Rubrika: Historické památky a města

Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat, zde vládne poklid. Když cestující z vlaku ze severu země odešli, zbylo tu jen pár líně polehávajících toulavých psů. Žádný další vlak v nejbližší době ani přijíždět, ani odjíždět neměl.

Přímo od nádraží se táhne hlavní bulvár, který de facto tvoří celé centrum města. U kraje parkují žluté taxíky, na chodníku stojí pár stánků se zeleninou a jako v každém velkém městě, i zde spodní část baráků zabírají obchody a služby. Mezi nimi jsme našli turistickou agenturu, přes kterou jsme měli smluvené ubytování. Do „hostelu“ nás zavedl jeden Švýcar, který zde pobýval za účelem studia albánského jazyka. To, co bylo prezentováno jako hostel, sestávalo se z ložnice s jednou postelí a dvěma rozkládacími gauči a skromnou koupelnou se sprchou. To vše za 10 euro na osobu. Měli jsme však štěstí, ubytování přímo v Tiraně sehnat lze, ale za velké peníze v luxusních hotelech. Kdybychom si toto ubytování nesjednali s předstihem, pravděpodobnost levného ubytování by se rázem velmi snížila. Skromné podmínky „hostelu“ byly pro naši skupinu dostačujícím luxusem, mimo jiné i proto, že nám za poledního srpnového žáru poskytl stín a alespoň relativní chládek.

S atmosférou maloměsta

Z důvodu vysokých teplot jsme se do centra vydali až v podvečer. Jak se ukázalo, tak to vůbec nevadilo, protože centrum Tirany je opravdu velmi malé a dá se projít za poměrně krátkou dobu. V informacích z různých turistických webů jsme se dočetli, že je zde několik zajímavých muzeí, kde je možno spatřit vykopávky z různých epoch bohaté albánské historie, či sbírky výtvarného umění, včetně početné kolekce socialistického realismu. Bohužel Tirana není město zařízené na turisty a všechna muzea i galerie jsou během letních prázdnin zavřena.

V Tiraně nehledejte žádné pradávné památky či staré město. Centrum bylo vystavěno ve dvacátých letech minulého století. Budovy kopírují italskou architekturu, protože právě Itálie měla na Albánii v té době silný kulturní i politický vliv. Na hlavním náměstí postaveném v oválném tvaru se nachází několik z nejvýznamnějších budov města, včetně opery, malé, ale významné mešity a budovy s velkou mozaikou oslavujících v duchu socialistického realismu albánskou historii i socialistického člověka. Uprostřed náměstí stojí socha dávného krále Skanderbega. Za jeho zády sídlí různá ministerstva a pár dalších aparátů státní moci. U zdí těchto budov stojí malé budky pro vojáky, dnes však zející prázdnotou. Budovy jsou ale stále střežené, mě například u jedné budovy zastavil člen ochranky s tím, že prý mám okamžitě schovat foťák.

Podél hlavního bulváru se rozprostírá několik parků s různými atrakcemi pro děti, pouličními prodavači opékané kukuřice a hospodami různých cenových kategorií. Po setmění jsou parky příjemně osvícené a po cestičkách chodí spousty lidí, někteří se na chvíli posadí na lavičku, jiní se jen tak prochází. Spíše než anonymita velkoměsta je zde cítit uvolněná atmosféra maloměsta. A abyste nezapomněli, že jste stále ještě na chudém Balkáně, přijdou k vám s nataženými rukami malé žebrající děti.

Tirana má k hlavním městům západního střihu opravdu velmi daleko. Na zadní straně mapy měst je mezi stručnými informacemi pro cizince vyzdvihnuto třeba to, že zde mají kino, kde se promítají americké filmy. Svou náklonost k západu tu reflektují do jmen kaváren a barů, které pojmenovávají po západních zemích a městech. Potkali jsme také cedulku „BAR KAFE NATO.“ Mezi budovami místní university jsme nalezli i fastfood, který tak trochu kompenzuje absenci sítě McDonald ‘s. Jmenuje se Kolonat a svým menu, vybavením i logem známý fastfoodový řetězec v mnohém připomíná.

Na věčnou památku Envera Hodži

Nejzajímavější památkou v Tiraně je obrovská betonová pyramida stojící vedle hlavního bulváru, kousek na jih od náměstí. Jedná se o památník mnohaletému komunistickému diktátorovi Enveru Hodžovi. Monumentální betonový kolos je postavený tak, aby z vrchu připomínal dvouhlavou orlici ze státního znaku. Dříve se tu prý konaly různé výstavy, koncerty a jiné kulturní akce. Slyšeli jsme také, že se prostor uvnitř stavby údajně používal jako televizní studio nebo diskotéka.

Dnes uvnitř není nic, budova chátrá, oprýskané zdivo je počmárané různými nápisy a sgrafity. Po betonových žebrech lze vylézt na plácek na vrcholu pyramidy, odkud je skvělý výhled po městě i na hory v jeho blízkém okolí. Vesměs se sem vydávají turisté a malé děti. Potkali jsme tu ale i skupinku mladíků, která zde nalezla úkryt před lidmi na ulici, kde si mohli pokojně ubalit jointy a nerušeně si zahulit.

Ne, řeč není o muzeu a vile Karla Gotta, nýbrž o východošvédském ostrově v Baltském moři. Ten je vzdálen tři hodiny trajektem, popř. půl hodiny malým letadlem např. ze švédského hlavního města Stockholm, konkrétně z letiště Bromma. Tady lze obdivovat svérázné zvětralé přírodní skalní útvary. Některé z nich při troše fantazie připomínají bizarní komíny, jiné picassovské sochy.

Směsice napětí a uvolnění

Ač se to zdá neuvěřitelné, má Gotland víc hodin slunečního světla než Mallorca. Díky mírnému podnebí se tu daří dokonce kiwi, mandlím, akátům a jedlým kaštanům, což byste o ostrově, jehož poloha je tak daleko na severu asi neřekli. Ostrov vám nabízí svůj jedinečný mix napětí a uvolnění. Prožijete zde znovu dobu mocného obchodního svazu Hanzy, strhující rytířské souboje a vikinský festival. V době vikinské byl Gotland důležitou křižovatkou obchodníků. Zažít novodobé Vikingy a jejich hudbu, ukázky z bojů, každodenního života a archeologických nálezů můžete i dnes ve vesničce Toftě. Přijeďte se podívat na obětiny, které se konají na vrcholu léta.

Vikinské kresby a jiné památky

V Toftě a Ljugarnu najdete také nádherné písečné duny, které jsou jako stvořené pro rodinné dovolené. Na kamenech ve skanzenu Bunge na vás čekají vikinské kresby. Dalším místem, kde můžete zažít živou historii, je Stavgard i Burs. Kromě toho jsou vikinská pohřebiště v Lilla Bjärsgravfältet v Stenkyrce a Ihregravfältet v Hellvi, z doby stěhování národů v místech jako Barshaldar, Grötlingbo, Trullhalsar v místě Anga a Broa a Högbro v místě Halla. Vztyčené menhiry ve tvaru lodě najdete v Gnisvärdu v místě Tofta, Rannarve v Klintehamnu, Gålrumu v Alskogu a Annelundu ve Visby. Není proto divu, že na Gotland míří mnohé poznávací zájezdy.

Visby

Výjimečně dobře zachovalé město zapsané na seznamu Unesco je obehnané hradbami, z nichž vystupuje 44 obranných věží. Dále stojí za vnímání všemi smysly mnoho dalších památek, které stále ještě vyzařují nezaměnitelný lesk: Kostel Panny Marie, romantické zříceniny 16 kostelů z 12. století, dřevěná zástavba ze 17. a 18. století, pozoruhodné středověké sýpky a domy se stupňovitými štíty, muzeum ostrova a botanická zahrada. Během týdne středověku se Visby promění v město plné rytířů, dvorních dám, kupců atd. Možná budete poměrně dost překvapeni, jak jsou vydlážděné uličky města v létě neustále zaplněné lidmi. Na docela malém ostrově je 94 kostelů s nádhernými díly středověkých kameníků.

Skurilní „raukar“

Rybářské osady s příznačnými majákovými ohňovými koši na Gotlandu dokreslují úžasnou a pestrou atmosféru tohoto velmi pěkného turistického cíle. Mimořádná příroda na Gotlandu zve k návštěvě impozantních a záhadných míst. Jsou jimi opuštěné písečné pláže, krajiny ošlehávané větrem, vápencové skály, slatinné mokřady, červená maková pole a všude kolem moře. Skurilní skalní tvary zvané „raukar“ vznikly hromaděním fosilií. Na strmých útesech na západě předváděli a předvádějí vítr a vlny svůj jímavý výkon. Zvětralé skály podivných tvarů vyčnívají až čtyřicet metrů nad Baltské moře.

Vskutku živelný Gotland

Gotland je vápencovou plání, která po poslední době ledové stoupala z moře. Po dobu deseti tisíce let mořské a povětrnostní podmínky nechávaly vzniknout bizarní skalní „postavy“ na okrajích této pláně. Na jihu to je Hoburgsgubben neboli „Stařec z Hoburgu“, který ostrov střeží. Jedná se o obrovský skalní útvar, jehož reliéf odjakživa mocně dráždí představivost. Na severu je to celý prapor vyhublých postav, který vymodelovaly síly eroze: Vápencové „pilíře“ se tyčí jako monolity na pláži nebo přečnívají ve vnitrozemí pastviny. Ptačím rájem jsou ostrovy Stora a Lilla Karlsö u jihozápadního pobřeží Gotlandu.

Fårö

Zvláště působivé jsou „raukar“ na Fårö – ostrově ovcí, který je také rodištěm nejznámějšího švédského režiséra Ingmara Bergmana. Tam se dostanete zdarma přívozem, který jezdí kyvadlově v půlhodinových intervalech. Vřesoviště s jalovci, staré kamenné zdi, borovice ošlehávané a deformované větrem a rybářské chatičky jako např. v Helgumannens Fiskeläge dotváří obrázek nedotčené krajiny, kde se čas zastavil. Nejkrásnější „raukar“ na Gotlandu jsou na cípu na severozápadě. Ke skalním útvarům v Digerhuvudu vede pobřežní silnice tak osamělá, že jste skálopevně přesvědčeni o tom, že konec světa je právě tady.

Vítejte doma u Pipi

Máte sebou děti nebo se sami také cítíte být tak trochu dítětem, máte několik málo kilometrů jižně od Visby místo nazvané Kneippbyn, které je jako vystřižené z filmů o Pipi Dlouhé punčoše. Najdete tu mj. originál jejího domu Vily Villekully, která je známá z filmů. Pořádají se tu s ní v hlavní roli divadelní představení s profesionálními herci a chvíle zpěvu. Je tu také akvapark s 16 skluzavkami a tzv. Letní svět – zábavný park s horskou dráhou, poutní atrakcí s volným pádem, rýžováním zlata, skákacím hradem, go-cartem, kanoemi, šlapacími loďkami a dokonce létající lodí.

Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady (Sněžných hor) uprostřed krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské kultury. Ulice plné umělců, kteří hrají tradiční hudbu španělských cigánů (Los Gitanos) i moderní rock a folk. Flamenco, rušný život v ulicích, zábava dlouho do noci. To všechno je Granada.

Krajina plná oliv

Ať přijíždíte k městu pojmenovanému po granátovém jablku z jakéhokoli směru, vždy si musíte všimnout dvou věcí. Vysokých zasněžených hor, kde sníh zčásti zůstává i v nejparnějším létě. A rozsáhlých olivových sadů uprostřed vyprahlé krajiny s pravidelně vysázenými stromy. Kromě samotného města je proto dobré navštívit i přilehlé kopce, ve kterých nalezne cestovatel nečekaně hluboké a divoké kaňony. Celé dny se tu dá toulat kolem malých říček, mezi opuštěnými i fungujícími farmami a více či méně udržovanými olivovníky. Vzhledem k vysokým teplotám je nejlepší se vypravit do zdejší přírody na jaře nebo na podzim.

Historie Granady

Granada na úpatí pohoří Sierra Nevada byla vždy přirozeným centrem pro okolní zemědělské vesnice i osamělé usedlosti, stejně jako strategickým opěrným bodem a pevností místních vládců. Archeologické památky svědčí o prvním Iberském osídlení ze sedmého století př. Kr. Své stopy tu samozřejmě zanechali staří Římané a Kartaginci. Po vytvoření Cordobského emirátu bylo město od osmého do desátého století po Kristu téměř opuštěno. Zbyla zde jen vojenská pevnost. Jedním z vrcholů rozvoje tohoto sídla bylo období po vzniku samostatného Granadského království, zejména za vlády rodu Násridů (1238 – 1492), kteří zde nechali postavit nejkrásnější části Alhambry. 2. ledna 1492 byla Granada dobyta Katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. Svůj otisk tu zanechal také jejich vnuk, císař Karel V., který zde nechal postavit palác, který je jednou z nejvýznamnějších renesančních památek ve Španělsku.

Alhambra – Klenot arabské architektury

Palác nazývaný Alhambra, který byl pevností, sídlem králů, a vlastně takovým malým městem ve městě, patří mezi nejnavštěvovanější památky na světě. Míří sem i prakticky všechny poznávací zájezdy do jižního Španělska. Žádný cestovatel, který přijede do Granady, ji neopomene navštívit. A stojí to rozhodně za to! Její první dochované významnější stavby pochází z poloviny 13. století. V průběhu věků zde ale přibývalo paláců, opevnění, domů i zahrad. Dnes se jedná o komplex plný zahrad exotických květů, palem, fontán a chladivého stínu, starobylých hradeb a ukázek vrcholného období středověké arabské architektury. Především je to ale neuvěřitelně precizní výzdoba Násridských paláců, elegantní Nádvoří lvů a zahrady Generalife (Rajské zahrady), které ročně přitahují miliony návštěvníků do této unikátní historické stavby.

Albaycín a Sacromonte

Specifickou atmosféru Granady utváří dále dva kopce s rozdílnou kulturou i historií. Oba se podílí na typickém duchu místa a ukazují charakteristické spojení rozdílů, které ovlivňují způsob života zdejších lidí.

Prvním z nich je Albaycín, původně arabské město, v jehož spletitých a křivolakých uličkách, malých náměstích, typických bílých fasádách i bohatých zahradách k nám doznívají ozvěny arabské Afriky. Procházka po kamenném dláždění nám umožní nalézt nečekané výhledy na Alhambru i působivá zákoutí plná květin a andaluské keramiky.

Druhý kopec nazývaný Sacromonte (Svatá hora) je oblast jeskynních domů, a vlastně to bývala, a z velké části dodnes je, taková přilehlá čtvrť zdejších Gitanos. Lidé si tu dodnes hloubí svá obydlí do měkkých hornin a využívají tak v létě jejich chlad. Dnes tu bydlí také mnoho dredatých a svobodomyslných umělců, kteří hrají na ulici nebo prodávají své řemeslné výrobky.

Živé propojení kultur

V Granadě naleznete neuvěřitelnou spleť historických i současných kulturních vlivů. Město samotné připomíná živé umělecké dílo. Ve společné existenci a synergii rozmanitých pramenů vzniká neuvěřitelně tvůrčí atmosféra a jedinečný genius loci, který sem jezdí objevovat studenti i turisté z celého světa. Podmanivé kouzlo zdejšího života se pro většinu návštěvníků stává něčím nezapomenutelným.

Město zalité sluncem pod zasněženými vrcholky Sierry Nevady (Sněžných hor) uprostřed krajiny olivových a mandlových sadů. Místo plné historie a památky opředené legendami. Poslední sídlo maurských vládců na Pyrenejském poloostrově a symbol dokončení reconquisty v roce 1492. Jedinečné spojení elementů muslimské, křesťanské, židovské i romské kultury. Ulice plné umělců, kteří hrají tradiční hudbu španělských cigánů (Los Gitanos) i moderní rock a folk. Flamenco, rušný život v ulicích, zábava dlouho do noci. To všechno je Granada.

Krajina plná oliv

Ať přijíždíte k městu pojmenovanému po granátovém jablku z jakéhokoli směru, vždy si musíte všimnout dvou věcí. Vysokých zasněžených hor, kde sníh zčásti zůstává i v nejparnějším létě. A rozsáhlých olivových sadů uprostřed vyprahlé krajiny s pravidelně vysázenými stromy. Kromě samotného města je proto dobré navštívit i přilehlé kopce, ve kterých nalezne cestovatel nečekaně hluboké a divoké kaňony. Celé dny se tu dá toulat kolem malých říček, mezi opuštěnými i fungujícími farmami a více či méně udržovanými olivovníky. Vzhledem k vysokým teplotám je nejlepší se vypravit do zdejší přírody na jaře nebo na podzim.

Historie Granady

Granada na úpatí pohoří Sierra Nevada byla vždy přirozeným centrem pro okolní zemědělské vesnice i osamělé usedlosti, stejně jako strategickým opěrným bodem a pevností místních vládců. Archeologické památky svědčí o prvním Iberském osídlení ze sedmého století př. Kr. Své stopy tu samozřejmě zanechali staří Římané a Kartaginci. Po vytvoření Cordobského emirátu bylo město od osmého do desátého století po Kristu téměř opuštěno. Zbyla zde jen vojenská pevnost. Jedním z vrcholů rozvoje tohoto sídla bylo období po vzniku samostatného Granadského království, zejména za vlády rodu Násridů (1238 – 1492), kteří zde nechali postavit nejkrásnější části Alhambry. 2. ledna 1492 byla Granada dobyta Katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. Svůj otisk tu zanechal také jejich vnuk, císař Karel V., který zde nechal postavit palác, který je jednou z nejvýznamnějších renesančních památek ve Španělsku.

Alhambra – Klenot arabské architektury

Palác nazývaný Alhambra, který byl pevností, sídlem králů, a vlastně takovým malým městem ve městě, patří mezi nejnavštěvovanější památky na světě. Míří sem i prakticky všechny poznávací zájezdy do jižního Španělska. Žádný cestovatel, který přijede do Granady, ji neopomene navštívit. A stojí to rozhodně za to! Její první dochované významnější stavby pochází z poloviny 13. století. V průběhu věků zde ale přibývalo paláců, opevnění, domů i zahrad. Dnes se jedná o komplex plný zahrad exotických květů, palem, fontán a chladivého stínu, starobylých hradeb a ukázek vrcholného období středověké arabské architektury. Především je to ale neuvěřitelně precizní výzdoba Násridských paláců, elegantní Nádvoří lvů a zahrady Generalife (Rajské zahrady), které ročně přitahují miliony návštěvníků do této unikátní historické stavby.

Albaycín a Sacromonte

Specifickou atmosféru Granady utváří dále dva kopce s rozdílnou kulturou i historií. Oba se podílí na typickém duchu místa a ukazují charakteristické spojení rozdílů, které ovlivňují způsob života zdejších lidí.

Prvním z nich je Albaycín, původně arabské město, v jehož spletitých a křivolakých uličkách, malých náměstích, typických bílých fasádách i bohatých zahradách k nám doznívají ozvěny arabské Afriky. Procházka po kamenném dláždění nám umožní nalézt nečekané výhledy na Alhambru i působivá zákoutí plná květin a andaluské keramiky.

Druhý kopec nazývaný Sacromonte (Svatá hora) je oblast jeskynních domů, a vlastně to bývala, a z velké části dodnes je, taková přilehlá čtvrť zdejších Gitanos. Lidé si tu dodnes hloubí svá obydlí do měkkých hornin a využívají tak v létě jejich chlad. Dnes tu bydlí také mnoho dredatých a svobodomyslných umělců, kteří hrají na ulici nebo prodávají své řemeslné výrobky.

Živé propojení kultur

V Granadě naleznete neuvěřitelnou spleť historických i současných kulturních vlivů. Město samotné připomíná živé umělecké dílo. Ve společné existenci a synergii rozmanitých pramenů vzniká neuvěřitelně tvůrčí atmosféra a jedinečný genius loci, který sem jezdí objevovat studenti i turisté z celého světa. Podmanivé kouzlo zdejšího života se pro většinu návštěvníků stává něčím nezapomenutelným.

V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci

Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..

Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka

V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.

V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci

Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..

Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka

V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.

Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines

Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.

Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu

Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.

Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.

Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines

Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.

Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu

Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.

Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá

V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“

Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá

V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“

Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.

Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.

{{reklama()}}

Petrohrad – Benátky východu

Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.

O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.

Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.

Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.

Záhada Jantarové komnaty

Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…

Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.

Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.

Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.

{{reklama()}}

Petrohrad – Benátky východu

Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.

O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.

Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.

Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.

Záhada Jantarové komnaty

Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…

Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.

Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.

Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.

Historie Horní Cerekve

Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.

První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.

Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.

Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.

Více informací na webových stránkách www.hornicere­kev.cz.

Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.

Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.

Historie Horní Cerekve

Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.

První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.

Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.

Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.

Více informací na webových stránkách www.hornicere­kev.cz.

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.

Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.

Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.

Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.

Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.

Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.

Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.

Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.

Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.

Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.

Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.