Rubrika: Historické památky a města

Román Xibalba (vyslovuje se Šibalbá) nese jméno podle mýtického podsvětí starých Mayů. Toto slovo pochází z mayského „xib“, což označuje hrůzu nebo místo děsu. Xibalba je říší smrti, nacházel se v ní soudní dvůr pro zemřelé a domy s různými druhy posmrtných trestů. Do 16. století se podle tradice věřilo, že vchodem do Xibalby je jeskyně v okolí Cobánu v Guatemale. Někteří indiáni kmene Quiché ze skupiny Mayů tvrdí, že tato oblast je stále spojena se smrtí. Jeskynní systém v blízkém Belize je taktéž považován za možný vchod do Xibalby. Dalším ztělesněním cesty do Xibalby je podle indiánů Quiché tmavá brázda v Mléčné dráze. Mayské lidové pověsti tvrdí, že se Xibalba fyzicky nachází v Orionově pásu…

Tajemství Xibalby již po staletí přitahuje historiky, snílky i dobrodruhy. Autor knihy se nechal inspirovat indiánskými pověstmi (především mayským eposem Popol Vuh) a způsobem, jakým staří Mayové vnímali čas. Vznikl tak dobrodružný příběh s prvky fantastiky a mystiky, který je prodchnutý spoustou zajímavých informací o dávných kulturách Střední Ameriky. V románu se čtenář setkává s postavami z mayské mytologie a ožívají v něm místa, která dodnes vyhledávají lidé ze všech koutů světa.

Román Xibalba (vyslovuje se Šibalbá) nese jméno podle mýtického podsvětí starých Mayů. Toto slovo pochází z mayského „xib“, což označuje hrůzu nebo místo děsu. Xibalba je říší smrti, nacházel se v ní soudní dvůr pro zemřelé a domy s různými druhy posmrtných trestů. Do 16. století se podle tradice věřilo, že vchodem do Xibalby je jeskyně v okolí Cobánu v Guatemale. Někteří indiáni kmene Quiché ze skupiny Mayů tvrdí, že tato oblast je stále spojena se smrtí. Jeskynní systém v blízkém Belize je taktéž považován za možný vchod do Xibalby. Dalším ztělesněním cesty do Xibalby je podle indiánů Quiché tmavá brázda v Mléčné dráze. Mayské lidové pověsti tvrdí, že se Xibalba fyzicky nachází v Orionově pásu…

Tajemství Xibalby již po staletí přitahuje historiky, snílky i dobrodruhy. Autor knihy se nechal inspirovat indiánskými pověstmi (především mayským eposem Popol Vuh) a způsobem, jakým staří Mayové vnímali čas. Vznikl tak dobrodružný příběh s prvky fantastiky a mystiky, který je prodchnutý spoustou zajímavých informací o dávných kulturách Střední Ameriky. V románu se čtenář setkává s postavami z mayské mytologie a ožívají v něm místa, která dodnes vyhledávají lidé ze všech koutů světa.

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.

Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.

V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.

Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.

Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.

Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.

V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.

Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.

Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.

Oblast Halland

Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží, mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu, v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.

{{reklama()}}

Celá oblast zahrnuje části území čtyř správních krajů (Goteborg, Buhus, Hallands, Kristianstads l.) a žije v ní cca 251 000 obyvatel. Pět letovisek (Halmstad, Laholm, Falkenberg, Varberg a Kungsbacka) sehrálo důležitou roli ve švédsko-dánské historii. Zachovalo se zde mnoho středověkých památek s charakteris­tickými znaky velmocenského postavení. Je to v podstatě nížinná krajina (nejvyšší bod Hallandsas 226 m) se čtyřmi řekami, patřícími mezi nejčistší v Evropě (Lagan, Nissan, Ätran, Viskan)a hojně vyhledávanými rybáři.

Kultura

Stejně jako ve většině švédských měst naleznete i ve Falkenbergu zajímavá muzea i historické pamětihodnosti. V centru města stojí malebný kostel St. Laurentii kyrka s poutavou historií. Postaven byl již ve 12. století, jeho interiér zdobí zajímavé malby ze 17. a 18. století. Během dlouhé doby své existence však sloužil nejen církevním účelům – byla zde tělocvična, biograf a dokonce střelnice.

Jako fotograf nemohu ve výčtu zajímavostí tohoto města opomenout „Muzeum fotografie“ s rozsáhlou sbírkou historických fotoaparátů a fotografií (např. práce Selmy Lagerlöfové, držitelky Nobelovy ceny za literaturu). Návštěvníci se zde mohou seznámit také s činností prvního městského kina z r. 1907.

Navštívil jsem toto město již mnohokrát a nikdy si nenechám ujít procházku po překrásné, dlouhé pláži Skrea Strand s velice dlouhým dřevěným molem, vybíhajícím kolmo do moře. Na konci této pláže je velice pěkný sportovně-zábavný areál Klitterbadhuset, určený zejména pro tenisty a plavce. Pokud ještě někdo nevyzkoušel pravou skandinávskou saunu, tady k tomu má příležitost.

Místní speciality

Ve Falkenbergu je několik restaurací, hospůdek a cukráren, které by si návštěvník rozhodně neměl nechat ujít. Některé vynikají chutí a svou tajemnou jedinečností, jiné zase zvláštní atmosférou. Mezi ty nejzajímavější patří například restaurace Gustav Bratt, umístěná v bývalém skladišti obilí z poloviny 19. století. Velký výběr jídel si můžete dopřát v restauraci „D.D.“ a kdo by hledal levnější stravování, může využít nabídku Strandkrogen Restaurant blízko pláže. Milovníkům sladkostí zde každý doporučí kavárnu a cukrárnu Slottshagens Glass Café poblíž Falkenberg Museum. Proslulá zmrzlina Sia Glass je tu vyráběna rodinnou firmou již přes 400 let. Dáváte-li naopak přednost poctivým, domácím koláčům, zajděte si na ně pochutnat do Falkmanska Cafféet. Interiér této kavárny ve stylu „U roztomilé stařenky“ ve vás jistě nechá velice příjemný pocit.

Ráj rybářů

Ältran ve Falkenbergu je klasickou lososí řekou na západním pobřeží Švédska. Díky důsledné ochraně povodí se zde daří nejen udržet současné přírodní stavy lososů, ale dokonce je i pozvolna zvyšovat. Lososi se loví na dva kilometry dlouhém úseku řeky v centru městečka Falkenberg. Jde přirozeně i o turistickou atrakci. Asi 2,5 km dlouhý úsek řeky mezi mosty Laxbron a Tullbron. V dolní části revíru, která je vyhrazena muškařům leží peřej Garvareforsen. V horní části revíru jsou povoleny i ostatní způsoby rybolovu. Celý revír je snadno dostupný, po obou březích řeky vede chodník, z jedné strany se rozkládá městský park. Přímo na lososím mostě (Laxbron) se nachází rybářský domek. Zde se také musí registrovat každý úlovek, je zde možnost nechat zamrazit úlovek a dokoupit rybářské vybavení. Ältran je především lososí řekou s přirozenou populací silných a bojovných ryb, které se loví od 1. 4. do 30. 9. V květnu se loví lososi o hmotnosti až 15 kg, v létě hmotnost úlovku zřídka překračuje 4 kg. Březen, duben a září jsou vhodné měsíce pro lov mořských pstruhů.

Na konec něco pro pobavení

Ve Falkenbergu jsem zažil hororovou příhodu, která mě po čase samotného nutí k úsměvu.

Tehdy jsem vezl do místního pivovaru Carlsberg zásilku piva z pražského Staropramenu. Bylo to v létě, krásné teplo, ale pršelo. Po vyložení zboží na rampu místního skladu jsem si nechal v kanceláři potvrdit tzv. „Camrák“ (CMR – mezinárodní dodací list). Jediný a velice důležitý doklad k pozdější fakturaci za převoz zboží jsem si zastrčil vzadu za gumu kraťasů a přikryl tričkem, abych jej při zavírání mokrého a špinavého auta nepoškodil.

Odjíždím od rampy a v tom přijíždí kolega z Čech s tou samou zásilkou. Zamknu tedy auto a jdu mu pomoci. Máme spoustu času, vaříme si na plynovém vařiči oběd a kafe a plánujeme společný návrat. Na doklad zastrčený v zadní části kalhot jsem dávno zapomněl.

Jak si tak povídáme, přišla na mne náhlá, akutní potřeba. Toalety zavřeny, personál již odešel domů, musím tedy někam do přírody. Naštěstí kousek dál, u plotu vidím dva kontejnery na odpad, mezi nimiž se mohu schovat. Dobíhám právě včas, rychle stahuji kalhoty, dřepnu na bobek a je vyhráno. Nebo není?? Určitě každý zná ten zvláštní pocit. Něco je špatně, ale zatím ještě nevíte co. A pak mi to došlo. CAMRÁK!!

Na čele mi vystupují kapičky studeného potu jako kuličky hrachu a bojím se podívat dolů. V duchu si představuji, jak budu asi vysvětlovat dispečerce to podivné zabarvení a aroma úředního dokladu a pomaličku si dodávám odvahy ke sklopení zraku dolů, pod sebe. Zahlédnu jen růžek bílého papíru. Pomalu, pomaličku posunuji hlavu vpřed, až jej vidím celý. Tak obrovský pocit úlevy jako tehdy jsem dlouho nezažil. Doklad ležel necelých pět centimetrů od mého výtvoru zcela neposkvrněný a v dokonalém pořádku.

Když jsem se vrátil k autu a vyprávěl příteli, co se mi právě přihodilo, ještě jsem se celý klepal. Jeho upřímný smích mne uklidnil. O tři hodiny později jsem příhodou pobavil partu Čechů v trelleborském přístavu a snad trochu pobaví i vás.

Oblast Halland

Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží, mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu, v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.

{{reklama()}}

Celá oblast zahrnuje části území čtyř správních krajů (Goteborg, Buhus, Hallands, Kristianstads l.) a žije v ní cca 251 000 obyvatel. Pět letovisek (Halmstad, Laholm, Falkenberg, Varberg a Kungsbacka) sehrálo důležitou roli ve švédsko-dánské historii. Zachovalo se zde mnoho středověkých památek s charakteris­tickými znaky velmocenského postavení. Je to v podstatě nížinná krajina (nejvyšší bod Hallandsas 226 m) se čtyřmi řekami, patřícími mezi nejčistší v Evropě (Lagan, Nissan, Ätran, Viskan)a hojně vyhledávanými rybáři.

Kultura

Stejně jako ve většině švédských měst naleznete i ve Falkenbergu zajímavá muzea i historické pamětihodnosti. V centru města stojí malebný kostel St. Laurentii kyrka s poutavou historií. Postaven byl již ve 12. století, jeho interiér zdobí zajímavé malby ze 17. a 18. století. Během dlouhé doby své existence však sloužil nejen církevním účelům – byla zde tělocvična, biograf a dokonce střelnice.

Jako fotograf nemohu ve výčtu zajímavostí tohoto města opomenout „Muzeum fotografie“ s rozsáhlou sbírkou historických fotoaparátů a fotografií (např. práce Selmy Lagerlöfové, držitelky Nobelovy ceny za literaturu). Návštěvníci se zde mohou seznámit také s činností prvního městského kina z r. 1907.

Navštívil jsem toto město již mnohokrát a nikdy si nenechám ujít procházku po překrásné, dlouhé pláži Skrea Strand s velice dlouhým dřevěným molem, vybíhajícím kolmo do moře. Na konci této pláže je velice pěkný sportovně-zábavný areál Klitterbadhuset, určený zejména pro tenisty a plavce. Pokud ještě někdo nevyzkoušel pravou skandinávskou saunu, tady k tomu má příležitost.

Místní speciality

Ve Falkenbergu je několik restaurací, hospůdek a cukráren, které by si návštěvník rozhodně neměl nechat ujít. Některé vynikají chutí a svou tajemnou jedinečností, jiné zase zvláštní atmosférou. Mezi ty nejzajímavější patří například restaurace Gustav Bratt, umístěná v bývalém skladišti obilí z poloviny 19. století. Velký výběr jídel si můžete dopřát v restauraci „D.D.“ a kdo by hledal levnější stravování, může využít nabídku Strandkrogen Restaurant blízko pláže. Milovníkům sladkostí zde každý doporučí kavárnu a cukrárnu Slottshagens Glass Café poblíž Falkenberg Museum. Proslulá zmrzlina Sia Glass je tu vyráběna rodinnou firmou již přes 400 let. Dáváte-li naopak přednost poctivým, domácím koláčům, zajděte si na ně pochutnat do Falkmanska Cafféet. Interiér této kavárny ve stylu „U roztomilé stařenky“ ve vás jistě nechá velice příjemný pocit.

Ráj rybářů

Ältran ve Falkenbergu je klasickou lososí řekou na západním pobřeží Švédska. Díky důsledné ochraně povodí se zde daří nejen udržet současné přírodní stavy lososů, ale dokonce je i pozvolna zvyšovat. Lososi se loví na dva kilometry dlouhém úseku řeky v centru městečka Falkenberg. Jde přirozeně i o turistickou atrakci. Asi 2,5 km dlouhý úsek řeky mezi mosty Laxbron a Tullbron. V dolní části revíru, která je vyhrazena muškařům leží peřej Garvareforsen. V horní části revíru jsou povoleny i ostatní způsoby rybolovu. Celý revír je snadno dostupný, po obou březích řeky vede chodník, z jedné strany se rozkládá městský park. Přímo na lososím mostě (Laxbron) se nachází rybářský domek. Zde se také musí registrovat každý úlovek, je zde možnost nechat zamrazit úlovek a dokoupit rybářské vybavení. Ältran je především lososí řekou s přirozenou populací silných a bojovných ryb, které se loví od 1. 4. do 30. 9. V květnu se loví lososi o hmotnosti až 15 kg, v létě hmotnost úlovku zřídka překračuje 4 kg. Březen, duben a září jsou vhodné měsíce pro lov mořských pstruhů.

Na konec něco pro pobavení

Ve Falkenbergu jsem zažil hororovou příhodu, která mě po čase samotného nutí k úsměvu.

Tehdy jsem vezl do místního pivovaru Carlsberg zásilku piva z pražského Staropramenu. Bylo to v létě, krásné teplo, ale pršelo. Po vyložení zboží na rampu místního skladu jsem si nechal v kanceláři potvrdit tzv. „Camrák“ (CMR – mezinárodní dodací list). Jediný a velice důležitý doklad k pozdější fakturaci za převoz zboží jsem si zastrčil vzadu za gumu kraťasů a přikryl tričkem, abych jej při zavírání mokrého a špinavého auta nepoškodil.

Odjíždím od rampy a v tom přijíždí kolega z Čech s tou samou zásilkou. Zamknu tedy auto a jdu mu pomoci. Máme spoustu času, vaříme si na plynovém vařiči oběd a kafe a plánujeme společný návrat. Na doklad zastrčený v zadní části kalhot jsem dávno zapomněl.

Jak si tak povídáme, přišla na mne náhlá, akutní potřeba. Toalety zavřeny, personál již odešel domů, musím tedy někam do přírody. Naštěstí kousek dál, u plotu vidím dva kontejnery na odpad, mezi nimiž se mohu schovat. Dobíhám právě včas, rychle stahuji kalhoty, dřepnu na bobek a je vyhráno. Nebo není?? Určitě každý zná ten zvláštní pocit. Něco je špatně, ale zatím ještě nevíte co. A pak mi to došlo. CAMRÁK!!

Na čele mi vystupují kapičky studeného potu jako kuličky hrachu a bojím se podívat dolů. V duchu si představuji, jak budu asi vysvětlovat dispečerce to podivné zabarvení a aroma úředního dokladu a pomaličku si dodávám odvahy ke sklopení zraku dolů, pod sebe. Zahlédnu jen růžek bílého papíru. Pomalu, pomaličku posunuji hlavu vpřed, až jej vidím celý. Tak obrovský pocit úlevy jako tehdy jsem dlouho nezažil. Doklad ležel necelých pět centimetrů od mého výtvoru zcela neposkvrněný a v dokonalém pořádku.

Když jsem se vrátil k autu a vyprávěl příteli, co se mi právě přihodilo, ještě jsem se celý klepal. Jeho upřímný smích mne uklidnil. O tři hodiny později jsem příhodou pobavil partu Čechů v trelleborském přístavu a snad trochu pobaví i vás.

Ráno nad Berchtesgadenem

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Sedíme na vrcholku Kehlsteinu, asi 150 kilometrů od bavorského Mnichova a necelých 30 km od rakouského Salzburgu. Hluboko v údolí pod námi je, v ranním slunci dobře patrný, Berchtesgaden, zatímco na obzoru z ranního oparu pomalu vystupuje masív Watzmannu. Jsme na místě, které vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí, vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

{{reklama()}}

Vzhůru na Kehlstein

Myšlenka na stavbu horské chaty v nadmořské výšce 1834 m. n. m. vznikla v roce 1937, kdy velikášské myšlenky nacistických vůdců byly v plném rozkvětu. Tehdejší „reichsleiter“ Martin Bormann, ve snaze zavděčit se svému vůdci Adolfu Hitlerovi a toužíce ukojit své megalomanské plány, se rozhodl věnovat budovu této vskutku originální čajovny Adolfu Hitlerovi při příležitosti jeho padesátých narozenin. Místo bylo vybráno jako lokalita s jedním z nejlepších výhledů na zdejší hornatou oblast. Na první pohled nenápadná stavba čajovny si však vynutila vybudování stavebně náročné infrastruktury. V exponovaném horském terénu vznikla během 13 měsíců horská silnice, překonávající převýšení 700 metrů za pomoci 5 silničních tunelů, o celkové délce 277 metrů. Stoupání je tu velmi prudké a tak je sem dnes vjezd povolen pouze speciálně zpřevodovaným autobusům. Silnička pouhé 4 metry široká, byla na několika místech rozšířena, aby se tu mohly míjet autobusy vyjíždějící současně z dolní i horní stanice. Cesta vzhůru na jejich palubě Vám umožňuje zrychlenou exkursi jednotlivými pásmy horského porostu.

Zatímco ve spodní části vede silnička vzrostlým horským lesem, s přibývajícími výškovými metry začíná ubývat porostu a za okny se stále častěji začínají otevírat výhledy hluboko do údolí. Jediná ostrá zatáčka na celé trase je doslova vytesaná ve skalách a poslední úsek cesty tak umožňuje dokonalý panoramatický výhled. Při představě toho, co vše tu bylo vybudováno pro potěchu jediného pošetilého muže, je nám trochu smutno. Nejen rozlehlé parkoviště, ale i 124 metrů dlouhý tunel a stejně hluboká výtahová šachta, kterou Vás výtah za 41 sekund vyveze až na vrchol, to vše tu bylo zbudováno ne pro širokou veřejnost, ale pro pohodlí pouze jednoho člověka (i když se zdráháme používat v této souvislosti označení člověk). Zatímco luxus kožených sedaček, mosazí zdobeného interiéru a mramorem obložených nástupišť nás nutí kroutit nevěřícně hlavou, pro autory náročného technického díla, máme jen slova uznání.

Ve službách říše

K označení vrcholu, na kterém stojíme, se používá hned několik názvů. Zatímco v češtině si vystačíme s prostým názvem Orlí Hnízdo, v německy mluvících zemích se nejčastěji používá výraz Kehlsteinhaus nebo Kehlstein Teehaus. Anglicky hovořící návštěvníci se spokojí s jednotným označením Eagle´s Nest. Vzhledem k poloze tohoto místa, je budova Orlího Hnízda otevřena pouze od začátku května do konce října. Pak se vše ponoří do jakési strnulosti a pod sněhovou pokrývkou vyčkává, až první jarní paprsky znovu oživí vrcholek Kehlsteinu. Pokud sem chcete zavítat mimo sezónu, musíte si nejen řádně namasírovat nohy, ale informovat se i o počasí. Nejen kvůli výhledu, ale hlavně kvůli prostému faktu, že zde ještě koncem dubna bývá hodně sněhu, a terén je prakticky neschůdný. Využíváme šťastné shody okolností, se kterou se nám podařilo vyjet na vrcholek jako jedni z prvních turistů tohoto dne. Ve výtahu jsme se setkali s pestrou směsicí cestujících. Nejen že tu vládla směsice němčiny, ruštiny, angličtiny a češtiny, ale ostře spolu kontrastovaly hlavně dámy v lodičkách a turisté v pohorkách, kteří využívají Kehlsteinu jako nástupního místa k hřebenovým túrám.

Zatímco dámy usedly k ranní kávě a turisté brzy zmizeli ve skalnatém terénu, my můžeme nerušeně obdivovat krásu hor. Jen když se zahledíme do údolí, trochu nás zamrazí. Místní průvodci by nám jistě ukázali místa, kde bydlel Hitler, Göring či Speer. Raději ani nemyslíme na to, že čajovna před námi hostila Mussoliniho, nebo Goebbelse, jemuž právě zde Hitler (přestože trpěl závratěmi a strachem z výšek) zakázal styky s Lídou Baarovou. Odsud s oblibou vyhlížela do kraje smutně proslulá Eva Braunová a v jednom ze salónků se vdávala její sestra. Co porad nacistické generality zde proběhlo, co zrůdných myšlenek tu vzniklo!

Kolem Berchtesgadenu po stopách minulosti

Orlí hnízdo je jen součástí – byť nejlépe viditelnou – celého komplexu budov propojených podzemními chodbami, které vznikly na místě horské vesnice Obersalzberg. Pro nacisty téměř až kultovním místem se již ve dvacátých létech minulého staletí stala chata Wachenfeld, v níž měla údajně vzniknout část Hitlerova životního díla – Mein Kampf. Samozřejmou součástí areálu, který v této oblasti během několika let vznikl, byly bunkry a podzemní úkryty, přičemž dominantou byl horský zámek, ve kterém přebýval samotný Hitler. Konec 2. světové války, znamenal zkázu i pro místo, kde si dávala dostaveníčko nacistická elita. 25. dubna 1945 doznal při spojeneckém náletu celý areál obrovských škod, přičemž na první pohled zranitelné a snadno zasažitelné Orlí hnízdo zůstalo nedotčeno. O několik let později zazněly výbuchy na úpatí Kehlsteinu znovu. Zbytky nacistických budov byly podminovány a vyhozeny do vzduchu.

V Německu po druhé světové válce nebyla vůle vzpomínat na Adolfa Hitlera. Orlí Hnízdo se stalo vděčným objektem pro filmaře a návštěvou ji poctil třeba pozdější prezident USA – Dwight Eisenhower. Jakoby toto místo nějakým zvláštním kouzlem lákalo vojenské mocnosti. Německou generalitu tu na dlouhé roky vystřídali vojáci američtí, kteří v okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu vybudovali vlastní rekreační střediska.

Nová doba Orlího Hnízda

Moderní doba snad konečně dokázala prolomit prokletí místa na svazích Kehlestinu. Na místě údolního areálu vyrostl nový moderní hotel a pro milovníky historie a kuriozit tu už zůstala jen čajovna na vrcholku a snad ještě motor z ponorky, který Vás ve výtahové kleci za 41 s, rychlostí 3 m/s dopraví na místo se smutnou historií, ale doufejme s optimistickou budoucností.

Ráno nad Berchtesgadenem

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Sedíme na vrcholku Kehlsteinu, asi 150 kilometrů od bavorského Mnichova a necelých 30 km od rakouského Salzburgu. Hluboko v údolí pod námi je, v ranním slunci dobře patrný, Berchtesgaden, zatímco na obzoru z ranního oparu pomalu vystupuje masív Watzmannu. Jsme na místě, které vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí, vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

{{reklama()}}

Vzhůru na Kehlstein

Myšlenka na stavbu horské chaty v nadmořské výšce 1834 m. n. m. vznikla v roce 1937, kdy velikášské myšlenky nacistických vůdců byly v plném rozkvětu. Tehdejší „reichsleiter“ Martin Bormann, ve snaze zavděčit se svému vůdci Adolfu Hitlerovi a toužíce ukojit své megalomanské plány, se rozhodl věnovat budovu této vskutku originální čajovny Adolfu Hitlerovi při příležitosti jeho padesátých narozenin. Místo bylo vybráno jako lokalita s jedním z nejlepších výhledů na zdejší hornatou oblast. Na první pohled nenápadná stavba čajovny si však vynutila vybudování stavebně náročné infrastruktury. V exponovaném horském terénu vznikla během 13 měsíců horská silnice, překonávající převýšení 700 metrů za pomoci 5 silničních tunelů, o celkové délce 277 metrů. Stoupání je tu velmi prudké a tak je sem dnes vjezd povolen pouze speciálně zpřevodovaným autobusům. Silnička pouhé 4 metry široká, byla na několika místech rozšířena, aby se tu mohly míjet autobusy vyjíždějící současně z dolní i horní stanice. Cesta vzhůru na jejich palubě Vám umožňuje zrychlenou exkursi jednotlivými pásmy horského porostu.

Zatímco ve spodní části vede silnička vzrostlým horským lesem, s přibývajícími výškovými metry začíná ubývat porostu a za okny se stále častěji začínají otevírat výhledy hluboko do údolí. Jediná ostrá zatáčka na celé trase je doslova vytesaná ve skalách a poslední úsek cesty tak umožňuje dokonalý panoramatický výhled. Při představě toho, co vše tu bylo vybudováno pro potěchu jediného pošetilého muže, je nám trochu smutno. Nejen rozlehlé parkoviště, ale i 124 metrů dlouhý tunel a stejně hluboká výtahová šachta, kterou Vás výtah za 41 sekund vyveze až na vrchol, to vše tu bylo zbudováno ne pro širokou veřejnost, ale pro pohodlí pouze jednoho člověka (i když se zdráháme používat v této souvislosti označení člověk). Zatímco luxus kožených sedaček, mosazí zdobeného interiéru a mramorem obložených nástupišť nás nutí kroutit nevěřícně hlavou, pro autory náročného technického díla, máme jen slova uznání.

Ve službách říše

K označení vrcholu, na kterém stojíme, se používá hned několik názvů. Zatímco v češtině si vystačíme s prostým názvem Orlí Hnízdo, v německy mluvících zemích se nejčastěji používá výraz Kehlsteinhaus nebo Kehlstein Teehaus. Anglicky hovořící návštěvníci se spokojí s jednotným označením Eagle´s Nest. Vzhledem k poloze tohoto místa, je budova Orlího Hnízda otevřena pouze od začátku května do konce října. Pak se vše ponoří do jakési strnulosti a pod sněhovou pokrývkou vyčkává, až první jarní paprsky znovu oživí vrcholek Kehlsteinu. Pokud sem chcete zavítat mimo sezónu, musíte si nejen řádně namasírovat nohy, ale informovat se i o počasí. Nejen kvůli výhledu, ale hlavně kvůli prostému faktu, že zde ještě koncem dubna bývá hodně sněhu, a terén je prakticky neschůdný. Využíváme šťastné shody okolností, se kterou se nám podařilo vyjet na vrcholek jako jedni z prvních turistů tohoto dne. Ve výtahu jsme se setkali s pestrou směsicí cestujících. Nejen že tu vládla směsice němčiny, ruštiny, angličtiny a češtiny, ale ostře spolu kontrastovaly hlavně dámy v lodičkách a turisté v pohorkách, kteří využívají Kehlsteinu jako nástupního místa k hřebenovým túrám.

Zatímco dámy usedly k ranní kávě a turisté brzy zmizeli ve skalnatém terénu, my můžeme nerušeně obdivovat krásu hor. Jen když se zahledíme do údolí, trochu nás zamrazí. Místní průvodci by nám jistě ukázali místa, kde bydlel Hitler, Göring či Speer. Raději ani nemyslíme na to, že čajovna před námi hostila Mussoliniho, nebo Goebbelse, jemuž právě zde Hitler (přestože trpěl závratěmi a strachem z výšek) zakázal styky s Lídou Baarovou. Odsud s oblibou vyhlížela do kraje smutně proslulá Eva Braunová a v jednom ze salónků se vdávala její sestra. Co porad nacistické generality zde proběhlo, co zrůdných myšlenek tu vzniklo!

Kolem Berchtesgadenu po stopách minulosti

Orlí hnízdo je jen součástí – byť nejlépe viditelnou – celého komplexu budov propojených podzemními chodbami, které vznikly na místě horské vesnice Obersalzberg. Pro nacisty téměř až kultovním místem se již ve dvacátých létech minulého staletí stala chata Wachenfeld, v níž měla údajně vzniknout část Hitlerova životního díla – Mein Kampf. Samozřejmou součástí areálu, který v této oblasti během několika let vznikl, byly bunkry a podzemní úkryty, přičemž dominantou byl horský zámek, ve kterém přebýval samotný Hitler. Konec 2. světové války, znamenal zkázu i pro místo, kde si dávala dostaveníčko nacistická elita. 25. dubna 1945 doznal při spojeneckém náletu celý areál obrovských škod, přičemž na první pohled zranitelné a snadno zasažitelné Orlí hnízdo zůstalo nedotčeno. O několik let později zazněly výbuchy na úpatí Kehlsteinu znovu. Zbytky nacistických budov byly podminovány a vyhozeny do vzduchu.

V Německu po druhé světové válce nebyla vůle vzpomínat na Adolfa Hitlera. Orlí Hnízdo se stalo vděčným objektem pro filmaře a návštěvou ji poctil třeba pozdější prezident USA – Dwight Eisenhower. Jakoby toto místo nějakým zvláštním kouzlem lákalo vojenské mocnosti. Německou generalitu tu na dlouhé roky vystřídali vojáci američtí, kteří v okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu vybudovali vlastní rekreační střediska.

Nová doba Orlího Hnízda

Moderní doba snad konečně dokázala prolomit prokletí místa na svazích Kehlestinu. Na místě údolního areálu vyrostl nový moderní hotel a pro milovníky historie a kuriozit tu už zůstala jen čajovna na vrcholku a snad ještě motor z ponorky, který Vás ve výtahové kleci za 41 s, rychlostí 3 m/s dopraví na místo se smutnou historií, ale doufejme s optimistickou budoucností.

Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.

Andalusie nejkrásnější část Španělska

Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.

Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.

Cestování po Andalusii

Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.

Jižní cesta

Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.

Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.

Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.

Severní cesta

Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.

Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.

Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.

Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.

Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.

Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.

Andalusie nejkrásnější část Španělska

Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.

Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.

Cestování po Andalusii

Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.

Jižní cesta

Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.

Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.

Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.

Severní cesta

Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.

Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.

Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.

Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.

Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.

Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.

Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm

První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.

Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.

Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.

Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.

Na kolech na Pusteny

Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.

Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.

Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.

Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.

Muzeum Tatry

V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.

Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.

Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.

Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm

První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.

Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.

Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.

Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.

Na kolech na Pusteny

Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.

Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.

Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.

Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.

Muzeum Tatry

V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.

Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.

V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.

Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.

Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.

Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.

Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.

Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.

Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.

Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.

V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.

Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.

Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.

Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.

Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.

Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.

Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.

Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.