném hradišti parku Podviní folkové a rockové festivaly pod širou oblohou. V tomto přírodním parku tak už bude založena tradice hudebních festivalů. Jsou zde také velmi pěkné oslavy dne dětí. Park Podviní je využíván k dalším různým kulturním a společenským akcím. Konají se zde i svatby pod širým nebem přímo v městské zeleni.

Název Podviní je tentokrát zřejmý, jde o místo pod jižními svahy, které byly celé porostlé vinnou révou. Zajímavé je, že v devadesátých letech minulého století se na tyto svahy tradice pěstování vinné révy vrátila. Kdysi na tomto místě na březích Rokytky, mezi Vysočany a Libní bývala ves se stejnojmenným názvem. Ves Podviní ale zanikla připojením Podviní k Libni roku 1524 krom Mlýna.

Podle doložených zpráv byl vlastníkem Podviní po roce 1414 velmi bohatý muž jménem Adam, který dokonce půjčoval své finance tehdejšímu králi Václavovi IV. Adam odsuzoval husity a bojoval proti nim a tak Pražané jeho zdejší statek zabrali, jeho vyhnali a roku 1421 dali staroměstskému purkmistrovi Janu Bradatému i s tvrzí. Koncem 16. století byla podle dochovaných zpráv Podvinská tvrz již pustá a poslední zmínka o ní je z roku 1609. Nejdéle se zachoval sám mlýn. Do dnešních dní zbyla po historii místa jen dvě jména, název ulice Podvinný mlýn a název parku Podviní.

Později zde stával Vysočanský zámeček se zahradou a ovocným sadem. Ten byl ale na konci šedesátých let minulého století zbourán v již dost žalostném stavu a park již dříve pustnoucí začal pustnout ještě víc. Mnohá místa tady byla neprostupná, plná náletových dřevin. Až v devadesátých letech se zrodila myšlenka využít pozemek k výstavbě městského parku. V první fázi byla upravena a zregenerována původní zámecká zahrada. Byly zachovány vzácné a letité dřeviny. Dominantou tehdejší zahrady byla dvě jezírka olemovaná vrbami. Ta jsou výsledkem důmyslného využití podzemní vody vytékající z Proseckého rybníka. Dodnes jsou zachována i když právě dnes je dominantou Parku Podviní především model keltského kamenného hradiště s přírodním amfiteátrem, o kterém jsem psala výše. V poslední fázi revitalizace rozlehlé zeleně byla upravena odpočinková louka s altánkem, dnes velmi mnoho užívaná. Neudržovaný prostor , kde dlouho bývala černá skládka se tak proměnil v oázu pěstěné zeleně a klidu. Park Podviní je jedním z mála městských parků, které mají veřejné ohniště.

Revitalizace tohoto prostoru bezpochyby patří k významným počinům na konci minulého století v Praze 9, o čemž svědčí spokojené tváře a opakovaná návštěvnost místa nejen místními obyvateli.